ŘÍJE, tvorba teritorií, partnerské a rivalské chování zvěře. Námluvy a imponování. #Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Jelení říje, Srnčí říje, Chrutí černé zvěře, deer rut

Černá zvěř - chrutí

Před vlastním pářením dochází k projevům říjného chování

 které má dvě obsahově odlišné složky (podsystémy), jednak partnerské chování a dále rivalské chování.

 Účelem partnerského chování je přilákat jedince opačného pohlaví a upozornit jej na sebe. Naopak rivalské chování má za účel odpuzení soupeřících jedinců téhož pohlaví. Rivalský podsystém směřuje ke zvětšení vzdálenosti mezi jedinci. Typickým projevem rivalského chování je tvorba teritorií. Dalším projevem jsou souboje mezi příslušníky téhož pohlaví v době říje. Agresivní projevy mají své místo i v podsystému partnerském. Ten směřuje ke zmenšení vzdálenosti mezi sexuálními partnery.

 Součástí námluv mohou být také útočné i obranné projevy i samotné páření může být ze strany samců provázeno násilím.
V tzv. předkopulační fázi se uplatňuje epigamní chování („námluvy“). Následkem něj jsou odstraněny instinktivní zábrany k překročení individuální vzdálenosti obou partnerů. Epigamní chování se projevuje u obou pohlaví, u samců jsou však jeho projevy většinou intenzivnější. 

Při námluvách je obvykle aktivnější samec, ale i samice upozorňuje samce na svou sexuální ochotu překonáváním individuální vzdálenosti. 

Námluvy představují signální chování, které podporuje porozumění mezi oběma partnery. Námluvy směřují k lákání partnera, sexuální stimulaci a synchronizaci vyladění obou aktérů před pářením.
Námluvy mají často formu ritualizace, při které samec demonstruje samici svou tělesnou způsobilost ke zplození kvalitního potomstva. 

Součástí tohoto říjného chování je také imponování. V případě samce je imponování určeno jak samicím, které má přilákat, tak i samcům (sokům), které má zastrašit. Imponováním zvíře zdůrazňuje (nebo také pouze předstírá) své nápadné tělesné znaky (velikost, zbarvení či pohyby). Získat samici z již založeného páru je podstatně obtížnější než v případě nespárované samice.

 Skutečnost „vlastnictví“ samice je respektována mezi samci, kteří se navzájem znají, zatímco cizí samec tuto skutečnost respektuje méně často. Vlastnictví samice také respektují samci, kteří jsou svou dominancí a silou jen o něco lépe situovaní, než vlastník samice. Pokud je cizí samec podstatně silnější a dominantnější než vlastník samice, příliš jeho „vlastnická práva“ nerespektuje.

U individuálně (teritoriálně) žijících druhů zvěře dochází někdy k tomu, že se i mimo říji stýkají samec se samicí na hranici svých sousedících okrsků a nebo v místech, kde se jejich okrsky zčásti překrývají. Přitom se setkávají jen příležitostně (více méně náhodně) nebo i pravidelně (záměrně). Během setkávání se zdraví, očichávají a chvíli spolu setrvávají („porozpráví“), pak se opět rozejdou. Tento mimoříjný kontakt napomáhá snazšímu překonávání jejich vzájemnému odstupu v době říje.
V říji se u samice silně zvyšuje produkce pohlavního hormonu estrogenu a jeho zbytky jsou odplavovány močí. Při určité koncentraci estrogenu v moči začne samec projevovat o samici zájem. Hormonální pachový signál ovšem účinkuje jen na krátkou vzdálenost. Samice v říji také zvedá ocas, někdy jím i potřásá, rovněž roztahuje běhy, často ždímá (typické zejména u přežvýkavců), projevuje se u ní zvýšený neklid, snížená chuť k přijímání potravy. Samice si v říji také častěji upravuje srst zejména jejím olizováním.

U samic většiny druhů zvěře způsobuje dráždění nervů v křížové partii páteře rozšíření a zkrácení pochvy, jakož i prokrvení a stahy stěn pochvy.

