Rytíři lesů...černá zvěř. Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,

Rytíři lesů ... černá zvěř

Černá zvěř je nejvíce inteligentní. Určitě jste mohli pozorovat, že pokud vám honitbou vodí starší bachyně tři roky, zná většinou každý posed u kultur a ví, jak si dojít pro vítr ke každému krmení a jak ochránit svoje selata, také i to, jak se doslova vypařit z obestavené leče.

Mohl bych tu uvádět mnohé příběhy, kdy jsme pozorovali bachyni, která svoje selata zatarasila v trnkách a k tomu vybrala takové místo s měnícím se větrem, že kolem ní chodilo několik zkušených loveckých psů a žádný neměl ponětí o její přítomnosti. Poznal jsem i agresivní bachyně, které dokázaly zahnat úspěšného střelce (i mě) a pouštět hrůzu u zhaslého selete nebo napadnout loveckého psa.

Mluvím zde o inteligenci, nad kterou mně mnohdy zůstával rozum stát. Například kdy se mi na čekané u kukuřice ozývalo několik kusů v porostu v docela pravidelném půlkruhu, ale nebyly to zvuky vydávané jako při soubojích o potravu nebo při loupání kukuřice. Tak jsem se připravil a čekal, až se na kraji, kam se tlupa pohybovala, objeví sele. Ale jaké bylo moje překvapení, když s porostu vyběhla srna, prošla těsně pod žebříkem, podívala se nahoru a odskočila do louky za mnou. Než jsem se nadál tak se po její stopě vyřítila bachyně, také se zastavila pod žebříkem, ale pak už následovalo jenom ono pověstné fouknutí a od té doby jenom ticho.

Jak dovedou divočáci nerušeně odejít z leče je opravdu zvláštní, to asi tak jiná zvěř neumí. Mnou pozorovaná tlupa evidentně spolupracovala při lovu stejně tak, jako to dokážou vlci nebo jiná zvířata. Kdysi jsem někde četl, že prase jako takové se řadí po člověku, primátech, kosatkách a delfínech na čtvrtý stupínek z hlediska inteligence a přizpůsobivosti. No docela bych tomu i věřil. Vždyť už i jako malá selata dokážou být inteligentní, a to nemají možnost nasbírat zkušenost věkem, měl jsem třeba možnost několikrát pozorovat při prohánění kukuřičných polí, jak mistrně vás dokážou selata obejít a schovat se za sebemenší přírodní překážku.

Za druhé je velmi dobré být neustále ve střehu při setkání s černou. Asi nejčastější je situace, pokud na vás vyběhne bachyně, kterou překvapíte v zálehu s potomky. Většinou vás zažene na únikovou vzdálenost, a pokud jdete pryč, tak vás nechá na pokoji a selata si později odvede. Mému kolegovi se ale jednou stala dosud nevysvětlitelná věc. Pracoval tehdy u obecního úřadu jako dělník a hajný mu vysvětloval v lese, jak a kde bude co dělat. Najednou se s vedlejší houštiny vyřítil divočák, zaútočil na Luboše a přetrhl mu kolení vazy. A jak odbíhal nazpět do houštiny, cestou si to rozmyslel, otočil se a chtěl opakovat útok. Vtom se vzpamatoval hajný, zvedl ruce nad hlavu, rozkročil se proti divočákovi a strašně zařval, neměl totiž u sebe zbraň, a tak mu ani nic jiného nezbývalo. Divočák naštěstí poté útok vzdal a zmizel v houštině. Luboš měl tehdy asi velké štěstí, jednak že divočák nebyl z největších, a jednak že ránu, kterou mu divočák uštědřil, částečně ztlumila motorová pila, kterou držel v ruce. Přesto byl v nemocnici několik týdnů.

Respekt se asi vyplatí i při manipulaci nebo zárazu s malými divočáky. Jednou kolega postřelil selátko, takové, kterému říkáme krteček. Rána to byla bolestivá, a jak sele zanaříkalo, tak se na něj seběhli snad všichni psi v leči. Doběhli jsme tam s místním hospodářem a tem mi povídá: Dej mu záraz. Vyndal jsem svůj oblíbený nůž, udělal si místo mezi psy, polovina byla stejně z mojí smečky, přidržel jsem seleti hlavu a dal záraz pod lopatku. Ale selátko v poslední chvíli sebou škublo a vytrhlo mi ve smrtelné agonii kus gumovky na achilovce, bylo to těsně vedle, nic se mi tehdy nestalo, ale na tu rozervanou botu nebyl vůbec pěkný pohled. To mělo asi být pro mě první napomenutí.

Následně jsem zažil ještě další příhody, na které když si dnes vzpomenu, tak mi není ještě teď do řeči. Například když jsem dostřeloval lončáka doslova u holínek posledním nábojem v zásobníku kulovnice a ten se mi svalil k nohám.
#Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,

Lovecké příběhy. Můj první srnec. Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Parádní mladý srnec je ilustrační foto...
.....klikem si zvětšete fotograffi

Můj první srnec 

Určitě každá žena si velmi dobře pamatuje svého prvního kluka, každý chlap první holku s poznáním nádhery spojení s druhým pohlavím, tak si myslím, že stejně každý myslivec, možná shodně intenzivně, si pamatuje ulovení svého prvního srnce. V prehistorii mých mysliveckých začátků jsem měl za sebou řadu honů na drobnou zvěř na žírné střední Moravě, zažil výřady stovky zajíců, úlovky i více jak 200 ks v jednom kole, ran bylo jako u Verdunu, psi běhali, nosili ulovenou zvěř, honci vláčeli úlovky k traktorovým přívěsům…., ale, kdeže ty loňské sněhy jsou. Přes zkušenosti s drobnou jsem stále uloveného srnce neměl, protože prostě v tehdejší převážně polní honitbě srnčí zvěř nebyla.

Až jednou jeden pracovní kolega, takto už zkušený myslivec, mne překvapil otázkou? „Máš střeleného srnce?“….“Ne….e..nemám“, odpověděl jsem nesměle. A následoval s úžasnou nabídkou, že mi zařídí povolenku od tehdejších Státních lesů. Pocházel ze Suchdola nad Lužnicí, a když nastal den „D“ vyrazili jsme směrem Suchdol. Na hájovně jsme se příliš nezdrželi, „dnes je dusno, zvěř půjde brzy ven“ prohlásil hajný, náš průvodce a odjeli jsme hned do lesa. Auto odstavili a pomalu šli k místu lovu, když, se z lesa ozval pro mne dosud neznámý zvuk.

  „Tam je někdo se psem? “, zeptal jsem se udiveně a ještě víc udiveně, nebo spíš vyděšeně hajný odpověděl. „Ne, to byl zřejmě ten srnec, na kterého jdeme, a asi už vytahoval“. No, zkrátka ve své tehdejší nezkušenosti, jsem ze sebe udělal pořádného blbce, kdy jsem bekání srnce zaměnil za štěkot psa.

  Zasedli jsme na prostorné kazatelně a začal nás obtěžovat, pro jihočeská blata typický hmyz, komáři. Hryzali a píchali a já se oháněl, až mne pan hajný napomenul. „Když budete tak mávat rukama, srnec to uvidí a nevytáhne“. Zase blbec, pomyslel jsem si na svoji adresu a už se ani nehnul. Nakonec však „náš“ srnec opatrně vyšel z lesa na louku, zřejmě ten, co nás před naším příchodem „obekal“ a já půjčenou kamarádovou kulovnicí 5,6 x 50 R Magnum, kterou mi zkušeně před výstřelem podložil rukou, protože já, tupec, bych ji položil rovnou na prkno, což by znamenalo zaručeně chybenou ránu, následoval výstřel a srnec v ohni. Můj první úlovek srnce, provázely začátečnické hrozně diletantské projevy, ale žádný učený z nebe nespadl, že.

Následovala radost veliká, a nepopsatelný úžasně intenzivní zážitek na celý život.  Uplynulo mnoho a mnoho let a já odjel do lázní do Třeboně léčit neduhy tělesné a kosti zestárlé. Vzpomínky, stále živé, mne lákaly na místo mého prvního srnce. „Jirko“, zavolal jsem kamarádovi. „Kde to bylo, jak jsme tehdy lovili toho srnce“? Věděl přesně. „Říká se tam u sv. Adolfa, podle sochy, co tam je na rozcestí“. Následoval kolovýlet a podle mapy jsem místo našel! Dokonce na starém mohutném smrku, který za ta léta ještě zesílil, bylo torzo bývalé kazatelny, místa mého prvního srnčího lovu. Vrátil jsem se v myšlenkách k tehdejším okamžikům. Pousmál se nad začátečnickými chybami, ale s mocným dojetím a velkou úctou a pokorou danou mezitím prožitými mysliveckými léty, vzpomněl uloveného srnce. Poseděl na pařezu a hleděl na dosud zachovanou paseku, bývalý domov „mého“ prvního srnce.

Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Jiří Hanák ing sociální sítě Myslivost


#Srnčí zvěř, Myslivcův sen, Myslivecké léto, Radost a uspokojení, Srnec, Lovecké příběhy, Můj první srnec

Z hlediska myslivosti je vyhánění zvěře z vlastní honitby zpozdilostí. Co myslivosti škodí? Masakr zvěře při naháňce některé lovce fascinuje!

Černá zvěř v zimě a měření sil....u kňourů v tlupě

Odpůrci naháněk tvrdí, že škodí zvěři i myslivosti. Střelba na dospělé kusy včetně vedoucích bachyní, vysoké počty postřelených kusů a opomíjení dosledu.

Tento způsob lovu k nim prostě vybízí a mnoho jinak celkem zodpovědných myslivců neodolá. Lidé rádi zapomínají, ale sám nepamatuji naháňku, kde by se alespoň některý z uvedených nešvarů neobjevil.
Jsou zde  atributy naháněk, které vyplývají z podstaty tohoto způsobu lovu a ty změnit nelze.
Stres, kterému je spárkatá vystavena je značný. Týká se to i zvěře, která není při naháňce lovena, zvláště srnčí je vůči stresu velmi vnímavá. Vliv na zdravotní stav je nepříznivý, mrhá se rezervami sil, které mohou v zimě chybět. Znám honitbu, kde po zrušení naháněk dlouhodobě poklesl dříve nevysvětlitelný počet úhynů srnčího.

Postřelení pohybující se zvěře je mnohem častější než při střelbě na čekané, kde je možné každou ránu vypracovat. Zvěř pak zbytečně trpí, mnohdy hyne v bolestech řadu dní. Na posouzení vhodnosti odstřelu z chovatelského hlediska je jen několik málo vteřin.

 Chyby pak jsou z logiky věci mnohem častější. Zcela se pomíjí, že panický útěk je často provázen poraněním zvěře, především běhů. Rozbíjí se sociální struktura černé, tak důležitá pro kvalitu zvěře a omezování škod. To vše úplně zbytečně. Myslivec, který má přírodu opravdu rád, nebude přece zvěř uvedeným rizikům zbytečně vystavovat jen proto, že je to příležitost sejít se s kamarády.  Z hlediska myslivosti je vyhánění zvěře z vlastní honitby zpozdilostí.

 Setkávám se s tím, že to mnohdy hájí ti myslivci, kteří kromě naháňky do lesa moc nechodí a často nestřelili černou na čekané již drahně let. Mám zkušenost, že pokud má černá v honitbě dlouhodobě klid, hojně zde zaléhá ve dne. Škody způsobené v tuto denní dobu jsou minimální. Bachyně zde metají selata. Zálehy opouštějí zpravidla večer, kdy vycházejí z lesa do polí po známých ochozech. Tak se ocitá černá nejméně dvakrát denně v blízkosti posedů a kazatelen. Četnost příležitostí k lovu tak stoupá. Škody na polích v okolí jsou menší i proto, že večer se černá na jednom místě dlouho nezdrží a ráno, kdy se vrací a její pohyb je pomalejší, je zpravidla již nasycena.

 Při úspěšném výstřelu na čekané je panický útěk krátký, riziko postřelení menší. Je-li klid, černá se záhy zklidní a maximálně se místu střelby jen na několik dnů vyhne. Mladá, méně zkušená zvěř se může dokonce objevit znovu ještě týž den.

  Při naháňce je mnohem více zvěř zneklidněna. Cítí člověka, psy, barvu. Slyší i relativně častý nářek postřelených kusů. K tomu připočtěme kontakt se psy. Panika je proto neporovnatelně větší, zvěř běží tak daleko, dokud může. Vtisknutí lokalit s takovým negativním zážitkem do paměti je u inteligentní černé zvěře intenzívnější a ta se na těchto místech neobjeví i řadu měsíců.


#Naháňky, Čekaná, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Honili myslivci, Idiots With Guns, Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Lovy černé zvěře, Názory myslivců, Reklama a lov, Ze života černé zvěře, 

Něco humoru je tu třeba tak otevírám Necyklopedii (co to je?) Podívejte se v mentální nouzi tam! Srnec jako ze zlata, Pes přítel myslivce, Lovecké příběhy, Humor o myslivosti

Příběh  z  lovecké fotografie (by katerina lisova)

Google

Jak se stát myslivcem

Pokud se tak někdo rozhodne, cesta k tomuto cíli bývá poněkud trnitá. Myslivcem se může stát pouze člověk bezúhonný (to kvůli flintě), duševně i tělesně zdráv. Adept musí absolvovat dlouhé školení o zvěři, jejím chovu, zákonech a zbraních. Též musí odpracovat, a to bezplatně jistý počet hodin pro blaho myslivecké společnosti. Poté následují přísné zkoušky a pokud je adept úspěšně absolvuje, stává se plnohodnotným myslivcem začátečníkem. Koníček je to drahý, jak finančně tak časově.

Povinnost odpracovat hodiny nikdy nekončí, proto také někdy bývají myslivci (nimrodi) nazýváni ozbrojenými brigádníky. Ale konečně je vše absolvováno a novopečený myslivec se může oddat své kratochvíli naplno, tedy začít lovit zvěř. To lze činit dvěma základními způsoby lovu, a to honem nebo čekanou. Jedna z nutných podmínek však je, aby se v loveckém revíru nějaká zvěř vůbec vyskytovala.

Myslivost  Z Necyklopedie

„Lovu zdar“ - válečný pokřik myslivců

„Zabij myslivce, zachráníš srnku“ - Greenpeace

V mužské části člověčenstva dříme pravěký lovecký pud, snad je to dáno geneticky. Tento pud občas vypukne naplno a potom muži nezbude nic jiného, než tomu dát průchod a uspokojit jej.

