KALOUS UŠATÝ #Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,

Kalous ušatý

Kalous ušatý je pták veliký jako holub hřivnáč

Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavší.

Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů. Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.

Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.

Občas se stává, že při honu lovci narazí na celé hejnko těchto krásných a užitečných sov, které se na podzim shromažďují ve větším počtu v místech, kde se přemnožili hraboši.

I když opravdu nebyla dosud příležitost kalouse takto zastihnout tváří v tvář, jistě jsme alespoň zaslechli jeho hlasové i zvukové projevy, kdy za jarních večerů svým typickým tokem a houkáním láká družku k založení rodiny. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované "húu - húu - húu -" vzdáleně připomíná výra. Je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem překvapí hlasité tlesknutí, které se ozve přímo nad naší hlavou. Za okamžik o kus dál, a opět někde na zcela opačné straně. To už také obvykle zahlédneme proti nebi temný stín letící sovy, obratně a neslyšně se proplétající mezi stromy. Občas při tom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí toku. Kromě toho se kalous projevuje i jinak, hlavně v době hnízdění. O tom se však zmíním později.

Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.

Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.

Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.

Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.

Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.

S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.

S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.

Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.

Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.

Přemysl Pavlík

#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie, 

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit

Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále).
Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé.
Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu.
 Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese

Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem.

Kňour v zimě

Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách.

S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Bylo slyšet jen lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky. Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil.

Dospělý kňour

Naháňka v honitbě

nedaleko Choratic se chýlila ke konci. Začala závěrečná leč a všichni se těšili na bohatý výřad. Myslivci už ulovili bezmála dvacet kusů černé zvěře. Honci procházeli porostem, na předstupu se vzápětí rozlehlo několik výstřelů. Od vzrostlé smrčiny, která lemovala nevelkou paseku nad mým stanovištěm, dolehlo lámání, pak křik a halas lidí. Zmatek ukončila jediná rána z pušky.

Drama, které se odehrálo, svědci viděli každý po svém, ale na základních faktech se shodovali všichni. Ze smrčí se nečekaně vyřítil tří až čtyřletý kňour. Jak se později ukázalo, nebyl zraněný, přesto okamžitě napadl nejbližšího střelce.

Václav nestačil vystřelit, ani uskočit. Pocítil náraz a než upadl i bolest v lýtku. Divočák se však otočil a ocitl se přímo nad ním. Václav, je zkušený myslivec, se ho snažil odkopnout, ale kňour útočil dál. Začalo jít opravdu do tuhého, když vtom přiskočil myslivecký hospodář a chladnokrevně, jedinou ranou na krk kance, útok odvrátil.

Pavel mířil přesně. Všichni jsme jej obdivovali za rozvahu i za bleskovou reakci. Nepodlehnout zmatku, použít zbraň v situaci, kdy se pod kňourem zmítá napadený kamarád, není jen tak. Při nejlepší snaze by se mohlo stát, že by nechtěně zasáhl i myslivcovu paži, nohu, a nedej bože, trup… Václav měl párákem rozseknuté lýtko, zela v něm čtyřcentimetrová dosti hluboká rána.

Zůstává dodnes záhadou, proč divočák zaútočil. Nebyl postřelený, neštvali ho psi, mohl bez zábran odběhnout a ztratit se v houštinách. V čem je možná příčina? V hustém porostu nejspíš došlo k překročení únikové vzdálenosti, a proto kňour namísto ústupu volil atak.

Někdo může namítnout, že na honce a rozestavěné střelce toho dne kňour třeba nenarazil poprvé, ustupoval možná i několikrát, byl pronásledovaný, dostal se do stresu a ten vedl k agresivitě.

Jak už to s volně žijícími zvířaty bývá, s univerzálním vysvětlením vystačíme málokdy. Svědčí o tom případ, který se odehrál nedaleko Kouřimi, při zahájení lovecké sezóny, hned v první leči naháňky. Vedení Honebního společenstva Ostrák ji naplánovalo podél protáhlého koryta potoka, který lemuje jabloňové sady. Honcům a střelcům zbývala závěrečná stovka metrů, když se ze svahu rozlehl křik a pak výstřely, které šly rychle za sebou.

Vše se vyjasnilo po skončení leče. Z hustého křoví se vylomil mladý kňour. Prorážel řadu a zamířil přímo na jednoho střelce. Když jej těsně míjel, jen trhnul hlavou. Muž vykřikl a skácel se. Teprve pak se okolní myslivci vzpamatovali, divočáka však nikdo nezasáhl, přesadil rychle pole a zmizel za blízkým horizontem.

Napadeného uchránila několikerá vrstva oblečení. Párák viditelně poznamenal bundu i kalhoty a na kůži zůstal šrám dlouhý patnáct centimetrů. Mohli jsme se jen dohadovat, jak by zranění vyhlíželo, kdyby ostří kančí zbraně proťalo kůži hned zpočátku a proniklo hlouběji do tkáně.

Arnošt Tabášek

#Kňour útočí, Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Myslivci a konfliktní situace, Lovecké příběhy

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák! Do leče se nestřílí! Vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

.....nestřílet nikdy do leče

Ne všechno co je černé a vychází po čtyřech z mlaziny a chrochtá je divočák!

 Vážení kolegové. V minulých článcích jsem popsal praktické postřehy ohledně chování lovců na stanovištích a chování lovené zvěře v lečích při společných akcích a ani jsme se nenadáli a je tu hlavní lovecká sezona roku a s ní další společné lovy. A aby tyto akce proběhly jen v pozitivním a hlavně bezpečném duchu, dovolím si popsat několik situací, které mohly skončit tragicky, a nebo měly tragický průběh, aby si čtenář uvědomil, co všechno se může na stanovišti přihodit. Jedná se o konkrétní případy z výkonu myslivecké praxe, a proto z pochopitelných důvodů nebudu uvádět skutečná jména aktérů.

Příběh první - předvánoční naháňka

Těsně před Vánocemi bylo zapotřebí ulovit ještě několik kusů černé zvěře, a tak byli všichni myslivci často v lese a intenzivně obeznávali stopy. V odpoledních hodinách se ozval známý, že našel čerstvé stopy asi čtyř lončáků, kteří zatáhli do nízké borové mlaziny a z této nevyšli.

Rychle se shromáždilo několik lovců a předmětnou mlazinu obstoupili. Po chvíli po stopě vyrazili dva honci a téměř okamžitě se ozvalo volání - pozor divočáci nahoru! Všichni byli připraveni a najednou se před střelcem stojícím na svážnici v čele leče začala v mlazině objevovat černá silueta pomalu jdoucího divočáka - odhadem kolem 80 kg živé hmotnosti. Přesně ta kategorie zvěře, která byla očekávána!

Střelec stojící na stanovišti opatrně zalícil a odjistil zbraň. Záměrný křížek sedí přesně za lopatkou, ale pravidlo „nestřílet nikdy do leče“ mu jemně zní v hlavě a proto čeká, až divočák opustí leč, a nebude ani stín pochybnosti v letu projektilu, který by určitě opustil tělo zasaženého divočáka.

Vteřiny se vlečou a nutkavý hlásek, který říká „Střílej nebo ti uteče“ je stále silnější, ale rozum říká: „Počkej, ať se něco nestane honcům!“

Divočák pomalu popochází směrem k okraji mlaziny a v okamžiku, kdy by měl vyrazit na svážnici, se zvedá na zadní běhy a stává se z něj muž ve věku kolem 60 roků v černém kabátě s černou beranicí na hlavě, který po čtyřech lezl ve sněhu v mlazině a vybíral si zdarma stromek na Vánoce!

To, co se odehrálo v mysli lovce, jsme se okamžitě dozvěděli všichni kolem – nastalý stres se musel uvolnit, a to, co si vyslechl dotyčný zloděj vánočního stromku, si určitě pamatoval do své smrti!
Divočáci sice utekli bez rány, ale naštěstí díky tomu, že dotyčný střelec dodržel hlavní pravidlo při naháňkách „do leče nikdy nestřílet“ nedošlo k tragédii.

Příběh druhý - chtěl udělat radost střelcům

Končila poslední leč naháňky, při které sehrálo svoji roli vlhké listopadové počasí. Zvěř držela v leči a veškerá snaha honců bez psů nevedla ke kýženému výsledku a k tomu všemu se akce konala ještě v době, kdy nebylo obvyklé používání reflexních vest, a tak byli honci v lečích velmi málo zřetelní.

Prase divoké

Blížil se konec leče a dva studenti oblečeni v maskáčích a tmavých kabátech „po dědovi“ docházeli k okraji mlaziny. Po celou dobu nepadl jediný výstřel, a tak se jednomu z nich zrodil v hlavě skvělý nápad - rozhodl se, že udělá střelcům „radost“! Spustil se na všechny čtyři, popošel směrem k okraji mlaziny a několikrát velmi zdařile napodobil chrochtání černé zvěře.

Jeho výkon byl natolik vynikající, že i středně starý lovec stojící na svážnici neměl nejmenší pochybnost a zalícil na siluetu černého divočáka stojícího v mlazině. Čekal, kterým směrem se vydá a bojoval s myšlenkou, zda střílet do leče či nestřílet - vždyť to na nástupu zaznělo už tolikrát…
Když se ale divočák začal pomaloučku otáčet směrem do mlaziny a opět se ozvalo nezaměnitelné zachrochtání, rozhodl se neochudit výřad a vystřelil jednotnou střelou na siluetu odcházejícího divočáka.

Zásah seděl přesně, jen namísto zakvičení se ozval výkřik člověka. Jednotná střela zasáhla domnělého divočáka na játra a nějakým zázrakem přitom nebyla zasažena žádná významná žíla či tepna. Rychlý převoz do nemocnice znamenal záchranu života honce, který chtěl udělat myslivcům radost. Jednomu z nich ji udělal do konce života, a to jen proto, že porušil hlavní pravidlo naháněk - do leče nikdy nestřílet!


Příběh třetí – nátlačka na vysokou

Bylo zapotřebí dohnat odstřel jelení zvěře, a tak bylo rozhodnuto, že proběhne menší personální nátlačka.

Když se všichni sešli na určeném místě, bylo sděleno, že ti, kteří mají povolenku na průběrného jelena, jej při jeho výskytu mohou také ulovit. Kolega Karel měl povolenku na jelena ve druhé věkové třídě, a jelikož hnaný úsek nespadal do jeho polesí, ptal se kolegů, zda v daném úseku nevědí o lovném jelenovi této kategorie. K jeho radosti mu bylo sděleno, že by se v leči mohl nacházet jelen druhé věkové kategorie – lovný nepravidelný desaterák, který vycházel z mlaziny do bukového porostu a přitom míjel žebřík, který stál na okraji tohoto porostu. Jelen byl Karlovi přesně popsán a nic nebránilo jeho případnému ulovení.

Karel se usadil na žebříku a nátlačka začala. Při čekání si v duchu přehrával situaci, jak by se zachoval, kdyby jelen opravdu vyšel a kam by se dalo střílet.
Pojednou jej z myšlenek vyrušilo zašustění v mlazině a dále se přidal typický zvuk, který vydává těžký kus, který se prodírá smrkovou mlazinou a než se Karel nadál, uviděl v okraji mlaziny typickou siluetu středně starého jelena.

Jelen stál naostro a přes zaměřovací dalekohled se daly matně rozeznat i lodyhy a výsady. Karel s napětím počítá výsady a ke svému překvapení zjišťuje, že se k němu blíží zmiňovaný lovný jelen druhé věkové třídy a na levé mírně vychýlené lodyze má pět výsad a na pravé čtyři - nemůže být pochyb, jedná se o „jeho“ jelena!

Kňouři v zimě

Zbraň je založena o hranu žebříku a křížek sedí na začátku komory jelena. Jen ještě dva kroky a odkryje se komora a výstřel bude jistý! Vzdálenost 80 metrů není sice tak velká, ale přesto jelen stojí na okraji leče a do leče se nikdy nestřílí!

Vteřiny jsou jako minuty a jelen stále jistí a potom se vydává správným směrem - jen ještě jeden krůček a ještě jeden, teď se odkryje komora - ale místo komory je najednou vidět pruh světla, což Karlovi zmrazilo prst na spoušti.
Po dalším kroku jelena je mu jasno. Z mlaziny vychází muž v hnědém kabátě nesoucí před sebou kus dřeva, ze kterého trčí větve velmi realisticky připomínají jelení paroží. Také vzdálenost a hra světla a stínu udělaly svoje.

Nebýt dodržení mnohokrát opakované zásady, která zde již zazněla, mohlo dojít k nejhoršímu!

Karel sedí bez pohnutí na žebříku a na čele se mu perlí studený pot. Nemá sílu sestoupit na zem a bez povšimnutí nechává i dva kusy holé, které opouštějí leč chvíli po odchodu muže s kusem dřeva. Když je leč ukončena, popisuje celou událost kolegům.

Tolik neskutečných shod okolností by možná k výstřelu dokázalo strhnout nejednoho lovce. Naštěstí dva ze tří, kteří v popsaných příbězích byli s nabitou a namířenou zbraní v osudnou chvíli na kritickém místě, dokázali překonat nutkání na rychlou ránu a dodrželi základní pravidlo. Do leče se nestřílí!

Doufám že popsané události z praxe budou dostatečným poučením pro ty, kteří budou v letošní lovecké sezoně stát na stanovišti a rozmýšlet se, zda vystřelit na siluetu zvěře stojící směrem do leče, a nebo nevystřelit. Vězte, že kus černé, který díky pochybnostem necháte odejít, přijde příště znovu, ale vystřelený projektil na nesprávný cíl už nikdy zpět nevrátíte!

Do právě probíhající lovecké sezony přeji všem kolegům spoustu nevšedních loveckých zážitků a hlavně jim přeji, aby nemuseli prožít popsané situace, které se skutečně staly, a aby při chůzi na místo nástřelu nemuseli mít obavu z toho, co na něm najdou.

Jan GALUSEK ml.

#Lovecké příběhy, Společné lovy, Stalo se, Černá zvěř, Divočák, Idiots With Guns, Kritické myšlení, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, Názory myslivců

DANĚK U Dubu. Uprostřed dančí říje se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. Daněk, Dančí zvěř, Říje, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy.

Daněk "U Dubu".

Po odjezdu přátel mne pozvolna naplnil pocit marnosti a zklamání.

 Tolik příprav, zařizování, ranních i večerních obeznávání a nakonec nic, daňka jsme ani neviděli.

Říje byla letos taková neobvyklá, přerušovaná, mdlá – prostě jako vždy, když jsem byl u nich na Slovensku na jelenech. Nezbylo než vzpomínat na lepší časy v minulosti.

V lovu jsem mohl pokračovat až v pondělí odpoledne. Bylo teplo, až dusno, mrazík z předchozího týdne byl zapomenut. Modrou oblohu brázdily letky hladových severských káňat a jejich hlasy ,,kijé" při vzájemných vzdušných střetech se ozývaly ze všech stran. Zaparkoval jsem auto poněkud dříve, zpravidla není mým zvykem zajíždět až pod posed, a vydal se známou cestou k říjišti. Hned na pokraji lesa bylo slyšet rochání z míst, kde jsme obvykle postávali a čekali.

 Vítr byl dobrý a tak jsem se zvolna přibližoval a snažil se zrakem proniknout houštinu. Teď, támhle to asi je. V převislých větvích se něco hýbe. Jak mi chybí dalekohled, který zůstal viset na věšáku. Opírám kulovnici o strom a puškohledem pátrám v místě pohybu. Náhle se v mezeře objevuje mohutná lopata, pak druhá, a nakonec hlava s krkem. Velmi dobrý daněk s plným parožím, hezky jemně krajkovaným. Tak to by teda nebylo nic pro nás, ten tu musí ještě několik let zůstat. Po chvíli pozorování se opatrně vzdaluji, abych zbytečně zvěř nerušil, a pokračuji v šoulačce. 

Scházím hřebínek svážnicí a potom mezi skalami úzkou průrvou až na dno údolí na silničku, po které jsme před několika dny projížděli. Cestou míjím místa poznamenaná daňčí říjí. Jsou to parožím otlučené větve, pod kterými jsou zřetelné hraby, z nichž vznikají na starých říjištích až hluboké jámy.
Po silničce odbočuji vpravo, abych se okruhem mohl vrátit k autu. Po chvíli chůze zaslechnu za sebou v mlazině prasknutí a potom i rochání. Vracím se kousek zpět do krytu a čekám. Kdyby tak vytáhl alespoň na okraj paseky. Sporadické rochání se však zvolna vzdaluje, jak daněk táhne smrčím vzhůru na říjiště. Pokračuji tedy v pochůzce, pak odbočuji na svážnici, která mne obloukem dovede zpět. Cesta stoupá a já si uvědomuji, jaké je teplo.

Pot mi stéká po čele i po zádech, i když mám rozepnuté všechno, co jde. Po levé i pravé straně jsou převážně málo prostupné mlaziny, z nichž se na dvou místech ozývá rochání. Protože terén neskýtá možnost opatrného přiblížení se, dělám si pouze v duchu další dvě čárky a funím dál do kopce. Konečně se cesta narovnává a já se přibližuji zespoda znovu k hlavnímu říjišti. Asi tři sta metrů pod ním se zastavuji u stromu, kde chci vyčkat do setmění. Poslouchám hlasy kulíšků a vzdálené houkání výra. Jelení a daňčí říje je pro mne spojena s kulíšky, ale je to nejspíš proto, že jsem v tuto dobu vždy uvnitř v lese a ne někde na okraji na posedu. Zatímco takhle přemítám, zvolna se šeří. Pojednou se ozvalo slabé křupnutí, pak zašustění listí. Zvěř táhne okrajem lesa a už je docela blízko. 

V nastávající tmě přechází okolo mne další daněk, ale bez dalekohledu ho nemohu již pořádně přečíst. Pět kusů, to vypadá docela dobře, říkám si, když nasedám do auta. Vlastně se k nim dá ještě připočítat šestý, který se zřetelně ozývá u sousedů za silničkou. Tím skončil první den mého velkého lovu. 

Dančí zvěř

V úterý pozdě odpoledne jsme byli opět v místě zvaném U Dubu. Tak se totiž nazývá naše nejstarší říjiště. Sedíme se synem u stromu a nasloucháme. V duchu vzpomínám na své první výpravy do těchto míst, které měly charakter dobrodružných cest do neznámých končin Aljašky či Sibiře. Vše bylo jiné, v údolí nevedla asfaltka a svah nad ní nebyl protnut jizvou svážnice. Také nikoho nenapadlo vyvézt nepotřebné haraburdí, jako třeba motor ze škodovky do lesa. Na druhé straně zde nebyli mufloni, daňci a dobře se pamatuji na pocit strachu z toho, co mě potká, když jsem poprvé našel smrk se zaschlým blátem a několika osinami z divočáka. Přiběhl jsem, oči navrch hlavy, zpátky domů k dědečkovi a on se mému hrdinství vysmál. V tu dobu ještě stál mohutný vykotlaný dub, po kterém se to zde jmenuje. V krátké době se však změnil v doutnající rozlomený pahýl po jedné neopatrné lovecké akci. Zůstal z něj velký pařez a jméno. Po čtyřiceti letech jsem se přece jen dozvěděl, kdo to udělal.
Pískání kulíška přerušuje mé snění. Je stejně jako včera teplo, dobře se sedí, ale daňci se u nás neozývají, pouze z protější stráně je slyšet rochání. "Půjdeme kousek dolů, co kdyby tam něco přecházelo", ruším z klímání Davida. Potichu se přesouváme po včerejší trase, vyčkáváme až do setmění, ale jediným výsledkem je klobouk plný hřibů a kozáků. Možná byla zvěř někým vyrušena, nebo se prostě změnily poměry na říjišti.

