Bažant obecný je hrabavý pták - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí

Bažant obecný český

Chovu bažantů se velmi dařilo a došlo k jeho rozšíření na celé území.

V 19. stol. k nám byly dovezeny další poddruhy bažanta obecného např. bažant obecný obojkový nebo bažant obecný sedmiříčský a další, kteří se pokřížili s tzv. "bažantem českým". Zbarvení kohoutů je proto v dnešních populacích značně variabilní. Z mysliveckého hlediska jsou tito ptáci označováni jako bažanti lovní. V některých zájmových chovech se lze setkat i s tzv. bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí. V současnosti, na našem území máme křížence několika geografických ras.

Početní stavy bažantů ve volné přírodě byly v 70. letech minulého století na velmi vysoké úrovni, ale změnami ve využívání, převážně agrárních ekosystémů, došlo k razantnímu úbytku této velice atraktivní zvěře.

Bažant obecný je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni.

Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.
Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou.

Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem (vliv čichu zatím nebyl prozkoumán).

 Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou.

Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti. Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci, drabčíci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.

Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování.

Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště. Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů.

NA LIŠKY se zaječím vřeštidlem. Mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe...

LOVECKÉ ZÁTIŠÍ S LIŠKOU

Mnoho zkušeností jsem získal hlavně mezi starými lesníky,

 každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe, to děláme ostatně všichni. Pouze někteří byli výjimkou a řekli mi víc, než je v tomto směru obvyklé, hlavně o individuálním lovu s puškou o lapání a o trávení.

 Vábit se musí naučit stejně ale každý sám, je jedno zda lišku nebo jelena. Pokud nechodí do přírody, zvuky nemůže odposlechnout. Dlouho jsem používal vábničku Faulhaber - zaječí vřeštidlo, velice úspěšně. Kovovou, cínovou vůbec neznám, rád věřím, že je lepší. Naše tehdejší vábničky s kovovým jazýčkem byly nevyhovující, nastavovací gumička sjížděla, zpuchřela, zvuk byl v lese cizí. Časem jsem se naučil dělat dřevěné vábce z jívového dřeva od velice úspěšného liškaře. Není na tom nic.
Nařežou se asi 16 - 17 cm dlouhé rovné klacíky z větví jívy, odkorněné mají mít průměr asi 9 - 12 mm. Ve středu se udělá otvor asi o průměru 1,5 mm. Poté se nechají vyschnout přes celé léto na slunci, čím déle tím lépe, zkoušel jsem to i v laboratorní pícce. Vyschlá dřívka se odkorní nožem, jedna strana se pěkně kolmo k ose vábničky zařízne a zabrousí.
Na straně druhé seřízneme velmi strmě konec ostrým nožem do tvaru opačně postaveného písmene V. To bude jakýsi náustek. Pak už musíme vábec zkoušet ústy i poslechem, mírně rozšiřovat otvor, nebo dřívko postupně zkracovat u náustku. Většina vábců dostane hlas při délce mezi 15 až 13 cm, kratší už asi znít nebude. Mnohé vyřadíme. Doporučuji otvor ošetřit proti vlhkosti, třeba epoxydem apod. Na bílé dřívko je vhodné udělat barvou červené kroužky, prstýnky, aby se ve sněhu - upadne-li nám - dobře hledalo. Potom už zbývá jen trénovat a zkoušet. Nástroj je lehoučký, nepřekáží, zasune se tam, kam by se vešla propisovačka.

 Kupované myškovačky jsou výborné, zvláště německé. Někdo si je dělá z králičí kůstky. Zásada při vábení: na dálku zajíc, na blízko myš! V zimě večer vábím asi 100 m pod lesem z posedu. Nejdéle do 19.00 hodin, pak to je jen náhoda. V noci stojím u stěny lesa, vábím jen na viděnou, vždy myš. Liška z polí mě nejspíš neobejde, velice úspěšné od poloviny října na mladé lišky. Ráno nastoupím na lišku ve stěně lesa, vrací se po svém spádu. Lépe nevábit, nepřijde-li dnes, přijde možná zítra. Úspěšné v zimě. Je dobré, umí-li myslivec vábit na ústa i na ruku, v mrazu ať se však raději spoléhá na "píšťalky".
 Zaječí nářek se nejlépe odposlechne na honu, když psi aportují postřelené zajíce. Improvizovat znamená všechno na dlouho pokazit. Zvuk musí být věrný, vábící ho musí "dostat do ucha". Vábení v lese je lepší z vyvýšeného místa, stačí malá zásedka, prkno na větvi. Je dobře, když o něm nevědí ani lidé, závist mnoho pokazí.
Výhodou je poblíž uzavřené újediště (vývrhy ze zvěře, upravené ryby), které bude pouze "vonět", ale nikdo ho neuvidí. Otvírat ho stačí až v listopadu. Velmi dobré je nechat poblíž ležet odvětvený strom, lišky po kmenu rády skotačí, procházejí se, sedají na něm i si ho značkují. Cítí se zde příjemně. Naopak mnoho pokazí, leží-li poblíž třeba ztracený lanový úvazek nebo pohozený řetěz.

Nedůvěra lišek ke kovovým předmětům je známá. Jednou kolegovi náhle přestaly chodit k posedu již jisté lišky. V okraji houštiny našel několik "náhodou" zapíchnutých armovacích drátů. V lese se dá vábit již v pozdním odpoledni, v noci i při měsíci je malá naděje.
V té době je dobře sedět třeba v poli u stále doplňované hromady hnoje, stejně dobré a pohodlnější je sedět ve stohu. Na stohu je dobře vábit myš nebo ptáčkovat, to že dávno zmizeli úpolníci víme my, ne lišky. U stohu je lov na celou noc, jde spíše o myslivcovu výdrž, kdy ho mráz vyžene.
Střílí se hlavně brokem, ne větším než 4 mm, pozor na lišku, která má stažené slechy k hlavě i když má zavřená světla! Je živá, může pěkně kousnout! Kdo má v revíru širší potok v lukách nebo v polích, je ve výhodě. Přes vodoteč se u obeznaných spádů umístí kláda, liška po ní bude přecházet. Posed postavit někde poblíž na olši, má tu výhodu, že tekoucí voda tlumí vaše projevy. Vábí se spíš zajíc, lov je celodenní.
Považuji za obrovskou přednost, máme-li na zbrani puškohled. Používal jsem troják dvanáctku a kuličku 5,6x52R a ruskou dvojku dvanáctku. I na tu jsem si dal optiku. Střílet nejvýše do 40 kroků, na čekané jsou vhodné broky 3,5 3,75 4,0 mm, větší jsem ani doma nikdy neměl. Broky nad 5,5 m mají značný rozptyl a lovce svádějí ke střelbě na dálku, takový výstřel je nejistý, lišku může pouze zranit, broky mohou za určitých okolností poškodit i vývrt hlavně. To by vyžadovalo celý článek. Ještě jednu praktickou radu, je to můj poznatek z Ruska.

 Abyste nemuseli chodit v noci příliš čůrat, snězte doma před odchodem dvě natvrdo uvařená vejce.

 Dříve jsme lovili lišky jenom v zimní srsti, asi tak od konce prvního listopadového týdne. Od půli ledna se fenky šetřily, měly stejně poškozenou srst od lišáků. Liščata se norovala omezeně, zvláště tam, kde nebyla zvěř drobná. Tehdy totiž byla i určitá motivace, liščiny se dobře zpeněžily. Vždyť i za veverku bylo za první republiky 20 - 27 korun! Dnes jsou liščí kožky téměř bezcenné, současné ženy se cítí v kožichu málo štíhlé, rezavá barva nezeštíhluje jako například černá. Když už jsem se rozhodl radit, měl by si myslivec, který by chtěl dámu svého srdce obdarovat kožešinami, najít za přítelkyni nejlépe Eskymačku, Laponku či příslušnici podobných etnik, tam je velká naděje, že uspěje. Při dnešních neúměrných stavech se loví lišky celoročně.
Málo myslivců chodí na obnovy, přitom je to ta nejlepší šance, kdy lze lišku ulovit. Stačí když se smluví tři kamarádi. Jindy postačí, když projde lečí manželka s jezevčíkem. Vhodná je jen brokovnice, brok ne větší než 3,5 mm, v lese se má vždy na lišku tuplovat. A taky vždy řádně dohledávat, někdy i několik set metrů! V létě se určitě setkáte s liškou ráno u čerstvě posekané louky. Loví tam myši, zkuste ji přivolat jejich hlasem. Výhodná je kulovnička.

