LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem

 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.

Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.

    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.

    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.

    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.

 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.

    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

ČERNÁ ZVĚŘ CO S NÍ? Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Černá zvěř v lese

Společné lovy a noční čekaná

V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ 
- individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.

Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti.

Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.

Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.

Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.


#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně,  Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké

Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Vynikající guláš z kančího a poutavé vyprávění myslivce. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající“

Na začátku března, ve středu v podvečer, jsem přijel na návštěvu ke kolegovi z našeho mysliveckého sdružení. K myslivci, který ještě zažil v naší honitbě plno drobné zvěře, v lesích nebyla nouze o vysokou, srnčí a černou zvěř. 

Lovecké zátiší a ušlechtilý ohař psí královny (by Katerina  Lisova)

Ano, bohužel, naše moderní zemědělství má neblahý vliv na život naší drobné zvěře. Uvolnění honiteb do pronájmů soukromníkům zase otevírá dveře trhu s trofejemi spárkaté zvěře.
Proto rád poslouchám historky starších myslivců. Jejich vyprávění je plné myslivecké latiny, poezie, faktu a lidové tvořivosti. Zdeněk se začal myslivosti věnovat už v sedmnácti letech pod vedením mnohem staršího zkušeného nimroda. Klasika se vším všudy.

Zaparkoval jsem auto před domem. S umlknutím motoru se rozzářila předsíň domu. Očekával mě. Vyšel na zápraží, přivítal mě rukou podáním a hned v předsíni padla otázka:
„Máš Juro hlad? Mám guláš z kančího“, usmívá se celá jeho rozložitá postava.
„No to bych teda ochutnal“, říkám, protože cokoliv ze zvěřiny mám rád.
„Tak pojď dál, posaď se, žena nám ho přinese. Já už jsem večeřel, ale dám si tak pro formu“.
Pohodlně jsme se usadili za široký stůl. Manželka za chvilku donesla hrnec s gulášem. Nabral jsem si pořádnou porci. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající,“chválím plnými ústy.
„To dělám sám, je z plecka a masa od žeber“. Na vysvětlenou: žebra s masem se naporcují a až je guláš hotov, tak se kosti odstraní. Víme, že maso od kosti má svoji specifiku a vyluhuje se i vnitřek kosti. Opravdu mi velice chutnal a tak jsem si ještě jednou přidal.
„Tak dobrej jsem ještě nejedl.“ Maso se na jazyku doslova rozplývalo a ústa byla plná chutě.
Je zvykem, že po honech se na občerstvení myslivců podává guláš z kančího, nebo kančího a srnčího. Chutě a konzistence bývají různé. Tento byl opravdu vynikající.
Při večeři jsem se rozhlížel po místnosti. Seděli jsme ve vstupní hale, kterou měl upravenou jako lovecký salon s krbem. Na zdi vstupních dveří byly vystavené lovecké trofeje. Spoustu srnčích parůžků, zbraně divočáků a jelena osmeráka. Některé podložky jsou zvýrazněny bažantími ozdobami. Vše pěkně uspořádané. Jistě ke každé zvlášť se váže nějaká historka, zážitek, vyprávění. Před krbem je velký podélný stůl a dvě lavice.

Po naší pravé straně jsou na zdi zavěšeny další jelení parohy, staré lovecké zbraně.

Kančí guláš

Abych nepřijel s prázdnou, vzal jsem s sebou tři fotografie, které jsem naaranžoval jednoho nedělního odpoledne po sobotním honu.

Kompozice loveckého pásu s náboji a klobouku. Dominantou je náš nejkrásnější opeřenec - bažant. Vzpomenu si, jak brácha v dětském věku říkával - žabant. Mě se líbí označení „drnošlap“.
„Nó pěkný, to si dělal sám?“, je vidět, že se mu líbí. Na počítači se ve foto studiu dá upravit digitální fotografie různě. Ale pravda, základ musí být kvalitní. Pak si můžeme hrát.
Prohlížím stěnu plnou loveckých trofejí.
Všiml jsem si, že jedny kančí zbraně nejsou kompletní.
„A co tyto,“ ukazuji na ně, „rarita?“
„To sem jednou v zimě si šel sednút na Rackovó. Podél rygólu potoka až k okraju lesíka. Tam sem zapíchl přenosné sedátko. Větve okrajových dóbků mě kryly při pohledu z pola a zároveň sem měl pěkný výhled na navezenó hromadu krmiva, asi tak sedmdesát metrů daleko. Byla už noc, měsíc pěkně svítil, ani moc nemrzlo. Pěkně si sedím, kulovnicu na kolenách, podřimkávam. Najednó sem očiska vyvalil, ani nevím proč, zrovna v tú chvílu. Na hromadě, úplně na vršku ležel černé stín. Dívám se dobře eště jednó. No je tam černé stín co tam nebyl. Teď se jaksi zmenšil, nebo otočil. Najednó se stín postavil. Viděl jsem jasné obraz divočáka. Přesně ty křivky, od rypáku přes hlavu, hřbet,“ jeho pravačka ve vzduchu kreslí obraz černé, „je to prase. Nahodím pušku, zacílím a prásk.“
Zdeněk je dobrý vypravěč. Posluchače nenechá na pochybách, že to tak opravdu bylo. Jednotlivé vyprávěné děje, přehrává jako na jevišti. Klimbání na sedátku, rozhlížení a čučení do tmy. Nejvíc se mi líbí ukázka zamíření a střelby. Tento pohyb je naprosto charakteristický, nezaměnitelný. Zdeněk je silný, velký, zdravě vypadající chlap. Pohodové, uvolněné posazení na lavici dodává autentičnosti vyprávění. Zakusuji trubičku, kterou přinesla paní domu.

„Zostal ležet na hromadě, jak přibité. Chvílu čekám a vyrážím k hromadě. Na ní, pořád ešče z dálky, vidím ležet černé stín, bez pohybu. I když sem byl přesvědčené, že to bylo prase, najednó mě napadlo, ešli to nebyl chlap, třeba takové ten bezdomovec. Na hromadě nacucaný chlastem, jak hóba po dešťu. Možné be to bylo. Dělat né, ale chlastat a vyvalovat sa všade, tož to ja“. Jak sem na tú možnost pomyslel, klobók sa ně posunůl z čela, až kamsi do půl hlavy.“ Zdeněk si otřel suché čelo a pokračoval.
„Najednó mě oblil studené pot, jakoby na mě spadla z nebe tuna vody. Člověče já sem cítěl pot aj mezi půlkami, tak mě najednó bylo.“ Zdeněk si otřel suché čelo, oddechnul a pokračoval.
„Na zádech a zadku sa mě lepila košela a trencle. Kamaráde, to byl šok!,“ pokračoval Zdeněk a poposedl na lavici.

Přirozená siesta (od katerina lisova)

„No jak říkám, v tů chvílu sem byl zpocený aj na řiti. Zrychlil sem krok, ať už mám jasno. Prožil sem si těch pár desítek metrů svoje. Už sem ulovit divočáků moc, ale toto mě napadlo, fakt nevím proč. Ešli ten měsíc, tvar hromady nebo způsob změny tvaru. Co budu dělat, kdyby to byl fakt chlap? Jak sem byl ve vzdálenosti asi deset, patnáct metrů uslyšel sem klapaní čelistma. No to se ně ták ulevilo,“ zavrtěl se na lavičce a udělal vítězné gesto.

„Já se nebojím, i když to klapání čelistma zní hrozně. Rychle sem přebíl, přiblížil se do bezpečné vzdálenosti a dostřelil ho. Bylo to prase, asi tříleté kňórek, který měl asi z nějaké naháríky ustřelenó pravó stranu dolní čelisti. Chyběl párák s částí pravé dolní čelisti. Chudák se asi živil na hromadách,“ hlasově vyjádřená lítost nad zvířecím utrpením.
„A tak tady, je jeho trofej.“
„No to byl vlastně sanitární odstřel,“ říkám a oba pokyvujeme hlavami.
„Ono s tím střílením, to není žádná sranda,“ pokračuje. Tuším povzbuzení do dalšího vyprávění.
„No to máš pravdu“, přitakávám. Neříkám nic, ale vím, že každý myslivec se dostal do nějakých obtíží, jakéhokoliv původu. Já jsem například při čekané na lišku v noci při úplňku byl přesvědčený, že střílím na kmotru asi na osmdesát metrů a jak jsem se divil, když stín pokračoval bez jakékoliv reakce na střelbu a ve dvaceti metrech kolem mě prošlo srnčí. Taky jsem se zpotil. Ne tak moc, ale příjemně mi nebylo. Měl jsem obavu, jestli jsem srnu nepostřelil. Hned jsem vyrazil na nástřel, snažil se najít barvu, změnu v charakteru stop od nástřelu až k rybníku. Další den jsem celé místo opět prohledal. Oddechl jsem si, až když mi další den kamarád řekl, že lokalitu taky prohledal a opravdu nic nenašel.
„Nebo se mi s kamarádem stalo, že jsme šli na srnčí“, ujal se Zdeněk slova, „seděli jsme od sebe tak na sto metrů. Srnec vyšel z lesa a zostal stát přesně mezi náma. Kamarád vystřelil. Asi to nebylo přesně na přímce a kulka nezměnila směr. Takže, padl jen srnec“.
„Nedáš si kafe, do čeho?“ nabízí s úsměvem.
„Já do hrníčku, spíše menšího“. Mám rád horké a sladké kafe. Nechápu, jak někdo může popíjet chladnoucí, nebo dokonce mdle teplou kávu. Silné, horké a sladké. To je nápoj. Ta vůně!
Zdeněk prozrazuje, že je vášnivý čtenář. Zrovna čte Remarqua, nejraději před spaním. Mám stejnou zkušenost. Půl hodinku před spaním knížka a to je pak přechod do spánku. Říká, že má v knihovně na čtyřicet knih o myslivosti. Odborné, ale i hodně beletrie. To mi dost nahrává. Nabízím mu k přečtení pár povídek, nebo spíše vyprávění. O sobotním odpoledni v jeho části honitby, o výletě v Orlických horách. Popíjíme kávu, pochutnávám si na trubičkách. Očkem sleduji jeho reakce. Čte pozorně, lehké zadumání střídá úsměv. Nakonec si nechávám „Mrazivé fantasie“. Ty se mu líbí nejvíc. A mně se zase nejvíc líbilo jeho konstatování:
„Zkus to někam poslat, ať se pak můžu chlubit.“
Byli jsme spolu asi dvě hodiny. Velice příjemně prožité dvě hodiny zimně jarního podvečera. Příště dovezu svoje červené víno, ať je atmosféra povídání, vzpomínání ještě lepší. A mít před sebou krb s praskajícími poleny? Snad příště, nebo u mě na chatě.
Domů jsem jel uvolněný, spokojený. Druhý den mi písmenka a slova sama skákala do klávesnice notebooku.

