Myslivecký posed v zimní krajině je opuštěný

Myslivecký posed v zimní krajině je opuštěný  (by pavel kysela)

Rytíři lesů...černá zvěř. Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,

Rytíři lesů ... černá zvěř

Černá zvěř je nejvíce inteligentní. Určitě jste mohli pozorovat, že pokud vám honitbou vodí starší bachyně tři roky, zná většinou každý posed u kultur a ví, jak si dojít pro vítr ke každému krmení a jak ochránit svoje selata, také i to, jak se doslova vypařit z obestavené leče.

Mohl bych tu uvádět mnohé příběhy, kdy jsme pozorovali bachyni, která svoje selata zatarasila v trnkách a k tomu vybrala takové místo s měnícím se větrem, že kolem ní chodilo několik zkušených loveckých psů a žádný neměl ponětí o její přítomnosti. Poznal jsem i agresivní bachyně, které dokázaly zahnat úspěšného střelce (i mě) a pouštět hrůzu u zhaslého selete nebo napadnout loveckého psa.

Mluvím zde o inteligenci, nad kterou mně mnohdy zůstával rozum stát. Například kdy se mi na čekané u kukuřice ozývalo několik kusů v porostu v docela pravidelném půlkruhu, ale nebyly to zvuky vydávané jako při soubojích o potravu nebo při loupání kukuřice. Tak jsem se připravil a čekal, až se na kraji, kam se tlupa pohybovala, objeví sele. Ale jaké bylo moje překvapení, když s porostu vyběhla srna, prošla těsně pod žebříkem, podívala se nahoru a odskočila do louky za mnou. Než jsem se nadál tak se po její stopě vyřítila bachyně, také se zastavila pod žebříkem, ale pak už následovalo jenom ono pověstné fouknutí a od té doby jenom ticho.

Jak dovedou divočáci nerušeně odejít z leče je opravdu zvláštní, to asi tak jiná zvěř neumí. Mnou pozorovaná tlupa evidentně spolupracovala při lovu stejně tak, jako to dokážou vlci nebo jiná zvířata. Kdysi jsem někde četl, že prase jako takové se řadí po člověku, primátech, kosatkách a delfínech na čtvrtý stupínek z hlediska inteligence a přizpůsobivosti. No docela bych tomu i věřil. Vždyť už i jako malá selata dokážou být inteligentní, a to nemají možnost nasbírat zkušenost věkem, měl jsem třeba možnost několikrát pozorovat při prohánění kukuřičných polí, jak mistrně vás dokážou selata obejít a schovat se za sebemenší přírodní překážku.

Za druhé je velmi dobré být neustále ve střehu při setkání s černou. Asi nejčastější je situace, pokud na vás vyběhne bachyně, kterou překvapíte v zálehu s potomky. Většinou vás zažene na únikovou vzdálenost, a pokud jdete pryč, tak vás nechá na pokoji a selata si později odvede. Mému kolegovi se ale jednou stala dosud nevysvětlitelná věc. Pracoval tehdy u obecního úřadu jako dělník a hajný mu vysvětloval v lese, jak a kde bude co dělat. Najednou se s vedlejší houštiny vyřítil divočák, zaútočil na Luboše a přetrhl mu kolení vazy. A jak odbíhal nazpět do houštiny, cestou si to rozmyslel, otočil se a chtěl opakovat útok. Vtom se vzpamatoval hajný, zvedl ruce nad hlavu, rozkročil se proti divočákovi a strašně zařval, neměl totiž u sebe zbraň, a tak mu ani nic jiného nezbývalo. Divočák naštěstí poté útok vzdal a zmizel v houštině. Luboš měl tehdy asi velké štěstí, jednak že divočák nebyl z největších, a jednak že ránu, kterou mu divočák uštědřil, částečně ztlumila motorová pila, kterou držel v ruce. Přesto byl v nemocnici několik týdnů.

