Zobrazují se příspěvky se štítkemZpůsoby lovu a historie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemZpůsoby lovu a historie. Zobrazit všechny příspěvky

Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř
ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška
Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním
Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou


Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

Lov lišek I. Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci,

Lov v zimě
LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.
Lovecké zátiší
Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu.

To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.
Vypadá poťouchle....
Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.

-figi-

#Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci, 

V soupravě liščích vábniček je zaječí vřeštidlo, které je naladěno na výšku tónu hlasu mezi mladým a starým zajícem, takže je možné jeho použití během celého roku.

Lovy lišek vábením
Rakouské vábničky Faulhaber  dvoudílná sada pro vábení lišek.

Liška má velmi bystré smysly, velmi dobře slyší a je nadmíru opatrná a na rozdíl od srnce není omámená říjí a tím jsou dány mimořádné vysoké nároky na kvalitu, přesnost a věrnost zvuku vábniček.

V soupravě liščích vábniček je zaječí vřeštidlo, které je naladěno na výšku tónu hlasu mezi mladým a starým zajícem, takže je možné jeho použití během celého roku.
V první fázi vábení lišky lze použít zaječí vřeštidlo, do kterého foukáme a současně modulujeme zvuk dlaněmi, abychom docílili naříkavého a bolestného hlasu. Přitom také měníme sílu foukání do vábničky tak, že nejprve foukneme silněji a postupně tlak snižujeme. Získáme tak nejprve vysoký kvílivý hlas s následným poklesem výšky tónu až do konečného kratinkého „zabručení“, což opakujeme asi třikrát.
Po použití zaječího vřeštidla často liška přiskakuje, ale zůstává obezřetně stát v bezpečné vzdálenosti, většinou mimo dostřel, aby místo lépe obeznala, protože důvodem zaječího vřeštění může být pes nebo černá zvěř.

V takovém případě se úspěšně použije myškovačka, kde pískáním lze napodobit pískání myší pod sněhem, senem nebo slámou. Jemným foukáním potom šelest pohybujících se myší. Myškování liška uslyší na louce nebo spolehlivě na vzdálenost 150 – 170 m. 

Poznámka: umění vábit zvěř patřilo k požadavkům kvalifikace našich mysliveckých předků v panských službách, kdy bylo často jedním ze základních předpokladů setrvání ve službě. Umění vábit zvěř bylo také středem obdivu obyčejných lidí, kteří pro tuto znalost přisuzovali myslivcům nadpřirozené schopnosti, což dokládá jeden zápis ve staré kronice o dovednostech myslivců „…a všeliká tajná uměni znají, že zvěř jako omámená následovati je musí…“.
Vábení vyžaduje dokonalou znalost chování zvěře, jejich spádů a zvyklostí. A v neposlední řadě, alespoň základní hudební sluch a cit. Dříve navíc byla vyžadována také zručnost pro výrobu vlastního nástroje pro vábení – vábničky, v případě srnčích vábniček nejčastěji tzv. lístkovaček.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky a střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku.

Srnčí zvěř v zimě

Na zvěř by se mělo stisknout jen tehdy, když je jisté, že střela zasáhne cíl


Všeobecně platí, že by se mělo střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku. Zasáhne-li se zvěř mající skloněnou hlavu, např. při pastvě, při útěku se přetáhne kůže přes vstřel, který uzavře a zvěř nebarví vůbec nebo jen málo. To je pro dosled velmi nepříznivé. Zásah šikmo zpředu nebo zezadu vede již při malých chybách v zamíření k ošklivým poraněním, které nelze omluvit přílišnou důvěrou ve vlastní střelecké umění. Střílet na zvěř částečně krytou nějakou překážkou se nikdy nesmí, protože střela nebo její střepiny, odchýlené trávou nebo větévkami, vedou k ošklivým a často nezjištěným poraněním, po nichž nedosledovaná zvěř často uhyne.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky. Měkká podložka zabrání výškové a stranové odchylce. Avšak k odchylce v zásahu může dojít také tehdy, když je podložka umístěna blíže k hlavni než k těžišti zbraně. Při naháňce by se nemělo střílet na rychle běžící zvěř. Nepoznaný zásah se dá prokázat jen na pobarvené stopě na sněhu, když se vrátíme od nalezeného kusu po jeho stopě ke stanovišti střelce, který postřelení zvěře nezaznamenal, a proto je ani nehlásil.

Při všech způsobech lovu, čekané, šoulačce i nátlačce, by si měl střelec zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, aby snadno našel nástřel a nástřelová znamení, jako jsou zápory, barva a ústřelky (stříž a tříšť). K orientaci poslouží nápadné body v terénu jako strom, keř, kámen, vývrat, hromada klestu apod. Při šoulačce by měl bezprostředně po výstřelu označit své stanoviště stanovištním zálomkem anebo jiným vhodným způsobem.

Chybné jednání střelce po výstřelu bývá příčinou náročného dosledu anebo jeho neúspěchu, a to často závažnější než špatný zásah. Tím se může neobyčejně ztížit práce psa na barvě. Často se příčina neúspěchu při dosledu přičítá psu, zatímco chování střelce se nehodnotí. 
Pes spolehlivě pracující na barvě je také z etických důvodů, aby zvěř netrpěla, nezbytným spolupracovníkem při lovu spárkaté zvěře. Ale ani přítomnost dobrého psa nesmí svádět k lehkomyslné střelbě.

#Čekaná, Nástřel, Lovecký pes, Názory myslivců, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, lov, Úspěšný lov, 

Past na černou zvěř funguje opakovaně a odchytává i dospělé kusy. Two successful BoarBuster™ feral hog trappings at the same location #Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Způsoby lovu a historie

Bachyně
The BoarBuster feral hog trapping system can be successfully deployed multiple times in the same
location. This video shows two successful captures at the same site. Just one day after pigs were first trapped at the location, another sounder of hogs was already feeding on bait at the trap site.
The BoarBuster™ is a revolutionary trap system that is fully suspended and can be observed and dropped remotely from anywhere with Internet service. The BoarBuster system runs $5,995 for the trap and camera. A monthly fee for cellular service is projected at $69/mo. No annual contracts, monthly fee billed on 30 day increments.



#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Způsoby lovu a historie, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Krmeliště černé zvěře-kamery,

Sokolnictví v Českých zemích. Součástí dnešního sokolnictví jsou odchovy dravců. Klub sokolnictví. Profesionální sokolníci.

Na obrázku dívka s orlem...

Novodobé sokolnictví 



Sokolnictví v Českých zemích
Obdobně jako v ostatních evropských zemích se sokolnictví ve středověku těšilo značné oblibě i na území Českého státu, ačkoliv u nás nedosahovalo takového rozšíření jako jinde v Evropě.
Také v Českých zemích bylo sokolnictví výsadou panovníků, vyšší šlechty a ojediněle i vyšších duchovních.

Novodobé dějiny sokolnictví u nás počal ve 20. letech 20. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který zapomenutou sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ho odbornými články ve Stráži myslivosti.

 K další propagaci sokolnictví došlo až po válce (po r. 1945), o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50. let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Mgr. Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení tehdejšího Českého mysliveckého svazu podporou vzniku sokolnické organizace u nás - Klubu sokolníků při ČMS. Ustavující konference se konala 11. listopadu 1967 na zámku v Opočně. Zúčastnilo se jí 71 sokolníků, myslivců, ornitologů a zástupců vládních institucí, mimo jiné i Dr. Zdeněk Šternberk, pozdější autor první odborné knihy v dějinách českého sokolnictví. Od roku 1973 je vydáván "Zpravodaj klubu sokolníků" a sokolníci se prezentují bohatou činností. 

 Sokolnictví současnosti není jen o lovu. Na rozdíl od původního hlavního účelu sokolnictví, kterým bylo rozšíření možnosti získání zvěřiny, se jeho účel v průběhu staletí změnil. 

Množství zvěřiny dnes získané sokolnictvím je naprosto zanedbatelné a koneckonců i možnosti lovu jsou mnohem menší než v minulosti. Jen několik sokolníků má svého milovaného koníčka současně jako profesi.

Součástí dnešního sokolnictví stala výchova, tj. seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a také jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť, vinic, polních kultur a skládek odpadků před nálety špačků, holubů, racků a dalších ptáků.
Na letištích pracují zkušení profesionální sokolníci a se svými dravci předcházejí často nevyčíslitelným škodám zabráněním střetu letadel s ptáky.

 Také práci obvykle provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvedou v této oblasti velké množství práce. Mnozí, ať již profesionální sokolníci, nebo ti, kteří mají sokolnictví jenom jako svého koníčka, se také běžně starají o zraněné či handicapované dravce v rámci provozu soukromých záchranných stanic. 

 Součástí dnešního sokolnictví jsou také odchovy dravců.

#Sokolnictví, lov, Lov ve svobodném světě, Způsoby lovu a historie, 

NA LOVU LIŠEK. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna!

Liška

Sněhové vločky jako dlaň s tichým šelestem dopadají k zemi a zvětšují už tak vysokou vrstvu napadaného sněhu


V protějším břehu zůstalo pár starých stromů, jedlí a smrků po těžbě, která se tu přehnala jako smršť.

Haluze smrku, na který je posed připevněn, jsou svěšeny tíhou sněhu k zemi. Stromy okolo přikryté tlustou bílou peřinou trpí pod těžkým závažím. Ze zateplené boudy, která slouží k lovu lišek, se bílý zapadaný svět zdá romantický, ale zvěři je krušno. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem. Čekám už dobrou hodinu na lišky, které i přes nepřízeň počasí začaly konečně chodit dolů k újedišti. Ty bílé zapadané prohlubně jsou díry, které vyhrabaly, aby se dostaly k dobrotám, co jsem jim kolem poházel. Nadrobno nasekané ryby a tvarůžky jsou příčinou jejich zoufalého dobývání se k zamrzlé zemi.

Byla tu liška a určitě ne jedna!

Dlouhým čekáním mi nohy začínají pomalu dřevěnět. Hledám tu nejlepší polohu zachumlán do ovčího kožichu. Nohy mám zastrčeny do zatepleného vaku a na kolenou starou deku. Pohled na pohádkově zasněžený les mne uspává a unáší do dávných vzpomínek na dětství a vánoce. Zdál se ten čas krásnější než dnes. Jako ve snách vidím temnou, shrbenou postavu své mámy, jak se s pilkou pod paží brodí hlubokým sněhem k nedalekému lesu. Za ní kluk, který se bázlivě dívá do okolní tmy. Jdeme pro vánoční stromek. V blízké zapadlé kultuře jsou smrčky schovány pod bílým příkrovem. Každý musíme oklepat a prohlédnout. Nevybíráme dlouho a bereme ten, který by stejně skončil v prořezávce. Tichý zvuk pilky, pár drobných pilin na sněhu a vůně smůly a jehličí. Les kolem tiše mlčí. A zase cesta zpátky lesem, polem a závějemi. Vše se rozplynulo jak dým a zůstaly jen vzpomínky pomíjivé jak lesk pozlátka tenkrát na vánočním stromku, pomíjivé jak všechno kolem.

Korytem potoka přeletí tmavý stín. Usedne na ohnuté lískové větvi, rozhoupe ji a shodí chomáč sněhu k zemi. To puštík na nočním lovu se na chvíli zastavil a mrzutě pozoruje to nadělení kolem. Šance, že chytí nějakou myš je mizivá. Zkusím napodobit její zvuk, ale nedá se oklamat. Otočí se k otvoru střílny, ze které čouhají hlavně, rozmáchne své neslyšné perutě a tichým letem pokračuje vzhůru potokem. Potokem? Ledový příkrov jej svázal a zasypal bílou závějí. Dusí se a nemůže se vesele a dovádivě ozvat jako jindy. Jen tlumené zabublání a zalknutí dává tušit, že tam někde dole je voda.

Napravo po zasypaném ochozu se táhnou tři stíny. Hlavy a krky nataženy dopředu hrnou sněhem hlubokou brázdu. Srnčí se vrací zpátky od krmelce v dolině. V chůzi okusuje pupeny mladých listnáčů a vydává přitom zvuk jako cvakání kleštěmi. Přechází a ztrácí se z dohledu. V okolním tichu, které přerušuje jen šelest padajících vloček, je najednou cítit zvláštní napětí. Břehem za starou jedlí se táhne tmavý had. Opatrně sestupuje a na chvíli se zastaví za tlustým kmenem stromu. Očichává čerstvou srnčí stopu, přeběhne ji a zastavuje na břehu potoka.
......a upřeně pozoruji lišku.

 Liška! A velká, celá tmavá, zřejmě lišák. Klidný tep mého srdce najednou nabírá na obrátkách.

Třesoucí se rukou pomalu rozpínám kožich a opatrně sunu pažbu do ramene.

Vyvaruji se jakéhokoliv prudkého pohybu a upřeně pozoruji lišku. Dívá se před sebe a pomalu schází do koryta potoka. Vzrušením se dusím a otvírám ústa. Srdce mlátí někde v hrdle, ve spáncích mi buší a polévá mne horko. Snažím se uklidnit, není to přece moje první liška, ale nedaří se mi to. Mušku třesoucí se rukou ustaluji na tmavé siluetě a potáhnu kousek od hlavy na její tělo. Chvíli čekám až zůstane úplně stát a natahuje se k dolínku, kde včera hrabala. Na nic už nečekám a mačkám spoušť. Záblesk ohně a rána, kterou tlumí okolní sněhová pokrývka. Bylo to dílem okamžiku, ale každá vteřina jako by se zdála věčností!
Liška padla jako podťatá. Dva, tři zaškubnutí běhů a je někde v liščích lovištích. Chvíli ji ještě pozoruji s prstem na spoušti a potom s úlevou zlamuji dvojku a vyjímám vystřelený náboj. Tělem se rozlévá radostný pocit. Boudou zavoní vůně střelného prachu. Vychutnávám ty prchavé okamžiky a na odchod ještě nemyslím. Ještě zůstanu.

Vůně střelného prachu! Nemohu se v té bílé záplavě zase ubránit vzpomínkám. Je podzimní hon a jeho atmosféra přitahuje kluky jako magnet. Sledujeme myslivce střílející bažanty a zajíce. Vzrušené výkřiky po dobré ráně, křik bažantích kohoutů, nářek postřelených zajíců a vydávání psů. To vše mi vrostlo pod kůži a prožívám to jako dnes. Pravda, byli jsme zakrátko vyhnáni a někdy nevybíravým způsobem, ale nám to nevadilo. Sbírali jsme po cestě dutinky nábojnic, čichali k nim a dodnes mi ulpěla v chřípí ta neodolatelná vůně střelného prachu. Už tenkrát jsme věděli, že budeme myslivci.

Pohledem zavadím o střelenou lišku, kterou zasypávají sněhové vločky. Střelil jsem na tom místě přes dvacet lišek. Ta první, při jasné měsíční noci mi po ráně úplně zmizela. Našel jsem ji o kus dál zamrzlou v potoku. A kousek vpravo chodil mladý lišák téměř jako hodinky přesně večer v sedm. Měl to už spočítané. Ten zimní večer jsme něco oslavovali a já se nadutě vsadil, že do hodiny ulovím lišku. Stáli u mě tenkrát všichni svatí a podařilo se! Nebylo to sice hodina, trvalo to déle, ale jaké bylo překvapení mých společníků, když jsem vítězně třímal v pravici pěkného lišáka s bílou fialkou. To bylo slávy! Doplatil chudák na svou vytrvalost. Co liška, to příběh. Za jednu zimu jsem jich tu střelil devět. Desátá odběhla postřelená. Nenašel jsme ji, snad se jí moc nestalo. Je to zvláštní místo. Přitahuje lišky jako magnet. Úspěchy se tu střídaly s nezdary, tak jak to v životě chodí.

Liška na lovu hrabošů
Začínám být netrpělivý. Bolí mně už v zádech a za krkem. Do nohou dostávám křeč. Na otevřeném posedu bych neobstál, ale uvnitř kazatelny si trochu pohybu mohu dovolit. Kolik je asi hodin? Zdá se mi, že už tu sedím nekonečně dlouho. Sníh pomalu přestává padat a obloha se vyjasňuje. Celá ta zasněžená scenérie se zdá ještě krásnější. Začíná přituhovat a nade mnou prosvítají hvězdy. Obracím ciferník hodinek proti světlu. Bude už půl jedné a já už tu sedím bezmála pět hodin. Najednou se mi zachtělo horkého čaje a teplé postele. Zabrán pozorováním hodinových ručiček zahlédnu koutkem oka pohyb! Znovu ve stejném místě za staletou jedlí se mihne tmavá skvrna. Jde po zasněžených stopách první lišky. Další! Pěkná a velká, jenže oháňka se mi zdá podstatně kratší a její barva je úplně plavá. Pomalu rozepínám kožich a zakládám pušku do ramene. Nespouštím ji z očí. A znovu ten bláznivý rytmus srdce! Nemohu zůstat klidný, nejde to. Je to úchvatná scéna, kterou ocení jedině myslivec a lovec.

Chvějící se rukou svírám pevně zbraň. Kmotra se ztrácí za sněhovým převisem. Chvíli ji nevidím. Najednou se objeví v korytě potoka jako na dlani. Strnule pozoruje místo té první téměř zasypané sněhem. Ozývá se tlumené vrčení, pak prudce vyskočí z kyprého sněhu a rychlostí, jakou jí dovolí vyběhne na břeh. Obrací se k mrtvé lišce a znovu vrčí. Potom ji začíná obíhat v kruzích. Snažím se ji dostat na mušku, ale nedaří se mi to. Pobíhá bláznivě okolo, jako by tančila jakýsi liščí tanec! Nejde popsat to napětí, které jsem prožíval. Nervy jsem měl napnuty k prasknutí. Po chvíli se zastavuje. Je právě schovaná za hustým bukovým náletem. Proboha, snad mi neuteče! Něco se jí nezdá. Kolikrát, blesklo mi hlavou, jsem propásl lišku s váháním ke střelbě! Nečekám už ani minutu.

Vím, že je to riskantní střílet do hustého proutí, ale nemám na vybranou. Pomalu ustaluji mušku na tmavé siluetě, nevidím, kde je oháňka a kde hlava, a vypálím. Záblesk na konci hlavně a v bukovém mlází začíná mela! Zásah byl zřejmě dobrý. Liška sebou hází a nevybíhá ven. Držím ji neustále na mušce a nutká mne střelit ještě jednou. Vítězí rozum. Je škoda zbytečně provrtávat lednovou kožešinu. Chvění a šustot ustává a rozestře se úlevné ticho. I já se rychle uklidňuji. Už nevydržím sedět ani minutu! Rychle vytahuji nohy z vaku, balím deku, jak nejrychleji umím. Už nemusím strnule sedět a mohu rámusit, jak chci. Zlamuji dvojku, vyjímám náboje. Kvapně zajišťuji na kolík vrátka liškárny a sestupuji po žebříku. Naráz se propadám skoro po pás do sněhu. Nejprve se hrnu závějí k první lišce. Je to lišák, jak jsem předpokládal. Je zmrzlý, tvrdý na kost a celý tmavý.

Otřepávám jej od navátého sněhu a pomalu se brodím k bukovému náletu. V něm zkroucený leží rovněž lišák. Je celý plavý a chybí mu kousek oháňky. Snad mu ji v souboji ukousl jiný lišák. V boku mordy má přikousnutý jazyk a ve světle baterky na mne cení své nádherné bílé špičáky. V jeho skelném pohledu cítím pohrdání. Kožešinu má nádhernou! Jsou krásní oba dva. Svazuji je k sobě, přehazuji přes záda. Po pás se brodím prudkým břehem na cestu.

Nahoře se zbrocený potem zastavuji. Odpočívám a pozoruji podivnou budku přilepenou na stromě. Tmavá střílna na mne ze tmy hledí jak bezzubá ústa. Obloha se mezitím úplně vyjasnila. Hvězdy jsou tak blízko, že by sis mohl na ně sáhnout a vzít je do dlaní. Krajina sní tiše svůj sen zahalená bílou pokrývkou. Všude kolem jiskří krystalky sněhu jako démanty. Od severu se však znovu zatahuje. Do rána bude určitě ještě padat a kdyby se tu někdo ráno zastavil, už stejně nepozná co se tu v noci odehrálo. Země bude jako bílý nepopsaný list.

A bude to všechno ještě vůbec pravda?

Jan Makový


#Na lovu lišek. #Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna! #Liška, #Lovecké stezky, lov, Lovecké příběhy, Lovecké zbraně, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, broková dvojka, Čekaná, Lovecké brokovnice, Přírodní fantazie,

Jak  divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky
Ze života černé zvěře
výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Někdy je problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven v den lovu, někdy rovnou pod pušku. Myslivci si vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.

Bažant obecný

Vymizení bažanta v divokém chovu



Na citelně postupující úbytek bažanta v divokém chovu reagovali myslivci jednak zvýšenou ochranou zvěře, ale především intenzivním rozvojem voliérových chovů podle schválených koncepcí s hlavním cílem: dosáhnout vyšší slovitelnost.

V souladu s tím byla budována a rozvíjena velkokapacitní střediska pro chov pernaté zvěře, která spolu s individuálními, rovněž atestovanými zařízeními k líhnutí vajec z vlastního chovu dostatečně vykrývají poptávku po jednodenních či starších kuřatech. 

S líhnutím vajec a s odchovem bažantích kuřat v praxi nejsou problémy. Myslivci to zvládají dobře, o čemž svědčí celkem vysoké procento odchovaných kuřat.  

Rozhodující jsou však další hlediska. Co můžeme celkem dobře odhadnout, je počet bažantů úspěšně se aklimatizujících po vypuštění do honitby nebo - přesněji, podíl jejich slovitelnosti. S rozvojem líhňařských středisek se vžila zásada, že tam, kde se bude do volnosti vypouštět zvěř z odchoven, se budou moci lovit i slepice. 

 Tak si myslivci sami v krátké době vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.   

Pro dosažení vyšší slovitelnosti myslivci neradi vypouštějí do volnosti dvou až tříměsíční bažantí zvěř, ale až dospělou, a to v den lovu, někdy rovnou pod pušku.
Zda je to v souladu s mysliveckou etikou a jaké přirovnání si za to vytváříme před veřejností, na to by si každý z nás měl odpovědět sám. 
Takové bažanty, zpravidla nevyspělé, špatně opeřené, bez klínů, krotké a nelétavé nemůžeme nabídnout zahraničním hostům, byť by jejich váha v prosinci již odpovídala drůbeži brojlerového typu. Nemalým podílem bývá na výřadu zastoupena zvěř bez jediného brůčku v těle, kterou seberou, jako "pěšáky", lovečtí psi. Jestliže je někdy problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven, pak můžeme mít i pochybnosti o hygienicky zcela nezávadné zvěřině. 

Pokud někteří jedinci přečkají "ve zdraví" loveckou sezonu, uloví je zpravidla brzy predátoři, především kuny a lišky. Chybí jim ostražitost, hřadují často ještě na zemi nebo nízko v keřích, neumí si zpočátku hledat přirozenou potravu a pokud přežijí do jara, mají potlačený pud hnízdění a vodění kuřátek.
Genofond takové zvěře je povážlivě narušený, za mnoho nestojí.   Poměrně vysoké procento slovitelnosti bychom si proto měli dát do souvislosti se zbytečným přikrmováním jadernými krmivy, obsluhou (pokud ji platíme) a celkovou ekonomikou takto odchované zvěře. 

Nabízí se otázka: je v našich silách a možnostech tento nepříznivý trend zvrátit tak, aby na výřadech postupně výrazně vzrostl podíl bažanta z divoké populace? 


#Bažant, Pernatá zvěř, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Myslivecká zařízení, Poslední hon, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie, Žít ve svobodě, 

Lov srnčí zvěře. #Úspěšný lov, Lovy srnčí zvěře, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Rychlý srnec, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Srnec, Způsoby lovu a historie

Srnec v obilí

Pravidla lovu srnčí zvěře 


I. věková třída

V této věkové třídě musíme každoročně odlovit většinu srnců, kteří do chovu nepatří. Jsou to jedinci, kteří mají malou trofejovou hodnotu, což bývá nechutí myslivců k jejich odlovu. Chovní srnci I. věkové třídy musí být v prvním roce alespoň špičáky s patřičně vysokým parožím, odpovídajícím průměru chovné oblasti. Chovní jedinci mají přiměřeně silné lodyhy, silné pučnice a výšku nejméně do poloviny slechů. Je špatné se domnívat, že srnci, kteří pozdě vytloukají, jsou nemocní. Naopak, jsou-li přiměřeně vyvinutí, jsou to srnci velice nadějní. Můžeme tolerovat vady paroží způsobené zlomením parůžku, poraněním lýčí, jedná se o vady přechodné.

 II. věková třída

Na výřad v této věkové třídě patří srnci s podprůměrnými, slabými pučnicemi, s podprůměrnou výškou paroží, s úzkým parožím a hlavně s parožím bez výsad, což je důležitá genetická vada.

III. věková třída

Tato třída představuje celkovou úroveň chovu a ukazuje celkovou mysliveckou práci. Za jednoho silného trofejového srnce, kterého odlovíme, musí nám v populaci zůstat 2 až 3 srnci podobní. V poměrech honiteb kolem Doupova nasazuje srnec nejsilnější paroží mezi 5 - 7 rokem. Všeobecně platí, že chovatelsky dobré srnce ponecháváme v chovu co nejdéle, protože každý dobrý srnec, i když je starý, dává geneticky dobré potomky. Při odstřelu dáváme přednost srncům škůdníkům, kteří jsou vůči ostatním značně agresivní. Dále lovíme srnce s nepravidelným parožím a podobně.


#Úspěšný lov, Lovy srnčí zvěře,Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Rychlý srnec, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Srnec, Způsoby lovu a historie, 

Osobnost lovce a myslivecká morálka. Láska ke zvěři a přírodě.

Kuk na pejska v batohu...lovecký pes

Osobnost lovce a myslivecká morálka.

 Žák Sokratův, významný starořecký dějepisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti.

V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto: "Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"

To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.

  Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravých ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.

Seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.  Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě. Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.

Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.

#Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Lovecké stezky, 


Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí
Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

Způsoby lovu a historie, Kulovnice, Úspěšný lov, Ženy a myslivost, Lovecká střelba. Ženy jsou ukázněné a vzdělané, až na výjimky mají dobrý vztah k myslivosti a etické spolkové chování

Ženy jsou ukázněné a vzdělané, až na výjimky

Vliv umístění zásahu - zvěř spárkatá


Ke splnění požadavku rychlého usmrcení loveného kusu zvěře je nutné zasáhnout střelou některý z orgánů, jehož okamžitá funkce je nutná pro zajištění životních pochodů v organizmu. K těmto orgánům patří srdce a velké cévy, plíce, mozek a mícha.

Z hlediska budoucí kvality zvěřiny je žádoucí, aby ve svalovině nezůstávalo velké množství krve (barvy), čemuž odpovídá požadavek na zasažení srdce, plic či velkých cév. Z těchto základních požadavků vychází kriteria pro umístění zásahu.

Zásah na komoru - kdy jsou zasaženy orgány dutiny hrudní, je jediným zásahem , který splňuje požadavky etického lovu a současně je nejlepším zásahem i z hlediska získání zvěřiny. Při tomto zásahu jsou téměř vždy zasaženy plíce a velké cévy, často je zasaženo srdce, resp. jsou tyto orgány zasaženy současně. Šokový účinek tohoto zásahu vyvolává ve většině případů okamžitou smrt zvířete, případně zvěř odbíhá několik desítek metrů, nevnímá okolí (naráží do překážek) a během několika vteřin padá zhaslá k zemi.

Lze předpokládat, že zasažená zvěř v důsledku šoku zásah nevnímá, případné působení bolesti je časově minimální. Zasažitelná plocha dutiny hrudní (komory) je dostatečně velká i u drobnějších kusů spárkaté zvěře (srnče, sele), takže případná úchylka střely v důsledku špatného zacílení zbraně může být kompenzována dostatečně velkou cílovou plochou. Z hlediska kvality zvěřiny dochází v důsledku porušení celistvosti velkých tepen i k požadovanému odtoku barvy (krve). Většina barvy vytéká do dutiny hrudní, část vytéká také vstřelovým a především výstřelovým otvorem. Zvěř dobře barví, je snadno dohledatelná a může být vyvržena velmi rychle po ulovení. Poškození svaloviny lopatky (plecka) , resp. žeber je ve srovnání s ostatními přednostmi tohoto zásahu zanedbatelné.

Zásah na krk - je částí myslivecké veřejnosti považován za zásah nejlepší. Skutečností je, že krk tvoří páteř a v ní uložená mícha a současně po spodní části páteře probíhají velké cévy. Zasažení těchto orgánů střelou znamená okamžité či velmi rychlé usmrcení loveného zvířete včetně splnění požadavku na dostatečné vybarvení (vykrvení) uloveného kusu. Poškození zvěřiny je u tohoto zásahu minimální.
Srnec střelený na komoru
Rizikem zásahu na krk je poměr velikosti dopadové plochy, jejíž zasažení splňuje výše uvedené požadavky s velikostí zbývající plochy , tvořené ve spodní části kožní řasou a průdušnicí, v horní části potom svalovinou s trnovými výběžky obratlů. Zasažení této druhé části krku způsobí zvířeti těžké poranění, která však ve většině případů umožní zvěři odběhnout na značné vzdálenosti.

 Poraněná zvěř strádá po dobu až několika dnů o posléze hyne nedohledána.

Poměr obou těchto ploch je pro účinný zásah poměrně příznivý u srnčí zvěře a holé zvěře mufloní a daňčí. Méně příznivý poměr pro střelbu na krk skýtá holá zvěř jelení a daňci a zcela nevhodná je rána na krk u dospělých jelenů, muflonů a zvěře černé. Obecně platí, že ránu na krk může použít pouze velmi zkušený a odpovědný myslivec, který dokáže správně vyhodnotit veškerá výše uvedená rizika takového výstřelu. Tradiční myslivecká teorie, že rána na krk je " buď a nebo " neobstojí, neboť cílem není terč, nýbrž živé zvíře.

 Zásah na hlavu - je velmi oblíbený při odlovu černé zvěře na čekané, především z hlediska nepoškození zvěřiny. I zde platí, že hlava (resp. její mozková část) představuje nejdůležitější funkční orgán celého těla a v oblasti přechodu lebky v páteř se nachází velké cévy, zásobující mozek a hlavové orgány krví. Zasažení této části hlavy střelou způsobuje okamžitou smrt včetně požadovaného dostatečného vybarvení. Mozková část lebky, včetně tzv. baze lební, však představuje pouze 2/5 celkové plochy hlavy a při přepočtu na plochu celého těla zvířete se jedná o cíl, jehož bezpečné zasažení je velmi nejisté. A odchylka zásahu od požadovaného cíle o několik málo centimetrů (zásah obličejové části hlavy) již znamená pouze těžké poranění, při kterém zvěř trpí i několik dní a většinou hyne, aniž by byla lovcem dohledána. U trofejové zvěře tento zásah nepřipadá v úvahu (snad s výjimkou zvěře černé) a také u ostatní zvěře by odpovědný lovec měl výjimečně používal tuto ránu pouze jako ránu dostřelnou.

!Z praxe pouze připomínka, že asi žádný myslivec nepotkal srnce či jelena , který strádá v důsledku starší komorové rány, zatímco ulovení kusu černé zvěře s přestřelenou čelistí či prostřeleným ryjem je zcela běžným jevem!!! 

Zásah na měkko - tedy zásah, při kterém střela poranila orgány dutiny břišní , je vždy zásahem nežádoucím (a snad také vždy zásahem nechtěným) . Pokud jsou zasažena játra či ledviny, zvěř většinou odchází pomalu z nástřelu a zalehá ve vzdálenosti několika desítek metrů, kde posléze během několika minut zhasne. Právě tato doba, po kterou zvěř trpí ,však zcela jednoznačně zařazuje tento zásah do kategorie zásahů nežádoucích. Ještě horší situace nastává, pokud střela zasáhne pouze trávník (žaludky a střeva). Zasažený kus odtahuje z místa nástřelu na různě velkou vzdálenost, kde hyne často až po několika hodinách (zvláště, pokud je z prvního zálehu vyrušen horlivě dohledávajícím myslivcem).

Kromě etických protiargumentů hovoří zcela jednoznačně proti takovému zásahu také požadavek na kvalitu ulovené zvěřiny. Protože nejsou porušeny žádné velké cévy, nedochází u těchto zásahů k požadovanému vybarvení kusu. Střela, která při průletu orgány trávícího traktu také strhává s sebou obsah trávníku a tento obsah lze posléze nalézt ve stěně břišní či v horších případech také v kýtě, hřbetu či plecku. V 1g obsahu trávníku se nachází až 30 milionů bakterií, jejichž počet se při vhodné teplotě během každých dvaceti až třiceti minut zdvojnásobí (Winkelmayer a kol. 2004). Pokud je tento obsah trávníku střelou zanesený do kýty či hřbetu, lze snadno odhadnout, jaká bude kvalita takto získané zvěřiny.

Z tohoto důvodu je bezpodmínečně nutné, aby při zásahu na měkko lovec po dohledání zvěře v průběhu vývrhu důsledně odstranil veškeré části těla zvěře, které jsou poškozeny střelou a kam se v průběhu průstřelu tlakem střely dostal obsah trávníku. 

Zásah na hřbet - splňuje požadavky na ulovení zvěře z hlediska etického i hygienického, neboť usmrcení zvířete je vždy téměř okamžité a také požadavek na vybarvení kusu je při tomto zásahu splněny. Poškození jedné z nejcennějších části zvěřiny - hřbetu, však tento zásah řadí do oblasti zásahů nežádoucích. Mezi zásahy na hřbet patří také zásah na trn - tzv. obrnná rána - kdy střela zasáhne pouze trnový výběžek některého z krčních, hrudních či bederních obratlů. Zasažený kus většinou padne po ráně na nástřelu, během několika vteřin (max. minut) se však začíná stavět na běhy a následně odbíhá. Tato zranění většinou nejsou smrtelná.

Zásah na kýty je zásahem nežádoucím z hledisky všech výše uvedených kriterií, především však z důvodu utrpení zvěře a znehodnocení zvěřiny. Zásah na běh - opět patří mezi zásahy zcela nežádoucí, neboť takto zasažený kus odbíhá z nástřelu, dlouhodobě trpí a většinou je dostřelený až s odstupem několika dní. Kvalita zvěřiny takto postřeleného kusu je v důsledku dlouhotrvajících zánětlivých (horečnatých) procesů výrazně zhoršena, případně v důsledku vyhubnutí je celý kus posouzený jako nepoživatelný.

CO SE TADY ČTE NEJVÍCE ?

GREAT HUNTING

HLEDÁTE TEN SVŮJ PŘÍBĚH? JE MOŽNÁ TADY!

.22LR #Černá zvěř #Černá zvěř - bachyně #Daněk #Kančí steaky #Lovecké právo #Lovecké stezky #Srnčí zvěř #Waldemar Matuška 1 milion čtenářů Africký mor Aglomerace aktivity radosti a milování života Akutrauma Amerika Anatomie jelena Aport Balistika Bažant Bažant pečený Beatiful Nature Berneška Bobr Borrelióza Borůvky Bowhunting (lovecká lukostřelba) Bramborníček hnědý - Saxicola rubetra Brenneke Brhlík lesní broková dvojka broková kozlice Bukač velký Cazando con Arco Cesty Civilizace Co budeme vařit dnes? Cviky poslušnosti Čáp bílý Čas lásek jelenů Čejka Čekaná Černá zvěř Černá zvěř - bachyně Černá zvěř - kňour Červenka obecná Čiplenka Čištění zbraně Čmelák Dalekohledy Dančí zvěř Daněk Dárek Datel černý deer rut Deer stalking Diana bohyně lovu Dívka s liškou Divočák Doby lovu zvěře Dosled Dostřelná rána Double Rifle Dravci Drobná zvěř Drozd kvíčala Dřevo a teplo Dudek chocholatý Ekologie Erika Etické a humánní principy Evropská Unie Fotografie z myslivosti Gepard Golden Eagle Gorilla Hájovna U pěti buků Halali hamerles Happy Days Heinz Meynhardt Hejkalové Heligonky Hi Hirsch-König des Waldes Historie HMYZ Holub hřivnáč Honili myslivci Hořící špalek Houby Humor o myslivosti HUNTING Hunting Rifles Husa divoká Cheetahs hunting Chile Atacama Chov zvěře Chrutí černé zvěře Chukar Partridge I am Back Idaho Idiots With Guns Instinkty a pudy Investiční zlaté mince Jagd Jaguar Jahody Jak na to? Jak zajíc přelstil líného hajného Jaro Jelen Jelen (Red Deer) Jelen útočí Jelení guláš Jelení kýta Jelení říje Jelení steak Jeřáb Jestřáb lesní Jezevec Jižní Amerika John Denver Kachna Kachna divoká Kalendárium Kalous ušatý KAMZÍK HORSKÝ Kančí gulášek Kančí kýta na smetaně Kančí kýta na víně Kančí ragů Kančí se šípkovou Kančí se šípkovou rybíz jako brusinky Káně lesní Kaňkování Katerina Lisova Kazatelna Klíště obecné Kňour útočí Komu hlava nebere Koně Konopí Koroptev Krahujec obecný Králík krimi Kritické myšlení Krkavec velký Krkonošské pohádky Krmelec Krmeliště černé zvěře Krmeliště černé zvěře-kamery Krmeliště online Krmeliště pro vysokou Krmítko Krteček Křepelka polní Křivka obecná Kukačka obecná Kulíšek Kulovnice Kulový dvoják Kuna lesní Kuriozity Kvakoš noční Kynologie Labuť Lajky nelajky! Lama Laně Lankasterka Lasice hranostaj Láska Ledňáček Lejsek šedý Les Lesní plody Lesnická škola Lesník Lion (Lev) Liška Liška Eliška Liška Mína Lončák Los (Elk) lov Lov a myslivost Lov na daňky Lov na jelena Lov na lišku Lov na medvěda Lov na prase LOV NA SRNCE lov na vlky Lov ve svobodném světě LOVEC BŘÍDIL Lovecká optika Lovecká sezóna Lovecká vášeň Lovecké brokovnice Lovecké příběhy Lovecké signály Lovecké stezky Lovecké štěstí Lovecké video Lovecké zátiší Lovecké zbraně Lovecký pes Lovu a přírodě zdar! Lovu zdar! Lovy černé zvěře Lovy fotoaparátem Lovy lukem a šípem Lovy na černou v Maďarsku Lovy srnčí zvěře Lucky deer Makov Malorážka Mannlicher Schönauer kulovnice Markazíni Mateřství a péče o potomstvo Mauser M03 Mauser M98 Medicina Medovina Medvěd Milování světu vládne Milování v přírodě Minutkový srnčí guláš Miška Montáže Moose Hunting Moták pochop Muflon Můj pohled na svět Myslivci a konfliktní situace Myslivcův sen myslivec Myslivec a zvuky v přírodě Myslivecká mluva Myslivecká stráž Myslivecká videa Myslivecká zábava Myslivecká zařízení Myslivecké fotografie Myslivecké léto Myslivecké písničky Myslivecké pověsti Myslivecké ráno Myslivecké tradice Myslivecké vánoce Myslivecké zvyky a pověry Myslivecký ples Myslivecký soud Myslivost a Michaela Na loveckých stezkách Na lovu muflonů Na stojáka Na Větrné Hůrce Naháňky Namlouvání Nástřel Nastřelení lovecké zbraně Naše domovy a chalupy Názory myslivců Nepravidelný desaterák New Zealand O Evě a Adamovi Obory a zvěř Odchyt pernaté Once Upon a Time in The West Ondatra Online Krmeliště. ZUBŘI. Webové kamery černé zvěře. Polesí Strzalowo a Zubři a Jeleni (vysoká) Red Deer Cam! Aktualizováno! Optika Orel bělohlavý Orel na hnízdě Ornitologie Osudový srnec Otázky z myslivosti otrava Památka myslivce Pamětní mince Parkinsonova nemoc Páření Čmelák královna Pasování Paul Mauser Pečená kachnička Pečené prasátko Peregrine falcon Pernatá zvěř Pes přítel myslivce PF Podzim Pohádka O chytré kmotře lišce Pohádka o Vánocích Pohádka stromů Polák chocholačka Polesí Strzalowo Polesí Strzalowo Polsko Posed Poslední hon Poslední hryz Poslední leč Poštolka Potápka chocholatá Pranostiky a příroda Pravidla lovu srnčí zvěře Predátoři První srnec Příhody z loveckého batohu Příroda Příroda a lidé Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přírodní fantazie Přírodní srnčí kýta Pstruh pečený Psychopati Ptáci Puškohledy Puštík obecný Pytláci Radost a uspokojení Raffle ball hunting Rákosník obecný Raroh Red Deer Cam Reklama a lov Roček Roháč obecný Ruger’s M77 RSI Ryby Rychlý srnec Rys ostrovid Rytíři lesů Říje Řízky na roštu Sádlo z jezevce Sauer 101 Sekáč Sele prasete divokého Shozy Siga Skorec vodní Skřivan Skupinka jelenů různého věku Skupinový život Slanisko Slavnosti sněženek Slípka zelenonohá Slivovice Sluka lesní Slunce Sociální sítě Sojka obecná Sokol stěhovavý Sokolnictví South Africa Sovy Společné lovy Srnče Srnčí guláš po myslivecku Srnčí játra Srnčí na kořenové zelenině pečené v troubě a houskový knedlík Srnčí pečeně Srnčí říje Srnčí zvěř Srnec Srnec jako ze zlata Srnec Škůdník Srnec v červnu Sršeň asijský Sršeň obecná Stádo tlupa rudl Stalo se Stáří a nemoc Stehlíci a ledoví muži Straka obecná Strakapoud velký Strašidla Strzalowo Střelectví Střevlík Střízlík obecný sv. Hubert Svíčková Svišť Svítilna TK09 SWAROVSKI Swedisch Fire Torch Sýc rousný Sýkorky Synantropie Sysel Šelmy Šípková omáčka ke zvěřině Škodná Šoulačka Špičák Švestky Tasmánský čert Teritorium Termovize Tetřev hlušec Tetřívek obecný TCHOŘ Tom Miranda Tombola Trofeje Trojákové čtyřče - rarita Trubači Tři jednou ranou Ťuhýk Události na internetu Újeď úmrtí Upíři USA Úspěšný lov Vábení Velikonoční sekaná Vepřové maso Verše myslivce Veverky VIDLÁK Vlha pestrá VLK V KANADĚ Vnadiště Vodouš kropenatý Vodouš šedý Volavka popelavá VORAŘI Vtipy Vydra Výřad Vysoká Vysoká zvěř Vytápění chalupy Vzdělání a příroda Webové kamery Welshspringerspaniel Wildlife Woodcock Hunting Yukon Photon XT/RT Zahrady Zacházení se zbraní Záchranná stanice Zajíc Zákony a předpisy o myslivosti Záraz Zdraví Ze smetiště internetu Ze života černé zvěře Zeiss Zima a hlad v lese Zimní oblečení a obutí Zlato a šperky Značení zvěře Zoologie Zpracování zvěřiny Způsoby lovu a historie Zubři Zůstal v ohni Zvěř a lov Zvěř a počasí Zvěř v zimě Zvěř živě Zvěřina Zvěřina a kuchyně myslivce Zvěřinová paštika Zvěřinové recepty Zvěřinový guláš Ženy a myslivost Žít ve svobodě Životní srnec

HUNTING