#Lovecké příběhy. Komu se to ještě nestalo, ten zná málo myslivost...každý skutečný příběh je zkušenost a skládá zážitky a rozum myslivce. A táta synovi rád pomůže....

Ta paštička bude luxusní, moc si na ní pochutnám.

Srnec v krytu ilustrační obrázek  (photo by pavel kysela)

Sundávám z ní obal a dávám do mikrovlnky rozmrazit housky.
Hmmmmm, ta voní.
Mikrovlnka pípá, hotovo. Sedám si k počítači a pouštím svůj oblíbený seriál.
Odkrajuju svou první porci a přikusuju housku. Vážně je výborná.
Zvoní mobil.
Táta, co se děje? Že by měl sloveno? Mě bylo divné, že se dneska neozval, jestli nepůjdu s ním.
„Příjem.“ Netrpělivě očekávám, co se bude dít.
„Mám sloveno, copak děláš?“
Chystám se hezky se najíst…
„Sedím u kompu, že se vůbec ptáš. Copak si slovil?“
„Srnce, co asi. Můžeš přijet? Nějak ho nemůžu najít. Člověče, tenhle mi za těch čtrnáct dní ani jednou nepřišel. Na jedný straně špičák a na druhý nic. Vůbec neznačil, po výstřelu hned zmizel v kukuřici. No snad jsem ho nechybil. Měl jsem ho hezky v kříži.“
„Dobrý, tak já na sebe něco hodím a přijedu za tebou, jsi na kazatelně sebevrahů?“
„Jo na tý Píchový. Tak dík a zatím. Jo a násadu jsem nechal pod autem, jak je tažný. Nevím, jak bych jí s tím vším pobral.“
„Jasný, já jí vezmu. Čau.“
Oblékám kalhoty, přidělávám nůž k pásku a připravuju brašnu na foťák. Zběžně pohlédnu na zataženou oblohu a sahám raději ještě po mikině.
Snad nás na poli nechytne déšť.
„Copak se děje.“ Simona již očividně usínala.
„Táta střílel po srnci, ale nemůže ho najít, jedu mu pomoct hledat, takže se asi zdržím.“
Ještě beru dalekohled a klíče od auta dávám do kapsy.
Smutně pohlédnu na paštiku a odcházím.
Tohle bude zážitek, snad ho najdeme.
Chvíli hledám vhodné boty. Včera pršelo a dneska bude nejspíš taky.
Beru klobouk a po chvíli už sedím v autě.

Parkuju vedle táty a s násadou vyrážím ke kazatelně. Po pár minutách mám strastiplnou cestu přes zvláčený kus kopce za sebou.
Ta cesta sem je fakt hrozná, co teprve, až půjdeme zpátky.
Je už docela tma, ještě že mám v kapse u kalhot permanentně baterku. Vpravo vidím siluetu na kraji kukuřice.
Dobrý támhle je, teď to začne.
„Čau, hele, tak zhruba tady musí bejt nástřel. Když tak tu stůj, já se vrátím ke kazatelně, vylezu na ní a řeknu ti.“
Poslušně stojím a čekám. Svítím kolem sebe a nevidím nic. Žádná barva. Kukuřice je zlámaná, ale jinak nic.
„Hele, tak běž víc doprava k Platěnicům.“ Ozývá se po chvíli z kazatelny a já pochoduji určeným směrem.
„Dobrý, tam to je!“
Stejně nic, nevidím jediný náznak nástřelu. Pomalu mne opouští optimismus. Táta se ke mně přidává a společně osvětlujeme každou píď. Vlevo, vpravo, v kukuřici a zase zpátky. Nic.
„No, já jdu znova ke kazatelně a ještě jednou na to mrknu, to není normální. Na tuhle vzdálenost snad ani nejde minout.
Hele, napiš hospodářovi, že nic nemůžeme najít, já na to nevidím. Jak to sem může bejt
daleko?“ Podává mi mobil.
„Hele já nemám páru, víš, jakej mám odhad.“ Přiznávám a snažím se určit vzdálenost. Sto metrů?
Táta se opět vrací ke kazatelně a počítá kroky.
Mě to nedá a ještě jednou prohledávám zem kolem sebe. Nic.
„Tak sorry, jsem blbej, je to víc vlevo.“ Tátův hlas se nese noční oblohou a já se opět přesouvám na určené místo.
„Dobrý, stůj. Když tak tam zabodni tu násadu do oranice, ať víme, kde to zhruba je.“
Poslechnu a začínám hledat. Zase nic, ale nevzdávám se. Tohle místo je ještě blíž než to první, tohle musel trefit.
Opět společně hledáme.
„Hele, tak víš co, ty jdi vlevo a prohledej každej kousek. Já půjdu vpravo, třeba něco najdeme. Hospodář nic nenapsal?“ Táta stále plný odhodlání určuje náš další postup.
Lovím mobil z kapsy a otevírám sms.
„Jo napsal, že pokud by byl problém, tak slezou a přijedou nám pomoct.“
Vracím mobil do kapsy. Pečlivě osvětluju kraj kukuřice i listy v naději, že uvidím trochu barvy.
Povedlo se. Bylo jí víc než trocha.
„Mám nástřel. Teda to je barvy, tohle určitě nerozdejchal.“ Táta je během pár vteřin vedle mě.
„Paráda, napiš hospodářovi, že máme barvu. Vidíš jí dál v kukuřici?“
„Jo, je jí tady mraky.“
Opět lovím mobil a píšu. Hotovo.
Na nic nečekám a pouštím se po stopě.
Začíná pršet.
Super, to nám ještě scházelo.
„Vidíš furt barvu?“ Ozývá se za mnou. Musím se usmát.
„Jo, to nejde nevidět.“
„Srnce nevidíš?“
„Ještě ne, ale podle toho, kolik barvy je všude kolem na kukuřici, nemůže bejt daleko.“
Pomalu se prodírám dalšími řádky a doufám, že už ho brzy najdu.
Stalo se.
„Mám ho! Teda, to je nádherná trofej. Pozoruji silný krk a šedou masku.
„Teda, ten bude starej.“
„Napiš hospodářovi, že je tu kýbl barvy a na jejím konci srnec.“
Opět lovím mobil a píšu.
„Otevři mu svírák, podíváme se mu na zuby“ Táta s nadšeným výrazem v obličeji svítí na svou kořist.
Ukládám mobil zpátky do kapsy.
Beru srnce za čelisti a otevírám je.
„No jo, zuby má pěkně semletý, to nebude průserový. No nic, vezmi ho za přední běhy, já vezmu zadní a doneseme ho ke kazatelně.“ Táta na nic nečeká a sklání se nad ním.
Cesta kukuřicí po tmě a v dešti s uloveným srncem je velice namáhavá. Konečně zdoláváme poslední řádek, ještě cesta ke kazatelně, která není o nic lepší.

„Dobrý, polož ho tady.“
Poslouchám a sahám pro foťák.
„Tak jo lovče, uděláme fotečku.“
„Ty jsi vzal foťák, super!“ Aniž bych cokoliv řekl, tak poklekl k srnci, smekl klobouk a zvedl mu hlavu.
Smekám také a vzdávám poctu ulovené zvěři.

„Tak, to by bylo, teď mi Tome pořádně sviť a sleduj, ukážu ti, jak se to má vyvrhovat.
Za vytrvalého deště sleduji každý tátův řez. Z klobouku mi kapou kapky vody, ale mně to nevadí. Zážitek z prvního dosledu se již nebude opakovat.
Za hodinu máme hotovo. Právo ukládáme do tašky a ověšeni věcmi kráčíme k autům s násadou, ke které máme přivázaného srnce za běhy.
S promočenými nohavicemi z vysoké trávy a mokrým oblečením konečně přicházíme k autům.
Přestává pršet.
Taky dobrý, Murphyho zákony nezklamou.
Jdu natrhat úlomky a provádíme nezbytné úkony podle mysliveckých tradic. Po posledním hryzu ukládáme srnce do auta.
„Tak fajn Tome, jedeš se mnou k hospodářovi?“
„Jasně, tohle si nenechám ujít.“
Koukám na hodinky. 23:00. Sedám do auta a vyrážím za tátou, raději s odstupem, kdyby musel brzdit…
Lepší než sedět u kompu.

Zdroj: myslivecké-forum.cz

#Srnec, Honili myslivci, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, 

Bachyně se selaty v lese. #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Bachyně  a selata v lese

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

#SRNEC, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře,

Srnec škůdník

Srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, 

což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické.
Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce.
 Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností.

 Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci. Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku.

Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.

#Srnec, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře, 

Pamatuj! Výstřel musí vždy následovat teprve tehdy, je-li si střelec jistý, že přesně ví kam a na jaký cíl střílí!

Na čekanou v lese

Ke zbrani se chováme vždy maximálně obezřetně, zbraň nikdy nenecháváme bez dozoru a nikdy ji nesvěříme osobě, která nemá k manipulaci s ní patřičné oprávnění;

- se zbraní manipulujeme vždy tak, jako kdyby byla nabitá;
- odkládáme-li z jakéhokoliv důvodu zbraň, vždy ji vybíjíme, vyjímáme zásobník a náboje ze schránky, bereme-li naopak zbraň do rukou, okamžitě se přesvědčíme, zda není nabitá;
- při přepravě automobilem ukládáme zbraň vždy vybitou. To platí i v případě, že se pohybujeme na honebních pozemcích. Automobil, který ztrácíme z dohledu, není vhodným prostorem pro bezpečné uložení zbraní. Přeprava zbraně je mimo honební pozemky možná pouze ve stavu vylučujícím její okamžité použití. Náboje v tom případě nesmí být v nábojových komorách, ale ani v nábojové schránce nebo v odděleném zásobníku. Ve veřejných dopravních prostředcích lze lovecké zbraně přepravovat pouze v uzavřených obalech (pouzdrech, kufřících apod.). Nabitou zbraň nikdy nenosíme do místnosti;
- se zbraní manipulujeme vždy tak, aby nikdy nemířila ve směru osob, nemovitostí, zvířat či dopravních prostředků. To platí zejména o nabíjení a vybíjení zbraně. Zbraň nabíjíme pouze tehdy, když je to nutné. Zlamovací zbraň vždy uzavíráme a otvíráme pohybem pažby s nehybnými hlavněmi namířenými k zemi;
- zbraň se při loveckých příležitostech nosí na levém rameni, hlavněmi šikmo nahoru, za deště hlavněmi směrem k zemi;
- nepoužíváme nikdy zbraň, u které je podezření na konstrukční závadu, neúměrné opotřebení nebo jiný technický problém a nikdy nepoužíváme staré střelivo či střelivo neznámého původu. Před nabitím zbraně se přesvědčíme, že v hlavni není cizí těleso, po nabití zbraň ihned zajistíme, případně se ujistíme, zda je zajištěná;
- při střelbě musíme vždy zohlednit všechny okolnosti, zejména počasí, viditelnost, stav okolního terénu, hustou vegetaci, střelbu k horizontu, možnost zvýšeného pohybu osob (cesty, rekreace, sport, sběr lesních plodů, práce, průjezd vozidel...);
- vždy bereme v potaz možnost odrazu střely od zmrzlého podkladu, stromů, kamení, vodní plochy apod. Počítáme také s tím, že zasažením zvěře dráha střely nekončí, ale naopak jsou zcela běžné průstřely se současnou změnou dráhy letu střely;
- při selhané ráně je nutné před další manipulací ponechat zbraň minimálně tři vteřiny ve směru zamýšlené střelby a počítat s opožděným zážehem;
- sami se vyvarujeme pohybu v místech, kde hrozí potenciální nebezpečí od ostatních střelců, používáme reflexní doplňky a za tmy baterku;
- při lovu zbraň nabíjíme až na honebních pozemcích a vybíjíme ji vždy při překonávání překážek, výstupu na posed, prodíráním se křovím apod.;
- při lovu ve dvojici (s loveckým průvodcem) je nejlepší, má-li zbraň nabitou pouze jeden lovec. Ten pak postupuje při šoulačce mírně vpředu a vlevo, aby měl zbraň pouze ve svém dosahu. Na průvodce se pokud možno otáčí pouze hlavou a vždy má zbraň podvědomě pod kontrolou, aby na něj nemířil. Mají-li zbraně nabité oba, postupují na stejné úrovni s mírným rozestupem tak, aby se jejich zbraně nedotýkaly souseda;
- před střelbou je vhodné ještě v klidu před příchodem zvěře vyhodnotit nenadálá rizika okolí, předpokládaný směr střelby i ohrožený prostor, do kterého se střílet v žádném případě nesmí;
- zbraň se zásadně odjišťuje a napínáček aktivuje těsně před střelbou, po jistém obeznání zvěře. Po odeznění příležitosti se vše uvádí do původní bezpečnostní polohy;
- při společných lovech nebo lovech s průvodcem dbá účastník vždy a bezpodmínečně všech pokynů vedoucího honu, závodčích, eventuálně průvodce;
- na honech se zbraně nabíjí až na stanovišti. Mimo tato místa se zbraň nosí zásadně vybitá, zlamovací zbraň se sklopenými hlavněmi, opakovačka s povytaženým závěrem;
- vymezené stanoviště je na společném lovu doslova posvátné a nelze je svévolně opravovat nebo měnit;
- nikdy se nestřílí směrem do leče, ve směru řady obstavující leč, ani se zbraní netáhne ve směru ostatních účastníků;
- výstřel musí vždy následovat teprve tehdy, je-li si střelec jistý, že přesně ví kam a na jaký cíl střílí! 

V případě jakýchkoliv pochyb, nejasného obeznání zvěře apod. od zamýšlené rány okamžitě upustí.


#Lovecké stezky, Hunting Rifles, Idiots With Guns, Lovecké zbraně, Střelectví, Zacházení se zbraní, Čekaná, Šoulačka, Poslední hon

Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.

Myslivci nebudou moci regulovat zvěř 

Perský kocourek ví své...

směrnice, pokud projde, omezí některé typy zbraní.

Ústavní právo na zbraň není nic jiného než ochrana našeho dobrého zákona o zbraních a střelivu. Nikdo neříká, aby se lidi ozbrojovali nebo aby se rozdávaly zbraně. Myslivci by například nemohli používat samonabíjecí zbraně. Petice běží již přes tři roky a má již přes padesát tisíc podpisů, z nichž čtyřicet tisíc již její autoři odevzdali ve Sněmovně.

Zbraň je jenom taková, jaký je člověk, který ji v rukou drží.

Protože jak řekl G. Orwell “Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala."

Evropská směrnice zpřísňující pravidla pro držení zbraní

• Dohodnutý kompromis zpřísňuje nejen pravidla pro označování střelných zbraní a nově i jejich dílů, ale také pro jejich deaktivaci. Registrace se bude týkat i zbraní upravených jen pro slepé náboje například pro divadlo či film, které se dosud mohly v některých zemích kupovat volně. Jejich relativně snadná zpětná úprava prý byla rizikem a takto zpětně upravené zbraně použili například teroristé při útocích v Paříži.
• Kompromisní podoba nových pravidel pro civilní použití zakazuje krátké poloautomatické střelné zbraně se zásobníkem na více než dvacet nábojů a dlouhé poloautomatické střelné zbraně se zásobníkem na více než deset nábojů. Zakázané budou také dlouhé střelné zbraně, které mají skládací či teleskopickou pažbu, a jde je proto snadno ukrývat.
• Přísnější budou důvody k udělení výjimky, na jejímž základě mohou být vlastněny nejnebezpečnější střelné zbraně. Mezi takové důvody patří národní obrana či ochrana kritické infrastruktury.
• Pokud je taková zbraň používána ke sportu, bude možné ji získat při dodržení přísných pravidel, kdy střelec bude muset například doložit, že se skutečně účastní oficiálním střeleckým svazem pořádaných soutěží.
• Neprošel nápad Evropské komise na úplný zákaz „nejnebezpečnějších poloautomatických zbraní“, včetně všech z rodin AK-47 a AR-15 a zákaz soukromých sbírek útočných pušek. Nebyl přijat ani návrh Komise na omezení zásobníků také pro krátké poloautomatické zbraně jen na deset nábojů. 

#Zákony a předpisy o myslivosti, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, Zacházení se zbraní, 

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky a střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku.

Srnčí zvěř v zimě

Na zvěř by se mělo stisknout jen tehdy, když je jisté, že střela zasáhne cíl

Všeobecně platí, že by se mělo střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku. Zasáhne-li se zvěř mající skloněnou hlavu, např. při pastvě, při útěku se přetáhne kůže přes vstřel, který uzavře a zvěř nebarví vůbec nebo jen málo. To je pro dosled velmi nepříznivé. Zásah šikmo zpředu nebo zezadu vede již při malých chybách v zamíření k ošklivým poraněním, které nelze omluvit přílišnou důvěrou ve vlastní střelecké umění. Střílet na zvěř částečně krytou nějakou překážkou se nikdy nesmí, protože střela nebo její střepiny, odchýlené trávou nebo větévkami, vedou k ošklivým a často nezjištěným poraněním, po nichž nedosledovaná zvěř často uhyne.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky. Měkká podložka zabrání výškové a stranové odchylce. Avšak k odchylce v zásahu může dojít také tehdy, když je podložka umístěna blíže k hlavni než k těžišti zbraně. Při naháňce by se nemělo střílet na rychle běžící zvěř. Nepoznaný zásah se dá prokázat jen na pobarvené stopě na sněhu, když se vrátíme od nalezeného kusu po jeho stopě ke stanovišti střelce, který postřelení zvěře nezaznamenal, a proto je ani nehlásil.

Při všech způsobech lovu, čekané, šoulačce i nátlačce, by si měl střelec zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, aby snadno našel nástřel a nástřelová znamení, jako jsou zápory, barva a ústřelky (stříž a tříšť). K orientaci poslouží nápadné body v terénu jako strom, keř, kámen, vývrat, hromada klestu apod. Při šoulačce by měl bezprostředně po výstřelu označit své stanoviště stanovištním zálomkem anebo jiným vhodným způsobem.