MUDr. Jiří Bukvald

NA NAHÁŇCE. Co se stalo při lovu černé zvěře. #Naháňky, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Kňour útočí, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců

Prase divoké

Již po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého Mysliveckého sdružení, a to nejen pro trvale dobrý výřad drobné zvěře a divočáků, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, přitom však disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic.

Tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před doslova reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před léty postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se i objeví v televizi v podobě filmového zpracování. Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici (ze které mj. zásobuje bažantími kuřaty případné zájemce z některých honiteb MS v okrese Šumperk), navíc má v honitbě také dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích trvale dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř. 

Vlastní hon probíhá většinou tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě (většinou v myslivecké chatě) se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a především zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech do 100 ks drobné zvěře, selat a lončáků jak kdy, většinou tak tři až deset kusů (někdy i více). Před asi deseti lety jsem si při polední přestávce jako vždy doplnil většinou již vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky. Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem měl štěstí. Ve druhé leči jsem ulovil jednou ranou slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil dva poslední náboje. Po druhé ráně sele padlo, jelikož na něj střílel také můj soused, volal jsem na něj, že je určitě jeho. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl také rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".

 Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být také divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil při řeči s jedním místním myslivcem, že již nemám žádné S-bally apod., ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní "divoši" nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby.", tak jsem si od něj vypůjčil alespoň dva nabízené kulové náboje. Tiše obstoupená hustá seč se "protláčela" odshora po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a "laťákem". Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly včetně nezbytného foxteriéra Žerika dotláčeli spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce nato padaly první výstřely.
Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru až ke mně již nic nepůjde, pojednou přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň a vtom na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli bez pohnutí, načež oba kusy odběhly do laťáku. Hned nato za nimi vyběhli poměrně zvolna dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil.

Černá zvěř - divočák

Ránu značil trhnutím a jako by pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák doslova překulil a zůstal ležet. Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Měl jsem zato, že divočák je zhaslý. Pro jistotu jsem raději ještě chvíli počkal, nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel hustěji zarostlý smrk, abych lépe viděl, kde a jak leží.

Když jsem obešel smrk, tak mne spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi 10 až 15 metrů zůstal ležet, tentokrát již "natrvalo". Konečně jsem si mohl oddechnout, i když mne ještě hodnou chvíli provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul bolestivému požďuchání a pokousání od smrtelně zraněného divočáka, který by statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a přitom jen tak letmo pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jednu hlaveň! Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla za komoru, tedy "na měkko" a ta druhá mu přestřelila levý přední běh. Po té se tedy "překulil" a zůstal ležet do té doby, než jsem jej svým příchodem vyrušil. Smrtelná pro něj byla vlastně až ta třetí, broková. 

Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v jeho hlavě. Od té doby již na tento hon beru vždy 8 ks nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již asi nikdy nebudu potřebovat. Před dosledem postřeleného kusu nebo i příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně, a to jak u brokovnice, tak u kulobroku.

Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji, jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a sleduji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý a při tom je i smrtelně zraněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji na krk, hlavu nebo jiné vhodné místo. V opačném případě, pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo napadne lovce, zvláště, nemá-li s sebou při dosledu loveckého psa. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných.

Ing.Vojtěch Poles

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou

Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.

Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour

Naháňka v honitbě

nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy

Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. #Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Kňour na pasece

Pod kňourem

Tak nečekaně se někdy vyvine vcelku běžná situace. Při naháňce, kterou před dvěma roky uspořádalo polesí Komorní Hrádek, přehledným terénem smrkového porostu jedné z lečí postupovala řada honců a střelců. Všichni viděli, že před nimi už nějakou chvíli zvolna krokem ustupuje mohutný kňour. Vůbec nespěchal, zjevně se lidí ani psů nebál. Pojednou však otočil a dal se proti nim.

Co zpočátku vyhlíželo jako zábavná epizoda, se vzápětí zvrtlo. Kňour šel po ochozu. Nezdálo se, že by chtěl řadou jen prorazit zpět, jak to divočáci často dělávají. Střelci s honci se raději stáhli za kmeny nebo do smrčí. Jeden myslivec však kolem sebe kryt neměl. S napřaženou zbraní začal před kňourem couvat po pěšině. Naneštěstí neobratně šlápl a upadl. Mohutný divočák nezastavil, s pootevřeným ryjem mířil stále k němu.

Stál jsem nedaleko místa dramatu, ale o nebezpečí jsem neměl tušení. Rychlá série pěti ran mě překvapila. Tak bleskově se přece dá mačkat spoušť jen bez míření. Ležící myslivec lícit nemusel, divočáka měl nad sebou.
Poloautomatická kulovnice naštěstí neselhala. Když se kňour konečně svalil, měl už hlaveň zasunutou v ryji…

Zaražení jsme postávali nad stopadesátikilovým kňourem. A nikomu nebylo do řeči. Obzvláštní představivosti nebylo třeba. Vše mohlo skončit tragicky. Zbraně čněly jako nože a byly dlouhé. Určitě zasluhovaly zlatou medaili…

Bylo však chování kňoura natolik výjimečné? Obávám se, že ne. Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. S dominancí nejsilnějších kusů se setkávají v takzvaných komorách honitby, v místech, kde se na černou už léta nestřílí. Zvláště kňouři tam i za denního světla před člověkem neprchají v panice. Naopak. Vždy se ozvou, když se některý z myslivců blíží k posedu. Postávají v krytu jen pár metrů opodál. Nespokojeně však funí a výhrůžně klektají zbraněmi.

