Výběr vhodné zbraně pro lov drobné zvěře, technika střelby loveckou brokovou zbraní...Drobná zvěř, Koroptev, Lovecké brokovnice, Lovecké zbraně, Nastřelení lovecké zbraně, Střelectví.

Koroptev polní

Při výběru vhodné zbraně pro lov drobné zvěře 

není rozhodující její ráže , ale především velikost použitých broků, obsažených v hromadné střele.

 Při použití malých broků (pod 2,7 mm) a zásahu zvěře na kratší vzdálenost dochází k znehodnocení téměř celého kusu a naopak při použití hrubých broků , jejichž velikost přesahuje 4,5 mm lovci často spoléhají na vyšší ranivý účinek těchto broků, střílejí na zvěř na nepřiměřeně velkou vzdálenost a pokud je zvěř zasažena, tak pouze jedním či dvěma broky; není usmrcena na místě, odlétá či odbíhá do značné vzdálenosti a zde hyne často až po několika hodinách. V obou případech dochází k výraznému znehodnocení zvěřiny.

Při střelbě na zvěř drobnou je rozhodujícím kritériem úspěšnosti vzdálenost, na kterou lovec zvěř hromadnou brokovou střelou zasáhne.

 Nezanedbatelný vliv má také zahrdlení brokové hlavně, velikost použitého broku, způsob jeho uložení v náboji a kvalita a hmotnost prachové nálože. Pro účinný a žádoucí zásah drobné zvěře brokovou ranou je požadovaný zásah 3 - 8 broky s rozptylem po celém těle. Takový zásah zaručuje rychlé usmrcení zasaženého kusu a přiměřené poškození zvěřiny. Optimální vzdálenost, která se také nazývá mysliveckou vzdáleností, se u lovecké střelby brokovou zbraní pohybuje mezi 15 - 40 m.  Při střelbě na menší vzdálenost (pod 12 m) za předpokladu plného zásahu dochází sice k okamžitému usmrcení zasaženého kusu, avšak výsledkem takového zásahu je totální znehodnocení zasažené drobné zvěře pernaté; u zajíce závisí míra znehodnocení na místě, kam dopadl brokový shluk.

Dodržování minimální myslivecké vzdálenosti (15 m) musí být zásadou každého dobrého myslivce. 

Při střelbě na větší vzdálenosti (nad 45 m) klesá pravděpodobnost úspěšného zásahu potřebným počtem broků, klesá jejich dopadová energie a kus , zasažený na vzdálenost větší než 50 m 1 brokem je sice většinou těžce poraněný, přesto však odlétá či odbíhá na značnou vzdálenost a jeho dohledání je velmi náročné a často bezúspěšné. (s výjimkou zásahu hlavy či páteře, kdy zasažený kus zůstává v ohni). Za zcela nemysliveckou je nutné považovat střelbu za odbíhajícím zajícem, kdy po prvních dvou chybených ranách myslivec přebije a ještě jednou zkusí "co kdyby to vyšlo". Drobné škubnutí v běhu zajíce je téměř nepostřehnutelné, přesto však téměř s jistotou znamená zásah a úhyn po několika hodinách strádání.

Vrcholem bouchalství je lov husí na tahu, kdy mnozí "střelci" střílí na vzdálenosti přes 100 m s vírou, že snad některý brok zasáhne krk či hlavu. Na jednu takto ulovenou husu připadají desítky husí, které odlétají s brokem v prsní svalovině či v břišní krajině a mnohé z nich později v důsledku těchto poranění hynou.

  Velikost loveckého broku se v současnosti (kdy se již neloví kvíčaly či koroptve) pohybuje v rozmezí 2,7 - 4,5 mm. Drobnější brok (do velikosti 3 mm) je výhodný pro lov bažantí zvěře (především v bažantnicích), pro lov kachen a bažantů ve volnosti je optimální brok mezi 3 - 4 mm a pro zaječí hony se používá brok 4 - 4,5 mm. Používání drobnějších broků (2 - 2,5 mm) při honech na bažanty způsobuje znehodnocení zvěřiny velkým počtem vstřelů (především u ran na malou vzdálenost), resp. zvěř zasažená těmito malými broky na větší vzdálenost uniká poraněna a musí být dohledávána.  Účinnost a menší rozptyl brokového shluku zvyšuje zahrdlení brokové hlavně a také velikost a kvalita prachové nálože.

