Venku je zima a paní Stehlíková vyhřívá jejich šest dětí. A pan Stehlík má na starosti jídlo.....#Stehlíci a ledoví muži.

Stehlíci a ledoví muži

Kukačka obecná - všichni ji slyšeli, málokdo viděl a ještě méně vyfotografovali...#Kukačka obecná, Ptáci, Myslivec a zvuky v přírodě,

Kukačka obecná

Kukačka obecná - všichni ji slyšeli, málokdo viděl a ještě méně vyfotil.

Běhal jsem za na asi 1h, protože létala na ploše tvaru trojúhelníku o délce strany asi 1km.
Tak jsem pak vypozoroval, že si sedá pořád na stejné stromy, tak jsem si jednoduše počkal a snad to vyšlo.
 Je sice posazená trochu na okraji fotky, ale byla to jediná fotka, kde má roztažená křídla.


Ptáci Evropy Jiří-NVít

Bažant obecný Bažant královský, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy

Bažanti u cesty

Mimo dobu jara žije bažantí kohout skrytě, umí tajit své spády a místa výskytu

 Celé dny je v neustálém pohybu, zabývá se prohrabáváním zaplevelených koutů revíru a shání vše co by prospělo jeho věčně hladovému žaludku.

Ozobne každý zelený výhonek, sbírá semena a hlavně všudypřítomný hmyz. Přes soustředěnou shánčlivost nezapomíná na svou bezpečnost, je stále ostražitý a plachý.
Rád se zdržuje v závětrných okrajích lesíků a hájků, kam se opírá slunce.

Křoviny s hustou buření mu slouží za útočiště při sebemenším podezření na nebezpečí; dokáže v nich během zmizet jako duch. Družnou společnost rodu mnoho nehledá, raději žije v mládenectví. Na noc hřaduje do košaté koruny některého okrajového stromu, aby měl přehled o svém zabezpečení.

Pohodu samotářského klidu mu naruší podzimní hony na zvěř. Snaží se ale, jakmile uslyší první ránu chytrácky prokličkovat mezi střelci. Vysoký sníh ho potrápí mnoha krušnými dny, avšak s pomocí myslivecké péče zimu kolem zásypu vždycky přečká.

Čas jara obrací naruby jeho poustevnickou zvyklost žití. Sluneční lázeň prodlužujících se dnů mu začne propírat mozkovou spodinu a probuzené hormony nutí kohouta k nezvyklému chování. Brzy ráno, ještě za tmy, se probouzí a hlučně si natřásá peří s tichým hovořením. Často také "kodrcá" daleko slyšitelným dvojslabičným hlasem; nadešly dny jeho bouřlivých svateb. Než první paprsek slunce na východě přehoupne obzor, už kráčí sehřadován na zemi, natřásá se a tlumeným crkáním připomíná zamilovaného seladona.

Svatební hábit mu svítí přepestrou paletou kovově opalizujících barev mnoha odstínů; zobák leskne slonovinovou žlutí a na hlavě se tyčí malá pernatá ouška. Kolem očí zduřely k prasknutí červené poušky. Co chvíli poskočí a drnčivě třepe letkami. Ukáže-li se v blízkosti bažantí slípka, hned se jí dvoří. Krouží kolem ní tanečním tempem s hlavou u země. Někdy se i prudce zastaví, ještě více popustí letky, malebně rozevře vějíř dlouhých ocasních per a před slepičkou zůstane ve strnulé figuře.

Bažanti nepatří k původním živočichům naší přírody; byli do ní aklimatizováni, kdy, bohužel, není známo. Odhad spadá do 11. století n. l. a snad tak učinili mniši řádu premonstrátů i benediktinů, kteří do naší země vnášeli zemědělský pokrok. Nejprve byli chováni jako drůbež v domácích chovech, odkud začali prchat do volnosti. Lehce divočeli a postupem času se poznenáhlu přiřadili k české zvěři, na kterou si činila nárok pouze vrchnost. Jejich lov se stal oblibou a ke zvýšení jejich četnosti se začaly budovat bažantnice. Třicetiletá válka ale bažantnictví zpustošila a poničila kmenové stavy bažantů. Na delší dobu nastal jeho úpadek. Teprve až v 18. století dochází opět v Čechách k renezanci bažantnic. Zaváděl se francouzský způsob myslivosti, který se opíral o honební řád, kde už měly také místo a podporu bažantnice.

Bažant kohout a slepice

Z bažantů se stala vesměs zvěř oborní, ale v polovině 19. století se už poznávalo, že může být perspektivní pro zemědělské hospodaření, svým prospěchem v hubení polních škůdců.

V té době se také začala měnit zoologická příslušnost lovných bažantů, co se týká geografické rasy. V myslivecké mluvě doposud byl krví v naší přírodě zastoupen jen bažant obecný (Phasianus colchicus colchicus L.), tzv. "bažant český". Nyní se k nám začal z Německa a Anglie přivážet východočínský bažant obojkový (Phasianus colchicus torquatus Gmel.), protože byl rychlým letem lovecky zajímavější. Později k němu přistoupil ještě bažant pestrý (Phasianus versicolor Vieil.). Začátkem 20. století se dostal do myslivecké obliby další bažant a sice mongolský (Phasianus colchicus mongolicus Brandt.), u něhož se brala na zřetel i větší tělesná hmotnost.

Nastala doba mánie dovozu bažantů a mnohá česká panství si pro zazvěření také opatřila východoperského bažanta (Phasianus colchicus principalis Sel.) a mutaci bažanta temného (Phasianus colchicus var. Tenebrosa Hatch.) nebo bažanta plavého často také označovaného jako tureckého (Phasianus colchicus var. isabellina Auct.). Za vzájemného prokřížení bažantů během století tak vznikla složitá směsice míšenců různých ras a odrůd s nevelkými znaky po všech předcích, ve kterých se dnes nevyznají ani renomovaní ornitologové.

Nejdůležitější však je, že bažantům se v naší krajině stále dobře daří a rozšířili se vlastní živelností i do míst, kde ani nebyli vysazeni.
O zazvěřování svých pozemků se starala také i mnohá arcibiskupství se snahou přírodu ptačí faunou jen zpestřit, často z ryze estetických důvodů. Tak se stalo, že na přelomu 19. a 20. století se u nás objevil opravdu exot - bažant královský (Syrmaticus reevesii), původem z Dálného východu, severní a střední Číny. Proti ostatním bažantům byl tělesně větší, nekřížil se s nimi a vynikal zvláštní cizokrajnou krásou.
 Zajímavou jeho předností však bylo, že inklinoval k místům odkud bažant obecný spíše ustupoval; k lesnímu prostředí jak s hledáním potravy, ceremoniálem toku i hnízděním. "Královák" se brzy stal i atraktivní lovnou zvěří hlavně na výřadech velkých honů se svými někdy až dva metry dlouhými ocasními pery. Myslivcům se také zamlouvá oživení lesního klidu jeho emotivním bouřlivým tokem se zvonivým voláním a svištivým zvukem letek. Zaměnitelnost s bažantem obecným není možná ani pro laika; jeho stříbrošedý předlouhý vlající klín s příčným pruhováním při letu ho i na zemi jasně odlišuje.

Text Jan Rys

 #Bažant, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy, 

Polák chocholačka - pár na řece...v květnu. #Polák chocholačka, Ptáci, Jaro, aktivity radosti a milování života, Drobná zvěř, Kachna, Kachna divoká

Polák chocholačka - pár na řece 

Samec je uhlově černý s bílými boky a tmavým hřbetem, v týle splývavá chocholka

Samice je tmavohnědá, chocholka je jen naznačena, u kořene zobáku může bít bílá skvrnka. Samec v prostém šatu je podobný samici, ale je tmavší. V letu v křídle vždy nápadný bílý podélný pruh.

Hnízdo bývá většinou v bažinatých porostech bezprostředně obklopených vodou. V květnu a červnu snáší 5-20 vajec, ve hnízdech s vyššími snůškami se pravděpodobně jedná o vejce od dvou samic (jsou známy případy, kdy seděly 2 samice na jednom hnízdě). V hnízdech chocholačky jsou často i vejce poláka velkého (Aythya ferina), naopak někdy chocholačky snášejí svá vejce do hnízd jiných druhů kachen. Na vejcích sedí pouze samice kolem 25 dní, po vylíhnutí jsou mláďata do 12 hodin odvedena na vodu. Vzletnosti dosahují přibližně ve stáří 7 týdnů, pohlavně dospívají v následujícím roce.
Potrava převažuje živočišná, hlavně měkkýši, dále hmyz a jeho larvy, korýši a dosti běžnou potravou jsou i malé ryby. V rostlinné potravě převažují semena a malé plody, méně časté jsou zelené části rostlin. Mláďata se živí téměř výhradně potravou živočišnou, rovněž převažují měkkýši – až ze 70%.

Podobný poláku kaholce (Aythya marila). Samec ve svatebním šatu se odlišuje černým hřbetem (u p. kaholky našedlý). Samice p. kaholky má u zobáku bílou skvrnu větší. Ve všech šatech se odlišuje chocholkou (u poláka kaholky chybí), p. kaholka je větší, má delší a mohutnější zobák.

Hnízdí v celé severnější části Eurasie od Islandu po Kamčatku. Od poloviny 19. století se areál druhu šíří k západu a jihu. V Evropě hnízdí přes 730 tisíc párů, vzhledem k poklesu stavů z konce tisíciletí je populace hodnocena jako ubývající. Částečně tažný druh zimující v západní Evropě, ve Středomoří včetně severní Afriky a v jižní a východní Asii.
U nás hnízdí od nížin až po více než 100 m.n.m., četně protahuje a pravidelně přezimuje.
#Polák chocholačka, Ptáci, Jaro, aktivity radosti a milování života, Drobná zvěř, Kachna, Kachna divoká, 

Krkavec velký je částečně tažný pták, u nás je většinou stálý. Zbarven je celý černě, má tlustý zobák a načepýřené peří pod bradou...

Krkavec v letu

Krkavec velký je pták veliký asi jako káně lesní.

Zbarven je celý černě, má tlustý zobák a načepýřené peří pod bradou. V letu je patrný kýlovitý ocas.

 Hnízdění – Hnízdí na stromech nebo skalách. Začátek hnízdění spadá do února až března, hnízdí jednou ročně. Hnízdo z větví je vystláno mechem, trávou, chlupy apod. Jeho průměr bývá často až 1 m. Samice snáší 4 – 6 zelenomodrých, tmavě hnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama po dobu asi 20 – 21 dní, mláďata poté krmí oba rodiče asi 40 dní. Potrava je rozmanitá – od hmyzu a jiných bezobratlých až po drobné obratlovce a mršiny i různé odpadky. Krkavec velký je částečně tažný pták (severské populace), u nás je většinou stálý. 

Rozšíření  Palearktická a nearktická oblast – Afrika, Evropa, Asie, Severní Amerika. U nás v současné době jsme svědky rychlého pronikání krkavce velkého od východu na západ, v Čechách i ze severu na jih. Na Moravě zahnízdil zhruba po stoleté pauze znovu v roce 1968 u Hukvald. Do Čech pronikl krkavec velký v roce 1972 u Svitav. Od té doby v Čechách zahnízdil už mnohokrát nejen v horách, ale i v nížinách a pronikl až na západní hranici státu.
  Zaujímá významné místo v mythologii severoamerických domorodých národů. Má pověst vychytralce a zlomyslného žertýře.

Vodouš šedý Tringa nebularia. Vodouš šedý je velký druh vodouše, bahňáka z čeledi slukovitých....

Vodouš šedý Tringa nebularia

Vodouš šedý 

 Vodouš šedý je velký druh vodouše, bahňáka z čeledi slukovitých. Má delší, u kořene široký a mírně nahoru zahnutý zobák. Nohy jsou zelenavě šedé. Shora je šedivý, zespodu bílý se skvrnitou hrudí.

Wikipedie

Drozd - kvíčala krmí mladé...na zemi se učí létat...

Drozd - kvíčala krmí mladé...na zemi se učí létat!

Drozd kvíčala

 je pták veliký jako kos černý. Svrchní stramu těla má tříbarevnou, hlava a kostřec jsou popelavé, záda jsou hnědá a ocas je černý.

Hruď je rezavě hnědá a hodně skvrnitá. Samice a samec se navzájem neliší. Mláďata mají hlavu a kostřec hnědé. Žije v koloniích, mnohdy až 30 párů.
Hlas – hlasité, často v letu slyšitelné „šak šak šak“, píseň je tlumeně znějící cvrlikání, často slyšitelné i za letu.

Hnízdění – hnízdí menších lesících, na polích, na březích rybníků se starými stromy, na okrajích lesů. Hnízdí v dubnu až červnu jednou až dvakrát ročně. Hnízdo je důkladně vybudovaná hluboká miska ze stébel a stonků umístěná na stromech.
Samice snáší 4 – 7 modrozelených vajec s hnědými skvrnami na kterých sedí sama po dobu asi 12 dnů a o mláďata se poté starají oba rodiče po dobu asi 12 – 14 dnů.
Potrava – hmyz, plži, červi, žížaly, a na podzim téměř výhradně bobule.
Drozd kvíčala je částečně tažný pták přezimující v jižní Evropě, odkud se vrací na přelomu února a března a odlétá na přelomu října a listopadu.

