PREZENTACE lovců s průvodci a úlovky - společná fotografie ve stylu Myslivci sobě na sociální síti

Lovci s průvodci a úlovky společná fotografie ve stylu Myslivci sobě

#Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Sociální sítě, Úspěšný lov, Fotografie z myslivosti, Myslivcův sen, Myslivecké fotografie


Sociální sítě Myslivci sobě

Aktivity radosti a milování života, Fotografie z myslivosti, Hejkalové, Humor o myslivosti, Myslivecké fotografie, Myslivecká zábava, Ailien lovecký pes

Pozdrav Pámbu, páni myslivci! (by katerina lisova)

Značně se rozvinul u některých myslivců zájem především jen o lov

Přednost mají divočáci a potom ostatní trofejová zvěř. Trávit čas lovem škodící zvěře lišek, kun, strak apod. se moc myslivcům dnes nechce, vždyť kolem nás zmizeli i ti, u kterých nade vše převažoval lov holubů, večerní lovy kachen.
Ostatní spolková činnost se zužuje na schůze, individuální nebo společné brigády. Sejít se dnes jen tak, povídat si o myslivosti, to je vzácná výjimka.

Setkat se po ranní šoulačce na hranicích se sousedem a popovídat si přátelsky o tom co nového v myslivosti, přírodě a okolí, to už je dnes doslova utopie. A bývalo to přitom tak časté.

Nevím co udělat s tím, že já nemám celé roky vůbec nějaký důvod zajít na okresní myslivecký spolek. Je to tím, že veškerá myslivost se dělá se státním orgánem? Neměli bychom usilovat o získání některých řídících činností přímo z ČMMJ?

Fotografie z myslivosti, Lovecké stezky, Lovecké zátiší

Na loveckých stezkách

Čekaná a panorama krajiny

Na čekané a panorama krajiny

Srnčí na jalovci s domácím houskovým knedlíkem. Zvěřina a kuchyně myslivce, Lovy srnčí zvěře, Fotografie z myslivosti

Srnčí na jalovci s domácím houskovým knedlíkem

Jistě každého z nás při šoulačce či čekané v tichu lesa překvapil šramot, 

puška šla hned do pohotovostní polohy, zda se z houštiny vyřítí divočák – ale s povykem vylétl jenom obyčejný kos, jakoby se nám vysmíval, že nás ošidil a vylekal. To on rozhrabáváním spadaného listí a hledáním potravy nadělá hluku až až. Tento hojný černý opeřenec mě uchystal překvapení, ovšem jiného druhu a ne v lese, ale u našeho domku. Domek střeží u branky dva štíhlé jalovce. Jeden jsme vysadili před třiceti lety, ve školce nám pravili, že doroste maximálně metr a půl, nyní má více než čtyři metry a roste stále výše. Druhý, nešlechtěný, jsme si před dvaceti lety na památku dovezli půlmetrový ze Slovenska ze svahu Choče, kde tehdy manželka pobývala v lázních. I ten se snaží přerůst náš domek, podařilo se mu dohnat a předehnat svého staršího druha. Oba vznosní štíhlí krasavci poskytují každoročně pohostinství pro ptactvo – už v jejich korunách mnohokrát hnízdili různí pěvci, přestože jsou stromy v těsné blízkosti chodníku, kudy několikrát denně procházíme.

I onoho roku si na přelomu března a dubna jeden z jalovců vybrala pro hnízdění kosice, vlastně dvě kosice. Každým rokem se zdržují přes celou zimu u domku, neputují k jihu, navštěvují krmítka, tulí se v plískanicích a mrazech pod hustou korunou jedličky před oknem kuchyně, velmi dobře vědí, že jim vždy nachystáme nějakou dobrotu. Toho roku to měly, oproti minulému, snadnější, protože zima byla velmi mírná, jaro přišlo neobvykle brzy. Proto se také založení hnízda uskutečnilo dříve než v jiných letech, hnízdění však bylo komplikované, jeden jalovec se totiž zalíbil oběma kosicím, které mezi sebou o místo urputně bojovaly.

