 |
| Srnec v úprku |
Budík zvonil před půl čtvrtou - koukám z okna, neprší. Konečně. V lese jsem za deset minut, kulobrok na rameno a frčím k žebříku. Plánovaná čekaná mezi dvěma strništi se mění na čekanou mezi strništěm a hliništěm - přestože poslední dva dny pršelo, zemědělci stejně vyjeli a jedno pole zdiskovali Nevadí, to mi
náladu zatím nezkazí. Horší jsou černé mraky nad hlavou, vichr jako blázen, prostě zima jak v Rusku. Nevzdávám to, vím, že srnčí se ukáže a lišky taky.
Pomalu se rozednívá, dvě lišky vidím, ale jsou daleko a jít blíž nemají v plánu. Nevadí, to mi náladu stále nekazí. Už je dobře vidět, na vzdálenějším strništi se vzájemně poměřují tři srnci. Dva vzápětí moudře ustupují, třetí se producíruje mezi řádky mokré slámy. Je hodně daleko, poznám, že je to starší kus, ale co má na hlavě ani omylem. Zkouším vábničku, ale nemá zájem. Pomůže mi srna, která táhne se srnčetem zprava od lesa.
Srnec se dává nejprve do klusu, pak do cvalu. Než se naděju, mám ho sotva 40 metrů přímo před žebříkem. Snad tisíckrát!!! jsem si říkala, proč vždycky čumím nejdřív dalekohledem, proč se s tím zdržuju, když přečíst kus můžu i přes puškohled.. Zvlášť když vím, že vítr není dneska můj kámoš.. Nemůže to dopadnout jinak - srnec zarazí těsně před cestou, krásně na široko, já si v dalekohledu potvrdím, že je to opravdu "trojka" a trofejově velmi silný vidlák, bohatě perlený, přední výsady tlusté jak palce...
Pouštím dalekohled, natáhnu ruku pro flintu a "Tím končím, tvá Máňa" Srnec zvedá vysoko hlavu, bere vítr a vyráží tryskem směr les.. Zaklínám ho, aby aspoň na chvíli ještě zastavil, ale kdepak, není to žádnej malej blbec Chjo, jsem zase mrzla zbytečně Poslední "kapkou" je srnče, které přiběhne odkudsi ze strniště na vábení hlasem srny jak poslušný psík.. Už jsem ho na stejném místě potkala jednou (ve společnosti mladého srnce) a podezření, že je to sirotek, se mění v jistotu
Erika