U bachyně se při zatlačení na hřbet v křížové oblasti dostaví reflex znehybnění. Před pářením samice některých druhů (kočkovité šelmy, zajíci, hlodavci) zaujímá pozici nazývanou lordózní. Při ní prohne obloukovitě tělo, zdvihne zadek a odkloní ocas. Lordózní pozice umožňuje proniknutí penisu do pochvy a současně je podmínkou udržení hmotnosti kopulujícího samce. Samice šelem (zejména kočkovitých a kunovitých) se v říji plazí a třou se hrudníkem o zem, kroutí se, válejí na boku a na zádech a hlasitě se ozývají většinou vřeštivými zvuky. Samice může samce provokovat k sexuální aktivitě sledem poskoků, které skončí postojem připravenosti k páření (zajíci, hlodavci).

U některých druhů zvěře má samice snahu říjné chování (předkopulační ceremoniál) prodlužovat a komplikovat, čímž ztěžuje partnerovi možnost, aby se zajímal ještě o další samice. Vyskytují se však i u téhož druhu také takové samice, které jsou ochotny se pářit bez jakékoli předchozí přípravy. Samice může rovněž protahovat dobu před pářením svým zdráháním proto, že instinktivně očekává možný příchod ještě silnějšího samce. Samice se snaží vybrat samce co nejvýše hodnostně postaveného, zatímco samcovi na hodnostním postavení samice příliš nezáleží.

U polygamních druhů samice většinou vyčkává, až na ní přijde řada při páření se silným samcem (v podstatě „stojí ve frontě“ na páření), než aby volila snáze uskutečnitelné oplození samcem slabým. Samice odmítají v říji samce, kteří jsou slabí, podvyživení, zranění, nemocní nebo napadení parazity.
Jedním z doplňujících prvků při výběru samce samicí může být i jeho vzhledová asymetrie. Pokud má samice možnost, odmítá samce, který není utvářen symetricky. 

Často je podstatně více času a energie vkládáno do říjného chování než do vlastního páření, které trvá jen krátce a nevyžaduje příliš mnoho fyzického úsilí.

#Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Jelení říje, Srnčí říje, Chrutí černé zvěře, deer rut, 

LOVECKÁ OPTIKA. Největší rozsah zvětšení je u puškohledů. Desetinásobné zvětšení znamená desetinásobnou nestabilitu obrazu!

Měření sil jelenů v říji

Při pozorování pouhým okem je dojem obrazu daného objektu všeobecně klidný, ačkoli se tělo i oko neustále pohybují. Tento zdánlivě klidný obraz umožňuje oční mozkový systém díky trvalé,
sensorické a podvědomé kompenzaci. Ta bohužel nefunguje při pohledu skrz dalekohled, zde začíná být obraz (v závislosti na zvětšení) nestabilní a neklidný.

Neklid obrazu vzniká hlavně z důvodu:
* Kolísání těla
* Neklidu ruky
* Pulsu
* Věkem způsobeným třesem

Dalekohled zobrazí klidový obraz, pokud je držen absolutně v klidu a nebo je fixován, naopak zvětšení opticky posílí i nejmenší pohyby.

Desetinásobné zvětšení znamená desetinásobnou nestabilitu obrazu!

Největší rozsah zvětšení nalezneme u puškohledů.

