 |
| Zajíc v zimě má hustou srst... |
Zajíc
má v přírodě
řadu nepřátel, kterým se může bránit pouze útěkem. Dokáže
utíkat až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Nejlépe se mu běží do kopce,
protože má zadní běhy delší než přední. Loví ho hlavně jestřáb, výr a
orli. Napadne-li ho dravec v otevřeném terénu, odkud nemůže utéct do
křovin nebo lesa, je jeho osud zpečetěn.
Proti jejich útokům ze
vzduchu je zajíc naprosto bezbranný a nedokáže jim uniknout ani na delší
vzdálenost. Liškám a psům se pokouší uniknout rychlým během a neustálým
kličkováním a prudkými odskoky.
Napadený nebo chycený zajíc se ozývá
hlasem strachu, úzkosti a bolesti.
Myslivci říkají, že hlasitě naříká a
vřeští. Vřeštění zajíce jsem nahrál na sokolnickém lovu, když vypuštěný
jestřáb chytil do spárů prchajícího zajíce. V přírodě na daleko
slyšitelné naříkání zajíce citlivě reaguje liška. Toho často využívají
myslivci a umělým zaječím "vřeštidlem" přivábí lišku na dostřel.
Zajíc polní je stejně jako králík zástupcem řádu zajícovců. Charakteristické jsou pro něj dlouhé ušní boltce s černými špičkami.
Měří 50 až 70 cm,
Váží mezi 2,5 a 6 kg.
Vyskytuje se jak v zemědělské krajině, tak - poněkud řidčeji - v lesnatých oblastech.
Žije samotářsky, aktivní je hlavně v noci.
Živí se nejrůznějšími bylinami, hlízami, pupeny a výhonky; v zimě může způsobit škody okusem kůry stromků.
Páření, tzv. honcování, probíhá od února do září, zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka.
Životním
prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li
vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho
ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné
zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje
ze svého směru.
Zajíc je poměrně stálý a věrný svému
území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz.
Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně
často i za dne.
Svoje místa si označuje různými
pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si
předními tlapkami "umývá" obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm
právě roztírá výměšek pachových žláz.
 |
| Společnost zajíce a srnčí zvěře v zimě |
Ve svém území má zajíc
několik loží. Má rád suchá a teplá místa v závětří. Do lože se zajíc k
odpočinku ukládá zvláštním způsobem. Nejdříve vyhlédnuté místo mine, pak
se vrátí kousek po vlastní stopě a do lože odskočí prudce stranou.
Případného pronásledovatele, který by sledoval jeho pach tak zavčas
zaregistruje a může využít svých běžeckých schopností k úniku.
V
době námluv (honcování) soupeří o přízeň zaječek několik zajíců. Tehdy
je můžeme vidět jak se zuřivě perou, škrábou, koušou a dokonce políčkují
předními tlapkami. Nezřídka se stává, že si během tohoto období
vzájemně vážně ublíží.
Zajíc je typickým býložravcem.
Vyhledává s oblibou louky s výběrem bylin, jeteliště, porosty vojtěšky, v
zimě zelené ozimy obilovin, v teplých oblastech pole se zeleninou nebo
cukrovkou. Nedostatek představuje pro zajíce doba s vysokou sněhovou
pokrývkou. Tehdy okusují letorosty a kůru stromů, čímž škodí v lesních
školkách a sadech. Zajíc téměř nepije a postačuje mu voda získaná z
potravy.
Díky změnám v krajině, ubývání zeleně,
zavádění velkých lánů, používání nejrůznějších chemických látek a těžké
zemědělské techniky stavy zajíců za posledních třicet let vážně
poklesly. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře.