Hnízdí křivka obecná. Zvláštností křivek je, že jejich hnízdní období spadá z velké části do zimy.

19. 1. Hnízdí křivka obecná

Dobývání semen ze šišek je přizpůsoben jedinečný křivčí zobák. 

I když křivky konzumují semena různých stromů a v malé míře i živočišnou potravu, hlavní potravou jsou semena smrku. Do oblasti s úrodou smrkových semen se stěhují celé populace napříč Evropou a v takových letech pak v těchto územích hovoříme o invazi křivek.

Světový areál rozšíření křivky obecné je ohromný a protíná nejen celý euroasijský kontinent, ale i severní Ameriku a izolované populace se nalézají i ve střední Americe a jižní Asii.

 Zvláštností křivek je, že jejich hnízdní období spadá z velké části do zimy. 

I když bylo hnízdění zaznamenáno ve všech obdobích roku, převážná část populace hnízdí v měsících prosinci až květnu. V tuto dobu dozrávají semena smrku a nabídka potravy je nejbohatší. S obtížnými klimatickými podmínkami se křivky dokáží vyrovnat.

A tak zpívajícího samce křivky můžeme často pozorovat i za největších mrazů.

KALOUS UŠATÝ. SOVY

Sovy. Kalous ušatý

Sovy slyší myš šustící v trávě na velkou  vzdálenost

 Peří má měkkou strukturu, takže soví let je téměř neslyšitelný. Na první pohled jsou podobné dravcům. Zobák je zahnutý určený k trhání kořisti, nohy jsou opatřené silnými drápy, které se zabodnou do těla kořisti.

S dravci však nejsou příbuzné.

Živí se hlavně drobnými savci, ptáky a jinými obratlovci i hmyzem. Potravu na rozdíl od dravců trhají jen na větší kusy, které polykají v celku.

Nestravitelné zbytky peří a srsti vyvrhují....

Káně lesní, Ptáci, Dravci, Fotografie z myslivosti

KÁNĚ LESNÍ

Kalous ušatý - Asio otus

Kalous ušatý - Asio otus

Kalous ušatý

 je pták veliký jako holub hřivnáč. Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavější. Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů.

 Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.

PTÁCI. BRKOSLAV SEVERNÍ. ORNITOLOGIE, #zahrada #zima #brkoslav severní #ptáci #bobule #šípky #tajga

Brkoslav

Nápadným znakem jsou bílé a žluté skvrny a jasně červené štítky na křídle a na krátkém ocase

  V letu se brkoslav podobá velikostí a trojúhelníkovými křídly špačkům.  Jeho domovem, ve kterém hnízdí, je tajga, tedy severský jehličnatý les.  Tam staví brkoslavi ve větvích hustých stromů silnostěnné, tepelně velice dobře izolované hnízdo, ve kterém od května do července samička snáší tři až šest vajec a kde oba rodiče vykrmují mláďata jednak bobulemi, jednak komáry.

V některých letech se brkoslavům podaří vychovat mláďata ve velkém množství. Pak nezbývá, než pravidelný tah před zimou prodloužit a rozšířit na velký prostor. V těchto zimách se pak objevují ve větším nebo menším počtu až ve střední a jižní Evropě, a tím také u nás. 
Při velkých invazích, které se opakují celkem pravidelně jednou za čtyři roky, tvoří brkoslavi až tisícová hejna, která přeletují a prohledávají krajinu. Hledají totiž bobule stromů a keřů, které jsou v zimě téměř výhradní potravou. Jsou při tom většinou velmi důvěřiví, nezvyklí na člověka, takže je možné si je dobře prohlédnout i uprostřed měst a často velice zblízka.

U nás se živí především šípky růží, bobulemi kaliny a velice často bobulemi jmelí a ochmetu. Tam ovšem narážejí na konkurenci velkých drozdovitých brávníků, kteří před brkoslavy hlídají trsy v korunách stromů a s hlasitým cvrčením je odhánějí.   Brkoslavi ale potřebují velké množství potravy, neboť bobule procházejí jejich trávicím traktem velice rychle, a dokonce vycházejí i nestrávené ven.

 #zahrada #zima #brkoslav severní #ptáci #bobule #šípky #tajga

PTÁCI NAŠICH ZAHRAD JSOU PŘÁTELÉ A MÁME DOBŘE JE ZNÁT! ČERVENKA A UHELNÍČEK

UHELNÍČEK

Malá, čilá a hlučná sýkora, vypadající na první pohled jako příbuzná sýkory koňadry (Parus major)

 Má podobně černou hlavu s velkými bílými skvrnami na tvářích a tenkou světlou křídelní pásku. Liší se proporcemi, má větší hlavu a plnější šíji, která přechází hned do pláštíku. Zespodu není jasně žlutá,ale kouřově šedobéžová a nemá uprostřed černý pruh. Při pohledu zezadu je patrná typická oválná bílá skvrna na šíji. Je-li trochu vzrušena, může čepýřit malou chocholku jako “trn” na temeni. Hřbet je modrošedý. Kromě bílé pásky na špičkách velkých krovek má druhou pásku v podobě “korálků” na středních krovkách. Ptáci v Británii a na Iberském poloostrově mají olivový tón, nejsou na hřbetě tak modří a boky mají červenohnědý nádech. V Irsku mají také zespodu a na tvářích žlutý nádech. Samice se podobá samci. Celkově je to barevně nevýrazná sýkora.

Je typickou sýkorou jehličnatých lesů, pokud žije ve smíšených lesích, pak jen v místech s převahou jehličnanů. V horách se vyskytuje až k hranici lesa. V západní Evropě i v zahradách. Hnízdí od května do července, na severu 1x, ve střední Evropě 2x ročně, v dutinách. V jehličnatých lesích nebývá mnoho stromových dutin, tak vyhledává daleko více než jiné sýkory zemní díry, opuštěné myší nory či škvíry ve zdech a skalách. Ráda zahnízdí i v ptačích budkách. Hnízdo je vystavěno převážně z mechu, chmýří a zvířecí srsti. Snůška obsahuje 7-11 vajíček, podobných vajíčkám modřinky (Parus caeruleus), sedí jen samice. Potrava kterou hledá hlavně v korunách stromů na vnějších větvích, se skládá převážně z hmyzu, pavouků a semen. Hubením hmyzu patří mezi nejužitečnější ptáky

ČERVENKA

Menší než vrabec, vrch těla je olivově hnědý, spodina světlejší s nápadnou rezavočervenou náprsenkou. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladým ptákům chybí červená náprsenka, na těle mají nevýrazné skvrnění.

Vyskytuje se v lesích všeho druhu (hlavně v lesích s bohatším podrostem), dále v remízcích, větších porostech křovin a ve sterších parcích a zahradách. Hnízdo je většinou na zemi nebo v zemních polodutinách, staví ho pouze samice. Hnízdí 2x do roka, od začátku dubna do července snáší většinou 4-7 vajec. Sedí pouze samice 13-14 dní, samec ji po celou dobu krmí. Ve hnízdě mláďata setrvávají 13-15 dní, dalších asi 8 dní jsou rodiči krmena i po vyvedení. Pohlavně dospívají ve 2. roce, nejvyšší věk je téměř 13 let.
Potravu tvoří převážně drobní bezobratlí, v létě a na podzim i různé bobule a plody rostlin.

Rozšíření

Obývá většinu Evropy od Irska přes Ural až do západní Sibiře. Jižní hranice rozšíření probíhá od severozápadní Afriky do Malé Asie. Částečně tažný druh, zimující v západní a jižní Evropě a na jihozápadě Asie. 

Puštík obecný - Strix aluco

Puštík obecný - Strix aluco 

Obývá především starší listnaté lesy, 

najít ho ale můžeme i v dalších typech lesa, ve starých alejích, zahradách i v městských parcích. Většinou hnízdí v dutinách starých stromů, někdy i v budkách, na půdách, ve výklencích zdí, ve starých hnízdech dravců nebo i na zemi. Hnízdo si nestaví, na původní podklad snáší od února do května 1-6(8) vajec. Sedí pouze samice, většinou už od snesení prvního vejce a samec jí donáší potravu na hnízdo. Mláďata se líhnou postupně ve dvoudenních intervalech po 28-30 dnech inkubace. Prvních 10-14 dní po vylíhnutí zůstává samice u mláďat na hnízdě a potravu obstarává pouze samec. Na hnízdě zůstanou mláďata 27-35 dní, vzletná jsou ve věku kolem 50 dní. Pohlavně dospívají v 1 roce, nejvyšší věk kroužkovaného ptáka je 20 let.