Značení zvěře při zásahu. Pokud zvěř po zásahu " zůstane v ohni", což znamená, že padne na místě, kde byla zasažena, musí lovec zvěř pozorně sledovat...

Daněk

DOHLEDÁVKA ZVĚŘE SPÁRKATÉ

Rychlé dohledání střelené zvěře a následné správné prvotní ošetření uloveného kusu (vývrh) zásadním způsobem ovlivňují kvalitu získané zvěřiny.

Chyby, kterých se v této fází péče o ulovený kus zvěře lovec dopustí, jsou často nevratné a v dalším zpracování zvěřiny neodstranitelné. Časový úsek, který je nutný mezi výstřelem (resp. zasažením zvěře) a dohledávkou, závisí na značení zvěře při zásahu.  Pokud zvěř po zásahu " zůstane v ohni", což znamená, že padne na místě, kde byla zasažena, musí lovec zvěř pozorně sledovat, vyhodnotit frekvenci a sílu pohybů zasaženého kusu a pokud dochází k postupnému vymizení těchto reakcí, lze po uplynutí 15 minut ke kusu dojít (vždy s připravenou zbraní)a po tradičním předání úlomku zahájit vyvrhování zvěře. Složitější situace nastává, pokud zvěř zásah značí, ale odbíhá. Při značení komorové rány lze zahájit dohledávku nejdříve za 30 minut (ne vždy se skutečně o komorovou ránu jedná), při značení rány na měkko či na běh je nutné vyčkat se zahájením dohledávky minimálně po dobu 1 hodiny.

Použití loveckého psa, dobře pracujícího na pobarvené stopě postřelené zvěře, je základem úspěšné dohledávky.

Je povinností každého uživatele honitby, aby měl v případě potřeby takového psa k dispozici. Ukvapené a brzké dohledávání postřeleného kusu je velmi často hlavní příčinou neúspěchu, neboť poraněný kus se po zásahu snaží zatáhnout do krytu, kde zaléhá a pokud je ponechán v klidu, v důsledku ztráty barvy slábne a zhasne či při následné dohledávce již nemá síly na daleké odbíhání. Naopak při brzkém dohledávání a zvednutí postřeleného kusu z prvního lože dochází k mobilizaci sil a i těžce poraněný kus může odbíhat až několik set metrů od nástřelu.

Pro kvalitu zvěřiny spárkaté zvěře je doba, která uplyne mezi zásahem a vyvržením kusu, velmi důležitá. Včasné ošetření uloveného kusu je základem kvalitního zpracování zvěřiny. Neodůvodněné oddalování dohledávky, především při večerním lovu v letním období, kdy se postřelený kus dohledává až druhý den, má většinou za následek zapaření zvěřiny v důsledku mnohonásobného zmnožení bakteriální mikroflóry.

Způsoby lovu a historie, Kulovnice, Úspěšný lov, Ženy a myslivost, Lovecká střelba. Ženy jsou ukázněné a vzdělané, až na výjimky mají dobrý vztah k myslivosti a etické spolkové chování

Ženy jsou ukázněné a vzdělané, až na výjimky

Vliv umístění zásahu - zvěř spárkatá

Ke splnění požadavku rychlého usmrcení loveného kusu zvěře je nutné zasáhnout střelou některý z orgánů, jehož okamžitá funkce je nutná pro zajištění životních pochodů v organizmu. K těmto orgánům patří srdce a velké cévy, plíce, mozek a mícha.

Z hlediska budoucí kvality zvěřiny je žádoucí, aby ve svalovině nezůstávalo velké množství krve (barvy), čemuž odpovídá požadavek na zasažení srdce, plic či velkých cév. Z těchto základních požadavků vychází kriteria pro umístění zásahu.

Zásah na komoru - kdy jsou zasaženy orgány dutiny hrudní, je jediným zásahem , který splňuje požadavky etického lovu a současně je nejlepším zásahem i z hlediska získání zvěřiny. Při tomto zásahu jsou téměř vždy zasaženy plíce a velké cévy, často je zasaženo srdce, resp. jsou tyto orgány zasaženy současně. Šokový účinek tohoto zásahu vyvolává ve většině případů okamžitou smrt zvířete, případně zvěř odbíhá několik desítek metrů, nevnímá okolí (naráží do překážek) a během několika vteřin padá zhaslá k zemi.

