Srneček v jeteli detail paroží. #Srnčí zvěř, Srnec, Zvěř živě, Fotografie z myslivosti, Myslivecké léto.

Srneček v jeteli detail paroží...

RADOST I ZKLAMÁNÍ

Málem jsem zapomněl, že jsem přišel také lovit.
Vzal jsem dalekohled a začal pozorně pátrat po pasece. Ve vysoké trávě byly hluboké výmoly po těžké těžební technice, ve kterých se leskla ještě nevyschlá dešťová voda, na mnoha místech paseky trčely ohyzdné větve po jejím nedbalém vyklizení. Můj prvotní výzkum asi dvě stě metrů dlouhé paseky neprokázal přítomnost žádné zvěře. Po chvíli jsem znovu začal prohlížet prostranství, až se můj pohled zastavil na dvou rezavých skvrnách.
Dalekohled mi prozradil, že je to srnčí zvěř, patrně byla při mém příchodu zalehlá nebo přišla ze sousedního smrkového porostu. Uždibovala v klidu vybrané pochoutky a pohybovala se jen na malém prostoru, ale já jsem potřeboval z menší vzdálenosti určit, zda ve dvojici není srnec. Obě zvířata byla totiž stejně velká, lépe řečeno malá, snad to byli sourozenci z loňska, potom by byla pravděpodobnost, že jeden je srneček, patrně knoflíčkáč, protože paroží jsem neviděl. A tak jsem čekal, že se dvojice přiblíží a já budu moci s určitostí zjistit, zda můj předpoklad je správný.

Trpělivost růže přináší, ale tentokrát to trvalo moc dlouho a zvěř se pořád nepřibližovala. Proto jsem se rozhodl - když nejde Mohamed k hoře... Přibližoval jsem se okrajem paseky využívaje kmenů, prohlubní, keříků, přes naházené haluze, zvěř jsem měl téměř pořád na očích. Někdy jsem k překonání vzdálenosti bez potřebného krytí musel použít i plížení. Připomenul jsem si tak čas u průzkumného družstva na vojně, kdy jsme museli dělat při cvičném přesunu baterie "průzkum pochodové osy". Jeli jsme v autě "osmsetpětce" jako předvoj a před každým "podezřelým" místem, hlavně vesnicí, vyskákali do příkopů a plížením či přískoky zkoumali okolí. Alespoň já jsem si tehdy před vesničany připadal trapně, ale vojna byla vojna. Ale vrátím se z vojny na paseku.

Upachtěný, upocený, nemohl jsem si vybírat stín, jsem se konečně zvěří nepozorován dostal až na padesát metrů od ní. V dolince za pařezem jsem mohl v relativním klidu zvážit a zhodnotit, zda lovit či nikoliv.
Na hlavě jednoho srnčího bylo dalekohledem vidět malé hrbolky, ovšem stoprocentní určení, že to je srneček to nebylo. Teprve po chvíli se srnčí pohnulo na malou vyvýšeninu a uviděl jsem střapec.
  Opřel jsem kulobrok vkleče o pařez, zamířil, vystřelil, štěstí mi bylo nakloněno. Velká radost i hrdost přišla, až jsem prohlížel zblízka svůj první úlovek spárkaté zvěře. S příjemnými pocity jsem se s knoflíkáčem vracel k autu. A tam mě čekal pád z vrcholu velké radosti do hlubin ještě snad většího zklamání. Když jsem přicházel k autu, znenadání kolem mě procházela asi z koupání se vracející rodina. Než jsem stačil dát úlovek do kufru auta, začaly padat na moji hlavu výčitky: "Proč jste zastřelil takovou pěknou srnečku?"
Snažil jsem se jim vysvětlit, že to je srneček, který do chovu nepatří, ale marně. Poslední tvrdý odsudek rodiny zněl: "Že se nestydíte takové pěkné zvířátko zastřelit!", a bylo to.

Rudý, zpocený ne už horkem, ale zahanbením, jsem rychle nasedl a jel domů. Radost byla tatam nejenom celou cestu, ale i doma při podobném verdiktu mojí rodiny.
Mnoha lidem je cizí, čím myslivci žijí, proč loví a proto je odsuzují. Ne každý pochopí, jak lze spojovat lásku k přírodě s lovem. Zkrátka - nemáme to ve společnosti lehké.

SRNČÍ ZVĚŘ. Ze všech druhů spárkaté je srnčí zvěř nejvnímavější ke všem nepříznivým vlivům.

SRNČÍ ZVĚŘ

Srnec

Je naší nejpočetnější spárkatou zvěří. Rozšířená prakticky ve všech oblastech státu. Zazvěření se pohybuje v průměru kolem šesti kusů na 100 ha honební plochy.

 K lovu srnčí zvěře má tedy příležitost většina myslivců. Ne všichni ale mají dostatek zkušeností a tak se stává, že jsou loveny i nadějné kusy.

Trofejovou zvěř lovíme předčasně. (V Maďarsku trofejový srnec kulminuje v devíti letech. Předčasné ulovení nadějného - chovného, znamená pro střelce finanční postih.)

Ze všech druhů spárkaté je srnčí zvěř nejvnímavější ke všem nepříznivým vlivům. Proto jako první zareagovala na zhoršené životní podmínky - na vysoký stupeň chemizace zemědělské a lesní výroby - na imisní spady, na zbytečnou a neopodstatněnou velikost honů s monokulturními plodinami, na narůstající plochy řepek "dvounulek", na vysokou návštěvnost lesů a přírody vůbec, jejímž důsledkem je snížení pastevních cyklů z potřebných 8 - 12, někde až na polovinu. A to je, vzhledem k malému objemu předžaludku srnčí zvěře, velice razantní snížení.

Zareagovala snížením živé hmotnosti, vitality, plodnosti a poklesem bodové hodnoty trofejí. Bylo by asi mylné předpokládat, že se s těmito vlivy vyrovná a že dojde k nějaké následné populační explozi. Rezidua těžkých kovů - kadmia, rtuti, olova, polychlorovaných bifenilů a DDT stále ještě v půdě přetrvávají a potravním řetězcem do organizmu pronikají. S rezidui DDT se setkáváme - "díky" jeho vysoké těkavosti - i tam, kde již léta není používán nebo nebyl použit vůbec.
Bylo by asi také naivní předpokládat, že samostatně hospodařící zemědělec způsobí náhlý zvrat k lepšímu. On, stejně jako majitel lesa, se bez herbicidů, insekticidů, v bramborářských oblastech i bez fungicidů, neobejde. Plus všech současných pesticidů je v tom, že se v půdě rychle rozkládají na neškodné sloučeniny. Jejich vysoká účinnost však vyžaduje vysokou odbornost při míchání a při aplikaci. To se vždy plně nedoceňuje.