Respekt se asi vyplatí i při manipulaci nebo zárazu s malými divočáky. Jednou kolega postřelil selátko, takové, kterému říkáme krteček. Rána to byla bolestivá, a jak sele zanaříkalo, tak se na něj seběhli snad všichni psi v leči. Doběhli jsme tam s místním hospodářem a tem mi povídá: Dej mu záraz. Vyndal jsem svůj oblíbený nůž, udělal si místo mezi psy, polovina byla stejně z mojí smečky, přidržel jsem seleti hlavu a dal záraz pod lopatku. Ale selátko v poslední chvíli sebou škublo a vytrhlo mi ve smrtelné agonii kus gumovky na achilovce, bylo to těsně vedle, nic se mi tehdy nestalo, ale na tu rozervanou botu nebyl vůbec pěkný pohled. To mělo asi být pro mě první napomenutí.

Následně jsem zažil ještě další příhody, na které když si dnes vzpomenu, tak mi není ještě teď do řeči. Například když jsem dostřeloval lončáka doslova u holínek posledním nábojem v zásobníku kulovnice a ten se mi svalil k nohám.
#Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě,

Srncům začíná narůstat paroží - ovlivňuje kvalitu parožení, mimo kvalitní potravy, bohaté na minerální látky, i sluneční svit.

Po shození starých parůžků, prakticky okamžitě, začíná proces, který umožňuje růst nového parůžku. Po shození se odkryté pučnice zakryjí blankou a přerostou kůží.

Srnci na sněhu koncem zimy

Na pučnici se začnou vytvářet další vrstvy kostní tkáně, takže pučnice po každém shozu zesílí, zvyšuje se jejich objem a současně se sníží jejich výška, protože při shazování předchozích parůžků horní části pučnic se odlomí s parůžky a podílejí se na tvaru pečeti. Nově rostoucí paroh můžeme pozorovat již v lednu, jeho kompletní růst končí většinou v dubnu, po celou tuto dobu je překrytý jemnou pokožkou se srstí (lýčím) a postupně parůžek kostnatí. Kromě ústrojných látek se v něm hromadí minerálie, hlavně fosforečnan vápenatý, ale často i jiné látky, které se vyskytují v teritoriu, které srnec obývá.

Důležitým činitelem, který ovlivňuje kvalitu parožení, je mimo kvalitní potravy, bohaté na minerální látky, i sluneční svit.

#Lovy fotoaparátem, Srnčí zvěř, Fotografie z myslivosti, Otázky z myslivosti, Shozy, Zvěř v zimě

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!

Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás

prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři…

 A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.

Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na

Lišák zátiší s lankasterkou...

svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky

Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou

let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do potoka.

 Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)

Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají.

Zvyšují se počty ulovených divočáků. 
Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant

Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016

#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Lovecké příběhy. Můj první srnec. Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Parádní mladý srnec je ilustrační foto...
.....klikem si zvětšete fotograffi

Můj první srnec 

Určitě každá žena si velmi dobře pamatuje svého prvního kluka, každý chlap první holku s poznáním nádhery spojení s druhým pohlavím, tak si myslím, že stejně každý myslivec, možná shodně intenzivně, si pamatuje ulovení svého prvního srnce. V prehistorii mých mysliveckých začátků jsem měl za sebou řadu honů na drobnou zvěř na žírné střední Moravě, zažil výřady stovky zajíců, úlovky i více jak 200 ks v jednom kole, ran bylo jako u Verdunu, psi běhali, nosili ulovenou zvěř, honci vláčeli úlovky k traktorovým přívěsům…., ale, kdeže ty loňské sněhy jsou. Přes zkušenosti s drobnou jsem stále uloveného srnce neměl, protože prostě v tehdejší převážně polní honitbě srnčí zvěř nebyla.

Až jednou jeden pracovní kolega, takto už zkušený myslivec, mne překvapil otázkou? „Máš střeleného srnce?“….“Ne….e..nemám“, odpověděl jsem nesměle. A následoval s úžasnou nabídkou, že mi zařídí povolenku od tehdejších Státních lesů. Pocházel ze Suchdola nad Lužnicí, a když nastal den „D“ vyrazili jsme směrem Suchdol. Na hájovně jsme se příliš nezdrželi, „dnes je dusno, zvěř půjde brzy ven“ prohlásil hajný, náš průvodce a odjeli jsme hned do lesa. Auto odstavili a pomalu šli k místu lovu, když, se z lesa ozval pro mne dosud neznámý zvuk.

