 |
| Můj první muflon |
Několik telefonátů, napjaté očekávání a den D je tady
- mám možnost lovit svůj první kus mufloní zvěře...
Odjíždíme o půl druhé, na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí asi nezdálo - objasní mi to můj průvodce, který povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“
Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnnou ránu, a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“, na odjezd k domovu je ještě brzy, a tak spřádáme plány na další čekanou..
S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk.
S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk.
Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – (tedy zvěř s delším krkem = není to prase).
Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran. Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena.
Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně neširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká. U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachyně dokonce zalehne...
Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..
Při vyvrhování nacházíme velký absces za dolní čelistí, pod hrtanem, ze kterého po proříznutí vytečou snad dva litry zelenošedé tekutiny.. Další nacházíme o kousek vpravo.. Jsou dvě možnosti, jak se takový „nález“ zachová - buď později praskne, nebo jeho stěny „zbytní“ a až naroste do ještě větší velikosti, zvěř se tlakem na průdušnici udusí.. Tak snad jsme tímto odstřelem zabránili případnému pozdějšímu utrpení..
Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…
Při vyvrhování nacházíme velký absces za dolní čelistí, pod hrtanem, ze kterého po proříznutí vytečou snad dva litry zelenošedé tekutiny.. Další nacházíme o kousek vpravo.. Jsou dvě možnosti, jak se takový „nález“ zachová - buď později praskne, nebo jeho stěny „zbytní“ a až naroste do ještě větší velikosti, zvěř se tlakem na průdušnici udusí.. Tak snad jsme tímto odstřelem zabránili případnému pozdějšímu utrpení..
Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…
Erika Doležalová, listopad 2010
Zdroj: myslivecke-forum.cz