Ráno následujícího dne mě zastihlo opět v lese. A jako každý den zvolna šoulám po stejné trase. Po levé straně je nepříliš zřetelně slyšet daňčí hlas, zdá se, že zvěř se z dubiny stáhla dolů do stráně. Tam ovšem za ní nemohu, všude je plno suchého listí a navíc se otočil vítr a dýchá mi přímo do zad. Nejlépe bude ji opatrně minout a pod větrem vyčkat dalšího pohybu tlupy. Po pěšince se dostávám až ke stromu, kde jsme si včera s Davidem upravili v listí sezení a vyčkávám zde až do plného světla. Po tolika dnech vstávání a běhání se už cítím poněkud zmožený, a tak moje pozornost zvolna ochabuje, až přechází na hranici klímání. Choulím se v hubertusu a hlídám si to svoje živočišné teplo. Za tohoto doutnání mě napadá zajímavá myšlenka - vždyť to, co se ozývá od shora z dubiny, je rochání. Vrátili se! Rychle vstávám a tentokrát proti větru kráčím zpět. Před sebou mám volný prostor paseky, za ním asi padesát metrů listnatého mlází a poté ta smrková tyčovina. Zůstávám stát na okraji paseky přitisknut ke kmeni dubu a dalekohledem sleduji blížícího se daňka špičáka, který zvolna táhne mlázím. Je to typicky odstřelový kus, má dva až tři centimetry vysoké bulky. A za ním druhý, podobný.

Další daněk vychází asi po minutě. Je to špičák do patnácti centimetrů. Je vidět, že v době říje se k tlupě stahuje všechna zvěř, a to se dá využít pro průběrný odstřel. Jenže kdo si bude chtít kazit příležitost na druhou či třetí věkovou třídu. Příští rok s tím něco budu muset udělat. Snažím se sluchem udělat představu o situaci na říjišti, ale nemohu se zorientovat. Náhle mi dochází, že tam jsou daňci dva. Přecházím okrajem paseky vzhůru k mlází a dalekohledem pronikám tyčovinou. Zachycuji pohyb a již vidím první, druhou. celkem osm daněl a teď i sám "Veliký". Zdá se silný, ale lopaty nejsou příliš široké ani dlouhé, spíš takové hrubé, míhá se mezi spletí až dolů zavětvenými smrky. No, na střelbu to není, a ani moje pozice není nejlepší, a už mě také bystrý zrak jedné nevěsty objevil. Co se dá dělat, celá tlupa odbíhá dolů do rokle.

Teď se ujišťuji, že zde byly opravdu dvě skupiny zvěře, protože z dubiny asi padesát metrů vzdálené, se stále ozývá rochání. Opatrně měním svoji pozici a přibližuji se. Nemám ale příliš štěstí, daněly mě z dubiny nedůvěřivě pozorují, když procházím tyčovinou. Poznávám dobrého lopatáče, se kterým se známe z pondělka, ale to již celá skupina mizí dolů do rokle. No, tak to bude asi pro dnešní ráno vše, přemítám. Viděl jsem dost. Ten první bude spíše starší daněk a nejsem si jistý jeho lovností, zdál se takový silný a o tom druhém nemůže být ani řeč. Co teď, říje bude stejně brzy končit. Ještě bych se mohl podívat na Kroužek, minulý rok tam chodil silný jelenovitý daněk, určitě tam bude letos zas. S tou myšlenkou se vracím domů.

Daněk evropský

Po několika hodinách odpočinku jsem opět v autě a tentokrát mířím na Kroužek. Je to můj úsek, kde mám krmelec a kazatelny a jmenuje se podle mlýnu Kroužek, který je dole na potoku Pšovka. Když ale přijíždím na obvyklé parkoviště, vidím, že místo je již obsazené. Nakonec mi tedy nezbývá, než znovu vyrazit do známých končin. Není to tak docela beznadějné, neboť na tradičních říjištích je vždycky silný pohyb zvěře. Nicméně pochůzka je zcela neúspěšná, jenom daněk z protější honitby se ozýval, tak jako každý den, nepřetržitě. Z chmurného přemýšlení mě vytrhnul mobil. Přišla zpráva od kamaráda Fandy - s hostem ulovil daňka. Odpovídám mu gratulací a po setmění se u něj zastavuji a obdivuji velmi líbivou trofej asi šestiletého daňka, který vážil bez hlavy šedesát jedna kilogramů. Řeč se samozřejmě točí okolo lovu a říje. Notujeme si, jak je to letos špatné, nicméně nemohu souhlasit s jeho názorem, že hlavní příčinou je teplé počasí. Vždyť minulý týden bylo docela chladno a přesto bylo v lese ticho. A naopak v pondělí bylo teplo a aktivita zvěře vysoká. Fanda mne, snad pod vlivem úspěchu, přesvědčuje, ať toho horšího U Dubu střelím. Jsem tak trochu na vážkách. No, zítra třeba uvidím.

Ve čtvrtek ráno, pokolikáté již, kráčím přes strniště ke stěně lesa. Vítr mě opět popohání kupředu a to není nic dobrého. Nesmím riskovat, zvěř může být víc rozptýlena a navětří mě. Ještě na strništi odbočuji vpravo a širokým obloukem se snažím podejít celé říjiště. Je stále tma, v lese není nic vidět, a já se co chvíli musím vymotávat z ostružin. Snad je to daňčí hluché, napadá mne spásná myšlenka, když se za hlasitého praskotu dostávám přes hromadu suchých větví. Nakonec se vše zdařilo a já stojím opět na okraji paseky a vítr mi vane do obličeje.

Opatrně, krok za krokem se blížím k dubině. Posledních několik kroků téměř po čtyřech. Jsem schován za břehem, pod kterým jsme si čistili minulý týden chodníček. Lehám si na zem, připadám si jako v zákopu, a snažím se propátrat les před sebou. Mám výbornou pozici a zvěř o mně neví. Kromě osmi až deseti kusů holé je tam i ten první daněk. Pokyvuje rytmicky hlavou, přechází sem a tam a rochá, občas se pokouší přiblížit k některé z daněl. Holá je celkem apatická, jen ta pronásledovaná uhýbá. Dívám se a přemýšlím, pořád se mi zdá silný. Po dlouhých deseti minutách odkládám dalekohled a zvažuji pro i proti.

Nakonec se rozhoduji - je silný, je asi starší, ale není to skutečně chovný kus. Potom již sleduji optikou kulovnice komoru a ve chvíli, kdy je za daňkem skupina silných dubů, mačkám spoušť. Po výstřelu se zvěř v úleku rozprchla a zasažený kus zmizel mezi pohybujícími se hřbety a hlavami. Posadil jsem se, vydýchl a čekal. Asi to bude dobré, přemýšlím. Byl jsem klidný. Za chvíli vstanu a jdu na nástřel. V půli cesty vidím na zemi ležícího daňka, vlastně nejdřív pravou lodyhu paroží. V tom okamžiku mě zaplavuje pocit úlevy a spokojenosti. Lopata zdaleka není tak veliká, jak se zdála ještě nedávno přes optiku, o chovnosti žádné pochybnosti. Lovu zdar!

Potom nastala prozaická práce s vyvrhováním a přípravou kusu k odvozu. Jsem domluven s Davidem, že mi přijede pomoci, ale v rozčilení nemohu nalézt telefon. Vracím se tedy domů, kde zjišťuji, že telefon mám v kapse. Chvíli na syna čekám a pak se i s manželkou vydáváme zpět. S odvozem nám pomáhal i kamarád Fanda.

Největším oříškem se potom doma odpoledne ukázala jednomužná manipulace s úlovkem - přeprava na kolečku k lešení a vytažení, další postup při stahování, čištění a rušení již nebyl tak obtížný.

Při té práci jsem užasle sledoval, jak byl daněk dobitý. Postupně se objevovaly rozsáhlé krevní podlitiny, na několika místech byly pod celkem neporušenou kůží protržené svaly, na mnoha místech krku byly škrábance a pruhy sedřené srsti. Dokonce na hlavě na čele měl v kůži proraženou díru. Byl to starý rváč, který pravděpodobně v noci musel vybojovat vítězný zápas o ovládnutí říjiště. Možná při tom se mu odlomil malý kousek opěráku, který teď chybí. Je zajímavé, že předešlého dne probíhala říje obou skupin zvěře tak padesát metrů od sebe bez konfliktů a i to důkaz zcela odlišného chování jelení a daňčí zvěře během říje.

Za dva dny jsem se dozvěděl, že ten druhý, lepší, daněk znovu opanoval říjiště. Tak skončil můj velký lov, káňata odplachtila na jih a přišel smutný podzim.

##Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Dančí zvěř, Daněk, Jelení říje, Lovecké příběhy

NA LIŠKY se zaječím vřeštidlem. Mezi starými lesníky, každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe...

LOVECKÉ ZÁTIŠÍ S LIŠKOU

Mnoho zkušeností jsem získal hlavně mezi starými lesníky,

 každý sice něco naznačil, ale to hlavní si stejně nechal pro sebe, to děláme ostatně všichni. Pouze někteří byli výjimkou a řekli mi víc, než je v tomto směru obvyklé, hlavně o individuálním lovu s puškou o lapání a o trávení.

 Vábit se musí naučit stejně ale každý sám, je jedno zda lišku nebo jelena. Pokud nechodí do přírody, zvuky nemůže odposlechnout. Dlouho jsem používal vábničku Faulhaber - zaječí vřeštidlo, velice úspěšně. Kovovou, cínovou vůbec neznám, rád věřím, že je lepší. Naše tehdejší vábničky s kovovým jazýčkem byly nevyhovující, nastavovací gumička sjížděla, zpuchřela, zvuk byl v lese cizí. Časem jsem se naučil dělat dřevěné vábce z jívového dřeva od velice úspěšného liškaře. Není na tom nic.
Nařežou se asi 16 - 17 cm dlouhé rovné klacíky z větví jívy, odkorněné mají mít průměr asi 9 - 12 mm. Ve středu se udělá otvor asi o průměru 1,5 mm. Poté se nechají vyschnout přes celé léto na slunci, čím déle tím lépe, zkoušel jsem to i v laboratorní pícce. Vyschlá dřívka se odkorní nožem, jedna strana se pěkně kolmo k ose vábničky zařízne a zabrousí.
Na straně druhé seřízneme velmi strmě konec ostrým nožem do tvaru opačně postaveného písmene V. To bude jakýsi náustek. Pak už musíme vábec zkoušet ústy i poslechem, mírně rozšiřovat otvor, nebo dřívko postupně zkracovat u náustku. Většina vábců dostane hlas při délce mezi 15 až 13 cm, kratší už asi znít nebude. Mnohé vyřadíme. Doporučuji otvor ošetřit proti vlhkosti, třeba epoxydem apod. Na bílé dřívko je vhodné udělat barvou červené kroužky, prstýnky, aby se ve sněhu - upadne-li nám - dobře hledalo. Potom už zbývá jen trénovat a zkoušet. Nástroj je lehoučký, nepřekáží, zasune se tam, kam by se vešla propisovačka.

 Kupované myškovačky jsou výborné, zvláště německé. Někdo si je dělá z králičí kůstky. Zásada při vábení: na dálku zajíc, na blízko myš! V zimě večer vábím asi 100 m pod lesem z posedu. Nejdéle do 19.00 hodin, pak to je jen náhoda. V noci stojím u stěny lesa, vábím jen na viděnou, vždy myš. Liška z polí mě nejspíš neobejde, velice úspěšné od poloviny října na mladé lišky. Ráno nastoupím na lišku ve stěně lesa, vrací se po svém spádu. Lépe nevábit, nepřijde-li dnes, přijde možná zítra. Úspěšné v zimě. Je dobré, umí-li myslivec vábit na ústa i na ruku, v mrazu ať se však raději spoléhá na "píšťalky".
 Zaječí nářek se nejlépe odposlechne na honu, když psi aportují postřelené zajíce. Improvizovat znamená všechno na dlouho pokazit. Zvuk musí být věrný, vábící ho musí "dostat do ucha". Vábení v lese je lepší z vyvýšeného místa, stačí malá zásedka, prkno na větvi. Je dobře, když o něm nevědí ani lidé, závist mnoho pokazí.
Výhodou je poblíž uzavřené újediště (vývrhy ze zvěře, upravené ryby), které bude pouze "vonět", ale nikdo ho neuvidí. Otvírat ho stačí až v listopadu. Velmi dobré je nechat poblíž ležet odvětvený strom, lišky po kmenu rády skotačí, procházejí se, sedají na něm i si ho značkují. Cítí se zde příjemně. Naopak mnoho pokazí, leží-li poblíž třeba ztracený lanový úvazek nebo pohozený řetěz.

Nedůvěra lišek ke kovovým předmětům je známá. Jednou kolegovi náhle přestaly chodit k posedu již jisté lišky. V okraji houštiny našel několik "náhodou" zapíchnutých armovacích drátů. V lese se dá vábit již v pozdním odpoledni, v noci i při měsíci je malá naděje.
V té době je dobře sedět třeba v poli u stále doplňované hromady hnoje, stejně dobré a pohodlnější je sedět ve stohu. Na stohu je dobře vábit myš nebo ptáčkovat, to že dávno zmizeli úpolníci víme my, ne lišky. U stohu je lov na celou noc, jde spíše o myslivcovu výdrž, kdy ho mráz vyžene.
Střílí se hlavně brokem, ne větším než 4 mm, pozor na lišku, která má stažené slechy k hlavě i když má zavřená světla! Je živá, může pěkně kousnout! Kdo má v revíru širší potok v lukách nebo v polích, je ve výhodě. Přes vodoteč se u obeznaných spádů umístí kláda, liška po ní bude přecházet. Posed postavit někde poblíž na olši, má tu výhodu, že tekoucí voda tlumí vaše projevy. Vábí se spíš zajíc, lov je celodenní.
Považuji za obrovskou přednost, máme-li na zbrani puškohled. Používal jsem troják dvanáctku a kuličku 5,6x52R a ruskou dvojku dvanáctku. I na tu jsem si dal optiku. Střílet nejvýše do 40 kroků, na čekané jsou vhodné broky 3,5 3,75 4,0 mm, větší jsem ani doma nikdy neměl. Broky nad 5,5 m mají značný rozptyl a lovce svádějí ke střelbě na dálku, takový výstřel je nejistý, lišku může pouze zranit, broky mohou za určitých okolností poškodit i vývrt hlavně. To by vyžadovalo celý článek. Ještě jednu praktickou radu, je to můj poznatek z Ruska.

 Abyste nemuseli chodit v noci příliš čůrat, snězte doma před odchodem dvě natvrdo uvařená vejce.

 Dříve jsme lovili lišky jenom v zimní srsti, asi tak od konce prvního listopadového týdne. Od půli ledna se fenky šetřily, měly stejně poškozenou srst od lišáků. Liščata se norovala omezeně, zvláště tam, kde nebyla zvěř drobná. Tehdy totiž byla i určitá motivace, liščiny se dobře zpeněžily. Vždyť i za veverku bylo za první republiky 20 - 27 korun! Dnes jsou liščí kožky téměř bezcenné, současné ženy se cítí v kožichu málo štíhlé, rezavá barva nezeštíhluje jako například černá. Když už jsem se rozhodl radit, měl by si myslivec, který by chtěl dámu svého srdce obdarovat kožešinami, najít za přítelkyni nejlépe Eskymačku, Laponku či příslušnici podobných etnik, tam je velká naděje, že uspěje. Při dnešních neúměrných stavech se loví lišky celoročně.
Málo myslivců chodí na obnovy, přitom je to ta nejlepší šance, kdy lze lišku ulovit. Stačí když se smluví tři kamarádi. Jindy postačí, když projde lečí manželka s jezevčíkem. Vhodná je jen brokovnice, brok ne větší než 3,5 mm, v lese se má vždy na lišku tuplovat. A taky vždy řádně dohledávat, někdy i několik set metrů! V létě se určitě setkáte s liškou ráno u čerstvě posekané louky. Loví tam myši, zkuste ji přivolat jejich hlasem. Výhodná je kulovnička.

 Nejraději lovím lišky v době kaňkování. Lišáci se sami hlásí, ve sněhu jim lze tiše nadbíhat, v pohybu jsou celý den, hlavně dopoledne, mnoho lišek jsem ulovil mezi 12. a 13. hodinou. Nejlepší výsledky jsou v posledním lednovém týdnu a v prvních dvou týdnech v únoru. Večer je vhodnější brokovnice, brok 4 mm, přes den kulovnička. Bílý plášť je samozřejmostí. Liška je stejně jako ostatní zvěř citlivá na počasí, to je známé (slunce, deštivo). Naháňky na lišky plánované třeba s tříměsíčním předstihem lze chápat spíš jako společenskou záležitost než jako skutečný lov. Závěrem něco k zakázaným způsobům lovu, lapání do želez a trávení. Tyto způsoby byly produktem své doby, uvažme, že i středověké dámy se běžně bavily tzv. "houpáním" lišek. Myslím, že dnes jsme vývojově tak daleko, že o podobném lovu nebude nikdo vážně uvažovat, nehledě k tomu, že je i zákonem zakázán.
Přesto musím hluboce smeknout před nejrůznějšími recepty na zavětření želez, ale ještě důmyslnějším složením návnady a přípravy místa pro železa. Sám mám doma několik receptů, které ještě praktikovali mně dobře známí, dnes již dávno mrtví lesníci sloužící jednak u arcibiskupských lesů, jednak u knížete Schwarzenberga.

To jsou hotové kuchařky! Jeden lesník mně to učil in natura a ono to skutečně fungovalo. Člověku se nechce věřit, že na tak absurdní recepty mohli přijít! To byla práce mnoha generací, tajemství se dědilo z otce na syna. V případě mého učitele pana K. Š. po dobu pěti generací! Vrátím se ještě k článku. Někteří mladší myslivci možná nepochopili, proč lesník uvázal k železům poleno. To proto, aby si liška neukousla běhák. První reakce takto chycené lišky byla ta, že se snažila schovat v některé houštině, zde vydržela téměř celý den, cestovat začala až potom. Do té doby měla být ovšem nalezena!
 Zatímco chycení kuny se považovalo za snadné, chycení lišky do želez bylo chápáno jako mistrovský kousek. Liška se chytí různě, nejčastěji za přední běh, kuna výlučně za přední běh. Trávení lišek mi podrobně popsali dva lesníci, jeden mi dokonce udělal praktickou instruktáž. Látka se umístila do napůl naříznutých vrabčích hlaviček a hlavičky se určitým způsobem spojily. Vrabci se zavěsili na určité nitě do určité výšky, ale jen na určitém místě, jinde lišky nereagovaly na návnadu. Ještě několik zajímavostí. Jednou se mi stalo, že jsem ulovil na Křivoklátsku lišáka v oplocence 12. března. Měl překrásnou zimní srst. Můj nejtěžší lišák měl hmotnost 13,80 kg, je na to svědek. Dlouho jsem o tom mlčel, ale další kolegové ve stejných skalách nad řekou ulovili lišáky 13,95 a 14,05 kg těžké. Je fakt, že se zde živí "bezpracně" na městské skládce. Jednou jsem ulovil za den tři lišky (únor), jednu ve dne, dvě v noci. Mám i další osobní rekord, věřím, že ho nepřekonám.

Koncem ledna roku 2000 jsem za dvacet minut minul také tři lišky na vzdálenost 40, 60 a 100 m. Čtvrtou už jsem pustil bez rány, bylo mi jasné, že musím svou remingtonku znovu nastřelit, i když jsem měl chuť ji spíš přerazit o strom. Předloni jsem si koupil v americkém obchodě posedový vak, měli tam vaky do -20 a do -40 stupňů za přibližně stejnou cenu. Prodavač, kterému neušel můj vnitřní boj, mě upozornil, abych si vzal raději ten první, v tom druhém mi bude moc horko. Z výstavy v Plzni jsem si přivezl chemický ohřívač chodidel, nohou, zápěstí, zad, zátylku - byly toho dvě plné tašky! Mám vyhřívané boty, speciální ponožky, alkalický ohřívač rukou. To podstatné mi však chybí: chuť a motivace. Ani jednou jsem se nepřinutil posadit se v noci do stohu. Přitom vzpomínám jaké to bylo vzrušující, chodíval jsem denně. Klepal jsem se v ovčím kožichu a v gumofilcákách, na kolena jsme si pod kalhoty dávali noviny. Nezničitelná dvojka z Iževska byla zaplacená třemi liščinami, léta mi věrně sloužila. Často byla zima jako v ruském filmu, ukládal jsem si, že nepůjdu domů dřív, než pojede šichťák autobus, potom jsem stanovil další termín, tím byl poslední noční vlak. Když se mi jednou povedl u stohu na liščí pár dvojstřel, rázem mi bylo teplo, i když jsem měl ruce zimou oteklé. Dávno u nás zrušili večerní autobusové spojení, totéž platí o vlaku. Čekám, kdy nám začnou konečně dávat lišky dobrou noc!
 Těm myslivcům, kteří nás vystřídají při mrazivém nočním čekání s vábničkou u úst přeji opravdu upřímné Lovu zdar!

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata

Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy 

I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

MŮJ PRVNÍ JELEN. #Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Lovecké příběhy

...na mýtinu vyběhl jelen a s ním laně

Příroda zbarvila hory do mnoha odstínů, 

počasí přálo, bylo slunečno a zároveň chladno. Říje začala v první polovině září a já se s tchánem nastěhoval do horské rodinné chaty.

Od této chvíle pro nás nic jiného neexistovalo, jen říje a lov. Brzy ráno čekaná, přes den šoulání, do tmy pak další čekaná. Oblíbil jsem si krytý posed v místě zvaném Špačkova louka. Byla to plocha porostlá asi pětiletou výsadbou smrku. Přes veškerou naši snahu a úsilí, nedařilo se nám jelení zvěř spatřit, slyšeli jsme jen vzdálené troubení. To trvalo celé čtyři dny. Tchán, který byl již v letech a měl uloveno několik jelenů, to vzdal. Pátý den jsem tedy již lovil sám. Šel jsem na stejný posed a zde jsem konečně, při ranní čekané, uslyšel v blízkosti lámání a silné troubení.

 Zvěř jsem ale opět nespatřil. Až při odchodu z posedu jsem zahlédl tlupu jelení zvěře, jak odbíhá řídkým porostem. Zradil jsem si ji sám, neměl jsem s lovem jelení zvěře žádné zkušenosti. Neodradilo mě to a odpoledne, krátce po šestnácté hodině, jsem již znovu seděl a netrpělivě očekával, zda se tlupa objeví. A Diana mi tentokrát přála. 

Krátce po osmnácté hodině se ozvalo silné zatroubení a na mýtinu vyběhl jelen a s ním šest laní. V prvním okamžiku jsem tomu nechtěl ani věřit. Po chvíli, když jsem se uklidnil, obeznal jsem, že jde o osmeráka, z nastudované literatury jsem usoudil, že jde o odstřelový kus a rozhodl jsem se střílet. Zvěř se pomalu blížila, laně se popásaly, jelen však byl neustále v pohybu. Odjistil jsem, pušku založil do ramene a vyčkával jsem, až se jelen postaví na široko, abych mohl s jistotou vystřelit. Mezitím, co mi zvěř vyšla, uplynulo asi dvacet minut. Jelen byl vzdálen od posedu přibližně šedesát metrů. 

Najednou jsem si vzpomněl, že je třeba jelena něčím upoutat a tak jsem zaklepal na prkna posedu. V tom okamžiku se jelen zastavil, pěkně na široko, hlavu otočil zvědavě k posedu. Trvalo to jen zlomek sekundy, když jsem záměrný kříž posadil za lopatku a stiskl spoušť. Jelen značil dobrou ránu, vzepjal se na zadní běhy a odskočil do nedaleké houštiny. V okamžiku bylo ticho, holá rovněž zmizela a teprve teď se mě zmocnila lovecká třesavka. Čekal jsem půl hodiny. Mezitím se hodně zešeřilo. Šel jsem s očekáváním na místo nástřelu. V šeru jsem nenašel žádnou známku toho, že jsem byl úspěšný. 

Zapamatoval jsem si směr, kterým jelen po výstřelu odbíhal, označil nástřel a za úplné tmy jsem se vrátil na chatu, kde na mě netrpělivě čekal tchán, který zaznamenal výstřel. Vypověděl jsem mu dopodrobna celý děj lovu. Uklidnil mě s tím, že hned při rozednění půjdeme jelena dohledat, noc že je chladná, že se tedy ani zvěřině nic nestane, nemám prý mít obavy. Zkrátka byl přesvědčen, že jsem byl úspěšný.
Téměř celou noc jsme si vyprávěli o myslivosti a nemohli se dočkat rána. Před rozedněním jsme již byli na posedu a když to světelné podmínky dovolily, stáli jsme na místě nástřelu.

Po ujití čtyřiceti kroků, ve směru odskočení jelena, jsme ho spatřili. Ležel v terénní prohlubni s čistým průstřelem komory.

#Ledňáček na rakytníku u řeky vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Ledňáček, Příroda, Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké fotografie

Tento barevný skvost našich opeřenců mi dělá téměř den co den potěšení svojí přítomností v korytu říčky před domkem, ale před takovými dvaceti lety jsem ho zaregistroval jen párkrát v roce.

Ledňáček na rakytníku u řeky

Možná to bylo nejen mojí menší pozorností, ale i jeho celkově menším výskytem a objevováním se jen při nějakých přeletech. Ať je to jakkoliv, v současnosti je stálým obyvatelem říčky. Nejčastěji ho lze spatřit u poklidné hladiny nad splavem, který nám šumí téměř pod okny. Sedí tam nehnutě, na betonovém pásu zpevňujícím břeh, vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Byl-li lov úspěšný, ledňáček s rybkou v zobáku párkrát zatřepe hlavičkou, kořist zhltne, ponoří se několikrát do vody, snad aby zapil sousto, a potom spokojeně odletí těsně nad hladinou ve velké rychlosti na jiné stanoviště. Někdy však čeká i na převislých větvích stromů i keřů na březích - a bývá také úspěšný, i když se do vody vrhá až ze čtyř metrů. Jeden čas si oblíbil stanoviště na ostrůvku rákosí, které přinesla velká voda do středu toku těsně nad splav. 

Počátkem března se na ostrůvku chystala hnízdit kachna, ale zavčasu přišla větší voda, ostrůvek zaplavila a kachna si určitě našla lepší stanoviště. Kachny ledňáčci moc v lásce nemají, čeří totiž vodu, tím jim znemožňují úspěšný lov a oni se musí s nervózním povykem, ostrým hlasitým „fí fí fí“, přemístit na jiné stanoviště. Před pár lety jsem zažíval velké zklamání, přišla tehdy tuhá a dlouhá zima, v jejíž druhé polovině jsem ledňáčka nespatřil, jiné zimy zůstával, ale i na jaře jsem ho marně vyhlížel, objevil se až koncem léta, bohužel velmi sporadicky. Pomohly dvě mírné zimy za sebou a barevný klenot se, nejen k mému potěšení, ukazoval ještě častěji než před onou kritickou zimou, i několikrát denně. 

Počátkem loňského neobvykle teplého března odstartovali kosi a drozdi svými flétnovými koncerty v okolí říčky jaro, aniž by čekali na jaro kalendářní. Nezbylo mi, než žasnout nad umem těchto hudebníků, jen to ledňáčkovské ostré „fí fí fí“ koncert čas od času kazilo. V té době jsem jednoho slunečného dne pomáhal manželce na zahradě za domkem věšet prádlo a z koryta Rusavy se opět do kosího a drozdího pění ozýval křik ledňáčka, jenomže hlasitější, nervóznější, až moc často, a ne jednoho. Než jsem stačil odejít ze zahrady k říčce zjistit příčinu neobvyklého vzruchu, přeletěli nám s křikem dva ledňáčci jako střely těsně nad hlavou do sousedních zahrad. 