Má v podstatě dvě možnosti: státi se myslivcem nebo pytlákem.

Je zajímavé, že mezi myslivci se ženy vyskytují jen výjimečně, poslední případ byl zaznamenán v roce 1848. Skalní myslivci tvrdí, že ženská mezi nimi nemá co dělat, a že se patrně jedná o hormonální poruchu dotyčné. Laikovi těžko posoudit. Myslivost spočívá v celoroční péči o zvěř a jako sladké odměny se myslivci dostává možnosti občas něco ulovit.

Mezi myslivci jsou pak zvláště ceněny trofeje jako parohy, kančí zuby a podobné.

#Srnec jako ze zlata, Pes přítel myslivce, Lovecké příběhy, Humor o myslivosti, Humor o myslivosti, Lovecké příběhy, Pes přítel myslivce, Jak na to?, Vtipy, Myslivecká zábava, 

Osobnost lovce a myslivecká morálka. Láska ke zvěři a přírodě.

Kuk na pejska v batohu...lovecký pes

Osobnost lovce a myslivecká morálka.

 Žák Sokratův, významný starořecký dějepisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti.

V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto: "Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"

To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.

  Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravých ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.

Seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.  Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě. Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.

Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.

#Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Lovecké stezky, 

Dnes, nebo zítra bude tady miliontý čtenář? To jistě náš přítel a kamarád Google zaznamená!

Dnes, nebo zítra bude tady miliontý čtenář?

#1 milion čtenářů, Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Myslivcův sen, Radost a uspokojení, Sociální sítě, Žít ve svobodě

Pohled do krajiny v Americe - chráněné území parku

Chráněné území

#Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, 

Vzpomínání na lov v teple domova

Vzpomínání na lov selete v teple domova

.......sele zůstává v ohni 

 - Téměř měsíc, jsme chodili na naše oblíbené místo zvané „Barandov“, na Loveckou kazatelnu kde mám vnadiště a nedaří se nám a nedaří ulovit černého rytíře. 

Vždy obden založím prasečí pochutiny, abych navnadil to ideální „pekáčové“ prasátko. Přestože vnadiště prasátka navštěvují, vždy jsou o krok přede mnou. Před 14 dny se už téměř zdařilo, ale než jsem se dostal k zodpovědnému výstřelu, inverzní mlha zhatila už po několikáté můj lov. Opět jsme tedy odcházeli zklamáni z noční čekané domů.

Pak ale nastalo v těchto místech období týdenního klidu, neboť byla naplánovaná společná naháňka našeho MS a čas běžel, až do tohoto víkendu. V týdnu napadla obnova a s vycházejícím měsíčkem, který byl po úplňku, slibovaly téměř 100% lovecký úspěch.

Už když jsme po 19 hod. přicházeli s manželkou ke kazatelně, pozorujeme ve vzdálenosti 100m krmeliště a spatřil jsem v čočkách dalekohledu statného kňoura jak si debužíruje na pochutinách. Krok za krokem se brodíme v 30 cm sněhu až na kazatelnu. Kňour zatáhl do přilehlé houštiny a po usazení v Lovecké kazatelně na pohodlnou lavici nastalo ticho. Čas běží a po 30 min. vytáhlo z houštiny na vnadiště, kde jsem před 6 dny složil vlek jablek, 1 ks srnčího, které začalo spokojeně a v klidu „večeřet“. V myšlenkách si říkám, přijdou, či ne … ????

Po 75 min. sezení jsme se dočkali. Houština před vnadištěm se rozevřela a k hodovacímu stolu, který už po týdenních prasečích návštěvách poměrně hodně zřídnul, vyběhla 3 selata a bachyně, obrovská jak pultový mrazák. Neotálím, vkládám do ramene W 308 a umísťuji do záměrného kříže jedno ze tří selat. Sníh a měsíček mi přidává plus k úspěšnosti přesného zásahu na komoru.

Třeskla rána a záblesk z hlavně mne na vteřinu oslepil. Dívám se na místo, kam jsem vystřelil a sele zůstává v ohni a hlasitým projevem oznamuje zásah. Okamžitě přebíjím a přes puškohled pozoruji jeho chování. Po několika vteřinách se zvedá. Zacílím opět na komoru, na rychle odbíhající kus a střílím druhou ránu. Po výstřelu neznačí zásah a ztrácí se v houštinách, odkud před chvilkou vylezlo. Nastalo ticho. Přemýšlím, co jsem pravděpodobně „podělal“. Probírám postupně celý lov s mojí Haničkou, která vedle mne vše pozorovala dalekohledem.

Po 30 min. slézáme z kazatelny, jdeme se kouknout na nástřel a tam snad budu moudřejší. Na nástřelu zjišťuji poměrně dost barvy, ale zkušenost mi říká, že sníh dělá velké oči. Nastupuje důležité rozhodnutí. Jít se podívat za ním, či ne? Nakonec mne velká zvědavost donutí jít se za ním alespoň kousek podívat. Zkouším sledovat stopu zasněženou houštinou cca 20 m. Barvy je dost, ale prozatím končím. Napadá mě, že bych mohl celou houštinu asi ve velikosti 200 x 300 m obejít v 30 cm sněhu, zdali z ní vyběhl a pokračoval za zbytkem tlupy. Opouštíme s manželkou čerstvou a zabarvenou stopu a vracím se potichu zpět k nástřelu. Po 30 min., kdy jsme celou houštinu obešli, máme jasno. Našli jsme celkem čtyři ve sněhu vyšlapaná koryta, která byla od černé, ale barva nikde. Sele musí ležet v houštině někde uprostřed, v téměř neprostupné a obalené mokrým a těžkým sněhem.

Volám mysliveckého kamaráda a kolegu z našeho MS o pomoc s pejskem, ale marně. Pil alkohol a má doma návštěvu a se psem může přijít až ráno. Co dál…? Zvažuji možnosti, které v dané situaci mám. Je mnoho plusů i mínusů nechat dosled na ráno a nebo začít opět od nástřelu? Nakonec zalézáme znovu do houštin, asi tak jeden a půl hodiny po výstřelu. Postupuji pomalu ve světlu svítící baterky krok za krokem, mimo stopu co po sobě zanechalo. Srdce mi buší v tepu 100/200 a hladina adrenalinu stoupá. Všude je poměrně dost barvy a tím se vnitřně „ukecávám“, že to bude dobré, ale i přesto jsem ve střehu. I když lovené sele bylo malé, může být dost nebezpečné za dané situace kdy lezeme za ním místy i po čtyřech.

Každý z nás osvětlujeme baterkami dost velký prostor a hledáme a doufáme, že už na něj konečně narazíme.

Až najednou, asi po 50 m od nástřelu ho spatřím v kuželu světla baterky, kterou držím prsty a zároveň i předpažbu flinty, kterou mám připravenou k okamžitému výstřelu. Leží v tom největším „bordelu“ a ještě se „mele“ . Nadcházím ho po větru a okamžitě dostřeluji. Tím ukončuji rychle jeho život a hlavně trápení zvířete.

Přichází obrovská úleva a radost.

Manželka láme vedle úlovku větvičky na předání úlomku a ctí tak myslivecké tradice jako zkušený myslivec.

Po gratulaci přichází prohlídka selete, která vysvětluje jeho chování.

