 |
| Lov srnce |
Lovy osamělé
Čekaná je způsob lovu, při němž lovec čeká na tzv. čekaništi. Ta bývají nejčastěji poblíž stezek, kterými zvěř přichází za potravou nebo k vodě. Lovec musí být dobře skryt, aby nebyl zvěří spatřen či navětřen. Musí si vybrat místo, kde může pozorovat zvěř a které mu umožní dobře zamířit a umístit ránu. Častá čekaná na jednom místě může vést k zneklidnění zvěře a k změně jejich tras.
Šoulačka je způsob lovu, kdy lovec zvěř vyhledává a snaží se k ní dostat na vzdálenost, umožňující mu efektivní použití jeho zbraně. Základem je pečlivé sledování větru a lovec by měl postupovat pokud možno vždy proti němu. Tento způsob lovu však vyžaduje výbornou znalost terénu, zvěře a dobrou fyzickou kondici.
Lovy společné
Ploužení představuje lov, při kterém lovci postupují terénem v řadě vedle sebe, lovci na krajích mohou jít více v předu (tvoří křídla). Tato technika se používá k lovu drobné zvěře v přehledném rovinatém terénu.
Naháňka je způsob lovu, kdy lovci stojí na vhodných stanovištích a honci, kteří jdou v řadě, na ně vyhánějí zvěř.
 |
| Lovy společné |
Nadháňka – štvanice je lov, který je spojován s využitím loveckých psů. Role psů spočívala ve vystopování, pronásledování a strhnutí zvěře.
Lovy lestné
Lov pomocí lsti využívá zvukových nebo zrakových vjemů a to buď různými typy vábniček, živými zvířaty nebo umělými napodobeninami. Vábničky se používají k vábení samců pomocí hlasu samic nebo hlasem jiného samce, kdy se využije vzájemné řevnivosti.
Podle pravěkých vyobrazení a u přírodních národů dodnes se lovci při plížení ke zvěři maskují tak, že napodobují lovenou zvěř nebo živočichy, kteří jsou zvěří tolerovány.
V Evropě se tato technika používala dokonce ještě ve středověku, kdy se lovci plížili za zvěří
v jelení kůži.
Past nelze umístit na jakékoliv místo, ale vyžaduje pečlivý výběr jejího umístnění na základě vypozorovaných pravidelných zvyklostí zvěře. Obecně lze lovecké pasti rozdělit na několik základních skupin (převzato a upraveno dle Andresky & Andreskové 1993):
 |
| Lovecké zátiší a úlovek |
1) Pasti uvězňující využívají uzavřený prostor, do kterého zvěř spadne, vstoupí a nebo je vehnána.
• Jako chytací ohrady lze využít příhodné rokle nebo dřevěné ohrady s trychtýřovitým vstupem, do které lovci zvěř naženou a rokli či ohradu uzavřou. Výhodou je, že zvěř může být usmrcena podle potřeby. Předpokládá se, že tato technika stála u zrodu domestikace zvířat. Tato technika je pravděpodobně doložena již na magdalénských jeskyních malbách, například v jeskyni La Pileta ve Španělsku, a do současnosti je používaná loveckými kmeny v Africe.
• Jámy na zvěř se využívají od nejstarších dob. Je to jednoduchý chytací systém, lapající zvěř do vyhloubených zamaskovaných jam. Jedna z maleb v jeskyni Font de Gaume je často interpretována jako ulovení zubra do vyhloubené jámy. O jámách na šelmy se zmiňuje Xenofón již ve 4 stol. př. n. l. a běžně se používaly až do novověku.
2) Pasti chápavé uchopují zvěř za některou část těla, čímž chycené zvěři ztíží nebo úplně zabrání odejít.