To jsme ještě za celá desetiletí nezažili, aby létali tak daleko od říčky. Po delší chvíli se k nám nesl z Rusavy opět hvízdot ledňáčků - to už jsem šel na zvědy a v korytě mě čekalo něco neobvyklého. Nad hladinou i v několikametrové výšce poletovali s povykem divoce tam a zpátky dva ledňáčci, dokonce chvilkami usedali na vysoké lípy na břehu, kde jsem je nikdy předtím nespatřil, a třetí klenot seděl v klidu u hladiny. Překrásný byl pohled, když jednu chvíli ledňáček přistál na bohatě kvetoucím keři zlatice - „zlatého deště“. Potom oba s nepřestávajícím hvízdotem odlétli, třetí se vzdálil také, ale v tichosti, v okolí říčky nastal klid. Ovšem ne na dlouho. Ze zahrady jsem se šel podívat, jak se vyvíjí situace a byl jsem překvapen zvláštním, do té doby nevídaným, jevem. 

Na oblíbeném místě ledňáčkovské čekané, betonové zídce u vody, byly těsně vedle sebe dva barevné drahokamy se zářivě rezavými bříšky, lemovanými modrozelenavými lesklými křidélky. Ledňáčci stáli jako tučňáci a po chvilce se také jako oni groteskně pohybovali - posouvali se současně jako tanečníci „úkrok sun úkrok“. Stál jsem vyjevený, chtěl jsem zavolat i manželku na toto výjimečné představení, ale vzápětí vše překazil třetí aktér, s povykem přiletěl, jen na pár vteřin vytvořil na zídce trio, to se nelíbilo předchozímu duu - a všichni s hvízdotem odletěli.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě. 

Hned v noci po onom dni se rapidně zhoršilo počasí, ochladilo se, hodně pršelo, hladina Rusavy se zvedla, voda zakalila, na toku před naším domkem nebylo žádné klidné místo, tudíž nic vhodného pro ledňáčky, dva dny žádného nebylo vidět. Až v dalších dnech byla situace v normálu - čekání, lovy, přelety, hvízdot jen při blízkém výskytu kachen. Marně jsem celý týden nahlížel do koryta, zda budu svědkem dalšího tanečku, nedočkal jsem se ani po čtrnácti dnech. Nikdy jsem o podobném chování ledňáčků nečetl ani neslyšel - že by to byl rituál jejich námluv?

POSLEDNÍ HRYZ. Vyhlížíte toho svého srnce? Poslední hryz a tradice. Úctu si zaslouží veškerá zvěř i netrofejová. Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice.

Pocta ulovenému srnci a poslední hryz

Zvyk má velký etický a morální
význam,

 je to pocta zvěři, přírodě, zamyšlení nad koloběhem života a k tomu je vhodné, aby ulovená zvěř měla ještě srdce... 

A ne stát později nad „vykuchaným“ kusem, odpleceným, zakolíkovaným s roztaženým hrudníkem.
Je otázkou, kdy dávat poslední hryz, před postáním nebo po. Obojí je možné, ale podle mne lépe před stráží u zhaslého kusu, pro­tože je to také hezký akt úcty ke zvěři, akt myslivecké etiky. Jelikož je ale většinou v takovém okamžiku lovec u uloveného kusu zcela sám, záleží především na jeho morálce a citu, na tom, jak silně si uvědomuje pouto s přírodou, úctu ke zvěři a jak sám dokáže emočně prožít okamžik završení úspěšného lovu.
Z toho logicky vyvozuji i závěr, že chceme-li se chovat eticky a morálně, nebudeme přece hned trofej osahávat, kus zpracovávat a vyvrhovat, ale necháme v klidu a osamění doběhnout všechny emoce, projdeme jakýmsi uklidněním, kdy si znova promítneme všechny okolnosti lovu, kdy v tichu postojíme a necháme si projít vše, co jsme bezprostředně zažili. A až poté nastane čas na pragmatické starosti spojené s posouzením a ošetřením uloveného kusu.

- Já jsem ale poslední dobou v této záležitosti dost pesimistický, zvláště když vidím, jak dochází opět k opačnému jevu, k přechodu od myslivosti k pouhému lovectví. Jak mnozí noví nájemci honiteb jsou především lovci a cílený chov zvěře a podstatu poctivé myslivosti málo chápou. Hlavně rychle a snadno ulovit, získat co nejsilnější trofej nebo co nejvíce zvěřiny, zažít spíše sportovní výkon a adrenalin pouhého lovu. Je mi z toho někdy hodně smutno.

Ze Slovníku myslivecké mluvy Jaromíra Kovaříka by se dalo dokonce odvozovat, že stráž u zhaslého kusu náleží jen trofejové zvěři (= poslední pocta ulovené trofejové zvěři). Dovolím si polemizovat, že úctu si zaslouží veškerá zvěř, i netrofejová (poslední hryz či zob přece také dáváme „netrofejové“ zvěři).

Takže mi dovolte malé resume na závěr. Asi není až tak důležité KDY, ale ZDA vůbec! Je asi jedno, kdy budeme stát stráž u zhaslého kusu, zda hned, nebo až po vyvržení. Hlavně, že na tuto krásnou tradici nikdy neza­pomeneme.

#Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice, Lov, Lovecké právo

#Lovecké příběhy. Komu se to ještě nestalo, ten zná málo myslivost...každý skutečný příběh je zkušenost a skládá zážitky a rozum myslivce. A táta synovi rád pomůže....

Ta paštička bude luxusní, moc si na ní pochutnám.

Srnec v krytu ilustrační obrázek  (photo by pavel kysela)

Sundávám z ní obal a dávám do mikrovlnky rozmrazit housky.
Hmmmmm, ta voní.
Mikrovlnka pípá, hotovo. Sedám si k počítači a pouštím svůj oblíbený seriál.
Odkrajuju svou první porci a přikusuju housku. Vážně je výborná.
Zvoní mobil.
Táta, co se děje? Že by měl sloveno? Mě bylo divné, že se dneska neozval, jestli nepůjdu s ním.
„Příjem.“ Netrpělivě očekávám, co se bude dít.
„Mám sloveno, copak děláš?“
Chystám se hezky se najíst…
„Sedím u kompu, že se vůbec ptáš. Copak si slovil?“
„Srnce, co asi. Můžeš přijet? Nějak ho nemůžu najít. Člověče, tenhle mi za těch čtrnáct dní ani jednou nepřišel. Na jedný straně špičák a na druhý nic. Vůbec neznačil, po výstřelu hned zmizel v kukuřici. No snad jsem ho nechybil. Měl jsem ho hezky v kříži.“
„Dobrý, tak já na sebe něco hodím a přijedu za tebou, jsi na kazatelně sebevrahů?“
„Jo na tý Píchový. Tak dík a zatím. Jo a násadu jsem nechal pod autem, jak je tažný. Nevím, jak bych jí s tím vším pobral.“
„Jasný, já jí vezmu. Čau.“
Oblékám kalhoty, přidělávám nůž k pásku a připravuju brašnu na foťák. Zběžně pohlédnu na zataženou oblohu a sahám raději ještě po mikině.
Snad nás na poli nechytne déšť.
„Copak se děje.“ Simona již očividně usínala.
„Táta střílel po srnci, ale nemůže ho najít, jedu mu pomoct hledat, takže se asi zdržím.“
Ještě beru dalekohled a klíče od auta dávám do kapsy.
Smutně pohlédnu na paštiku a odcházím.
Tohle bude zážitek, snad ho najdeme.
Chvíli hledám vhodné boty. Včera pršelo a dneska bude nejspíš taky.
Beru klobouk a po chvíli už sedím v autě.

Parkuju vedle táty a s násadou vyrážím ke kazatelně. Po pár minutách mám strastiplnou cestu přes zvláčený kus kopce za sebou.
Ta cesta sem je fakt hrozná, co teprve, až půjdeme zpátky.
Je už docela tma, ještě že mám v kapse u kalhot permanentně baterku. Vpravo vidím siluetu na kraji kukuřice.
Dobrý támhle je, teď to začne.
„Čau, hele, tak zhruba tady musí bejt nástřel. Když tak tu stůj, já se vrátím ke kazatelně, vylezu na ní a řeknu ti.“
Poslušně stojím a čekám. Svítím kolem sebe a nevidím nic. Žádná barva. Kukuřice je zlámaná, ale jinak nic.
„Hele, tak běž víc doprava k Platěnicům.“ Ozývá se po chvíli z kazatelny a já pochoduji určeným směrem.
„Dobrý, tam to je!“
Stejně nic, nevidím jediný náznak nástřelu. Pomalu mne opouští optimismus. Táta se ke mně přidává a společně osvětlujeme každou píď. Vlevo, vpravo, v kukuřici a zase zpátky. Nic.
„No, já jdu znova ke kazatelně a ještě jednou na to mrknu, to není normální. Na tuhle vzdálenost snad ani nejde minout.
Hele, napiš hospodářovi, že nic nemůžeme najít, já na to nevidím. Jak to sem může bejt
daleko?“ Podává mi mobil.
„Hele já nemám páru, víš, jakej mám odhad.“ Přiznávám a snažím se určit vzdálenost. Sto metrů?
Táta se opět vrací ke kazatelně a počítá kroky.
Mě to nedá a ještě jednou prohledávám zem kolem sebe. Nic.
„Tak sorry, jsem blbej, je to víc vlevo.“ Tátův hlas se nese noční oblohou a já se opět přesouvám na určené místo.
„Dobrý, stůj. Když tak tam zabodni tu násadu do oranice, ať víme, kde to zhruba je.“
Poslechnu a začínám hledat. Zase nic, ale nevzdávám se. Tohle místo je ještě blíž než to první, tohle musel trefit.
Opět společně hledáme.
„Hele, tak víš co, ty jdi vlevo a prohledej každej kousek. Já půjdu vpravo, třeba něco najdeme. Hospodář nic nenapsal?“ Táta stále plný odhodlání určuje náš další postup.
Lovím mobil z kapsy a otevírám sms.
„Jo napsal, že pokud by byl problém, tak slezou a přijedou nám pomoct.“
Vracím mobil do kapsy. Pečlivě osvětluju kraj kukuřice i listy v naději, že uvidím trochu barvy.
Povedlo se. Bylo jí víc než trocha.
„Mám nástřel. Teda to je barvy, tohle určitě nerozdejchal.“ Táta je během pár vteřin vedle mě.
„Paráda, napiš hospodářovi, že máme barvu. Vidíš jí dál v kukuřici?“
„Jo, je jí tady mraky.“
Opět lovím mobil a píšu. Hotovo.
Na nic nečekám a pouštím se po stopě.
Začíná pršet.
Super, to nám ještě scházelo.
„Vidíš furt barvu?“ Ozývá se za mnou. Musím se usmát.
„Jo, to nejde nevidět.“
„Srnce nevidíš?“
„Ještě ne, ale podle toho, kolik barvy je všude kolem na kukuřici, nemůže bejt daleko.“
Pomalu se prodírám dalšími řádky a doufám, že už ho brzy najdu.
Stalo se.
„Mám ho! Teda, to je nádherná trofej. Pozoruji silný krk a šedou masku.
„Teda, ten bude starej.“
„Napiš hospodářovi, že je tu kýbl barvy a na jejím konci srnec.“
Opět lovím mobil a píšu.
„Otevři mu svírák, podíváme se mu na zuby“ Táta s nadšeným výrazem v obličeji svítí na svou kořist.
Ukládám mobil zpátky do kapsy.
Beru srnce za čelisti a otevírám je.
„No jo, zuby má pěkně semletý, to nebude průserový. No nic, vezmi ho za přední běhy, já vezmu zadní a doneseme ho ke kazatelně.“ Táta na nic nečeká a sklání se nad ním.
Cesta kukuřicí po tmě a v dešti s uloveným srncem je velice namáhavá. Konečně zdoláváme poslední řádek, ještě cesta ke kazatelně, která není o nic lepší.