  „Tam je někdo se psem? “, zeptal jsem se udiveně a ještě víc udiveně, nebo spíš vyděšeně hajný odpověděl. „Ne, to byl zřejmě ten srnec, na kterého jdeme, a asi už vytahoval“. No, zkrátka ve své tehdejší nezkušenosti, jsem ze sebe udělal pořádného blbce, kdy jsem bekání srnce zaměnil za štěkot psa.

  Zasedli jsme na prostorné kazatelně a začal nás obtěžovat, pro jihočeská blata typický hmyz, komáři. Hryzali a píchali a já se oháněl, až mne pan hajný napomenul. „Když budete tak mávat rukama, srnec to uvidí a nevytáhne“. Zase blbec, pomyslel jsem si na svoji adresu a už se ani nehnul. Nakonec však „náš“ srnec opatrně vyšel z lesa na louku, zřejmě ten, co nás před naším příchodem „obekal“ a já půjčenou kamarádovou kulovnicí 5,6 x 50 R Magnum, kterou mi zkušeně před výstřelem podložil rukou, protože já, tupec, bych ji položil rovnou na prkno, což by znamenalo zaručeně chybenou ránu, následoval výstřel a srnec v ohni. Můj první úlovek srnce, provázely začátečnické hrozně diletantské projevy, ale žádný učený z nebe nespadl, že.

Následovala radost veliká, a nepopsatelný úžasně intenzivní zážitek na celý život.  Uplynulo mnoho a mnoho let a já odjel do lázní do Třeboně léčit neduhy tělesné a kosti zestárlé. Vzpomínky, stále živé, mne lákaly na místo mého prvního srnce. „Jirko“, zavolal jsem kamarádovi. „Kde to bylo, jak jsme tehdy lovili toho srnce“? Věděl přesně. „Říká se tam u sv. Adolfa, podle sochy, co tam je na rozcestí“. Následoval kolovýlet a podle mapy jsem místo našel! Dokonce na starém mohutném smrku, který za ta léta ještě zesílil, bylo torzo bývalé kazatelny, místa mého prvního srnčího lovu. Vrátil jsem se v myšlenkách k tehdejším okamžikům. Pousmál se nad začátečnickými chybami, ale s mocným dojetím a velkou úctou a pokorou danou mezitím prožitými mysliveckými léty, vzpomněl uloveného srnce. Poseděl na pařezu a hleděl na dosud zachovanou paseku, bývalý domov „mého“ prvního srnce.

Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Jiří Hanák ing sociální sítě Myslivost


#Srnčí zvěř, Myslivcův sen, Myslivecké léto, Radost a uspokojení, Srnec, Lovecké příběhy, Můj první srnec

Zbraň je dobré částečně čistit i po vycházce, kdy jsme nestříleli. Vytěrákem, s koudelí lehce navlhčenou olejem, odstranit z vývrtu kondenzovanou vzdušnou vlhkost a zbraň ošetřit i na povrchu.

Westley Richards rifle.

Pečlivě prostříkneme vývrt hlavně silnější dávkou oleje

 Zbraň postavíme ústím dolů, nejlépe na plstěnou nebo jinou měkkou a savou podložku, a necháme olej působit několik hodin nebo i přes noc, aby měl možnost usazeniny rozpustit a změkčit.

Otočení zbraně ústím směrem dolů je velmi důležité proto, aby olej z hlavně nezatékal do dalších mechanismů zbraně a do pažby, jejíž dřevo by mohl narušit, a aby nečistoty uvolněné z hlavně nevnášel do mechanismů. Tato poloha je také nejvhodnější pro běžné uložení zbraní v trezoru nebo úložné skříni, kam na dno umístíme plstěnou podložku. Olej se rovněž nesmí dostat na optiku.
Po působení oleje vytřeme vývrt vytěrákem.

 K tomuto kroku si na vytěrák upevníme nebo namotáme smotek bavlněného hadříku, vaty nebo obyčejné instalatérské konopné koudele, která se mi osvědčuje nejlépe. Instalatérská koudel je přiměřeně ostrá, aby mechanicky odstraňovala nečistoty, dostatečně a přiměřeně savá k otření oleje a šetrná k vývrtu. Během vytírání koudel nebo vatu nejméně dvakrát vyměníme. 