 Nejraději lovím lišky v době kaňkování. Lišáci se sami hlásí, ve sněhu jim lze tiše nadbíhat, v pohybu jsou celý den, hlavně dopoledne, mnoho lišek jsem ulovil mezi 12. a 13. hodinou. Nejlepší výsledky jsou v posledním lednovém týdnu a v prvních dvou týdnech v únoru. Večer je vhodnější brokovnice, brok 4 mm, přes den kulovnička. Bílý plášť je samozřejmostí. Liška je stejně jako ostatní zvěř citlivá na počasí, to je známé (slunce, deštivo). Naháňky na lišky plánované třeba s tříměsíčním předstihem lze chápat spíš jako společenskou záležitost než jako skutečný lov. Závěrem něco k zakázaným způsobům lovu, lapání do želez a trávení. Tyto způsoby byly produktem své doby, uvažme, že i středověké dámy se běžně bavily tzv. "houpáním" lišek. Myslím, že dnes jsme vývojově tak daleko, že o podobném lovu nebude nikdo vážně uvažovat, nehledě k tomu, že je i zákonem zakázán.
Přesto musím hluboce smeknout před nejrůznějšími recepty na zavětření želez, ale ještě důmyslnějším složením návnady a přípravy místa pro železa. Sám mám doma několik receptů, které ještě praktikovali mně dobře známí, dnes již dávno mrtví lesníci sloužící jednak u arcibiskupských lesů, jednak u knížete Schwarzenberga.

To jsou hotové kuchařky! Jeden lesník mně to učil in natura a ono to skutečně fungovalo. Člověku se nechce věřit, že na tak absurdní recepty mohli přijít! To byla práce mnoha generací, tajemství se dědilo z otce na syna. V případě mého učitele pana K. Š. po dobu pěti generací! Vrátím se ještě k článku. Někteří mladší myslivci možná nepochopili, proč lesník uvázal k železům poleno. To proto, aby si liška neukousla běhák. První reakce takto chycené lišky byla ta, že se snažila schovat v některé houštině, zde vydržela téměř celý den, cestovat začala až potom. Do té doby měla být ovšem nalezena!
 Zatímco chycení kuny se považovalo za snadné, chycení lišky do želez bylo chápáno jako mistrovský kousek. Liška se chytí různě, nejčastěji za přední běh, kuna výlučně za přední běh. Trávení lišek mi podrobně popsali dva lesníci, jeden mi dokonce udělal praktickou instruktáž. Látka se umístila do napůl naříznutých vrabčích hlaviček a hlavičky se určitým způsobem spojily. Vrabci se zavěsili na určité nitě do určité výšky, ale jen na určitém místě, jinde lišky nereagovaly na návnadu. Ještě několik zajímavostí. Jednou se mi stalo, že jsem ulovil na Křivoklátsku lišáka v oplocence 12. března. Měl překrásnou zimní srst. Můj nejtěžší lišák měl hmotnost 13,80 kg, je na to svědek. Dlouho jsem o tom mlčel, ale další kolegové ve stejných skalách nad řekou ulovili lišáky 13,95 a 14,05 kg těžké. Je fakt, že se zde živí "bezpracně" na městské skládce. Jednou jsem ulovil za den tři lišky (únor), jednu ve dne, dvě v noci. Mám i další osobní rekord, věřím, že ho nepřekonám.

Koncem ledna roku 2000 jsem za dvacet minut minul také tři lišky na vzdálenost 40, 60 a 100 m. Čtvrtou už jsem pustil bez rány, bylo mi jasné, že musím svou remingtonku znovu nastřelit, i když jsem měl chuť ji spíš přerazit o strom. Předloni jsem si koupil v americkém obchodě posedový vak, měli tam vaky do -20 a do -40 stupňů za přibližně stejnou cenu. Prodavač, kterému neušel můj vnitřní boj, mě upozornil, abych si vzal raději ten první, v tom druhém mi bude moc horko. Z výstavy v Plzni jsem si přivezl chemický ohřívač chodidel, nohou, zápěstí, zad, zátylku - byly toho dvě plné tašky! Mám vyhřívané boty, speciální ponožky, alkalický ohřívač rukou. To podstatné mi však chybí: chuť a motivace. Ani jednou jsem se nepřinutil posadit se v noci do stohu. Přitom vzpomínám jaké to bylo vzrušující, chodíval jsem denně. Klepal jsem se v ovčím kožichu a v gumofilcákách, na kolena jsme si pod kalhoty dávali noviny. Nezničitelná dvojka z Iževska byla zaplacená třemi liščinami, léta mi věrně sloužila. Často byla zima jako v ruském filmu, ukládal jsem si, že nepůjdu domů dřív, než pojede šichťák autobus, potom jsem stanovil další termín, tím byl poslední noční vlak. Když se mi jednou povedl u stohu na liščí pár dvojstřel, rázem mi bylo teplo, i když jsem měl ruce zimou oteklé. Dávno u nás zrušili večerní autobusové spojení, totéž platí o vlaku. Čekám, kdy nám začnou konečně dávat lišky dobrou noc!
 Těm myslivcům, kteří nás vystřídají při mrazivém nočním čekání s vábničkou u úst přeji opravdu upřímné Lovu zdar!

Drobná zvěř, Koroptev, Příroda a myslivost, Otázky z myslivosti, Mateřství a péče o potomstvo, zvěř v zimě.

Koroptev polní

Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.

Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 - 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky.
V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.

Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. 

Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.

Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.

Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g.

POSLEDNÍ HRYZ. Vyhlížíte toho svého srnce? Poslední hryz a tradice. Úctu si zaslouží veškerá zvěř i netrofejová. Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice.

Pocta ulovenému srnci a poslední hryz

Zvyk má velký etický a morální
význam,

 je to pocta zvěři, přírodě, zamyšlení nad koloběhem života a k tomu je vhodné, aby ulovená zvěř měla ještě srdce... 

A ne stát později nad „vykuchaným“ kusem, odpleceným, zakolíkovaným s roztaženým hrudníkem.
Je otázkou, kdy dávat poslední hryz, před postáním nebo po. Obojí je možné, ale podle mne lépe před stráží u zhaslého kusu, pro­tože je to také hezký akt úcty ke zvěři, akt myslivecké etiky. Jelikož je ale většinou v takovém okamžiku lovec u uloveného kusu zcela sám, záleží především na jeho morálce a citu, na tom, jak silně si uvědomuje pouto s přírodou, úctu ke zvěři a jak sám dokáže emočně prožít okamžik završení úspěšného lovu.
Z toho logicky vyvozuji i závěr, že chceme-li se chovat eticky a morálně, nebudeme přece hned trofej osahávat, kus zpracovávat a vyvrhovat, ale necháme v klidu a osamění doběhnout všechny emoce, projdeme jakýmsi uklidněním, kdy si znova promítneme všechny okolnosti lovu, kdy v tichu postojíme a necháme si projít vše, co jsme bezprostředně zažili. A až poté nastane čas na pragmatické starosti spojené s posouzením a ošetřením uloveného kusu.

- Já jsem ale poslední dobou v této záležitosti dost pesimistický, zvláště když vidím, jak dochází opět k opačnému jevu, k přechodu od myslivosti k pouhému lovectví. Jak mnozí noví nájemci honiteb jsou především lovci a cílený chov zvěře a podstatu poctivé myslivosti málo chápou. Hlavně rychle a snadno ulovit, získat co nejsilnější trofej nebo co nejvíce zvěřiny, zažít spíše sportovní výkon a adrenalin pouhého lovu. Je mi z toho někdy hodně smutno.

Ze Slovníku myslivecké mluvy Jaromíra Kovaříka by se dalo dokonce odvozovat, že stráž u zhaslého kusu náleží jen trofejové zvěři (= poslední pocta ulovené trofejové zvěři). Dovolím si polemizovat, že úctu si zaslouží veškerá zvěř, i netrofejová (poslední hryz či zob přece také dáváme „netrofejové“ zvěři).

