VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou

Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.

Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." #Černá zvěř, Divočák, Diana bohyně lovu, Myslivecké zvyky a pověry

Na smluvený termín přijíždím k hájovně a po malém občerstvení po setmění odjíždíme do lesa. V lese je tma, i když měsíc měl již dávno svítit, obloha je pokryta mraky. Nejsme tedy moc nadšeni, ale přesto usedáme na posed v rohu lesní louky. 

Skupina černé v lese

Dívám se na syna, jen tak po očku, a je mi hezky. Sedí tu mladý člověk, lesák, myslivec, jak jsem si přece přál. Zavírám oči a vidím, jak jsme spolu kdysi chodili do lesa a jak se jako malý tříletý chlapeček na všechno vyptával. Batolil se za mnou, spadnul do potoka, brečel, byl celý zmáčený a můj černý pointer mu tenkrát olízal celý obličej.
Mezitím vítr zesílil a najednou jako na povel začalo hustě sněžit. Přeháňka jako na objednávku ustala a celá louka před námi byla rázem bílá. Vítr se utišil a je úplné ticho. V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." Proč mi to vlastně říká, copak jsem hluchej - přemítám jen tak pro sebe.
Na louku vyrazila tlupa divočáků. Beru potichu kulovnici a mířím na nejmenší sele, které bylo poněkud stranou. Lesem zazní výstřel, tlupa se rozbíhá na všechny strany. Po chvíli obhlížíme nástřel, divočák dobře barví a leží nedaleko. Vidím svého syna, jak ulamuje úlomek a s přáním "lovu zdar" mi jej předává. Je mi krásně. Jsem rád, že mi nevidí do tváře, přes víčka se derou do očí slzy. Ten malý hošík mi dnes blahopřeje k ulovení divočáka. Snad podle mého hlasu také poznal, jaké dojetí se mě zmocnilo.
Odvážíme úlovek na hájovnu. Otvírám dveře a jdu do světnice. Tam v rohu místnosti se rázem vztyčila postavička malého kloučka, který se ptá: "Dedo, čelil si pase?" Odpovídám mu, že střelil. "Pod, ukaž mi ho." Beru ho za sametovou ručičku, poskakuje po schodech a míříme do kolny. Chlapec divočáka obešel a povídá: "Dobá lána," a odchází v mém doprovodu domů. "Dedo, až budu velikej a ty stalej, dás mi fintu?" "To víš, že dám." "Já budu taky čílet zajíce a pasata.". Znovu se mi rosí oči, ale to ten malý vůbec nevnímá. Snad je to dobře, vždyť dědovi je hezky, má nového myslivce. 

Víc než kdy jindy si člověk znovu uvědomí - vždyť nová generace je tu za nás, a to je dobře.

Stanislav Čech

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour

Naháňka v honitbě

nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy

Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. #Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Kňour na pasece

Pod kňourem

Tak nečekaně se někdy vyvine vcelku běžná situace. Při naháňce, kterou před dvěma roky uspořádalo polesí Komorní Hrádek, přehledným terénem smrkového porostu jedné z lečí postupovala řada honců a střelců. Všichni viděli, že před nimi už nějakou chvíli zvolna krokem ustupuje mohutný kňour. Vůbec nespěchal, zjevně se lidí ani psů nebál. Pojednou však otočil a dal se proti nim.

Co zpočátku vyhlíželo jako zábavná epizoda, se vzápětí zvrtlo. Kňour šel po ochozu. Nezdálo se, že by chtěl řadou jen prorazit zpět, jak to divočáci často dělávají. Střelci s honci se raději stáhli za kmeny nebo do smrčí. Jeden myslivec však kolem sebe kryt neměl. S napřaženou zbraní začal před kňourem couvat po pěšině. Naneštěstí neobratně šlápl a upadl. Mohutný divočák nezastavil, s pootevřeným ryjem mířil stále k němu.

Stál jsem nedaleko místa dramatu, ale o nebezpečí jsem neměl tušení. Rychlá série pěti ran mě překvapila. Tak bleskově se přece dá mačkat spoušť jen bez míření. Ležící myslivec lícit nemusel, divočáka měl nad sebou.
Poloautomatická kulovnice naštěstí neselhala. Když se kňour konečně svalil, měl už hlaveň zasunutou v ryji…

Zaražení jsme postávali nad stopadesátikilovým kňourem. A nikomu nebylo do řeči. Obzvláštní představivosti nebylo třeba. Vše mohlo skončit tragicky. Zbraně čněly jako nože a byly dlouhé. Určitě zasluhovaly zlatou medaili…

Bylo však chování kňoura natolik výjimečné? Obávám se, že ne. Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. S dominancí nejsilnějších kusů se setkávají v takzvaných komorách honitby, v místech, kde se na černou už léta nestřílí. Zvláště kňouři tam i za denního světla před člověkem neprchají v panice. Naopak. Vždy se ozvou, když se některý z myslivců blíží k posedu. Postávají v krytu jen pár metrů opodál. Nespokojeně však funí a výhrůžně klektají zbraněmi.

Arnošt Tabášek

#Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, 

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké

Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!

Kňouři v zimě

Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. 

Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.

A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě

Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě

Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.

 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.

Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce

PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit.

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.

Černá zvěř. Ze života černé zvěře. V roce 1946 byl na Moravě, blízko Litovle uloven první kus černé zvěře ve volnosti. Černá zvěř se od té doby dokonale přizpůsobila prostředí.

Černá zvěř

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid

 Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy.

V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období. Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Bachyně a selata

Příčinou značného zvýšení početních stavů černé zvěře je také rozšíření potravních, klidových a krytových možností a zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.

 Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb. Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

Lov divokých prasat. Jak vnadit černou zvěř? Lovecký pes a černá zvěř - chování MMO. Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce!

.Myslivec.....ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje

Jak nejlépe na přemnožená divoká prasata? 

Každý způsob lovu černé zvěře má svá pro a proti – čekaná u vnadiště je náročná na čas a je nutné samozřejmě vnadit a vnadiště kontrolovat a limitující je nejen váš čas, ale i počasí a světelné podmínky.
V našich honitbách se rozmohl nešvar krmit nikoliv vnadit, a tak vidíte v mnoha honitbách haldy plesnivého bílého pečiva, nebo hnijící hromady „čehosi“, čímž si myslivci sami tráví zejména srnčí zvěř, která je na dietetické problémy nejcitlivější. U srnčí zvěře dochází rychle k acidózám, a pak se myslivci diví, že nachází v honitbě padlé kusy nebo tvrdí, že srnčí na vnadiště nechodí – bohužel - už nechodí, protože pozhasínalo. Podle mého názoru i tento nešvar vnadit bílým pečivem je jednou z příčin, proč se v poslední době v mnoha našich honitbách rapidně snižují stavy srnčí zvěře.

Černé zvěři vnadění nezávadným tvrdým bílým pečivem jako všežravcům nevadí, ale mně osobně se velmi osvědčilo vnadit černou zvěř několika hrstmi kukuřice - ale pozor, nikoliv pouze na zem, nebo do koryta. Kukuřice se musí přikrýt, například těžším korytem z bukových fošen dnem vzhůru nebo krytem ze slabší kulatiny a zatěžkat ještě kamenem, tak aby vysoká zvěř nebyla schopna kryt běhy odstrčit. Potom vnadíte pouze černou zvěř, která na vnadišti toto zakrytí snadno ryjem odhodí a ostatní zvěř se ke vnadění nedostane. Navíc je vnadění takto chráněno před vlivy počasí a vnadění je úspornější.Ovšem v letech bohatých na žaludy a bukvice se na vnadištích stejně příliš lovit nedaří. Naháňky jsou zase organizačně náročné, pro účastníky méně bezpečné a mnoho zvěře se postřelí a nikdy nedohledá a navíc si při nich vyháníte i ostatní zvěř z honitby.

Každý myslivec vlastnící loveckého psa určitě považuje zrovna toho svého za nejlepšího. Pro lov prasat se většinou používají v našich honitbách teriéři, braky, různé druhy honičů, slídičů i jezevčíci. Tato plemena jsou výborná, ale neumí zvěř v klidu vystavit tak, jak to umí ohaři, což je základní vlastnost psa pro způsob lovu prasat, který bych rád popsal. S ubývající drobnou zvěří v našich honitbách ubývají i možnosti využití ohařů a popisovaný způsob lovu jistě obohatí jejich využitelnost.
Já osobně mám slabost pro malého münsterlandského ohaře, který je obecně pro lov v našich podmínkách podle mého názoru univerzální.

Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce.

Ovšem pro způsob lovu, který praktikuji, je nutný dobrý výcvik a praxe. Malý münsterlandský ohař má prakticky jako jediný z ohařů tu výhodu pro lov černé zvěře, že ho lze použít bez problémů na naháňkách, protože nepatří mezi vysokoběhé ohaře, které podle zákona nelze při naháňkách používat, a tak může rychle získat zkušenosti s černou zvěří. Nevýhoda ohařů při naháňkách je, že málokterý hlásí zvěř vytrvale. Většinou vydává párkrát vysokým hlasem na viděnou a potom sleduje stopu zvěře němý, takže lovec neví přesně, kudy se zvěř v leči pohybuje. Zbarvení malého münsterlandského ohaře je bílohnědé, což je výhoda při jeho sledování v leči, protože je v porostech dobře viditelný. Pro zlepšení viditelnosti psa je možné mu dát i reflexní obojek.

Pes musí mít praxi s černou zvěří, nesmí ji bezhlavě napadat, musí mít před ní určitý respekt, pak je opatrný a lze ho použít pro následující způsob lovu. Následně popsaným způsobem lovu lze lovit kdykoliv, nejlépe ale v podzimních a zimních měsících, kdy již opadalo listí z křovin a stromů a selata jsou již odrostlejší. Na lov černé zvěře chodím nejraději ráno nebo i v odpoledních hodinách, protože je nutné, aby byly dobré světelné podmínky.
Jistě každý myslivec, který je častěji v honitbě, ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje, a tak je proto nutné tato místa opatrně obejít a hlídat si vítr. Ideální je lovit po dešti za vlhka nebo na čerstvém sněhu, kdy se lze ke zvěři bezhlučně přiblížit.

Pokud je příliš sucho, pak šustí listí pod nohama a pokud je přimrznuto, potom jsou vaše kroky slyšet na velkou vzdálenost a zvěř včas uniká.

MŮJ PRVNÍ MUFLON. Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou... Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další...

Můj první muflon

Několik telefonátů, napjaté očekávání a den D je tady

 - mám možnost lovit svůj první kus mufloní zvěře...

Odjíždíme o půl druhé, na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí asi nezdálo - objasní mi to můj průvodce, který povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“ 

Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnnou ránu, a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“, na odjezd k domovu je ještě brzy, a tak spřádáme plány na další čekanou..

S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk. 

Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – (tedy zvěř s delším krkem = není to prase). 

Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran. Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena.

 Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně neširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká. U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachyně dokonce zalehne...

 Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..