• Stupka je věnec z kožených pruhů nebo pružného dřeva, opatřený zpětnými hroty, uspořádanými do trychtýře. Stupka se nalíčila do připravené nehluboké jámy na ochozu zvěře. Bylo k ní přivázáno závaží, například pařez. Zvířeti, které šláplo do jámy se past navlékla na nohu a zpětné hroty zabránily jejímu sesmeknutí. Zvíře i s pastí odešlo a zanechávalo za sebou zřetelnou stopu. Past samozřejmě způsobila zpomalení a vyčerpání organizmu chyceného zvířete, které se tak stalo snadnou kořistí. Tento typ pasti je rozšířen přes celou Afriku do Asie až po Karakorum a
Amur. Její prehistorická vyobrazení se našla i na saharských skalních malbách, přičemž je dodnes v modernizované podobě používána africkými pytláky k lovu velké zvěře včetně slonů. Existovala i varianta určená k lovu dravé zvěře, kdy šelma prostrčila hlavu pastí, aby se dostala k masu umístěném v jamce.
3) Pasti torzní využívají pružnosti dřevěného oblouku, upraveného jako luk s více tětivami.
Mezi tětivy se umístí dřevěný zahrocený kolík, kterým se otáčí tak dlouho, dokud se oblouk náležitě nenapne. Poté se oblouk připevní k zemi, vybaví spouští s návnadou.
4) Oka představují jednoduchý a široce rozšířený typ pasti, kdy se do smyčky chytí zvíře, nejčastěji za krk, a udusí se. Ptáci se lapají nejúčinněji za nohy. K jejich výrobě se používal různorodý materiál, nejlepší vlastnosti vykazovaly koňské žíně, alternativně se používaly kožené řemínky, šlachy, spletené zvířecí chlupy či lidské vlasy. Od pavloviénu se připouští také použití rostlinných vláken, například kopřivových (Adovasio et al. 1997, 1999). V historických dobách je tímto způsobem doložen lov drobné zvěře, ale také vysoké a dokonce i lvů.
• Pruhlo je oko uvázáno na ohnutém pružném stromku. Smyčka je upevněna na zemi pomocí spouště. Iniciovaná past se napřímila a zvěř uškrtila.
 |
| Lov kulovnicí s optikou |
• Laso je vrhací smyčka, hojně využívaná mimo jiné i u severských národů k lovu sobů.
5) Tlučka je jednoduchá past využívající zemské gravitace. Dřevěná kláda je nahoře zatížená kameny a dole opatřena podpěrou sloužící jako spoušť. Využívá se především k lovu šelem a kurovitých ptáků. Je dodnes rozšířena mezi sibiřskými a kanadskými lovci.
Indiánský kmen Naskapiů z Labradoru tímto způsobem pravidelně lovil i medvědy.
6) Sítě (tenata) jsou použitelné k chytání většiny druhů srstnaté i pernaté zvěře. Adovasio et al. (1997, 1999) předpokládá použití sítí k lovu už v gravettienu Moravy. Činí tak na základě nálezu řady otisků tkaného materiálu na úlomcích vypálené hlíny v Pavlově I a Dolních Věstonicích II. Další otisky šňůr či sítí se nalezly na Ukrajině v Mežiriči a v moldavských Kosoutsích. Tyto nálezy jsou staré přibližně 17 000 let.
7) Lep se používal výhradně k lovu drobného ptactva. Surovinou k přípravě lepu je dužina z bobulí jmelí. Ty se spařily horkou vodou, odstranily se semena a nakonec se hmota smísila s tukem, aby lep v zimě nezamrznul a uchoval si svoje vlastnosti. Lep se nanesl na větvičky na vhodných místech, vyhledávaných ptáky. Vějičky byly proutky namazané lepem k chytání ptáků.
Už se doufám nepoužívají a zůstalo nám jen ono "Sednout někomu na lep"!
Zdroj: Weniger, G.Ch. (2000): Magdalenian Barbed Points: Harpoons, Spears and Arrowheads. -
In: Bellier, C., Cattelain, P. & Otte, M. (eds.): Anthropologie et préhistoire, 111, 79 –
87. Bruxelles.
