 |
| Bachyně v létě - fotografii klikem zvětšíte |
Prase divoké (Sus scrofa, černá zvěř) se zdržuje hlavně v hustě zalesněném terénu. Původním životním prostředím černé zvěře byly lužní listnaté lesy, prostoupené bahnitými tůněmi s porosty vodních rostlin a porosty plodonosných listnáčů (především duby). Anatomicky je tato zvěř přizpůsobena životu právě těmto lokalitám. Tělo je ze stran zploštěno pro snadnější pronikání hustým porostem a široké spárky spolu s paspárky zabraňují propadání končetin do bahnité půdy. Pod vlivem člověka, díky své přizpůsobivosti se však tato zvěř rozšířila i do jiných oblastí a dnes je přítomna na téměř celém území naší republiky a jelikož je přemnožena stále častěji se zdržuje i v oblastech s menší hustotou lesních porostů, kde často značně škodí na zemědělských plodinách.
Společenský život prasat divokých je na vysoce vyspělé a organizované úrovni. Černá zvěř je velmi družná a po celý rok žije většinou v tlupách. Pouze kňouři, mohutnější sekáči, občas i staré jalové bachyně, nemocné kusy, popř. i bachyně před metáním a 8-14 dnů po metání se zdržují o samotě“.
Vedoucím jedincem tlupy je nejstarší, nejsilnější a nejzkušenější bachyně. Tato vodící bachyně bývá obvykle i zakladatelkou tlupy, protože nové tlupy jsou zakládány dvouletými a staršími jedinci samčího pohlaví, kteří se (obvykle se svým prvním potomstvem) oddělí od své mateřské skupiny.
Značná část členů tlupy bývá tedy s vedoucí bachyní spřízněna. Složení a početnost tlup se během roku mění. Především v zimním období nouze dochází ke slučování více tlup, jako strategie pro přežití nepříznivého období. Nejlepší svědectví o životě divokých prasat a chování v tlupě podal ve své knize O životě divokých prasat Heinz Meynhardt. Tento německý přírodovědec strávil mnoho právě mezi divokými prasaty. Krmivem si postupně získal důvěru zvířat a stal se „členem“ tlupy. Mohl tak sledovat život prasat přímo ze středu dění a nastřádal spoustu informací, zejména o společenském životě v tlupě.
Potvrdil, že v tlupě divokých prasat platí pevně stanovená pravidla. Přesně uvádí: „Uvnitř rodiny divokých prasat je postavení jednotlivých členů přesně rozděleno, to znamená, že v ní každé zvíře zaujímá zcela určité místo. Kdyby takový pořádek neexistoval, tlupa by se brzy rozpadla v důsledku neustálých potyček a bojů. Pořadí hodností se řídí pevnými pravidly.
V čele tlupy stojí vždy nejstarší bachyně.
Stáří je tedy rozhodující. Je-li však v tlupě více zvířat stejného stáří, o své postavení bojují. Z toho vyplývá, že na zařazení v tlupě má velký význam nejen stáří, ale i síla.“
Tato pravidla jsou porušována prakticky snad jen v jediném případě, a to v době rození mláďat, kdy bachyně, chystající se na porod, krátkodobě opouští tlupu a buduje si záleh, ve kterém pečuje o potomky v prvních dnech jejich života. Meynhardt uvádí: „U zálehu stojí každá bachyně, která rodí selata, na prvním místě, byť by byla v tlupě na sebenižším stupni.“ Tato bachyně od zálehu obětavě a agresivně odhání každého vetřelce, byť jsou to její vlastní necelý rok stará selata z minulého vrhu. Ostatními členy tlupy je toto pravidlo závazné a dodržují ho.
Páření a péče o potomstvo probíhá u divokých prasat podobně jako u ostatních druhů naší spárkaté zvěře. Období chrutí (říje), probíhá nejintenzivněji obvykle od listopadu do února. Nicméně bachyně mohou být oplodněny během celého roku a často k tomu i dochází. Na vlastní nejintenzivnější období chrutí působí rovněž řada činitelů. Podle Wolfa & Rakušana jsou to především:
1) Povětrnostní podmínky během zimy, silné mrazy vysoká sněhová pokrývka ovlivňují rozmnožování velmi nepříznivě.
2) Množství a kvalita žíru v létě, na podzim a v zimě ovlivňují naopak rozmnožování pozitivně.
3) Klid v honitbě, hlavně v období metání a odchovu selat, má též velký význam.
4) Konečně má vliv i stav přirozených nepřátel v oblasti výskytu.
- V tomto období se k tlupě přidružují doposud samotářští kňouři a snaží se s bachyněmi spářit. V tomto období často tito kňouři zapomínají na svou ostražitost a pohybují se za bachyněmi i za bílého dne. Jakmile přijde starší kňour k tlupě, snaží se od ní odehnat slabší kňoury, ti však před ním bez odporu prchají. Střetnou-li se u tlupy dva stejně silní kňouři, dochází mezi nimi k tuhému souboji, při němž se jeden snaží zasadit ránu párákem do břicha druhého. … V našich oblastech však zřídka vznikají takové souboje mezi kňoury, jak se mnohde popisuje, protože alespoň v českých krajích je silných starých kňourů málo. … Mnohdy se stává, že kňouři tlupu rozeženou a rozdělí ji na dvě a každý pak opanuje jednu.“ Vítězný kňour je schopen během období chrutí oplodnit 3 – 5 bachyní.
- Není bez zajímavosti, že jsou často oplodněny i loňské bachyňky, tedy samice ve stáří od sedmi měsíců. Konkrétně Meynhardt uvádí jako výsledek svého pozorování z roku 1975 53,8% takto oplodněných letošáků. Vysvětluje to současnou sociální strukturou populací prasat kdy je vlivem odstřelu značně omezeno procento jedinců nejvyšší věkové třídy („Absence sociálního stresu, který vzniká například jako důsledek hierarchie a soupeření v populaci se zdravou věkovou strukturou, vede k nemanifestačním změnám v chování projevujícím se také nebo právě v biologii reprodukčního procesu. Jejich následkem je předčasná pohlavní zralost a velmi dlouhé období chrutí.“). Rovněž uvádí, že v devatenáctém století byla březí letošní bachyňka naprostou raritou, což jen potvrzuje, že honba za silnými trofejemi je jednou z významných příčin přemnožení divokých prasat.
To be continued.... pokračování je zde.