Potrava je oproti ostatním druhům sov velice rozmanitá – od savců až do velikosti zajíce, přes ptáky a další obratlovce až po hmyz. I u puštíka jsou ale nejčastější kořistí malí hlodavci.

Strakapoud velký

STRAKAPOUD VELKÝ

PANNY MARIE NAROZENÍ, VLAŠTOVIČEK ROZLOUČENÍ. Začíná odlétat ptactvo. Ptáci, Pranostiky a příroda, Příroda a lidé.

VLAŠTOVKY NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ

Sojka obecná (Garrulus glandarius) Ještě nedopeřené letošní mládě poskakující kousek od svého hnízda.

Sojka obecná (Garrulus glandarius) 

Sojka obecná (Garrulus glandarius)
Ještě nedopeřené letošní mládě poskakující kousek od svého hnízda.

Zdroj: Sociální sítě, Ptáci Evropy

POŠTOLČÍ TRAGEDIE. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu. #Les, Poštolka, Dravci, Idiots With Guns, Lovecké příběhy, Mateřství a péče o potomstvo, Milování světu vládne, Milování v přírodě, Ptáci

Poštolka

Les je snad jediné místo, kde se lidská duše povznese a ráda se oddává tichému snění milých, hřejivých vzpomínek

Velebný chrám velkého ticha, míru a pokoje. Komu z těch, v jejichž žilách koluje zelená krev, by se nevyloudilo tolik dojmů, prožitých v lesní tišině při jediném slově: les! Snad není člověka, který by nedovedl ocenit jeho vznešenou a čistou krásu, když kráčí po jeho úzkých cestách, stezkách a cestičkách ve stínu velikánů.

Žel je stále dost lidí, kteří chodí do lesa z jiných, jen ne ušlechtilých pohnutek. Velmi často přímo vandalsky si počínají v tomto velebném chrámu lesní krásy, a jde-li pak člověk lesem a je jen trochu založen pro soulad, bolí ho srdce. Především však je to srdce myslivcovo, jež bolí dvojnásobně, když vidí zpustošený, zneuctěný les.

Navíc, když jeho spanilá zvěř je nesmyslně pronásledována a hubena. Ne ten, kdo vezme pušku a uloví kus, je myslivcem, ale ten, jenž dovede žít s každou větvičkou lesa, s každou lesní zvěří umí hovořit, jenž zná její radosti a žal, jenž dovede obětovat své pohodlí jen proto, aby v zimě při vysokém sněhu nezmírala nejkrutější smrtí - hladem. Snad právě zde někde začíná moje povídání o neukázněném lovci a křídlované poštolce.
 O lesní tragedii.
V hlubokém, vysokém stojáku se zvolna probouzí jitro. Červánky na obzoru blednou, pohasínají, jako by se potápěly v klidné hladině tohoto zeleného království. Slunce již pozvolna stoupá a líbá popraskanou kůru starých smrků. Z blízké loučky se vrací nasycený srnec. Les se zvolna probouzí, ozývá se kukačka i holub hřivnáč spokojeně zahouká v nedalekém laťáku při okraji polí. Kolem vysokého smrku, jež svou výškou přesahuje své druhy, je plno života. V opuštěném hnízdě si zde našla domov štíhlá poštolka.
Bylo to v dubnovém ránu, kdy se vyhýbala nástrahám sličného samečka, zabloudila na starý smrk, kde hledala úkryt a našla i domov. Sameček miloval svou roztomilou družku a všemožně se staral, když jeho paní seděla na čtyřech nažloutlých vajíčkách, o potravu.

Sotvaže jej sluníčko pošimralo na světlech, již letěl mu vstříc, vznesl se vysoko nad stromy, nad celičký les, rovnou do polí, kde jej vábila dobrá kořist. Tehdy nepohrdl ničím. Ať cestou viděl jakéhokoliv brouka či jiný hmyz, skončil jeho život v poštolčím zobáku. Nad polem zakroužil elegantně, celé své loviště si pěkně prohlédl a když našel, zatřepal křídly, srazil je k tělu a jako padající kámen dopadl na ustrašenou myšku. Pak letěl divoce domů, a zdaleka již oznamujíc svůj příchod a lovecké štěstí táhlým, ostrým křikem, zcela odlišným od zvuku vábivého. Tak do pozdního večera, dokud šedavé mlhy nezahalily les, létal a hledal.

