ČERNÁ ZVĚŘ CO S NÍ? Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Černá zvěř v lese

Společné lovy a noční čekaná

V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ 
- individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.

Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti.

Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.

Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.

Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.


#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně,  Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Letošní raritní trofej srnce. Trofeje, Srnec, Srnec v červnu, Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, lov

Raritní trofej

Zajímavá trofej srnce (Petr)

Ráno v 5:30 h se mi podařilo ulovit tohoto srnce se zajímavou trofejí, kdy jsem ho náhodně obeznal minulý víkend. Dnes jsem poseděl u řepky, co kdyby se ukázala černá, ale marně. Pak jsem obešel louky, kde se srnec pohyboval. Byl tam jediný kus srnčího a to byl právě tento srnec.

Už pomalu zatahoval směrem do lesa, ale stihl jsem ho došoulat po hraně lesa na 50m (kvůli vysoké trávě) a i přes jeho mazanost mi dal šanci k lovu.


Střílen z trojnožky, 19kg. Věk odhaduji cca 5let.


Lovu Zdar!




Sociální sítě Myslivost Petr N.

Pochvala sociální prezentace. Digitální zátiší s úlovkem co se lze jen pochlubit a dobrá připomínka dokud paměť dosáhne...Liška, Lovecké zátiší, Lovecké příběhy, Lovecký pes, Lovu zdar!,

Lišák a lovecké zátiší. Lovecký pes a nová kulovnice s optikou
Vše jak má být...

#Liška, Lovecké zátiší, Lovecké příběhy, Lovecký pes, Lovu zdar!

ZAJÍC. SRNA. SOJKA. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha 

Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci.
Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

SOJKA

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.

Srna.
Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

KAZATELNY A POSEDY. Mají být nenápadné, je třeba je zřizovat z materiálu, který se nebude od okolí lišit a ve skupinách stromů, anebo alespoň tak, aby je proti obloze kryly...

Posed (kazatelna) a vnadiště

Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký. 

Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi. Jindy nám poslouží k tomu, abychom se jeho pomocí dostali na těžko dostupný terénní výstupek, který má být pro nás posedovou lávkou. Má vždycky výhodu, že jej můžeme po upotřebení opět někde v úkrytu uložit a zabránit tak, aby ho místo nás nepoužívali za naší nepřítomnosti nepovolaní k věcem, které bychom neradi viděli.

Chceme-li podobného žebříku použít ve stěnách tyčkovin, pak je nejlépe opatřit jej na konci lávkou. Při této konstrukci se často zapomíná na možnost opření nohou a zad, takže je na něm čekání utrpením a střelba velmi obtížná, proto na to nezapomeňme. Usnadníme si tím pohodlné čekání, zabráníme chybným ranám a zvýšíme si radost z lovu. Taková konstrukce není nijak obtížná a také nijak neznemožní manipulaci se žebříkem.

Ještě snadněji vyhovíme zásadě opatřit žebřík opěradlem, zkonstruujeme-li ho dvojatě v podobě natěračského žebříku, s lávkou na nejvyšších příčkách a prodlouženými rameny v podobě kříže. Střelec sedí na této kon-strukci rozkročmo nebo šikmo a může si při střelbě o prodloužená ramena opřít i pušku. Mnohdy si budeme moci zřídit jednoduchý posed tím, že si žebřík vybudujeme mezi dvěma stromy, na které nabijeme příčky, nebo na jednom stromě, na němž, anebo do nějž, rovněž přitlučeme příčky. V koruně stromu se pak usadíme na některou větev, nebo si tam pořídíme lávku, popřípadě celou "verandu" pro více lovců. Opatříme-li takové místo přístřeškem, budeme chráněni i proti nepřízni počasí.

Jiným druhem posedů jsou tzv. kazatelny. Jsou to zpravidla tříboké až čtyřboké stavby na pevných nohách, které pořídíme buď tím, že zatlučeme do země 3 - 4 silné kůly nebo tím, že jako kůlů použijeme rostoucích nebo seříznutých kmenů stromů. Asi 1 - 1,5 m od vrcholu kůlů postavíme podlahu, kterou zabezpečíme zábradlím. Zábradlí opleteme proutím, klestím, travou, případně obijeme prkny. Kazatelnu budujeme buď nekrytou nebo opatřenou střechou. Je-li takový objekt zcela uzavřen, mívá tu nevýhodu, že je v něm za horkých dnů dusno a je značně omezena slyšitelnost. Na jedné straně opatříme kazatelnu dvířky, nejlépe zavíratelnými na panty, k nimž jde od země žebřík, podle možnosti pevný a opatřený zábradlím. Nahoře nezapomeňme na lávku!

Při stavbě musíme dodržovat několik zásad. V první řadě využijeme při stavbě dostatečně únosného, pružného a silného materiálu, nikdy tedy křehkého nebo naka-ženého. Při sbíjení i tam, kde se jedná o spojení zádlabů, použijeme jen silných a dostatečně dlouhých hřebíků. Vše uděláme tak, aby nic nebylo v pohybu a nevrzalo, nýbrž aby stavba byla pevná i v největším větru, na který vždy pamatujeme. Musí být tedy dostatečně vysoké a neměly by být budovány na směru přepadového větru.
Mají být nenápadné, je třeba je zřizovat z materiálu, který se nebude od okolí lišit (dřevo neokorova-né, kůra, klest a pod.), u porostních stěn, ve skupinách stromů, anebo alespoň tak, aby je proti obloze kryly, byť i vzdálené porostní kraje. Tam, kde tato ochrana není, musíme ji vyvážit výškou stavby. Kde kazatelny opatřujeme střílnami, nezřizujeme je proti sobě tak, aby ze země bylo vidět dvěma protilehlými oblohu, neboť by takto mohly být naše pohyby zvěří zpozorovány, pamatujeme na to, aby všechny posedy byly důsledně kryty a maskovány, aby byl kryt i čekající lovec.

Příchod na čekanou s batohem

Zásadně si musíme pamatovat, že jakákoliv střelecká stanoviště musejí být budována nenápadně, snadno přístupná, neprůhledná, v dobrém větru postavená a že z nich musí být dobrý přehled na všechny strany a zabezpečen jistý výstřel. Budeme je proto budovat z materiálu, který v okolí roste, na vyvýšeninách odkud je snadný přehled, i v údolích, kterými ráda zvěř táhne, s upravenými stezkami k nim, vedle stávanišť, říjišť, lesních louček, na ochozech vždy tolik, abychom se mohli dostat podle potřeby z jednoho posedu na druhý, který se nachází v nejpříznivějším větru a nejblíže zvěře. Bezpodmínečně musíme přitom dodržet předepsanou vzdálenost od hranice sousední honitby a to je nejméně 200 m.

Tím ovšem nechci říci, že podobná místa by měla být posedy posetá, tak jak je tomu v jedné polní honitbě, kde asi na 1000 m je zřízeno okolo desíti posedů různého typu. Daný účel splní třeba jen 2 - 3, podle velikosti a členitosti zmíněných lokalit, účelně doplněné jedním-dvěma přenosnými žebříky a hlavně bezpečně, neslyšně a nenápadně přístupné založenými šouláky. Je tedy výhodné budovat posedy tam, kde provozujeme častěji odstřel, než kazit si radost z lovu nemyslivecky dalekými, nejistými výstřely, po nichž často následuje dosled, nehledě na čas a námahu. Že nám to vezme veškerou radost z právě prožitých loveckých chvil, je nabíledni.

Vždycky však pamatujme na to, že si zvěř musí na tato zařízení zvyknout dřív, než jich začneme používat. Zpočátku je k nim, jako ke všem novotám, nedůvěřivá. Proto je hlavním předpokladem úspěchu jejich včasné zřizování, nikoliv tedy na poslední chvíli. Nelze též nevzpomenout na to, že budování, zejména kazatelen, se neobejde bez hluku, pachu, který ji, i když je zvyklá na obojí, přece jenom na nějakou dobu znepokojí. A dlouhá doba osob při stavbě je také nevýhodná, neboť místo se značně zavětří, což není rovněž pro nastávající čekání k prospěchu. Proto tam, kde nutně potřebujeme v krátké době podobná zařízení, volíme raději přenosné žebříky, jejich nenápadné umístění v každé době je zajisté snazší než zdlouhavá a nákladná stavba kazatelen.

Konečně bych zde rád ještě podotkl tři věci, na něž se velmi často zapomíná. Především jsme při stavbě těchto zařízení často naprosto bezohlední k veškerým estetickým požadavkům, ač tyto jsou vlastně i požadavky praktičnosti. Často se domníváme, že k tomu, aby bylo používání posedů úspěšné, stačí úplně jejich výška, bránící tomu, aby nás zvěř nenavětřila a zapomíná se, že nám nejde jen o zvěř, nýbrž i o pozorování všeho, co se v honitbě děje. A k tomu musí být tato zařízení nejen nenápadně upravena, nýbrž i umístěna, aby pokud možno splývala se svým okolím a nebila přímo do očí jako cosi cizorodého, daleko a široko nápadného.

Druhá věc, která bývá u vysokých posedů závadou a to závadou velmi nebezpečnou, je skutečnost, že je postavíme a pak necháme jejich osudu, nestarající se o jejich údržbu. Kolik vážných nehod už stála špatná konstrukce, nebo to, že některé jejich shnilé části nebyly včas vyměněny či opraveny. Již při stavbě musí být pamatováno na to, aby veškeré součásti byly přibity tak, aby se nevytrhly a lovec, který po nich leze, se nezřítil. Vůbec je třeba pamatovat na to, že na posed vystupujeme vždycky s vybitou zbraní a rukama se přichycujeme bočních břeven, nikoliv tedy příček. Rovněž je nebezpečné lézt přímo za sebou. Pamatujeme tedy na to, že i posedy jsou z materiálu, který stárne a že se na nich pohybují lovci a že je nutné v zájmu jejich zdraví a bezpečí tyto vzorně udržovat. Ostatně se mi nezdá, že by svůj účel dokonale splnila kazatelna, která je vratká a bohužel, tak tak se držela pohromadě.

Konečně se zapomíná na jinou závažnou okolnost. Nový posed se oplete třeba chvojím a to pak má přetrvat jeho existenci. Kolik vábných příležitostí bylo zbytečně zmařeno tím, že v poslední chvíli praskla pod rukou lovce, připravujícího se k ráně, přeschlá větvička. A to je smrčí. Velmi často se použije k opletení listnatých haluzí a nevzpomeneme na to, že již třetího dne působí uschlé listí pod lidským dotykem takový rámus, že plní spíše úlohu zradidel, než čehokoliv jiného.

Budování vysokých posedů je neoddělitelnou součástí mysliveckých zařízení sloužících k řádnému provádění myslivosti. Propagujme zásadu, že hranice honiteb mají být jejich komorou. Snažme se ze všech sil o to, aby na nich z jedné strany netrčely samé kazatelny, jako strážní věže, a z druhé, různé dosud, bohužel, budované a používané "zemljanky" a jiné záštity, neboť jedno i druhé svádí při hranicích k nesmyslnému vybíjení zvěře, ale v žádném případě k řádnému výkonu myslivosti.

Holub hřivnáč. Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít...

Holub hřivnáč

Hřivnáči se k nám brzy z jara vracejí jako jedni z prvních a už někdy uprostřed března můžeme vidět skupinky těchto krásných ptáků pobíhat po lukách a po polích

často ještě z velké části pokrytých sněhem, a shánět svou první skromnou obživu. Brzy po příletu také v lese zaslechneme jejich příjemné, naléhavé houkání: hu-húhú-húhu, - několikrát opakované, zakončené pak krátkým hu! Sedají přitom obvykle na samém vršku smrku a čekají, až se objeví holubice, zlákaná jejich voláním. Někdy se jich ozývá více najednou a svádějí pak úplné hlasové souboje. Pokud umíme napodobit jejich hlas, stačí se postavit někde v husté tyčkovině do dobrého krytu a několikrát zahoukat. Když máme štěstí, zaslechneme po chvíli tleskot křídel - a na některý z blízkých vršků dosedne žárlivý sameček, zvědavě otáčející hlavičkou a pátrající po sokovi. Známý a zajímavý je také tok hřivnáčů, při kterém samec strmě vystoupá do výše a pak s široce roztaženými křídly a ocasem se snáší zpět k zemi. Při vzlétnutí se obvykle ozve hlasitý tleskot letek.

V dubnu už nacházíme hnízda hřivnáčů, pokud se ovšem tato ledabyle naskládaná, tenká a řídká plošinka z drobných větviček dá nazvat hnízdem. Při pohledu zespodu jsou většinou dobře patrná obě bílá vajíčka a umíme-li tiše a opatrně chodit lesem, můžeme zastihnout na hnízdě i samotného ptáka, který jako by ani na hnízdě neseděl. Hřivnáč je však velmi plachý, těžko se nám to podaří a často, pokud je náhle vyplašen, může svou snůšku opustit.

Hnízdo bývá umístěno v různých výškách. Nejčastěji je vídám v korunách vysokých borových porostů. Zajímavé je, že když jsem kontroloval ostříže, hnízdící na podobných lokalitách, pravidelně se v jejich blízkosti držel jeden i více párů hřivnáčů. Také u káního hnízda, kde jsem strávil v blízkém krytu několik dní, oživovalo dlouhé hodiny čekání jejich milé houkání z vršků okolních borovic. Nevím, zda to byla náhoda, anebo záměr. Jisté je, že největším nepřítelem v lese je pro hřivnáče jestřáb a toho by jak ostříž, tak káně v okolí svého hnízda rozhodně nestrpěli! Našel jsem však i hnízda v podstatně menších výškách, někdy i méně než tři metry nad zemí. Ať již ve smrkových tyčkovinách nebo v křovinatých hájcích a remízcích. U jednoho takového lehce dostupného hnízda jsem si opodál na žebříku pořídil jednoduchý kryt na fotografování. Obě mláďata byla již dostatečně velká, takže nehrozilo nebezpečí opuštění, ale zase ne natolik, aby se při vyrušení snažila hnízdo předčasně opustit, což bývá u mladých hřivnáčů běžné.

Zasedl jsem v krytu brzy ráno a s napětím čekal na přílet starých. S fotografováním hřivnáčů jsem neměl zatím žádné zkušenosti, ale doufal jsem, že budu mít úspěch. Čas však ubíhal a stále se nic nedělo. Občas se ozvalo houkání, ale nevím zda patřilo mému páru. Nedaleko něžně vrkala hrdlička, hlasitě zpíval sedmihlásek a někde v poli krákaly vrány. Asi po třech hodinách marného čekání jsem se už začal obávat nejhoršího a začal se pomalu chystat k tomu, že kryt opustím. Náhle se ozvalo svištění letek a nedaleko hnízda se slabým zatleskáním dosedl starý hřivnáč. Nevím, zda to byl samec nebo samice, protože u hřivnáčů jsou obě pohlaví vybarvena stejně. Chvíli seděl tiše a nehnutě, jen hlavou točil na všechny strany aby zjistil, zda je vše v pořádku

Pak už bez váhání přešel po větvích až k hnízdu a klidně se na něm usadil. Otevřel svůj zobák, obě žadonící mláďata najednou do něj hladově vnořila své zobáčky a dychtivě polykala nabízenou potravu, kterou jim rodič vyvrhoval přímo z volete. Jakmile krmení skončilo, objevil se u hnízda i druhý z páru. Stěží se oba vešli byť jen na kraj jeho okraje. Chvíli tak seděla celá rodinka pohromadě, pak první z rodičů odlétl a druhý v krmení pokračoval. To vše se během dne v malých proměnách opakovalo až do večera, kdy jsem kryt opustil, sice celý ztuhlý, ale spokojený. Postupně jsem tak zjistil, že dlouhá, několikahodinová přestávka mezi jednotlivými krmeními je u holubů patrně běžná, takže mé původní obavy byly zbytečné. Donesená dávka potravy je zřejmě tak vydatná, že postačí na dlouhé trávení!

Hřivnáči mohou zahnízdit třikrát, dokonce i čtyřikrát za rok, a tak se stává, že je jejich odstřel povolen již v době, kdy ještě krmí mladé. Lov spočívá většinou v tom, že šouláme kolem sklizených polí, kde se holubi rádi shromažďují a paběrkují na obilných zrnech. Často je zastihneme i v dubových a bukových lesích, kam zaletují v celých hejnech na žaludy a bukvice.

Já jsem míval nejraději čekání s malorážkou v malém krytu u lesní studánky a výhledem na nedaleký výstavek kam obvykle zasedali, než slétli dolů se napít. Zajímavý je způsob, jakým holubi pijí. Nenabírají si doušek po doušku jako jiní ptáci a nechají ho pak po zvednutí hlavičky sklouznout do volátka, ale potopí zobák do vody celý a nasají potřebné množství vody najednou. Bylo to opravdu napínavé čekání, až se ozve svist letek blížících se holubů, šum křídel při přistávání a pak honem hledat toho, který sedí zcela otevřeně, hrudí obrácenou ke mně.
 Po pečlivém zamíření třeskne krátký výstřel, ozve se dutý úder kuličky do ptačího těla, tleskot ostatních vzlétajících holubů a pak čekání na další buchnutí, kdy úlovek propadne větvemi na zem. Pro úzký výhled mi totiž po zásahu zmizel ze zorného pole a teprve jeho dopad mi signalizoval, že rána "seděla". Při použití brokovnice bych snad měl úlovků více, ale tento způsob se mi zdál být sportovnější a možná i napínavější!

#Holub hřivnáč, Ptáci, lov, Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Příroda a myslivost, Čekaná, Malorážka,

SRNČÍ ZVĚŘ VÁBENÍ Technika a zásady úspěchu. Chování lovce při vábení. Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná...

Srnec v říji

Vábení srnců v říji

Pravděpodobně nejjednodušším druhem zvěře je z pohledu lovu vábením zvěř srnčí. Vábení je v tomto případě založeno na vnitrodruhové komunikaci a vychází ze dvou základních principů.

Prvním a nejznámějším způsobem je vábení v říji, kdy srnci reagují na hlas říjné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují. Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Následující popis tudíž nemusí být tím jediným správným ani jediným použitelným.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako: „Fi-fi-fi“ Po nich obvykle následuje známé: „Pia-pia-pia-pia-pia“.

Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a jsou zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako: „Pííá-pííá-pííá“.

Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího: „Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Typickým příkladem jsou Nordik, Buttolo, univerzální srnčí Devana nebo Hubertus.

Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou u něj ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme za nepovedené.

Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány správně, srnce přitahují.
I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří a je-li opakován příliš intenzívně a příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží.

Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména zmiňovaný geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení vábení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně platí, že při jednotlivých seskupeních vábení v říji by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15-20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5-10 tišších jednoduchých písknutí.

Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1-2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2-3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15-20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.

Mezi každým seskupením pískání si dopřáváme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné srnce.
Ze stejného důvodu během prvních slok zvuky tlumíme, nejlépe sevřením vábničky v dlaních. Odměnou někdy bývá i několik kusů zvěře, které nám v jediné dobře zazvěřené lokalitě ochotně přiskočí během několika desítek minut. Často se pak ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.

Srnec

Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje. Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak minimálně s týdenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.

Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si celé výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.

Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, který však obvykle používám víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne.
Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.

Pro vábení se snažím vybrat stanoviště tak, aby co nejvíc splňovala obecné zásady popsané v předchozím příspěvku. Nejde tedy pouze o posedy a kazatelny, ale o veškerá vhodná místa, kde mohu z krytu přehlédnout co největší prostor, zejména směrem po větru. Jednou z podmínek je zde blízkost vhodné krytiny (zarostlé paseky, meze, okraj porostu řepky, kukuřice, obilovin nebo houštiny), kterou srnčí zvěř miluje.

Ideálním jsou pro umístění čekaniště různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Tato místa mám většinou již dopředu ošetřena proříznutím několika větví a vyčištěním přístupového šouláku. Kmeny stromů poslouží dobře jako opora pro zbraň.

Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným monopodem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Přestože se to někomu bude zdát jako latina, mám vyzkoušeno, že podobné provizorní krytí srnec zrakem na několik desítek metrů neodhalí. Samozřejmostí je ovšem dobrý vítr a nenápadné pohyby.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. Vábit se nesmí příliš brzy, protože srnce tím jen zneklidníme a později nám budou na vábení reagovat špatně.

Mgr. Josef  Drmota