 |
| Srneček v jeteli detail paroží... |
RADOST I ZKLAMÁNÍ
Málem jsem zapomněl, že jsem přišel také lovit.
Vzal jsem dalekohled a začal pozorně pátrat po pasece. Ve vysoké trávě byly hluboké výmoly po těžké těžební technice, ve kterých se leskla ještě nevyschlá dešťová voda, na mnoha místech paseky trčely ohyzdné větve po jejím nedbalém vyklizení. Můj prvotní výzkum asi dvě stě metrů dlouhé paseky neprokázal přítomnost žádné zvěře. Po chvíli jsem znovu začal prohlížet prostranství, až se můj pohled zastavil na dvou rezavých skvrnách.
Dalekohled mi prozradil, že je to srnčí zvěř, patrně byla při mém příchodu zalehlá nebo přišla ze sousedního smrkového porostu. Uždibovala v klidu vybrané pochoutky a pohybovala se jen na malém prostoru, ale já jsem potřeboval z menší vzdálenosti určit, zda ve dvojici není srnec. Obě zvířata byla totiž stejně velká, lépe řečeno malá, snad to byli sourozenci z loňska, potom by byla pravděpodobnost, že jeden je srneček, patrně knoflíčkáč, protože paroží jsem neviděl. A tak jsem čekal, že se dvojice přiblíží a já budu moci s určitostí zjistit, zda můj předpoklad je správný.
Trpělivost růže přináší, ale tentokrát to trvalo moc dlouho a zvěř se pořád nepřibližovala. Proto jsem se rozhodl - když nejde Mohamed k hoře... Přibližoval jsem se okrajem paseky využívaje kmenů, prohlubní, keříků, přes naházené haluze, zvěř jsem měl téměř pořád na očích. Někdy jsem k překonání vzdálenosti bez potřebného krytí musel použít i plížení. Připomenul jsem si tak čas u průzkumného družstva na vojně, kdy jsme museli dělat při cvičném přesunu baterie "průzkum pochodové osy". Jeli jsme v autě "osmsetpětce" jako předvoj a před každým "podezřelým" místem, hlavně vesnicí, vyskákali do příkopů a plížením či přískoky zkoumali okolí. Alespoň já jsem si tehdy před vesničany připadal trapně, ale vojna byla vojna. Ale vrátím se z vojny na paseku.
Upachtěný, upocený, nemohl jsem si vybírat stín, jsem se konečně zvěří nepozorován dostal až na padesát metrů od ní. V dolince za pařezem jsem mohl v relativním klidu zvážit a zhodnotit, zda lovit či nikoliv.
Na hlavě jednoho srnčího bylo dalekohledem vidět malé hrbolky, ovšem stoprocentní určení, že to je srneček to nebylo. Teprve po chvíli se srnčí pohnulo na malou vyvýšeninu a uviděl jsem střapec.
Opřel jsem kulobrok vkleče o pařez, zamířil, vystřelil, štěstí mi bylo nakloněno. Velká radost i hrdost přišla, až jsem prohlížel zblízka svůj první úlovek spárkaté zvěře. S příjemnými pocity jsem se s knoflíkáčem vracel k autu. A tam mě čekal pád z vrcholu velké radosti do hlubin ještě snad většího zklamání. Když jsem přicházel k autu, znenadání kolem mě procházela asi z koupání se vracející rodina. Než jsem stačil dát úlovek do kufru auta, začaly padat na moji hlavu výčitky: "Proč jste zastřelil takovou pěknou srnečku?"
Snažil jsem se jim vysvětlit, že to je srneček, který do chovu nepatří, ale marně. Poslední tvrdý odsudek rodiny zněl: "Že se nestydíte takové pěkné zvířátko zastřelit!", a bylo to.
Rudý, zpocený ne už horkem, ale zahanbením, jsem rychle nasedl a jel domů. Radost byla tatam nejenom celou cestu, ale i doma při podobném verdiktu mojí rodiny.
Mnoha lidem je cizí, čím myslivci žijí, proč loví a proto je odsuzují. Ne každý pochopí, jak lze spojovat lásku k přírodě s lovem. Zkrátka - nemáme to ve společnosti lehké.
