Vynikající guláš z kančího a poutavé vyprávění myslivce. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající“

Na začátku března, ve středu v podvečer, jsem přijel na návštěvu ke kolegovi z našeho mysliveckého sdružení. K myslivci, který ještě zažil v naší honitbě plno drobné zvěře, v lesích nebyla nouze o vysokou, srnčí a černou zvěř. 

Lovecké zátiší a ušlechtilý ohař psí královny (by Katerina  Lisova)

Ano, bohužel, naše moderní zemědělství má neblahý vliv na život naší drobné zvěře. Uvolnění honiteb do pronájmů soukromníkům zase otevírá dveře trhu s trofejemi spárkaté zvěře.
Proto rád poslouchám historky starších myslivců. Jejich vyprávění je plné myslivecké latiny, poezie, faktu a lidové tvořivosti. Zdeněk se začal myslivosti věnovat už v sedmnácti letech pod vedením mnohem staršího zkušeného nimroda. Klasika se vším všudy.

Zaparkoval jsem auto před domem. S umlknutím motoru se rozzářila předsíň domu. Očekával mě. Vyšel na zápraží, přivítal mě rukou podáním a hned v předsíni padla otázka:
„Máš Juro hlad? Mám guláš z kančího“, usmívá se celá jeho rozložitá postava.
„No to bych teda ochutnal“, říkám, protože cokoliv ze zvěřiny mám rád.
„Tak pojď dál, posaď se, žena nám ho přinese. Já už jsem večeřel, ale dám si tak pro formu“.
Pohodlně jsme se usadili za široký stůl. Manželka za chvilku donesla hrnec s gulášem. Nabral jsem si pořádnou porci. Guláš má hnědočervenou barvu, úžasně voní, kusy masa. Nalámal jsem si rohlík a ochutnal. „No to je báseň, je vynikající,“chválím plnými ústy.
„To dělám sám, je z plecka a masa od žeber“. Na vysvětlenou: žebra s masem se naporcují a až je guláš hotov, tak se kosti odstraní. Víme, že maso od kosti má svoji specifiku a vyluhuje se i vnitřek kosti. Opravdu mi velice chutnal a tak jsem si ještě jednou přidal.
„Tak dobrej jsem ještě nejedl.“ Maso se na jazyku doslova rozplývalo a ústa byla plná chutě.
Je zvykem, že po honech se na občerstvení myslivců podává guláš z kančího, nebo kančího a srnčího. Chutě a konzistence bývají různé. Tento byl opravdu vynikající.
Při večeři jsem se rozhlížel po místnosti. Seděli jsme ve vstupní hale, kterou měl upravenou jako lovecký salon s krbem. Na zdi vstupních dveří byly vystavené lovecké trofeje. Spoustu srnčích parůžků, zbraně divočáků a jelena osmeráka. Některé podložky jsou zvýrazněny bažantími ozdobami. Vše pěkně uspořádané. Jistě ke každé zvlášť se váže nějaká historka, zážitek, vyprávění. Před krbem je velký podélný stůl a dvě lavice.

Po naší pravé straně jsou na zdi zavěšeny další jelení parohy, staré lovecké zbraně.

Kančí guláš

Abych nepřijel s prázdnou, vzal jsem s sebou tři fotografie, které jsem naaranžoval jednoho nedělního odpoledne po sobotním honu.

Kompozice loveckého pásu s náboji a klobouku. Dominantou je náš nejkrásnější opeřenec - bažant. Vzpomenu si, jak brácha v dětském věku říkával - žabant. Mě se líbí označení „drnošlap“.
„Nó pěkný, to si dělal sám?“, je vidět, že se mu líbí. Na počítači se ve foto studiu dá upravit digitální fotografie různě. Ale pravda, základ musí být kvalitní. Pak si můžeme hrát.
Prohlížím stěnu plnou loveckých trofejí.
Všiml jsem si, že jedny kančí zbraně nejsou kompletní.
„A co tyto,“ ukazuji na ně, „rarita?“
„To sem jednou v zimě si šel sednút na Rackovó. Podél rygólu potoka až k okraju lesíka. Tam sem zapíchl přenosné sedátko. Větve okrajových dóbků mě kryly při pohledu z pola a zároveň sem měl pěkný výhled na navezenó hromadu krmiva, asi tak sedmdesát metrů daleko. Byla už noc, měsíc pěkně svítil, ani moc nemrzlo. Pěkně si sedím, kulovnicu na kolenách, podřimkávam. Najednó sem očiska vyvalil, ani nevím proč, zrovna v tú chvílu. Na hromadě, úplně na vršku ležel černé stín. Dívám se dobře eště jednó. No je tam černé stín co tam nebyl. Teď se jaksi zmenšil, nebo otočil. Najednó se stín postavil. Viděl jsem jasné obraz divočáka. Přesně ty křivky, od rypáku přes hlavu, hřbet,“ jeho pravačka ve vzduchu kreslí obraz černé, „je to prase. Nahodím pušku, zacílím a prásk.“
Zdeněk je dobrý vypravěč. Posluchače nenechá na pochybách, že to tak opravdu bylo. Jednotlivé vyprávěné děje, přehrává jako na jevišti. Klimbání na sedátku, rozhlížení a čučení do tmy. Nejvíc se mi líbí ukázka zamíření a střelby. Tento pohyb je naprosto charakteristický, nezaměnitelný. Zdeněk je silný, velký, zdravě vypadající chlap. Pohodové, uvolněné posazení na lavici dodává autentičnosti vyprávění. Zakusuji trubičku, kterou přinesla paní domu.