Zpočátku vše vypadalo normálně, jednoho rána přinesla kosice v zobáku do jalovce kus mikrotenového sáčku, se kterým v koruně delší dobu šustila, než našla jeho nejsprávnější polohu. Hned toho dne po poledni se situace podstatně změnila. Za pěkného nezvykle teplého počasí jsem s manželkou seděli u domku při kávě a okolo hlav nám s povykem divoce přeletěly dvě kosice, přistály kousek před námi pod jalovcem a pustily se do sebe k našemu velkému údivu klovanci a údery křídel. Po lítém boji obě aktérky odletěly, jedna z nich se po chvíli vrátila a v zobáku do jalovce přinesla z říčky Rusavy jakýsi zablácený cár, nějaký čas v koruně hlučně hospodařila. V tu dobu ale na střechu nedaleké garáže přistála druhá kosice se suchou travou v zobáku a upřeně sledovala šramot v jalovci. Později nastal klid, ale klid před bouří - z koruny vystartovala kosice a pustila se do houževnatého boje se svou sokyní na střeše. Těžko říci, která vyhrála, obě nám zmizely v korytě Rusavy. Podobné situace se souboji se opakovaly po dva dny, třetího dne už do jalovce přistávala bez boje jen jedna kosice, nevím, zda to byla ta, která s budováním hnízda začala či druhá, která svou soupeřku pokořila. Jedno však je jisté, že prohravší zůstala našemu okolí také věrná a začala si budovat hnízdo na zahradě za domkem. Jenomže na velmi nevhodném místě - hned vedle dveří pod střechou kůlny na nářadí, kam několikrát denně chodíme. Nanosila tam pár provázků a suchých trav, ale velmi brzo zjistila, že to není to pravé ořechové a ve stavění přestala. Kde našla vhodnější místo, jsem nezjistil, na naší zahradě to však nebylo, snad na sousední.

 Na jalovci už v klidu vítězná kosice dokončila stavbu hnízda, snesla vajíčka, vytrvale seděla, sem tam s křikem odletěla posilnit se a s pokřikem se i po chvíli vracela. Nevadilo jí, že se často pohybuje po chodníku v těsné blízkosti jalovce, ani to, že opodál sedáváme pod pergolou. Tak jsme se z přítomnosti kosice těšili více než tři týdny až jednoho dne hlasité odlety a přílety ustaly, na jalovci i v jeho okolí panoval podezřelý, nic dobrého nevěstící klid. Dalšího dne mě manželka přiměla, abych zjistil příčinu změněné situace. Vzal jsem žebříček, postavil ho k jalovci, nahlédl opatrně do hnízda - zlá předtucha se naplnila, uviděl jsem tři bezvládná tělíčka kosích mláďat. Snad se kosice stala kořistí kuny, kterou po večerech někdy vídáme na břehu říčky i před naším domkem. Možná ji polapila nějaká kočka, náš Zrzek to snad nebyl, ne každou případnou kořist nám předloží na dvorku, tentokrát jsme nic nenašli. Manželka přišla s verzí, že se kosice mohla otrávit. V těsné blízkosti jalovce s hnízdem totiž máme od jara do podzimu vzrostlé oleandry s velkými mísami pod květináči na zásobu vody a z nich kosice někdy pila - oleandr je jedovatý, jed možná prosákl přes kořenový bal do vody v míse, a to se kosici stalo osudným. Hned jsem musel vyrobit na mísy kryty, aby nedošlo k případné další nešťastné události. Jak to už v životě bývá, smutné záležitosti jsou alespoň částečně vystřídány radostnějšími chvílemi. Tentokrát se o to postaral další opeřenec