Chybné jednání střelce po výstřelu bývá příčinou náročného dosledu anebo jeho neúspěchu, a to často závažnější než špatný zásah. Tím se může neobyčejně ztížit práce psa na barvě. Často se příčina neúspěchu při dosledu přičítá psu, zatímco chování střelce se nehodnotí. 

Pes spolehlivě pracující na barvě je také z etických důvodů, aby zvěř netrpěla, nezbytným spolupracovníkem při lovu spárkaté zvěře. Ale ani přítomnost dobrého psa nesmí svádět k lehkomyslné střelbě.

#Čekaná, Nástřel, Lovecký pes, Názory myslivců, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, lov, Úspěšný lov, 

Jezevec lesní. Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.

Jezevec lesní

Jezevec lesní 

Jezevec je naše největší lasicovitá šelma.
 Má zavalité tělo o délce 60 - 80 cm s krátkými běhy (výška v kohoutku bývá kolem 15 cm) se širokými chodidly a dlouhými drápy. Dosahuje hmotnosti kolem 10 kg, na podzim až kolem 15 kg.

Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.

Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin bez lesa a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti. Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé. Noru i okolí udržuje v čistotě. Je aktivní převážně v nočních hodinách. Na zimu se ukládá na 3 - 4 měsíce k nepravému zimnímu spánku, kdy občas vylézá ven z nory.

 Během zimního období tráví tukové zásoby.

Slušní myslivci ustoupí a podvolí se výhrůžkám. Co jim taky zbývá. Darebové jsou zákeřní a agresivní a shlukují se do rodinných klanů.

Přišlo období přirozených změn krajiny, ale v přírodě volná zvěř ještě žije. Je

Zubři na kameře online z odkazu

lovecká sezóna (pro někoho trvá po celý rok)

Věčný boj člověka, ochránce a lovce na maso (ne myslivce - lovce) trvá. 
Orel žije a dbejme na jeho ochranu v přírodě. 
Stupidní traviči z bývalých JZD a lesních traktoristů, pijáků a hospodských lovců likvidují pod heslem "zahnuté zobáky" vše, co není právě do mrazáku vhodné.

Pište o svých problémech, lovci se hádají pravidelně na  schůzích. Mezi sebou se i poperou. Ta závist žije v tupých palicích. 

Myslivec Šmejd většinou vyhraje spor. Potřebují se na honu. Co slyším, je to všude na venkově stejné.

Dokud s mlčením ostatních ty jejich mrazáky nejsou plné. Slušní myslivci ustoupí a podvolí se výhrůžkám. Co jim taky  zbývá. Darebové jsou zákeřní a agresivní a shlukují se do rodinných klanů. 

Maso patří přece domů nebo ne?

Chodíte na  ... on-line krmeliště černé zvěře   
a ptáků pravidelně z těchto stránek?

Cestu najdete po kliknutí do odkazů v minulých článcích (viděl jsem kromě černé (divočák) i srnčí, psíka mývalovitého a co vy.....na kameře pro ptáky by se měl ukázat orel mořský, jen trpělivost.

Pozn. divoká prasata na krmelišti hlady netrpí, jsou už vykrmená "jako prase"a jak jim chutná. Selata s bachyní vidíme už tady na snímku i videu od Libora Šejny.

Kamery na krmelišti a osvětlení se zapínají až napadne sníh a zvěř je v nouzi.

NA LOVU LIŠEK. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna!

Liška

Sněhové vločky jako dlaň s tichým šelestem dopadají k zemi a zvětšují už tak vysokou vrstvu napadaného sněhu

V protějším břehu zůstalo pár starých stromů, jedlí a smrků po těžbě, která se tu přehnala jako smršť.

Haluze smrku, na který je posed připevněn, jsou svěšeny tíhou sněhu k zemi. Stromy okolo přikryté tlustou bílou peřinou trpí pod těžkým závažím. Ze zateplené boudy, která slouží k lovu lišek, se bílý zapadaný svět zdá romantický, ale zvěři je krušno. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem. Čekám už dobrou hodinu na lišky, které i přes nepřízeň počasí začaly konečně chodit dolů k újedišti. Ty bílé zapadané prohlubně jsou díry, které vyhrabaly, aby se dostaly k dobrotám, co jsem jim kolem poházel. Nadrobno nasekané ryby a tvarůžky jsou příčinou jejich zoufalého dobývání se k zamrzlé zemi.

Byla tu liška a určitě ne jedna!

Dlouhým čekáním mi nohy začínají pomalu dřevěnět. Hledám tu nejlepší polohu zachumlán do ovčího kožichu. Nohy mám zastrčeny do zatepleného vaku a na kolenou starou deku. Pohled na pohádkově zasněžený les mne uspává a unáší do dávných vzpomínek na dětství a vánoce. Zdál se ten čas krásnější než dnes. Jako ve snách vidím temnou, shrbenou postavu své mámy, jak se s pilkou pod paží brodí hlubokým sněhem k nedalekému lesu. Za ní kluk, který se bázlivě dívá do okolní tmy. Jdeme pro vánoční stromek. V blízké zapadlé kultuře jsou smrčky schovány pod bílým příkrovem. Každý musíme oklepat a prohlédnout. Nevybíráme dlouho a bereme ten, který by stejně skončil v prořezávce. Tichý zvuk pilky, pár drobných pilin na sněhu a vůně smůly a jehličí. Les kolem tiše mlčí. A zase cesta zpátky lesem, polem a závějemi. Vše se rozplynulo jak dým a zůstaly jen vzpomínky pomíjivé jak lesk pozlátka tenkrát na vánočním stromku, pomíjivé jak všechno kolem.

Korytem potoka přeletí tmavý stín. Usedne na ohnuté lískové větvi, rozhoupe ji a shodí chomáč sněhu k zemi. To puštík na nočním lovu se na chvíli zastavil a mrzutě pozoruje to nadělení kolem. Šance, že chytí nějakou myš je mizivá. Zkusím napodobit její zvuk, ale nedá se oklamat. Otočí se k otvoru střílny, ze které čouhají hlavně, rozmáchne své neslyšné perutě a tichým letem pokračuje vzhůru potokem. Potokem? Ledový příkrov jej svázal a zasypal bílou závějí. Dusí se a nemůže se vesele a dovádivě ozvat jako jindy. Jen tlumené zabublání a zalknutí dává tušit, že tam někde dole je voda.

Napravo po zasypaném ochozu se táhnou tři stíny. Hlavy a krky nataženy dopředu hrnou sněhem hlubokou brázdu. Srnčí se vrací zpátky od krmelce v dolině. V chůzi okusuje pupeny mladých listnáčů a vydává přitom zvuk jako cvakání kleštěmi. Přechází a ztrácí se z dohledu. V okolním tichu, které přerušuje jen šelest padajících vloček, je najednou cítit zvláštní napětí. Břehem za starou jedlí se táhne tmavý had. Opatrně sestupuje a na chvíli se zastaví za tlustým kmenem stromu. Očichává čerstvou srnčí stopu, přeběhne ji a zastavuje na břehu potoka.

......a upřeně pozoruji lišku.

 Liška! A velká, celá tmavá, zřejmě lišák. Klidný tep mého srdce najednou nabírá na obrátkách.

Třesoucí se rukou pomalu rozpínám kožich a opatrně sunu pažbu do ramene.

Vyvaruji se jakéhokoliv prudkého pohybu a upřeně pozoruji lišku. Dívá se před sebe a pomalu schází do koryta potoka. Vzrušením se dusím a otvírám ústa. Srdce mlátí někde v hrdle, ve spáncích mi buší a polévá mne horko. Snažím se uklidnit, není to přece moje první liška, ale nedaří se mi to. Mušku třesoucí se rukou ustaluji na tmavé siluetě a potáhnu kousek od hlavy na její tělo. Chvíli čekám až zůstane úplně stát a natahuje se k dolínku, kde včera hrabala. Na nic už nečekám a mačkám spoušť. Záblesk ohně a rána, kterou tlumí okolní sněhová pokrývka. Bylo to dílem okamžiku, ale každá vteřina jako by se zdála věčností!
Liška padla jako podťatá. Dva, tři zaškubnutí běhů a je někde v liščích lovištích. Chvíli ji ještě pozoruji s prstem na spoušti a potom s úlevou zlamuji dvojku a vyjímám vystřelený náboj. Tělem se rozlévá radostný pocit. Boudou zavoní vůně střelného prachu. Vychutnávám ty prchavé okamžiky a na odchod ještě nemyslím. Ještě zůstanu.

Vůně střelného prachu! Nemohu se v té bílé záplavě zase ubránit vzpomínkám. Je podzimní hon a jeho atmosféra přitahuje kluky jako magnet. Sledujeme myslivce střílející bažanty a zajíce. Vzrušené výkřiky po dobré ráně, křik bažantích kohoutů, nářek postřelených zajíců a vydávání psů. To vše mi vrostlo pod kůži a prožívám to jako dnes. Pravda, byli jsme zakrátko vyhnáni a někdy nevybíravým způsobem, ale nám to nevadilo. Sbírali jsme po cestě dutinky nábojnic, čichali k nim a dodnes mi ulpěla v chřípí ta neodolatelná vůně střelného prachu. Už tenkrát jsme věděli, že budeme myslivci.

Pohledem zavadím o střelenou lišku, kterou zasypávají sněhové vločky. Střelil jsem na tom místě přes dvacet lišek. Ta první, při jasné měsíční noci mi po ráně úplně zmizela. Našel jsem ji o kus dál zamrzlou v potoku. A kousek vpravo chodil mladý lišák téměř jako hodinky přesně večer v sedm. Měl to už spočítané. Ten zimní večer jsme něco oslavovali a já se nadutě vsadil, že do hodiny ulovím lišku. Stáli u mě tenkrát všichni svatí a podařilo se! Nebylo to sice hodina, trvalo to déle, ale jaké bylo překvapení mých společníků, když jsem vítězně třímal v pravici pěkného lišáka s bílou fialkou. To bylo slávy! Doplatil chudák na svou vytrvalost. Co liška, to příběh. Za jednu zimu jsem jich tu střelil devět. Desátá odběhla postřelená. Nenašel jsme ji, snad se jí moc nestalo. Je to zvláštní místo. Přitahuje lišky jako magnet. Úspěchy se tu střídaly s nezdary, tak jak to v životě chodí.

Liška na lovu hrabošů

Začínám být netrpělivý. Bolí mně už v zádech a za krkem. Do nohou dostávám křeč. Na otevřeném posedu bych neobstál, ale uvnitř kazatelny si trochu pohybu mohu dovolit. Kolik je asi hodin? Zdá se mi, že už tu sedím nekonečně dlouho. Sníh pomalu přestává padat a obloha se vyjasňuje. Celá ta zasněžená scenérie se zdá ještě krásnější. Začíná přituhovat a nade mnou prosvítají hvězdy. Obracím ciferník hodinek proti světlu. Bude už půl jedné a já už tu sedím bezmála pět hodin. Najednou se mi zachtělo horkého čaje a teplé postele. Zabrán pozorováním hodinových ručiček zahlédnu koutkem oka pohyb! Znovu ve stejném místě za staletou jedlí se mihne tmavá skvrna. Jde po zasněžených stopách první lišky. Další! Pěkná a velká, jenže oháňka se mi zdá podstatně kratší a její barva je úplně plavá. Pomalu rozepínám kožich a zakládám pušku do ramene. Nespouštím ji z očí. A znovu ten bláznivý rytmus srdce! Nemohu zůstat klidný, nejde to. Je to úchvatná scéna, kterou ocení jedině myslivec a lovec.

Chvějící se rukou svírám pevně zbraň. Kmotra se ztrácí za sněhovým převisem. Chvíli ji nevidím. Najednou se objeví v korytě potoka jako na dlani. Strnule pozoruje místo té první téměř zasypané sněhem. Ozývá se tlumené vrčení, pak prudce vyskočí z kyprého sněhu a rychlostí, jakou jí dovolí vyběhne na břeh. Obrací se k mrtvé lišce a znovu vrčí. Potom ji začíná obíhat v kruzích. Snažím se ji dostat na mušku, ale nedaří se mi to. Pobíhá bláznivě okolo, jako by tančila jakýsi liščí tanec! Nejde popsat to napětí, které jsem prožíval. Nervy jsem měl napnuty k prasknutí. Po chvíli se zastavuje. Je právě schovaná za hustým bukovým náletem. Proboha, snad mi neuteče! Něco se jí nezdá. Kolikrát, blesklo mi hlavou, jsem propásl lišku s váháním ke střelbě! Nečekám už ani minutu.

Vím, že je to riskantní střílet do hustého proutí, ale nemám na vybranou. Pomalu ustaluji mušku na tmavé siluetě, nevidím, kde je oháňka a kde hlava, a vypálím. Záblesk na konci hlavně a v bukovém mlází začíná mela! Zásah byl zřejmě dobrý. Liška sebou hází a nevybíhá ven. Držím ji neustále na mušce a nutká mne střelit ještě jednou. Vítězí rozum. Je škoda zbytečně provrtávat lednovou kožešinu. Chvění a šustot ustává a rozestře se úlevné ticho. I já se rychle uklidňuji. Už nevydržím sedět ani minutu! Rychle vytahuji nohy z vaku, balím deku, jak nejrychleji umím. Už nemusím strnule sedět a mohu rámusit, jak chci. Zlamuji dvojku, vyjímám náboje. Kvapně zajišťuji na kolík vrátka liškárny a sestupuji po žebříku. Naráz se propadám skoro po pás do sněhu. Nejprve se hrnu závějí k první lišce. Je to lišák, jak jsem předpokládal. Je zmrzlý, tvrdý na kost a celý tmavý.

Otřepávám jej od navátého sněhu a pomalu se brodím k bukovému náletu. V něm zkroucený leží rovněž lišák. Je celý plavý a chybí mu kousek oháňky. Snad mu ji v souboji ukousl jiný lišák. V boku mordy má přikousnutý jazyk a ve světle baterky na mne cení své nádherné bílé špičáky. V jeho skelném pohledu cítím pohrdání. Kožešinu má nádhernou! Jsou krásní oba dva. Svazuji je k sobě, přehazuji přes záda. Po pás se brodím prudkým břehem na cestu.

Nahoře se zbrocený potem zastavuji. Odpočívám a pozoruji podivnou budku přilepenou na stromě. Tmavá střílna na mne ze tmy hledí jak bezzubá ústa. Obloha se mezitím úplně vyjasnila. Hvězdy jsou tak blízko, že by sis mohl na ně sáhnout a vzít je do dlaní. Krajina sní tiše svůj sen zahalená bílou pokrývkou. Všude kolem jiskří krystalky sněhu jako démanty. Od severu se však znovu zatahuje. Do rána bude určitě ještě padat a kdyby se tu někdo ráno zastavil, už stejně nepozná co se tu v noci odehrálo. Země bude jako bílý nepopsaný list.

A bude to všechno ještě vůbec pravda?

Jan Makový


#Na lovu lišek. #Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna! #Liška, #Lovecké stezky, lov, Lovecké příběhy, Lovecké zbraně, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, broková dvojka, Čekaná, Lovecké brokovnice, Přírodní fantazie,

Někdy je problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven v den lovu, někdy rovnou pod pušku. Myslivci si vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.

Bažant obecný

Vymizení bažanta v divokém chovu

Na citelně postupující úbytek bažanta v divokém chovu reagovali myslivci jednak zvýšenou ochranou zvěře, ale především intenzivním rozvojem voliérových chovů podle schválených koncepcí s hlavním cílem: dosáhnout vyšší slovitelnost.

V souladu s tím byla budována a rozvíjena velkokapacitní střediska pro chov pernaté zvěře, která spolu s individuálními, rovněž atestovanými zařízeními k líhnutí vajec z vlastního chovu dostatečně vykrývají poptávku po jednodenních či starších kuřatech. 

S líhnutím vajec a s odchovem bažantích kuřat v praxi nejsou problémy. Myslivci to zvládají dobře, o čemž svědčí celkem vysoké procento odchovaných kuřat.  

Rozhodující jsou však další hlediska. Co můžeme celkem dobře odhadnout, je počet bažantů úspěšně se aklimatizujících po vypuštění do honitby nebo - přesněji, podíl jejich slovitelnosti. S rozvojem líhňařských středisek se vžila zásada, že tam, kde se bude do volnosti vypouštět zvěř z odchoven, se budou moci lovit i slepice. 

 Tak si myslivci sami v krátké době vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.   

Pro dosažení vyšší slovitelnosti myslivci neradi vypouštějí do volnosti dvou až tříměsíční bažantí zvěř, ale až dospělou, a to v den lovu, někdy rovnou pod pušku.
Zda je to v souladu s mysliveckou etikou a jaké přirovnání si za to vytváříme před veřejností, na to by si každý z nás měl odpovědět sám. 
Takové bažanty, zpravidla nevyspělé, špatně opeřené, bez klínů, krotké a nelétavé nemůžeme nabídnout zahraničním hostům, byť by jejich váha v prosinci již odpovídala drůbeži brojlerového typu. Nemalým podílem bývá na výřadu zastoupena zvěř bez jediného brůčku v těle, kterou seberou, jako "pěšáky", lovečtí psi. Jestliže je někdy problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven, pak můžeme mít i pochybnosti o hygienicky zcela nezávadné zvěřině. 

Pokud někteří jedinci přečkají "ve zdraví" loveckou sezonu, uloví je zpravidla brzy predátoři, především kuny a lišky. Chybí jim ostražitost, hřadují často ještě na zemi nebo nízko v keřích, neumí si zpočátku hledat přirozenou potravu a pokud přežijí do jara, mají potlačený pud hnízdění a vodění kuřátek.
Genofond takové zvěře je povážlivě narušený, za mnoho nestojí.   Poměrně vysoké procento slovitelnosti bychom si proto měli dát do souvislosti se zbytečným přikrmováním jadernými krmivy, obsluhou (pokud ji platíme) a celkovou ekonomikou takto odchované zvěře. 

Nabízí se otázka: je v našich silách a možnostech tento nepříznivý trend zvrátit tak, aby na výřadech postupně výrazně vzrostl podíl bažanta z divoké populace? 


