 |
| Srnčí na jalovci s domácím houskovým knedlíkem |
Jistě každého z nás při šoulačce či čekané v tichu lesa překvapil šramot,
puška šla hned do pohotovostní polohy, zda se z houštiny vyřítí divočák – ale s povykem vylétl jenom obyčejný kos, jakoby se nám vysmíval, že nás ošidil a vylekal. To on rozhrabáváním spadaného listí a hledáním potravy nadělá hluku až až. Tento hojný černý opeřenec mě uchystal překvapení, ovšem jiného druhu a ne v lese, ale u našeho domku. Domek střeží u branky dva štíhlé jalovce. Jeden jsme vysadili před třiceti lety, ve školce nám pravili, že doroste maximálně metr a půl, nyní má více než čtyři metry a roste stále výše. Druhý, nešlechtěný, jsme si před dvaceti lety na památku dovezli půlmetrový ze Slovenska ze svahu Choče, kde tehdy manželka pobývala v lázních. I ten se snaží přerůst náš domek, podařilo se mu dohnat a předehnat svého staršího druha. Oba vznosní štíhlí krasavci poskytují každoročně pohostinství pro ptactvo – už v jejich korunách mnohokrát hnízdili různí pěvci, přestože jsou stromy v těsné blízkosti chodníku, kudy několikrát denně procházíme.
I onoho roku si na přelomu března a dubna jeden z jalovců vybrala pro hnízdění kosice, vlastně dvě kosice. Každým rokem se zdržují přes celou zimu u domku, neputují k jihu, navštěvují krmítka, tulí se v plískanicích a mrazech pod hustou korunou jedličky před oknem kuchyně, velmi dobře vědí, že jim vždy nachystáme nějakou dobrotu. Toho roku to měly, oproti minulému, snadnější, protože zima byla velmi mírná, jaro přišlo neobvykle brzy. Proto se také založení hnízda uskutečnilo dříve než v jiných letech, hnízdění však bylo komplikované, jeden jalovec se totiž zalíbil oběma kosicím, které mezi sebou o místo urputně bojovaly.
Zpočátku vše vypadalo normálně, jednoho rána přinesla kosice v zobáku do jalovce kus mikrotenového sáčku, se kterým v koruně delší dobu šustila, než našla jeho nejsprávnější polohu. Hned toho dne po poledni se situace podstatně změnila. Za pěkného nezvykle teplého počasí jsem s manželkou seděli u domku při kávě a okolo hlav nám s povykem divoce přeletěly dvě kosice, přistály kousek před námi pod jalovcem a pustily se do sebe k našemu velkému údivu klovanci a údery křídel. Po lítém boji obě aktérky odletěly, jedna z nich se po chvíli vrátila a v zobáku do jalovce přinesla z říčky Rusavy jakýsi zablácený cár, nějaký čas v koruně hlučně hospodařila. V tu dobu ale na střechu nedaleké garáže přistála druhá kosice se suchou travou v zobáku a upřeně sledovala šramot v jalovci. Později nastal klid, ale klid před bouří - z koruny vystartovala kosice a pustila se do houževnatého boje se svou sokyní na střeše. Těžko říci, která vyhrála, obě nám zmizely v korytě Rusavy. Podobné situace se souboji se opakovaly po dva dny, třetího dne už do jalovce přistávala bez boje jen jedna kosice, nevím, zda to byla ta, která s budováním hnízda začala či druhá, která svou soupeřku pokořila. Jedno však je jisté, že prohravší zůstala našemu okolí také věrná a začala si budovat hnízdo na zahradě za domkem. Jenomže na velmi nevhodném místě - hned vedle dveří pod střechou kůlny na nářadí, kam několikrát denně chodíme. Nanosila tam pár provázků a suchých trav, ale velmi brzo zjistila, že to není to pravé ořechové a ve stavění přestala. Kde našla vhodnější místo, jsem nezjistil, na naší zahradě to však nebylo, snad na sousední.