Arnošt Tabášek

#Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, 

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. 

Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.

A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě

Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě

Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.

 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.

Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

MŮJ PRVNÍ MUFLON. Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou... Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další...

Můj první muflon

Několik telefonátů, napjaté očekávání a den D je tady

 - mám možnost lovit svůj první kus mufloní zvěře...

Odjíždíme o půl druhé, na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí asi nezdálo - objasní mi to můj průvodce, který povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“ 

Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnnou ránu, a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“, na odjezd k domovu je ještě brzy, a tak spřádáme plány na další čekanou..

S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk. 

Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – (tedy zvěř s delším krkem = není to prase). 

Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran. Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena.

 Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně neširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká. U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachyně dokonce zalehne...

 Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..

Při vyvrhování nacházíme velký absces za dolní čelistí, pod hrtanem, ze kterého po proříznutí vytečou snad dva litry zelenošedé tekutiny.. Další nacházíme o kousek vpravo.. Jsou dvě možnosti, jak se takový „nález“ zachová - buď později praskne, nebo jeho stěny „zbytní“ a až naroste do ještě větší velikosti, zvěř se tlakem na průdušnici udusí.. Tak snad jsme tímto odstřelem zabránili případnému pozdějšímu utrpení..

Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…

Erika Doležalová, listopad 2010

Zdroj: myslivecke-forum.cz

Past na černou zvěř funguje opakovaně a odchytává i dospělé kusy. Two successful BoarBuster™ feral hog trappings at the same location #Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Způsoby lovu a historie

Bachyně

The BoarBuster feral hog trapping system can be successfully deployed multiple times in the same
location. This video shows two successful captures at the same site. Just one day after pigs were first trapped at the location, another sounder of hogs was already feeding on bait at the trap site.
The BoarBuster™ is a revolutionary trap system that is fully suspended and can be observed and dropped remotely from anywhere with Internet service. The BoarBuster system runs $5,995 for the trap and camera. A monthly fee for cellular service is projected at $69/mo. No annual contracts, monthly fee billed on 30 day increments.



#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Způsoby lovu a historie, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Krmeliště černé zvěře-kamery,

O životě černé zvěře. #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Instinkty a pudy, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Současně vysoká reprodukce černé zvěře je ovlivněna způsobem zemědělského využívání agrárních ekosystémů na značných plochách.

Kňourci pozorně sledují...myslivce?

 Ke snížení stavů černé zvěře v minulosti přispívaly velké šelmy (vlci, medvědi) a stejně došlo k nežádoucímu zvýšení početních stavů. Doby chrutí a metání mláďat měly svá časová období, která jsou v důsledku antropogenní činnosti narušena. Hlavně dostatek potravy způsobuje velmi brzké pohlavní vyspívání bachyněk, které vstupují do chrutí často fyzicky nevyspělé. Mladé bachyňky z jarního metání se stačí zapojit do chrutí a ještě do doby vyspělosti v tomtéž roce metat selata. Dospělé bachyně při dostatku potravy mají většinou dva vrhy v jednom roce při délce březosti 16 - 17 týdnů s počty 4 -11 selat.

 V domácím chovu se selata do předvýkrmu rozdělí na prasničky a kanečky do samostatných skupin, aby se zamezilo předčasné říji. Teprve v určitém věku, při dostatečné hmotnosti se zvyšují krmné dávky a přidává se několik kanečků, kteří vyvolají v krátké době říji u mladých prasniček, podobně také u starších prasnic. Jedná se o tzv. synchronizovanou říji.  Porovnejme proto prase divoké, které má velmi podobné životní nároky jak na potravu, tak na klid. Kromě tří měsíců jsou další tři čtvrtiny roku pro černou zvěř velmi příznivé na dostatek potravy, což odpovídá vysoké krmné dávce u domácích prasat, nejméně však s denním přírůstkem dosaženým v domácích chovech. Navíc má tato zvěř v rozlehlých plochách atraktivních plodin naprostý dostatek klidu i krytu.
Tím, že žije celá skupina černé zvěře spolu pohromadě (prasničky, kanečci, i starší kusy), dochází zvláště u mladých bachyněk k chrutí, často již po třech měsících věku, bez ohledu na klimatické podmínky roku. Proto se často setkáváme s mladými bachyňkami po celou dobu roku. Tyto interakce mají jednak pozitivní vliv na rozmnožování této zvěře směřující ke zvyšování početních stavů, a jednak na druhé straně se jedná o nežádoucí rozštěpení věkové struktury v populaci s narušením periodicity rozmnožování.

Oplodnění zdravé bachyně může proběhnout v kteroukoliv dobu v cyklech po třech týdnech. Tím dochází, při dostatku potravních možností také u starších bachyní k tzv. druhým vrhům v jednom kalendářním roce. Škody při současných vysokých stavech černé zvěře, které způsobují nejen na zemědělských plodinách, lze snížit za předpokladu některých úprav v hospodaření agrárních ekosystémů. Současný ekonomický tlak na zemědělské hospodaření v krajině nebere v úvahu škody způsobené dřívějšími zásahy. Sestavením bloků polí jedné plodiny se vytvořilo černé zvěři velmi vhodné a žírné prostředí s krytem a klidem. Zvěř se přizpůsobila a z těchto porostů nevychází. Lov ve vzrostlých zemědělských porostech nelze provádět. Proto se většina černé zvěře loví až koncem roku, kdy se vrací do krytu lesních porostů. Početní přírůstek není loven, a tak již mnoho let dochází k nekontrolovatelnému navyšování početních stavů černé zvěře, při nevhodné pohlavní a věkové skladbě celé populace.