Lze předpokládat, že zasažená zvěř v důsledku šoku zásah nevnímá, případné působení bolesti je časově minimální. Zasažitelná plocha dutiny hrudní (komory) je dostatečně velká i u drobnějších kusů spárkaté zvěře (srnče, sele), takže případná úchylka střely v důsledku špatného zacílení zbraně může být kompenzována dostatečně velkou cílovou plochou. Z hlediska kvality zvěřiny dochází v důsledku porušení celistvosti velkých tepen i k požadovanému odtoku barvy (krve). Většina barvy vytéká do dutiny hrudní, část vytéká také vstřelovým a především výstřelovým otvorem. Zvěř dobře barví, je snadno dohledatelná a může být vyvržena velmi rychle po ulovení. Poškození svaloviny lopatky (plecka) , resp. žeber je ve srovnání s ostatními přednostmi tohoto zásahu zanedbatelné.

Zásah na krk - je částí myslivecké veřejnosti považován za zásah nejlepší. Skutečností je, že krk tvoří páteř a v ní uložená mícha a současně po spodní části páteře probíhají velké cévy. Zasažení těchto orgánů střelou znamená okamžité či velmi rychlé usmrcení loveného zvířete včetně splnění požadavku na dostatečné vybarvení (vykrvení) uloveného kusu. Poškození zvěřiny je u tohoto zásahu minimální.

Srnec střelený na komoru

Rizikem zásahu na krk je poměr velikosti dopadové plochy, jejíž zasažení splňuje výše uvedené požadavky s velikostí zbývající plochy , tvořené ve spodní části kožní řasou a průdušnicí, v horní části potom svalovinou s trnovými výběžky obratlů. Zasažení této druhé části krku způsobí zvířeti těžké poranění, která však ve většině případů umožní zvěři odběhnout na značné vzdálenosti.

 Poraněná zvěř strádá po dobu až několika dnů o posléze hyne nedohledána.

Poměr obou těchto ploch je pro účinný zásah poměrně příznivý u srnčí zvěře a holé zvěře mufloní a daňčí. Méně příznivý poměr pro střelbu na krk skýtá holá zvěř jelení a daňci a zcela nevhodná je rána na krk u dospělých jelenů, muflonů a zvěře černé. Obecně platí, že ránu na krk může použít pouze velmi zkušený a odpovědný myslivec, který dokáže správně vyhodnotit veškerá výše uvedená rizika takového výstřelu. Tradiční myslivecká teorie, že rána na krk je " buď a nebo " neobstojí, neboť cílem není terč, nýbrž živé zvíře.

 Zásah na hlavu - je velmi oblíbený při odlovu černé zvěře na čekané, především z hlediska nepoškození zvěřiny. I zde platí, že hlava (resp. její mozková část) představuje nejdůležitější funkční orgán celého těla a v oblasti přechodu lebky v páteř se nachází velké cévy, zásobující mozek a hlavové orgány krví. Zasažení této části hlavy střelou způsobuje okamžitou smrt včetně požadovaného dostatečného vybarvení. Mozková část lebky, včetně tzv. baze lební, však představuje pouze 2/5 celkové plochy hlavy a při přepočtu na plochu celého těla zvířete se jedná o cíl, jehož bezpečné zasažení je velmi nejisté. A odchylka zásahu od požadovaného cíle o několik málo centimetrů (zásah obličejové části hlavy) již znamená pouze těžké poranění, při kterém zvěř trpí i několik dní a většinou hyne, aniž by byla lovcem dohledána. U trofejové zvěře tento zásah nepřipadá v úvahu (snad s výjimkou zvěře černé) a také u ostatní zvěře by odpovědný lovec měl výjimečně používal tuto ránu pouze jako ránu dostřelnou.

!Z praxe pouze připomínka, že asi žádný myslivec nepotkal srnce či jelena , který strádá v důsledku starší komorové rány, zatímco ulovení kusu černé zvěře s přestřelenou čelistí či prostřeleným ryjem je zcela běžným jevem!!! 