Až tu jednou, když se vracel z lovu, vyletěla mu vstříc jeho družka zvěstovat radostnou událost. Tak posedla jej láska starostlivého otce. Oba pak létali a nestačili nosit hladovým krkům. Čtyři drobná holátka, v lovu ještě nevycvičená, žádostivě natahovala krčky a otvírala své zobáčky, tlačící se jeden přes druhého k mamince či tatínkovi, jenž právě přinesl sousto. Zvečera nastal klid, když uhoněná, ulétaná matička vzala svá písklata pod ochranu svých křídel. Často usínala s hladovým krkem, avšak s blahým mateřským uspokojením. A právě dnes, kdy ráno se tak kouzelně probouzelo nad lesy, vyletěla z hnízda, sotva slunce nahlédlo do její domácnosti. Avšak ani sameček nelenil a vyrazil na jitřní lov na repešská pole. Mateřskou láskou povzbuzena, vznesla se vysoko, jako by chtěla zvěstovat celému kraji své mateřské štěstí...

Mladé poštolky na hnízdě u dobrého člověka

V tu dobu, co jásala v povětří, nedaleko od stromu se zastavil člověk. Až se staré smrky zachvěly, když ho spatřily, jak hledí do koruny, kde čtyři mladé poštolky vyváděly. Snad nikdy nebyly ty smrky tak vystrašeny, když uviděly, že ten člověk má na rameni pušku. 

Ne, nebyl to lesník, kterého celý les znal a vždy se na něho těšil. Ten, co stál nedaleko smrku, nebyl myslivec, ale sváteční střelec.

Celý les čekal, co bude dál. Ale prapodivný ten lovec šel ještě dále od stromu, že si sám smrk myslel, že neštěstí je zažehnáno. Chyba. Lovec šel dál a usedl kryt skupinkou keřů.

Nad lesy jásala matka poštolka, držíc v pařátech statnou myš. Klouzavým letem se blížila k lesu a zamířila k jeho nejvyššímu stromu, z něhož se ozýval hlas jejích robátek.
Tehdy třeskla rána nad lesy a stromy, když uslyšely tuto ošklivost, sklonily své pyšné hlavy, aby raději neviděly... Poštolka leknutím pustila svou kořist ze spárů a rychle mířila k hnízdu. Však co to? Pod pravým křídlem pociťuje bolest, ještě jedno mávnutí a nedoletěla. Klouzavým letem padla do jehličí a rychle hledala spásu v nízkém náletu, aby ji kryl a vzal pod svůj plášť. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu.
Pod stromem neseděla, ale bokem ležela matka poštolka. Dvojnásobná bolest svírala její srdíčko, když slyšela svá drobátka, ale nemohla se k nim vznést. V pohasínajících světlech se jí mihl sameček, jenž ji volal a neustále hledal. Všechno bylo marné, svůj domov se čtyřmi mláďaty už nikdy neuvidí. Rána bolela čím dál víc a síly jí ubývaly. Ať se namáhala sebevíce, vzlétnout se jí nepodařilo.
Za lesy se pozvolna ztrácel rudý ruměnec slunce a milostivý soumrak lesa kryl bolest poštolky, jež v horečce usínala s doprovodem kdesi v dálce vyzvánějícího zvonu. Potom nastal klid...

A zase vyšlo slunce. Nové slunce s rudým ruměncem, pozlatilo les, v němž se probouzel nový život. U kmene, skryta všemu životu, ležela poštolka. Pro ni již dnes slunce nevyšlo. Ležela bokem, s nataženými pařáty a s otevřenými, krásnými světly. Zhasla. Zhasla uprostřed zeleně, uprostřed lesa, který jí dal život a ona zase dala jiným. Zhasla s bolestí ke svým robátkům, kterým nemohla pomoci, zhasla se zarytou bolestí a s výčitkami vůči člověku. Neodešla však do věčných lovišť sama. Sameček, který se nedovolal své milé a neuměl pro mláďata zpracovat potravu, opustil hnízdo a nikdy se již v tomto smrkovém lese neukázal.

Tak rána necitlivého svátečního lovce zničila ne jeden, ale pět ptačích životů. Ptáků, kteří nikomu neškodí, ba právě naopak. Život šel ovšem dál a vracel se k normálu. Jen koruny statných smrků Na Rovné ještě dlouho truchlily a smutek jim zněl ve větvích...

Jan SOMMER

VOLAVKA POPELAVÁ. Hnízda si staví na stromech, v posledních letech jsou stále častější případy, kdy zahnízdí i v rákosinách.

Poněkud menší než čáp bílý (Ciconia ciconia),
převážně šedá, spodina těla světlejší.

Volavka popelavá

 Hlava je bílá s černým pruhem od oka do týla a s černou chocholkou z prodloužených per. Ruční a loketní letky černé. Zobák žlutohnědý až žlutý, nohy tmavohnědé, nahoře žluté.
Hnízdí v koloniích, často společně s ostatními druhy koloniálně hnízdících ptáků. Hnízda si staví na stromech, v posledních letech jsou stále častější případy, kdy zahnízdí i v rákosinách. Od konce února do poloviny května snáší 1-7 vajec ve 2 až 4 denních intervalech. Po 25-28 dnech inkubace se líhnou postupně mláďata, ta se na hnízdě zdržují 6-7 týdnů a pak se rozlézají do okolí hnízda, na noc se ale vracejí zpět. Za další 2 týdny jsou už plně vzletná. Pohlavně dospívají ve dvou letech, nejvyšší zjištěný věk je 24,5 roku.

Potravu tvoří hlavně ryby (kolem 15 cm.), dále obojživelníci, plazi, drobní savci, hmyz, korýši a měkkýši.

V Evropě se početnost i areál druhu může značně měnit i během několika málo let. Hlavně po tuhých zimách se stavy snižují, v průběhu 2-7 let se opět dostávají do původních stavů. Mírnější zimy v posledních letech naopak vedou k šíření druhu na sever, takže můžou zahnízdit i v severní Skandinávii.
Severní populace jsou z větší míry tažné, zimují jižněji od hnízdišť, naše většinou ve Středomoří, menší část táhne až do oblasti Guinejského zálivu v tropické Africe. V Evropě se početnost v průběhu posledních cca 40 let silně zvýšila, v současnosti tam hnízdí více než 210 tisíc párů.V České republice hnízdí pravidelně na celém území v okolí větších vodních ploch

Ťuhýk obecný sedí pařezu a chytá líhnoucí letící červené mravence (ptačí zahrady) Ťuhýk, Ptáci, Příroda, Zahrady

Ťuhýk obecný se pařezu a líhnoucí letící červení mravenci (ptačí zahrady)

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích

často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,

Rok 2017, České Švýcarsko. Tříletý "sokolík" Elias má rodinu se sokolicí Růženkou. Čtyři mláďata, 2 kluky a 2 holky. (Foto: Václav Sojka)

Sokol Elias má rodinu se sokolicí Růženkou. (Foto: Václav Sojka)

Strakapoud velký

Strakapoud velký

Strakapoud velký 

Čelo nahnědle bělavé, vrch hlavy a těla černý, v týlu červený příčný pruh (u samice chybí). Černá barva vybíhá ze šíje
dolů a dělí se na dva pruhy – jeden jde dozadu na strany prsou a druhý dopředu po stranách hlavy k zobáku. Ten odděluje bílé strany krku a hlavy, rozdělené ještě příčným proužkem.

Spodina těla je bílá s různě silným hnědým nádechem, dolní část se spodními krovkami ocasními je červená. Křídla černá, na lopatkách velká bílá skvrna, letky bíle skvrnité, na složeném křídle tvoří bílé pásky. U mláďat mají obě pohlaví červené temeno.

Strakapoud velký

Žije v lesích všeho druhu, v parcích a zahradách. Hnízdí vždy ve stromových dutinách, které sám vydlabává, často hnízdí i v dutinách z předešlého roku – v případě, že je obsazena jiným druhem hnízdo vyhází. Od poloviny dubna do poloviny června snáší 4-7 vajec, oba rodiče sedí 10-13 dní. Mláďatům se 7. den otvírají oči, 9. den začíná růst krycí peří, od 12. dne je přestávají staří zahřívat.

Do 16. dne krmí rodiče uvnitř dutiny, později mladí vylézají mladí pro potravu k vletovému otvoru, hnízdo opouštějí 21. – 23. (17. – 25.) den. Poté se už do dutiny nevracejí, jsou schopna si sama obstarávat potravu. Pohlavně dospívají v následujícím roce, nejstarší kroužkovaný pták se dožil 8 let a 9 měsíců. Od července do března jsou základní složkou potravy semena stromů, převažují jehličnany( smrk, borovice, modřín), v případě neúrody se orientuje na listnáče (habr, buk, méně javor, dub, lípa).