První rána (pro mne naprosto nepochopitelná) šla na spodní čelist dozadu. Druhá za plecka těsně nad páteř a třetí výstřel ukončil trápení jak selete, tak i mé. Po vyvržení nás čekala cesta zpět ke kazatelně, kde jsme nechali nepotřebné věci pro dosled v houštinách a dál k autu dlouhá téměř 1 km ve 30 cm vrstvě sněhu. Přesto, že sele vážilo 25 kg, než jsem ho dotáhl k autu, mělo snad 100 kg.

Domů jsme přijeli pozdě v noci a do brzkého rána jsme s manželkou probírali celý lov. Úlovek jsme zapili vychlazenou kořalkou, neboť jak mě učili staří myslivci, úlovek se musí zapít, dokud je zvěřina ještě teplá!

Opět jsme zakončili jeden z dalších „úspěšných“ lovů na černou zvěř.


LOVU ZDAR.

Jirka Němec, sociální sítě FB - myslivost

Značení zvěře při zásahu. Pokud zvěř po zásahu " zůstane v ohni", což znamená, že padne na místě, kde byla zasažena, musí lovec zvěř pozorně sledovat...

Daněk

DOHLEDÁVKA ZVĚŘE SPÁRKATÉ

Rychlé dohledání střelené zvěře a následné správné prvotní ošetření uloveného kusu (vývrh) zásadním způsobem ovlivňují kvalitu získané zvěřiny.

Chyby, kterých se v této fází péče o ulovený kus zvěře lovec dopustí, jsou často nevratné a v dalším zpracování zvěřiny neodstranitelné. Časový úsek, který je nutný mezi výstřelem (resp. zasažením zvěře) a dohledávkou, závisí na značení zvěře při zásahu.  Pokud zvěř po zásahu " zůstane v ohni", což znamená, že padne na místě, kde byla zasažena, musí lovec zvěř pozorně sledovat, vyhodnotit frekvenci a sílu pohybů zasaženého kusu a pokud dochází k postupnému vymizení těchto reakcí, lze po uplynutí 15 minut ke kusu dojít (vždy s připravenou zbraní)a po tradičním předání úlomku zahájit vyvrhování zvěře. Složitější situace nastává, pokud zvěř zásah značí, ale odbíhá. Při značení komorové rány lze zahájit dohledávku nejdříve za 30 minut (ne vždy se skutečně o komorovou ránu jedná), při značení rány na měkko či na běh je nutné vyčkat se zahájením dohledávky minimálně po dobu 1 hodiny.

Použití loveckého psa, dobře pracujícího na pobarvené stopě postřelené zvěře, je základem úspěšné dohledávky.

Je povinností každého uživatele honitby, aby měl v případě potřeby takového psa k dispozici. Ukvapené a brzké dohledávání postřeleného kusu je velmi často hlavní příčinou neúspěchu, neboť poraněný kus se po zásahu snaží zatáhnout do krytu, kde zaléhá a pokud je ponechán v klidu, v důsledku ztráty barvy slábne a zhasne či při následné dohledávce již nemá síly na daleké odbíhání. Naopak při brzkém dohledávání a zvednutí postřeleného kusu z prvního lože dochází k mobilizaci sil a i těžce poraněný kus může odbíhat až několik set metrů od nástřelu.

Pro kvalitu zvěřiny spárkaté zvěře je doba, která uplyne mezi zásahem a vyvržením kusu, velmi důležitá. Včasné ošetření uloveného kusu je základem kvalitního zpracování zvěřiny. Neodůvodněné oddalování dohledávky, především při večerním lovu v letním období, kdy se postřelený kus dohledává až druhý den, má většinou za následek zapaření zvěřiny v důsledku mnohonásobného zmnožení bakteriální mikroflóry.

Ulovení jelena. Při toulkách lesní krásou a při loveckých dobrodružstvích někdy dojde k setkání, která mnohdy potkají odvážné jen jednou za život.

Jelen v říji

Něco o myslivosti:

Myslivecké zážitky z vyprávění : Jak to už v přírodě bývá, dojde často při toulkách lesní krásou a při loveckých dobrodružstvích zvlášť k setkání, která mnohdy potkají odvážné jen jednou za život. 
To potom musí být lovci nakloněni jak bohové lovu tak i štěstí, přírodní podmínky, důvěra ve zbraň i v myslivcovy schopnosti. I já se mohu pochlubit během své prozatím krátké lovecké praxe nádherným zážitkem.
Při pohledu na povolenku jsem ani nevěnoval pozornost možnosti lovu jelení zvěře a to holé a jelena I.věkové třídy. V honitbě krom posedů byly asi čtyři zajímavá místa s kazatelnami, které byly opravdu s loveckým citem postaveny na místech ochozů zvěře, závětrných lokalit s četnými rozlehlými mlazinami. Po domluvě s místními zaměstnanci, kteří jak to tak bývá měli svá tzv.místa, jsem se začal více věnovat, zakrmovat a navštěvovat lokalitu, která podle mého názoru mohla být lovecky zajímavá. 
Minimálně třikrát v týdnu jsem zahříval desku v kazatelně a toužebně očekával co mi lesní království nabídne.

Ale zvěř přicházela s tmou a v dalekohledu bylo možné obeznat jen její obrysy. Ale já byl rád za každou návštěvu krásné přírody a okolí a tajně věřil, že má trpělivost nakonec své ovoce přinese. Stále jsem však odcházel s nepořízenou. Jedinými, kdo rozptyloval mou pozornost byly sojky, které se s velkou nedůvěrou a ostražitostí slétaly na krmeliště, kde si k mé nelibosti pochutnávaly na klasech kukuřice, podstrojené rytířské zvěři.

Až jednou... 
Místní myslivec Václav mi nabídl možnost navštívit jeho kazatelnu. Protože to bylo podle mého názoru lukrativnější místo, s velkou vděčností jsem jeho nabídku přijal. V útrobách kazatelny jsem se uhnízdil již v odpoledních hodinách a netrpělivě sledoval okolí. Snažil jsem se být stále bdělý, i když zadní část těla už naříkala nad nepohodlností sezení. Místo bylo na kraji kmenoviny podrostlé smrkovým zmlazením, což znepříjemňovalo možné zahlédnutí zvěře. Přede mnou byl hustý, rozlehlý komplex mlazin. Po několika hodinách má intenzita pozorování okolí začala postupně ochabovat, když v tom jsem jen na setinku vteřiny zahlédl rezavohnědý flíček mezi podrostem smrčků.

Protože bylo ještě dostatečné světlo, má první úvaha, která se mi vkrádala na mysl, byla, že se jedná o srnčí kus. Ale k tomu, abych zůstal naprosto zkamenělý mi stačila další setinka času. Asi 80 m přede mnou napravo vycházel z náletu jelen. Byl to asi tříletý středně založený šesteráček,slušný ve zvěřině. Zastavil se mezi stromy a nedůvěřivě nahlížel přímo do okénka kazatelny.
 Seděl jsem nehnutě a nedýchal. Po chvilce se sehnul pro trs trávy a tento okamžik jsem využil k zamíření.
Jelen začal odcházet a já jen netrpělivě čekal, kdy vstoupí mezi stromy. Ukazováček něžně pohladil spoušť. Jelínek zůstal v ohni a já nevěříc tak snadnému ulovení přebil a namířil opět na místo, kde zůstal. Po asi pěti sekundách však zvedl hlavu a začal pozorovat okolí. Domníval jsem se, že zásah poranil páteř a tak druhá rána na krk ukončila trápení královské zvěře. Ještě nějaký okamžik jsem zůstal sedět v kazatelně a přemýšlel o štěstí, které mne v zářijový podvečer potkalo a unavilo se, a netrpělivě pospíchal ke králi vzdát hold a rozloučit se na jeho poslední cestě v prostředí, kde se cítil tak bezpečně.