„Dobrý, polož ho tady.“
Poslouchám a sahám pro foťák.
„Tak jo lovče, uděláme fotečku.“
„Ty jsi vzal foťák, super!“ Aniž bych cokoliv řekl, tak poklekl k srnci, smekl klobouk a zvedl mu hlavu.
Smekám také a vzdávám poctu ulovené zvěři.

„Tak, to by bylo, teď mi Tome pořádně sviť a sleduj, ukážu ti, jak se to má vyvrhovat.
Za vytrvalého deště sleduji každý tátův řez. Z klobouku mi kapou kapky vody, ale mně to nevadí. Zážitek z prvního dosledu se již nebude opakovat.
Za hodinu máme hotovo. Právo ukládáme do tašky a ověšeni věcmi kráčíme k autům s násadou, ke které máme přivázaného srnce za běhy.
S promočenými nohavicemi z vysoké trávy a mokrým oblečením konečně přicházíme k autům.
Přestává pršet.
Taky dobrý, Murphyho zákony nezklamou.
Jdu natrhat úlomky a provádíme nezbytné úkony podle mysliveckých tradic. Po posledním hryzu ukládáme srnce do auta.
„Tak fajn Tome, jedeš se mnou k hospodářovi?“
„Jasně, tohle si nenechám ujít.“
Koukám na hodinky. 23:00. Sedám do auta a vyrážím za tátou, raději s odstupem, kdyby musel brzdit…
Lepší než sedět u kompu.

Zdroj: myslivecké-forum.cz

#Srnec, Honili myslivci, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, 

NA LOVU LIŠEK. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna!

Liška

Sněhové vločky jako dlaň s tichým šelestem dopadají k zemi a zvětšují už tak vysokou vrstvu napadaného sněhu

V protějším břehu zůstalo pár starých stromů, jedlí a smrků po těžbě, která se tu přehnala jako smršť.

Haluze smrku, na který je posed připevněn, jsou svěšeny tíhou sněhu k zemi. Stromy okolo přikryté tlustou bílou peřinou trpí pod těžkým závažím. Ze zateplené boudy, která slouží k lovu lišek, se bílý zapadaný svět zdá romantický, ale zvěři je krušno. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem. Čekám už dobrou hodinu na lišky, které i přes nepřízeň počasí začaly konečně chodit dolů k újedišti. Ty bílé zapadané prohlubně jsou díry, které vyhrabaly, aby se dostaly k dobrotám, co jsem jim kolem poházel. Nadrobno nasekané ryby a tvarůžky jsou příčinou jejich zoufalého dobývání se k zamrzlé zemi.

Byla tu liška a určitě ne jedna!

Dlouhým čekáním mi nohy začínají pomalu dřevěnět. Hledám tu nejlepší polohu zachumlán do ovčího kožichu. Nohy mám zastrčeny do zatepleného vaku a na kolenou starou deku. Pohled na pohádkově zasněžený les mne uspává a unáší do dávných vzpomínek na dětství a vánoce. Zdál se ten čas krásnější než dnes. Jako ve snách vidím temnou, shrbenou postavu své mámy, jak se s pilkou pod paží brodí hlubokým sněhem k nedalekému lesu. Za ní kluk, který se bázlivě dívá do okolní tmy. Jdeme pro vánoční stromek. V blízké zapadlé kultuře jsou smrčky schovány pod bílým příkrovem. Každý musíme oklepat a prohlédnout. Nevybíráme dlouho a bereme ten, který by stejně skončil v prořezávce. Tichý zvuk pilky, pár drobných pilin na sněhu a vůně smůly a jehličí. Les kolem tiše mlčí. A zase cesta zpátky lesem, polem a závějemi. Vše se rozplynulo jak dým a zůstaly jen vzpomínky pomíjivé jak lesk pozlátka tenkrát na vánočním stromku, pomíjivé jak všechno kolem.

Korytem potoka přeletí tmavý stín. Usedne na ohnuté lískové větvi, rozhoupe ji a shodí chomáč sněhu k zemi. To puštík na nočním lovu se na chvíli zastavil a mrzutě pozoruje to nadělení kolem. Šance, že chytí nějakou myš je mizivá. Zkusím napodobit její zvuk, ale nedá se oklamat. Otočí se k otvoru střílny, ze které čouhají hlavně, rozmáchne své neslyšné perutě a tichým letem pokračuje vzhůru potokem. Potokem? Ledový příkrov jej svázal a zasypal bílou závějí. Dusí se a nemůže se vesele a dovádivě ozvat jako jindy. Jen tlumené zabublání a zalknutí dává tušit, že tam někde dole je voda.

Napravo po zasypaném ochozu se táhnou tři stíny. Hlavy a krky nataženy dopředu hrnou sněhem hlubokou brázdu. Srnčí se vrací zpátky od krmelce v dolině. V chůzi okusuje pupeny mladých listnáčů a vydává přitom zvuk jako cvakání kleštěmi. Přechází a ztrácí se z dohledu. V okolním tichu, které přerušuje jen šelest padajících vloček, je najednou cítit zvláštní napětí. Břehem za starou jedlí se táhne tmavý had. Opatrně sestupuje a na chvíli se zastaví za tlustým kmenem stromu. Očichává čerstvou srnčí stopu, přeběhne ji a zastavuje na břehu potoka.

......a upřeně pozoruji lišku.

 Liška! A velká, celá tmavá, zřejmě lišák. Klidný tep mého srdce najednou nabírá na obrátkách.

Třesoucí se rukou pomalu rozpínám kožich a opatrně sunu pažbu do ramene.

Vyvaruji se jakéhokoliv prudkého pohybu a upřeně pozoruji lišku. Dívá se před sebe a pomalu schází do koryta potoka. Vzrušením se dusím a otvírám ústa. Srdce mlátí někde v hrdle, ve spáncích mi buší a polévá mne horko. Snažím se uklidnit, není to přece moje první liška, ale nedaří se mi to. Mušku třesoucí se rukou ustaluji na tmavé siluetě a potáhnu kousek od hlavy na její tělo. Chvíli čekám až zůstane úplně stát a natahuje se k dolínku, kde včera hrabala. Na nic už nečekám a mačkám spoušť. Záblesk ohně a rána, kterou tlumí okolní sněhová pokrývka. Bylo to dílem okamžiku, ale každá vteřina jako by se zdála věčností!
Liška padla jako podťatá. Dva, tři zaškubnutí běhů a je někde v liščích lovištích. Chvíli ji ještě pozoruji s prstem na spoušti a potom s úlevou zlamuji dvojku a vyjímám vystřelený náboj. Tělem se rozlévá radostný pocit. Boudou zavoní vůně střelného prachu. Vychutnávám ty prchavé okamžiky a na odchod ještě nemyslím. Ještě zůstanu.

Vůně střelného prachu! Nemohu se v té bílé záplavě zase ubránit vzpomínkám. Je podzimní hon a jeho atmosféra přitahuje kluky jako magnet. Sledujeme myslivce střílející bažanty a zajíce. Vzrušené výkřiky po dobré ráně, křik bažantích kohoutů, nářek postřelených zajíců a vydávání psů. To vše mi vrostlo pod kůži a prožívám to jako dnes. Pravda, byli jsme zakrátko vyhnáni a někdy nevybíravým způsobem, ale nám to nevadilo. Sbírali jsme po cestě dutinky nábojnic, čichali k nim a dodnes mi ulpěla v chřípí ta neodolatelná vůně střelného prachu. Už tenkrát jsme věděli, že budeme myslivci.