Takže mi dovolte malé resume na závěr. Asi není až tak důležité KDY, ale ZDA vůbec! Je asi jedno, kdy budeme stát stráž u zhaslého kusu, zda hned, nebo až po vyvržení. Hlavně, že na tuto krásnou tradici nikdy neza­pomeneme.

#Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice, Lov, Lovecké právo

Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? #Lovecké signály, lov, Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, sv. Hubert

Lovci a západ slunce

PASOVÁNÍ NA LOVCE

Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál "pasování na lovce" možno ovšem provádět opakovaně.

Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného "přijímání do řad myslivců - jelenářů". Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno "pasování na lovce", tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na "sedací část těla". V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.

MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI

To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".

MYSLIVECKÉ TRADICE

Poslední, okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti už patří lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"

Kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?

Hubert je skutečná historická osobnost.

Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.

Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky.

Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?

Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - to je odkaz svatohubertské legendy.

První lov jelena v říji. #Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, lov, Čekaná, Jak na to? Hirsch-König des Waldes,

Jelení říje a myslivci

Letos jsem se konečně těšil, že pojedu poprvé lovit jelena v říji

 Už od jara jsem přemýšlel kam kdy atd. 

Bohužel, práce mi nedovolila hlouběji o tom přemýšlet a najednou bylo září. Jak to tak bývá v práci samý problém, kolega nemocný, volno si vzít nemůžu. Tím se mi výběr možnosti lovu jelena dost snížila pouze na víkend nebo v týdnu ale každodenní ježdění sem tam. Z Pardubic to mám nejblíže do Orlických hor - Orlické Záhoří, kde má kamarád chalupu a bratr tam u LČR loni jelena lovil. Zkoušel jsem přes místní zjistit informace jak je to s jeleny u Kolowratů. Ani nebylo s podivem, že bylo plně obsazeno, nicméně si na mě vzali číslo, kdyby prý náhodou někdo vypadl. Sám jsem tomu nevěřil, že by to mohlo dopadnout. Minulý čtvrtek zvoní telefon – jestli chcete lovit jelena máte možnost , ale musíte přijet zítra což byl pátek . Samozřejmě jsem potvrdil a těšil se co bude. Paní co se mnou bydlí sice trochu protestovala, že zase táhnu někam, místo toho abych dělal dřevo atd.

V pátek jsem se nemohl dočkat – z práce jsem utekl co nejdřív, abych byl včas na Orlickém záhoří. Sraz byl v 17:00 – po představení, vyřízení formalit přesednutí do auta jsme přejeli do lesa což byl kousek. Z prvu jsem se divil, co tam budeme tak brzo dělat. To snad jeleni ještě netroubí- bylo teplo jako blázen. Po zaparkování auta na lesní cestě jsem si připadal jak v pohádce. Kolem nás troubilo již cca 5 jelenů. Původně jsem měl podezření, že je to nějaké divadlo. Doprovod se krátce zaposlouchal a vyrazili jsme svižným krokem za prvním jelenem po 100m mě zadaunoval u vysokého smrku do jehličí. Před námi stál cca 80m jelen. První jelen, kterého jsem viděl naživo troubit. Pro mě neskutečný zážitek. Doprovodu se ho podařilo napodobováním zvuku holé dostat až na 20m kde před námi troubil dokud jsem si ho nezradili. Byl to korunový 10-terák chovný. Tak jsem vyrazili za dalším hlasem. Po ujití cca dalších 100m se před námi ozval jelen. 

Zase jsme zasedli ke stromu a doprovod napodobil zase holou. Před námi vstal z vysoké trávy jelen z kaliště a zatroubil. Doprovod ho četl a já se kochal. Zničehonic mě přerušilo syknutí doprovodu. Kouknu na něj a on mi šepotem říká ať střílím.

Jelen

 Jednostranně korunový desaterák tmavé paroží dobrý lovný jelen. Podívám se na něj a říkám mě se nechce ještě si to chci užít i kdybych neměl již nic střelit. Jelena jsme tedy nechali odejít. Toho večera jsme potkali ještě 2 jelínky v 1.VT a bachyni s 6 selaty. Po příjezdu na chalupu jsem vyprávěl zážitky a samozřejmě dostal svůj díl za to že jsem nelovil, teď už určitě nic neuvidím atd. Celkem mě to nechávalo klidným. Co mě nenechávalo klidným, byl déšť, který se spustil během večera. Ráno jsme měli sraz 5:15 před chatou. Vzhledem k tomu, že jsem v noci poslouchal jeleny z Polska tak jsem zaspal. Z postele jsem se vyletěl v 5:30 – v životě jsem nebyl tak rychle oblečen. Doprovodu jsem se omlouval celou cestu, ten mě uklidňoval protože je stejně mlha a musíme počkat až se trochu rozfouká. Po příjezdu do lesa mě děsila mlha a ticho, které v lese bylo – říkám si: A už nic neuvidím. Prvních dvacet minut než se ozval první jelen bylo nekonečných. Pak už zase začal koncert. Postupně jsem došli ke třem jelenům, mladík 6 terák, jeden slabý osmerák a jednoho jelena jsme nedokázali vylákat z mlaziny, kde hluboce troubil. 

Po každé se přišel podívat pouze na kraj mlaziny, kde mu byla vidět část parohu a zase se vrátil. Poté co přestal troubit jsem se chtěli oklikou vrátit k autu. Po ujití cca 400 m se před námi ozval jelen. Opět jsme usedli k patě stromu a poslouchali. Roman napodobil zvuk holé a zlomil 3 větvičky. Sotva se usadil, proti nám vycházel jelen a troubil. Roman četl já se kochal. Roman na mě sykl – střílej – takovýhle jelen se nepouští. Pomalu jsem posouval flintu do ramene. Jelen se stále přibližoval a začínal něco tušit. Pořád stál mírně ze šikma. Já navíc jsem chtěl ještě sundat krytky z puškohledu, ale jakýkoliv další pohyb by už jelena zradil rozhodl jsem se střílet přes krytky které byly zamlžené a mokré – nicméně osnovu u puškohledu jsem trochu viděl. 
V tom tichu jsem slyšel pouze pokyn doprovodu ať už střílím, že takhle dlouho nevydrží. Jelen stále stál trochu zešikma. Umístil jsem bod co nejvíce k pleci a zmáčkl spoušť. Po ráně jelen značil výskokem, vyhozením předního běhu a úprkem. Po cigaretové pauze jsem šli na nástřel kde nic nebylo , pouze zápory, po dvaceti metrech stále nic a já začínal být nervózní. Průvodce mě zastavil, ať nerozšlapeme stopy pro případ, kdyby byl potřeba pejsek, že prověří ještě kousek stopy sám. Po 30 vteřínách se ozvalo písknutí a já věděl, že to dopadlo dobře. Po povinných poctách, focení atd. následoval odvoz jelena k zámečku pomocí 4kolky. Vyvrhnutí - střela šla ze šikma, kdy prostřelila srdce a skončila někde v těle. Poté již slavnostní troubení a následné zapíjení.

Ondřej

#Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, lov, Čekaná, Jak na to?, Lovecká optika, Hirsch-König des Waldes, 

V soupravě liščích vábniček je zaječí vřeštidlo, které je naladěno na výšku tónu hlasu mezi mladým a starým zajícem, takže je možné jeho použití během celého roku.

Lovy lišek vábením

Rakouské vábničky Faulhaber  dvoudílná sada pro vábení lišek.

Liška má velmi bystré smysly, velmi dobře slyší a je nadmíru opatrná a na rozdíl od srnce není omámená říjí a tím jsou dány mimořádné vysoké nároky na kvalitu, přesnost a věrnost zvuku vábniček.

V soupravě liščích vábniček je zaječí vřeštidlo, které je naladěno na výšku tónu hlasu mezi mladým a starým zajícem, takže je možné jeho použití během celého roku.

V první fázi vábení lišky lze použít zaječí vřeštidlo, do kterého foukáme a současně modulujeme zvuk dlaněmi, abychom docílili naříkavého a bolestného hlasu. Přitom také měníme sílu foukání do vábničky tak, že nejprve foukneme silněji a postupně tlak snižujeme. Získáme tak nejprve vysoký kvílivý hlas s následným poklesem výšky tónu až do konečného kratinkého „zabručení“, což opakujeme asi třikrát.