Při vyvrhování nacházíme velký absces za dolní čelistí, pod hrtanem, ze kterého po proříznutí vytečou snad dva litry zelenošedé tekutiny.. Další nacházíme o kousek vpravo.. Jsou dvě možnosti, jak se takový „nález“ zachová - buď později praskne, nebo jeho stěny „zbytní“ a až naroste do ještě větší velikosti, zvěř se tlakem na průdušnici udusí.. Tak snad jsme tímto odstřelem zabránili případnému pozdějšímu utrpení..

Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…

Erika Doležalová, listopad 2010

Zdroj: myslivecke-forum.cz

Dnešní úpadek umění myslivosti je přinejmenším smutný. Myslivost lze vykonávat na vysoké profesionální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Černá zvěř Bachyně se selaty

Pamatuji ještě dobu, kdy černá zvěř v honitbě nebyla, a dobu, kdy černé bylo málo a chovala se právě tak, jak se černá chovat má. 

Bez problémů se dala celoročně lovit na šoulačkách za dne, obeznávat nebylo nutné, bachyně se držely trvale na stejném místě, a stačilo postavit střelce na ochozy, na okraji mlaziny nařídit nastoupeným honcům, ať si chvíli hlasitě povídají a černá už šla ven.

Z každého uloveného kusu jsme měli radost, řádně to oslavili a loveckých možností jsme nijak nezneužívali. Pak jsme dokonce postavili krmná zařízení jen pro černou a těšili se z toho, že je černá zvěř využívala. Pravidelně jsem jim chodil čistit kaliště od spadlých větví, no zkrátka snaha byla, aby se "prasátka" měla dobře. Cílem bylo tuto zvěř chovat. Nikoho tenkrát ani nenapadlo sedět někde u krmení a čekat na černou - ihned by byl označen za pytláka a pravděpodobně by ve sdružení skončil s tím, že jeho pověst by ho předcházela a těžko by jinde hledal uplatnění. Samozřejmě jsme se ale hlavně naplno věnovali ostatní spárkaté, zejména srnčí zvěři, a zajícům, protože bažanti už nebyli.
Kdo by jen tušil ...
Postupně se situace začala měnit. Stavy černé se začaly pěkně zvyšovat a v důsledku toho byl povolen lov na vnadištích. V myslivosti se objevilo nové slovo. Prasečkáři, tak se sami pyšně začali označovat specialisté na lov černé. Celá specializace však spočívala obvykle v tom, že se v zateplené kazatelně zavřeli na celé noci a čekali, co přijde na jejich hromadu. Vývoj však pokračoval.

Lov černé u hromad krmení nebo na naháňkách se ukázal jako velmi atraktivní, nenáročný na myslivecké umění, na znalost zvěře a jejího života a zároveň významný byl i přínos poměrně velkého množství zvěřiny. Nové byly i pojmy "moje hromada" a "moje kazatelna".

Prasečkáři se začali dělit na dvě skupiny, které se zároveň více či méně prolínaly.

Hromadáři a naháňkáři, to byly vznikající specializace lovu černé. Hromadáři se vyčlenili opravdu specifickými znalostmi a uměním. Ty znalosti a ochota se učit spočívaly v tom, jaké dobroty černé předložit, aby na jejich hromadu chodila, a chodila raději, než na jiné hromady. Mnozí se vyznačují doslova výzkumným nadáním, a stále zkouší nové a nové recepty. Umění spočívá v tom, že nelitují času a prostředků při shánění "krmiva" na jejich hromadu. V mylném přesvědčení "čím více, tím lépe" jakýchkoli kvantech, a cokoli.
Černá zvěř se postupně stává tou nejvíce a nejlépe krmenou zvěří v historii. I kvůli tomu začínají enormně narůstat stavy černé, a každoročně se dosahuje rekordní výše odstřelu. A myslivecká morálka se díky tomu také značně uvolňuje. Co dříve bylo naprosto nemyslitelné, se stává běžným, mlčky trpěným a po čase dokonce naprosto legálním. V zájmu "boje se škodami" se povolí téměř vše a oko se zamhouří ještě víc. A z lovců černé jsou rázem novodobí hrdinové.

Chybí tomu ale ještě podpůrná technika.
Skvělé optické zaměřovače postupně střídají přístroje pro noční vidění a diskuse "co na hromadu" jsou doplněny o hodnocení optoelektronických zaměřovačů. Že je to zákonem zakázaný doplněk zbraně? Přece jde o zamezení škod působených černou zvěří, tak se to přehlíží. Naháňky také postupně ztrácí své kouzlo, někde začínají nebezpečně připomínat tažení proti nepříteli. Pro vytlačení černé z mlazin se zavírají oči před jakýmikoli prostředky, petardy a dělobuchy nevyjímaje. Není divu, že se někteří stavem mysli dostávají do situace "Rambo ve Vietnamu". Proslov mnohých mysliveckých hospodářů při zahájení tomu také nepřidá - " lovíme sele a lončáka, ale pánové, u nás mají lončáci i přes 100 kg, tak neváhejte, jsme tu proto, abychom ulovili". Díky tomuto přístupu a snaze za každou cenu vystresovanou černou vyhnat z leče agresivita na obou stranách stoupá.

Bohužel právě i to ovlivňuje myšlení mnohých, a jako k nepříteli se k černé chovají, jako na nepřítele na ni myslí. Obecně je výsledek ten, že se může vlastně cokoli. Třeba i broky, jak radí někteří ti "zkušení".

Na kazatelnách se technika opět zvedá o úroveň výše, nastupují termovizuální přístroje. Odpadá řešení problému přísvitu, navíc jsou k dispozici další vylepšení, jako jsou třeba pohybová čidla, která přesně identifikují příchod jakékoli zvěře včetně určení směru, ze kterého přichází. Zařízení pro přenos zvuku z hromady jsou také běžná a navíc snadno dostupná. Takže na kazatelně zalehnout a spát, však oni si nás vzbudí, až dorazí.