Pohledem zavadím o střelenou lišku, kterou zasypávají sněhové vločky. Střelil jsem na tom místě přes dvacet lišek. Ta první, při jasné měsíční noci mi po ráně úplně zmizela. Našel jsem ji o kus dál zamrzlou v potoku. A kousek vpravo chodil mladý lišák téměř jako hodinky přesně večer v sedm. Měl to už spočítané. Ten zimní večer jsme něco oslavovali a já se nadutě vsadil, že do hodiny ulovím lišku. Stáli u mě tenkrát všichni svatí a podařilo se! Nebylo to sice hodina, trvalo to déle, ale jaké bylo překvapení mých společníků, když jsem vítězně třímal v pravici pěkného lišáka s bílou fialkou. To bylo slávy! Doplatil chudák na svou vytrvalost. Co liška, to příběh. Za jednu zimu jsem jich tu střelil devět. Desátá odběhla postřelená. Nenašel jsme ji, snad se jí moc nestalo. Je to zvláštní místo. Přitahuje lišky jako magnet. Úspěchy se tu střídaly s nezdary, tak jak to v životě chodí.

Liška na lovu hrabošů

Začínám být netrpělivý. Bolí mně už v zádech a za krkem. Do nohou dostávám křeč. Na otevřeném posedu bych neobstál, ale uvnitř kazatelny si trochu pohybu mohu dovolit. Kolik je asi hodin? Zdá se mi, že už tu sedím nekonečně dlouho. Sníh pomalu přestává padat a obloha se vyjasňuje. Celá ta zasněžená scenérie se zdá ještě krásnější. Začíná přituhovat a nade mnou prosvítají hvězdy. Obracím ciferník hodinek proti světlu. Bude už půl jedné a já už tu sedím bezmála pět hodin. Najednou se mi zachtělo horkého čaje a teplé postele. Zabrán pozorováním hodinových ručiček zahlédnu koutkem oka pohyb! Znovu ve stejném místě za staletou jedlí se mihne tmavá skvrna. Jde po zasněžených stopách první lišky. Další! Pěkná a velká, jenže oháňka se mi zdá podstatně kratší a její barva je úplně plavá. Pomalu rozepínám kožich a zakládám pušku do ramene. Nespouštím ji z očí. A znovu ten bláznivý rytmus srdce! Nemohu zůstat klidný, nejde to. Je to úchvatná scéna, kterou ocení jedině myslivec a lovec.

Chvějící se rukou svírám pevně zbraň. Kmotra se ztrácí za sněhovým převisem. Chvíli ji nevidím. Najednou se objeví v korytě potoka jako na dlani. Strnule pozoruje místo té první téměř zasypané sněhem. Ozývá se tlumené vrčení, pak prudce vyskočí z kyprého sněhu a rychlostí, jakou jí dovolí vyběhne na břeh. Obrací se k mrtvé lišce a znovu vrčí. Potom ji začíná obíhat v kruzích. Snažím se ji dostat na mušku, ale nedaří se mi to. Pobíhá bláznivě okolo, jako by tančila jakýsi liščí tanec! Nejde popsat to napětí, které jsem prožíval. Nervy jsem měl napnuty k prasknutí. Po chvíli se zastavuje. Je právě schovaná za hustým bukovým náletem. Proboha, snad mi neuteče! Něco se jí nezdá. Kolikrát, blesklo mi hlavou, jsem propásl lišku s váháním ke střelbě! Nečekám už ani minutu.

Vím, že je to riskantní střílet do hustého proutí, ale nemám na vybranou. Pomalu ustaluji mušku na tmavé siluetě, nevidím, kde je oháňka a kde hlava, a vypálím. Záblesk na konci hlavně a v bukovém mlází začíná mela! Zásah byl zřejmě dobrý. Liška sebou hází a nevybíhá ven. Držím ji neustále na mušce a nutká mne střelit ještě jednou. Vítězí rozum. Je škoda zbytečně provrtávat lednovou kožešinu. Chvění a šustot ustává a rozestře se úlevné ticho. I já se rychle uklidňuji. Už nevydržím sedět ani minutu! Rychle vytahuji nohy z vaku, balím deku, jak nejrychleji umím. Už nemusím strnule sedět a mohu rámusit, jak chci. Zlamuji dvojku, vyjímám náboje. Kvapně zajišťuji na kolík vrátka liškárny a sestupuji po žebříku. Naráz se propadám skoro po pás do sněhu. Nejprve se hrnu závějí k první lišce. Je to lišák, jak jsem předpokládal. Je zmrzlý, tvrdý na kost a celý tmavý.

Otřepávám jej od navátého sněhu a pomalu se brodím k bukovému náletu. V něm zkroucený leží rovněž lišák. Je celý plavý a chybí mu kousek oháňky. Snad mu ji v souboji ukousl jiný lišák. V boku mordy má přikousnutý jazyk a ve světle baterky na mne cení své nádherné bílé špičáky. V jeho skelném pohledu cítím pohrdání. Kožešinu má nádhernou! Jsou krásní oba dva. Svazuji je k sobě, přehazuji přes záda. Po pás se brodím prudkým břehem na cestu.

Nahoře se zbrocený potem zastavuji. Odpočívám a pozoruji podivnou budku přilepenou na stromě. Tmavá střílna na mne ze tmy hledí jak bezzubá ústa. Obloha se mezitím úplně vyjasnila. Hvězdy jsou tak blízko, že by sis mohl na ně sáhnout a vzít je do dlaní. Krajina sní tiše svůj sen zahalená bílou pokrývkou. Všude kolem jiskří krystalky sněhu jako démanty. Od severu se však znovu zatahuje. Do rána bude určitě ještě padat a kdyby se tu někdo ráno zastavil, už stejně nepozná co se tu v noci odehrálo. Země bude jako bílý nepopsaný list.

A bude to všechno ještě vůbec pravda?

Jan Makový


#Na lovu lišek. #Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna! #Liška, #Lovecké stezky, lov, Lovecké příběhy, Lovecké zbraně, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, broková dvojka, Čekaná, Lovecké brokovnice, Přírodní fantazie,

To je mé vyznání jedný zrzavý liščí holce. #Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Jednoho dne se vrátíš

..... mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

Stál jsem u nové kazatelny, na zarostlých loukách u Rozprechtického rybníka, na místě kde se nám minulý týden ztratila na procházce náš mi...láček liška Mína, o kterou jsme se odmalinka starali, když jí mámu přejelo auto.

Mrzlo, až praštělo a noční obloha zářila miliony hvězd. Stál jsem tam na sněhové pláni a přemýšlel kde asi je a jak zvládne život v divočině. Když jsem zavřel uslzené oči, protože i chlapi umí plakat, přehrála se mi v mysli celá ta doba, kdy byla u nás. Zase jsem viděl její první krůčky v obýváku, její seznamování s naším jezevčíkem Dennym, její zlobení a překusování kabelů, její radost když pro ní manželka Soňa, která se stala její adoptivní a nesmírně obětavou mámou, přišla do kotce a brala jí každý večer domů. Zase jsem cítil její hebký kožíšek, co jsem rád hladil a slyšel to její mručení, když mi spala za počítačem a nechtěla být rušená. Prostě všechno co k ní patřilo.

 Jsem myslivec a lišky jsem dříve lovil, protože lišky se prostě loví a berou jako škodná, jsem ale myslivec, který vidí spoustu věcí i jinak.

Jsem totiž myslivec, který se snaží myslet. A třebaže zvěř lovím, nesmírně si jí vážím, mám jí rád, a když se ocitne v nouzi, dokážu jí pomoci, když to jde. Stejně tak tomu bylo i s naší Mínou. A ona, třebaže nikdy nebyla ochočená, tak jak to na fotkách vypadalo, nám naší péči a lásku vrátila stejnou a možná i mnohem vyšší měrou nežli jsem dokázal pochopit. Díky FC se stala velice populární a žádanou na focení, do různých, reportáží v televizích, rádiích, tiskovinách a její hvězdička se dostala až do TV Show a filmu. Za celou tu dobu co jsme s ní jezdili po různých akcích a pohybovali se mezi stovkami lidí a dětí nikdy nikoho nekousla, vždy se nechala od cizích pochovat a dokázala na stovkách dětských tvářích a nejenom těch vykouzlit úsměv a štěstí. 

Liška v borovém lese

Spousty z vás bavila tady na fc a všude tam kde se objevila. A dokázala dokonce i to, co nedokázal nikdo z mysliveckých pohlavárů už řadu let a totiž to, že se spousta lidí od té doby začala koukat, jelikož jsem myslivec i na myslivce v lepším světle. Zamilovala se do ní manželka, naše děti, vnouček Matyáš, jezevčík Denny, jakovlk Jony a samozřejmě i já….No a najednou tu není, najednou je pryč a tak nám prostě chybí. Bolí to a bolet ještě bude, ale my víme důležitou věc, a to, že třebaže jsme jí poskytli a snažili se vytvořit domov, tak skutečně doma je až teď. 

Je zpět ve svém lese odkud přišla a kam opravdu patří. Tak jsem tam stál pod tou noční klenbou a zase se mi řinuly slzičky po tvářích, když jsem jí do té bílé tmy nahlas povídal na co si má dát všechno pozor, kam nemá chodit a kde má žít a také to že jí mám rád a že se může kdykoliv vrátit. 

Když jsem kráčel k autu tak se z hloubi lesa ozvalo štěkání lišky…zrovna probíhá kaňkování, liščí námluvy, tak snad už našla i ona tu svou liščí lásku. Došel jsem po křupavém a jiskřícím sněhu k autu, nastartoval a z Country rádia se ozvala píseň….Jednoho dne se vrátíš…Jak příznačné k tomuto okamžiku. Ano, když budeš chtít vrať se Míno a když né, tak věz, že jsi jednoho myslivce hodně změnila a že už navždy zůstaneš v jeho srdci.

Jmenuji se Petr Slaba jsem myslivec a toto je mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

#Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivcův sen, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Pohádka O chytré kmotře lišce, Příroda a lidé, Žít ve svobodě