Vliv zemědělského hospodaření  Nebylo by ani reálné předpokládat, že s větším zastoupením soukromého sektoru v zemědělství se výrazně omezí dávky průmyslových, zejména dusíkatých hnojiv na jeden hektar zemědělské plochy a začne se klasicky hospodařit s větším podílem statkových hnojiv, tj. chlévské mrvy, močůvky, popřípadě zeleného hnojení atp. Chybí totiž skot, jejich největší producent. Jeho stavy jsou dnes nízké. A jaké důsledky i pro zvěř mají předusíkované plodiny, je všeobecně známo.
Dnes  nejsou výjimkou několikasethektarové hony s jednou plodinou. Vyhovovaly hlavně zvěři černé, jelení a někdy i daňčí a mufloní. Kryt, klid a po sklizni i potřebný rozhled v nich nacházela i zvěř srnčí. V kukuřičné a řepařské oblasti se tak postupně, ale v relativně krátkém čase, stávala tlupní polní zvěří.

Srnec v létě

Velké hony byly draze zaplaceny úbytkem rozptýlené zeleně, remízků, zčásti i větrolamů. Plodiny i půda trpěly větrnou erozí, zvěř na to doplatila snížením krytových a klidových možností, potravního spektra a tudíž i úživností honitby. Drobná zvěř i ztrátou orientace, protože jí chyběly optické body. Po sklizni plodin a následně rychle provedené podmítce, resp. orbě, zvěř tzv. fyziologicky 2 - 3 týdny hladověla.
Dnes jsou výměry pozemků - honů podstatně menší, ale než se obnoví remízky a rozptýlená zeleň, to nějaký čas potrvá. Nebude asi reálné počítat s tím, že se znovu - v původní míře - v přírodě objeví plevele, které se za dobu velkoplošného hospodaření z polí "vytratily". Prof. Josef Hromas odhaduje, že vlivem selektivních herbicidů se tento počet snížil v původních asi šedesáti druhů na čtvrtinu. U hmyzu je situace obdobná. A předpoklad? Zřejmě další pokles, protože vývoj a výroba stále nových selektivních pesticidů pokračuje.

Vlivy lesního hospodaření  Obdobně je tomu v lesním hospodářství. Monokultury dřevin snižují úživnost lesa. Plošné paseky však poskytují zvěři kryt a více klidu i potravy. Použití pesticidů má pro zvěř stejně nepříznivé důsledky jako v zemědělství.
Uvedené nepříznivé vlivy na srnčí zvěř mohou myslivci jen stěží ovlivnit. Kvalitu chovu, zdravotní stav a početní stavy zvěře však naší činností můžeme ovlivňovat a to velmi výrazně: péčí o životní prostředí, přikrmováním, péčí o hygienu prostředí v místech soustřeďování zvěře, léčbou, průběrným odstřelem a celoroční ochranou zvěře.

Jak srnčí přikrmovat?  O vhodnosti krmiv a přikrmování zvěře bylo již hodně napsáno - autory jak z vědeckovýzkumných pracovišť, tak praxe, oboje je cenné. Přesto mnozí myslivci chybují. Po žních se vyváží místo do krmelců a krytých zásypů na volné hromady poměrně dostupná zadina, která zakrátko zvlhne, zplesniví a stane se zdrojem nebezpečných aflatoxinů. Také seno, předčasně založené do jeslí, vlhne, ztratí svoji typickou vůni, zvěř o něj nemá zájem a může být příčinou zažívacích potíží. Chybou je zakládat jej na zem. Sena zakládejme méně, ale častěji krmelce doplňujme. Organismus srnčí zvěře je "zařízen" na vyhledávání a sbírání paše, ne na krmení.
Srnčí by si z energetických krmiv už na podzim mělo vytvořit tukové rezervy, které si doplňuje v předjaří, když je vyčerpá. Zvlášť vysoké nároky mají v tomto období srny (začíná růst plodů) a srnčata, která obnovují svůj růst. Je přece naším cílem, aby zvěř zimu přežila s minimálními ztrátami.
V honitbách s vysokým podílem řepky dvounulky je nezbytné přikrmovat senem (nejlépe vojtěškovým, neodroleným) a pluchatým ovšem již od listopadu. Je vhodné krmná zařízení po dohodě s majiteli pozemků přemísťovat co nejblíže k těmto plochám. Slaniska jsou samozřejmostí v celé honitbě.

Hygiena krmných zařízení  Zvláštní péči vyžaduje hygiena prostředí v místech většího soustřeďování zvěře, kolem krmelců a slanisek. Je důležité včas vyklízet jesle, shrabat a odklidit zbytky pod nimi, dobře vápnit. Jesle nedělejme příliš těžké, abychom je mohli snadněji přemísťovat na prosluněná místa. Mělo by jich být více. Nestačí, aby v úseku byl krmelec jen jeden centrální. To proto, aby i slabší, odbíjené, kusy si našly místo u vedlejšího krmelce a aby zvěř v tužší zimě zbytečně neztrácela energii.
Obezřetní bychom měli být, pokud ulovíme zvěř, která vykazovala změněné chování - počínaje ztrátou plachosti atd. Bývá to zpravidla po delším, jednostranném příjmu řepky, ale nikdy nemůžeme vyloučit vzteklinu, jejíž počáteční příznaky jsou obdobné. Na nečekaný výpad vzteklé lišky nebývá srnčí připraveno, protože zdravá liška, byť hladová, dospělý zdravý kus srnčího - třeba i s mládětem - zpravidla nenapadá.

Poměr pohlaví v populaci  Poměr pohlaví je stále diskutovanou a diskutabilní otázkou. Tam, kde z různých příčin klesají stavy, je opodstatněná snaha jej rozšířit ve prospěch srn. Uvádí to i starší literatura. Kvalitě chovu tím ovšem neprospějeme, protože do říje se pak zapojí i vysloveně průběrný srnec, který by při dostatku dobrých srnců byl bez šancí. Pokud nemáme poměr pohlaví 1 : 1, ale širší ve prospěch srn, budeme muset věnovat ještě větší pozornost průběrnému odstřelu v následujících letech.
Ten významně ovlivňuje úroveň chovu zvěře v honitbě. Chybuje se v tom, že se orientuje spíše na samčí zvěř, zatímco odlovu holé se nepřisuzuje zvláštní důležitost.

Odstřel zvěře při hranicích honitby   Několik slov k odstřelu zvěře při hranicích honitby. Rozšířený byl zejména v časech, kdy honitby byly s malou výměrou - stohektarové, tam každé ulovení srnčího bylo příhraniční. I dnes se velmi často praktikuje, což nepřispívá k dobrým sousedským vztahům. Hraniční odstřel však není vhodný ani z chovatelského hlediska. Víme, že srnčí zvěř je v podstatě nesnášenlivá. (Proto ani její oborní chov nepřinesl očekávané výsledky.) Uvolněná místa brzy obsadí zvěř z vlastní, spíše ale ze sousední honitby (pokud tamější myslivci nepostupují stejně). Jestliže naopak zašetřujeme zvěř v komoře, zákonitě počítejme s tím, že se v ní bude rodit a rozmnožovat i zvěř nevhodná k dalšímu chovu.

Kdy začít s odstřelem?  S odstřelem bychom měli začít v září. V letním šatě zvěř lépe posoudíme, máme větší možnost srovnání, protože se postupně sdružuje do tlup a na pastvě se zdržuje déle. Zjistíme-li srnu, která každoročně mívá slabé srnče, pak chovu prospěje, když odlovíme i ji. Rozhodneme-li se odlovit jedno ze dvou srnčat, pak zpravidla volíme slabší z nich. Většinou to však bývá srnečka a proto bychom si předem měli odpovědět, jaký poměr pohlaví v honitbě potřebujeme.

Lov srnčat od srny   Nejednotné jsou i názory na odlov tří srnčat od jedné srny. Je-li to srna, která tři srnčata klade každým rokem, dokáže je uživit, ochránit a jsou-li z vyrovnaného vrhu a tedy i "normálně" rostou a vyvíjejí se, pak bude asi účelné všechny tři ponechat, bez ohledu na jejich pohlaví. Plodnost je vlastnost vysoce dědivá. Heritabilita plodnosti je ve srovnání s heritabilitou mléčnosti zhruba dvaapůlnásobná. Prakticky vzato, plodnost je asi ze 70 % ovlivňována dědičností a jen ze 30 % vlivy prostředí. Na mléčnost působí naopak zejména prostředí (hlavně výživa) a jen malým podílem, ani ne 30 %, se uplatňuje vliv dědičnosti. Vysoce plodná srna tuto vlastnost přenáší na svoje potomstvo samčího i samičího pohlaví. Oceníme ji tedy zvláště tam, kde chceme stavy zvýšit. K tomu poznatek z chovu hospodářských zvířat: mláďata nižší hmotnost při narození, jakou mívají zpravidla dvojčata skotu, analogicky tedy trojčata srny nebo srnčata "prvničky", poměrně brzy doženou.
Chovu neprospějeme, pokud odkládáme lov holé až na poslední týdny a dny v roce. V časové tísni jsou často sloveny i chovné kusy.

V honitbách s dobrou úrovní chovu srnčí zvěře můžeme uplatňovat i některá náročnější chovatelská opatření - např. oživení krve. Víme-li, co naše zvěř "potřebuje", pak by neměl být problém obstarat si chovné srnce, příp. mladší srny, aby požadované vlastnosti do chovu přinesli.

Velké ztráty mladé zvěře jsou zvláště při senoseči. 

Většina myslivců ví dobře, co by se mělo dělat. Bohužel, moc se toho nedělá, zvěř je ponechávána osudu. Jedna z možností je rušit zvěř v okrajích luk a pícnin sousedících s lesem, ale hlavně před sklizní bezprostředně, téhož dne ráno, projít plochu, která se bude sekat, s dobrým psem. Procházení porostu, ať jde o vzrostlý, polehlý jetel, či vysoký, kvetoucí luční porost s ovsíkem, bojínkem apod., je namáhavé jak pro psa (potíže mu způsobuje i pyl), tak pro jeho vůdce, ale je to jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak můžeme srnčata zachránit. Účinné je i sekání pozemků od středu k okrajům. Větší plochy je třeba předem prosekat aspoň na pásy.

Závěrem se pokusím ve stručnosti shrnout to hlavní, co můžeme a měli bychom dělat, abychom zvýšili kvalitu i početní stavy srnčí zvěře a zařadili se i v tomto ohledu mezi nejpřednější evropské státy:

1. Zvyšovat úživnost prostředí, zabezpečit kryt a více klidu zvěři. Hledejme možnosti, jak obnovit a rozšířit remízky, myslivecká políčka.

2. Omezujeme ztráty zvěře na silnicích, mj. i vhodným rozmístěním zvěřních políček a obnovením lesních napajedel (snížíme tak její migraci). Více pozornosti věnujme ochraně zvěře při zemědělských pracech, zejména při senoseči. Mějme na paměti, že je to právě srnčí, které je postihováno ze všech druhů spárkaté zvěře vůbec nejvyššími ztrátami.

3. Zajistěme její celoroční ochranu hlavně před pytlačícími psy a před pytlačením vůbec.

4. Řádnou výživou, popřípadě přikrmováním, a to už od podzimu, se postarejme o to, aby zvěř byla na zimní období dobře připravena a v zimě nestrádala. Nezapomeňme, že kritické období pro ni přichází až ke konci zimy a na začátku jara. Do solníků zakládejme i medicinální lizy.

5. Nepodceňujme nepříznivý vliv řepek dvounulek, zvláště v honitbách, kde jejich podíl je vysoký (až 30 - 40 % z ploch orné půdy).

6. Pozornost věnujme hygieně krmiv a prostředí u krmných zařízení. Při podávání medikovaných krmiv důsledně dodržujme pokyny výrobce.

7. Mimořádnou důležitost přikládejme průběrnému odstřelu holé zvěře. Mějme na zřeteli, že vlastnosti se dědí a že významný podíl i na síle trofeje má srna. (Je kladná korelace mezi silnou srnou, jejím silným srnečkem a následně i jeho silnou trofejí.)

8. Neponechávejme lov holé na poslední dny v roce. To je to nejhorší, co můžeme pro správný odstřel udělat. Není bez zajímavosti, že v Maďarsku, skutečné srnčí velmoci, pokud se jedná o úroveň chovů, se pro myslivce, kteří provádějí průběrný odstřel, pořádají zvláštní kurzy. Myslím, že by to mohl být dobrý podnět k diskusi i pro nás.

Srnčí má přece perspektivu
Srnčí je zvěří perspektivní ve většině našich honiteb. Nenechme se přesvědčit, že škodí. V porovnání s tím, jaké škody a ztráty způsobuje svojí činností člověk sám, ať v zemědělské prvovýrobě nebo v lesním hospodářství, jsou údajné škody zvěří srnčí bezvýznamné, zanedbatelné.

Inspirujme se v zahraničí
Má perspektivu i ve většině evropských zemí. Jmenovali jsme už Maďarsko, kde v poválečných letech se stavy z původních 9 tis. kusů zvýšily na neuvěřitelných 190 tisíc. Hmotnost ulovených kusů je oproti naší zvěři zhruba dvojnásobná (!) a počet medailových trofejí bývá obvykle vyšší, než v ostatních evropských státech dohromady.
V bývalé NSR dokázali během čtyř desetiletí (1939 - 1980) zvýšit stav srnčí o 1 mil. kusů. Výrazný početní nárůst zaznamenalo Rumunsko, ale také Bulharsko a Francie.
V Rakousku, zemi se zhruba stejnou honební plochou jakou máme my, ale větším podílem horských oblastí jsou početní stavy na úrovni 1 mil. kusů, tedy čtyřikrát vyšší než u nás. Zvýšila se hmotnost zvěře z 15 na 20 kg i kvalita trofejí (400/600 g). Je to především výsledek podzimního přikrmování. Mimořádně zazvěřené (místy až 30 ks na 100 ha) jsou některé honitby ve Švýcarsku i když se projevují snahy o částečné snížení stavů úpravou poměru pohlaví a preferováním lovu srnčat.