 - pěnice černohlavá, jeden z našich nejlepších pěvců. Jakoby na objednávku pro zlepšení naší nálady začala pěnice koncertovat na višni za domkem. Nikdy předtím jsme ji u nás na zahradě neviděli ani neslyšeli, tentokrát jakoby to chtěla vynahradit. Vyzpěvovala nejen překrásně, ale i vytrvale od rána do večera, den co den, od dubna až do konce června. A neustále na stejném stanovišti, ani jí nevadilo, že sedíme na lavičce pod višní, spíše naopak to vypadalo, že nám chtěla předvést svoje nejlepší trylky. Těšila i udivovala nás nesmírně, snad nám bude koncertovat i v příštích letech. Potěšilo nás také zjištění, že naši zahradu nakonec navštěvovalo i nové pokolení kosů se svojí matkou - myslím to byla ona poražená ze souboje - která neustále varovala potomstvo před nebezpečnou přítomností našeho Zrzka. Jakmile se kocour objevil na zahradě a třeba si jen spokojeně hověl ve stínu keříku, už to začalo - kosice se rozkřičela, roztáhla křídla, potřepávala ocasem, poskakovala nejdříve na stromě z větve na větev, potom se rozkřičela ještě víc a přistála nebojácně na keříku těsně nad Zrzkem. Někdy to útočení kocour nevydržel a loudavě odtáhl do klidu na dvorek, jindy se vzdala kosice a odlétla k sousedům. Mohli jsme tedy očekávat, že jako v minulých zimách, bude nás i v nastávajících těšit kosí přítomnost před okny našeho domku. A tak se také k naší radosti stalo.

Text Jiří Valenta Myslivost

Na dodržení zásad myslivecké rány se projeví především osobnost myslivce, jeho schopnosti, zkušenosti, kvalita zbraně, její ráže, druh střeliva a další...

Přátelé z Facebooku a jejich úlovky (ilustrační)

Mysliveckou ranou rozumíme zásah zvěře

 který splňuje některá základní kritéria. Především jde o to, aby zásah zaručil spolehlivé a rychlé usmrcení zvěře bez zbytečného trýznění, dále aby znehodnocoval zvěřinu v co nejmenším rozsahu a navíc v místech, kde je málo kvalitní. Usilujeme o to, aby zvěř byla ulovena v souladu s mysliveckými předpisy, zvyklostmi a mysliveckou etikou.

Samozřejmostí je při myslivecké ráně dodržení všech zásad a pravidel bezpečnosti. Dalším neméně důležitým znakem je, aby smrtící rána byla záměrná, nikoliv náhodná. Se záměrným zásahem souvisí celá řada okolností, které nelze lehce schematizovat. Na dodržení zásad myslivecké rány se projeví především osobnost myslivce, jeho schopnosti, zkušenosti, kvalita zbraně, její ráže, druh střeliva aj. K tomu musíme přičíst také konkrétní situaci, jako je počasí, viditelnost, překážky v dráze střely či možnost použití opory pro zbraň.

Z uvedeného tedy vyplývá především požadavek střelby na přiměřenou vzdálenost, tzv. mysliveckou vzdálenost, kterou lze chápat jako vzdálenost střelce od zvěře, která s vysokou pravděpodobností garantuje nenáhodné umístění rány na odpovídající body těla zvěře. Tato vzdálenost se může lišit u jednotlivých myslivců i v různých momentálních podmínkách. Značným problémem může být navíc správný odhad vzdálenosti. 

I zkušený myslivec se často splete v rovném, jednotvárném terénu, v porostech bylin a travin, kdy se zdá zvěř vždy větší a blíž, než tomu ve skutečnosti je. Obtížný je odhad vzdálenosti také po bouřce, kdy stoupá mlžný opar, který změkčuje obrysy zvěře i okolí stejně jako ranní či večerní mlhy. Problematické je i bleskové zvednutí nebo vytáhnutí zvěře, po němž má následovat rychlý výstřel.

V případě dostatku času můžeme k určení vzdálenosti nejspolehlivěji využít laserových dálkoměrů, ať již v samostatném provedení nebo integrovaných v kvalitnějších zaměřovacích dalekohledech. Přesné určení může mít rozhodující vliv na získání sebejistoty, klidné spouštění a správné umístění zásahu. Uvedení konkrétní maximální vzdálenosti pro mysliveckou střelbu je značně problematické. U srnčí zvěře lze nicméně říct, že by neměla přesáhnout 150 m, u ostatní spárkaté zvěře 200 m. Nenajdeme-li jiný argument, je nad uvedené hranice minimálně problematické daný kus zvěře správně obeznat.

Přesné vymezení toho, co ještě je a co již není mysliveckou ranou, je tedy značně obtížné.

V každém případě se za mysliveckou ránu považuje zásah spárkaté zvěře stojící bokem ke střelci do oblasti komory, kde jsou životně důležité orgány a kde je pravděpodobnost rychlého usmrcení největší.