 Vykazovaná věková struktura populace nejde v rámci současných honiteb využít z toho důvodu, že lov je často prováděn v jiné věkové struktuře zvěře, která se v době sčítání zvěře v honitbě vůbec nevyskytuje. Na současném počtu černé zvěře a její strukturální disharmonii působí mnoho i místních negativních vlivů. Náprava dřívějších i současných chyb v odrazu na početní stavy zvěře se bude řešit ještě spoustu let.
Jak uživatelé agrárních ekosystémů z ekonomicko-výrobních zásahů do krajiny, tak i široké občanské využívání celých krajinných komplexů s sebou nese i negativní dopad. Spárkatá zvěř, která žije v tlupách, se přizpůsobila daným podmínkám. Sama zvěř se nemá možnost bránit, proto podle možností využívá prostředí ke svému životu.

Zvýšené stavy zvěře se musí i v současnosti řešit jak s uživateli pozemků, tak i se zástupci odpovědnými za zvěř, tedy s uživateli práva myslivosti.

#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Instinkty a pudy, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Kde máme lovit? Velké širé rodné lány buďte vy nám požehnány...a v takovýchto lánech kukuřice a řepky lovit nelze. Jak na přemnoženou černou? Za poplatek na náměstí nebo do parku?

Když projíždíme krajinou, nabízejí se nám stále stejné pohledy na obrovské lány monokultur.

Velké, širé rodné lány buďte vy nám požehnány...
jako úkryt zvěře před lovcem

 V těchto lánech, čítajících desítky,  stovky hektarů, se soustřeďuje množství černé zvěře, která v takových monokulturách působí nedozírné škody. Kukuřice od zasetí až po sklizeň poskytuje černé zvěři potravu, a po větší část své vegetace i dostatečný kryt, prostě taková monokultura poskytuje ideální podmínky k životu černých divočáků. Zvěř má v kulturách klid, vždyť kdo by v době vegetace do kultury chodil, na místech zničených nebo nefungujících meliorací se vytvoří kaliště, doslova klidné spokojené živobytí pro černou. Nesmíme se potom divit, že v takových monokulturách vznikají škody, kterým lze jen velmi těžko zabránit.

Jediný způsob, jak těmto škodám předcházet, je lov. A to buď lov individuální, který provádějí myslivci v zákonných dobách lovu, tj. sele a lončák po celý rok a dospělá zvěř, tj. starší dvou let
od 1. srpna do posledního prosince. V dobách lovu jsou myslivci vlastně dobrovolnými strážci těchto monokultur, protože sami a dobrovolně střeží vhodnou lokalitu, kde se na čekané mohou dočkat  zvěře.  Ze zkušenosti mohu říci, že vlastně neustále je někdo v honitbě, někdy jeden, někdy skoro celé sdružení.
Další alternativou jsou společné lovy, kde jsme však omezeni zákonem o myslivosti, který nám zakazuje provádět lov zvěře na honebních pozemcích, na kterých současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích ve vzdálenosti do 200 m od hranice těchto pozemků.

KDE MÁME LOVIT?

K tomu je potřeba vzájemné domluvy mezi myslivci a zemědělci.  Každý myslivec z polní honitby potvrdí, že v takovýchto lánech kukuřice (řepky) lovit nelze. Můžete sedět na kazatelně, prosedět klidně celou noc, pozorovat pohyb zvěře a těšit se, či spíše jen doufat, ve chvíli, kdy se kus „splete“ a vyjde na volný prostor, pokud ovšem vůbec nějaký takový je k dispozici. Otázku lovu a snižování stavů i škod to ovšem neřeší.

Zákon č. 449/2001Sb. o myslivosti ukládá myslivcům i zemědělcům povinnost:
* Myslivcům chránit, cílevědomě chovat a lovit zvěř, zachovávat rovnováhu mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím.
* Zemědělcům činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří.
Ke splnění této zákonné povinnosti je však třeba vzájemná domluva. Myslivec - lovec je v takové chvíli bezmocný. Pokud má zvěř dostatek krytu a potravy a současně nalézá svůj klid, nemá důvod nikam vycházet za potravou tak, jak je zvyklá. Při nevhodném způsobu setí zemědělských plodin až na kraj nebo přímo uprostřed komplexů lesa, je takřka nemožné dostat se k úlovku. Zvěř se pohybuje prakticky po celou dobu v krytu a při nočním způsobu života černé zvěře je naděje mizivá.  Navíc pouze černá zvěř je povolena lovit v noci, jenomže naději nám dává jasná měsíčná noc za úplňku a těch v roce zase tolik není.

Z pohledu myslivce se nabízejí tato možná řešení: Pásy pro zvěř atraktivních plodin mezi monokulturami.  Na nich lze zvěř aktivně pozorovat i lovit skoro po celý rok. Stejným řešením jsou i biopásy, které ještě navíc skýtají zvěři zdroj potravy v dobách nouze.

Dalším řešením jsou průseky v době sklizně, platí zejména u kukuřice. V takových průsecích má myslivec provádět jak individuální lov, tak pořádat společné lovy.

#Černá zvěř, Drobná zvěř, lov, Lovy černé zvěře, Příroda a lidé, Názory myslivců,

Jak divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky

Ze života černé zvěře

výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Z hlediska myslivosti je vyhánění zvěře z vlastní honitby zpozdilostí. Co myslivosti škodí? Masakr zvěře při naháňce některé lovce fascinuje!

Černá zvěř v zimě a měření sil....u kňourů v tlupě

Odpůrci naháněk tvrdí, že škodí zvěři i myslivosti. Střelba na dospělé kusy včetně vedoucích bachyní, vysoké počty postřelených kusů a opomíjení dosledu.

Tento způsob lovu k nim prostě vybízí a mnoho jinak celkem zodpovědných myslivců neodolá. Lidé rádi zapomínají, ale sám nepamatuji naháňku, kde by se alespoň některý z uvedených nešvarů neobjevil.
Jsou zde  atributy naháněk, které vyplývají z podstaty tohoto způsobu lovu a ty změnit nelze.
Stres, kterému je spárkatá vystavena je značný. Týká se to i zvěře, která není při naháňce lovena, zvláště srnčí je vůči stresu velmi vnímavá. Vliv na zdravotní stav je nepříznivý, mrhá se rezervami sil, které mohou v zimě chybět. Znám honitbu, kde po zrušení naháněk dlouhodobě poklesl dříve nevysvětlitelný počet úhynů srnčího.

Postřelení pohybující se zvěře je mnohem častější než při střelbě na čekané, kde je možné každou ránu vypracovat. Zvěř pak zbytečně trpí, mnohdy hyne v bolestech řadu dní. Na posouzení vhodnosti odstřelu z chovatelského hlediska je jen několik málo vteřin.

 Chyby pak jsou z logiky věci mnohem častější. Zcela se pomíjí, že panický útěk je často provázen poraněním zvěře, především běhů. Rozbíjí se sociální struktura černé, tak důležitá pro kvalitu zvěře a omezování škod. To vše úplně zbytečně. Myslivec, který má přírodu opravdu rád, nebude přece zvěř uvedeným rizikům zbytečně vystavovat jen proto, že je to příležitost sejít se s kamarády.  Z hlediska myslivosti je vyhánění zvěře z vlastní honitby zpozdilostí.

 Setkávám se s tím, že to mnohdy hájí ti myslivci, kteří kromě naháňky do lesa moc nechodí a často nestřelili černou na čekané již drahně let. Mám zkušenost, že pokud má černá v honitbě dlouhodobě klid, hojně zde zaléhá ve dne. Škody způsobené v tuto denní dobu jsou minimální. Bachyně zde metají selata. Zálehy opouštějí zpravidla večer, kdy vycházejí z lesa do polí po známých ochozech. Tak se ocitá černá nejméně dvakrát denně v blízkosti posedů a kazatelen. Četnost příležitostí k lovu tak stoupá. Škody na polích v okolí jsou menší i proto, že večer se černá na jednom místě dlouho nezdrží a ráno, kdy se vrací a její pohyb je pomalejší, je zpravidla již nasycena.

 Při úspěšném výstřelu na čekané je panický útěk krátký, riziko postřelení menší. Je-li klid, černá se záhy zklidní a maximálně se místu střelby jen na několik dnů vyhne. Mladá, méně zkušená zvěř se může dokonce objevit znovu ještě týž den.

  Při naháňce je mnohem více zvěř zneklidněna. Cítí člověka, psy, barvu. Slyší i relativně častý nářek postřelených kusů. K tomu připočtěme kontakt se psy. Panika je proto neporovnatelně větší, zvěř běží tak daleko, dokud může. Vtisknutí lokalit s takovým negativním zážitkem do paměti je u inteligentní černé zvěře intenzívnější a ta se na těchto místech neobjeví i řadu měsíců.


#Naháňky, Čekaná, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Honili myslivci, Idiots With Guns, Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Lovy černé zvěře, Názory myslivců, Reklama a lov, Ze života černé zvěře, 

Leden a klid v honitbě. Společné lovy a intenzivní lov zvěře na čekané...

Liška v zimě

Sněhová pokrývka nám poskytne přehled o stávaništích a pohybu zvěře. Společné lovy na černou zvěř a lišky proto organizujme jen po jejím obeznání. V leči se často nachází také jiná spárkatá zvěř, která se zbytečně stresuje, čerpá tukové zásoby a působí pak škody na lesních porostech.

Mnozí myslivečtí hospodáři by si měli uvědomit, že příslušné právní přepisy platí i pro naháňky svolané "narychlo". Proto se raději věnujme intenzivnímu lovu černé zvěře a lišek na čekané. U lišek začíná doba kaňkování a lednové čekané poblíž nor bývají úspěšné.

 V lednu je intenzivní péče o zvěř samozřejmostí. Dávejme pozor především na to, aby měla zvěř ve všech krmelcích dostatek kvalitního sena. Seno spadané na zem odstraníme a doplníme čerstvé. V honitbách s jelení zvěří se již vyhneme předkládání většího množství energeticky bohatého jadrného krmiva. Srnčí zvěři předkládáme jadrné krmivo pravidelně, v menších dávkách. Dužnatá krmiva nabídneme zvěři jen v takovém množství, aby je stačila v krátké době spotřebovat. Větší hromady řepy, které opakovaně zmrznou a zase rozmrznou jsou zcela nevhodné a předkládáním takto znehodnoceného krmiva zaděláváme zvěři na zažívací potíže. Zajícům podáváme do krmelců seno a dužnatá krmiva. Otýpky sena můžeme zajícům rovněž vázat ke stromům či keřům. Při větší sněhové pokrývce kácíme záhryzky z vhodných dřevin (měkké listnáče, ovocné stromy).

 Bažantům smícháme v zásypech jadrná krmiva s plevami nebo zadeňkem. Zvěř se zabaví a při větších mrazech se hrabáním "zahřeje". Koroptvím sypeme jadrné krmivo do koroptvích bud nebo do jižně exponovaných křovisek, kde se zdržují.

#Čekaná, Lovy černé zvěře, Liška, 

Selata s bachyní na krmelišti v lese U černé zvěře bychom měli lovit především mladou zvěř (selata, lončáky)

Selata s bachyní na krmelišti v lese

Významným cílem chovu zvěře je udržení správné věkové a pohlavní struktury spárkaté zvěře.

Pro její stabilizaci je nutné dodržovat především při společných lovech zásady správného lovu.

U černé zvěře bychom měli lovit především mladou zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černé zvěře výrazněji nad normovanými početními stavy, lovit z populace i dospělé bachyně.  Uchování dospělých kňourů považuji za hlavní možnost, jak snížit populační explozi, která vede ve svých důsledcích ke vzniku a zvyšování škod především na zemědělských pozemcích.

 U ostatní spárkaté zvěře se taktéž v mnoha případech negativně projevuje absence dospělé samčí zvěře (II. - III. věkové třídy). Ta je z populace vystřelována z ekonomického hlediska, ale i z obyčejné lidské závisti (pod heslem "když ho nestřelím já, tak ho stejně střelí soused"). Vlastní příjmy za poplatkový lov přitom částečně hradí nesmyslně vysoké výdaje za nájmy a úhrady škod především v lesních honitbách.  Navíc mnohá chovatelská doporučení se dají realizovat jen v rozsáhlých honitbách či oblastech chovu spárkaté zvěře, ale musí být mezi námi vůle je všeobecně dodržovat. Tyto oblasti chovu nejsou ovšem všude, kde by to bylo vhodné aby byly zřízeny nebo obnoveny. Podle toho také mnohde hospodaření se zvěří vypadá. Jsou známy případy honiteb, které ač nejsou zařazeny v takové oblasti chovu zvěře, přesto se v nich společně hospodaří, a to nejen s černou zvěří, ale i s ostatními druhy spárkaté zvěře a v jejím chovu to přináší to výrazné výsledky.

 Wolf (1977) uvádí, že si část škod zaviňují zemědělci sami. Příčinou je nejčastěji nevhodně sestavený osevní plán polí, které navazují především na lesní porosty nebo vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina pro černou zvěř.

Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců. Výrazným faktorem pro omezování škod působených zvěří na polních plodinách (zejména v zimním období) je úprava životního prostředí pro daný druh zvěře, která odpovídá jeho nárokům. Především zvěři poskytuje dostatek klidových, pastevních a rozmnožovacích možností. Jedná se zejména o zakládání políček pro zvěř, výsadbu trvalých a dočasných remízků v zemědělské krajině, úpravu či obnovu vodního režimu v krajině. V lesních, ale i zemědělských ekosystémech by měla mít zvěř dostatečné zastoupení plodonosných a okusových dřevin (dub, buk, vrba, jeřáb, osika, habr, jasan, hrušeň, jabloň), důležité je i dostatečné množství kvalitního bylinného a keřového podrostu (lipnicovité, jeteloviny, bez, hloh, růže, kalina líska, meruzalky, vrba).

 Důležité je zachování klidových oblastí v honitbě, ve kterých se zvěř pouze přikrmuje a zásadně neloví. Tyto plochy by měli být dostatečně vzdáleny od ohrožených zemědělských kultur. Nečas (1959) uvádí jako jednu z příčin působení škod zvěří zdravotní stav chované zvěře, nemocná zvěř trpící např. poruchami trávicího traktu silně loupe a působí tím výrazné poškozování porostů. Nutná je i správná doba a technika přikrmování, jeho složení, množství, plynulost, pravidelnost a dlouhodobost s vhodným začátkem a koncem přikrmovacího období (u některých druhů zvěře již od září až do dubna).

Vzpomínání na lov v teple domova

Vzpomínání na lov selete v teple domova

.......sele zůstává v ohni 

 - Téměř měsíc, jsme chodili na naše oblíbené místo zvané „Barandov“, na Loveckou kazatelnu kde mám vnadiště a nedaří se nám a nedaří ulovit černého rytíře. 

Vždy obden založím prasečí pochutiny, abych navnadil to ideální „pekáčové“ prasátko. Přestože vnadiště prasátka navštěvují, vždy jsou o krok přede mnou. Před 14 dny se už téměř zdařilo, ale než jsem se dostal k zodpovědnému výstřelu, inverzní mlha zhatila už po několikáté můj lov. Opět jsme tedy odcházeli zklamáni z noční čekané domů.

Pak ale nastalo v těchto místech období týdenního klidu, neboť byla naplánovaná společná naháňka našeho MS a čas běžel, až do tohoto víkendu. V týdnu napadla obnova a s vycházejícím měsíčkem, který byl po úplňku, slibovaly téměř 100% lovecký úspěch.