Z tohoto pojednání je zřejmé, že i u nás jsou reálné možnosti jak zvýšit úroveň chovu i stavy srnčí zvěře a to úměrně ve všech oblastech. Je tedy na nás - myslivcích, jaké existenční podmínky pro ni - a nejen pro ni- dokážeme vytvořit a jak je dokážeme sladit s požadavky zemědělské výroby a lesního hospodářství.

Ing. Zdeněk NEVORÁNEK

Srna mě schovala za plotem, tak jsem sekačky přečkalo...Lovu lesu od vaše milé srnče jinak koloušek malinký má poklona myslivci! #Srnčí zvěř, Srnče, Pravidla lovu srnčí zvěře, Mateřství a péče o potomstvo.

Srnče za plotem

#Srnčí zvěř, Srnče, Pravidla lovu srnčí zvěře, Mateřství a péče o potomstvo

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?

Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.

Myslivost

#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

Ulovil své první dva srnce tam, kde si to vždy přál. Doma. U sebe, v tom koutě na kopci, který má tak rád. ##Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnec, Lovecké příběhy

Když myslivec je šikovný, píše i fotografuje, pak si přečtete se zájmem jeho příběh! I to je myslivost a na vyšším level! 

Ulovil své první dva srnce tam, kde si to vždy přál...

Gratulujeme a Lovu lesu!

Tak i já se podělím o jeden ze svých dalších zážitků a úlovků... večer jsme se s otcem rozhodli jít na srnce. Šoulali jsme a dostali tak možnost pozorovat dva silné šesteráky, dobře je znám. V dáli se na horizontu mihla zrzka a pod horizontem, na hraně louky a lesa brala paši plná srna. Ubírali jsme se dále ke svým kazatelnám.

Mladí zajíci na louce mě velice potěšili, jelikož stavy drobné zvěře jsou, nejen u nás, poněkud bídné.

Popřáli jsme si s otcem Lovu zdar!, já usedl a otec pokračoval dál. Do rohu kazatelny jsem opřel věrnou hřmící hůl, na poličku postavil dalekohled a pozoroval zajíce, kteří vesele dováděli na louce. Sluníčko se čím dál více sklánělo k obzoru, stejně tak já, znaven, skláněl svou hlavu, ale nedovolil jsem si usnout. Na hraně lesa vyšla srna. Nepřebarvená, plná, za pár dní jistě bude klást mladé.

V tom mi však blesklo hlavou: "Kmotra je tady!!!", jelikož jsem spatřil malý, rezavý flek za srnou. Přejíždím dalekohledem na "kmotru" a ejhle... byl to roček, skoro již přebarvený, ve zvěřině velice slabý. Sice nemá vytlučeno, ale rozhoduji se jej ulovit. Beru do ruky kulovnici, s chladnou hlavou ji opírám do ramene a čekám, až se roček vytočí co možná nejlépe na široko. Mírně se vytáčí, tak, jak bych si přál, odjišťuji, ale najednou, jako když do srnce vletí čert... vyrazí od hrany lesa směrem do louky. Zajišťuji a beru dalekohled.

Za ročkem vyrazil zjevně starší srnec, na hlavě vidím pouze jeden parůžek. Srnci udělali dvě kolečka, zastavili se a začali brát paši. Znovu beru do ruky kulovnici. Srnci jsou ode mě lehce přes 100m. Roček stojí na široko, nečekám. Odjišťuji kulovnici a večerní ticho protnulo zahřmění kulovnice. Roček se zlomil v ohni, přebíjím. Srna tryskem vyrazila do lesa, avšak druhý srnec jen popoběhl a jistil.

Rozhoduji se jej ulovit také. Usazuji kříž na jeho komoře a s výdechem jemně hladím spoušť. Springfield podruhé zaduněl a i druhý srnec zůstává v ohni. Ještě chvíli "držím" srnce v kříži. Poté zajišťuji, balím se a píšu otci. Během chvíle je u mne. Následuje předání úlomků, přání Lovu zdar a  krátký popis lovu. Pak už nastává jen práce, tu už všichni, kteří lovíme, známe.

Dnes jsem neulovil žádný medailový či jinak mimořádně významný kus. Avšak jsem ulovil své první dva srnce tam, kde jsem si to vždy přál. Doma. U sebe, v tom koutě na kopci, který mám tak rád.

Svatý Hubert s Dianou při mně stáli a dopřáli mi bohatý úlovek. Za to jim děkuji, stejně tak jako mému otci a kamarádům ze spolku, bez kterých by lov nebyl takový, jaký je. Lesu zdar!

Jeňa Franěk, myslivci sobě, převzato na MYSLIVOST pro kvalitní příběh sociálních sítí.

##Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnec, Lovecké příběhy, Lesu zdar.

Srnčí zvěř v přírodě. Fotografujte. Přátelé přírody a zvířat i ptáků a vůbec - i lidí na sociální síti. Srnčí zvěř, #Srnčí zvěř, Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Myslivecké léto

Srnčí v běhu - květen a louky jsou barevné...(photo by pavel kysela)

#Srnčí zvěř, Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Myslivecké léto

Lovecké právo. #Lovecké právo, #Srnčí zvěř, Zpracování zvěřiny, Zvěřina a kuchyně myslivce, Zvěřinové recepty, Co budeme vařit dnes?

Lovecké právo v kastrůlku

Lovecké právo v kastrůlku

Ingredience:

srnčí játra, srdce, ledvinky, slezina, worčesterová omáčka, sojová omáčka, kečup, koření divočina, sůl, olej, cibule.

Příprava:

Na oleji osmažíme jednu větší cibuli, přidáme na tenké plátky nakrájené vnitřnosti, okořeníme kořením divočina a restujeme doměkka. Potom přidáme dvě kávové lžičky worčesterové omáčky, dvě kávové lžičky sojové omáčky a čtyři až pět polévkových lžic ostrého kečupu. Vše krátce podusíme, když se začne oddělovat tuk od sosu odstavíme z plotny a osolíme.

(Nejlépe je tento pokrm připravovat z úplně čerstvých vnitřností hned po ulovení, ztrácí se tím silné srnčí aroma, lze použít vnitřnosti i jiné zvěřiny).


Doporučená příloha: chléb nebo rýže


#Lovecké právo, #Srnčí zvěř, Zpracování zvěřiny, Zvěřina a kuchyně myslivce, Zvěřinové recepty, Co budeme vařit dnes?, 

Ze zoologie srstnaté zvěře. Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně...

Siesta v lese

Podle počtu jedinců ve skupině se jednotlivé druhy zvěře vyskytují při minimalizovaném rozsahu jako jednotlivci, dvojice a jednoduchá rodina

Širšími rodinnými svazky jsou velká rodina a rodinná skupina. Jen zčásti příbuzenskými seskupeními jsou kotérie, kolonie, smečka, tlupa nebo stádo.

Individuální život zvěře je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem. U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc.

 Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). 

Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře.
Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. 

Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. 

U vlka má pár víceletý charakter.
Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.
Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí. 

RNDr. Vojtěch Škaloud

#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Myslivci jsou ochránci přírody? Co je to za nesmysl? Což může být nějakým ochráncem přírody ten, kdo zabije srnu, muflona či jelena? Srnčí zvěř, Lovy fotoaparátem, aktivity radosti a milování života, Myslivecké léto

Srnec po říji je zasmušilý a unavený

SRNEC JE PO ŘÍJI UNAVENÝ

Vracel se, asi po rvačce, kterou jsem neviděl, odehrávala se za keřem, kam zahnal slabšího srnce.

Srnec se vrací unavený a říje stále probíhá. Srnčí říje.

Před 50 lety byl měsíc červen ustanoven Měsícem myslivosti a ochrany přírody. Ve vztahu k veřejnosti byl a je myslivci využíván především ke zdůraznění nutnosti ochrany zvěře, jejího životního prostředí a přírody jako celku.

Dokladem, že myslivci jsou skutečnými ochránci přírody, je jejich samotná celoroční činnost:

Vysazují remízky pro zvěř, ale i pro ostatní živočichy, včetně zpěvného ptactva. Obdělávají políčka pro zvěř a i dalšími prostředky se starají o úživnost přírody pro všechny druhy zvěře.
V době strádání zvěř správným způsobem přikrmují a chrání.
Umělým a polodivokým chovem posilují snižující se stavy drobné zvěře, zejména bažantů, kachen, ale i vypouštěním zajíců se snaží zastavit jejich úbytek.

Myslivci jsou všude v přírodě ráno první, znají proto dokonale život zvěře, ostatních živočichů, její problémy a potřeby. Mohou si udělat dokonalý přehled o tom, který druh je silně ohrožen a který ještě "silněji". Navrhují proto případné změny v legislativě, ale pro silné ochranářské lobby zpravidla úplně bezvýsledně, takže některé druhy jsou ještě ohroženější.
Prakticky všichni myslivci dodržují zákony, doby hájení a respektují všechny chráněné druhy živočichů. Od těch jednotlivců, kteří to poruší, se distancují a sami dbají o jejich potrestání.

Všude je koukol mezi pšenicí, v každém oboru, kategorii, v každé skupině se objeví zlo. Vezměte si třeba policisty - i mezi nimi jsou zloději a podvodníci.

Ale proč má za to malé procento těch špatných trpět ta většina dobrých? U policie, i u myslivců.

SRNČÍ ZVĚŘ. Trofejovou zvěř lovíme předčasně.

Srnčí zvěř (Srna s dvěma srnčaty)

Byla naší nejpočetnější spárkatou zvěří před rozšířením černé zvěře. 

Srnčí je rozšířená je prakticky ve všech oblastech země.

 K lovu srnčí zvěře má příležitost většina myslivců. Ne všichni ale mají dostatek zkušeností a tak se stává, že jsou loveny i nadějné kusy.

Pokud bychom chtěli hodnotit kvalitu zvěře podle počtu, nebo podílu trofejových srnců, není důvod ke spokojenosti. Trofejovou zvěř lovíme předčasně. 

Ze všech druhů spárkaté je srnčí zvěř nejvnímavější ke všem nepříznivým vlivům. Proto jako první zareagovala na zhoršené životní podmínky - na vysoký stupeň chemizace zemědělské a lesní výroby - na imisní spady, na zbytečnou a neopodstatněnou velikost honů s monokulturními plodinami, na narůstající plochy řepek "dvounulek", na vysokou návštěvnost lesů a přírody vůbec, jejímž důsledkem je snížení pastevních cyklů z potřebných 8 - 12, někde až na polovinu. A to je, vzhledem k malému objemu předžaludku srnčí zvěře, velice razantní snížení.
Zareagovala snížením živé hmotnosti, vitality, plodnosti a poklesem bodové hodnoty trofejí. Bylo by asi mylné předpokládat, že se s těmito vlivy vyrovná a že dojde k nějaké následné populační explozi. Rezidua těžkých kovů - kadmia, rtuti, olova, polychlorovaných bifenilů a DDT stále ještě v půdě přetrvávají a potravním řetězcem do organizmu pronikají. S rezidui DDT se setkáváme - "díky" jeho vysoké těkavosti - i tam, kde již léta není používán nebo nebyl použit vůbec.
Bylo by asi také naivní předpokládat, že samostatně hospodařící zemědělec způsobí náhlý zvrat k lepšímu. On, stejně jako majitel lesa, se bez herbicidů, insekticidů, v bramborářských oblastech i bez fungicidů, neobejde. Plus všech současných pesticidů je v tom, že se v půdě rychle rozkládají na neškodné sloučeniny. Jejich vysoká účinnost však vyžaduje vysokou odbornost při míchání a při aplikaci. To se vždy plně nedoceňuje.

Vliv zemědělského hospodaření  Nebylo by ani reálné předpokládat, že s větším zastoupením soukromého sektoru v zemědělství se výrazně omezí dávky průmyslových, zejména dusíkatých hnojiv na jeden hektar zemědělské plochy a začne se klasicky hospodařit s větším podílem statkových hnojiv, tj. chlévské mrvy, močůvky, popřípadě zeleného hnojení atp. Chybí totiž skot, jejich největší producent. Jeho stavy jsou dnes nízké. A jaké důsledky i pro zvěř mají předusíkované plodiny, je všeobecně známo.
Dnes už jsou výjimkou několikasethektarové hony s jednou plodinou. Vyhovovaly hlavně zvěři černé, jelení a někdy i daňčí a mufloní. Kryt, klid a po sklizni i potřebný rozhled v nich nacházela i zvěř srnčí. V kukuřičné a řepařské oblasti se tak postupně, ale v relativně krátkém čase, stávala tlupní polní zvěří.

Srnec na podzim

Velké lány byly draze zaplaceny úbytkem rozptýlené zeleně, remízků, zčásti i větrolamů. Plodiny i půda trpěly větrnou erozí, zvěř na to doplatila snížením krytových a klidových možností, potravního spektra a tudíž i úživností honitby. Drobná zvěř i ztrátou orientace, protože jí chyběly optické body. Po sklizni plodin a následně rychle provedené podmítce, resp. orbě, zvěř tzv. fyziologicky 2 - 3 týdny hladověla.
Dnes jsou výměry pozemků - honů podstatně menší, ale než se obnoví remízky a rozptýlená zeleň, to nějaký čas potrvá. Nebude asi reálné počítat s tím, že se znovu - v původní míře - v přírodě objeví plevele, které se za dobu velkoplošného hospodaření z polí "vytratily". Prof. Josef Hromas odhaduje, že vlivem selektivních herbicidů se tento počet snížil v původních asi šedesáti druhů na čtvrtinu. U hmyzu je situace obdobná. A předpoklad? Zřejmě další pokles, protože vývoj a výroba stále nových selektivních pesticidů pokračuje.