Ale černá je ta nejučenlivější zvěř v našich krajích. Už dávno ví, že hromada znamená nebezpečí, a při naháňkách jsou situace, kdy neopustí kryt ani za nic. Není nutné asi zdůrazňovat, že jak lov na hromadách, tak zejména naháňky jsou pro černou velmi stresující, což samozřejmě výrazně stupňuje její agresivitu. A o to hůře.

Pokles lovecké a myslivecké morálky je neuvěřitelný, zároveň snad nikdy nebylo v myslivosti tolik švindlů. Prakticky se už může vše, a vše si mnozí vždy zdůvodní. Tím zaklínadlem je "škodící a přemnožená černá zvěř". Z dospělých kusů se obvykle udělají lončáci, to už je vcelku tradice. Že tato zvěř byla ulovena v době hájení nebo nedovoleným způsobem lovu je už každému úplně jedno. Sice nová úprava doby lovu vše zlegalizovala, ale nic to nemění na situaci.
 Konec konců, i na ty ulovené bachyně od selat se dá, jak je vidět, zvyknout. S porušováním zákona si vůbec moc starostí neděláme, třeba zrovna hromady jsou toho jasným důkazem. A vše se to samozřejmě šíří celou myslivostí. Odstřel jakékoli spárkaté na hromadách, navíc v noci také nikdo neřeší. A dalo by se pokračovat. V těch málo spolcích, kde se dbá na dodržování zákonů a především na mysliveckou a lidskou etiku a morálku se někteří neustále dožadují nejrůznějších ústupků ( = porušení zákona ) s tím, že přece to tak dělají všichni sousedi, tak proč my ne ?

Černá zvěř mohla být významným přínosem pro naši myslivost. Ta zvěř za ten vývoj samozřejmě nemůže, za ten mohou jen lidé, v tomto případě myslivci. Jsou podle mého názoru hlavní příčinou nárůstu stavů, zároveň benevolence a slabost mysliveckých hospodářů a předsedů v plné míře zapřičinila morální úpadek. Tím i oni sami musí "čarovat" v mysliveckém výkaznictví a tak vlastně to jsou myslivečtí hospodáři, kteří "musí" lhát a švindlovat nejvíc. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří začali s myslivostí zhruba v posledních patnácti letech.
Zažili totiž už jen myslivost, která dobrá rozhodně není. Je pro ně běžné využívat současné metody lovu, dojet autem pod kazatelnu, tam čekat a autem zase domů. Když se mne myslivec, který má lovecký lístek 15 let ptá, jak dokáži najít ochoz černé, jak ho vůbec poznám, a na druhou stranu má této zvěře uloveno desítky kusů, to mi nejde dohromady. Vůbec netuší, jak černá žije, na co také, když přesně ví, díky síti fotopastí, kdy a co na kterou hromadu chodí. Ale zejména jsou zvyklí hlavně na to, že k porušení zákona vlastně nikdy nedojde, jednak se to vždycky dá nějak udělat ( rozuměj zašvindlovat ), a stejně by to ani nikdo nechtěl řešit, zejména ne pak ten, který by sice měl, ale zároveň sám švindluje daleko více. Toto myšlení se nakonec přenáší na všechnu zvěř.

Chceš ulovit srnce ? No jak jinak, než mu nasypat pěkně v dostřelu od posedu hromádku ovsa. A sledovat, kdy začne chodit. Dančí, vysokou a nakonec i to srnčí - to nalovíš při nočních čekaných u hromad také snadno. Jsou honitby, kde už se ani jinak zvěř téměř neloví.
Všichni svorně naříkají, jaké škody černá dokáže udělat, a vlastně je to to jediné, kolem čeho se vše točí. A zároveň obvykle i naoko hledají cestu, jak z toho ven. Snížení stavů černé ale ve skutečnosti nikdo nechce. Chytře ale všichni úpíme, jaké to zase lány zaseli zemědělci, a jaké špatné plodiny. Pravda je ale taková, že černá pro mnohé znamená i přes snížené výkupní ceny značný přínos. Pro jiné zase možnost celoročního lovu prakticky bez omezení. A celkově je výsledek ten, že "mrtvé prase je dobré prase". Co to vlastně je a jak bylo uloveno je až druhořadé. A stavy se nezmenšují, naopak.
Často poslední dobou přemýšlím o tom, jaká by byla naše myslivost bez černé zvěře. Jistě ne taková, jak si ji pamatuji z mládí. Pokrok se nedá zastavit, a vývoj už vůbec ne. Lze jej ale určitě jinak směrovat. Věřím, že i myslivost lze vykonávat na vysoké morální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Kančí steaky, Čekaná, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Vnadiště, Ze života černé zvěře, Černá zvěř, Názory myslivců, 

Bachyně se selaty v lese. #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Bachyně  a selata v lese

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Bachyně a selata

Bachyně a selata

První zásadou, která je společná i myslivecké etice a zásadám správně prováděného odstřelu zvěře je zasáhnout lovený kus spárkaté zvěře na komoru...

Průběrný srnec

Zdravotní rizika, spojená s konzumací zvěřiny, jsou dlouhodobě spojována především ve vztahu ke konzumaci zvěřiny prasete divokého a nebezpečím infekce člověka larvami svalovců rodu Trichinella.