Už když jsme po 19 hod. přicházeli s manželkou ke kazatelně, pozorujeme ve vzdálenosti 100m krmeliště a spatřil jsem v čočkách dalekohledu statného kňoura jak si debužíruje na pochutinách. Krok za krokem se brodíme v 30 cm sněhu až na kazatelnu. Kňour zatáhl do přilehlé houštiny a po usazení v Lovecké kazatelně na pohodlnou lavici nastalo ticho. Čas běží a po 30 min. vytáhlo z houštiny na vnadiště, kde jsem před 6 dny složil vlek jablek, 1 ks srnčího, které začalo spokojeně a v klidu „večeřet“. V myšlenkách si říkám, přijdou, či ne … ????

Po 75 min. sezení jsme se dočkali. Houština před vnadištěm se rozevřela a k hodovacímu stolu, který už po týdenních prasečích návštěvách poměrně hodně zřídnul, vyběhla 3 selata a bachyně, obrovská jak pultový mrazák. Neotálím, vkládám do ramene W 308 a umísťuji do záměrného kříže jedno ze tří selat. Sníh a měsíček mi přidává plus k úspěšnosti přesného zásahu na komoru.

Třeskla rána a záblesk z hlavně mne na vteřinu oslepil. Dívám se na místo, kam jsem vystřelil a sele zůstává v ohni a hlasitým projevem oznamuje zásah. Okamžitě přebíjím a přes puškohled pozoruji jeho chování. Po několika vteřinách se zvedá. Zacílím opět na komoru, na rychle odbíhající kus a střílím druhou ránu. Po výstřelu neznačí zásah a ztrácí se v houštinách, odkud před chvilkou vylezlo. Nastalo ticho. Přemýšlím, co jsem pravděpodobně „podělal“. Probírám postupně celý lov s mojí Haničkou, která vedle mne vše pozorovala dalekohledem.

Po 30 min. slézáme z kazatelny, jdeme se kouknout na nástřel a tam snad budu moudřejší. Na nástřelu zjišťuji poměrně dost barvy, ale zkušenost mi říká, že sníh dělá velké oči. Nastupuje důležité rozhodnutí. Jít se podívat za ním, či ne? Nakonec mne velká zvědavost donutí jít se za ním alespoň kousek podívat. Zkouším sledovat stopu zasněženou houštinou cca 20 m. Barvy je dost, ale prozatím končím. Napadá mě, že bych mohl celou houštinu asi ve velikosti 200 x 300 m obejít v 30 cm sněhu, zdali z ní vyběhl a pokračoval za zbytkem tlupy. Opouštíme s manželkou čerstvou a zabarvenou stopu a vracím se potichu zpět k nástřelu. Po 30 min., kdy jsme celou houštinu obešli, máme jasno. Našli jsme celkem čtyři ve sněhu vyšlapaná koryta, která byla od černé, ale barva nikde. Sele musí ležet v houštině někde uprostřed, v téměř neprostupné a obalené mokrým a těžkým sněhem.

Volám mysliveckého kamaráda a kolegu z našeho MS o pomoc s pejskem, ale marně. Pil alkohol a má doma návštěvu a se psem může přijít až ráno. Co dál…? Zvažuji možnosti, které v dané situaci mám. Je mnoho plusů i mínusů nechat dosled na ráno a nebo začít opět od nástřelu? Nakonec zalézáme znovu do houštin, asi tak jeden a půl hodiny po výstřelu. Postupuji pomalu ve světlu svítící baterky krok za krokem, mimo stopu co po sobě zanechalo. Srdce mi buší v tepu 100/200 a hladina adrenalinu stoupá. Všude je poměrně dost barvy a tím se vnitřně „ukecávám“, že to bude dobré, ale i přesto jsem ve střehu. I když lovené sele bylo malé, může být dost nebezpečné za dané situace kdy lezeme za ním místy i po čtyřech.

Každý z nás osvětlujeme baterkami dost velký prostor a hledáme a doufáme, že už na něj konečně narazíme.

Až najednou, asi po 50 m od nástřelu ho spatřím v kuželu světla baterky, kterou držím prsty a zároveň i předpažbu flinty, kterou mám připravenou k okamžitému výstřelu. Leží v tom největším „bordelu“ a ještě se „mele“ . Nadcházím ho po větru a okamžitě dostřeluji. Tím ukončuji rychle jeho život a hlavně trápení zvířete.

Přichází obrovská úleva a radost.

Manželka láme vedle úlovku větvičky na předání úlomku a ctí tak myslivecké tradice jako zkušený myslivec.

Po gratulaci přichází prohlídka selete, která vysvětluje jeho chování.

První rána (pro mne naprosto nepochopitelná) šla na spodní čelist dozadu. Druhá za plecka těsně nad páteř a třetí výstřel ukončil trápení jak selete, tak i mé. Po vyvržení nás čekala cesta zpět ke kazatelně, kde jsme nechali nepotřebné věci pro dosled v houštinách a dál k autu dlouhá téměř 1 km ve 30 cm vrstvě sněhu. Přesto, že sele vážilo 25 kg, než jsem ho dotáhl k autu, mělo snad 100 kg.

Domů jsme přijeli pozdě v noci a do brzkého rána jsme s manželkou probírali celý lov. Úlovek jsme zapili vychlazenou kořalkou, neboť jak mě učili staří myslivci, úlovek se musí zapít, dokud je zvěřina ještě teplá!

Opět jsme zakončili jeden z dalších „úspěšných“ lovů na černou zvěř.


LOVU ZDAR.

Jirka Němec, sociální sítě FB - myslivost