Vlivy lesního hospodaření   Obdobně je tomu v lesním hospodářství. Monokultury dřevin snižují úživnost lesa. Plošné paseky však poskytují zvěři kryt a více klidu i potravy. Použití pesticidů má pro zvěř stejně nepříznivé důsledky jako v zemědělství.
Uvedené nepříznivé vlivy na srnčí zvěř mohou myslivci jen stěží ovlivnit. Kvalitu chovu, zdravotní stav a početní stavy zvěře však naší činností můžeme ovlivňovat a to velmi výrazně: péčí o životní prostředí, přikrmováním, péčí o hygienu prostředí v místech soustřeďování zvěře, léčbou, průběrným odstřelem a celoroční ochranou zvěře.

Jak srnčí přikrmovat?  O vhodnosti krmiv a přikrmování zvěře bylo již hodně napsáno - autory jak z vědeckovýzkumných pracovišť, tak praxe, oboje je cenné. Přesto mnozí myslivci chybují. Po žních se vyváží místo do krmelců a krytých zásypů na volné hromady poměrně dostupná zadina, která zakrátko zvlhne, zplesniví a stane se zdrojem nebezpečných aflatoxinů. Také seno, předčasně založené do jeslí, vlhne, ztratí svoji typickou vůni, zvěř o něj nemá zájem a může být příčinou zažívacích potíží. Chybou je zakládat jej na zem. Sena zakládejme méně, ale častěji krmelce doplňujme. Organismus srnčí zvěře je "zařízen" na vyhledávání a sbírání paše, ne na krmení.
Srnčí by si z energetických krmiv už na podzim mělo vytvořit tukové rezervy, které si doplňuje v předjaří, když je vyčerpá. Zvlášť vysoké nároky mají v tomto období srny (začíná růst plodů) a srnčata, která obnovují svůj růst. Je přece naším cílem, aby zvěř zimu přežila s minimálními ztrátami.
V honitbách s vysokým podílem řepky dvounulky je nezbytné přikrmovat senem (nejlépe vojtěškovým, neodroleným) a pluchatým ovšem již od listopadu. Je vhodné krmná zařízení po dohodě s majiteli pozemků přemísťovat co nejblíže k těmto plochám. Slaniska jsou samozřejmostí v celé honitbě.

Srnec na jaře

Hygiena krmných zařízení   Zvláštní péči vyžaduje hygiena prostředí v místech většího soustřeďování zvěře, kolem krmelců a slanisek. "Paraziti, ohrožující srnčí zvěř bojují o svůj život stejně jako kterýkoliv jiný živý organismus a hledají a vyčkávají příhodných podmínek pro své uplatnění". Proto je důležité včas vyklízet jesle, shrabat a odklidit zbytky pod nimi, dobře vyvápnit. Jesle nedělejme příliš těžké, abychom je mohli snadněji přemísťovat na prosluněná místa.

Mělo by jich být více. Nestačí, aby v úseku byl krmelec jen jeden centrální. To proto, aby i slabší, odbíjené, kusy si našly místo u vedlejšího krmelce a aby zvěř v tužší zimě zbytečně neztrácela energii.
Obezřetní bychom měli být, pokud ulovíme zvěř, která vykazovala změněné chování - počínaje ztrátou plachosti atd. Bývá to zpravidla po delším, jednostranném příjmu řepky, ale nikdy nemůžeme vyloučit vzteklinu, jejíž počáteční příznaky jsou obdobné. Na nečekaný výpad vzteklé lišky nebývá srnčí připraveno, protože zdravá liška, byť hladová, dospělý zdravý kus srnčího - třeba i s mládětem - zpravidla nenapadá.

Poměr pohlaví v populaci   Poměr pohlaví je stále diskutovanou a diskutabilní otázkou. Tam, kde z různých příčin klesají stavy, je opodstatněná snaha jej rozšířit ve prospěch srn. Uvádí to i starší literatura. Kvalitě chovu tím ovšem neprospějeme, protože do říje se pak zapojí i vysloveně průběrný srnec, který by při dostatku dobrých srnců byl bez šancí. Pokud nemáme poměr pohlaví 1 : 1, ale širší ve prospěch srn, budeme muset věnovat ještě větší pozornost průběrnému odstřelu v následujících letech.
Ten významně ovlivňuje úroveň chovu zvěře v honitbě. Chybuje se v tom, že se orientuje spíše na samčí zvěř, zatímco odlovu holé se nepřisuzuje zvláštní důležitost. Posuzovat na přehlídkách paroží srnců vhodných či nevhodných k dalšímu chovu šablonovitě je ošidné. Vždy bychom měli brát v úvahu úroveň chovu v dané honitbě. Tato otázka bývá často předmětem sporu a nedorozumění mezi komisí a uživateli honiteb.

Odstřel zvěře při hranicích honitby   Několik slov k odstřelu zvěře při hranicích honitby. Rozšířený byl zejména v časech, kdy honitby byly s malou výměrou - stohektarové, tam každé ulovení srnčího bylo příhraniční. I dnes se velmi často praktikuje, což nepřispívá k dobrým sousedským vztahům. Hraniční odstřel však není vhodný ani z chovatelského hlediska. Víme, že srnčí zvěř je v podstatě nesnášenlivá. (Proto ani její oborní chov nepřinesl očekávané výsledky.) Uvolněná místa brzy obsadí zvěř z vlastní, spíše ale ze sousední honitby (pokud tamější myslivci nepostupují stejně). Jestliže naopak zašetřujeme zvěř v komoře, zákonitě počítejme s tím, že se v ní bude rodit a rozmnožovat i zvěř nevhodná k dalšímu chovu.

S odstřelem bychom měli začít v září. V letním šatě zvěř lépe posoudíme, máme větší možnost srovnání, protože se postupně sdružuje do tlup a na pastvě se zdržuje déle. Zjistíme-li srnu, která každoročně mívá slabé srnče, pak chovu prospěje, když odlovíme i ji. Rozhodneme-li se odlovit jedno ze dvou srnčat, pak zpravidla volíme slabší z nich. Většinou to však bývá srnečka a proto bychom si předem měli odpovědět, jaký poměr pohlaví v honitbě potřebujeme.

Lov srnčat od srny Nejednotné jsou i názory na odlov tří srnčat od jedné srny. Je-li to srna, která tři srnčata klade každým rokem, dokáže je uživit, ochránit a jsou-li z vyrovnaného vrhu a tedy i "normálně" rostou a vyvíjejí se, pak bude asi účelné všechny tři ponechat, bez ohledu na jejich pohlaví. Plodnost je vlastnost vysoce dědičná. Heritabilita plodnosti je ve srovnání s heritabilitou mléčnosti zhruba dvaapůlnásobná. Prakticky vzato, plodnost je asi ze 70 % ovlivňována dědičností a jen ze 30 % vlivy prostředí. Na mléčnost působí naopak zejména prostředí (hlavně výživa) a jen malým podílem, ani ne 30 %, se uplatňuje vliv dědičnosti. Vysoce plodná srna tuto vlastnost přenáší na svoje potomstvo samčího i samičího pohlaví. Oceníme ji tedy zvláště tam, kde chceme stavy zvýšit. K tomu poznatek z chovu hospodářských zvířat: mláďata nižší hmotnost při narození, jakou mívají zpravidla dvojčata skotu, analogicky tedy trojčata srny nebo srnčata "prvničky", poměrně brzy doženou.

Chovu neprospějeme, pokud odkládáme lov holé až na poslední týdny a dny v roce. V časové tísni jsou často sloveny i chovné kusy.
V honitbách s dobrou úrovní chovu srnčí zvěře můžeme uplatňovat i některá náročnější chovatelská opatření - např. oživení krve. Víme-li, co naše zvěř "potřebuje", pak by neměl být problém obstarat si chovné srnce, příp. mladší srny, aby požadované vlastnosti do chovu přinesli.

Pozor při senoseči  Velké ztráty mladé zvěře jsou zvláště při senoseči. Většina myslivců ví dobře, co by se mělo dělat. Bohužel, moc se toho nedělá, zvěř je ponechávána osudu. Jedna z možností je rušit zvěř v okrajích luk a pícnin sousedících s lesem, ale hlavně před sklizní bezprostředně, téhož dne ráno, projít plochu, která se bude sekat, s dobrým psem. Procházení porostu, ať jde o vzrostlý, polehlý jetel, či vysoký, kvetoucí luční porost s ovsíkem, bojínkem apod., je namáhavé jak pro psa (potíže mu způsobuje i pyl), tak pro jeho vůdce, ale je to jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak můžeme srnčata zachránit. Účinné je i sekání pozemků od středu k okrajům. Větší plochy je třeba předem prosekat aspoň na pásy.

Co tedy pro srnčí dělat?  Závěrem se pokusím ve stručnosti shrnout to hlavní, co můžeme a měli bychom dělat, abychom zvýšili kvalitu i početní stavy srnčí zvěře a zařadili se i v tomto ohledu mezi nejpřednější evropské státy:

1. Zvyšovat úživnost prostředí, zabezpečit kryt a více klidu zvěři. Hledejme možnosti, jak obnovit a rozšířit remízky, myslivecká políčka.
2. Omezujeme ztráty zvěře na silnicích, mj. i vhodným rozmístěním zvěřních políček a obnovením lesních napajedel (snížíme tak její migraci). Více pozornosti věnujme ochraně zvěře při zemědělských pracech, zejména při senoseči. Mějme na paměti, že je to právě srnčí, které je postihováno ze všech druhů spárkaté zvěře vůbec nejvyššími ztrátami.
3. Zajistěme její celoroční ochranu hlavně před pytlačícími psy a před pytlačením vůbec.
4. Řádnou výživou, popřípadě přikrmováním, a to už od podzimu, se postarejme o to, aby zvěř byla na zimní období dobře připravena a v zimě nestrádala. Nezapomeňme, že kritické období pro ni přichází až ke konci zimy a na začátku jara. Do solníků zakládejme i medicinální lizy.
5. Nepodceňujme nepříznivý vliv řepek dvounulek, zvláště v honitbách, kde jejich podíl je vysoký (až 30 - 40 % z ploch orné půdy).
6. Pozornost věnujme hygieně krmiv a prostředí u krmných zařízení. Při podávání medikovaných krmiv důsledně dodržujme pokyny výrobce.
7. Mimořádnou důležitost přikládejme průběrnému odstřelu holé zvěře. Mějme na zřeteli, že vlastnosti se dědí a že významný podíl i na síle trofeje má srna. (Je kladná korelace mezi silnou srnou, jejím silným srnečkem a následně i jeho silnou trofejí.)
8. Neponechávejme lov holé na poslední dny v roce. To je to nejhorší, co můžeme pro správný odstřel udělat. Není bez zajímavosti, že v Maďarsku, skutečné srnčí velmoci, pokud se jedná o úroveň chovů, se pro myslivce, kteří provádějí průběrný odstřel, pořádají zvláštní kurzy. Myslím, že by to mohl být dobrý podnět k diskusi i pro nás.

Srnčí má přece perspektivu  Srnčí je zvěří perspektivní ve většině našich honiteb. Nenechme se přesvědčit, že škodí. V porovnání s tím, jaké škody a ztráty způsobuje svojí činností člověk sám, ať v zemědělské prvovýrobě nebo v lesním hospodářství, jsou údajné škody zvěří srnčí bezvýznamné, zanedbatelné.

Inspirujme se v zahraničí

Má perspektivu i ve většině evropských zemí. Jmenovali jsme už Maďarsko, kde v poválečných letech se stavy z původních 9 tis. kusů zvýšily na neuvěřitelných 190 tisíc. Hmotnost ulovených kusů je oproti naší zvěři zhruba dvojnásobná (!) a počet medailových trofejí bývá obvykle vyšší, než v ostatních evropských státech dohromady.
V bývalé NSR dokázali během čtyř desetiletí (1939 - 1980) zvýšit stav srnčí o 1 mil. kusů. Výrazný početní nárůst zaznamenalo Rumunsko, ale také Bulharsko a Francie.
V Rakousku, zemi se zhruba stejnou honební plochou jakou máme my, ale větším podílem horských oblastí jsou početní stavy na úrovni 1 mil. kusů, tedy čtyřikrát vyšší než u nás. Zvýšila se hmotnost zvěře z 15 na 20 kg i kvalita trofejí (400/600 g). Je to především výsledek podzimního přikrmování. Mimořádně zazvěřené (místy až 30 ks na 100 ha) jsou některé honitby ve Švýcarsku i když se projevují snahy o částečné snížení stavů úpravou poměru pohlaví a preferováním lovu srnčat.

Z tohoto pojednání je zřejmé, že i u nás jsou reálné možnosti jak zvýšit úroveň chovu i stavy srnčí zvěře a to úměrně ve všech oblastech. Je tedy na nás - myslivcích, jaké existenční podmínky pro ni - a nejen pro ni- dokážeme vytvořit a jak je dokážeme sladit s požadavky zemědělské výroby a lesního hospodářství.

Ing. Zdeněk NEVORÁNEK

ZE ŽIVOTA ČERNÉ ZVĚŘE, #Příroda a myslivost, Lov ve svobodném světě, #Srnčí zvěř, Instinkty a pudy, Rodinou skupinu vytváří v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let.