Hnízdí sojka obecná. # Les, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná

Sojka v letu

Sojka v letu

Střelil myslivec sojku trefil ji do obojku....

Její pírka z křídelních krovek si odedávna dávají myslivci za klobouk jako ozdobu. Od poloviny dubna si staví oba ptáci hnízdo z tenkých větviček, které je vystláno jemnými kořínky. To bývá zpravidla do čtyř metrů nad zemí na větvi u kmene stromu, většinou, a to je docela zajímavé, v blízkosti nějaké lesní cesty. 

#Štítky menu: Les, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná

#Ledňáček na rakytníku u řeky vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Ledňáček, Příroda, Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké fotografie

Tento barevný skvost našich opeřenců mi dělá téměř den co den potěšení svojí přítomností v korytu říčky před domkem, ale před takovými dvaceti lety jsem ho zaregistroval jen párkrát v roce.

Ledňáček na rakytníku u řeky

Možná to bylo nejen mojí menší pozorností, ale i jeho celkově menším výskytem a objevováním se jen při nějakých přeletech. Ať je to jakkoliv, v současnosti je stálým obyvatelem říčky. Nejčastěji ho lze spatřit u poklidné hladiny nad splavem, který nám šumí téměř pod okny. Sedí tam nehnutě, na betonovém pásu zpevňujícím břeh, vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Byl-li lov úspěšný, ledňáček s rybkou v zobáku párkrát zatřepe hlavičkou, kořist zhltne, ponoří se několikrát do vody, snad aby zapil sousto, a potom spokojeně odletí těsně nad hladinou ve velké rychlosti na jiné stanoviště. Někdy však čeká i na převislých větvích stromů i keřů na březích - a bývá také úspěšný, i když se do vody vrhá až ze čtyř metrů. Jeden čas si oblíbil stanoviště na ostrůvku rákosí, které přinesla velká voda do středu toku těsně nad splav. 

Počátkem března se na ostrůvku chystala hnízdit kachna, ale zavčasu přišla větší voda, ostrůvek zaplavila a kachna si určitě našla lepší stanoviště. Kachny ledňáčci moc v lásce nemají, čeří totiž vodu, tím jim znemožňují úspěšný lov a oni se musí s nervózním povykem, ostrým hlasitým „fí fí fí“, přemístit na jiné stanoviště. Před pár lety jsem zažíval velké zklamání, přišla tehdy tuhá a dlouhá zima, v jejíž druhé polovině jsem ledňáčka nespatřil, jiné zimy zůstával, ale i na jaře jsem ho marně vyhlížel, objevil se až koncem léta, bohužel velmi sporadicky. Pomohly dvě mírné zimy za sebou a barevný klenot se, nejen k mému potěšení, ukazoval ještě častěji než před onou kritickou zimou, i několikrát denně. 

Počátkem loňského neobvykle teplého března odstartovali kosi a drozdi svými flétnovými koncerty v okolí říčky jaro, aniž by čekali na jaro kalendářní. Nezbylo mi, než žasnout nad umem těchto hudebníků, jen to ledňáčkovské ostré „fí fí fí“ koncert čas od času kazilo. V té době jsem jednoho slunečného dne pomáhal manželce na zahradě za domkem věšet prádlo a z koryta Rusavy se opět do kosího a drozdího pění ozýval křik ledňáčka, jenomže hlasitější, nervóznější, až moc často, a ne jednoho. Než jsem stačil odejít ze zahrady k říčce zjistit příčinu neobvyklého vzruchu, přeletěli nám s křikem dva ledňáčci jako střely těsně nad hlavou do sousedních zahrad. 

To jsme ještě za celá desetiletí nezažili, aby létali tak daleko od říčky. Po delší chvíli se k nám nesl z Rusavy opět hvízdot ledňáčků - to už jsem šel na zvědy a v korytě mě čekalo něco neobvyklého. Nad hladinou i v několikametrové výšce poletovali s povykem divoce tam a zpátky dva ledňáčci, dokonce chvilkami usedali na vysoké lípy na břehu, kde jsem je nikdy předtím nespatřil, a třetí klenot seděl v klidu u hladiny. Překrásný byl pohled, když jednu chvíli ledňáček přistál na bohatě kvetoucím keři zlatice - „zlatého deště“. Potom oba s nepřestávajícím hvízdotem odlétli, třetí se vzdálil také, ale v tichosti, v okolí říčky nastal klid. Ovšem ne na dlouho. Ze zahrady jsem se šel podívat, jak se vyvíjí situace a byl jsem překvapen zvláštním, do té doby nevídaným, jevem. 