„Zostal ležet na hromadě, jak přibité. Chvílu čekám a vyrážím k hromadě. Na ní, pořád ešče z dálky, vidím ležet černé stín, bez pohybu. I když sem byl přesvědčené, že to bylo prase, najednó mě napadlo, ešli to nebyl chlap, třeba takové ten bezdomovec. Na hromadě nacucaný chlastem, jak hóba po dešťu. Možné be to bylo. Dělat né, ale chlastat a vyvalovat sa všade, tož to ja“. Jak sem na tú možnost pomyslel, klobók sa ně posunůl z čela, až kamsi do půl hlavy.“ Zdeněk si otřel suché čelo a pokračoval.
„Najednó mě oblil studené pot, jakoby na mě spadla z nebe tuna vody. Člověče já sem cítěl pot aj mezi půlkami, tak mě najednó bylo.“ Zdeněk si otřel suché čelo, oddechnul a pokračoval.
„Na zádech a zadku sa mě lepila košela a trencle. Kamaráde, to byl šok!,“ pokračoval Zdeněk a poposedl na lavici.

Přirozená siesta (od katerina lisova)

„No jak říkám, v tů chvílu sem byl zpocený aj na řiti. Zrychlil sem krok, ať už mám jasno. Prožil sem si těch pár desítek metrů svoje. Už sem ulovit divočáků moc, ale toto mě napadlo, fakt nevím proč. Ešli ten měsíc, tvar hromady nebo způsob změny tvaru. Co budu dělat, kdyby to byl fakt chlap? Jak sem byl ve vzdálenosti asi deset, patnáct metrů uslyšel sem klapaní čelistma. No to se ně ták ulevilo,“ zavrtěl se na lavičce a udělal vítězné gesto.

„Já se nebojím, i když to klapání čelistma zní hrozně. Rychle sem přebíl, přiblížil se do bezpečné vzdálenosti a dostřelil ho. Bylo to prase, asi tříleté kňórek, který měl asi z nějaké naháríky ustřelenó pravó stranu dolní čelisti. Chyběl párák s částí pravé dolní čelisti. Chudák se asi živil na hromadách,“ hlasově vyjádřená lítost nad zvířecím utrpením.
„A tak tady, je jeho trofej.“
„No to byl vlastně sanitární odstřel,“ říkám a oba pokyvujeme hlavami.
„Ono s tím střílením, to není žádná sranda,“ pokračuje. Tuším povzbuzení do dalšího vyprávění.
„No to máš pravdu“, přitakávám. Neříkám nic, ale vím, že každý myslivec se dostal do nějakých obtíží, jakéhokoliv původu. Já jsem například při čekané na lišku v noci při úplňku byl přesvědčený, že střílím na kmotru asi na osmdesát metrů a jak jsem se divil, když stín pokračoval bez jakékoliv reakce na střelbu a ve dvaceti metrech kolem mě prošlo srnčí. Taky jsem se zpotil. Ne tak moc, ale příjemně mi nebylo. Měl jsem obavu, jestli jsem srnu nepostřelil. Hned jsem vyrazil na nástřel, snažil se najít barvu, změnu v charakteru stop od nástřelu až k rybníku. Další den jsem celé místo opět prohledal. Oddechl jsem si, až když mi další den kamarád řekl, že lokalitu taky prohledal a opravdu nic nenašel.
„Nebo se mi s kamarádem stalo, že jsme šli na srnčí“, ujal se Zdeněk slova, „seděli jsme od sebe tak na sto metrů. Srnec vyšel z lesa a zostal stát přesně mezi náma. Kamarád vystřelil. Asi to nebylo přesně na přímce a kulka nezměnila směr. Takže, padl jen srnec“.
„Nedáš si kafe, do čeho?“ nabízí s úsměvem.
„Já do hrníčku, spíše menšího“. Mám rád horké a sladké kafe. Nechápu, jak někdo může popíjet chladnoucí, nebo dokonce mdle teplou kávu. Silné, horké a sladké. To je nápoj. Ta vůně!
Zdeněk prozrazuje, že je vášnivý čtenář. Zrovna čte Remarqua, nejraději před spaním. Mám stejnou zkušenost. Půl hodinku před spaním knížka a to je pak přechod do spánku. Říká, že má v knihovně na čtyřicet knih o myslivosti. Odborné, ale i hodně beletrie. To mi dost nahrává. Nabízím mu k přečtení pár povídek, nebo spíše vyprávění. O sobotním odpoledni v jeho části honitby, o výletě v Orlických horách. Popíjíme kávu, pochutnávám si na trubičkách. Očkem sleduji jeho reakce. Čte pozorně, lehké zadumání střídá úsměv. Nakonec si nechávám „Mrazivé fantasie“. Ty se mu líbí nejvíc. A mně se zase nejvíc líbilo jeho konstatování:
„Zkus to někam poslat, ať se pak můžu chlubit.“
Byli jsme spolu asi dvě hodiny. Velice příjemně prožité dvě hodiny zimně jarního podvečera. Příště dovezu svoje červené víno, ať je atmosféra povídání, vzpomínání ještě lepší. A mít před sebou krb s praskajícími poleny? Snad příště, nebo u mě na chatě.
Domů jsem jel uvolněný, spokojený. Druhý den mi písmenka a slova sama skákala do klávesnice notebooku.

MUDr. Jiří Bukvald