Zásah na měkko - tedy zásah, při kterém střela poranila orgány dutiny břišní , je vždy zásahem nežádoucím (a snad také vždy zásahem nechtěným) . Pokud jsou zasažena játra či ledviny, zvěř většinou odchází pomalu z nástřelu a zalehá ve vzdálenosti několika desítek metrů, kde posléze během několika minut zhasne. Právě tato doba, po kterou zvěř trpí ,však zcela jednoznačně zařazuje tento zásah do kategorie zásahů nežádoucích. Ještě horší situace nastává, pokud střela zasáhne pouze trávník (žaludky a střeva). Zasažený kus odtahuje z místa nástřelu na různě velkou vzdálenost, kde hyne často až po několika hodinách (zvláště, pokud je z prvního zálehu vyrušen horlivě dohledávajícím myslivcem).

Kromě etických protiargumentů hovoří zcela jednoznačně proti takovému zásahu také požadavek na kvalitu ulovené zvěřiny. Protože nejsou porušeny žádné velké cévy, nedochází u těchto zásahů k požadovanému vybarvení kusu. Střela, která při průletu orgány trávícího traktu také strhává s sebou obsah trávníku a tento obsah lze posléze nalézt ve stěně břišní či v horších případech také v kýtě, hřbetu či plecku. V 1g obsahu trávníku se nachází až 30 milionů bakterií, jejichž počet se při vhodné teplotě během každých dvaceti až třiceti minut zdvojnásobí (Winkelmayer a kol. 2004). Pokud je tento obsah trávníku střelou zanesený do kýty či hřbetu, lze snadno odhadnout, jaká bude kvalita takto získané zvěřiny.

Z tohoto důvodu je bezpodmínečně nutné, aby při zásahu na měkko lovec po dohledání zvěře v průběhu vývrhu důsledně odstranil veškeré části těla zvěře, které jsou poškozeny střelou a kam se v průběhu průstřelu tlakem střely dostal obsah trávníku. 

Zásah na hřbet - splňuje požadavky na ulovení zvěře z hlediska etického i hygienického, neboť usmrcení zvířete je vždy téměř okamžité a také požadavek na vybarvení kusu je při tomto zásahu splněny. Poškození jedné z nejcennějších části zvěřiny - hřbetu, však tento zásah řadí do oblasti zásahů nežádoucích. Mezi zásahy na hřbet patří také zásah na trn - tzv. obrnná rána - kdy střela zasáhne pouze trnový výběžek některého z krčních, hrudních či bederních obratlů. Zasažený kus většinou padne po ráně na nástřelu, během několika vteřin (max. minut) se však začíná stavět na běhy a následně odbíhá. Tato zranění většinou nejsou smrtelná.

Zásah na kýty je zásahem nežádoucím z hledisky všech výše uvedených kriterií, především však z důvodu utrpení zvěře a znehodnocení zvěřiny. Zásah na běh - opět patří mezi zásahy zcela nežádoucí, neboť takto zasažený kus odbíhá z nástřelu, dlouhodobě trpí a většinou je dostřelený až s odstupem několika dní. Kvalita zvěřiny takto postřeleného kusu je v důsledku dlouhotrvajících zánětlivých (horečnatých) procesů výrazně zhoršena, případně v důsledku vyhubnutí je celý kus posouzený jako nepoživatelný.

Kachna na divoko. Pečená kachnička na divoko...Kachna, Kachna divoká, Pečená kachnička, Zvěřina a kuchyně myslivce, Zvěřinové recepty,

Pečená kachnička na divoko

Suroviny:

1 kachna, sůl, 60 g slaniny,
100 g cibule, divoké koření
3 jalovčinky, vývar, 2 lžíce hladké mouky, špetka cukru,
1/8 l červeného přírodního vína, šťáva z poloviny citronu.

Postup:

Kachnu osolíme, protkneme částí slaniny a vložíme do pekáče, v němž jsme na zbylé slanině zpěnili nadrobno nakrájenou cibuli. Koření utlučeme nebo umeleme a prosejeme na kachnu, podlijeme vývarem a pečeme v troubě doměkka.