Troubení při společném lovu

V této oblasti se v současné době prosazují modely s variabilním zvětšením, které umožňují lovci používat jeden přístroj pro různé druhy lovu. V nabídce všech výrobců nalezneme i dnes puškohledy s pevným (fixním) zvětšením a to od 4 násobného (střelba na kratší vzdálenosti, vzduchovky,malorážky) přes 6 násobné až po nejpoužívanější 7 a 8 násobné. Jak již bylo řečeno mnohem více modelů je nabízeno v provedení s variabilním zvětšením. Tyto puškohledy lze rozdělit na "naháňkové" (zvětšení 1,1 - 4x; 1,25 - 4x; nebo nejmodernější 1 - 6x), dále univerzální modely "pro šoulačku" (zvětšení 1,5 - 6x nebo 1,7 - 10x) a nejrozšířenější typy pro "posedový" způsob lovu (zvětšení 2,5 - 10x; 3 - 12x nebo 2 -1 2x).
Speciální kategorií pro lov na velké vzdálenosti nebo sportovní střelbu jsou modely 4 - 16x nebo 6 - 24x.
Toto rozdělení je samozřejmě zjednodušující a orientační, především nejmodernější přístroje s velkým rozsahem zvětšení (řada Z6i od firmy Swarovski Optik) umožňují skutečně široký rozsah použití.

Lov divokých prasat. Jak vnadit černou zvěř? Lovecký pes a černá zvěř - chování MMO. Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce!

.Myslivec.....ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje

Jak nejlépe na přemnožená divoká prasata? 

Každý způsob lovu černé zvěře má svá pro a proti – čekaná u vnadiště je náročná na čas a je nutné samozřejmě vnadit a vnadiště kontrolovat a limitující je nejen váš čas, ale i počasí a světelné podmínky.
V našich honitbách se rozmohl nešvar krmit nikoliv vnadit, a tak vidíte v mnoha honitbách haldy plesnivého bílého pečiva, nebo hnijící hromady „čehosi“, čímž si myslivci sami tráví zejména srnčí zvěř, která je na dietetické problémy nejcitlivější. U srnčí zvěře dochází rychle k acidózám, a pak se myslivci diví, že nachází v honitbě padlé kusy nebo tvrdí, že srnčí na vnadiště nechodí – bohužel - už nechodí, protože pozhasínalo. Podle mého názoru i tento nešvar vnadit bílým pečivem je jednou z příčin, proč se v poslední době v mnoha našich honitbách rapidně snižují stavy srnčí zvěře.

Černé zvěři vnadění nezávadným tvrdým bílým pečivem jako všežravcům nevadí, ale mně osobně se velmi osvědčilo vnadit černou zvěř několika hrstmi kukuřice - ale pozor, nikoliv pouze na zem, nebo do koryta. Kukuřice se musí přikrýt, například těžším korytem z bukových fošen dnem vzhůru nebo krytem ze slabší kulatiny a zatěžkat ještě kamenem, tak aby vysoká zvěř nebyla schopna kryt běhy odstrčit. Potom vnadíte pouze černou zvěř, která na vnadišti toto zakrytí snadno ryjem odhodí a ostatní zvěř se ke vnadění nedostane. Navíc je vnadění takto chráněno před vlivy počasí a vnadění je úspornější.Ovšem v letech bohatých na žaludy a bukvice se na vnadištích stejně příliš lovit nedaří. Naháňky jsou zase organizačně náročné, pro účastníky méně bezpečné a mnoho zvěře se postřelí a nikdy nedohledá a navíc si při nich vyháníte i ostatní zvěř z honitby.

Každý myslivec vlastnící loveckého psa určitě považuje zrovna toho svého za nejlepšího. Pro lov prasat se většinou používají v našich honitbách teriéři, braky, různé druhy honičů, slídičů i jezevčíci. Tato plemena jsou výborná, ale neumí zvěř v klidu vystavit tak, jak to umí ohaři, což je základní vlastnost psa pro způsob lovu prasat, který bych rád popsal. S ubývající drobnou zvěří v našich honitbách ubývají i možnosti využití ohařů a popisovaný způsob lovu jistě obohatí jejich využitelnost.
Já osobně mám slabost pro malého münsterlandského ohaře, který je obecně pro lov v našich podmínkách podle mého názoru univerzální.

Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce.