V jarních měsících stoupá v potravě podíl různého hmyzu, kterým jsou i krmena mláďata. Často naklovává kůru stromů a olizuje tekoucí mízu, v zimě běžně navštěvuje krmítka.

LOVECKÉ ŠTĚSTÍ #Lovecké příběhy, Černá zvěř, Holub hřivnáč, Krkavec velký a tlupa černé zvěře.

Krkavec velký

Sluncem ozářený a stovkami ptáků rozezpívaný les je ale skoupý na loveckou nabídku.
 Nijak mi to nevadí, v husté smrkové kmenovině "Ve skalách" dokonce trochu houbařsky paběrkuji a potom dalekohledem prozkoumávám nově vykácenou paseku.

Stará travnatá svážnice mne přivádí do terénního zářezu "U nádrží". Malý pramínek vyvěrající pod ostrým zákrutem cesty byl zdrojem pro tři miniaturní rybníčky, které zdobily bývalou lesní louku. Moudrost starých lesních hospodářů zde vytvořila zákoutí pro uhašení žízně i ukojení hladu lesní zvěře, která žila v okolních smrkových monokulturách. Zbyly však jen rozbořené hrázky a divoký travnatý porost urputně zápasící s přísně rovnými liniemi nového, čistě smrkového zalesnění. Zůstal název a vzpomínky na doby, kdy zvěř patřila k lesu a měla zde své místo... Odkudsi z protilehlé stráně zaznívá praskání větviček a šustění spadaného listí v rytmu rychlých kroků.
Tak přece alespoň na okamžik zahlédnu říjící srnčí pár! Slunce rozehřívá nejen bělavé skalky vykukující ze smrkového mlází, ale i milostný oheň v srnčích tělech. Dalekohledem prohlížím pruh světlé smrčiny s bohatým podrostem kapradí a jeřábu. 

Holub hřivnáč

Praskot sílí, nad kapradím se objevuje první dvojice oválných černých slechů, druhá, třetí. Dlouhá šňůra něčím zrazené tlupy černé zvěře se pomalu vine ke smrkové houštince nad svážnicí. Dvě velké bachyně, o poznání menší lončáci a žlutohnědá selata. Všichni postupně mizí v husté spleti smrkových větví a já nasazuji ke sprintu.

Musím se dostat za zákrut cesty, je pravděpodobné, že přes ni bude černá přesazovat do dalších, těžko proniknutelných houštin. Sotva stačím, s kozlicí v levé ruce, vydýchnout, jsou zde. Velké kusy řeší překonání svážnice jedním skokem, selata sklouzávají z vysokého břehu a drobnými kroky se vydávají dál, po stopách svých matek. Skupinka posledních tří se po skluzu na řídkou smilku zastavuje a jistí. 

Burácivý výstřel je pobízí k dalšímu běhu, ale týká se to pouze dvou letošáků. Třetí zůstává ležet na místě, v nose mne štípe pach střelného prachu a pach černé zvěře. Přebíjím a vydávám se k úlovku. Zpod cesty se ozývá hlasité zabouření, od lesního šera se oddělil pohyb slechů starostlivé bachyně. Dost rychle vylézám na břeh nad ulovené sele, ruka nahmatává ve vlhkém jehličí plochý kámen, který vzápětí házím do houštiny pod sebou. Odpovědí je jen hluboké odfouknutí a šustivé kroky vzdalující se zvěře. Po několika minutách jistoty seskakuji k úlovku, jsem také zvědavý na zásah, vzhledem k příznivé vzdálenosti jsem se odhodlal střílet z volné ruky na hlavu. Sele po výstřelu neučinilo ani krok, takže právem očekávám dobrý zásah. S velkým překvapením ale nacházím jen hluboký šrám na krku, těsně pod dolní čelistí. Nikdy jsem si na ráži 7 x 57 R nestěžoval, ale tentokrát mne její účinek mile překvapil. Nemile mne překvapil můj střelecký výkon, ale po regulérním padesátimetrovém sprintu byl snad omluvitelný, i když poučný - příště raději na komoru...