Prase divoké. Lovy fotoaparátem. Ze života černé zvěře. Rytíři lesů.

Černí rytíři našich lesů 

Lovecké příběhy. Liška je v myslivosti škodná i když je to chytré a krásné zvíře. Proto je myslivci intenzivně lovena. A Martin umí lov i dobře vyfotografovat a napsat!

Dobře provedená myslivecká fotografie 

Liščí týden
Je úterní ráno. V práci končím ve tři hodiny a nabírám rychle směr revír. Měsíc ještě krásně svítí a tak je světla více než jiná rána. Usedám na mé oblíbené místo a doufám, že se ukáže černá, která mi zde pravidelně chodí do mléčné pšenice. Je jasná obloha a slunce se dere nad obzor. S ním vytahují z krytu i tři daňci, kterým pšenice také chutná. Černá se dnes neukázala a tak se rozhoduji sedět do půl šesté a jít domů, protože únava mně již přemáhá. Okolo posedu mi prochází kus srnčího - je to mladá čiplenka, na naše poměry dost slabá. Ta má ale ještě čas. Koukám na hodinky a je za minutu půl. Ještě se jednou porozhlédnu po okolí a jdu. Kouknu doprava - nic. Kouknu doleva a ... !

Vidím dvě lišky, jak jdou souvratí přímo ke mně. Neváhám, beru kulovnici, odjistit - napínáček a už si vedu první z nich v kříži. Zastavuje na ostro, ale nechci takhle střílet a čekám zda se trochu natočí a ukáže mi komoru. Mezitím se druhá otáčí a odchází zpět. První jako by vyslyšela mé přání, se natáčí na široko a jistí do pšenice. Jemně tisknu napínáček a ránem se nese první výstřel. Oblak prachu mi nedává vůbec žádnou jistotu, protože v heřmánku, který je na souvrati zhaslou lišku nevidím. Rychle přebíjím a čekám, zda se ukáže i druhá, kterou jsem viděl v ráně odskakovat do pšenice. Vlnící se klasy mi ukazují, že se vrací zpět na souvrať. Vychází a jde opět naostro proti mně. I když se asi dvakrát zastavuje a ranou jsem si jist, čekám až se vytočí bokem. Ještě dva kroky a má chvíle přichází. Lehký dotyk spouště a ránem třeskne druhý výstřel. Opět přebíjím, ale nevidím žádný pohyb. Sedím ještě do šesti, ale už je klid. Sbalím věci a s očekáváním mířím na oba nástřely. Mám velkou radost, vše je jak má být, protože obě lišky zůstali v ohni. Za klobouk dávám úlomek, pořizuji pár fotografií na památku a pak jen tiše sedím v heřmánku a užívám si dnešní krásné, slunečné ráno.

Lovu zdar!

Ráže 8x57 JS
Střelivo Geco Plus 12,7 g
Vzdálenost cca 40-50 metrů
U obou zásah na komoru - v ohni


Martin Vojtěch, sociální sítě Myslivost

Poznámka: dobře provedená myslivecká fotografie a bezchybný příběh (text), jsou dobrou vizitkou autora - myslivce!

#Liška, Lovecké příběhy, Škodná, Příroda a myslivost

Trofejový srnec přežil...Tím končím, tvá Máňa.

Srnec v úprku

Dneska jsem na sebe fakt naštvaná.

 Budík zvonil před půl čtvrtou - koukám z okna, neprší. Konečně. V lese jsem za deset minut, kulobrok na rameno a frčím k žebříku. Plánovaná čekaná mezi dvěma strništi se mění na čekanou mezi strništěm a hliništěm - přestože poslední dva dny pršelo, zemědělci stejně vyjeli a jedno pole zdiskovali Nevadí, to mi
náladu zatím nezkazí. Horší jsou černé mraky nad hlavou, vichr jako blázen, prostě zima jak v Rusku. Nevzdávám to, vím, že srnčí se ukáže a lišky taky.

Pomalu se rozednívá, dvě lišky vidím, ale jsou daleko a jít blíž nemají v plánu. Nevadí, to mi náladu stále nekazí. Už je dobře vidět, na vzdálenějším strništi se vzájemně poměřují tři srnci. Dva vzápětí moudře ustupují, třetí se producíruje mezi řádky mokré slámy. Je hodně daleko, poznám, že je to starší kus, ale co má na hlavě ani omylem. Zkouším vábničku, ale nemá zájem. Pomůže mi srna, která táhne se srnčetem zprava od lesa.

Srnec se dává nejprve do klusu, pak do cvalu. Než se naděju, mám ho sotva 40 metrů přímo před žebříkem. Snad tisíckrát!!! jsem si říkala, proč vždycky čumím nejdřív dalekohledem, proč se s tím zdržuju, když přečíst kus můžu i přes puškohled.. Zvlášť když vím, že vítr není dneska můj kámoš.. Nemůže to dopadnout jinak - srnec zarazí těsně před cestou, krásně na široko, já si v dalekohledu potvrdím, že je to opravdu "trojka" a trofejově velmi silný vidlák, bohatě perlený, přední výsady tlusté jak palce...

 Pouštím dalekohled, natáhnu ruku pro flintu a "Tím končím, tvá Máňa" Srnec zvedá vysoko hlavu, bere vítr a vyráží tryskem směr les.. Zaklínám ho, aby aspoň na chvíli ještě zastavil, ale kdepak, není to žádnej malej blbec Chjo, jsem zase mrzla zbytečně Poslední "kapkou" je srnče, které přiběhne odkudsi ze strniště na vábení hlasem srny jak poslušný psík.. Už jsem ho na stejném místě potkala jednou (ve společnosti mladého srnce) a podezření, že je to sirotek, se mění v jistotu


Erika

VYCHOZENÝ SRNEC. Diana bohyně lovu, lov, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Srnec, Srnčí říje.

Ulovený srnec nazvaný vychozený...

Tohoto srnce se mi podařilo ulovit ve velkém lánu řepy

Lov to byl velice obtížný, ale přinesl plno nezapomenutelných zážitků v doznívající srnčí říji. Srnce jsem obeznal náhodně, a při prvním pohledu na něj jsem věděl, že právě tomuto pánovi jehož teritoriem byl právě velký lán řepy se budu věnovat. Při prvním spatření jsem si srnce, který měl v ten den ve své blízkosti 3 srny našoulal kolejákem řepy a téměř na sto metrů jsem mohl bezpečně vystřelit. Nevystřelil jsem, protože to by nebylo ono.