Jednoznačně nemysliveckou ranou je zásah trofeje, rána na měkko, na kýty na běhy nebo na hřbet. Obdobná situace nastává například při použití extrémně výkonných ráží při lovu méně vitální zvěře, kdy vznikají rozsáhlé škody na zvěřině (srnčí) nebo poškození kožešin.

 Za nemysliveckou je nutné považovat i ránu na hlavu holé zvěře, neboť spolehlivě smrtelný je toliko zásah mozkovny a jakékoliv pochybení vede ke zmrzačení kusu a v konečném důsledku jej odsuzuje k smrti hladem. Navíc bývá při zásahu hlavy zničena také spodní čelist, která se někde předkládá jako doklad na chovatelské přehlídky.

Velice diskutabilní je rána na krk spárkaté zvěře nebo rána na slecho u zvěře černé. 

Zasáhneme-li krční obratle nebo hlavní tepny, je taková rána „čistá“ a velice působivá. Je ovšem zároveň značně riskantní a nelze ji tedy jako mysliveckou doporučit všem myslivcům bez výhrady. Totéž platí o ráně vedené na zvěř stojící naostro zepředu, zatímco rána naostro zezadu je zcela nemyslivecká. To ovšem neplatí při střelbě na odcházející poraněnou zvěř, kdy nemá smysl s výstřelem váhat ani na okamžik. Při ráně na krk je třeba postupovat opatrně i v případě dostřelné rány, aby nedocházelo ke zbytečnému poškození trofeje.

Josef Drmota

MEDAILOVÝ SRNEC

MEDAILOVÝ SRNEC PINTEREST

ZAJÍC. Naši otcové říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu.

..... říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu

Na lovu dovede mnohému nebezpečí unikat

, ale plachost je také častou příčinou, že, zmaten podivnými událostmi, přinášejícími ohrožení jeho života, ztrácí orientaci a vrhá se bezhlavě do nebezpečí. Obdivujeme ho, jak si umí v kruhu nebo ve frontě lovců vybrat vyslovenou skulinu a proběhnout, známe ho jak dovede přikrčen prchat například brázdou, nebo uniknout, kryt křovím, či vyhledat rychle ochrannou krytinu a podobně. Nesmíme zapomínat na jeho zrakové vybavení - naši otcové říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu. 

A měli pravdu, neboť on vskutku vidí až dozadu. Jeho světla, položená po stranách hlavy, mu umožňují přehlédnout okruh téměř 360° , aniž by přitom musel pootočit hlavu, dovede se krýt stromem či jinou záštitou, dokáže to mnohem rychleji a snadněji než např. pronásledující jej šelma, která má světla umístěna vpředu.
Pro boj o přežití je každý tvor nějak vybaven a jeho způsob života odpovídá právě tomuto vybavení. Příroda ho neobdařila možnostmi aktivní obrany, ale je-li v nebezpečí, dovede zle poškrábat a dokonce i pokousat.

 Jeho obrana je většinou pasivní - je to, jak víme, v prvé řadě útěk, ve kterém hledá svoji spásu, a v tomto směru je vybaven všestranně dobře.

Myslivec a setkání. Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Sociální sítě, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Puškohledy

Optika a muflonka - momentka setkání s myslivcem....

Umíte cvaknout okamžik východu slunce nebo zvěř ten zázrak přírody nebo vaše lovecké momentky také? Udělejte to a dejte na sociální sítě přátelům!


Myslivost a sociální sítě

UŽ MĚ KONĚ VYVÁDĚJÍ...možná větší láska než myslivost a služba člověku, ovšem žádné kýty a svíčková do mrazáku!

Koníčci, koně velká láska (od pavel kysela)

KŇOUREK. Lov u pšeničného pole. To stojí za pozornost na sociální síti. Lovu zdar! Divočák, Černá zvěř, Diana bohyně lovu, Fotografie z myslivosti, Lovecké štěstí

Skvělý zásah...ať se podaří pokaždé!

KŇOUREK U PŠENIČNÉHO POLE

Bylo zhruba 19:45 když jsme s kamarádem usedali na malý posed u pšeničného pole, které je obklopeno obrovským lánem řepky.
 Během dne několikrát pršelo, a proto jsem dával naději zrovna tomuto místu, kde jsem párkrát po dešti černou zvěř pozoroval.
 Nad hlavami nám kroužilo několik holubů hřivnáčů a v protějším svahu si hrála dvě srnčata se srnou. Z naší společné čekané uplynulo sotva půl hodiny a Jirka mě upozorňoval na šramot v řepce, který ale po chvilce utichl.... Pokračovali jsme dál v naší tiché konverzaci o všem možném i nemožném, když se najednou z řepky vynořil do pšeničného pole lončák.

Jirka se ujmul dalekohledu a já kulovnice, po obeznání, kdy jsme zjistili že se jedná o samotné prase, jsem se rozhodl pro lov. V 20:25 zazněla rána a lončák zůstává v ohni. Po příchodu k úlovku následovaly pocty ulovené zvěři s přáním Lovu zdar. Ještě jednou děkuji patronům české myslivosti za tento lov a Jirkovi za pomoc při ošetření a přepravě uloveného kusu černé zvěře.


Kňourek 60kg
Vzdálenost 70m
308 win , Hornady SST 165gr




Jan M., sociální sítě Myslivost

Bažantí slepička a kuře ve volnosti. Slepice mají hnědé ochranné zbarvení...

Bažantí slepička a kuře ve volnosti 
Slepice mají hnědé ochranné zbarvení

Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). 

Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení.

Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.

Srneček v jeteli detail paroží. #Srnčí zvěř, Srnec, Zvěř živě, Fotografie z myslivosti, Myslivecké léto.

Srneček v jeteli detail paroží...

RADOST I ZKLAMÁNÍ

Málem jsem zapomněl, že jsem přišel také lovit.
Vzal jsem dalekohled a začal pozorně pátrat po pasece. Ve vysoké trávě byly hluboké výmoly po těžké těžební technice, ve kterých se leskla ještě nevyschlá dešťová voda, na mnoha místech paseky trčely ohyzdné větve po jejím nedbalém vyklizení. Můj prvotní výzkum asi dvě stě metrů dlouhé paseky neprokázal přítomnost žádné zvěře. Po chvíli jsem znovu začal prohlížet prostranství, až se můj pohled zastavil na dvou rezavých skvrnách.
Dalekohled mi prozradil, že je to srnčí zvěř, patrně byla při mém příchodu zalehlá nebo přišla ze sousedního smrkového porostu. Uždibovala v klidu vybrané pochoutky a pohybovala se jen na malém prostoru, ale já jsem potřeboval z menší vzdálenosti určit, zda ve dvojici není srnec. Obě zvířata byla totiž stejně velká, lépe řečeno malá, snad to byli sourozenci z loňska, potom by byla pravděpodobnost, že jeden je srneček, patrně knoflíčkáč, protože paroží jsem neviděl. A tak jsem čekal, že se dvojice přiblíží a já budu moci s určitostí zjistit, zda můj předpoklad je správný.

Trpělivost růže přináší, ale tentokrát to trvalo moc dlouho a zvěř se pořád nepřibližovala. Proto jsem se rozhodl - když nejde Mohamed k hoře... Přibližoval jsem se okrajem paseky využívaje kmenů, prohlubní, keříků, přes naházené haluze, zvěř jsem měl téměř pořád na očích. Někdy jsem k překonání vzdálenosti bez potřebného krytí musel použít i plížení. Připomenul jsem si tak čas u průzkumného družstva na vojně, kdy jsme museli dělat při cvičném přesunu baterie "průzkum pochodové osy". Jeli jsme v autě "osmsetpětce" jako předvoj a před každým "podezřelým" místem, hlavně vesnicí, vyskákali do příkopů a plížením či přískoky zkoumali okolí. Alespoň já jsem si tehdy před vesničany připadal trapně, ale vojna byla vojna. Ale vrátím se z vojny na paseku.

Upachtěný, upocený, nemohl jsem si vybírat stín, jsem se konečně zvěří nepozorován dostal až na padesát metrů od ní. V dolince za pařezem jsem mohl v relativním klidu zvážit a zhodnotit, zda lovit či nikoliv.
Na hlavě jednoho srnčího bylo dalekohledem vidět malé hrbolky, ovšem stoprocentní určení, že to je srneček to nebylo. Teprve po chvíli se srnčí pohnulo na malou vyvýšeninu a uviděl jsem střapec.
  Opřel jsem kulobrok vkleče o pařez, zamířil, vystřelil, štěstí mi bylo nakloněno. Velká radost i hrdost přišla, až jsem prohlížel zblízka svůj první úlovek spárkaté zvěře. S příjemnými pocity jsem se s knoflíkáčem vracel k autu. A tam mě čekal pád z vrcholu velké radosti do hlubin ještě snad většího zklamání. Když jsem přicházel k autu, znenadání kolem mě procházela asi z koupání se vracející rodina. Než jsem stačil dát úlovek do kufru auta, začaly padat na moji hlavu výčitky: "Proč jste zastřelil takovou pěknou srnečku?"
Snažil jsem se jim vysvětlit, že to je srneček, který do chovu nepatří, ale marně. Poslední tvrdý odsudek rodiny zněl: "Že se nestydíte takové pěkné zvířátko zastřelit!", a bylo to.

Rudý, zpocený ne už horkem, ale zahanbením, jsem rychle nasedl a jel domů. Radost byla tatam nejenom celou cestu, ale i doma při podobném verdiktu mojí rodiny.
Mnoha lidem je cizí, čím myslivci žijí, proč loví a proto je odsuzují. Ne každý pochopí, jak lze spojovat lásku k přírodě s lovem. Zkrátka - nemáme to ve společnosti lehké.

LIŠKA v přírodě. Přírodu zdobí svou krásou. Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně a sv. Hubertovi za jeho náklonnost.

Přírodu zdobí svou krásou. Mladá liška je důvěřivá...

Okamžitě jak jsem dostal lovecký lístek, zbrojní průkaz a povolenku k lovu začal jsem se věnovat lovu lišek

Štěstí mi však nepřálo, až jsem si splnil, co už jsem si dlouho přál. 16. květen je pro většinu myslivců magické datum. Začíná odstřel srnců a vlastně celá lovecká sezona. I já jsem vyrazil do lesa, ani ne tak na srnečka jako na prasátka a hlavně na ty lišky. Na posed jsem zasedl okolo půl osmé, ještě svítilo sluníčko, a tak jsem zatím pozoroval kosy a jiné opeřence. Po chvilce začalo vycházet srnčí! Srnci byli ale mladí a nadějní, takže jsem se jen kochal jejich trofejemi. Někdy v půl deváté vyšel z řepkového pole daněk - špičák a čekaná byla hned veselejší. Daněk nikam nespěchal, okusoval květy řepky a pomalu přišel až na osmdesát metrů k posedu. Pořádně jsem si ho prohlédl - byl to silný nadějný kus. Daněk pomalu zašel do řepky, kde nebyl téměř vidět a tak jsem na louce zůstal opět sám. Když jsem se po chvíli podíval doleva, kde máme krmeliště, vykoukla na mě z trávy u lesa liščí hlava.

Kulobrok ZH 7x57 byl v mžiku odjištěn a seděl v rameni. Liška se pomalu plížila ke krmelišti a stále se otáčela k lesu. Pak se zastavila mezi mnou a krmelištěm, zády ke mně. Kříž se jí ustálil na bedrech a padla broková rána. Broky lišku zasáhly. Ta se nahrbila a padla na bok. Rychle jsem přebil, chvilku čekal a zapálil povinnou cigaretu. Kouknu na hodinky. Je dvacet minut po deváté. Ani jsem nedokouřil a z pravé strany slyším nějaký šustot. Vykouknu ven a z meliorační strouhy vylezla poloviční liška než ta předešlá. "Lišče", říkám si. Kulobrok je opět v rameni, kříž na lišce, prst na kohoutku. Mačkám spoušť, a nic! Neodjištěno! Klid před výstřelem byl ten tam. Pomalu odjišťuji, ale pojistka trochu cvakla a to lišce stačilo. Přeskočila strouhu a hurá přes louku k řepce. Po čtyřiceti metrech se zastavila, a to již měla kříž na hrudi. Padla rána a kule ukončila kmotře její loupežný život. Přebíjím, zapaluji si cigaretu, koukám na čas - 21.25.

