Vábení a lov lišek. Naučný film a techniky lovu lišek vábením

Liška na sněhu

Film o vábení lišek
byl natočen ve Švédsku během jedné sezóny v roce 2007.
Je to zároveň naučný film, přiblíží vám všechny základní techniky lovu lišek vábením, které se používají lovci ve Skandinávii.
V tomto filmu je spousta vzrušujících záběrů přivábených lišek, natočeno od počátku vábení až po ulovení. Možná to někdo i zkusí v našich podmínkách.
Už nemusíte ležet za hromadou hnoje! Vábení funguje!

Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne.

Zajíc v zimě má hustou srst...

Zajíc má v přírodě

 řadu nepřátel, kterým se může bránit pouze útěkem. Dokáže utíkat až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Nejlépe se mu běží do kopce, protože má zadní běhy delší než přední. Loví ho hlavně jestřáb, výr a orli. Napadne-li ho dravec v otevřeném terénu, odkud nemůže utéct do křovin nebo lesa, je jeho osud zpečetěn.
Proti jejich útokům ze vzduchu je zajíc naprosto bezbranný a nedokáže jim uniknout ani na delší vzdálenost. Liškám a psům se pokouší uniknout rychlým během a neustálým kličkováním a prudkými odskoky. Napadený nebo chycený zajíc se ozývá hlasem strachu, úzkosti a bolesti. 
Myslivci říkají, že hlasitě naříká a vřeští. Vřeštění zajíce jsem nahrál na sokolnickém lovu, když vypuštěný jestřáb chytil do spárů prchajícího zajíce. V přírodě na daleko slyšitelné naříkání zajíce citlivě reaguje liška. Toho často využívají myslivci a umělým zaječím "vřeštidlem" přivábí lišku na dostřel.

Zajíc polní je stejně jako králík zástupcem řádu zajícovců. Charakteristické jsou pro něj dlouhé ušní boltce s černými špičkami.

Měří 50 až 70 cm,
Váží mezi 2,5 a 6 kg.
Vyskytuje se jak v zemědělské krajině, tak - poněkud řidčeji - v lesnatých oblastech.
Žije samotářsky, aktivní je hlavně v noci.
Živí se nejrůznějšími bylinami, hlízami, pupeny a výhonky; v zimě může způsobit škody okusem kůry stromků.
Páření, tzv. honcování, probíhá od února do září, zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka.
Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje ze svého směru.

Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne.

Svoje místa si označuje různými pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si předními tlapkami "umývá" obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm právě roztírá výměšek pachových žláz.

Společnost zajíce a srnčí zvěře v zimě

Ve svém území má zajíc několik loží. Má rád suchá a teplá místa v závětří. Do lože se zajíc k odpočinku ukládá zvláštním způsobem. Nejdříve vyhlédnuté místo mine, pak se vrátí kousek po vlastní stopě a do lože odskočí prudce stranou. Případného pronásledovatele, který by sledoval jeho pach tak zavčas zaregistruje a může využít svých běžeckých schopností k úniku.

V době námluv (honcování) soupeří o přízeň zaječek několik zajíců. Tehdy je můžeme vidět jak se zuřivě perou, škrábou, koušou a dokonce políčkují předními tlapkami. Nezřídka se stává, že si během tohoto období vzájemně vážně ublíží.

Zajíc je typickým býložravcem. Vyhledává s oblibou louky s výběrem bylin, jeteliště, porosty vojtěšky, v zimě zelené ozimy obilovin, v teplých oblastech pole se zeleninou nebo cukrovkou. Nedostatek představuje pro zajíce doba s vysokou sněhovou pokrývkou. Tehdy okusují letorosty a kůru stromů, čímž škodí v lesních školkách a sadech. Zajíc téměř nepije a postačuje mu voda získaná z potravy.

Díky změnám v krajině, ubývání zeleně, zavádění velkých lánů, používání nejrůznějších chemických látek a těžké zemědělské techniky stavy zajíců za posledních třicet let vážně poklesly. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře.

Rodinka prasete divokého. Dancing Piggies! Beautiful vid!

Selátka prasete divokého

Fotografování se v myslivosti musíme naučit

Názorný obrázek přípravy ohně s motorovou pilou

Jak fotografovat úlovek se šťastným lovcem.