Tohoto srnce jsem si chtěl vychodit. Večer se odebírám doprostřed lánu, kde jsem srnce viděl ráno a předpokládal jsem jeho pohyb právě v těchto místech. Docházím k trianglu v poli a vytahuji vábničku a krátce písknu a vzápětí dlouze. Netrvalo dlouho a za chvíli se srnec řítí přímo ke mě a na 150 metrech zůstává stát. Pískám dál, ale marně se srncem to už nedělá nic. Nejprve jsem nechápal až se těsně vedle srnce postavila srna. V tu ránu mi bylo vše jasné. Snažím se je tedy našoulat kolejákem, ale marně zradil mě věrný nepřítel vítr. Následovala další ranní čekaná a ta byla ze všech čekaných trávených na tohoto srnce nejzáživnější. Docházím opět k trianglu po pás mokrý od ranní rosy a usedám na stoličku na které nesedím ani 10 minut a už vidím jeho paroží jak se pohybuje v řepě. V ten moment jsem byl spokojen, že jsem srnce opět spatřil. Jeho srna byla kousek od něj a hlídala si ho jako své srnče. Po té se mi oba kusy ztrácí pod terénní vlnou. Neváhám a jdu kolejákem přímo do míst, kde se mi kusy ztratily. Docházím právě do těch míst, ale po kusech jakoby se zem slehla.

Usedám na stoličku a začínám vábit. Po třetí sérii se srnec postavil přede mnou na cca 50 metrů já ani nedýchám a jen pozoruji co se bude dít. Vtom se postavila srna a srnec ji začíná honit v kruhu lásky pořád do kolečka a cca na 60 kroků se mi postaví přímo na široko a já ustaluji kříž na jeho mohutné hrudi. Jenomže zmáčknout spoušť mi jaksi nejde. Dlouho na srnce mířím až se znova rozebíhá a vzápětí svoji srnu pokládá. Neskutečné. Opravdu silný zážitek. Nechal jsem oba kusy zalehnout a tak jak jsem v tichosti přišel, tak zase odcházím. A tak to jde každou čekanou a snad po každé se mi naskytne možnost srnce ulovit, ale já ji nevyužívám. Ať do těchto míst přijdu ráno nebo večer vždy jako na uvítanou je srnec v mé blízkosti. Poslední dny se přesunul dál od trianglu a byl na druhé straně než býval doposud. Až ráno,když opět usedám na stoličku k trianglu vidím přímo před sebou hlavu srny, která má své tělo zakryté terénní vlnou.

Netrvalo dlouho a v prvních ranních paprscích vidím třpyt a lesk jeho parůžků. Stál tam na horizontu v plné své kráse nehnutě, jako by byl z kamene vytesán a jen z něj vyzařovala jeho majestátnost. Půl hodinky stojí nehnutě až se rozchází od srny a jde opět na druhou stranu. V tom se mu něco nepozdálo, otočil se a přímo tryskem k srně. Chvíli spolu stojí a poté srnec i se srnou ulehají. To je ta pravá chvíle dostat se k nim. Beru stoličku a už si to kráčím kolejákem řepy. Řepa byla v rose jako pokrytá milionem perel, které se blýskají na sluníčku, které právě odložilo svoje červánkové peřiny. Docházím do míst a usedám na stoličku a čekám co se bude dít. Zkouším pískat a nic. Seděl jsem hodinu a půl a už jsem chtěl odejít domů, když vtom srnec stojí opět přede mnou snad ještě blíž, než kdy předtím.

Samozřejmě se postavila i jeho vyvolená a srnec ji lehce začíná prohánět. Srna odskakuje a srnci dává jasně najevo, že už nic nebude! Srnec chvíli stojí a poté se rozchází za srnou natáčí se na široko a zůstává stát. Dlouho na srnce mířím, až nakonec mačkám spoušť po které následuje výstřel a po něm zůstává srnec v ohni. Chvíli ještě sedím a promítám si všechny zážitky, které jsem s tímto srncem měl. Poté se odebírám ke zhaslému srnci, abych mu předal pocty, které mu náleží. Do svíráku mu vkládám poslední hryz a sobě za klobouk úlomek jako důkaz úspěšného lovu. Děkuji našim patronům za přízeň při tomto nevšedním lovu.

 Srnec uloven na vzdálenost cca 60-70 metrů Stáří- 5 let Hmotnost - 14 Kg. Ráže - 7*57 "Z" Střelivo - 11,2 g. SPCE

Myslivosti zdar!

Lončák na louce u řeky Javornice. #Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovecké příběhy, lov, Kulovnice, Úspěšný lov, Čekaná, Lovu zdar!

Lončák se propadá na místě nástřelu a zůstává v ohni

Průzkumník od Javornice

Včera odpoledne jsem se vypravil po delší době do honitby, kterou pomáhám spravovat. Druhové zastoupení zvěře v této honitbě je pestré – zvěř srnčí, černá, dančí, sičí a lze se v ní setkat i s jelenem evropským. Honitba je tvořena táhlým, několikakilometrovým údolím, jeho přilehlými zalesněnými stráněmi a okolními plochami polí a luk. Vypravil jsem se do části honitby zvané Hradiště, s úmyslem obeznat pohyb sičí zvěře, před nastávající hlavní loveckou sezonou. Šoulal jsem okolo známých stávanišť zvěře, avšak celkovou podvečerní idylku, kazil hluk řvoucí hudby z nedalekého rekreačního objektu, kde si nejspíše udělali rekreanti diskotéku.

Nebylo tedy divu, že jsem se setkal jen s pár kusy srnčího a danělou s dančetem. Vzhledem k velikosti a nevyspělosti dančete, jsem si myšlenku na jeho ulovení ani nepřipouštěl. V jednom místě jsem zahlédl na vzdálenost cca 100 metrů tříletého srnce (pravidelného šesteráka), kterak bere maliní a přibližuje se mým směrem. Napadlo mě, že bych si s ním mohl trochu pohrát a poškádlit ho. Vydal jsem se tedy opatrně jeho směrem a když jsem byl od něho ne dále, jak 50 metrů, zastavil jsem za smrčkem a čekal, kdy mě zjistí.
Teprve, když byl ode mě do deseti metrů, zvedl vyplašeně hlavu a s údivem na mě chviličku hleděl, nejspíše s myšlenkami, jak z této zapeklité situace ven. Vyřešil to bravurně a s hlasitým bekáním odskočil.

Díky všudypřítomnému hluku, jsem se rozhodl, přemístit se do opačné části honitby a za místo noční čekané, zvolit louku na dně údolí, která je lemována říčkou Javornicí, která se vlévá do Berounky. Na jejím břehu jsem před lety postavil nízký posed, neboť louka je navštěvována vysokou zvěří, která zde bere paši a zvěř černá zde chodí rýt živočišnou potravu. Na místo jsem se dostal v půl desáté.
Svit měsíce se rozléval po okolních zalesněných stráních a ozařoval vršky stromů. Nad loukou se vznášel mlhavý opar a panovalo zde úplné ticho a klid. Zasedl jsem na kazatelnu a pozoroval okolí. Stále se nic nedělo a tak se mi začaly hlavou honit myšlenky a přemýšlení o mých starostech. Chmury se dostavily i díky ponuré, až by se dalo říci filmové, atmosféře okolí kazatelny.

Stále klid, který byl rušen jen šumem Javornice, která mi protéká za zády, pod kazatelnou. Ve čtvrt na dvanáct mě náhle z rozjímání vytrhuje šustot trávy pod kazatelnou a vidím, jak na mé stopě, kterou jsem zanechal po svém příchodu, zastavuje kus černé zvěře. Obeznávám lončáka a čekám, jak bude reagovat. Namísto toho, aby odfoukl a zmizel zpět, kudy přišel, tak jak by to jistě učinil kus starší, se dává do pohybu a po 15 metrech se znovu zastavuje přímo proti kazatelně.

Inu, jak říká můj kamarád Míla - "lončák, je hloupé prase" a do značné míry s ním souhlasím, neboť mu schází životní zkušenosti a pohybuje se mimo rudl, vedený zkušenou bachyní.
Vše je dílem okamžiku, kulovnice letí do ramene, kříž puškohledu sedí na předku černého rytíře a okolní klid protíná výstřel, který ještě chvíli vrací ozvěna od okolních strání. Lončák se propadá na místě nástřelu a zůstává v ohni. Po pár minutách se k němu vydávám a zjišťuji, že se jedná o cca 50 ti kilového kňourka.
Smekám svůj klobouk, černému rytíři vzdávám poslední poctu a své celovečerní rozjímání ukončuji myšlenkou o relativitě a pomíjivosti života, nejen zvěře.

Děkuji patronům lovu, za hezký zážitek a všem myslivcům přeji, do nadcházející lovecké sezony, „Lovu Zdar!“

Lukáš F.


#Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovecké příběhy, lov, Kulovnice, Úspěšný lov, Čekaná, Lovu zdar!

SRNEC Z JABLEČNÉHO SADU. Diana bohyně lovu, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Srnec, Srnčí říje,

Srnec z jablečného sadu

Krásně strávený večer u dobrého přítele zakončený ulovením tohoto zajímavého srnce

Říje v plném proudu a srnci honili své srny mezi jablečnými stromy a tu a tam se ozývalo pískání pokládané srny. Unavení srnci byli zalehlí pod stínem koruny stromu a nabíraly síly na další milostné dovádění.
Sluníčko se již chystalo do červánkových peřin a na tváří byl cítit vlahý vánek přicházejícího večera. Vytahuji vábničku a jemně zavábím...jednou..dvakrát a v tom už slyším pohyb za sebou...přímo proti nám běží srnec...čteme jej v dalekohledu a vidíme silné paroží s hrubými perly a krátkými výsadami...kamarád mi šeptá...to je tvůj srnec...kulovnici mám zalícenou a čekám jak se srnec natočí...tak se stává po pár vteřinách a já se zadrženým dechem lehce mačkám napínáčkem natáhlou spoušť...křik ptáků utichá po právě vyšlé ráně po které se srnec láme v ohni.

Přicházíme k němu a kocháme se krásou jeho paroží a vzdáváme mu hold. Chvíli u něj mlčky stojíme a oba promítáme celý lov a poté se pouštím do vyvrhování.
Díky kamarádovi za přátelské pozvání na lov tohoto dobrého srnce. Díky Dianě a sv. Hubertovi za přízeň na lovu úspěšném.

Lovu Zdar!

Srnec stáří 5 let
Uloven na vzdálenost 50 metrů
Ráže 7*57 "Z"
Střela SPCE 11,2


Vojtinek M., sociální sítě Myslivost

Na nástřelu nenacházím barvu. Perfektní práce křepeláka Arga při dosledu divočáka střeleného na vyšší komoru na plíce!

Ilustrační obrázek úlovku ze sociálních sítí....

Po vydatných deštích přerušili zemědělci žně,
a tak vznikla možnost lovu na průsekách v řepce. Kde se delší dobu vyskytovala černá a škodná. Vybral jsem si lokalitu u velkého rybníka, kde bylo zčásti posekané řepkové pole. Myslel jsem si, že by černá mohla přetahovat z rákosu do řepky. V půl 9 usedám na místo sleduji okolí. V dálce vidím kus srnčího, zřejmě srnce. Dlouho se nic neděje, občas se ozvou kachny z nedalekého rybníka. Moje myšlenky se rázem přelévají ke kachním honům, které naše sdružení každoročně pořádá. Z mého zářijového rozjímaní mě vyruší slabé beknutí srnčího přede mnou. Náhle vidím jak do pole vybíhá vcelku slušný srnec.Po chvíli čtení myslím,že i lovný. Za srncem se, ale vynoří černá koule. Je těsně před 9 hodinou a tak na poli vidím jak lončák přetahuje přes strniště. Sedím na sedačce, a tak musím pomalu a potichu přendat svojí loveckou hůl do směru divočáka. To se mi daří, aniž by to divočák zpozoroval. Stále si nejsem jistý, zda se jedná o bachyňku, nebo kňourka. Vidím jen horní polovinu těla. Strniště po řepce je velmi vysoké....

Divočák se otáčí na ostro a jde proti mě, díky dobrému větru o mě nemá zdání. Náhle se ale otáčí a vbíhá zpátky do rybníka. To již vidím střapec a chci divočáka ulovit, ale v běhu neriskuji ránu. Divočáka zabíhá zpět do stařiny a rákosu a já smutně sleduji místo kam zatáhnul. Netrvá však ani minutu a divočák vytahuje zase a míří proti mě. Ještě nepatrné zaražení hole do země pro lepší střelbu a odjišťuji zbraň. Divočák jde pořád naostro proti mě. Tuto ránu nechci riskovat.

Náhle se otáčí na "široko" a větří. Tečka sedí na "prostředku" a padne rána.

Jsem přesvědčen,že jsme trefil nicméně divočák odbíhá. Po telefonátu s hospodářem, který sedí opodál jdu na nástřel a hledat barvu. Střílel jsme však ráží 243. winchester a tato kule není tak silná jako má kulovnice. Bohužel na nástřelu nenacházím barvu a ani opodál. To se ve mě začíná probouzet ten červík nejistoty. Další telefonát hospodáři a "porada" co dál.. Ten ochotně bere svého mladého křepeláka a přijíždí mi na pomoc. To je již tma. Po krátkém hledání ani on nenachází barvu. Nezbývá nám než naše naděje vložit do Arga - mladého křepeláka. Ten po chvíli napíná řemen a jde jistě do rákosu. Po chvíli nás dovádí na barvu a pokračuje dál v dosledu. Přicházíme do hustého rákosu a nelze pokračovat za pejskem na řemenu.
 Proto se Milan rozhodne psa pustit. Ani ne po 2 minutách slyšíme jak Argo začne hlásit u divočáka. Náhle moje zklamaní přechází v radost. Po chvíli přicházíme k zhaslému divočákovi a padají slova chvály na pejska.

Milan jde ochotně domů pro traktor a já zatím vytahuji prase a vyvrhuji ho. Následují poslední pocty a transport na myslivnu. Chtěl bych poděkovat za velkou ochotu při odvozu našemu hospodáři Milanu Ječnému a ocenit perfektní práci mladého křepeláka Arga . Divočák byl zasažen vyšší komorou na plíce.

Ráže 243. winchester
Vzdálenost 80 metrů
Střelivo Geco

Petr D. sociální sítě Myslivost

#nástřel #kňourek #divočák #křepelák #winchester #střelivo #komora

Divočáci mezi řepkou a pšenicí...

Lukáš a oba úlovky

Večer jsme s kamarádem

naplánovali, kam kdo z nás půjde na divočáky a ve 22 hod vyrazili šoulačkou dohodnutými směry. Již cestou jsem v řepce potkal dva rudly černé - oba byly početné a dle hlasů povídajících si hlasů, to byly bachyňky s malými markazíny. Nebyly ode mě dále, jak 10 metrů, ale stále v řepce.