Během pěti minut dvě lišky! To bude určitě stará s liščetem! Ta druhá byla o polovinu menší, to určitě bylo lišče. Měsíc pěkně svítil, tak jsem se rozhodl, že ještě chvíli posedím, možná přijde ještě nějaká kmotra. Když se dlouho nic nedělo, rozhodl jsem se, že čekanou ukončím a půjdu se podívat na své úlovky. Nejdříve jsem se šel podívat na tu první u krmeliště. Jaké bylo moje překvapení, když místo normálně vzrostlé lišky ležel v trávě jedenáctikilový lišák. Tak co je potom ta druhá liška?! Že by to nebylo lišče, ale stará fena? Jaké bylo mé druhé překvapení, když druhá liška byl taky lišák. Že by chodili dva lišáci spolu? Nebo to byla jen náhoda, že přišli dva lišáci za sebou? Ale pak proč druhý lišák nereagoval na předešlý výstřel? Odpovědi na tyto otázky se asi už nedozvíme. Já byl šťastný, že se mi čekaná takto povedla.

Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně
Ale pak proč druhý lišák nereagoval na předešlý výstřel? Odpovědi na tyto otázky se asi už nedozvíme. Já byl šťastný, že se mi čekaná takto povedla. Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně a sv. Hubertovi za jeho náklonnost.

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 

Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

Pohled na krajinu od rybníka a posedu z myslivcovy cesty na srnce co tu na paši se srnou pravidelně vychází. Obrázek si klikem zvětšíte!

U rybníka a posedu srnčí vychází a myslivec jde na čekanou....(od pavel kysela)

#Lovecké stezky, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie, 

SRNEC ROČEK. Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, Poslední hryz, Příroda a myslivost, Roček, Sociální sítě, Srnčí zvěř, Srnec v červnu

Srnec roček

SRNEC v ČERVNU

Včera navečer se na mě Diana s Hubertem pousmáli a dopřáli ulovit tohoto ročka. Uloven kulovnicí CZ 527 v ráži .222 Rem, střelou RWS 3,24g na cca 80.metrů. Váha 11. kg.


Lovu zdar!


Sociální sítě - Myslivost Petr H.

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky

Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

Letošní raritní trofej srnce. Trofeje, Srnec, Srnec v červnu, Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, lov

Raritní trofej

Zajímavá trofej srnce (Petr)

Ráno v 5:30 h se mi podařilo ulovit tohoto srnce se zajímavou trofejí, kdy jsem ho náhodně obeznal minulý víkend. Dnes jsem poseděl u řepky, co kdyby se ukázala černá, ale marně. Pak jsem obešel louky, kde se srnec pohyboval. Byl tam jediný kus srnčího a to byl právě tento srnec.

Už pomalu zatahoval směrem do lesa, ale stihl jsem ho došoulat po hraně lesa na 50m (kvůli vysoké trávě) a i přes jeho mazanost mi dal šanci k lovu.


Střílen z trojnožky, 19kg. Věk odhaduji cca 5let.


Lovu Zdar!




Sociální sítě Myslivost Petr N.

LOV NA LIŠKU #Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

...ale střílet umí (a jakou má flintu!)

Lovecké štěstí

Na pul 8 chci jít na srnce, tak se i stalo...na posedu sedím kolem pul 8, nic se neděje, ve 20.15 měním stanoviště - posečenou louku u řepky...asi 1 km od posedu kde jsem byl.
Jsem na místě, pomalu, potichu jdu k posedu který je zhruba v polovině louky je to obdélník
 300 na 70 m....sedím, rovnam se a upravují větvičky na střílně, vytahují tu průberní srnci z řepky.....nesedím ani 10 min.

A zleva vytahuje liška,raději ještě utvrzuji pohled přes dalekohled.....je to menší liška, myškuje na kraji řepky, rozhodují se rychle, aby liška nezatáhla do řepky, na mém variablu dávám zvětšení 7 .mířím na komoru, liška značí zásah, ale v ohni nezůstává, točí se, kousek odbíha po louce a do řepky, chvilku čekám a jdu
na nástřel,barvy hodně... Jdu po barvě a liška zhasla cca o 25 krocích v kolejaku řepky....starý lišák....

Lovu zdar!
Uloven ve 20:35 střelou 30-06 lapua mega 12 g na 85 kroků

Text facebooku zčásti jazykově upraven ponechán původní styl...ale chlapec střílet umí (a jakou má flintu!)


#Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se