Ovšem pro způsob lovu, který praktikuji, je nutný dobrý výcvik a praxe. Malý münsterlandský ohař má prakticky jako jediný z ohařů tu výhodu pro lov černé zvěře, že ho lze použít bez problémů na naháňkách, protože nepatří mezi vysokoběhé ohaře, které podle zákona nelze při naháňkách používat, a tak může rychle získat zkušenosti s černou zvěří. Nevýhoda ohařů při naháňkách je, že málokterý hlásí zvěř vytrvale. Většinou vydává párkrát vysokým hlasem na viděnou a potom sleduje stopu zvěře němý, takže lovec neví přesně, kudy se zvěř v leči pohybuje. Zbarvení malého münsterlandského ohaře je bílohnědé, což je výhoda při jeho sledování v leči, protože je v porostech dobře viditelný. Pro zlepšení viditelnosti psa je možné mu dát i reflexní obojek.

Pes musí mít praxi s černou zvěří, nesmí ji bezhlavě napadat, musí mít před ní určitý respekt, pak je opatrný a lze ho použít pro následující způsob lovu. Následně popsaným způsobem lovu lze lovit kdykoliv, nejlépe ale v podzimních a zimních měsících, kdy již opadalo listí z křovin a stromů a selata jsou již odrostlejší. Na lov černé zvěře chodím nejraději ráno nebo i v odpoledních hodinách, protože je nutné, aby byly dobré světelné podmínky.
Jistě každý myslivec, který je častěji v honitbě, ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje, a tak je proto nutné tato místa opatrně obejít a hlídat si vítr. Ideální je lovit po dešti za vlhka nebo na čerstvém sněhu, kdy se lze ke zvěři bezhlučně přiblížit.

Pokud je příliš sucho, pak šustí listí pod nohama a pokud je přimrznuto, potom jsou vaše kroky slyšet na velkou vzdálenost a zvěř včas uniká.

MŮJ PRVNÍ MUFLON. Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou... Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další...

Můj první muflon

Několik telefonátů, napjaté očekávání a den D je tady

 - mám možnost lovit svůj první kus mufloní zvěře...

Odjíždíme o půl druhé, na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí asi nezdálo - objasní mi to můj průvodce, který povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran... a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“ 

Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnnou ránu, a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“, na odjezd k domovu je ještě brzy, a tak spřádáme plány na další čekanou..

S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk. 

Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – (tedy zvěř s delším krkem = není to prase). 

Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran. Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena.

 Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně neširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká. U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachyně dokonce zalehne...

 Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..

Při vyvrhování nacházíme velký absces za dolní čelistí, pod hrtanem, ze kterého po proříznutí vytečou snad dva litry zelenošedé tekutiny.. Další nacházíme o kousek vpravo.. Jsou dvě možnosti, jak se takový „nález“ zachová - buď později praskne, nebo jeho stěny „zbytní“ a až naroste do ještě větší velikosti, zvěř se tlakem na průdušnici udusí.. Tak snad jsme tímto odstřelem zabránili případnému pozdějšímu utrpení..

Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…

Erika Doležalová, listopad 2010

Zdroj: myslivecke-forum.cz

SRNEC OBECNÝ se loví výhradně individuálními způsoby lovu na čekané a šoulačce za použití kulové zbraně. Zvláštní kategorii lovu srnčí zvěře představuje lov vábením.

Významný den 16. května pro život většiny aktivních myslivců

Srnčí zvěř je krásná a ušlechtilá na pohled, hravá v bezstarostné mladosti, nedůvěřivě obezřetná ve stáří, elegantní v pohybu, urputná v teritoriálních bojích, něžná v době milostných her i statečná v období vyvádění mláďat

Je naší zvěří původní, stala se symbolem české krajiny a na rozdíl od mnoha jiných volně žijících druhů se dokázala výborně přizpůsobit pochodům, které dramaticky změnily její životní prostředí během několika posledních desetiletí. Srnčí zvěř v současnosti osídlila v našich podmínkách prakticky všechny typy krajiny, s výjimkou nejvyšších horských poloh. Pro mnoho honiteb představuje hlavní druh lovné zvěře, který nese na svých bedrech nejen tlak ekonomických nároků spojených s výkonem práva myslivosti, ale představuje také pravděpodobně nejpřístupnější způsob mysliveckého vyžití. K tomu nutno ještě připočíst kvalitní trofej, která je jedinečná především pro svojí obrovskou tvarovou různorodost.