Srnčí

Individuální život zvěře 

je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem.

U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc. Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu.

Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře. 

Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. U vlka má pár víceletý charakter.

Skupina  srnců v březnu

Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). 

U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Tlupa černé zvěře v zimě

Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům.

Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.
Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě.

Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tišeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat. Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.

Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí říje.

Trofejový srnec

Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru.

Vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají.

Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

Nikdy bychom se neměli při vábení zdržovat v nepřehledném terénu, kde bychom uviděli srnce až na krátkou vzdálenost, nestačili bychom jej ani přečíst, ani střelit. Vábit lze také z posedu, ale pískání pak musíme určitým způsobem upravit, utlumit směr rukou či vhodně využít vanoucího větru.

Vlastní vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami. Na jednom stanovišti by se měl počet písknutí v jednotlivých seskupeních snižovat a intervaly mezi seskupeními by se měly prodlužovat.

Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, nejvíce však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb. 

Po prvním zavábení čekáme asi 10 minut a zapískáme šest až sedmkrát po sobě, postupně prodlužujeme intervaly a zkracujeme seskupení. 

Během jednotlivých vábení stále pozorně sledujeme okolí. Opatrní srnci nás dokáží obcházet okolo a snaží se chytit vítr. Ten by měl proto jít od nás do volného prostoru. Při pískání z posedu musíme mít na zřeteli, že zvuk není přirozený a nepískáme proto od okamžiku, kdy by srnec mohl vnímat, že zvuk přichází z místa nad terénem.

Bělení lebky trofejové zvěře. Jak na to?

Myslivci a preparátory je po dlouhou dobu jako jediný známý způsob zpracování trofeje na bílou lebku a skeletů koster nebo jejich částí, používán historicky osvědčený způsob vyvaření

Trofej srnčí

trofeje s následným mechanickým očistěním pomocí nože, háčku a peánu nebo pinzety.
Jedná se o nejjednodušší a široce používaný způsob zpracování trofeje lovné parohaté a rohaté zvěře. Výsledek takovéto preparace je pak většinou prezentován na chovatelských přehlídkách.

Jak na to chytře a jednoduše?

Dobře uvařená srnčí trofej se velmi snadno a rychle ( cca 20 min ) dokonale očistí, bez ohledu na věk srnce a jakkoli pevná vaziva..

To je základ, trofej není rozvařená, je jen nutné umět to dobře uvařit. Rozvařit lze i s jiným přípravkem.

Velmi důležité je dobře si trofej před vařením připravit, vyjmout světla a celý obsah mozkovny, po uvaření a očištění dokonale odmastit (osobně používám JAR a nejméně 4 hod při cca 50°C )  Podobné účinky, jako tento přípravek má jakýkoli levný prášek na praní ( Hanka atd ), stačí lžíce na uvaření jednoho srnce, a např. obsah nosních dutin pak stačí pouze vypláchnout proudem vody ( také rozkládá tkáně ) a zároveň velmi dobře odmastí trofej.

Peroxid mají v každé drogerii, pokud si ho objednají, když přijdu a nemají, seženou ho do dvou dnů. Takže neshánět na poslední chvíli a nebát se jim říci, aby ho sehnali.

PŘEDŘÍJE. V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně říjnosti #Srnec, Srnec v červnu, #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srnec obecný - Capreolus capreolus - Prohlížejte ve zvětšení!

Přírodou je to tak účelně zařízeno, aby se v této přípravné době co nejvíce srnců kolem srny nashromáždilo a jen nejsilnější a nejzdatnější si vybojoval přístup k ní, po této přípravné době oplodnil a tím vytvořil záruku zdatného potomstva.

Srna toto prodělává v přípravné době, kterou bych nazval "předříjí". Srny se zmocní neklid, střídá i za dne místa, přestává pravidelně vycházet na obvyklou paši, paství se neklidně jistí často a bez příčiny a prchá před srncem, který k ní přiskakuje zváben její říjnou stopou. Ještě patrněji můžeme tento počátek říje pozorovat na srnci. Přestane pravidelně střídat, toulá se i ve dne po navětřených stopách srn, které sleduje větrníkem hluboko ve stopě jako pes barvář. A setkají-li se na těchto záletech dva srnci, honí silnější slabšího a dochází často k urputným potyčkám. Toto vzájemné honění spadá hlavně do doby přípravné - předříjné.

V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně podráždění a říjnosti, domáhá se i násilně odměny své drsné lásky a v tu dobu slyšíme, jak trýzněná srna naříká. Často jsem se domníval, že srnec honí jen čiplenku a že jen tedy tato naříká, když jí srnec nutí "k vůli"a že srna starší se bez honění srnci poddá a naopak, že že ho pískáním vábí k sobě. Toto podle mého dlouholetého pozorování není správné.

Srna vábí srnce pískáním tehdy, když po uplynutí předříje se k ní srnec nepřidružil, což se stává hlavně tehdy, když je málo srnců a více srn. Píská pak i čiplenka z touhy po srnci. Tato vstupuje do říje o několik dnů dříve než starší srna, což je pochopitelné, protože není kojením srnčat zeslabena, která již kladla a tohoto roku srnčata vodí. Proto na začátku říje srnce honit hlavně čiplenky. Srnec také nepřinutí čiplenku ani starší srnu, ani štvaním, ani dorážením parůžky, aby ho přijaly. V pravý čas připustí i čiplenka srnce bez naříkání a naopak nepustí ho i stará srna, když přípravná doba ještě neuplynula a naříká jako čiplenka, byť i ne tak markantně, když na ni srnec prudce doráží.

Každý zkušený myslivec ihned pozná, honí-li srnec čiplenku nebo dospělou srnu. Čiplenka běží přímočaře v největší úzkosti, zatímco stará srna, která ví, o co jde, uniká srnci spíše hravě a v kruhu bystře odskakuje, když na ni srnec doráží nebo se složí.



#Srnec, Srnec v červnu, #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Zvěřina a kuchyně myslivce, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře

Myslivci. Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti. Je pytláctví minulost?

Vysoká zvěř (jeleni a laně)

Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti

Myslivecké písně

popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.

Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.

Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI

V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."
Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?

Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?

Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz

#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, 

Ulovení srnce Roebuck Hunting a Srna s dvěma srnčaty na videu...se paství na louce Vtipy a humor!

Srna s dvěma srnčaty

Ulovení srnce

"Budu muset na oční," konstatuje smutně svatojánská muška. "Včera jsem se čtvrt hodiny dvořila nedopalku cigarety..."
-----------
Myslivec kupuje pro psa misku na vodu. Prodavač se pro jistotu ptá:
"Nechcete misku s nápisem - Pro psa?"
"Není třeba. Pes číst neumí a já vodu nepiju!"
------------
Srna se srnčaty na videu...se paství a věnuje kojení