Jezevec na fotografii úlovku

Začneme tím, že zkontrolujeme, zda úlomek je umístěn na správné, tedy na pravé straně klobouku. Složitější to bývá s upevněním úlomku, když myslivec nosí čepici se štítkem (čepice se štítkem ale neodpovídá mysliveckým tradicím, myslivec by měl vždy mít na hlavě klobouk a ne čepici!).
 Zbraň raději nezůstává položena na těle srnce; lovec, který za úlovkem poklekne, ji držívá v ruce. Vyhneme se tak už od pohledu problematicky nebezpečnému směřování hlavně. Pro jistotu záběr opět snímáme opakovaně a dáváme pozor také na pozadí, aby lovci přímo z hlavy „nevyrostl“ kmínek či větev stromu.
U předchozích variant záběrů většinou nemusíme dlouze uvažovat o míře přirozeného světla či o zrádnosti rychle nastupující tmy. Současné digitální fotoaparáty i kamery se po nastavení odpovídajících režimů s nedostatkem světla vypořádají.
Což většinou neplatí, když hodláme zachytit předávání úlomku. Od průvodce, lovce a úlovku, ležícího mezi nimi na zemi, musíme poodstoupit. Některá důležitá část záběru, většinou úlovek, pak tone v houstnoucí tmě.
Fotoaparát, popřípadě kamera dnes patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, proto úlovek fotografujeme vždy v honitbě. Tedy bezprostředně po vybití a zajištění zbraně, ještě před vyvržením, dokud je možné se zhaslým kusem volně manipulovat. Bez aranžování úlovku se totiž neobejdeme.

Řeznické obrázky do fotografické myslivosti nepatří. 
I když nebudeme skrývat, že srnce jsme ulovili střelnou zbraní, pobarvené běhy, otevřená břišní dutina a barva okolo úlovku nevyhlížejí esteticky, ale spíše řeznicky. Záleží na umístění zásahu, většinou však také bývá nezbytné srnce odtáhnout z pobarveného místa, kde zhasnul. Přesuneme jej pokud možno na vyvýšené prostranství. 

Muflon fotografie úlovku

Z kompozičních i estetických důvodů tělo snímáme zásadně ze strany hřbetu, krk a hlavu stočíme mírně kupředu. Pak samovolně drží, nenaklání se do stran a paroží náležitě vynikne. Samozřejmostí je položit zvěř na pravý bok.
Pokud je to nutné, otřeme pobarvený svírák, zasuneme lízák a upravíme poslední hryz, aby zůstal viditelný. Z okolí hlavy, popřípadě i hřbetu, vytrháme i část převyšujících stébel trávy. Úlovek totiž snímáme vždy z úrovně pohledu ležící zvěře, maximálně z velmi nízkého nadhledu. Jen tak dosáhneme přirozenosti. Jestli chceme na snímku zachytit zbraň, kterou jsme lovili, pozornost věnujeme jejímu vhodnému umístění.

Srnec a zátiší fotografie

Fotografování na sněhu.
Jediným způsobem, jak se vyhnout nevzhledným skvrnám od barvy, je vystlání plochy čtverce výřadu chvojím. Bývá nezbytné zachytit předávání úlomků úspěšným střelcům, a tak se ceremoniál musí vést v duchu mysliveckých tradic.
Do rohů výřadu, nebo čtverce vymezeného chvojím, posadit vyschlá podélně naříznutá polena, která dobře a hlavně dlouho hoří.

Lišku a kunu 
můžeme pověsit za svázané zadní běhy na nižší větev stromu, o nějž pak opřeme pušku. Zátiší bývá vhodné doplnit dalekohledem, borlicí, holí a loveckou brašnou.
Jezevce je vhodnější snímat zepředu a ležícího, třeba položeného na pařezu nebo o něj opřeného. Vždy se snažíme, abychom dosáhli co největší přirozenosti. A opět nefotografovat z nadhledu.

Divočáka
se osvědčuje fotografovat ležícího na břiše, ještě před vyvržením. Při aranžování slabších kusů, které můžeme opřít o terén či o kmen stromu, mnohdy vystačíme sami. Na blízký pařez umístíme fotoaparát a využijeme samospouště. Obtížnější to bývá s trofejovým kňourem. Na něj lovec nestačí s vlastními silami. Vzápětí se – tak jako tak – musí postarat o odvoz úlovku, takže bez pomoci kolegů se stejně neobejde. Kňoury zabíráme, jako lončáky či selata, zepředu od hlavy, avšak z výšky jejich pohledu či mírně nad touto úrovní.
Impozantnost páráků obzvlášť vynikne na detailních záběrech...


Digitální fotoaparáty
jsou malé, už levné i do kapsy nebo batohu - budete mít památku na lov zvěře v kvalitě, ke které se můžete vracet i se pochlubit svým přátelům na sociální síti, blogu i osobně v hospodě. A bude tam něco vidět...!
Nehodí se mobily k fotografování - ty jsou určeny hlavně pro telefonování...
S mobily raději vaše fotografie nepořizujte...nejsou kvalitní a slouží spíše jen pro reportážní krátké sdílení přátelům...

Lovu lesu zdar!

Srnec škůdník

Nepravidelný šesterák škůdník

Srnec škůdník
 ...propíchl přede mnou nadějného ročka

Tento srnec byl uloven v říji 2009 na večerní čekané mi vyšel z rákosí mladý srnec chovný roček vidlák,
po půl hodině jsem viděl na cca 500 m srnce, který hledal srnu, chtěl jsem zapískat, ale nebylo třeba, jakmile spatřil ročka ihned se vydal k němu...
Obeznám nepravidelného šesteráka bez přední výsady a čekám jak souboj dopadne, ale roček neutíká srnci se postaví, starší srnec ho úderem do hrudi sráží k zemi a když se snaží vstát ještě jednou ho zasáhne do hrudi.
K dalšímu výpadu už nedošlo, již mám starého v kříži a po komorové ráně se zlomí v ohni. Mladý srnec těžce odchází do rákosí, kde ho druhý den ráno najde moje fouska zhaslého.

Děkuji našim patronům za jejich přízeň a krásný zážitek.
Lovu zdar!

Zdroj: myslivost a lovecké příběhy myslivců na webu Lukáš D.

Co se dělo v leči a poslední útok bachyně. Stihl jí jen přiložit hlaveň mezi světla a to už jednotná střela vše ukončila. Nicméně jak už to někdy bývá, na výřadu se k té bachyni nikdo nepřiznal.

Bachyně prasete divokého na sněhu...

Hodně diskutovaný příběh z naháňky velmi zajímavě psaný ze skutečného děje.
Publikuji pro poučení pro ostatní lovce ve sdruženích české myslivosti...

Včera jsem vyrazil s tátou a poprvé i s mým pejskem na naháňku do Jedlí.
Konaly se 2 dlouhé leče. V první byly střeleny tuším 4 prasátka a kmotra liška.
Vydali jsme se na druhou leč, kde to ze začátku vypadalo poněkud nudně - asi hodinu se vůbec nic nedělo... Až po chvíli začali padat rány, i táta střílel po seleti. Po skončení leče jsem se vydal s moji velšteriérkou na vodítku na pravděpodobný nástřel. Zde nebyla jediná kapka barvy, nic co by ukazovalo na zásah... Pouze stopy odbíhajících prasat.
Vydali jsme se po nich do kopce, do lesa. Asi po 50-ti metrech stoupání jsme narazili na barvu, Ištar mě začala táhnout po ní... Ušli jsme zhruba 70 metrů a najednou padly 2 rány nad námi v houštině, kam vedla barva. Přikrčil jsem se a chvíli jsme vyčkali, dokud nebylo úplné ticho.

Potom jsem zařval "jdu se psem dovnitř" a pokračovali jsme po pobarvené stopě dalších asi 30 metrů a najednou před námi ležela cca 120-ti kilová bachyně. To už na ni Ištar začala dorážet a skákat po ní. Pochválil jsem ji a začal zjišťovat, co se zde stalo... Borec vešel do leče a uviděl postřelenou bachyni na pár metrů před sebou... tak namířil a vystřelil (tuším, že ji chybil, ale už si to nepamatuju), nicméně to už se bachyně vydala proti němu a pokousala mu ruku...
Stihl jí jen přiložit hlaveň mezi světla a to už jednotná střela vše ukončila. Nicméně jak už to někdy bývá, na výřadu se k té bachyni nikdo nepřiznal.....
Ale ta dobrá stránka z tohoto příběhu je, že moje 4 měsíční a 18-ti denní velšteriérka Ištar má za sebou první asi 100 metrů dlouhý dosled.

Myslivosti a Lovu zdar!

Zdroj: Vítek Ch. sociální sítě myslivost o Silvestru

Nemyslivecké pomůcky a potřeby

Hunting in Jämtland Sweden

Zádový nosič na zbraň:

To je styl Crocodile Dundee - český myslivec to ignoruje až na nějaké ty lovce, vojáky, pytláky a jinou škodnou v myslivosti ...vždy se zpívalo..."hodím si jí přes ramenoo a pospíchám k lesu..."

Pistole nebo Colt na zadku:

Zatěžuje pas i kalhoty a pouzdro vrže při šoulání...účinnost i přesnost na vitální zvěř je zanedbatelná. Na lidi obrovská.