Šel jsem dál rozhraním mezi řepkou a pšenicí. Již po 150 metrech jsem sluchem zaregistroval černou, jak si pochutnává na pšenici.
Triedrem jsem na vzdálenost 100 metrů obeznal slecha 3 velkých kusů a rozhodl se je našoulat. Podařilo se a ze vzdálenosti 20 metrů jsem z většího rudlu ulovil bachyňku, lončačku, o dodávkové váze 32 kg. Lov netrval déle, než 15 minut  Kamarád neviděl nic. Po lovu jsme poseděli u kamaráda v přátelské atmosféře a podebatovali o stavu české myslivosti a zážitcích z lovů. Šli jsme spát ve dvě hodiny. Ve třičtvrtě na čtyři jsme vstali a vypravili se lovit do jiné části honitby. Z domova od kamaráda jsme šli pěšky a na cestu se k nám připojil jejich kocour. Na jeho přítomnost reaguji slovy, ve smyslu našeho maskota....

Jsem unavený a cestou v chůzi lehce podřimuji. V okamžiku, kdy jsme od vesnice vzdáleni cca. 200 metrů a jdeme úsekem úvozové cesty, najednou kamarád zrychleným hlasem šeptá "dělej, dělej". Nechápu dobře, oč se jedná, neb v tom okamžiku koukám do země. Zvedám hlavu a před námi stojí na cestě samotný divočák. Kamarád zatím ještě nemá nabitou flintu a tak ztrhávávám z ramene kulovnici a v puškohledu se mi rýsuje kontura lončáka. Není dále, jak 50 metrů. Kus stojí zadkem k nám. Pirschstock mám na zádech v batohu a bohužel musím střílet z volné ruky.

Čekám, až se kus natočí a odkryje mi svůj bok, abych mohl bezpečně zmáčknout spoušť. Ve chvilce se tak stává, kus stojí na široko a v ten okamžik padá výstřel. Divočák zůstává v ohni na místě. Po příchodu ke kusu, obeznáváme kňourka, lončáka, o dodávkové váze 45 kg. Ani k tomuto úlovku netrvala cesta z domu dlouho. Po upřímném přání kamaráda "Lovu Zdar!" a ošetření kusu, pokračujeme dále do honitby. V okamžiku výstřelu se kocour nacházel mezi námi a loveným lončákem. Téměř to vypadalo, jako kdyby nás k němu dovedl...

Lukáš

Rudl černé zvěře na poli a úspěšný lov

Při střelbě z volné ruky a spěchu neboť se vše odehrálo během pár
 vteřin, zásah šel o kousek dozaději, než jsem chtěl

Po měsíci, kdy jsem potkával jen samotné velké kusy černé zvěře

 se konečně Diana rozhodla, že mi dopřeje loveckého štěstí. Rozhodl jsem se, že po půlnoci vyrazím lovit. S budíkem jsem se ale úspěšně hádal od půlnoci do dvou hodin ráno, kdy jsem svůj boj prohrál. Do honitby mi cesta trvá 45 minut. Po příjezdu a zjištění směru větru, jsem se rozhodl lovit na rozhraní pšenice a řepky, a to ze země, neboť na lavici, bych měl špatný vítr.
Abych si nezavětřil prostor, který jsem si určil pro lov, musím absolvovat pěšky kilometrový úsek a v jeho konci dalších 300 metrů kolejákem v mokré pšenici, neboť v noci pršelo. Promočené kalhoty začínají příjemně hřát.

Ve čtyři hodiny dorážím na místo mého zájmu, nacházejícího se na rohu porostu řepky, kde před sebou mám metr a půl široké rozhraní plodin, o déle asi 100 metrů, porostlé jen nízkou trávou. Na pravé straně potom nevzešlou plochu řepky cca. 30x4 metry, porostlou ostrůvky vyšší trávy. Vítr mám dobrý. Po příchodu na místo zjišťuji před sebou ve vzdálenosti asi 80 metrů pohyb a dalekohledem obeznávám velký kus černé zvěře, stojící na ostro proti mně a za ním druhý, přibližně stejně veliký. Oba kusy mě zaujímají svými výrazně stříbrnými maskami hlav a prozrazují jejich vyšší věk.

Předpokládám, že se jedná o bachyně a tedy na střelbu nepomýšlím. Očekávám v jejich blízkosti pohyb od selat nebo lončáků, který však nenastává a oba kusy zatahují do řepky. Usedám na zem, na batoh a začínám psát uživateli honitby zprávu, že jsem v revíru a kde lovím. V okamžiku, kdy mi schází do konce zprávy již jen pár slov, náhle slyším v těsné blízkosti po mé pravé straně, jak si povídají prasata. Rychle ukládám telefon do kapsy a připravuji si kulovnici ke střelbě.

Najednou za jedním z trsů trávy zjišťuji, ve vzdálenosti 25 metrů, stojící kus černé. Před něj vychází z řepky velká bachyně, pomalu třikrát tak veliká, oproti krytému kusu a ve chvilce za ní druhá. Předpokládám tedy, že se jedná o kusy, které jsem pozoroval po mém příchodu. Krčím se k zemi, nehýbu se, vítr mám dobrý. To musí dopadnout, říkám si v duchu. První bachyně se stáčí, stojí proti mně naostro a po mém spatření znejistí, zavrčí a udělá krok směrem ke mně. Zvedá hlavu, sklání jí a zkouší mou trpělivost. Díky svým životním zkušenostem se raději rozhoduje zatáhnout zpět do řepky. Zkouším zamířit na kus, stojící za trsem trávy, ale bohužel to není k jisté ráně. 

Pomalu se začínám přizvedávat ze země, ale bachyně to samozřejmě nevydrží, odfouknou a rozbíhají se do řepky. Zprudka se zvedám a usazuji kříž puškohledu za slechem stále stojícího kusu. Ten v tu chvíli moc dobře nechápe, co se děje a dostatečně rychle nereaguje na úprk vedoucí bachyně. Zaváhal. Ticho a klid probouzejícího se dne rozřezává rána z mé osmičky a ozvěna výstřelu burácí od stěny lesa. Kus zůstává na místě v ohni. V tu chvíli se to začíná v řepce vařit a porostem utíká pryč velký rudl černé zvěře.

Po příchodu ke kusu rozpoznávám neotahanou bachyňku, o dodávkové hmotnosti cca. 40 kg. Potvrzuje se mi fakt, že pokud jsou v rudlu staré bachyně, tak dokáží řídit chrutí a své loňské dcery do něj nepustí. Smekám klobouk a tiše vzdávám ulovenému černému rytíři hold, který v tu chvíli ještě odkazuje. Při střelbě z volné ruky a spěchu, neboť se vše odehrálo během pár vteřin, jsem si ránu krapet ztrhl a zásah šel kousek dozaději, než jsem chtěl. Děkuji Dianě, za její projevenou přízeň a začíná práce, s dobrým pocitem z úspěšného a rychlého lovu, který netrval déle, než 5 minut. (Lov proběhl v nejmenované honitbě na Českolipsku, dnes ráno).

Lukáš

Myslivci. Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti. Je pytláctví minulost?

Vysoká zvěř (jeleni a laně)

Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti

Myslivecké písně

popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.

Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.

Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI

V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."
Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?

Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?

Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz

#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice,