 |
| Rytíři lesů ... černá zvěř |
Mohl bych tu uvádět mnohé příběhy, kdy jsme pozorovali bachyni, která svoje selata zatarasila v trnkách a k tomu vybrala takové místo s měnícím se větrem, že kolem ní chodilo několik zkušených loveckých psů a žádný neměl ponětí o její přítomnosti. Poznal jsem i agresivní bachyně, které dokázaly zahnat úspěšného střelce (i mě) a pouštět hrůzu u zhaslého selete nebo napadnout loveckého psa.
Mluvím zde o inteligenci, nad kterou mně mnohdy zůstával rozum stát. Například kdy se mi na čekané u kukuřice ozývalo několik kusů v porostu v docela pravidelném půlkruhu, ale nebyly to zvuky vydávané jako při soubojích o potravu nebo při loupání kukuřice. Tak jsem se připravil a čekal, až se na kraji, kam se tlupa pohybovala, objeví sele. Ale jaké bylo moje překvapení, když s porostu vyběhla srna, prošla těsně pod žebříkem, podívala se nahoru a odskočila do louky za mnou. Než jsem se nadál tak se po její stopě vyřítila bachyně, také se zastavila pod žebříkem, ale pak už následovalo jenom ono pověstné fouknutí a od té doby jenom ticho.
Jak dovedou divočáci nerušeně odejít z leče je opravdu zvláštní, to asi tak jiná zvěř neumí. Mnou pozorovaná tlupa evidentně spolupracovala při lovu stejně tak, jako to dokážou vlci nebo jiná zvířata. Kdysi jsem někde četl, že prase jako takové se řadí po člověku, primátech, kosatkách a delfínech na čtvrtý stupínek z hlediska inteligence a přizpůsobivosti. No docela bych tomu i věřil. Vždyť už i jako malá selata dokážou být inteligentní, a to nemají možnost nasbírat zkušenost věkem, měl jsem třeba možnost několikrát pozorovat při prohánění kukuřičných polí, jak mistrně vás dokážou selata obejít a schovat se za sebemenší přírodní překážku.
Za druhé je velmi dobré být neustále ve střehu při setkání s černou. Asi nejčastější je situace, pokud na vás vyběhne bachyně, kterou překvapíte v zálehu s potomky. Většinou vás zažene na únikovou vzdálenost, a pokud jdete pryč, tak vás nechá na pokoji a selata si později odvede. Mému kolegovi se ale jednou stala dosud nevysvětlitelná věc. Pracoval tehdy u obecního úřadu jako dělník a hajný mu vysvětloval v lese, jak a kde bude co dělat. Najednou se s vedlejší houštiny vyřítil divočák, zaútočil na Luboše a přetrhl mu kolení vazy. A jak odbíhal nazpět do houštiny, cestou si to rozmyslel, otočil se a chtěl opakovat útok. Vtom se vzpamatoval hajný, zvedl ruce nad hlavu, rozkročil se proti divočákovi a strašně zařval, neměl totiž u sebe zbraň, a tak mu ani nic jiného nezbývalo. Divočák naštěstí poté útok vzdal a zmizel v houštině. Luboš měl tehdy asi velké štěstí, jednak že divočák nebyl z největších, a jednak že ránu, kterou mu divočák uštědřil, částečně ztlumila motorová pila, kterou držel v ruce. Přesto byl v nemocnici několik týdnů.
Respekt se asi vyplatí i při manipulaci nebo zárazu s malými divočáky. Jednou kolega postřelil selátko, takové, kterému říkáme krteček. Rána to byla bolestivá, a jak sele zanaříkalo, tak se na něj seběhli snad všichni psi v leči. Doběhli jsme tam s místním hospodářem a tem mi povídá: Dej mu záraz. Vyndal jsem svůj oblíbený nůž, udělal si místo mezi psy, polovina byla stejně z mojí smečky, přidržel jsem seleti hlavu a dal záraz pod lopatku. Ale selátko v poslední chvíli sebou škublo a vytrhlo mi ve smrtelné agonii kus gumovky na achilovce, bylo to těsně vedle, nic se mi tehdy nestalo, ale na tu rozervanou botu nebyl vůbec pěkný pohled. To mělo asi být pro mě první napomenutí.
Následně jsem zažil ještě další příhody, na které když si dnes vzpomenu, tak mi není ještě teď do řeči. Například když jsem dostřeloval lončáka doslova u holínek posledním nábojem v zásobníku kulovnice a ten se mi svalil k nohám.
#Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,
Mluvím zde o inteligenci, nad kterou mně mnohdy zůstával rozum stát. Například kdy se mi na čekané u kukuřice ozývalo několik kusů v porostu v docela pravidelném půlkruhu, ale nebyly to zvuky vydávané jako při soubojích o potravu nebo při loupání kukuřice. Tak jsem se připravil a čekal, až se na kraji, kam se tlupa pohybovala, objeví sele. Ale jaké bylo moje překvapení, když s porostu vyběhla srna, prošla těsně pod žebříkem, podívala se nahoru a odskočila do louky za mnou. Než jsem se nadál tak se po její stopě vyřítila bachyně, také se zastavila pod žebříkem, ale pak už následovalo jenom ono pověstné fouknutí a od té doby jenom ticho.
Jak dovedou divočáci nerušeně odejít z leče je opravdu zvláštní, to asi tak jiná zvěř neumí. Mnou pozorovaná tlupa evidentně spolupracovala při lovu stejně tak, jako to dokážou vlci nebo jiná zvířata. Kdysi jsem někde četl, že prase jako takové se řadí po člověku, primátech, kosatkách a delfínech na čtvrtý stupínek z hlediska inteligence a přizpůsobivosti. No docela bych tomu i věřil. Vždyť už i jako malá selata dokážou být inteligentní, a to nemají možnost nasbírat zkušenost věkem, měl jsem třeba možnost několikrát pozorovat při prohánění kukuřičných polí, jak mistrně vás dokážou selata obejít a schovat se za sebemenší přírodní překážku.
Za druhé je velmi dobré být neustále ve střehu při setkání s černou. Asi nejčastější je situace, pokud na vás vyběhne bachyně, kterou překvapíte v zálehu s potomky. Většinou vás zažene na únikovou vzdálenost, a pokud jdete pryč, tak vás nechá na pokoji a selata si později odvede. Mému kolegovi se ale jednou stala dosud nevysvětlitelná věc. Pracoval tehdy u obecního úřadu jako dělník a hajný mu vysvětloval v lese, jak a kde bude co dělat. Najednou se s vedlejší houštiny vyřítil divočák, zaútočil na Luboše a přetrhl mu kolení vazy. A jak odbíhal nazpět do houštiny, cestou si to rozmyslel, otočil se a chtěl opakovat útok. Vtom se vzpamatoval hajný, zvedl ruce nad hlavu, rozkročil se proti divočákovi a strašně zařval, neměl totiž u sebe zbraň, a tak mu ani nic jiného nezbývalo. Divočák naštěstí poté útok vzdal a zmizel v houštině. Luboš měl tehdy asi velké štěstí, jednak že divočák nebyl z největších, a jednak že ránu, kterou mu divočák uštědřil, částečně ztlumila motorová pila, kterou držel v ruce. Přesto byl v nemocnici několik týdnů.
Respekt se asi vyplatí i při manipulaci nebo zárazu s malými divočáky. Jednou kolega postřelil selátko, takové, kterému říkáme krteček. Rána to byla bolestivá, a jak sele zanaříkalo, tak se na něj seběhli snad všichni psi v leči. Doběhli jsme tam s místním hospodářem a tem mi povídá: Dej mu záraz. Vyndal jsem svůj oblíbený nůž, udělal si místo mezi psy, polovina byla stejně z mojí smečky, přidržel jsem seleti hlavu a dal záraz pod lopatku. Ale selátko v poslední chvíli sebou škublo a vytrhlo mi ve smrtelné agonii kus gumovky na achilovce, bylo to těsně vedle, nic se mi tehdy nestalo, ale na tu rozervanou botu nebyl vůbec pěkný pohled. To mělo asi být pro mě první napomenutí.
Následně jsem zažil ještě další příhody, na které když si dnes vzpomenu, tak mi není ještě teď do řeči. Například když jsem dostřeloval lončáka doslova u holínek posledním nábojem v zásobníku kulovnice a ten se mi svalil k nohám.
#Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,