Selata prasete divokého

 Odkládám batoh, pušku, dalekohled a konám nezbytnou "červenou práci". V lesní stěně se ozývá první krkavec, za chvíli se siluety dvou velkých černých ptáků mihnou modravým pruhem oblohy nad cestou.

Volným krokem sestupuji zpět do údolí pomalu probouzeným ranním sluncem. Paseky hoří duhami kapek rosy, mezi kořeny vývratů se třpytí nastražené pavoučí sítě. Létu je pomalu odzváněno, podzim se nenápadně připravuje na střídání stráží... Využívám čerstvého pšeničného strniště a volím cestu kolem zaječího krmelce, kde chci zkontrolovat sloupkové slanisko. Ve stínu bezového keře usedám na víko meliorační skruže a na chvilku dávám zádům pohov od batohu s dnešním úlovkem.

  Po strništi hopkuje do černa urousaný osamělý zajíc, ve vzduchu se třepotají poštolky. Prohlížím bíle postříkané větve se zbytky ťuhýkovy zásobárny nad sebou, svištivý zvuk holubích letek mne vybízí ukrýt se pod jejich záštitou. Deset hřivnáčů tleskavě zapadá mezi zbytky obilních stébel, na slunci se rozehrává hra lesklých zelených pírek a bílých "hřiven" holubích krků a vínové šedi jejich hrudí. Vtom jeden vzlétá a usazuje se na zapomenutém balíku slámy v dobrém dostřelu od keře. 

Podruhé během dnešního rána posazuji záměrný kříž puškohledu na zvěř, tentokrát mačkám zadní kohoutek... Dlouho jsem nebyl venku. Dlouho jsem neokusil pocit mysliveckého a loveckého štěstí. Dnes se mi ho dostalo vrchovatou měrou...

Zdeněk Hlaváč

KALOUS UŠATÝ #Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,

Kalous ušatý

Kalous ušatý je pták veliký jako holub hřivnáč

Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavší.

Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů. Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.

Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.

Občas se stává, že při honu lovci narazí na celé hejnko těchto krásných a užitečných sov, které se na podzim shromažďují ve větším počtu v místech, kde se přemnožili hraboši.

I když opravdu nebyla dosud příležitost kalouse takto zastihnout tváří v tvář, jistě jsme alespoň zaslechli jeho hlasové i zvukové projevy, kdy za jarních večerů svým typickým tokem a houkáním láká družku k založení rodiny. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované "húu - húu - húu -" vzdáleně připomíná výra. Je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem překvapí hlasité tlesknutí, které se ozve přímo nad naší hlavou. Za okamžik o kus dál, a opět někde na zcela opačné straně. To už také obvykle zahlédneme proti nebi temný stín letící sovy, obratně a neslyšně se proplétající mezi stromy. Občas při tom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí toku. Kromě toho se kalous projevuje i jinak, hlavně v době hnízdění. O tom se však zmíním později.

Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.

Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.

Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.

Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.

Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.

S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.

S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.

Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.

Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.

Přemysl Pavlík

#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie, 

KVAKOŠ NOČNÍ je pták veliký jako vrána obecná. Je zavalitý, s krátkýma nohama, silným krkem, velkou hlavou a silným zobákem.

KVAKOŠ NOČNÍ

Je šedobílý s černým temenem hlavy a záda. 

Ve svatebním šatě má na hlavě 2 – 4 zahnutá vztyčitelná pera, v prostém šatě tyto pera nemá. Obě pohlaví se navzájem neliší, mláďata jsou světle hnědá s se světlými skvrnami. V letu je charakteristická okrouhlá hlava a křídla. Za potravou létá až za soumraku. Hlas – v letu pravidelné silné volání „kvak“.

Hnízdění – sporadicky hnízdí v rozsáhlých bažinatých a rybničních územích a lužních lesích při velkých tocích. Hnízdí v koloniích v dubnu až červenci jednou ročně. Hnízdo je ve tvaru koše postavené z větví a prutů v houští nebo na stromech. Samice snáší 3 – 5 modrozelených vajec, mláďata jsou schopná letu až po dvou měsících.

Potrava – ryby, žáby a hmyz. Kvakoš noční je tažný pták, ze zimovišť v Africe přilétá na přelomu dubna a května a odlétá v srpnu až říjnu.

Pravidelně hnízdí pouze na jižní Moravě a v jižních Čechách.