Po použití zaječího vřeštidla často liška přiskakuje, ale zůstává obezřetně stát v bezpečné vzdálenosti, většinou mimo dostřel, aby místo lépe obeznala, protože důvodem zaječího vřeštění může být pes nebo černá zvěř.

V takovém případě se úspěšně použije myškovačka, kde pískáním lze napodobit pískání myší pod sněhem, senem nebo slámou. Jemným foukáním potom šelest pohybujících se myší. Myškování liška uslyší na louce nebo spolehlivě na vzdálenost 150 – 170 m. 

Poznámka: umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná uměni znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“.

Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.

Vábení a lov lišek [Fox hunting] Čekaná, Les, Liška, lov, Vábení, Honili myslivci, Jak na to?, Lovu zdar!

Lišče

Lovy lestné, jinak řečeno lovy vábením. 

Tento způsob lovu je náročnější a složitější, vyžaduje mnohem více znalostí a dovedností než jiné způsobu lovu, jako například lov na čekané, ale kdo jej zvládne, získá opojné chvíle adrenalinového napětí. 

Tehdy přestane vnímat čas a pocítí silné sepětí s přírodou a jejími obyvateli. Při vábení také můžeme přilákat zvěř, kterou jsme třeba dosud nespatřili a zdokonalit si tak přehled o zazvěření honitby, pro kvalitnější průběrný odstřel.

Zvládnout umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých 
předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná umění znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“. 

Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.

Dnes už není potřeba vyrábět vábničku vlastní, protože je na trhu poměrně velká nabídka vábniček vyráběných řemeslně nebo průmyslově, ovšem v nabídce není jednoduché vybrat vábničku dobrou a skutečně „fungující“, na kterou zvěř „uslyší“. 

Fox shooting with a snipercam...#Liška, Lovecká optika, lov, Kulovnice, Optika, Lovecká optika, Webové kamery,

Fox shooting

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky a střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku.

Srnčí zvěř v zimě

Na zvěř by se mělo stisknout jen tehdy, když je jisté, že střela zasáhne cíl

Všeobecně platí, že by se mělo střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku. Zasáhne-li se zvěř mající skloněnou hlavu, např. při pastvě, při útěku se přetáhne kůže přes vstřel, který uzavře a zvěř nebarví vůbec nebo jen málo. To je pro dosled velmi nepříznivé. Zásah šikmo zpředu nebo zezadu vede již při malých chybách v zamíření k ošklivým poraněním, které nelze omluvit přílišnou důvěrou ve vlastní střelecké umění. Střílet na zvěř částečně krytou nějakou překážkou se nikdy nesmí, protože střela nebo její střepiny, odchýlené trávou nebo větévkami, vedou k ošklivým a často nezjištěným poraněním, po nichž nedosledovaná zvěř často uhyne.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky. Měkká podložka zabrání výškové a stranové odchylce. Avšak k odchylce v zásahu může dojít také tehdy, když je podložka umístěna blíže k hlavni než k těžišti zbraně. Při naháňce by se nemělo střílet na rychle běžící zvěř. Nepoznaný zásah se dá prokázat jen na pobarvené stopě na sněhu, když se vrátíme od nalezeného kusu po jeho stopě ke stanovišti střelce, který postřelení zvěře nezaznamenal, a proto je ani nehlásil.

Při všech způsobech lovu, čekané, šoulačce i nátlačce, by si měl střelec zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, aby snadno našel nástřel a nástřelová znamení, jako jsou zápory, barva a ústřelky (stříž a tříšť). K orientaci poslouží nápadné body v terénu jako strom, keř, kámen, vývrat, hromada klestu apod. Při šoulačce by měl bezprostředně po výstřelu označit své stanoviště stanovištním zálomkem anebo jiným vhodným způsobem.

Chybné jednání střelce po výstřelu bývá příčinou náročného dosledu anebo jeho neúspěchu, a to často závažnější než špatný zásah. Tím se může neobyčejně ztížit práce psa na barvě. Často se příčina neúspěchu při dosledu přičítá psu, zatímco chování střelce se nehodnotí. 

Pes spolehlivě pracující na barvě je také z etických důvodů, aby zvěř netrpěla, nezbytným spolupracovníkem při lovu spárkaté zvěře. Ale ani přítomnost dobrého psa nesmí svádět k lehkomyslné střelbě.

#Čekaná, Nástřel, Lovecký pes, Názory myslivců, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, lov, Úspěšný lov, 

První zásadou, která je společná i myslivecké etice a zásadám správně prováděného odstřelu zvěře je zasáhnout lovený kus spárkaté zvěře na komoru...

Průběrný srnec

Zdravotní rizika, spojená s konzumací zvěřiny, jsou dlouhodobě spojována především ve vztahu ke konzumaci zvěřiny prasete divokého a nebezpečím infekce člověka larvami svalovců rodu Trichinella.

Zvěřina však může být i zdrojem mnoha jiných infekčních onemocnění, jejichž význam není dosud dostatečně prezentován a myslivecká veřejnost nevěnuje prevenci těchto rizik patřičnou pozornost.
Významnou skupinou onemocnění lidí i hospodářských zvířat jsou akutní průjmová onemocnění, jejichž původcem může být vedle nejčastěji uváděných salmonel také bakterie s vědeckým názvem Escherichia coli.

Vyskytuje se jako běžný mikroorganizmus ve střevě živočichů včetně člověka a většina kmenů této bakterie není patogenní (nezpůsobuje žádná onemocnění). Některé kmeny jsou však schopné produkovat toxiny, které mohou vyvolat zánětlivá onemocnění střevní sliznice a narušují stěnu cév, což způsobuje příměs krve ve stolici lidí či trusu zvířat. Na základě těchto hlavních příznaků byly tyto kmeny bakterie E. coli označeny jako EHEC (enterohemoragická Escherichia coli).
Tyto kmeny E. coli byly poprvé izolovány přibližně před 30 lety a od té doby byla popsána celá řada alimentárních onemocnění, zejména v USA, Kanadě, Japonsku a Velké Británii. 

Onemocnění má poměrně dlouhou inkubační dobu, která se pohybuje mezi 3 - 8 dny a následně se objevují krvavé průjmy. Onemocnění může především u dětí do 5 let vyvolat také poškození ledvin, které může vést až k selhání tohoto orgánu a je označováno jako tzv. hemolyticko-uremický syndrom (HUS).
Jako zdroj infekce byla dosud považována hospodářská zvířata, která vylučovala zárodky ve výkalech, aniž by se u nich projevovaly příznaky průjmového onemocnění. Jako nejčastější zdroje se uváděl skot, ovce a kozy. Lidé se nakazili alimentární cestou, většinou po kontaktu s infikovanými zvířaty, s předměty, které byly znečištěny výkaly zvířat či zeleninou, která byla zalévána vodou znečištěnou výkaly těchto zvířat. Dalším zdrojem infekcí byly nedostatečně tepelně zpracované masné výrobky z hovězího masa, především hamburgery a tepelně neupravené mléko (nepasterizované).

Nejnovější výzkumy však prokázaly, že významným zdrojem infekcí EHEC mohou být také volně žijící zvířata (především lovná zvěř) a výrobky z jejich masa (zvěřiny).

Pro mysliveckou praxi z výše uvedených informací vyplývají základní požadavky, jejichž dodržování výrazně snižuje riziko infekce člověka těmito bakteriemi.
První zásadou, která je společná i myslivecké etice a zásadám správně prováděného odstřelu zvěře je zasáhnout lovený kus spárkaté zvěře na komoru bez porušení celistvosti zažívacího traktu (trávníku).