#Bažant, Pernatá zvěř, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Myslivecká zařízení, Poslední hon, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie, Žít ve svobodě, 

Jak se loví ve světě? Myslivecký zásah na komoru! Jistá rána. Žádné ustřelené čelisti v revíru. #Lovy černé zvěře, Lovy lukem a šípem, #Bowhunting (lovecká lukostřelba),

Divoké prase. Zásah na komoru. Bowhunting.

#Lovy černé zvěře, Lovy lukem a šípem, Bowhunting (lovecká lukostřelba), Lovecké stezky

Jak se připravit na lov v zimní přírodě. Baťoh s sebou a lehkou přesnou kulovnici taky!

#Lov, Příroda, Zimní oblečení a obutí, #Lovecké stezky, Beatiful Nature, Čištění zbraně, Lovecká vášeň, Lovecké zbraně, Nastřelení lovecké zbraně

Daněk v zimě (by pavel kysela)

To není návod, ale ukázka vybavení lovu třeba na lišku...pokračujeme LOVEM NA LIŠKU ZDE!

Lov zvěře a česká myslivecká mluva #Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky

Lovecké zátiší a fotografie (photo by Katerina Lisova)

Lov zvěře

Prof. ing. Dyk mluví v „Malé myslivosti“ (z r. 1934) o honbě, rozděluje ji na lov a hon a rozlišuje

 1. honbu střeleckou, 2. honbu tichou (t. str. 103); ředitel Březina mluví v „Čs. myslivosti“ (z r. 1937) o honech na zvěř a dělí je na hony osamělé a na hony společenské (t. str. 142). Slova hon a honba souvisí se slovesem honiti, t. j. loviti zvěř honěním, a proto se domnívám, že slovo lov má význam širší, kdežto hon užší.
 Z těchto důvodů myslím, že by bylo správnější rozeznávati lov v širším slova smyslu a hon.

K lovu v širším smyslu patří

I. lov (v užším smyslu); k němu počítám: 1. čekání (čekanou), zasednutí na vhodném místě v příhodné době, 2. šoulačku, t. j. soustavné vyhledávání zvěře a plížení se ke zvěři, hlavně spárkaté, 3. slídění neboli hledání, obyčejně se psem jednotlivě nebo v družině (hlavně o lovu na zvěř drobnou), 4. lov vábením, lákáním nebo drážděním zvěře, poskakováním a pod. (Dyk: lov lestný); patří sem lov vábením v říji (na jelena, srnce), v toku (na tetřeva, jeřábka), na újeď (na lišky, medvěda), na výrovce, lov s pomocí načervenalého psíka (na oheň) na kachny a husy a pod;

II. hony: 1. ploužení buď prosté (bez křídel), nebo české (s křídly), nebo křídlové (střelci jsou jen na křídlech), 2. kruhové hony (leče), 3. naháňky volné nebo uzavřené (hony hlavně v lese na zvěř jelení, daňčí, černou, bažanty), 4. nátlačky (hony v horách s malým počtem honců a střelců, kteří čekají na zvěř obyčejně na přechozu nebo na přesmyku — Riegeljagd), 5. nadháňky (honičky v území nepřístupném a rozlehlém bez honců s pomocí psů — slidičů nebo honičů).

Zvláštní způsoby lovu jsou:

1. vodní honby (na kachny, husy, lysky), 2. norování (s pomocí psů jamníků nebo fretek), 3. lapání škodné (do pastí, tluček, želez a pod.), otravování škodné (vran a strak), 4. chytání živé zvěře, 5. čižba a sokolnictví, 6. štvanice. Závěrem mnohého lovu, zejména však honu musí býti dohledávka (dosled) postřelené zvěře.

U zvěře vysoké si všímáme nástřelu, t. j. místa, kde byla zvěř v okamžiku výstřelu, a hledáme tam známky zásahu střely, zápory (zvěře), barvu, ústřelky, t. j. stříž (srst, vlnu, peří) nebo tříšť (kůstky) nebo i odstřelek (kůry, větve a pod., zavadila-li střela a minula se cíle).

Zvěř může býti střelou zasažena na komoru (nikoliv „na list, na blat“) vysoko (Hochblatt) nebo nízko (Tiefblattschuß) (nikoliv „hluboká rána“), na zadní komoru, to jsou rány dobré. Někdy se po dobré ráně zvěř zlomí v ohni a rázem zhasíná; rána na měkko (do zažívacích ústrojů) je rána špatná. Je ještě množství rozličných jiných zásahů, na př. rána na krk, do páteře, do trnů (ostnů — Krellschuß, kdy se zvěř po ráně zlomí, za chvíli se však zvedne, srovná a zmizí), na běh (vysoký, nízký), na kyje a pod. Někdy mluvíme též o t. zv. ráně duté (Hohlschuß); to bývá právě rána pod páteří do trnu. Střílíme-li na zvěř zpředu, mluvíme o ráně na ostro; rána zezadu je nemyslivecká. Konečně říkáme též, že byla zvěř střelou škrábnuta (Streifschuß).
Postřelené zvěři dáváme záraz loveckým zavazákem nebo ji dostřelujeme (rána dostřelná — Fangschuß; něm. slovo však znamená též ránu hozenou neboli na lap). Důležitým pomocníkem při dohledávce postřelené zvěře je pes — zvláště barvář, při dohledávce zvěře drobné musí býti psi ohaři a potřebný počet honců.

Pernatá zvěř může býti postřelena do křídel, je — jak se ne dost dobře říká —křídlovaná (nespr. „flíglovaná“), nebo do stojáčků (nespr. „štanglovaná“) — pro to nemáme dosud pěkného českého názvu (stojáčkovaná zní strojeně, ujímá se slovo vypěšená, lépe snad zchromená). Bohatou zásobu slov máme pro známé značení postřelené koroptve, když stoupá po ráně obyčejně kolmo vzhůru, a dosáhnuvši vrcholu, zastaví se a spadá náhle zhaslá k zemi.
Říká se tomuto zjevu dělat holubičku (korouhvičku, komínek, svíčku) nebo že koroptev pánkuje, jde do pánku, výškuje (nevhod. „andělíčkuje, nebíčkuje“ — himmeln), vyvěžuje (viz NŘ. XXIII, 292); sám jsem doporučil krátký a myslím výstižný výraz koroptev vrcholí.
Pro hromadné vyletování bažantů v t. zv. bouquetech při naháňkách jsem doporučil název roj.

Ohař to umí...

Uloví-li lovec správným způsobem mysliveckým vysokou zvěř, podává se mu úlomek (Bruch); také ulovené zvěři se dává do svíráku úlomek jako poslední hryz (u vysoké srstnaté) nebo poslední zob do klovce (zobáku, na př. u tetřeva).
 Úlomek nosí myslivci za kloboukem také jako stavovský odznak nebo ozdobu při významných mysliveckých událostech nebo při slavnostech. Od tohoto úlomku rozeznáváme zálomek, t. j. větévku, kterou označuje lovec místo nástřelu, které zalamuje, nebo jíž dává v lese rozličná znamení. Ulovená zvěř se vykládá při osamělém lovu nebo při větších honech po každé leči na výlož (Strecke) a po skončení honu nebo i několika honů se dopravuje, podle druhu zvěře se roztřídí a vyloží na společný výřad, doprovázený rozmanitými mysliveckými zvyklostmi a hlášením celkového úlovku.

Na konec bych ještě rád upozornil alespoň na některé nesprávné výrazy, jichž se stále v praxi užívá a které by měly konečně vymizeti.

Velmi často slýcháme mezi lovci mluviti o „koze“ a „kůzleti“, zvláště u zvěře srnčí a daňčí (též kamzičí). Dospělá samičí zvěř srnčí se jmenuje srna, daňčí daněla, kamzičí kamzice, mladá srnka, danělka, kamzička. Podobně nazýváme mláďata (až do sv. Martina) této zvěře srnče, daňče, kamzíče (nikoliv kůzle). U zvěře jelení se samičí zvěř jmenuje laň, mladá laňka, mládě samčí i samičí (do sv. Martina) kolouch (nikoliv „tele“ nebo „telko“). Často slýchané slovo „šmolka“ znamená mladou samičí, dosud neoplozenou zvěř jelení, daňčí nebo srnčí. Máme za ně pěkný český výraz čiplenka, a chceme-li rozlišovati druh zvěře, říkejme jelení, daňčí, srnčí čiplenka nebo krátce laňka, danělka, srnka.

Slovo „Spiegel“ se doporučuje rozlišovati a říkati:

1. u zvěře srnčí bílé skvrně kolem řiti, hlavně v zimě, obřitek,

2. u tetřeva a tetřívka bílé skvrně na ohbí křídel hvězda (svítí v šeru jako hvězdička),

3. bílým páskám na perutích tetřívka, holuba hřivnáče, kovově lesklým skvrnám na perutích divokých kachen a modrým pírkům sojky zrcadlo, zrcadélko.

Slovo „hasenrein“ (o psu) se překládá často „jankoštěrý“, ačkoliv můžeme česky říci, že je pes klidný nebo pevný před zajícem. Nesprávná a nepěkná jsou také slova „ramlík“ a „remlice“; můžeme říci krátce o samci zaječák, o samici zaječka (podobně králík — králice).

Uznáme-li, že slovo lov vyjadřuje širší pojem než hon, měli bychom, myslím, všude tam, kde jde o tento širší smysl, místo názvu „honební“ užívati slova lovecký, tedy na př. místo „honební lístek“ říkat lovecký lístek, poněvadž nás opravňuje nejen k honbě (honění), nýbrž k rozličným způsobům lovu vůbec; obdobně též lovecký („honební“) okrsek, lovecké („honební“) společenstvo a pod. Místo „honební právo“ nebo „honební zákon“ měli bychom říkati právo myslivosti, zákon o myslivosti nebo zákon myslivecký, jelikož obsahuje ustanovení nejen o lovu a honu, nýbrž i předpisy o hájení, ochraně, chovu a zužitkování zvěře, krátce o hospodářské činnosti lidské, kterou nazýváme dnes souhrnně myslivostí.

Domnívám se, že tento můj stručný výčet hlavních mysliveckých výrazů není zbytečný a že aspoň širší veřejnosti ukáže, jak je česká mluva myslivecká bohatá, svérázná i pěkná.

#Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky, 

Výstřel nakonec přece jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh… zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata. Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci.

Je konec listopadu, v lesích leží sníh a mráz citelně štípe do tváří.

Černá zvěř v lese

Usedám na lavici pohodlné kazatelny, zbraň opírám do rohu a otevírám okno. Dalekohledem pozoruji okolí, ne, ještě je moc brzy… Pomalu se stmívá a já se zavřenýma očima naslouchám tichu lesa.
 Ne nadlouho. Křup…křup… promrzlý sníh prozradí i ten nejmenší pohyb. Tato zvěř se ale ani nesnaží utajit svou přítomnost, za pár vteřin se ozve zapraskání větví, pak zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata.
Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci. Nedočkavě se vrhají na nabídnuté dobroty. Kolik jich je? Zkouším je chvíli počítat, pět…sedm…dvanáct… Počkejte, nepřebíhejte mezi ty už spočítané… Vzdávám to. Na okraji lesa se chvíli nic neděje, pak se ale znovu zahoupou větve a skupinu doplní několik velkých bachyní.

Selata jsou neustále v pohybu. Přebíhají z místa na místo a hledají nejlepší kousky, perou se mezi sebou a navzájem se odhánějí. Jen když najdou něco mimořádně zajímavého, zaboří rypáčky co nejhlouběji to jde a jejich mlaskání je známkou toho, že jim opravdu chutná. Bachyně jsou mnohem klidnější, stojí převážně na jednom místě a nerušeně sbírají zrníčka kukuřice a kousky řepy. Občas popojdou pár kroků nebo něžně odstrčí sele, které se jim připletlo do cesty.

 Lončáci už tak pokojní nejsou, pohybují se svižným krokem, občas i klusem, často do sebe narazí a zlostně na sebe ryčí. Opodál se perou dva středně velcí kňouři – začíná doba chrutí a tak si vyjasňují svoje pozice… Ani jsem si nevšimla, kdy přišli. Stojí proti sobě jako býci, pak jeden z nich zahrábne předním během do sněhu a už se rozbíhají… Teď! Narazí do sebe, zaklesnou se zbraněmi a točí se dokola, dokud to jeden nevzdá a neuhne.. Pak se vše opakuje znovu a znovu.. Uvědomuji si, že mám na tváři úsměv a srdce mi buší jako zvon. Nádherná krajina, přítomnost zvěře – co si myslivec může přát víc?

Po půl hodině zpozoruji výraznou změnu. Veškerý pohyb ustává, vše naráz utichne. Lončáci couvají k lesu, bachyně pozorně zvedají hlavy, selátka se nechtějí nechat rušit od večeře, přesto i ona opatrně jistí.. Mezi smrkovými větvemi se objeví černý stín, který se za malý okamžik zhmotní do podoby kňoura.. Je obrovský. Vychází pomalu z lesa, krok za krokem, hlavu zvednutou, hřeben na jeho hřbetě ještě zvyšuje už tak impozantní dojem. Přichází král…

Pomalým, jakoby až důstojným krokem dojde doprostřed celé skupiny a rozhlédne se. Jedno ze selat neopatrně přiskočí příliš blízko, ale než se k výchovné lekci uráčí kňour, dostane se mu výrazného napomenutí od vedoucí bachyně. Jen jedno krátké hluboké zamručení stačí a sele je pryč. Ostatní se drží v bezpečné vzdálenosti. Kňour zvedá hlavu ještě výš, v uhlově černé srsti svítí jeho nádherné zbraně a zhluboka nasává vzduch prosycený pachem bachyní. Ale ještě jsou tu dva konkurenti. Jednomu se očividně do potyčky nechce a pomalu, jakoby nenápadně obchází obloukem tlupu a za okamžik už mizí mezi stromy. Druhý je odvážnější, stojí na místě a čeká. Velký kňour není vůbec těžkopádný nebo neohrabaný, jak by se mohlo zdát – jedno bleskurychlé přiskočení, bolestivé zaryčení a poučený protivník prchá do temného lesa… Vítěz pozorně obchází svou válečnou kořist. Bachyně se od něj ale odvracejí, točí se v kruzích a staví se proti němu hlavami. Ještě nepřišel jejich čas. Kňour brzy pozná marnost svého snažení, sebere ze země kousek řepy a zmizí jako duch...

Vše se odehraje během několika málo minut a najednou jsou tu zase ta skotačící selata, peroucí se o nejlepší kousky, jejich starostlivé mámy, nerušeně hledající i ta poslední zapadlá zrníčka a lončáci, bezstarostně ryjící ve zmrzlém sněhu… Vše je jako předtím, jakoby se žádná mezihra neodehrála. Jen vedoucí bachyně občas jen tak „po očku“ nahlédne mezi smrky. Ne, už je tam klid. Selata se u kousků řepy rozdovádí natolik, že jedno z nich udělalo regulérní kotoul vpřed. Sněhová krusta zapraskala a jemný sníh pod ní pocukroval sele i vedle stojící bachyni. Selátko sedí jako nešťastný psík, zmateně se rozhlíží, cože se to stalo. Bachyně ho jemně popostrčí velikou hlavou. Prcek pohodí rypáčkem, vyskočí a oběhne kolem ní kolečko. Asi se mu to zalíbilo, tak udělá ještě dvě a pak jedno v obráceném směru. Tím považuje celou záležitost za vyřízenou a vrací se k prostřenému stolu…

Scéna jako na divadle a já mám lístek do první řady.. Kulovnici stále nechávám bez povšimnutí opřenou v koutě kazatelny. Vůbec se mi nechce rušit pohádkovou atmosféru výstřelem. Ten nakonec přeci jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh…

Zdroj: sociální sítě FB, Erika


#Les #Sníh #Mráz #Kazatelna #Dalekohled #Lovecká Zbraň Kulovnice #Zvěř #Bachyně Lončáci #Selata #Velký kňour 

Láska obřady projevy a zvyky v přírodě. #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Způsoby lovu a historie, Les, lov, Lovecký pes, aktivity radosti a milování života,

Husy pár a dimorfismus pohlaví

Zajímavé téma nejen pro vědce, analytiky dění v přírodě a zemědělce chovatele, včelaře nebo jiné chovatele živého tvorstva.

Způsoby milování jsou nejen jedinečné nebo ve více variacích, ale cílem je vždy zachování a pokračování rodu bez omezení. Chování reaguje na přírodní podmínky, potravu, příznivé nebo nepříznivé počasí, denní doby a příznivá období roku. Je toto dění dobře ustanoveno nejen generacemi a staletími vývoje, ale zřejmě i jakýmisi vyššími zákony, co teprve objevujeme, pozorujeme, analyzujeme a učí nás tomu rozumět.

Podstata milování je řečeno selským rozumem vždy a všude stejná a to úvod k rodičovství.

   Není to ovšem zcela pravdivé konstatování, protože láska je i primární opakovaná a stále vládne všemu živému dění a to i tehdy když reprodukce se právě nedaří...je stimulována přírodními zákony, co nutí rod zvýšit populaci po nezdarech, neúrodě, nemoci i úhynu. Savci zvláště velcí jsou člověkem ale decimováni a druhy vymírají. Tam člověk zasahuje patologicky tak jak je to jeho hamižnosti vlastní...

V lásce v přírodě nevládnou peníze...ale u člověka ano.

Kde vládnou peníze, zachází se s láskou jako se zbožím...subjektivní milování je u člověka vedlejší.

   V přírodě jsou jevy milování a mateřství od sebe odděleny a nikdy není láska obětována praktickému cíli mateřství.

Z milování laskavá příroda nevyloučila nikoho, ale mateřství je přidělováno jako zvláštní dar. Milování se má zúčastnit každý a přírodě je zdánlivě jedno, kolik dětí z toho doroste.

#Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Způsoby lovu a historie, Myslivecké ráno, Les, lov, Lovecký pes, 
aktivity radosti a milování života, 

Zimní oblečení a obutí. Zimní myslivecká obuv - zkušenosti lovců...myslivců.

Tučňáci v Chile Patagonii

Zimní obutí a oblečení pro myslivost. Hubertus a zkušenost. Znáte sněžnice?

Dost v zimě chodím ven, preferuju sice čekané, ale po ránu taky šoulám, takže předpoklad je, že je využiju. Na čekané mám kvalitní hubertusový kabát z dutých vláknem a připínatelným pytlem na nohy od Silvajagtu, ale ten připínák používám výjimečně, vždycky než se usadím tak dělám 5 minut rámus. Doposud jsem měl boty od Garmische s Thinsulate bez Gore, takže občas mokro a na delších čekaných ve větru nebo pod 0°C po 1,5 hodině zima i s termoponožkama Vavrys,  takže bych chtěl něco v čem se dá pomalu šoulat a noha se nepotí a při tom i sednout a zima nebude, věřím že ten beran s v kombinaci s Thinsulate bude dobrá kombinace. Dostal jsem na Polary reference loni na nadháňce od jednoho známého, tvrdil že nemají chybu. Jinak táta má Kiruny od Maindlu a nemůže si je vynachválit, ale to už je poměrně drahá bota, navíc v semišovém provedení takže je složitější údržba.

Tropická ráže zbraně vyžaduje pevnou montáž

Používám různé termo ponožky s vláknem moira a beru si na čekanou či natláčku vždy jeden pár suchý - náhradní a vypraný. Dále pokud očekávám dlouhou čekanou v mraze či nátlačku, kde se spíše čeká než chodí, tak vždy si důkladně omyju ráno nohy - chodidla vlažnou vodou bez mýdla (máčím je a mnu až kůže vrzá) a potom důkladně osuším a po osušení a příp. vyfénování postříkám sprejem proti pocení či pudrem proti pocení ( pudr je levnější ). Dále patřím mezi ty, co na hon či nátlačku jedou v lehkých botách, přezuju se před honem do patřičných bot a po honě znovu výměna ponožek a obutí lehké boty,
jo o kopyta je třeba pořádně pečovat, si svých vážím, protože mně zatím nosí kam chci a potřebuji.

Zdroj: Výběr z debaty o loveckém obutí myslivce 

Pytláci i myslivci. Komentář k situaci v Česku. Příroda a myslivost, Rys ostrovid, Pytláci, #Lovecké stezky, Lov a myslivost.

Rys ostrovid v zimě

Takoví my mladí nebudeme, myslivost změníme a nebudeme se učit být masojídky a pytlačit pro sebeLáska k přírodě je silnější než hlad nebo touha po kusu flákoty na šípkové omáčce. Ale zřeknout se zvěřiny nemusíme. 
Při dobrém hospodaření a potlačení roztažených pytláků s ostrou municí a ránou kde to jen jde ( i nejde). Ti střílí v lese pro zábavu i pro kus zvěřiny. Dokonce těm starším už nedávají podíl ti mladší (je to časté) Hospodáři se stávají jedinci, co byli vidět jen s barvou na rukách i několikrát týdně. Mrazáky plnit, to je jejich víra v přírodu a uctívají tak krásu zvěře na talíři.

Vidíme na videích i dnes, různé ty nemyslivecké (pytlácké sklony, zásahy zvěře) Také už pozoruje u mladých určitý odklon od tohoto jednání většinou hrubých (opileckých) Je zeďáků a lesních traktoristů. Kouzlo přírody, láska ke zvěři, svobodě po 20 letech demokracie přece jen se uchytila mezi elitními mladými myslivci. Jde to ovšem pomalu, dědkové myslivci s velkými břichy kazí co mohou a zesměšní kdekoho. Závist jim ovšem žere pomalu ale jistě nejen ty břicha, ale i mozky.
Nenechte se mladí odpálit! 
Pytláky v mysliveckých převlecích. Příroda i myslivost je krásné hobby i bez chlastu. Zábava je možná i na střelnici, i ulovit přesně, myslivecky zvěř je umění a radost z úspěchu. Ne! broky na selata s bachyní, ne! Zahnuté zobáky a broky (orel patří do přírody) Rys je malá šelma a patří do přirozeného výběru (posbírá to co postřelí pytláci, kteří se dosledem neobtěžují, nemocnou zvěř) Udržují tu rovnováhu co do přírody patří.
Závist je charakterový defekt člověka psychopata jako pytláka zvěře. 
Přidám sem článek redaktorů české televize, který dost přesně popisuje současný stav české myslivosti.
Lesu, myslivosti i moudrému s láskou k přírodě a mysliveckým zvykům zdar! 
Moderátor: Že se někteří myslivci v lese chovají jako pytláci, to už jsme v našem pořadu viděli. Taky jsme už ukázali, že myslivec sice míří na prase, ale skolí psa, a i pak trvá na tom, že mířil na prase. Teď se ukazuje, že v naší přírodě ubývá rysů. Ubývat by jich ale nemělo. Rys nemá v lese přírodního nepřítele. Vysvětlení přinesl průzkum vědců Akademie věd. Chráněnou šelmu loví samotní myslivci. Vidí v ní totiž konkurenta. A co na to mluvčí mysliveckého svazu? Drží se osvědčeného pravidla "co oko nevidí, srdce nebolí".
Natáčel David Macháček.
Miroslav Kutal, vedoucí rysích hlídek v Beskydech: Pokud chceme, aby pytláci nepáchali tu svou trestnou činnost, tak musíme je donutit, aby cítili nějakej respekt a možnost vlastně odhalení toho jejich trestného činu. Takže proto vlastně probíhají vlčí a rysí hlídky.
 Neuvedena: Šla jsem normálně po té cestě a pak jsem zahla tady a už tady u toho potůčku jsem našla stopy dvou rysů, kteří takhle scházeli z toho vrchu přímo jako korytem toho potoka. Miroslav Kutal, vedoucí rysích hlídek v Beskydech: Největší aktivita těch nočních hlídek, které probíhají, tak je v době úplňku, kdy je vlastně nejlepší viditelnost a za jasného počasí mají i pytláci nejlepší možnosti právě střelby na tyto zvláště chráněné zvířata.
Autor Je to už více než čtvrt století, kdy ochránci přírody začali do české přírody vysazovat dříve vystřílené rysy. Šelmy se usadily především v Beskydech a na Šumavě. Dařilo se jim a podle výpočtu odborníků z Akademie věd jich mělo přibývat, jenže místo toho se rysi začali z přírody ztrácet.

Miroslav Kutal, vedoucí rysích hlídek v Beskydech: Pokud tady máme dlouhodobě v Beskydech takovou mikropopulaci kolem patnácti dvaceti zvířat, tak je přirozené, aby se ti rysové rozmnožovali, ti noví jedinci se šířili do dalších oblastí, i mimo tu jádrovou oblast, což se za posledních deset patnáct let neděje.
Luděk Bufka, zoolog Národního parku Šumava: V polovině devadesátých let se rozběhl výzkum, jehož součástí byla i radiotelemetrie, takový komplexní výzkum rysů na Šumavě, a v rámci toho byl označen i tenhlecten jedinec. To byl dospělý kocour, který... dva roky jsme ho sledovali, je z toho řada zajímavých výsledků, zvíře bylo naprosto v pořádku, v kondici a bohužel po dvou letech bylo ilegálně zastřeleno a zůstal tedy tady jako exponát v informačním středisku.
Miroslav Kutal, vedoucí rysích hlídek v Beskydech: Odhady toho, kolik by těch rysů v Beskydech mohlo být, vychází z toho, jak rychle se ti rysové jsou schopni rozmnožovat. A z takových vlastně propočtů vyplývá, že za posledních dvacet let muselo být v rámci celé republiky upytlačeno minimálně 500 rysů.
Luděk Bufka, zoolog Národního parku Šumava: Já se mohu jenom domnívat, že za vlastně střílením rysů ve volné přírodě stojí odvěká nevraživost ze strany myslivců, lovců k predátorům obecně, to znamená i k velkým šelmám.

Autor Mohou to být opravdu myslivci, kdo by střílel zákonem chráněná zvířata? Takové podezření se rozhodli prověřit dva pracovníci Akademie věd - Petr Koubek a Jaroslav Červený. Petr Koubek, Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR: Někdy počátkem tohoto tisíciletí jsme myslivcům z jihozápadních Čech poslali jednoduchý dotazník, na jehož základě jsme chtěli zjistit, jaký panuje mezi těmi zájmovými skupinami vztah k velkým šelmám. Jaroslav Červený, Lesnická fakulta České zemědělské univerzity: Těch otázek zase bylo... byla celá škála, počínaje od toho, od tolerance k rysům, jestli teda rys má místo v naší přírodě nebo nemá, jestli teda ti dotazovaní vědí o tom, že se rys střílí nebo nestřílí.
 Petr Koubek, Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR: Určité procento, ne malé, pohybující se kolem 20 %, vědělo o konkrétních případech, kdy byl rys uloven, a na takovou tu nejpodstatnější otázku, když jsme se zeptali myslivců, jestli ti účastníci té ankety konkrétně některý zastřelil jednoho, dva nebo více rysů, odpovědělo kolem pěti procent v souhrnu, že sami byli aktéry toho pytláckého činu, že sami rysy ulovili.

Autor Jaroslav Červený i Petr Koubek jsou nejen zoologové z Akademie věd, ale zároveň i myslivci, a tak jejich kritická studie zafungovala v Českomoravské myslivecké jednotě jako výstřel do vlastních řad.
Autor Po zveřejnění té zprávy - reagovala na to nějak Českomoravská myslivecká jednota, když ta zpráva odhalila, že sami myslivci, ne všichni, ale že někteří myslivci střílí rysa? Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Prosím vás, znova bych opakoval - žádný myslivec nestřílí rysa, protože pokud střelí myslivec rysa, není myslivec, ale je to pytlák.
Autor A jak máme říkat člověku, který je členem Českomoravské myslivecké jednoty a rysa by zastřelil?
 Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Pane redaktore, vy jste zjistili nějakého člena Českomoravské myslivecké jednoty, který zastřelil rysa? Autor Já se vás ptám, jak by se takovému člověku mělo říkat.
Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Neznám člena Českomoravské myslivecké jednoty, který by ulovil rysa. Petr Koubek, Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR: Mezi těmi myslivci jsme prostřednictvím svých přátel provedli takovou sondáž a podařilo se nám během velmi krátké doby soustředit téměř 80 lebek rysů, z nichž některý pocházely samozřejmě z různých sbírek muzejních a tak dál, ale z nichž více než 50 bylo prokazatelně rysů, který byli ulovený.
 Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Studie pana docenta Koubka a pana docenta Červeného určitým způsobem mapovala určitá data. Ty data jsou v podstatě založena na něčem, co nikdo nikdy neviděl, to viděli pouze oni, a ty lidi, nebo kdo jim to údajně přinesli, tak je taktéž nikdy nikdo neviděl.
Petr Koubek, Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR: Většinou jsme ty lebky dostali s údaji, kdy se to stalo, jaký to bylo zvíře, jestli to byl samec nebo samice. Velmi často jsme měli i různé poznámky o tom, že to bylo na čekané u nějakého vnadiště na divočáky. Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Je to pouze nějaká zpráva, která vychází z dat, které nikdo nikdy neviděl. Autor Před několika týdny se myslivci sešli na mezinárodním veletrhu v Brně. Ptali jsme se na jednoduchou věc - patří rys ostrovid do české přírody? Návštěvník mysliveckého veletrhu: No, já si myslím, že do tý přírody moc nepatří. Návštěvník mysliveckého veletrhu: Rys je škodná, protože určitě tam nepatří, jo, protože už je jich moc. Autor A setkal jste se vy někdy s případem, že by někdo zastřelil rysa?
Návštěvník mysliveckého veletrhu: Ne, a i kdybych se to, tak bych vám to stejně neřek. Autor Na to, že myslivci střílejí přísně chráněné rysy ostrovidy, neupozornili pouze odborníci z Akademie věd, ale před třemi lety také autor večerníčků Václav Chaloupek. Redaktorka (Události, 18. března 2007): Dvanáctý díl Večerníčku o loveckém psovi Madle a malém rysovi jménem Ťap myslivce rozlítil. Nejvíc tahle pasáž. Ukázka z Večerníčku (Události, 18. března 2007): Lovec s puškou nebyl určitě hodný člověk, ani dobrý myslivec, nebyl ani chytrý a měl jedinou zálibu - střelbu. Redaktorka (Události, 18. března 2007): Myslivcům se nelíbil hlavně muž v hubertusu, který pálí po mláďatech. Podle nich může tato postava u dětí vyvolat dojem, že jsou myslivci špatní lidé. Václav Chaloupek, myslivec, dokumentarista (Otázky Václava Moravce, 18. 3. 2007): Jsem přesvědčenej, že, bohužel, že tohleto je reálná situace, že to není úplně fikce, že k takovéhle situaci dochází každoročně několikrát.
Autor Myslivci si před třemi lety stěžovali, že televizní Večerníček špiní jejich pověst. Jaký je tedy jejich skutečný postoj k rysům? Chtějí je v naší přírodě? Návštěvník mysliveckého veletrhu: Já si myslím, že to tady nemá co dělat. Autor Nemá? Návštěvník mysliveckého veletrhu: Ne. Návštěvník mysliveckého veletrhu: Rys je velmi závažnou škodnou. Petr Koubek, Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR: My za celou dobu nemáme zaregistrovaný jediný případ, že by myslivecké sdružení požádalo o snížení plánu lovu srnců proto, že jim je sežral rys. To se nikdy nestalo, takže výmluva na to, že žerou jejich srnce, je lichá.
Jaroslav Červený, Lesnická fakulta České zemědělské univerzity: To už je tady u nás ve střední Evropě zakořeněný, že dravci a šelmy konkurují myslivci, a tím pádem že člověk-myslivec je musí pronásledovat. No, a v podstatě postupem let sice částečně odeznívá, ale určitě to ještě neodeznělo zcela.
Miroslav Kutal, vedoucí rysích hlídek v Beskydech: Nejdůležitější je změna postoje veřejnosti, především té myslivecké, aby většina z nich rysa přijmula jako součást přírodních procesů, součást lesů, které tady do té přírody patří. Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Ty, v uvozovkách, teoretické přání některých ekologických aktivistů jsou opravdu na bázi nějakých myšlenek, ale myslím si, že by běžný člověk, běžný návštěvník lesa nechtěl potkávat ani rysa, ani medvěda a ani vlka někde uprostřed České republiky. Miroslav Kutal, vedoucí rysích hlídek v Beskydech: My neusilujeme o to, aby rys se vyskytoval plošně na celém území České republiky, nám jde jenom o to, aby rys mohl žít v těch oblastech, které si sám znovu vybírá a které jsou pro něho příhodné.

Autor Kdy přestanou čeští myslivci, nebo někteří z českých myslivců, pytlačit?

Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Já znova říkám, že čeští myslivci nepytlačí. Autor Před půl rokem jsme ale v tomto pořadu odvysílali reportáž o tom, jak dva myslivci ze středních Čech pytlačili. Moderátor (Reportéři ČT, 7. 12. 2009): Kladenští policisté zatkli dva myslivce, kteří lovili všechno, co se v lese hnulo, včetně chráněných sov, leďnáčků a vyder. Rysa sice nedostali, ale asi jen proto, že v jejich revíru žádný nebyl.
Autor Tehdy Jaroslav Kostečka reagoval takto... Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty (Reportéři ČT, 7. 12. 2009):

Je to pytláctví a takový člověk nemá vlastně mezi našima řadama co dělat a musí mu být sebrán lovecký lístek.

A já budu velice rád, když takový člověk opustí veškeré řady myslivců. Autor A co říká o pytlácích z řad myslivců Jaroslav Kostečka teď? Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Čeští myslivci nepytlačí. Autor Takže když jsme tu před půl rokem měli ten případ dvou přistižených myslivců ze středních Čech, kteří pytlačili, tak jak je to v souladu s vaší větou, že čeští myslivci nepytlačí?
 Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: To je, jak říkám, ta smutná událost... tito myslivci jsou pytláci. Jsou souzeni podle trestního zákona. Byl dán jednoznačný pokyn, že pokud budou tito lidé pravomocně odsouzeni, tak samozřejmě okamžitě přestanou býti členy Českomoravské myslivecké jednoty, budou vyloučeni.
Autor Oni se k tomu střílení přiznali, to vám nestačí na vyloučení? Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty: Já znova říkám, i tady funguje jasně právo České... nebo právní zákony České republiky, takže až v okamžiku, kdy jsou oficiálně uznáni vinnými, tak v tom okamžiku mohou být vyloučeni. Pavel Šámal, soudce Nejvyššího soudu, spoluautor Trestního zákoníku: Myslím si, že tady nelze trestím právem nahrazovat morálku a rozhodně nelze souhlasit s tím, že na základě nějaké falešné solidarity snad myslivci nezasahují proti svým kolegům. To, si myslím, že je naprosto špatně a rozhodně to nelze nahradit trestním právem.
Autor My se snažíme zjistit názor lidí, jestli rys je zvíře, které patří do české přírody, a nebo jestli pro českou přírodu je rys škodná. 

Návštěvník mysliveckého veletrhu: Já jsem myslivec, tak mě se neptejte. Autor Proto nás to zajímá. Návštěvník mysliveckého veletrhu: Ne, ne, ne. Autor Proč ne? Od koho jiného se to máme dozvědět? Návštěvník mysliveckého veletrhu: Od nás určitě ne, ptejte se ochránců, ti vám to možná řeknou. Autor A jaký názor na to mají myslivci? Návštěvník mysliveckého veletrhu: Nezlobte se. To nemá smysl. Vy byste z toho vytrhli jednu větu, ale to není jako nic dobrýho. Petr Koubek, Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR: U těch myslivců je to generační záležitost.
 Nejméně dvě generace myslivců musí odejít do věčných lovišť, abych řekl takhle, a pak snad ty velké šelmy mají určitou šanci přežít.
Video k tomu je velmi dlouhé a můžete ho shlédnout na webu české televize

http://www.ceskatelevize.cz/program/10252560923-10.05.2010.-21:20-1-reporteri-ct.html
Zdroj: CT 1 česká televize Zdroj: ČT 1
Autor: David Macháček