Na oblíbeném místě ledňáčkovské čekané, betonové zídce u vody, byly těsně vedle sebe dva barevné drahokamy se zářivě rezavými bříšky, lemovanými modrozelenavými lesklými křidélky. Ledňáčci stáli jako tučňáci a po chvilce se také jako oni groteskně pohybovali - posouvali se současně jako tanečníci „úkrok sun úkrok“. Stál jsem vyjevený, chtěl jsem zavolat i manželku na toto výjimečné představení, ale vzápětí vše překazil třetí aktér, s povykem přiletěl, jen na pár vteřin vytvořil na zídce trio, to se nelíbilo předchozímu duu - a všichni s hvízdotem odletěli.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě. 

Hned v noci po onom dni se rapidně zhoršilo počasí, ochladilo se, hodně pršelo, hladina Rusavy se zvedla, voda zakalila, na toku před naším domkem nebylo žádné klidné místo, tudíž nic vhodného pro ledňáčky, dva dny žádného nebylo vidět. Až v dalších dnech byla situace v normálu - čekání, lovy, přelety, hvízdot jen při blízkém výskytu kachen. Marně jsem celý týden nahlížel do koryta, zda budu svědkem dalšího tanečku, nedočkal jsem se ani po čtrnácti dnech. Nikdy jsem o podobném chování ledňáčků nečetl ani neslyšel - že by to byl rituál jejich námluv?

Příroda, ptáci a myslivost s fotoaparátem. #Ptáci, Lovy fotoaparátem, Sojka obecná, Jaro, Příroda, Myslivecké fotografie

Sojka na jaře

#Ptáci, Lovy fotoaparátem, Sojka obecná, Jaro, Příroda, Myslivecké fotografie, 

Sokol stěhovavý Falco peregrinus. #Sokol stěhovavý, Sokolnictví, Dravci, Ptáci

Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) se vyskytuje se v Evropě a Asii. V české republice nebyl sokol nikdy hojným ptákem. 

V současnosti jsou jeho stavy odhadovány asi kolem 20 hnízdících párů. Sokol má rozpětí křídel až 115 cm, samec je menší a dosahuje hmotnosti jen kolem 0,6 kg a samice mívá až 1 kg. Dospělí jedinci mají temeno a týl modrošedý, tmavší příčně páskovaný hřbet a bílou, mírně načervenalou břišní stranu s pruhováním.

Mladí ptáci mají tmavší spodek těla s podélnými skvrnami. Na lících mají nápadný tmavý "sokolí vous". Stojáky jsou žlutě zbarvené.

Obvykle žije v otevřené krajině bez větších lesních celků. Po příletu na hnízdo provádí svatební lety. Hnízdo si nestaví, ale zabírá je jiným ptákům (vranám, káním, jestřábům aj.). 

Vyhledává vysoké stromy, skaliska, skalní převisy. Koncem března až počátkem dubna snáší samice do hnízda 3 - 4 červeně skvrnitá vejce, na kterých sedí 28 - 29 dní. Mláďata jsou krmivá. Vzletná jsou asi po 35 - 40 dnech a hnízdo opouští. Po opuštění hnízda jsou ještě dlouhou dobu krmena. Pohlavní dospělosti dosahují až v příštím roce života.

Sokol loví převážně ptáky (nejčastěji holuby) až do velikosti kachny nebo bažanta, zpěvné ptactvo a méně drobné savce.
Kořisti se zmocňuje útokem shora ve velmi prudkém letu. Vzhledem k nízké početnosti v České republice je řazen mezi silně ohrožené druhy. V myslivosti může škodit v chovech pernaté zvěře. Je velmi ceněný v sokolnictví.

KUKAČKA OBECNÁ si nikdy nepostaví hnízdo, ale podvrhuje svá vejce do různých domácností drobných pěvců. Nejčastějšími hostiteli bývají rákosníci, červenky, pěnice, rehci a konipasi.

Kukačka obecná

Vzhled kukačky připomíná drobným ptákům nepřítele krahujce a jsou před ní vystrašeni 

Napomáhá tomu příčné vlnkování jejího šatu na hrudi, výrazné skoro žluté oko a silueta letu. Tělnatější ptáci jako žluny a strakapoudi ji, především z okolí hnízdiště, sveřepě zahánějí. Pozoruhodná je samotářská kukaččí povaha bez rodinného svazku. 

Jen v čase milostného jarního namlouvání vyhledávají samečkové samičky k povinnostem zachování rodu. Samec má v krajině "zabrán" poměrně velký revír, žárlivě ho střeží před svými soky a je mu po léta věrný. Obhospodařuje v něm vždy několik hnízdních rajonů samic, k nimž střídavě zaletuje a obšťastňuje je svou láskou. 

Žádná z nich si nikdy nepostaví hnízdo, ale podvrhuje svá vejce do různých domácností drobných pěvců, které má nalezeny již při zakládání jejich rodin. Každá kukačka je zaměřena rasově na jeden ptačí druh, obvykle ten, u něhož byla odchována, a zakódovala si ho v paměti jako mládě. 

Nejčastějšími hostiteli bývají rákosníci, červenky, pěnice, rehci a konipasi. Kukaččí vajíčko je přibližně stejně zbarveno jako vejce druhu pěvce ke kterému ho snáší. Do jeho hnízda ho kukačka buď přímo snese, nebo ho snese poblíž na zemi a zobákem pak do hnízda vkládá, zároveň ale odstraní jedno vejce budoucího pěstouna.

 Za celé jaro snáší kukačka až 15 vajíček, z nichž je však úspěšná asi jen jedna třetina. Mládě kukačky se vylíhne velmi brzo, asi za 12 dní, někdy dříve než mláďata pěstounů. Obyčejně se ale líhnou všichni najednou. Kukaččímu mláděti starému 10 hodin, ještě slepému, už citliví na širokých zádíčkách pokožka k podráždění cizím tělesem, ať vajíčky či nevlastními sourozenci. Instinktivně si vše nasouvá na svá záda mezi polozvednuté, zatím ještě pahýlky křidélek. S nákladem pomalu šplhá po vnitřní stěně hnízdní kotlinky vzhůru k okraji, až mu náklad ze hřbetu přepadne vedle hnízda, načež se pozvolna opatrně vrací zpět na své místo. 

Vše opakuje tak dlouho, dokud ho v hnízdě nic nepodněcuje a cítí se samo. Pěstouni si vyhozených holátek vůbec nevšímají, jsou pro ně cizí, protože leží mimo hnízdní prostor. Ornitologové dokonce odpozorovali, že mládě, které uvízlo visící přes okraj hnízda, bylo rodiči odneseno pryč a pohozeno, tak jako to činí s trusem. Mladá kukačka po těle rychle ztmavne do fialova, začíná jí pučet peří, je celá nečepýřená a své pěstouny nutí křikem ke stálému krmení. Neúnavně široce otevírá zobáček s nápadně oranžově červeným hrtanem, bíle označeným a často ho ani nezavře při polykání. Potravy spotřebuje za šestičlennou rodinku. Na hnízdě setrvává 23 dní, ale hostitelé ji krmí po vylétnutí dále skoro tři týdny, což by u vlastních mláďat nikdy nesvedli.

 Kukačka se živí výhradně živočišnou potravou, ovšem u pěstounů zpolyká vše co jí přinesou - u pěnic obvykle i různé sladké plody, například borůvky. Od 28. dne se začíná sama pídit po veškerém hmyzu, který najde v okolí místa, kde byla vyvedena.

#Kukačka obecná, Ptáci, aktivity radosti a milování života, Instinkty a pudy

Sojka obecná

Sojka obecná

Žije v lesích všech typů, řídce i v rozsáhlých městských parcích 

 Hnízdo ze suchých větviček, vystlané suchými rostlinami a kořínky si staví na stromech, většinou ne příliš daleko od okraje lesa. Od dubna do začátku června snáší v jednodenních intervalech 4-8 vajec, zpravidla od snesení druhého na nich samice sedí 16-19 dní. Mláďata se líhnou postupně v průběhu 1-2 dní. Oba rodiče je na hnízdě krmí 19-21 dní, po opuštění hnízda se mláďata drží pohromadě s rodiči a někdy jsou ještě přikrmována. Nejvyšší známý věk je 18 let.

Potrava je velice rozmanitá.

Od pozdního léta do zimy převládá rostlinná, na jaře a v létě živočišná. Rostlinnou část tvoří hlavně žaludy, obilí, nejrůznější bobule, plody a semena. Z živočichů loví hmyz, z hnízd jiných ptáků vybírá vejce a mláďata, uloví i malé hlodavce a obojživelníky.

Sýkorky koňadry, červenka i modřinka přece znáte je ze zahrádek i krmítek

Sýkorky koňadry a  červenka

Má malou kulatou hlavu zataženou mezi ramena. 

Nejvýraznější je azurově modrá čepička na temeni hlavy, jasně modrá jsou i křídla na velkých krovkách a ocas. Tato barva kontrastuje se žlutou spodinou těla s tenkým šedočerným středovým proužkem na břiše a olivově zeleným hřbetem. Bílé tváře jsou zdola tmavě lemovány, modročerný pásek jde i přes oko. Samička je téměř k nerozeznání podobná samečkovi, dá se odlišit jen podle matnější modři na křídelních krovkách.

 Mladí ptáci mají čepičku našedlé barvy, bleděžluté tváře a také spodek těla je špinavě žlutý.

Nejraději se zdržuje v listnatých a smíšených lesích, v Alpách i v modřínových, v severní Africe v cedrových porostech. Hnízdí i v alejích, břehových porostech, remízkách, zahradách, parcích a sadech, všude tam kde jsou stromy s dutinami.
Zahnízdí však i v děrách zdí, hromadách dřeva, pařezech a v opuštěných hnízdech větších ptáků a veverek. Tok začíná už v časném předjaří trylkovitým zpěvem samečka. Samička vyklízí z dutiny starý hnízdní materiál a uvnitř staví měkké vatovité hnízdo z mechu a suchých trav. Uvnitř připraví z chlupů a drobných pírek hnízdní kotlinku. Hnízdí od dubna do července 2x v roce. V první snůšce bývá 7-13, někdy ale i 14-18 vajíček, na kterých sedí samička. Po 28-36 dnech mláďata vylétnou, a to zhruba v rozmezí tří dnů, protože nejsou všechna stejně vyspělá. Potrava se skládá v létě z hmyzu pavouků i mšic, na podzim i bobule a v zimě olejnatá semena.

 Její hlavní areál je v Evropě a táhne se jihovýchodně přes Kavkaz až do Iráku. Je částečně tažná, severní populace někdy táhnou až invazně. U nás jsou modřinky stálé, nanejvýš částečně tažné – na jih až jihozápad odlétají téměř výhradně mladí letošní ptáci.

Ptáci v zimě. Pěvci. Mlynařík dlouhoocasý

Mlynařík dlouhoocasý

#Ptáci, Příroda a lidé, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda, Zima a hlad v lese, Žít ve svobodě, 

Sojka obecná, Ptáci, Myslivecké písničky, Krmítko, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě

Na krmítku visita sojky...

Sojka obecná, je kdysi jen lesní pták, ráda obývá smíšené lesy, lesní remízky a větší městské parky. Svým pestrým zbarvením peří si nic nezadá s některými exotickými ptáky.

Její pírka z křídelních krovek si odedávna dávají myslivci za klobouk jako ozdobu. Od poloviny dubna si staví oba ptáci hnízdo z tenkých větviček, které je vystláno jemnými kořínky. To bývá zpravidla do čtyř metrů nad zemí na větvi u kmene stromu, většinou, a to je docela zajímavé, v blízkosti nějaké lesní cesty.
Sojky si ale staví hnízda i na keři jako je hloh a nebo ve vykotlaném dubu. Samice koncem dubna až začátkem května snáší 5 až 7 hnědozelených vajíček, na kterých se při zahřívání střídají oba partneři. Po tuto dobu jsou ptáci velmi nenápadní a tiší. Již po 17 dnech se líhnou mláďata, která jsou na hnízdě dalších 21 dnů. Pokud se však v této době přiblížíme k jejich hnízdu s mláďaty, staří ptáci spustí křik.
V mnoha případech také znamenitě napodobují pískání káně lesní. Mláďata krmí především hmyzem, drobnými savci, mláďaty zpěvných ptáků a jejich vajíček. Po vyvedení mláďat z hnízda je ještě hodně dlouho slyšet mladé ptáky, jak v jeho okolí žadoní o potravu.


#Sojka obecná, Ptáci, Myslivecké písničky, Krmítko, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě,

Červenka obecná

Červenka obecná

Červenka obecná (Erithacus rubecula).

Menší než vrabec, na vyšších štíhlých nohou, s nápadnou rezavočervenou náprsenkou. Zdržuje se většinou jednotlivě v křovinatých porostech v lesích, parcích a remízcích. V potravě, kterou červenka hledá na zemi, převažují drobní bezobratlí živočichové, na podzim se živí i různými bobulemi.

Hnízdo bývá v mělké zemní jamce. Snůška čítá 5 až 7 vajíček a zahřívá ji jen samice, která je krmena samcem. Mláďatům přinášejí potravu oba rodiče.

Tažný druh; na zimoviště, která leží v západní a jihozápadní Evropě, odlétá v říjnu, na hnízdiště se vrací v březnu a začátkem dubna.

Ptáci na zahradě. Dravci. Krahujec obecný

Krahujec obecný

Krahujec běžně hnízdí v jehličnatých lesích sousedícími se sady a skupinami stromů, mnohdy však i v otevřené krajině

 Krahujec žije skrytým způsobem života a mnohdy se o jeho přítomnosti v okolí ani neví. Hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je vždy ze suchých větviček a je umístěno obvykle ve smrkové mlazině. Na rozdíl od příbuzných druhů krahujec nevyužívá starých hnízd a každý rok si hnízdo postaví znovu. Samice snáší 4 - 6 oblých hustě hnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama po dobu asi 33 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu asi 4 týdnů na hnízdě a určitou dobu ještě i po jeho opuštění. Potrava - převážně drobné ptactvo, samec zdolá ptáky do velikosti kosa černého a samice si troufne i na zdivočelé holuby domácí. Krahujec obecný je částečně tažný pták, u nás většinou odlétají pouze mláďata, staří jedinci zůstávají ve svém revíru po celý rok, pouze v zimě se častěji objevují v blízkosti lidských obydlí, kde útočí na hejna vrabců a pěnkav.

Krahujec obecný (Accipiter nisus).

Sameček - svrchu zbarvený břidlicově šedě - je menší než hrdlička zahradní, samice - svrchu šedohnědá - naopak výrazně větší. Za letu vyniká dlouhý ocas a poměrně krátká křídla. Obratně kličkuje mezi stromy a keři; na kořist, kterou tvoří vesměs drobní ptáci, se vrhá prudkým útokem a často ji divoce pronásleduje.
 Obývá lesní porosty, zejména jejich okraje, i menší lesíky v polích anebo dokonce ve městech. Hnízdo si staví nejčastěji na jehličnanech blízko při kmeni a samička do něj v květnu snáší 4 až 5 vajíček. Samec se částečně podílí na zahřívání vajíček, především však samici zásobuje potravou. Rovněž potravu pro mláďata zpočátku obstarává pouze samec a samice ji mláďatům rozděluje. Naši ptáci jsou přelétaví až tažní, směřují vesměs k jihozápadu.

Silně ohrožený, zákonem zvláště chráněný.

Sojka obecná. Lovy fotoaparátem. Strážce lesa. Fotografie z myslivosti, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná, Zahrady,

Sojka obecná

Kdykoli vyrazíme do lesa, sojka nás spatří mnohem dříve než začneme mít tušení o její přítomnosti a okamžitě nás prozradí celému lesu

Sojka obecná (Garrulus glandarius)
Typickým jejím znakem je chocholka na hlavě a zejména modrobíločerná pírka na křídlech (zrcátka). Zvláště na jaře převládá v její potravě živočišná složka (hmyz, malí obratlovci, včetně plenění hnízd pěvců), později převládá složka rostlinná (semena, bobule apod.). Rozšířena je hlavně v lesních komplexech, ale i v zemědělské krajině, kde je dostatek remízů, větrolamů apod. V posledních letech také intensivně obsazuje vesnice a města. Hnízdí převážně na okrajových stromech, ve městech ale i na římsách a jiných výklencích budov. Hnízdí od dubna do června, rozšířena je na území celé republiky až po nejvyšší partie horských lesů, její populační hustota, jak prokazuje myslivecká statistika i hodnocení ornitologická, se již léta nemění.


Při spatření nepřítele se ozývá velmi silným varovným pokřikem. Intonací tohoto křiku podává informaci, zda nebezpečí přichází shora (dravec), či ze země. Zvěř, které je upozornění určeno, tak reaguje buď útěkem (při pozemním nebezpečí) či strnutím nebo vyhledáním úkrytu (při nebezpečí shora).

#Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná, Zahrady

Příroda a ptáci. Brhlík lesní.

Brhlík lesní

Brhlík lesní (Sitta europaea).

Pěvec velikosti vrabce, ale s krátkým ocasem a větší hlavou. Po kmenech stromů se pohybuje i hlavou dolů. Žije v lesích, sadech a parcích. Živí se především hmyzem, který vytahuje ze štěrbin v kůře, od podzimu i semeny rostlin. Hnízdí v dutinách vydlabaných strakapoudy nebo žlunami a v budkách, vletový otvor si zmenšuje hlínou smíšenou se slinami.

 Stálý; po vyhnízdění se často připojuje k sýkorám.