 Znečištění zvěřiny obsahem trávníku představuje masivní infekci svaloviny mikroorganizmy trávícího traktu, což vede jednak k rychlému zhoršování kvality zvěřiny již během několika hodin po ulovení (v teplé zvěřině nacházejí mikroorganizmy ideální podmínky pro svoje množení), jednak může docházet k infekci svaloviny patogenními mikroorganismy, které se mohou v trávícím traktu nacházet (např. EHEC či salmonely).
Pokud již dojde k průstřelu trávicího traktu a následnému znečištění vstřelu a výstřelu obsahem trávníku, je nutné znečištěné části svaloviny při vyvrhování okamžitě a v celém rozsahu znečištění odstranit odřezáním. Celý kus je nutné co nejrychleji důkladně vypláchnout tekoucí pitnou vodou!
Stejné požadavky pro zachování celistvosti trávicího traktu platí i pro vyvrhování. Pokud dojde v průběhu vyvrhování k proříznutí trávníku a vylití obsahu na svalovinu, je výsledný efekt téměř stejný, jako při zásahu na měkko. Co nejrychlejší odstranění obsahu trávníku s povrchu dutiny břišní důkladným vypláchnutím proudem tekoucí pitné vody je alespoň částečnou nápravou této nežádoucí situace.
Ulovený a prvotně ošetřený (vyvržený a vypláchnutý kus) je nutné co nejrychleji umístit do chladírny. Nízké teploty zastavují rozmnožovací aktivitu bakterií a jsou prevencí masivních infekcí zvěřiny v důsledku znečištění při zásahu či špatné manipulaci. Zde je nutné uvést, že i za nízké teploty (dokonce i za teploty pod -5 oC) mohou EHEC přežívat. Chlazení či mrazení zvěřiny nelze proto považovat za dostatečnou ochranu před bakteriálními infekcemi.

Sokolnictví v Českých zemích. Součástí dnešního sokolnictví jsou odchovy dravců. Klub sokolnictví. Profesionální sokolníci.

Na obrázku dívka s orlem...

Novodobé sokolnictví 

Sokolnictví v Českých zemích
Obdobně jako v ostatních evropských zemích se sokolnictví ve středověku těšilo značné oblibě i na území Českého státu, ačkoliv u nás nedosahovalo takového rozšíření jako jinde v Evropě.
Také v Českých zemích bylo sokolnictví výsadou panovníků, vyšší šlechty a ojediněle i vyšších duchovních.

Novodobé dějiny sokolnictví u nás počal ve 20. letech 20. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který zapomenutou sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ho odbornými články ve Stráži myslivosti.

 K další propagaci sokolnictví došlo až po válce (po r. 1945), o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50. let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Mgr. Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení tehdejšího Českého mysliveckého svazu podporou vzniku sokolnické organizace u nás - Klubu sokolníků při ČMS. Ustavující konference se konala 11. listopadu 1967 na zámku v Opočně. Zúčastnilo se jí 71 sokolníků, myslivců, ornitologů a zástupců vládních institucí, mimo jiné i Dr. Zdeněk Šternberk, pozdější autor první odborné knihy v dějinách českého sokolnictví. Od roku 1973 je vydáván "Zpravodaj klubu sokolníků" a sokolníci se prezentují bohatou činností. 

 Sokolnictví současnosti není jen o lovu. Na rozdíl od původního hlavního účelu sokolnictví, kterým bylo rozšíření možnosti získání zvěřiny, se jeho účel v průběhu staletí změnil. 

Množství zvěřiny dnes získané sokolnictvím je naprosto zanedbatelné a koneckonců i možnosti lovu jsou mnohem menší než v minulosti. Jen několik sokolníků má svého milovaného koníčka současně jako profesi.

Součástí dnešního sokolnictví stala výchova, tj. seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a také jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť, vinic, polních kultur a skládek odpadků před nálety špačků, holubů, racků a dalších ptáků.
Na letištích pracují zkušení profesionální sokolníci a se svými dravci předcházejí často nevyčíslitelným škodám zabráněním střetu letadel s ptáky.

 Také práci obvykle provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvedou v této oblasti velké množství práce. Mnozí, ať již profesionální sokolníci, nebo ti, kteří mají sokolnictví jenom jako svého koníčka, se také běžně starají o zraněné či handicapované dravce v rámci provozu soukromých záchranných stanic. 

 Součástí dnešního sokolnictví jsou také odchovy dravců.

#Sokolnictví, lov, Lov ve svobodném světě, Způsoby lovu a historie, 

Kde máme lovit? Velké širé rodné lány buďte vy nám požehnány...a v takovýchto lánech kukuřice a řepky lovit nelze. Jak na přemnoženou černou? Za poplatek na náměstí nebo do parku?

Když projíždíme krajinou, nabízejí se nám stále stejné pohledy na obrovské lány monokultur.

Velké, širé rodné lány buďte vy nám požehnány...
jako úkryt zvěře před lovcem

 V těchto lánech, čítajících desítky,  stovky hektarů, se soustřeďuje množství černé zvěře, která v takových monokulturách působí nedozírné škody. Kukuřice od zasetí až po sklizeň poskytuje černé zvěři potravu, a po větší část své vegetace i dostatečný kryt, prostě taková monokultura poskytuje ideální podmínky k životu černých divočáků. Zvěř má v kulturách klid, vždyť kdo by v době vegetace do kultury chodil, na místech zničených nebo nefungujících meliorací se vytvoří kaliště, doslova klidné spokojené živobytí pro černou. Nesmíme se potom divit, že v takových monokulturách vznikají škody, kterým lze jen velmi těžko zabránit.

Jediný způsob, jak těmto škodám předcházet, je lov. A to buď lov individuální, který provádějí myslivci v zákonných dobách lovu, tj. sele a lončák po celý rok a dospělá zvěř, tj. starší dvou let
od 1. srpna do posledního prosince. V dobách lovu jsou myslivci vlastně dobrovolnými strážci těchto monokultur, protože sami a dobrovolně střeží vhodnou lokalitu, kde se na čekané mohou dočkat  zvěře.  Ze zkušenosti mohu říci, že vlastně neustále je někdo v honitbě, někdy jeden, někdy skoro celé sdružení.
Další alternativou jsou společné lovy, kde jsme však omezeni zákonem o myslivosti, který nám zakazuje provádět lov zvěře na honebních pozemcích, na kterých současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích ve vzdálenosti do 200 m od hranice těchto pozemků.

KDE MÁME LOVIT?

K tomu je potřeba vzájemné domluvy mezi myslivci a zemědělci.  Každý myslivec z polní honitby potvrdí, že v takovýchto lánech kukuřice (řepky) lovit nelze. Můžete sedět na kazatelně, prosedět klidně celou noc, pozorovat pohyb zvěře a těšit se, či spíše jen doufat, ve chvíli, kdy se kus „splete“ a vyjde na volný prostor, pokud ovšem vůbec nějaký takový je k dispozici. Otázku lovu a snižování stavů i škod to ovšem neřeší.

Zákon č. 449/2001Sb. o myslivosti ukládá myslivcům i zemědělcům povinnost:
* Myslivcům chránit, cílevědomě chovat a lovit zvěř, zachovávat rovnováhu mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím.
* Zemědělcům činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří.
Ke splnění této zákonné povinnosti je však třeba vzájemná domluva. Myslivec - lovec je v takové chvíli bezmocný. Pokud má zvěř dostatek krytu a potravy a současně nalézá svůj klid, nemá důvod nikam vycházet za potravou tak, jak je zvyklá. Při nevhodném způsobu setí zemědělských plodin až na kraj nebo přímo uprostřed komplexů lesa, je takřka nemožné dostat se k úlovku. Zvěř se pohybuje prakticky po celou dobu v krytu a při nočním způsobu života černé zvěře je naděje mizivá.  Navíc pouze černá zvěř je povolena lovit v noci, jenomže naději nám dává jasná měsíčná noc za úplňku a těch v roce zase tolik není.

Z pohledu myslivce se nabízejí tato možná řešení: Pásy pro zvěř atraktivních plodin mezi monokulturami.  Na nich lze zvěř aktivně pozorovat i lovit skoro po celý rok. Stejným řešením jsou i biopásy, které ještě navíc skýtají zvěři zdroj potravy v dobách nouze.

Dalším řešením jsou průseky v době sklizně, platí zejména u kukuřice. V takových průsecích má myslivec provádět jak individuální lov, tak pořádat společné lovy.

#Černá zvěř, Drobná zvěř, lov, Lovy černé zvěře, Příroda a lidé, Názory myslivců,

NA LOVU LIŠEK. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna!