Zamyslíme-li se nad těmito skutečnostmi, snadno pochopíme význam 16. května pro život většiny aktivních myslivců. Snad se mi podaří být nápomocen, především našim začínajícím kolegům, dobře míněnou radou k tomu, aby si blížící se krásné období mohli naplno prožít a dokázali si plně vychutnat také lov právě toho "svého" letošního srnce.

  Srnec obecný se dnes loví výhradně individuálními způsoby lovu na čekané a šoulačce za použití kulové zbraně. Zcela zvláštní kategorii lovu srnčí zvěře představuje lov vábením.


#Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Jak na to?, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec 

Obeznání srnčí zvěře na jaře. Dobře se v tomto období vyhledávají srnci s abnormálními, nepravidelnými a raritními trofejemi. Jak na to?

Srnec na fotografii na poli

K pobytovým znamením teritoriálních srnců patří výtlučky na slabších kmíncích stromů, prutech i pevných stoncích bylin a hrabánky

 Při této aktivitě otírá srnec výměšky pachových žláz a vyznačuje tak hranice svého teritoria, které čas od času obchází. Toho poznatku lze také poměrně úspěšně využít při vlastním lovu. Traduje se rovněž, že mladší srnci vytloukají na silnějších prutech než srnci starší, osobně jsem však k této poučce poněkud skeptický. Na základě své zkušenosti bych si spíš dovolil tvrdit, že na mladší věk srnce ukazuje větší počet a rozsah výtlučků, včetně stupně destrukce poškozené rostliny. Obzvláště srnci druhé věkové třídy bývají natolik temperamentní, že až vylamují či přelamují jednotlivé stromky a doslova převracejí na zemi ležící klest, větší ulámané větve či smrkové vrchy.

Pro vlastní obeznání srnčí zvěře má značný význam období začínající poměrně dlouho před vlastním odstřelem. S touto činností lze začít v podstatě již v rámci únorových obchůzek honitby v okamžicích, kdy dochází k prvním výraznějším předjarním oblevám. Srnčí přestává být silně závislé na bezprostřední blízkosti krmných zařízení, rozchází se postupně po honitbě a vyhledává zejména jižní, dobře osluněné partie. Po zimním období je rovněž poměrně klidné, déle drží v loži, umožňuje dobré přišoulání a pozdě se dává na úprk. Nejlépe tak lze obeznat zejména početní a zdravotní stav populace na konci zimy, ale většina srnců má již v určité fázi vývoje také trofej.

Zejména dobře se v tomto období vyhledávají srnci s abnormálními, nepravidelnými a raritními trofejemi. 

Rád bych ale upozornil na častá zklamání vznikající při takto časném obeznání srnců první věkové třídy. Musíme si totiž uvědomit, že dobře založení srnci v prvním roce života právě shodili svoje dětské paličky a vývoj trofejí, které budou nosit v době lovu u nich teprve začíná.

#Fotografie z myslivosti, Jak na to?, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, #Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Lovy srnčí zvěře, 

Bachyně a selata na jaře. Les je věčně zelený #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně se selaty počátkem jara

Lov na divočáky není pro všechny a je to dost často, pokud chceme být úspěšní, i adrenalinová záležitost. 

Na začátku zimy jsem se pokoušel ulovit sele na kukuřici, moc se mi to nedařilo, a tak jsem s dobrým větrem chodil za tlupou delší dobu. Ale bachna byla chytřejší a vždy se jí podařilo unikat. Tlupu doprovázel lončák, tedy podle velikosti jsem usuzoval, že lončák, a kontroloval, zda není bachna už připravená ke chrutí. Najednou si to zamířil směrem ke mně. A tak jsem se rozhodl, že ulovím alespoň jeho. V okamžiku, kdy mě míjel asi na vzdálenost osmdesáti metrů jsem vystřelil. Žuchla kule, povalila divočáka. 

Ale v okamžiku kdy jsem přebíjel se lončák zvedl a ztěžka se rozeběhl na mě. V okamžiku, kdy jsem měl „plný puškohled“, padla druhá rána na hlavu a divočák mi setrvačností dojel po sněhu skoro k botám. Přiznám se, že když jsem volal otci mobilem o pomoc při transportu, ještě sem prý koktal. Než došel otec, tak jsem si podrobněji prohlížel úlovek. A při pohledu na zbraně se do mě doslova pustila třesavka - přede mnou ležel čtyř až pětiletý kňour, páráky jako nože! Při pozdějším zkoumání jsem doma zjistil, že má prostřelenou polovinu páteře směrem od pírka do krku, rána byla zhnisaná, někde už i zhojená. V kondici by tento kňour měl hodně přes sto kilo a na volném prostranství bych na něj určitě nestřílel. Takhle vážil ani ne šedesát kilogramů a přesto, že měl ránu na komoru na plíce mezi žebry, šel si to se mnou vyřídit.

Chodím často se psy do leče, mám jagoše a německé křepeláky. A proto vím, že je třeba ostrých psů, hlasitých a hlavně důrazných při práci jak na stopě, tak při vyhánění z houštin. Bohužel náš nynější zkušební řád je pro praktický lov k ničemu, na honičských zkouškách ochota práce na černou, tak zvaná obůrka, nemá nic moc společného s praxí. Bylo by asi dobré si uvědomit, že při stoupajícím odstřelu této rytířské zvěře bude potřeba i specialistů na naháňky, ale hlavně na dosledy. Ano tak jako dnes chceme na českém fouskovi nebo jiném ohaři práci porovnatelnou s angličany, tak bychom měli chtít po honiči důraznost, odvahu, vytrvalost, hlasitost, kvalitní nos, a hlavně jedince pevných nervů, pokud se rozhodne tyto zkoušky složit. A to napříč plemeny, ktesá se jich mohou zúčastnit.

A asi by nebyla od věci povinnost mít takového specialistu v každé honitbě, pokud loví ročně více černé zvěře, dejme tomu šedesát kusů. Protože pakliže bude k dispozici takovýto kvalitní jedinec, nebude docházet k tomu, že se nacházejí kostry zhaslé nedosledované zvěře a nebo se vůbec nedosledován poraněná zvěř.

Podle mého názoru není na černou zvěř dostatečně účinná vábnička tak, jako na jiné druhy zvěře. Ano, vím, vyrábějí a prodávají se vábničky na černou zvěř, ale mně se osobně osvědčila jenom srnčí vábnička imitující pískání srnčete. Takto jsem ulovil několik lončáků u kukuřice nebo dokonce i sele v srnčí říji.

Lov černé zvěře je také uměním, a pokud se provozuje i jinak, než sezením jen na vnadištích, je k němu potřeba vytrvalosti, dobré fyzické kondice a hlavně lovecké vášně. Ještě mi není padesát let, ale už nyní se musím někdy dost přemlouvat k vycházce hlavně ráno nebo v chladném počasí. A pokud si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem se šel do rána domu i třikrát ohřát a šel znova ven. A to jsem u nás ve sdružení skoro nejmladší a tak je to pomalu všude, kam se okolo podívám.

Přitom ulovení divočáka bylo vždy ceněno, i Bivoj byl za tento um náležitě uctíván. Proto má u mě černá zvěř neskonalou úctu a respekt a zážitky se asi nedají porovnat s jinou zvěří.

Černá zvěř má opravdu specifické životní projevy a chování, proto se jí také tolik daří v současné zemědělské krajině a nebude vůbec jednoduché se s jejími narůstajícími stavy vypořádat. A právě předáváním zkušeností nás myslivců, sdělováním si praktických poznatků, se můžeme zdokonalit v lovu černé zvěře a pokusit se zastavit expanzi stavů.

Jiří ČECH
#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen