Veřejnost a Myslivci - ti strejdové ve filcovkách ze Slavností Sněženek, co krmí zvěř, aby ji pak zastřelili a pořádně zapili pivem!?

Doba se změnila a my stojíme před problémem, jak udržet a obhájit význam a prospěšnost myslivosti před veřejností, vyznávající naprosto jiné trendové hodnoty, i před tvůrci souvisejících zákonů, majících na naší činnost či dokonce existenci naprosto zásadní vliv.

Myslivci na honu

Musíme čelit protimysliveckému veřejnému mínění, tlaku subjektů hospodařících v krajině za účelem dosažení ekonomického zisku a v neposlední řadě tlaku ekologických aktivistů. Právě oni stojí ve velké míře za negativním náhledem veřejnosti a jednotlivců ve státní správě na myslivce a mysliveckou činnost.

  Ekologičtí aktivisté disponují výbornou argumentační schopností, neváhají využívat i zneužívat odborných vědeckých výzkumů o přírodním prostředí a kromě nadšení a finančních prostředků mají takový prostor ve sdělovacích prostředcích, jaký bychom jim mohli jenom závidět. Jsou to právě oni, kteří přicházejí s návrhy úpravy legislativy (například v rámci Národního lesnického programu II), které mohou zcela zásadním způsobem změnit myslivecké hospodaření v honitbách a výkon práva myslivosti. Není vyloučeno, že konečným výsledkem jejich snahy budou tak nízké stavy spárkaté zvěře, že budou myslivecky ....!

Současná společnost není schopna vnímat myslivce jako obor či jednotlivce jednajícího dlouhodobě v duchu zažitých mysliveckých tradic, morálky a zvyků plynoucích z historického vlivu.
Ponechme stranou, jestli i nás bouřlivý vývoj a provedené změny legislativy, vlastnických vztahů atd. nepoznamenaly natolik, že tradiční myslivecké hodnoty a morálka je něco, co přežívá jako torzo drcené kleštěmi ekonomických a vlivových zájmů.
Není třeba popisovat vyznávané hodnoty dnešním životním stylem. Opravdu klesá zájem o veřejné dění, převažuje konzumní styl života a pasivní přístup k volnočasovým aktivitám. 

Volná krajina a příroda má význam kromě produkce biomasy také jako prostor, kde lze bez zábran lyžovat, jezdit na kole, koni, létat padákem, prohánět terénní motorku či čtyřkolku. Outdoor and freestyle. O víkendu se jde buď do fitka, multikina, když je venku hezky, naložíme psy a necháme je za městem vyběhat.

Ve skutečnosti: někdo ještě potřebuje v přírodě zvěř, nebo myslivce?

 Zvěř skáče do silnic a ničí drahá auta, spase sazenice buku zasazené duhovými aktivisty na letním táboře, snižuje výnos řepky a kukuřice, tolik potřebné jako biopřísada do pohonných hmot... 

A myslivci? 

Jo ti strejdové ve filcovkách ze Slavností Sněženek, co krmí zvěř aby ji pak zastřelili a pořádně zapili pivem!?

Pomalu jsme považováni za nebezpečnou mírně deviantní skupinu obyvatel, držící zbraně. Takový obrázek předkládá bulvár při možné příležitosti veřejnosti.

Černá zvěř. Ze života černé zvěře. V roce 1946 byl na Moravě, blízko Litovle uloven první kus černé zvěře ve volnosti. Černá zvěř se od té doby dokonale přizpůsobila prostředí.

Černá zvěř

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid

 Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy.

V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období. Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Bachyně a selata

Příčinou značného zvýšení početních stavů černé zvěře je také rozšíření potravních, klidových a krytových možností a zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.

 Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb. Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

MŮJ PRVNÍ JELEN. #Jelen, Jelení říje, Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Lovecké příběhy

...na mýtinu vyběhl jelen a s ním laně

Příroda zbarvila hory do mnoha odstínů, 

počasí přálo, bylo slunečno a zároveň chladno. Říje začala v první polovině září a já se s tchánem nastěhoval do horské rodinné chaty.

Od této chvíle pro nás nic jiného neexistovalo, jen říje a lov. Brzy ráno čekaná, přes den šoulání, do tmy pak další čekaná. Oblíbil jsem si krytý posed v místě zvaném Špačkova louka. Byla to plocha porostlá asi pětiletou výsadbou smrku. Přes veškerou naši snahu a úsilí, nedařilo se nám jelení zvěř spatřit, slyšeli jsme jen vzdálené troubení. To trvalo celé čtyři dny. Tchán, který byl již v letech a měl uloveno několik jelenů, to vzdal. Pátý den jsem tedy již lovil sám. Šel jsem na stejný posed a zde jsem konečně, při ranní čekané, uslyšel v blízkosti lámání a silné troubení.

 Zvěř jsem ale opět nespatřil. Až při odchodu z posedu jsem zahlédl tlupu jelení zvěře, jak odbíhá řídkým porostem. Zradil jsem si ji sám, neměl jsem s lovem jelení zvěře žádné zkušenosti. Neodradilo mě to a odpoledne, krátce po šestnácté hodině, jsem již znovu seděl a netrpělivě očekával, zda se tlupa objeví. A Diana mi tentokrát přála. 

Krátce po osmnácté hodině se ozvalo silné zatroubení a na mýtinu vyběhl jelen a s ním šest laní. V prvním okamžiku jsem tomu nechtěl ani věřit. Po chvíli, když jsem se uklidnil, obeznal jsem, že jde o osmeráka, z nastudované literatury jsem usoudil, že jde o odstřelový kus a rozhodl jsem se střílet. Zvěř se pomalu blížila, laně se popásaly, jelen však byl neustále v pohybu. Odjistil jsem, pušku založil do ramene a vyčkával jsem, až se jelen postaví na široko, abych mohl s jistotou vystřelit. Mezitím, co mi zvěř vyšla, uplynulo asi dvacet minut. Jelen byl vzdálen od posedu přibližně šedesát metrů. 

Najednou jsem si vzpomněl, že je třeba jelena něčím upoutat a tak jsem zaklepal na prkna posedu. V tom okamžiku se jelen zastavil, pěkně na široko, hlavu otočil zvědavě k posedu. Trvalo to jen zlomek sekundy, když jsem záměrný kříž posadil za lopatku a stiskl spoušť. Jelen značil dobrou ránu, vzepjal se na zadní běhy a odskočil do nedaleké houštiny. V okamžiku bylo ticho, holá rovněž zmizela a teprve teď se mě zmocnila lovecká třesavka. Čekal jsem půl hodiny. Mezitím se hodně zešeřilo. Šel jsem s očekáváním na místo nástřelu. V šeru jsem nenašel žádnou známku toho, že jsem byl úspěšný. 

Zapamatoval jsem si směr, kterým jelen po výstřelu odbíhal, označil nástřel a za úplné tmy jsem se vrátil na chatu, kde na mě netrpělivě čekal tchán, který zaznamenal výstřel. Vypověděl jsem mu dopodrobna celý děj lovu. Uklidnil mě s tím, že hned při rozednění půjdeme jelena dohledat, noc že je chladná, že se tedy ani zvěřině nic nestane, nemám prý mít obavy. Zkrátka byl přesvědčen, že jsem byl úspěšný.
Téměř celou noc jsme si vyprávěli o myslivosti a nemohli se dočkat rána. Před rozedněním jsme již byli na posedu a když to světelné podmínky dovolily, stáli jsme na místě nástřelu.

Po ujití čtyřiceti kroků, ve směru odskočení jelena, jsme ho spatřili. Ležel v terénní prohlubni s čistým průstřelem komory.

Tip pro každého. Co by se mělo udělat?

Dovařil jsem kančí guláš a u míchání jsem se zamyslel, že si tady spousta lidí vylévá srdce, nicméně

Kančí ragů na víně

věčné naříkání ničemu nepomůže. A tak mě napadlo (protože víc hlav víc ví), že by každý mohl napsat nějaký postřeh či podnět, jak vylepšit českou myslivost, její obraz a zároveň nástin, kam by se měla ubírat do budoucna. V případě inspirativních příspěvků (o čemž nepochybuji), "vytáhnout" to nejlepší, dát tomu patřičnou formu a štábní kulturu a odeslat na MZe, ČMMJ, jako příspěvek uživatelů Mysliveckého fóra k diskuzi k novele zákona o myslivosti, která je nevyhnutelná a dříve či později přijde.
Například:
1) NE snižování minimální výměry honiteb, naopak s výhledem na úbytek myslivců (stárnutí) spíš uvažovat o zvýšení minimální výměry. Samozřejmě je to i v zájmu kvalitního chovu zvěře.
2) Zamyšlení nad "lovem" uměle odchovaných bažantů
3) Zamyšlení nad samotnou náplní myslivosti. Dnes je mnohde na prvním místě LOV, jako jakási zasloužená "odměna" za celoroční "péči" o zvěř. Myslím, že se jedná o překonanou myšlenku a je třeba nazývat věci pravými jmény. Právě díky důrazu na LOV se myslivost mnohde změnila v jakýsi chov zvěře ve volné přírodě, což odporuje i samotnému zákonu.
4) Myslivost by měla v budoucnu skloubit péči o krajinu s péčí o zvěř. Péče o zvěř bohužel získala naprosto dominantní a prioritní postavení, díky čemuž myslivost přešlapuje na místě.
5) Zamyšlení nad stavy zvěře i s ohledem na změny a možnosti krajiny.

Z jedné debaty na mysliveckém fóru...

Dobrý vtip! I ptá se liška: "Veverko, ty nemakáš?" #Myslivecká zábava, Vtipy, Humor o myslivosti.

Bajka o Lišce

Přidat popisek

Běží liška po lese a na větvi vysoké borovice vidí veverku, jak se opaluje, cigaretku, sluneční brýle, drink.

I ptá se liška: "Veverko, ty nemakáš?"

A veverka odpoví: "Co bych makala, kašlu na práci, je pěkný počasí, tak se opaluju".

Liška běží dál a přemýšlí, přemýšlí a říká si: "Já se tady pořád honím, dělám tady zdravotní policii, lovím ty nemocný a slabý živočichy, nikdo to pořádně neocení, žaludek z toho mám v prdeli, dovolenou žádnou, takový pěkný počasí, dám si taky chvíli leháro".

Jak řekla, tak i udělala, plácla s sebou na mez a opaluje se. Jde kolem myslivec s puškou na rameni, vidí vyvalující se lišku, hodí pušku k líci prásk, prásk - složí ji.

Ponaučení: Kdo chce srát na práci, musí sedět hodně vysoko!


MYSLIVECKÁ ZÁBAVA...! ZDE.


#Myslivecká zábava, Vtipy, Humor o myslivosti, 

Začátek říje je asi poslední týden v červenci a vrcholí někdy třetího srpna. Proč mi přiskakují pouze mladí srnci?

Srnčí říje 

Od kterého dne začínáme vábit?

 Je velmi důležité mít přehled, kdy u vás v honitbě začnou klást srny srnčata, neboť od tohoto momentu uplyne téměř přesně 67 dní, kdy je srna opět říjná, tedy připravená k pokládání. Velmi záleží na nadmořské výšce, v nížinách je to dříve, ve vyšších polohách později.

 Začátek říje je asi poslední týden v červenci a vrcholí někdy třetího srpna. A není dobré v této době vábit, neboť tím můžeme citelně narušit průběh říje. Starším srncům bychom měli dát šanci splnit svou povinnost vůči přírodě.
Starší a staré srny přicházejí do říje dříve než čiplenky a mladé srny, a proto asi po týdnu milostných radovánek dá srna srnci velmi výrazným způsobem najevo, že akt lásky skončil a srnec si jde hledat jinou družku, A právě v této době bychom měli začít s vábením.

Nejpříhodnější doba k vábení srnců je tedy od třetího do patnáctého srpna a příjemných překvapení se můžeme dočkat až do konce srpna. 

Právě v této době máme největší šanci přivábit ty nejstarší srnce, ti již po říji zregenerovali své síly a vydávají se znovu na toulky, často i za hranice svého teritoria. Budeme se divit, ale málo známým faktem je, že mladí srnci mohou srny pokládat i v říjnu při pozdní říji. Už se mi často stalo, že na mou snahu navábit srnu nebo čiplenku naříkajícím srnčetem mi přiběhlo několik srnců všech věkových tříd jako při říji. Toto chování může mít dvě vysvětlení. Budˇ byli někteří z nich říjní nebo žárliví a nebo přišli bránit srnče před predátorem.

Proč mi přiskakují pouze mladí srnci?

Toto je asi nejčastější otázka. Je to naprosto jednoduché, vábíte příliš brzy. Pokud začneme s vábením nedočkavě již při začátku říje, budou nám logicky přiskakovat mladí srnci, kteří nemají srnu. Starší a staří teritoriální srnci jsou v této době zaměstnáni srnami. Jak jsem již řekl, nebudeme na začátku a v průběhu říje vábit, leda bychom viděli samotného srnce. 

Pískáním znepokojujeme srnčí zvěř a to není pro průběh říje dobré. Zaujměme při říji raději úlohu pozorovatelů a pokud uvidíme odstřelového srnce ve společnosti srny, budeme se snažit zvuky naříkajícího srnčete přivolat srnu, kterou většinou srnec následuje.

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí říje.

Trofejový srnec

Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru.

Vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají.

Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

Nikdy bychom se neměli při vábení zdržovat v nepřehledném terénu, kde bychom uviděli srnce až na krátkou vzdálenost, nestačili bychom jej ani přečíst, ani střelit. Vábit lze také z posedu, ale pískání pak musíme určitým způsobem upravit, utlumit směr rukou či vhodně využít vanoucího větru.

Vlastní vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami. Na jednom stanovišti by se měl počet písknutí v jednotlivých seskupeních snižovat a intervaly mezi seskupeními by se měly prodlužovat.

Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, nejvíce však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb. 

Po prvním zavábení čekáme asi 10 minut a zapískáme šest až sedmkrát po sobě, postupně prodlužujeme intervaly a zkracujeme seskupení. 

Během jednotlivých vábení stále pozorně sledujeme okolí. Opatrní srnci nás dokáží obcházet okolo a snaží se chytit vítr. Ten by měl proto jít od nás do volného prostoru. Při pískání z posedu musíme mít na zřeteli, že zvuk není přirozený a nepískáme proto od okamžiku, kdy by srnec mohl vnímat, že zvuk přichází z místa nad terénem.