 Na Moravě hnízdil na několika místech pravděpodobně už od počátku 20.století, v roce 1932 vznikla kolonie na ostrůvku Zámeckého rybníka, ještě kolem r. 1945 byla jedinou stálou kolonií u nás a je doposud obsazena. Další hnízdiště jsou (nebo byla) hlavně na Znojemsku, Břeclavsku nebo v dolním Podyjí.

Z Čech jsou zprávy o jednotlivých zahnízděních od 19. století, první stálá kolonie vznikla v roce 1947 v jižních Čechách na rybníku Malý Tisý, ta zanikla v letech 1982-84. Zároveň ale vznikaly jiné kolonie v okolí a počty hnízdících párů pomalu stoupají dodnes. V letech 2001-03 u nás hnízdilo 450-550 párů. V Evropě se hlavně mezi lety 1970-90 počty snižovaly, v současnosti na celém území hnízdí asi 87 tisíc párů, populace je hodnocena jako zmenšená.

U nás hnízdí vlha pestrá čím dál častěji. Vlha má ráda oblasti jezer a břehy řek, případně mořské břehy. Vyhledává krajinu porostlou křovím a řídkými stromy hlavně v teplých a slunečných krajích.

Vlha pestrá

Vlha pestrá je celkem malý pták z čeledi vlhovitých, který dorůstá přibližně 25-29 centimetrů. 

Rozpětí jeho křídel dosahuje 36-40 cm a váží přibližně 50-62 gramů. Tento pták má nádherné zbarvení po celém těle. Vlhu jednoznačně rozeznáte od ostatních ptáků, je takřka nezaměnitelná.

Bílé čelo směrem dozadu přechází v zelenomodrou. Temeno, týl, šíje a horní hřbet kaštanově hnědé, na raménku a dolním hřbetě ohraničené žlutou. Přes oko černý pruh, pod ním další světle zelený.

 Brada a hrdlo žluté, černým pruhem oddělené od modrých prsou, která přecházejí do modrozelené spodiny těla. Svrchní krovky křídelní tmavozelené, ostře přecházejí do kaštanově hnědé, letky tmavozelené, další kaštanově hnědé a modré s černými špicemi.
Rýdovací pera zelená, s vnějším modrým lemem, prostřední pár prodloužený. Samice a mladí ptáci jsou zbarveni podobně, mají matnější barvy.

Vyhledává otevřenou krajinu nižších poloh s roztroušenými stromy.

Hnízdí v koloniích – obvykle 10-20 párů, v jižnějších oblastech čítají kolonie až několik set párů. Přílet na hnízdiště probíhá nejčastěji v druhé polovině května. Hnízdo je v zemních norách, které vlhy budují v hlinitých nebo písčitých stěnách, někdy i v rovném terénu. Délka nory je 1-2 m, na konci je hnízdní kotlinka která je bez vystýlky, během hnízdění se v ní hromadí zbytky vývržků a trus. Od konce května snáší 5-7 vajec, na kterých sedí převážn

Vlha pestrá - pár u hnízda

ě samice 20-22 dní. Oba rodiče o mláďata v hnízdě pečují asi 20 dní, pak mladí hnízdo opustí a jsou ještě asi 12 dní krmena v okolí. Často se na krmení podílí třetí dospělý, nespárovaný pták.

Odlet do zimovišť začíná koncem srpna a poslední ptáci nás opouštějí do konce září. Pohlavní dospělosti dosahují ve 2. roce, nejvyšší věk je 7 let. Potravu tvoří výhradně hmyz lovený za letu. Převažují blanokřídlí, dále vážky, dvoukřídlí, motýli, rovnokřídlí a brouci. Typické je pro vlhy otloukání úlovků o větev nebo jinou podložku – u větších druhů hmyzu je tím rozbíjena kutikula, blanokřídlí jsou takto zbavováni žihadla.

 Hnízdí v jihozápadní, střední a východní Evropě, v jihozápadní Asii a v severozápadní Africe. Na jihu Afriky hnízdí izolovaná populace vzniklá patrně ze zimujících ptáků. Početnost silně kolísá, pohyblivá je i hranice areálu, v některých letech dochází k vyhnízdění až v severní Evropě. Evropské populace v letech 1970-90 zaznamenaly citelný úbytek, v posledních letech se stavy opět zvyšují. V současnosti v celé Evropě hnízdí více než 480 tisíc párů. Přísně tažný druh, většina zimuje v Africe jižně od rovníku.