 |
| Lovy lišek vábením |
Liška má velmi bystré smysly, velmi dobře slyší a je nadmíru opatrná a na rozdíl od srnce není omámená říjí a tím jsou dány mimořádné vysoké nároky na kvalitu, přesnost a věrnost zvuku vábniček.
V soupravě liščích vábniček je zaječí vřeštidlo, které je naladěno na výšku tónu hlasu mezi mladým a starým zajícem, takže je možné jeho použití během celého roku.
V první fázi vábení lišky lze použít zaječí vřeštidlo, do kterého foukáme a současně modulujeme zvuk dlaněmi, abychom docílili naříkavého a bolestného hlasu. Přitom také měníme sílu foukání do vábničky tak, že nejprve foukneme silněji a postupně tlak snižujeme. Získáme tak nejprve vysoký kvílivý hlas s následným poklesem výšky tónu až do konečného kratinkého „zabručení“, což opakujeme asi třikrát.
Po použití zaječího vřeštidla často liška přiskakuje, ale zůstává obezřetně stát v bezpečné vzdálenosti, většinou mimo dostřel, aby místo lépe obeznala, protože důvodem zaječího vřeštění může být pes nebo černá zvěř.
V takovém případě se úspěšně použije myškovačka, kde pískáním lze napodobit pískání myší pod sněhem, senem nebo slámou. Jemným foukáním potom šelest pohybujících se myší. Myškování liška uslyší na louce nebo spolehlivě na vzdálenost 150 – 170 m.
Poznámka: umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná uměni znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“.
Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.