U kulovnic nedoporučuji použít drátěné kartáčky, které způsobují mikroskopické vrypy. Vývrt protahujeme zásadně směrem od nábojové komory k ústí, a pokud nám vytěrák vyběhne ven, v žádném případě jej nevtahujeme násilím zpět do ústí, ale jeho konec odšroubujeme a vytěrák vytáhneme zpět. 

Také se šňůrovým vytěrákem protahujeme vývrt v jednom směru - od nábojové komory směrem k ústí. Při protahování šňůrovým vytěrákem je naprosto nežádoucí uchopit jej za oba konce vystupující na jedné straně z nábojové komory a na druhé straně z ústí a vratným pohybem vývrt protahovat. To je nejjistější cesta, jak si poškodit ústí vývrtu.

U brokovnic je nutný intenzivnější způsob čištění vývrtu k odstranění směsi usazenin ze spáleného střelného prachu, otěru olova a plastu z chráničů broků. Tato vrstva bývá někdy velmi odolná, takže je třeba použít i speciální rozpouštěcí přípravky, např. Bore Clean. U brokovnic k odstranění pevnější vrstvy usazenin doporučuji použít štětinový kartáček a po velmi četné střelbě i kartáček ocelový. Na závěr vytřeme vývrt koudelí napuštěnou olejem.

Jak čistit lovecké zbraně - brokovnice I.

Čištění brokovnice

Všestranný lovecký pes (by katerina lisova)

Nutné je čištění brokovnic. Bezpodmínečně nezbytné je především u starších zbraní, které nemají vnitřní vývrt chráněn chromem, jinak povrch vývrtu začne poměrně brzy vypadávat a korodovat. Zejména pod vrstvou neodstraněných usazenin vzniká ideální korozní prostředí. Dnešní brokovnice již mají vnitřní vývrt většinou chromován natvrdo, takže zde nebezpečí koroze nehrozí. 
Usazeniny střelného prachu a olova z otěru broků je ale přesto nutno odstraňovat, protože při dalších výstřelech vývrt namáhají mechanicky. Každou brokovnici je třeba chránit proti korozi i na vnějších plochách.

Důkladnou očistu a konzervaci vyžaduje zbraň, pokud se vrátíme z lovu za deště nebo sněžení.

Čím čistit? 
Dříve se na čištění používaly různé čisticí emulze a na konzervaci oleje a vazelíny. Čištění a konzervace probíhaly ve dvou krocích. Dnes máme moderní přípravky, které obsahují rozpouštěcí, čisticí i konzervační látky, včetně inhibitorů proti korozi, v jednom přípravku.
 K nejčastěji používaným přípravkům k čištění a konzervaci zbraní patří např. WD 40, Venatol, Balistol, Break Free, Brunox nebo Konkor.
Často velmi propagovaný přípravek WD 40 má vynikající čisticí účinky, ale zaručuje jen krátkodobou ochranu proti korozi.
Za vynikající považuji náš Konkor, který byl vyvinut pro armádu. Velmi dobře čistí, rozpouští usazeniny, výborně odpuzuje vodu a dlouhodobě chrání proti korozi.
Nejlepší je asi Balistol, který nepochází z ropných derivátů, ale je vyroben klasickou destilací antracitu. Balistol je univerzálně použitelný, odpuzuje vodu, výborně čistí a konzervuje a oproti přípravkům vyrobeným z ropných bází nenarušuje dřevo ani kůži.


U brokovnic je nutný intenzivnější způsob čištění vývrtu k odstranění směsi usazenin ze spáleného střelného prachu, otěru olova a plastu z chráničů broků.
 Tato vrstva bývá někdy velmi odolná, takže je třeba použít i speciální rozpouštěcí přípravky, např. Bore Clean. U brokovnic k odstranění pevnější vrstvy usazenin doporučuji použít štětinový kartáček a po velmi četné střelbě i kartáček ocelový. Na závěr vytřeme vývrt koudelí napuštěnou olejem.


#Čištění zbraně, Lovecké brokovnice, Lovecké zbraně, broková dvojka, broková kozlice