Zvěřina však může být i zdrojem mnoha jiných infekčních onemocnění, jejichž význam není dosud dostatečně prezentován a myslivecká veřejnost nevěnuje prevenci těchto rizik patřičnou pozornost.
Významnou skupinou onemocnění lidí i hospodářských zvířat jsou akutní průjmová onemocnění, jejichž původcem může být vedle nejčastěji uváděných salmonel také bakterie s vědeckým názvem Escherichia coli.

Vyskytuje se jako běžný mikroorganizmus ve střevě živočichů včetně člověka a většina kmenů této bakterie není patogenní (nezpůsobuje žádná onemocnění). Některé kmeny jsou však schopné produkovat toxiny, které mohou vyvolat zánětlivá onemocnění střevní sliznice a narušují stěnu cév, což způsobuje příměs krve ve stolici lidí či trusu zvířat. Na základě těchto hlavních příznaků byly tyto kmeny bakterie E. coli označeny jako EHEC (enterohemoragická Escherichia coli).
Tyto kmeny E. coli byly poprvé izolovány přibližně před 30 lety a od té doby byla popsána celá řada alimentárních onemocnění, zejména v USA, Kanadě, Japonsku a Velké Británii. 

Onemocnění má poměrně dlouhou inkubační dobu, která se pohybuje mezi 3 - 8 dny a následně se objevují krvavé průjmy. Onemocnění může především u dětí do 5 let vyvolat také poškození ledvin, které může vést až k selhání tohoto orgánu a je označováno jako tzv. hemolyticko-uremický syndrom (HUS).
Jako zdroj infekce byla dosud považována hospodářská zvířata, která vylučovala zárodky ve výkalech, aniž by se u nich projevovaly příznaky průjmového onemocnění. Jako nejčastější zdroje se uváděl skot, ovce a kozy. Lidé se nakazili alimentární cestou, většinou po kontaktu s infikovanými zvířaty, s předměty, které byly znečištěny výkaly zvířat či zeleninou, která byla zalévána vodou znečištěnou výkaly těchto zvířat. Dalším zdrojem infekcí byly nedostatečně tepelně zpracované masné výrobky z hovězího masa, především hamburgery a tepelně neupravené mléko (nepasterizované).

Nejnovější výzkumy však prokázaly, že významným zdrojem infekcí EHEC mohou být také volně žijící zvířata (především lovná zvěř) a výrobky z jejich masa (zvěřiny).

Pro mysliveckou praxi z výše uvedených informací vyplývají základní požadavky, jejichž dodržování výrazně snižuje riziko infekce člověka těmito bakteriemi.
První zásadou, která je společná i myslivecké etice a zásadám správně prováděného odstřelu zvěře je zasáhnout lovený kus spárkaté zvěře na komoru bez porušení celistvosti zažívacího traktu (trávníku).

 Znečištění zvěřiny obsahem trávníku představuje masivní infekci svaloviny mikroorganizmy trávícího traktu, což vede jednak k rychlému zhoršování kvality zvěřiny již během několika hodin po ulovení (v teplé zvěřině nacházejí mikroorganizmy ideální podmínky pro svoje množení), jednak může docházet k infekci svaloviny patogenními mikroorganismy, které se mohou v trávícím traktu nacházet (např. EHEC či salmonely).
Pokud již dojde k průstřelu trávicího traktu a následnému znečištění vstřelu a výstřelu obsahem trávníku, je nutné znečištěné části svaloviny při vyvrhování okamžitě a v celém rozsahu znečištění odstranit odřezáním. Celý kus je nutné co nejrychleji důkladně vypláchnout tekoucí pitnou vodou!
Stejné požadavky pro zachování celistvosti trávicího traktu platí i pro vyvrhování. Pokud dojde v průběhu vyvrhování k proříznutí trávníku a vylití obsahu na svalovinu, je výsledný efekt téměř stejný, jako při zásahu na měkko. Co nejrychlejší odstranění obsahu trávníku s povrchu dutiny břišní důkladným vypláchnutím proudem tekoucí pitné vody je alespoň částečnou nápravou této nežádoucí situace.
Ulovený a prvotně ošetřený (vyvržený a vypláchnutý kus) je nutné co nejrychleji umístit do chladírny. Nízké teploty zastavují rozmnožovací aktivitu bakterií a jsou prevencí masivních infekcí zvěřiny v důsledku znečištění při zásahu či špatné manipulaci. Zde je nutné uvést, že i za nízké teploty (dokonce i za teploty pod -5 oC) mohou EHEC přežívat. Chlazení či mrazení zvěřiny nelze proto považovat za dostatečnou ochranu před bakteriálními infekcemi.

Past na černou zvěř funguje opakovaně a odchytává i dospělé kusy. Two successful BoarBuster™ feral hog trappings at the same location #Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Způsoby lovu a historie

Bachyně

The BoarBuster feral hog trapping system can be successfully deployed multiple times in the same
location. This video shows two successful captures at the same site. Just one day after pigs were first trapped at the location, another sounder of hogs was already feeding on bait at the trap site.
The BoarBuster™ is a revolutionary trap system that is fully suspended and can be observed and dropped remotely from anywhere with Internet service. The BoarBuster system runs $5,995 for the trap and camera. A monthly fee for cellular service is projected at $69/mo. No annual contracts, monthly fee billed on 30 day increments.



#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Způsoby lovu a historie, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Krmeliště černé zvěře-kamery,

O životě černé zvěře. #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Instinkty a pudy, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Současně vysoká reprodukce černé zvěře je ovlivněna způsobem zemědělského využívání agrárních ekosystémů na značných plochách.

Kňourci pozorně sledují...myslivce?

 Ke snížení stavů černé zvěře v minulosti přispívaly velké šelmy (vlci, medvědi) a stejně došlo k nežádoucímu zvýšení početních stavů. Doby chrutí a metání mláďat měly svá časová období, která jsou v důsledku antropogenní činnosti narušena. Hlavně dostatek potravy způsobuje velmi brzké pohlavní vyspívání bachyněk, které vstupují do chrutí často fyzicky nevyspělé. Mladé bachyňky z jarního metání se stačí zapojit do chrutí a ještě do doby vyspělosti v tomtéž roce metat selata. Dospělé bachyně při dostatku potravy mají většinou dva vrhy v jednom roce při délce březosti 16 - 17 týdnů s počty 4 -11 selat.

 V domácím chovu se selata do předvýkrmu rozdělí na prasničky a kanečky do samostatných skupin, aby se zamezilo předčasné říji. Teprve v určitém věku, při dostatečné hmotnosti se zvyšují krmné dávky a přidává se několik kanečků, kteří vyvolají v krátké době říji u mladých prasniček, podobně také u starších prasnic. Jedná se o tzv. synchronizovanou říji.  Porovnejme proto prase divoké, které má velmi podobné životní nároky jak na potravu, tak na klid. Kromě tří měsíců jsou další tři čtvrtiny roku pro černou zvěř velmi příznivé na dostatek potravy, což odpovídá vysoké krmné dávce u domácích prasat, nejméně však s denním přírůstkem dosaženým v domácích chovech. Navíc má tato zvěř v rozlehlých plochách atraktivních plodin naprostý dostatek klidu i krytu.
Tím, že žije celá skupina černé zvěře spolu pohromadě (prasničky, kanečci, i starší kusy), dochází zvláště u mladých bachyněk k chrutí, často již po třech měsících věku, bez ohledu na klimatické podmínky roku. Proto se často setkáváme s mladými bachyňkami po celou dobu roku. Tyto interakce mají jednak pozitivní vliv na rozmnožování této zvěře směřující ke zvyšování početních stavů, a jednak na druhé straně se jedná o nežádoucí rozštěpení věkové struktury v populaci s narušením periodicity rozmnožování.

Oplodnění zdravé bachyně může proběhnout v kteroukoliv dobu v cyklech po třech týdnech. Tím dochází, při dostatku potravních možností také u starších bachyní k tzv. druhým vrhům v jednom kalendářním roce. Škody při současných vysokých stavech černé zvěře, které způsobují nejen na zemědělských plodinách, lze snížit za předpokladu některých úprav v hospodaření agrárních ekosystémů. Současný ekonomický tlak na zemědělské hospodaření v krajině nebere v úvahu škody způsobené dřívějšími zásahy. Sestavením bloků polí jedné plodiny se vytvořilo černé zvěři velmi vhodné a žírné prostředí s krytem a klidem. Zvěř se přizpůsobila a z těchto porostů nevychází. Lov ve vzrostlých zemědělských porostech nelze provádět. Proto se většina černé zvěře loví až koncem roku, kdy se vrací do krytu lesních porostů. Početní přírůstek není loven, a tak již mnoho let dochází k nekontrolovatelnému navyšování početních stavů černé zvěře, při nevhodné pohlavní a věkové skladbě celé populace.

 Vykazovaná věková struktura populace nejde v rámci současných honiteb využít z toho důvodu, že lov je často prováděn v jiné věkové struktuře zvěře, která se v době sčítání zvěře v honitbě vůbec nevyskytuje. Na současném počtu černé zvěře a její strukturální disharmonii působí mnoho i místních negativních vlivů. Náprava dřívějších i současných chyb v odrazu na početní stavy zvěře se bude řešit ještě spoustu let.
Jak uživatelé agrárních ekosystémů z ekonomicko-výrobních zásahů do krajiny, tak i široké občanské využívání celých krajinných komplexů s sebou nese i negativní dopad. Spárkatá zvěř, která žije v tlupách, se přizpůsobila daným podmínkám. Sama zvěř se nemá možnost bránit, proto podle možností využívá prostředí ke svému životu.

Zvýšené stavy zvěře se musí i v současnosti řešit jak s uživateli pozemků, tak i se zástupci odpovědnými za zvěř, tedy s uživateli práva myslivosti.

#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Instinkty a pudy, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Kde máme lovit? Velké širé rodné lány buďte vy nám požehnány...a v takovýchto lánech kukuřice a řepky lovit nelze. Jak na přemnoženou černou? Za poplatek na náměstí nebo do parku?

Když projíždíme krajinou, nabízejí se nám stále stejné pohledy na obrovské lány monokultur.

Velké, širé rodné lány buďte vy nám požehnány...
jako úkryt zvěře před lovcem

 V těchto lánech, čítajících desítky,  stovky hektarů, se soustřeďuje množství černé zvěře, která v takových monokulturách působí nedozírné škody. Kukuřice od zasetí až po sklizeň poskytuje černé zvěři potravu, a po větší část své vegetace i dostatečný kryt, prostě taková monokultura poskytuje ideální podmínky k životu černých divočáků. Zvěř má v kulturách klid, vždyť kdo by v době vegetace do kultury chodil, na místech zničených nebo nefungujících meliorací se vytvoří kaliště, doslova klidné spokojené živobytí pro černou. Nesmíme se potom divit, že v takových monokulturách vznikají škody, kterým lze jen velmi těžko zabránit.

Jediný způsob, jak těmto škodám předcházet, je lov. A to buď lov individuální, který provádějí myslivci v zákonných dobách lovu, tj. sele a lončák po celý rok a dospělá zvěř, tj. starší dvou let
od 1. srpna do posledního prosince. V dobách lovu jsou myslivci vlastně dobrovolnými strážci těchto monokultur, protože sami a dobrovolně střeží vhodnou lokalitu, kde se na čekané mohou dočkat  zvěře.  Ze zkušenosti mohu říci, že vlastně neustále je někdo v honitbě, někdy jeden, někdy skoro celé sdružení.
Další alternativou jsou společné lovy, kde jsme však omezeni zákonem o myslivosti, který nám zakazuje provádět lov zvěře na honebních pozemcích, na kterých současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích ve vzdálenosti do 200 m od hranice těchto pozemků.

KDE MÁME LOVIT?

K tomu je potřeba vzájemné domluvy mezi myslivci a zemědělci.  Každý myslivec z polní honitby potvrdí, že v takovýchto lánech kukuřice (řepky) lovit nelze. Můžete sedět na kazatelně, prosedět klidně celou noc, pozorovat pohyb zvěře a těšit se, či spíše jen doufat, ve chvíli, kdy se kus „splete“ a vyjde na volný prostor, pokud ovšem vůbec nějaký takový je k dispozici. Otázku lovu a snižování stavů i škod to ovšem neřeší.

Zákon č. 449/2001Sb. o myslivosti ukládá myslivcům i zemědělcům povinnost:
* Myslivcům chránit, cílevědomě chovat a lovit zvěř, zachovávat rovnováhu mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím.
* Zemědělcům činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří.
Ke splnění této zákonné povinnosti je však třeba vzájemná domluva. Myslivec - lovec je v takové chvíli bezmocný. Pokud má zvěř dostatek krytu a potravy a současně nalézá svůj klid, nemá důvod nikam vycházet za potravou tak, jak je zvyklá. Při nevhodném způsobu setí zemědělských plodin až na kraj nebo přímo uprostřed komplexů lesa, je takřka nemožné dostat se k úlovku. Zvěř se pohybuje prakticky po celou dobu v krytu a při nočním způsobu života černé zvěře je naděje mizivá.  Navíc pouze černá zvěř je povolena lovit v noci, jenomže naději nám dává jasná měsíčná noc za úplňku a těch v roce zase tolik není.

Z pohledu myslivce se nabízejí tato možná řešení: Pásy pro zvěř atraktivních plodin mezi monokulturami.  Na nich lze zvěř aktivně pozorovat i lovit skoro po celý rok. Stejným řešením jsou i biopásy, které ještě navíc skýtají zvěři zdroj potravy v dobách nouze.

Dalším řešením jsou průseky v době sklizně, platí zejména u kukuřice. V takových průsecích má myslivec provádět jak individuální lov, tak pořádat společné lovy.

#Černá zvěř, Drobná zvěř, lov, Lovy černé zvěře, Příroda a lidé, Názory myslivců,

Jak divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky

Ze života černé zvěře

výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Rytíři lesů...černá zvěř. Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,

Rytíři lesů ... černá zvěř

Černá zvěř je nejvíce inteligentní. Určitě jste mohli pozorovat, že pokud vám honitbou vodí starší bachyně tři roky, zná většinou každý posed u kultur a ví, jak si dojít pro vítr ke každému krmení a jak ochránit svoje selata, také i to, jak se doslova vypařit z obestavené leče.

Mohl bych tu uvádět mnohé příběhy, kdy jsme pozorovali bachyni, která svoje selata zatarasila v trnkách a k tomu vybrala takové místo s měnícím se větrem, že kolem ní chodilo několik zkušených loveckých psů a žádný neměl ponětí o její přítomnosti. Poznal jsem i agresivní bachyně, které dokázaly zahnat úspěšného střelce (i mě) a pouštět hrůzu u zhaslého selete nebo napadnout loveckého psa.

Mluvím zde o inteligenci, nad kterou mně mnohdy zůstával rozum stát. Například kdy se mi na čekané u kukuřice ozývalo několik kusů v porostu v docela pravidelném půlkruhu, ale nebyly to zvuky vydávané jako při soubojích o potravu nebo při loupání kukuřice. Tak jsem se připravil a čekal, až se na kraji, kam se tlupa pohybovala, objeví sele. Ale jaké bylo moje překvapení, když s porostu vyběhla srna, prošla těsně pod žebříkem, podívala se nahoru a odskočila do louky za mnou. Než jsem se nadál tak se po její stopě vyřítila bachyně, také se zastavila pod žebříkem, ale pak už následovalo jenom ono pověstné fouknutí a od té doby jenom ticho.

Jak dovedou divočáci nerušeně odejít z leče je opravdu zvláštní, to asi tak jiná zvěř neumí. Mnou pozorovaná tlupa evidentně spolupracovala při lovu stejně tak, jako to dokážou vlci nebo jiná zvířata. Kdysi jsem někde četl, že prase jako takové se řadí po člověku, primátech, kosatkách a delfínech na čtvrtý stupínek z hlediska inteligence a přizpůsobivosti. No docela bych tomu i věřil. Vždyť už i jako malá selata dokážou být inteligentní, a to nemají možnost nasbírat zkušenost věkem, měl jsem třeba možnost několikrát pozorovat při prohánění kukuřičných polí, jak mistrně vás dokážou selata obejít a schovat se za sebemenší přírodní překážku.

Za druhé je velmi dobré být neustále ve střehu při setkání s černou. Asi nejčastější je situace, pokud na vás vyběhne bachyně, kterou překvapíte v zálehu s potomky. Většinou vás zažene na únikovou vzdálenost, a pokud jdete pryč, tak vás nechá na pokoji a selata si později odvede. Mému kolegovi se ale jednou stala dosud nevysvětlitelná věc. Pracoval tehdy u obecního úřadu jako dělník a hajný mu vysvětloval v lese, jak a kde bude co dělat. Najednou se s vedlejší houštiny vyřítil divočák, zaútočil na Luboše a přetrhl mu kolení vazy. A jak odbíhal nazpět do houštiny, cestou si to rozmyslel, otočil se a chtěl opakovat útok. Vtom se vzpamatoval hajný, zvedl ruce nad hlavu, rozkročil se proti divočákovi a strašně zařval, neměl totiž u sebe zbraň, a tak mu ani nic jiného nezbývalo. Divočák naštěstí poté útok vzdal a zmizel v houštině. Luboš měl tehdy asi velké štěstí, jednak že divočák nebyl z největších, a jednak že ránu, kterou mu divočák uštědřil, částečně ztlumila motorová pila, kterou držel v ruce. Přesto byl v nemocnici několik týdnů.

Respekt se asi vyplatí i při manipulaci nebo zárazu s malými divočáky. Jednou kolega postřelil selátko, takové, kterému říkáme krteček. Rána to byla bolestivá, a jak sele zanaříkalo, tak se na něj seběhli snad všichni psi v leči. Doběhli jsme tam s místním hospodářem a tem mi povídá: Dej mu záraz. Vyndal jsem svůj oblíbený nůž, udělal si místo mezi psy, polovina byla stejně z mojí smečky, přidržel jsem seleti hlavu a dal záraz pod lopatku. Ale selátko v poslední chvíli sebou škublo a vytrhlo mi ve smrtelné agonii kus gumovky na achilovce, bylo to těsně vedle, nic se mi tehdy nestalo, ale na tu rozervanou botu nebyl vůbec pěkný pohled. To mělo asi být pro mě první napomenutí.

Následně jsem zažil ještě další příhody, na které když si dnes vzpomenu, tak mi není ještě teď do řeči. Například když jsem dostřeloval lončáka doslova u holínek posledním nábojem v zásobníku kulovnice a ten se mi svalil k nohám.
#Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,

Selata s bachyní na krmelišti v lese U černé zvěře bychom měli lovit především mladou zvěř (selata, lončáky)

Selata s bachyní na krmelišti v lese

Významným cílem chovu zvěře je udržení správné věkové a pohlavní struktury spárkaté zvěře.

Pro její stabilizaci je nutné dodržovat především při společných lovech zásady správného lovu.

U černé zvěře bychom měli lovit především mladou zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černé zvěře výrazněji nad normovanými početními stavy, lovit z populace i dospělé bachyně.  Uchování dospělých kňourů považuji za hlavní možnost, jak snížit populační explozi, která vede ve svých důsledcích ke vzniku a zvyšování škod především na zemědělských pozemcích.

 U ostatní spárkaté zvěře se taktéž v mnoha případech negativně projevuje absence dospělé samčí zvěře (II. - III. věkové třídy). Ta je z populace vystřelována z ekonomického hlediska, ale i z obyčejné lidské závisti (pod heslem "když ho nestřelím já, tak ho stejně střelí soused"). Vlastní příjmy za poplatkový lov přitom částečně hradí nesmyslně vysoké výdaje za nájmy a úhrady škod především v lesních honitbách.  Navíc mnohá chovatelská doporučení se dají realizovat jen v rozsáhlých honitbách či oblastech chovu spárkaté zvěře, ale musí být mezi námi vůle je všeobecně dodržovat. Tyto oblasti chovu nejsou ovšem všude, kde by to bylo vhodné aby byly zřízeny nebo obnoveny. Podle toho také mnohde hospodaření se zvěří vypadá. Jsou známy případy honiteb, které ač nejsou zařazeny v takové oblasti chovu zvěře, přesto se v nich společně hospodaří, a to nejen s černou zvěří, ale i s ostatními druhy spárkaté zvěře a v jejím chovu to přináší to výrazné výsledky.

 Wolf (1977) uvádí, že si část škod zaviňují zemědělci sami. Příčinou je nejčastěji nevhodně sestavený osevní plán polí, které navazují především na lesní porosty nebo vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina pro černou zvěř.

Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců. Výrazným faktorem pro omezování škod působených zvěří na polních plodinách (zejména v zimním období) je úprava životního prostředí pro daný druh zvěře, která odpovídá jeho nárokům. Především zvěři poskytuje dostatek klidových, pastevních a rozmnožovacích možností. Jedná se zejména o zakládání políček pro zvěř, výsadbu trvalých a dočasných remízků v zemědělské krajině, úpravu či obnovu vodního režimu v krajině. V lesních, ale i zemědělských ekosystémech by měla mít zvěř dostatečné zastoupení plodonosných a okusových dřevin (dub, buk, vrba, jeřáb, osika, habr, jasan, hrušeň, jabloň), důležité je i dostatečné množství kvalitního bylinného a keřového podrostu (lipnicovité, jeteloviny, bez, hloh, růže, kalina líska, meruzalky, vrba).

 Důležité je zachování klidových oblastí v honitbě, ve kterých se zvěř pouze přikrmuje a zásadně neloví. Tyto plochy by měli být dostatečně vzdáleny od ohrožených zemědělských kultur. Nečas (1959) uvádí jako jednu z příčin působení škod zvěří zdravotní stav chované zvěře, nemocná zvěř trpící např. poruchami trávicího traktu silně loupe a působí tím výrazné poškozování porostů. Nutná je i správná doba a technika přikrmování, jeho složení, množství, plynulost, pravidelnost a dlouhodobost s vhodným začátkem a koncem přikrmovacího období (u některých druhů zvěře již od září až do dubna).