Na jalovci už v klidu vítězná kosice dokončila stavbu hnízda, snesla vajíčka, vytrvale seděla, sem tam s křikem odletěla posilnit se a s pokřikem se i po chvíli vracela. Nevadilo jí, že se často pohybuje po chodníku v těsné blízkosti jalovce, ani to, že opodál sedáváme pod pergolou. Tak jsme se z přítomnosti kosice těšili více než tři týdny až jednoho dne hlasité odlety a přílety ustaly, na jalovci i v jeho okolí panoval podezřelý, nic dobrého nevěstící klid. Dalšího dne mě manželka přiměla, abych zjistil příčinu změněné situace. Vzal jsem žebříček, postavil ho k jalovci, nahlédl opatrně do hnízda - zlá předtucha se naplnila, uviděl jsem tři bezvládná tělíčka kosích mláďat. Snad se kosice stala kořistí kuny, kterou po večerech někdy vídáme na břehu říčky i před naším domkem. Možná ji polapila nějaká kočka, náš Zrzek to snad nebyl, ne každou případnou kořist nám předloží na dvorku, tentokrát jsme nic nenašli. Manželka přišla s verzí, že se kosice mohla otrávit. V těsné blízkosti jalovce s hnízdem totiž máme od jara do podzimu vzrostlé oleandry s velkými mísami pod květináči na zásobu vody a z nich kosice někdy pila - oleandr je jedovatý, jed možná prosákl přes kořenový bal do vody v míse, a to se kosici stalo osudným. Hned jsem musel vyrobit na mísy kryty, aby nedošlo k případné další nešťastné události. Jak to už v životě bývá, smutné záležitosti jsou alespoň částečně vystřídány radostnějšími chvílemi. Tentokrát se o to postaral další opeřenec
- pěnice černohlavá, jeden z našich nejlepších pěvců. Jakoby na objednávku pro zlepšení naší nálady začala pěnice koncertovat na višni za domkem. Nikdy předtím jsme ji u nás na zahradě neviděli ani neslyšeli, tentokrát jakoby to chtěla vynahradit. Vyzpěvovala nejen překrásně, ale i vytrvale od rána do večera, den co den, od dubna až do konce června. A neustále na stejném stanovišti, ani jí nevadilo, že sedíme na lavičce pod višní, spíše naopak to vypadalo, že nám chtěla předvést svoje nejlepší trylky. Těšila i udivovala nás nesmírně, snad nám bude koncertovat i v příštích letech. Potěšilo nás také zjištění, že naši zahradu nakonec navštěvovalo i nové pokolení kosů se svojí matkou - myslím to byla ona poražená ze souboje - která neustále varovala potomstvo před nebezpečnou přítomností našeho Zrzka. Jakmile se kocour objevil na zahradě a třeba si jen spokojeně hověl ve stínu keříku, už to začalo - kosice se rozkřičela, roztáhla křídla, potřepávala ocasem, poskakovala nejdříve na stromě z větve na větev, potom se rozkřičela ještě víc a přistála nebojácně na keříku těsně nad Zrzkem. Někdy to útočení kocour nevydržel a loudavě odtáhl do klidu na dvorek, jindy se vzdala kosice a odlétla k sousedům. Mohli jsme tedy očekávat, že jako v minulých zimách, bude nás i v nastávajících těšit kosí přítomnost před okny našeho domku. A tak se také k naší radosti stalo.
Text Jiří Valenta Myslivost
I onoho roku si na přelomu března a dubna jeden z jalovců vybrala pro hnízdění kosice, vlastně dvě kosice. Každým rokem se zdržují přes celou zimu u domku, neputují k jihu, navštěvují krmítka, tulí se v plískanicích a mrazech pod hustou korunou jedličky před oknem kuchyně, velmi dobře vědí, že jim vždy nachystáme nějakou dobrotu. Toho roku to měly, oproti minulému, snadnější, protože zima byla velmi mírná, jaro přišlo neobvykle brzy. Proto se také založení hnízda uskutečnilo dříve než v jiných letech, hnízdění však bylo komplikované, jeden jalovec se totiž zalíbil oběma kosicím, které mezi sebou o místo urputně bojovaly.
Zpočátku vše vypadalo normálně, jednoho rána přinesla kosice v zobáku do jalovce kus mikrotenového sáčku, se kterým v koruně delší dobu šustila, než našla jeho nejsprávnější polohu. Hned toho dne po poledni se situace podstatně změnila. Za pěkného nezvykle teplého počasí jsem s manželkou seděli u domku při kávě a okolo hlav nám s povykem divoce přeletěly dvě kosice, přistály kousek před námi pod jalovcem a pustily se do sebe k našemu velkému údivu klovanci a údery křídel. Po lítém boji obě aktérky odletěly, jedna z nich se po chvíli vrátila a v zobáku do jalovce přinesla z říčky Rusavy jakýsi zablácený cár, nějaký čas v koruně hlučně hospodařila. V tu dobu ale na střechu nedaleké garáže přistála druhá kosice se suchou travou v zobáku a upřeně sledovala šramot v jalovci. Později nastal klid, ale klid před bouří - z koruny vystartovala kosice a pustila se do houževnatého boje se svou sokyní na střeše. Těžko říci, která vyhrála, obě nám zmizely v korytě Rusavy. Podobné situace se souboji se opakovaly po dva dny, třetího dne už do jalovce přistávala bez boje jen jedna kosice, nevím, zda to byla ta, která s budováním hnízda začala či druhá, která svou soupeřku pokořila. Jedno však je jisté, že prohravší zůstala našemu okolí také věrná a začala si budovat hnízdo na zahradě za domkem. Jenomže na velmi nevhodném místě - hned vedle dveří pod střechou kůlny na nářadí, kam několikrát denně chodíme. Nanosila tam pár provázků a suchých trav, ale velmi brzo zjistila, že to není to pravé ořechové a ve stavění přestala. Kde našla vhodnější místo, jsem nezjistil, na naší zahradě to však nebylo, snad na sousední.
Na jalovci už v klidu vítězná kosice dokončila stavbu hnízda, snesla vajíčka, vytrvale seděla, sem tam s křikem odletěla posilnit se a s pokřikem se i po chvíli vracela. Nevadilo jí, že se často pohybuje po chodníku v těsné blízkosti jalovce, ani to, že opodál sedáváme pod pergolou. Tak jsme se z přítomnosti kosice těšili více než tři týdny až jednoho dne hlasité odlety a přílety ustaly, na jalovci i v jeho okolí panoval podezřelý, nic dobrého nevěstící klid. Dalšího dne mě manželka přiměla, abych zjistil příčinu změněné situace. Vzal jsem žebříček, postavil ho k jalovci, nahlédl opatrně do hnízda - zlá předtucha se naplnila, uviděl jsem tři bezvládná tělíčka kosích mláďat. Snad se kosice stala kořistí kuny, kterou po večerech někdy vídáme na břehu říčky i před naším domkem. Možná ji polapila nějaká kočka, náš Zrzek to snad nebyl, ne každou případnou kořist nám předloží na dvorku, tentokrát jsme nic nenašli. Manželka přišla s verzí, že se kosice mohla otrávit. V těsné blízkosti jalovce s hnízdem totiž máme od jara do podzimu vzrostlé oleandry s velkými mísami pod květináči na zásobu vody a z nich kosice někdy pila - oleandr je jedovatý, jed možná prosákl přes kořenový bal do vody v míse, a to se kosici stalo osudným. Hned jsem musel vyrobit na mísy kryty, aby nedošlo k případné další nešťastné události. Jak to už v životě bývá, smutné záležitosti jsou alespoň částečně vystřídány radostnějšími chvílemi. Tentokrát se o to postaral další opeřenec
- pěnice černohlavá, jeden z našich nejlepších pěvců. Jakoby na objednávku pro zlepšení naší nálady začala pěnice koncertovat na višni za domkem. Nikdy předtím jsme ji u nás na zahradě neviděli ani neslyšeli, tentokrát jakoby to chtěla vynahradit. Vyzpěvovala nejen překrásně, ale i vytrvale od rána do večera, den co den, od dubna až do konce června. A neustále na stejném stanovišti, ani jí nevadilo, že sedíme na lavičce pod višní, spíše naopak to vypadalo, že nám chtěla předvést svoje nejlepší trylky. Těšila i udivovala nás nesmírně, snad nám bude koncertovat i v příštích letech. Potěšilo nás také zjištění, že naši zahradu nakonec navštěvovalo i nové pokolení kosů se svojí matkou - myslím to byla ona poražená ze souboje - která neustále varovala potomstvo před nebezpečnou přítomností našeho Zrzka. Jakmile se kocour objevil na zahradě a třeba si jen spokojeně hověl ve stínu keříku, už to začalo - kosice se rozkřičela, roztáhla křídla, potřepávala ocasem, poskakovala nejdříve na stromě z větve na větev, potom se rozkřičela ještě víc a přistála nebojácně na keříku těsně nad Zrzkem. Někdy to útočení kocour nevydržel a loudavě odtáhl do klidu na dvorek, jindy se vzdala kosice a odlétla k sousedům. Mohli jsme tedy očekávat, že jako v minulých zimách, bude nás i v nastávajících těšit kosí přítomnost před okny našeho domku. A tak se také k naší radosti stalo.
Text Jiří Valenta Myslivost