Potom maso vyjmeme, šťávu zaprášíme moukou, osmahneme zředěným vývarem a povaříme, až se tuk oddělí od šťávy.

Dochutíme cukrem, červeným vínem a citronovou šťávou. Podáváme s houskovým (bramborovým) knedlíkem a červeným zelím.


#Kachna, Kachna divoká, Pečená kachnička, Zvěřina a kuchyně myslivce, Zvěřinové recepty, 

Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení i úcta a odpovědnost člověka k přírodě

Milanova ukázková fotografie úlovku trofejního srnce

Léta " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři.

Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností , za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců.

   Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu.

 Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.

Základem současného lovu je rychlé usmrcení loveného zvířete (způsoby lovu, při kterých může být lovené zvíře vystaveno dlouhodobému působení bolesti, jsou ve většině vyspělých zemí již zakázány) za současného požadavku přiměřeného poškození zvěřiny. Pro splnění těchto základních kriterií je nutné používat odpovídající loveckou zbraň, správně a odpovědně umístit zásah, správně vyhodnotit chování zvěře po zásahu a tomu přizpůsobit dohledávku. Následné prvotní ošetření ulovené zvěře (vývrh) zásadním způsobem rozhoduje o budoucí kvalitě získané zvěřiny....

Liška obecná je jednou z nejběžnějších šelem v našich honitbách.

Liška obecná

Liška obecná je jednou z nejběžnějších šelem v našich honitbách. Aktivitu má převážně v nočních hodinách, některé lišky ji ale mohou mít obrácenou a o těch se tvrdí, že jsou potom více vázány na lov větších savců, hlavně zajíců a srnčat. 

S liškou se můžeme setkat prakticky ve všech oblastech, její původní nejvhodnější teritorium byly lesní komplexy a lesíky protínané zemědělsky obdělávanou krajinou. V současné době se ale stala liška stálým obyvatelem i rozsáhlých polních komplexů a ani ke stavbě hnízdních a zimních nor nepotřebuje roztroušenou lesní zeleň a nory si staví přímo uprostřed polních krytin, často využívá stohy slámy a nefunkční meliorační a závlahové systémy. Setkat se s ní můžeme na celém území republiky, včetně nejvyšších pohraničních horských komplexů.

Jedná se o všežravou šelmu, která není specializovaná pouze na živočišnou potravu masitého charakteru. Ve velkém množství sbírá různý hmyz, hlavně cvrčky, různé větší brouky a larvy, vyhrabává hnízda čmeláků a vos. 

Nepohrdne ani dešťovkami a plži, kde má možnost loví i ryby, žáby a ještěrky. V době hnízdění ptactva ráda loví na zemi hnízdící ptáky (včetně koroptví a bažantů) a vybírá jejich hnízda.. Hlavní potravou jsou ale myšovití hlodavci, na polích a lukách hlavně hraboš polní, v lesních komplexech oba druhy myšic a lesní druhy hrabošů.

 Loví také všechny ostatní druhy savců až do velikosti srnčat, v době, kdy byl dostatek divokých populací králíků, byli liškou přednostně loveni. Kromě zajíců loví ale také ostatní druhy savců, kteří se v jejím teritoriu vyskytují, např. ondatry a nutrie, ale i lasicovité šelmy. Celoročně konzumuje i různou rostlinnou potravu. V době mléčné zralosti je to kukuřice a celé laty ovsa, dále zralé ovoce (hlavně jablka a hrušky), třešně a z lesních plodů hlavně borůvky, maliny, ostružiny a jahody.

Skutečná spotřeba potravy na jednu lišku za rok byla předmětem mnoha různých publikací. Zobecněné závěry stanovují, že jedna liška ročně spotřebuje 240 až 300 kg potravy, z toho nejméně 180 kg činí potrava živočišného původu. Podíl drobné zvěře (tj. hlavně zajíců a bažantů) činí až 50 kg. Starší zdroje dokonce udávají, že liška ročně spotřebuje až 60 zajíců, poslední redukované údaje stanovují roční konzumaci na 12 zajíců/lišku. Podíl myšovitých hlodavců v potravě je velmi vysoký a předpokládá se, že liška jich ročně uloví až 4000.

Drobná zvěř. Bažant slepice

Bažantí slepice