Liška

Sněhové vločky jako dlaň s tichým šelestem dopadají k zemi a zvětšují už tak vysokou vrstvu napadaného sněhu

V protějším břehu zůstalo pár starých stromů, jedlí a smrků po těžbě, která se tu přehnala jako smršť.

Haluze smrku, na který je posed připevněn, jsou svěšeny tíhou sněhu k zemi. Stromy okolo přikryté tlustou bílou peřinou trpí pod těžkým závažím. Ze zateplené boudy, která slouží k lovu lišek, se bílý zapadaný svět zdá romantický, ale zvěři je krušno. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem. Čekám už dobrou hodinu na lišky, které i přes nepřízeň počasí začaly konečně chodit dolů k újedišti. Ty bílé zapadané prohlubně jsou díry, které vyhrabaly, aby se dostaly k dobrotám, co jsem jim kolem poházel. Nadrobno nasekané ryby a tvarůžky jsou příčinou jejich zoufalého dobývání se k zamrzlé zemi.

Byla tu liška a určitě ne jedna!

Dlouhým čekáním mi nohy začínají pomalu dřevěnět. Hledám tu nejlepší polohu zachumlán do ovčího kožichu. Nohy mám zastrčeny do zatepleného vaku a na kolenou starou deku. Pohled na pohádkově zasněžený les mne uspává a unáší do dávných vzpomínek na dětství a vánoce. Zdál se ten čas krásnější než dnes. Jako ve snách vidím temnou, shrbenou postavu své mámy, jak se s pilkou pod paží brodí hlubokým sněhem k nedalekému lesu. Za ní kluk, který se bázlivě dívá do okolní tmy. Jdeme pro vánoční stromek. V blízké zapadlé kultuře jsou smrčky schovány pod bílým příkrovem. Každý musíme oklepat a prohlédnout. Nevybíráme dlouho a bereme ten, který by stejně skončil v prořezávce. Tichý zvuk pilky, pár drobných pilin na sněhu a vůně smůly a jehličí. Les kolem tiše mlčí. A zase cesta zpátky lesem, polem a závějemi. Vše se rozplynulo jak dým a zůstaly jen vzpomínky pomíjivé jak lesk pozlátka tenkrát na vánočním stromku, pomíjivé jak všechno kolem.

Korytem potoka přeletí tmavý stín. Usedne na ohnuté lískové větvi, rozhoupe ji a shodí chomáč sněhu k zemi. To puštík na nočním lovu se na chvíli zastavil a mrzutě pozoruje to nadělení kolem. Šance, že chytí nějakou myš je mizivá. Zkusím napodobit její zvuk, ale nedá se oklamat. Otočí se k otvoru střílny, ze které čouhají hlavně, rozmáchne své neslyšné perutě a tichým letem pokračuje vzhůru potokem. Potokem? Ledový příkrov jej svázal a zasypal bílou závějí. Dusí se a nemůže se vesele a dovádivě ozvat jako jindy. Jen tlumené zabublání a zalknutí dává tušit, že tam někde dole je voda.

Napravo po zasypaném ochozu se táhnou tři stíny. Hlavy a krky nataženy dopředu hrnou sněhem hlubokou brázdu. Srnčí se vrací zpátky od krmelce v dolině. V chůzi okusuje pupeny mladých listnáčů a vydává přitom zvuk jako cvakání kleštěmi. Přechází a ztrácí se z dohledu. V okolním tichu, které přerušuje jen šelest padajících vloček, je najednou cítit zvláštní napětí. Břehem za starou jedlí se táhne tmavý had. Opatrně sestupuje a na chvíli se zastaví za tlustým kmenem stromu. Očichává čerstvou srnčí stopu, přeběhne ji a zastavuje na břehu potoka.

......a upřeně pozoruji lišku.

 Liška! A velká, celá tmavá, zřejmě lišák. Klidný tep mého srdce najednou nabírá na obrátkách.

Třesoucí se rukou pomalu rozpínám kožich a opatrně sunu pažbu do ramene.

Vyvaruji se jakéhokoliv prudkého pohybu a upřeně pozoruji lišku. Dívá se před sebe a pomalu schází do koryta potoka. Vzrušením se dusím a otvírám ústa. Srdce mlátí někde v hrdle, ve spáncích mi buší a polévá mne horko. Snažím se uklidnit, není to přece moje první liška, ale nedaří se mi to. Mušku třesoucí se rukou ustaluji na tmavé siluetě a potáhnu kousek od hlavy na její tělo. Chvíli čekám až zůstane úplně stát a natahuje se k dolínku, kde včera hrabala. Na nic už nečekám a mačkám spoušť. Záblesk ohně a rána, kterou tlumí okolní sněhová pokrývka. Bylo to dílem okamžiku, ale každá vteřina jako by se zdála věčností!
Liška padla jako podťatá. Dva, tři zaškubnutí běhů a je někde v liščích lovištích. Chvíli ji ještě pozoruji s prstem na spoušti a potom s úlevou zlamuji dvojku a vyjímám vystřelený náboj. Tělem se rozlévá radostný pocit. Boudou zavoní vůně střelného prachu. Vychutnávám ty prchavé okamžiky a na odchod ještě nemyslím. Ještě zůstanu.

Vůně střelného prachu! Nemohu se v té bílé záplavě zase ubránit vzpomínkám. Je podzimní hon a jeho atmosféra přitahuje kluky jako magnet. Sledujeme myslivce střílející bažanty a zajíce. Vzrušené výkřiky po dobré ráně, křik bažantích kohoutů, nářek postřelených zajíců a vydávání psů. To vše mi vrostlo pod kůži a prožívám to jako dnes. Pravda, byli jsme zakrátko vyhnáni a někdy nevybíravým způsobem, ale nám to nevadilo. Sbírali jsme po cestě dutinky nábojnic, čichali k nim a dodnes mi ulpěla v chřípí ta neodolatelná vůně střelného prachu. Už tenkrát jsme věděli, že budeme myslivci.

Pohledem zavadím o střelenou lišku, kterou zasypávají sněhové vločky. Střelil jsem na tom místě přes dvacet lišek. Ta první, při jasné měsíční noci mi po ráně úplně zmizela. Našel jsem ji o kus dál zamrzlou v potoku. A kousek vpravo chodil mladý lišák téměř jako hodinky přesně večer v sedm. Měl to už spočítané. Ten zimní večer jsme něco oslavovali a já se nadutě vsadil, že do hodiny ulovím lišku. Stáli u mě tenkrát všichni svatí a podařilo se! Nebylo to sice hodina, trvalo to déle, ale jaké bylo překvapení mých společníků, když jsem vítězně třímal v pravici pěkného lišáka s bílou fialkou. To bylo slávy! Doplatil chudák na svou vytrvalost. Co liška, to příběh. Za jednu zimu jsem jich tu střelil devět. Desátá odběhla postřelená. Nenašel jsme ji, snad se jí moc nestalo. Je to zvláštní místo. Přitahuje lišky jako magnet. Úspěchy se tu střídaly s nezdary, tak jak to v životě chodí.

Liška na lovu hrabošů

Začínám být netrpělivý. Bolí mně už v zádech a za krkem. Do nohou dostávám křeč. Na otevřeném posedu bych neobstál, ale uvnitř kazatelny si trochu pohybu mohu dovolit. Kolik je asi hodin? Zdá se mi, že už tu sedím nekonečně dlouho. Sníh pomalu přestává padat a obloha se vyjasňuje. Celá ta zasněžená scenérie se zdá ještě krásnější. Začíná přituhovat a nade mnou prosvítají hvězdy. Obracím ciferník hodinek proti světlu. Bude už půl jedné a já už tu sedím bezmála pět hodin. Najednou se mi zachtělo horkého čaje a teplé postele. Zabrán pozorováním hodinových ručiček zahlédnu koutkem oka pohyb! Znovu ve stejném místě za staletou jedlí se mihne tmavá skvrna. Jde po zasněžených stopách první lišky. Další! Pěkná a velká, jenže oháňka se mi zdá podstatně kratší a její barva je úplně plavá. Pomalu rozepínám kožich a zakládám pušku do ramene. Nespouštím ji z očí. A znovu ten bláznivý rytmus srdce! Nemohu zůstat klidný, nejde to. Je to úchvatná scéna, kterou ocení jedině myslivec a lovec.

Chvějící se rukou svírám pevně zbraň. Kmotra se ztrácí za sněhovým převisem. Chvíli ji nevidím. Najednou se objeví v korytě potoka jako na dlani. Strnule pozoruje místo té první téměř zasypané sněhem. Ozývá se tlumené vrčení, pak prudce vyskočí z kyprého sněhu a rychlostí, jakou jí dovolí vyběhne na břeh. Obrací se k mrtvé lišce a znovu vrčí. Potom ji začíná obíhat v kruzích. Snažím se ji dostat na mušku, ale nedaří se mi to. Pobíhá bláznivě okolo, jako by tančila jakýsi liščí tanec! Nejde popsat to napětí, které jsem prožíval. Nervy jsem měl napnuty k prasknutí. Po chvíli se zastavuje. Je právě schovaná za hustým bukovým náletem. Proboha, snad mi neuteče! Něco se jí nezdá. Kolikrát, blesklo mi hlavou, jsem propásl lišku s váháním ke střelbě! Nečekám už ani minutu.

Vím, že je to riskantní střílet do hustého proutí, ale nemám na vybranou. Pomalu ustaluji mušku na tmavé siluetě, nevidím, kde je oháňka a kde hlava, a vypálím. Záblesk na konci hlavně a v bukovém mlází začíná mela! Zásah byl zřejmě dobrý. Liška sebou hází a nevybíhá ven. Držím ji neustále na mušce a nutká mne střelit ještě jednou. Vítězí rozum. Je škoda zbytečně provrtávat lednovou kožešinu. Chvění a šustot ustává a rozestře se úlevné ticho. I já se rychle uklidňuji. Už nevydržím sedět ani minutu! Rychle vytahuji nohy z vaku, balím deku, jak nejrychleji umím. Už nemusím strnule sedět a mohu rámusit, jak chci. Zlamuji dvojku, vyjímám náboje. Kvapně zajišťuji na kolík vrátka liškárny a sestupuji po žebříku. Naráz se propadám skoro po pás do sněhu. Nejprve se hrnu závějí k první lišce. Je to lišák, jak jsem předpokládal. Je zmrzlý, tvrdý na kost a celý tmavý.

Otřepávám jej od navátého sněhu a pomalu se brodím k bukovému náletu. V něm zkroucený leží rovněž lišák. Je celý plavý a chybí mu kousek oháňky. Snad mu ji v souboji ukousl jiný lišák. V boku mordy má přikousnutý jazyk a ve světle baterky na mne cení své nádherné bílé špičáky. V jeho skelném pohledu cítím pohrdání. Kožešinu má nádhernou! Jsou krásní oba dva. Svazuji je k sobě, přehazuji přes záda. Po pás se brodím prudkým břehem na cestu.

Nahoře se zbrocený potem zastavuji. Odpočívám a pozoruji podivnou budku přilepenou na stromě. Tmavá střílna na mne ze tmy hledí jak bezzubá ústa. Obloha se mezitím úplně vyjasnila. Hvězdy jsou tak blízko, že by sis mohl na ně sáhnout a vzít je do dlaní. Krajina sní tiše svůj sen zahalená bílou pokrývkou. Všude kolem jiskří krystalky sněhu jako démanty. Od severu se však znovu zatahuje. Do rána bude určitě ještě padat a kdyby se tu někdo ráno zastavil, už stejně nepozná co se tu v noci odehrálo. Země bude jako bílý nepopsaný list.

A bude to všechno ještě vůbec pravda?

Jan Makový


#Na lovu lišek. #Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna! #Liška, #Lovecké stezky, lov, Lovecké příběhy, Lovecké zbraně, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, broková dvojka, Čekaná, Lovecké brokovnice, Přírodní fantazie,

Kulovnice Magnum Standard představují základní modely řady Magnum a jsou zapažbené do ořechové pažby.

Konstrukce je postavená na zdařilé uherskobrodské modifikaci závěrového systému Mauser 1898. 

Lovecký pes

Kulovnice mají pouzdro závěru s kvalitní oceli a vysokou přesnost i odolnost jim zajišťuje za studena kovaná hlaveň. Spoušť je standardně vybavena stavitelným napínáčkem a dobrý úchop zajišťuje pažba vyráběná z kvalitního ořechového dřeva, osazena pružnou pryžovou botkou.

 CZ 550 Magnum se proti kulovnicím řady Medium na první pohled liší silným šroubem pod zadní částí závěru, který s ohledem na použití vysoce výkonných nábojů zpevňuje ukotvení celého systému v pažbě. Ačkoli je na pouzdru závěru lišta s drážkami pro namontování optického zaměřovače nebo kolimátoru, kulovnice řady Magnum se standardně dodávají s otevřenými mířidly, kterým dává přednost řada profesionálních ochránců a průvodců poplatkových lovců vitální zvěře. Těžká zvěř se v Africe zpravidla loví na krátké vzdálenosti a ve dne, kdy je dobře vidět. Dobře nastavená klasická mechanická mířidla zůstávají jednoduchým a spolehlivým prostředkem pro přežití.

Kulovnice Magnum Standard představují základní modely řady Magnum a jsou zapažbené do ořechové pažby. První model se vyrábí v rážích .416 Rigby, a jeho nábojová schránka pojme pět a tři náboje. Druhý model se vyrábí v rážích .375 Holand & Holand Magnum a .458 Winchester Magnum a má nábojovou schránku na pět nebo čtyři náboje.

Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí

Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

Vyhlašování krále honu. Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla prohlášen králem honu.

Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla 
prohlášen králem honu. 

Vyhlášení nejúspěšnějšího střelce je jen krátký ceremoniál a může se konat buď ihned při výřadu po oznámení celkového počtu úlovků, nebo lépe až večer při poslední leči.  

Mohou být vyhlášeni i tři nejúspěšnější lovci; pořadí se určuje podle vzácnějších úlovků a podle počtu běžné zvěře. Kupříkladu střelec divočáka, střelec lišky a pak podle množství drobné zvěře. Při rovnosti úlovků dostává přednost host a dále má přednost věkově starší myslivec.

 Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla prohlášen králem honu. 

Druhý a třetí jsou někde nazýváni "podkrálem", či "princem".  Přimlouvám se za dodržování hezkého zvyku předávat králi honu úlomek třívýhonkový, i když lovil jen drobnou zvěř. Je to za to, že ulovil nejvíce. Dává se také na pravou stranu klobouku a nosí se do konce dne. Dostane-li úlomek až při poslední leči, může si jej ponechat i volně.  Dále jsou k dispozici pro krále honu vhodné diplomy.

Před předáváním těchto ocenění se troubí "Pozor! Pozor si dej!" Předávající přiloží dlaň pravé ruky na levé rameno střelce a při tom pronese vhodný, krátký proslov...

Myslivost je na cestě zpět k lovectví. Mnozí lovci také nevidí rozdíl mezi zvěří ulovenou v oboře a zvěří z volné honitby.

Jelen v říji na kraji lesa

Myslivost je na cestě zpět k lovectví

Není to jen úzký zájem držitelů loveckých lístků o lov zvěře a vše ostatní je mimo jejich zájem, ale napomáhá k tomu i zvýšení počtu obor, které ponejvíce vznikaly v přechodném období mezi účinností zákonů 23/1962 Sb., a č. 449/2001 Sb. 

Mnozí lovci také nevidí rozdíl mezi zvěří ulovenou v oboře a zvěří z volné honitby.

Velmi si proto vážím uživatelů honiteb a myslivců, kteří se v současné době věnují uchování ohrožených druhů zvěře (koroptve, tetřívka), ale i zajíce, bažanta a úpravou krajiny zlepšují životní podmínky pro zvěř (klidové zóny, biopásy apod.). Bohužel je to podle mých zkušeností a hrubého odhadu jen asi 10 % uživatelů honiteb.

Neustále se přesvědčuji o tom, že myslivci v honitbách nemají také dostatečný přehled o legislativních změnách týkajících se myslivosti a navazujících předpisů. Bohužel se stává, že se takové nízké právní vědomí týká i funkcionářů na různých úrovních (členové výboru MS, uživatelé honiteb). Rád bych proto využil této možnosti a i zde upozornil na změny zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k myslivosti.

V průběhu roku 2009 byl tento zákon celkem čtyřikrát novelizován. Zmíním se jen o zákonu č. 349/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2009. Podle této novely bylo nově do zákona o ochraně přírody a krajiny vloženo ustanovení v § 5 odst. 6, které umožňuje povolit odlov nepůvodních druhů živočichů v návaznosti na ustanovení § 14 odst. 1 písm.f) zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. O povolení odlovu geograficky nepůvodních druhů živočichů podle výše uvedeného ustanovení je možné požádat orgán ochrany přírody na obecním úřadu obce s rozšířenou působností, tzv. trojkových obecních úřadech.

Za významnou změnu, kterou novela zákona o ochraně přírody a krajiny přinesla, lze také považovat změnu kompetencí, právě ve vztahu k zákonu o myslivosti. 

Zde je v § 66 zákona o myslivosti uveden výčet ustanovení, ke kterým je vyžadován souhlas, stanovisko či dohoda orgánu ochrany přírody. Podle novely zákona je nyní, ve všech těchto případech, dotčeným orgánem ochrany přírody krajský úřad (případně správa CHKO či národního parku). Je nutné počítat s určitým časovým zdržením při vyřizování žádostí orgánem myslivosti, neboť ten si musí vyžádat tato stanoviska od krajskému úřadu, nikoliv tedy jako dříve jen od orgánu ochrany přírody na svém tzv. trojkovém úřadu.

Jiří Černý

#Lov ve svobodném světě, lov, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Jak na to?, 

Lovy fotoaparátem. Aport.

Aport za živa velmi šetrně  (by katerina lisova)

Vzpomínání na lov v teple domova

Vzpomínání na lov selete v teple domova

.......sele zůstává v ohni 

 - Téměř měsíc, jsme chodili na naše oblíbené místo zvané „Barandov“, na Loveckou kazatelnu kde mám vnadiště a nedaří se nám a nedaří ulovit černého rytíře. 

Vždy obden založím prasečí pochutiny, abych navnadil to ideální „pekáčové“ prasátko. Přestože vnadiště prasátka navštěvují, vždy jsou o krok přede mnou. Před 14 dny se už téměř zdařilo, ale než jsem se dostal k zodpovědnému výstřelu, inverzní mlha zhatila už po několikáté můj lov. Opět jsme tedy odcházeli zklamáni z noční čekané domů.

Pak ale nastalo v těchto místech období týdenního klidu, neboť byla naplánovaná společná naháňka našeho MS a čas běžel, až do tohoto víkendu. V týdnu napadla obnova a s vycházejícím měsíčkem, který byl po úplňku, slibovaly téměř 100% lovecký úspěch.

Už když jsme po 19 hod. přicházeli s manželkou ke kazatelně, pozorujeme ve vzdálenosti 100m krmeliště a spatřil jsem v čočkách dalekohledu statného kňoura jak si debužíruje na pochutinách. Krok za krokem se brodíme v 30 cm sněhu až na kazatelnu. Kňour zatáhl do přilehlé houštiny a po usazení v Lovecké kazatelně na pohodlnou lavici nastalo ticho. Čas běží a po 30 min. vytáhlo z houštiny na vnadiště, kde jsem před 6 dny složil vlek jablek, 1 ks srnčího, které začalo spokojeně a v klidu „večeřet“. V myšlenkách si říkám, přijdou, či ne … ????

Po 75 min. sezení jsme se dočkali. Houština před vnadištěm se rozevřela a k hodovacímu stolu, který už po týdenních prasečích návštěvách poměrně hodně zřídnul, vyběhla 3 selata a bachyně, obrovská jak pultový mrazák. Neotálím, vkládám do ramene W 308 a umísťuji do záměrného kříže jedno ze tří selat. Sníh a měsíček mi přidává plus k úspěšnosti přesného zásahu na komoru.

Třeskla rána a záblesk z hlavně mne na vteřinu oslepil. Dívám se na místo, kam jsem vystřelil a sele zůstává v ohni a hlasitým projevem oznamuje zásah. Okamžitě přebíjím a přes puškohled pozoruji jeho chování. Po několika vteřinách se zvedá. Zacílím opět na komoru, na rychle odbíhající kus a střílím druhou ránu. Po výstřelu neznačí zásah a ztrácí se v houštinách, odkud před chvilkou vylezlo. Nastalo ticho. Přemýšlím, co jsem pravděpodobně „podělal“. Probírám postupně celý lov s mojí Haničkou, která vedle mne vše pozorovala dalekohledem.

Po 30 min. slézáme z kazatelny, jdeme se kouknout na nástřel a tam snad budu moudřejší. Na nástřelu zjišťuji poměrně dost barvy, ale zkušenost mi říká, že sníh dělá velké oči. Nastupuje důležité rozhodnutí. Jít se podívat za ním, či ne? Nakonec mne velká zvědavost donutí jít se za ním alespoň kousek podívat. Zkouším sledovat stopu zasněženou houštinou cca 20 m. Barvy je dost, ale prozatím končím. Napadá mě, že bych mohl celou houštinu asi ve velikosti 200 x 300 m obejít v 30 cm sněhu, zdali z ní vyběhl a pokračoval za zbytkem tlupy. Opouštíme s manželkou čerstvou a zabarvenou stopu a vracím se potichu zpět k nástřelu. Po 30 min., kdy jsme celou houštinu obešli, máme jasno. Našli jsme celkem čtyři ve sněhu vyšlapaná koryta, která byla od černé, ale barva nikde. Sele musí ležet v houštině někde uprostřed, v téměř neprostupné a obalené mokrým a těžkým sněhem.

Volám mysliveckého kamaráda a kolegu z našeho MS o pomoc s pejskem, ale marně. Pil alkohol a má doma návštěvu a se psem může přijít až ráno. Co dál…? Zvažuji možnosti, které v dané situaci mám. Je mnoho plusů i mínusů nechat dosled na ráno a nebo začít opět od nástřelu? Nakonec zalézáme znovu do houštin, asi tak jeden a půl hodiny po výstřelu. Postupuji pomalu ve světlu svítící baterky krok za krokem, mimo stopu co po sobě zanechalo. Srdce mi buší v tepu 100/200 a hladina adrenalinu stoupá. Všude je poměrně dost barvy a tím se vnitřně „ukecávám“, že to bude dobré, ale i přesto jsem ve střehu. I když lovené sele bylo malé, může být dost nebezpečné za dané situace kdy lezeme za ním místy i po čtyřech.

Každý z nás osvětlujeme baterkami dost velký prostor a hledáme a doufáme, že už na něj konečně narazíme.

Až najednou, asi po 50 m od nástřelu ho spatřím v kuželu světla baterky, kterou držím prsty a zároveň i předpažbu flinty, kterou mám připravenou k okamžitému výstřelu. Leží v tom největším „bordelu“ a ještě se „mele“ . Nadcházím ho po větru a okamžitě dostřeluji. Tím ukončuji rychle jeho život a hlavně trápení zvířete.

Přichází obrovská úleva a radost.

Manželka láme vedle úlovku větvičky na předání úlomku a ctí tak myslivecké tradice jako zkušený myslivec.

Po gratulaci přichází prohlídka selete, která vysvětluje jeho chování.

První rána (pro mne naprosto nepochopitelná) šla na spodní čelist dozadu. Druhá za plecka těsně nad páteř a třetí výstřel ukončil trápení jak selete, tak i mé. Po vyvržení nás čekala cesta zpět ke kazatelně, kde jsme nechali nepotřebné věci pro dosled v houštinách a dál k autu dlouhá téměř 1 km ve 30 cm vrstvě sněhu. Přesto, že sele vážilo 25 kg, než jsem ho dotáhl k autu, mělo snad 100 kg.

Domů jsme přijeli pozdě v noci a do brzkého rána jsme s manželkou probírali celý lov. Úlovek jsme zapili vychlazenou kořalkou, neboť jak mě učili staří myslivci, úlovek se musí zapít, dokud je zvěřina ještě teplá!

Opět jsme zakončili jeden z dalších „úspěšných“ lovů na černou zvěř.


LOVU ZDAR.

Jirka Němec, sociální sítě FB - myslivost