New born deer

Bachyně metá selata v zálehu vystlaném mechem, suchou travou a chvojím

Sele prasete divokého

Divoká prasata se nejraději zdržují ve smíšených, popřípadě listnatých lesích s příměsí dubu a buku. 

Jsou to všežravci prospěšní lesu, ale málo vítanými návštěvníky polních kultur. A tito černí rytíři, kteří jsou vlastně spíše věčnými psanci, v listopadu a v prosinci, někdy až do ledna, prožívají svoje svatební období, které se nazývá chrutí.

Páření -

- chrutí probíhá tak, že k tlupám bachyní se připojují kňouři. Pokud k bachyním přijdou stejně staří kňouři, urputně mezi sebou bojují, ale slabší před silným kňourem uteče. Bachyně metá selata v zálehu vystlaném mechem, suchou travou a chvojím, kde je kojí a pečlivě ochraňuje. V případě nebezpečí zaútočí i na člověka. Asi po dvou týdnech selata s bachyní opouštějí záleh, ale jsou kojena ještě asi dva měsíce.

Po odstavení jsou selata, kterým se v myslivecké mluvě také říká "markazíni", u bachyně až do příštího metání, kdy je bachyně od sebe odežene. Ačkoliv tělesně dospívají ve třetím, čtvrtém roce, pohlavně značně dříve: kňourek kolem desátého měsíce věku, bachyňka dokonce v šestém až osmém měsíci.

Narušením sociální struktury, resp. věkové skladby populace černé zvěře - lovem dospělé silné zvěře - dochází nyní k tomu, že do chrutí se dostává i mladá, nevyspělá zvěř, často i selata a chrutí se roztáhlo na celý rok. A tak se můžeme setkat se selaty, která se narodí v podzimních měsících i v zimě a navíc nevyspělým matkám.


Tato skutečnost volá po lepším hospodaření s černou zvěří - se zvěří rytířskou.

Co se dá vidět na facebooku Vysoká - Jelen evropský a černá zvěř

Přepočítejte si výsady paroží jelena...

Jistě se rádi podíváte na fotografii co ukazuje zajímavé prostředí a setkání zvěře. Pokud se vám to nezdá, pošlete svoje zajímavé fotografie a postřehy, ale já soudím, že se zvěř, zejména silná může i takto u lesa potkat. Ta bachyně vede rudl černé (možná lončáci) je vidět jen část skupiny. Prostě fantazie a ojedinělý moment pro fotografii.
Budu věřit, že to není upravená fotografie ve Photoshopu, a tedy se podívejte.

Malý Mysliveček

Liška

Koroptve v honitbě a vzpomínka na staré časy!

Kdo ty hejnka koroptviček pamatujete - povídejte o tom

Koroptve,

pokud mají přístup k potravě v zimě přečkají stejně jako ptáci se živí bobulemi semínky, drobným hmyzem atp.
V houfu v závětří se chrání před větrem.

Zmizelo kus krásné přírody a drobné zvěře všech druhů...jak krásné bylo ty chvíle kdy při chůzi polní honitbou vzlétaly hejna koroptviček s hlasitým čiřikáním.

Mladí myslivci už znají jen prasata a jelení farmy. Přejdete na lov pštrosů. Nebo zůstanete u černé zvěře a střelby na vše co se hýbe.

Brokovnice už jen na střelnici. Asfaltoví holubi.

Drobná zvěř a nostalgie myslivce.
Nevíte co to znamená? Ptejte se myslivců a pamětníků mladí lovci prasat a lišek!

Výstřel nakonec přece jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh… zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata. Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci.

Je konec listopadu, v lesích leží sníh a mráz citelně štípe do tváří.

Černá zvěř v lese

Usedám na lavici pohodlné kazatelny, zbraň opírám do rohu a otevírám okno. Dalekohledem pozoruji okolí, ne, ještě je moc brzy… Pomalu se stmívá a já se zavřenýma očima naslouchám tichu lesa.
 Ne nadlouho. Křup…křup… promrzlý sníh prozradí i ten nejmenší pohyb. Tato zvěř se ale ani nesnaží utajit svou přítomnost, za pár vteřin se ozve zapraskání větví, pak zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata.
Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci. Nedočkavě se vrhají na nabídnuté dobroty. Kolik jich je? Zkouším je chvíli počítat, pět…sedm…dvanáct… Počkejte, nepřebíhejte mezi ty už spočítané… Vzdávám to. Na okraji lesa se chvíli nic neděje, pak se ale znovu zahoupou větve a skupinu doplní několik velkých bachyní.

Selata jsou neustále v pohybu. Přebíhají z místa na místo a hledají nejlepší kousky, perou se mezi sebou a navzájem se odhánějí. Jen když najdou něco mimořádně zajímavého, zaboří rypáčky co nejhlouběji to jde a jejich mlaskání je známkou toho, že jim opravdu chutná. Bachyně jsou mnohem klidnější, stojí převážně na jednom místě a nerušeně sbírají zrníčka kukuřice a kousky řepy. Občas popojdou pár kroků nebo něžně odstrčí sele, které se jim připletlo do cesty.

 Lončáci už tak pokojní nejsou, pohybují se svižným krokem, občas i klusem, často do sebe narazí a zlostně na sebe ryčí. Opodál se perou dva středně velcí kňouři – začíná doba chrutí a tak si vyjasňují svoje pozice… Ani jsem si nevšimla, kdy přišli. Stojí proti sobě jako býci, pak jeden z nich zahrábne předním během do sněhu a už se rozbíhají… Teď! Narazí do sebe, zaklesnou se zbraněmi a točí se dokola, dokud to jeden nevzdá a neuhne.. Pak se vše opakuje znovu a znovu.. Uvědomuji si, že mám na tváři úsměv a srdce mi buší jako zvon. Nádherná krajina, přítomnost zvěře – co si myslivec může přát víc?

Po půl hodině zpozoruji výraznou změnu. Veškerý pohyb ustává, vše naráz utichne. Lončáci couvají k lesu, bachyně pozorně zvedají hlavy, selátka se nechtějí nechat rušit od večeře, přesto i ona opatrně jistí.. Mezi smrkovými větvemi se objeví černý stín, který se za malý okamžik zhmotní do podoby kňoura.. Je obrovský. Vychází pomalu z lesa, krok za krokem, hlavu zvednutou, hřeben na jeho hřbetě ještě zvyšuje už tak impozantní dojem. Přichází král…

Pomalým, jakoby až důstojným krokem dojde doprostřed celé skupiny a rozhlédne se. Jedno ze selat neopatrně přiskočí příliš blízko, ale než se k výchovné lekci uráčí kňour, dostane se mu výrazného napomenutí od vedoucí bachyně. Jen jedno krátké hluboké zamručení stačí a sele je pryč. Ostatní se drží v bezpečné vzdálenosti. Kňour zvedá hlavu ještě výš, v uhlově černé srsti svítí jeho nádherné zbraně a zhluboka nasává vzduch prosycený pachem bachyní. Ale ještě jsou tu dva konkurenti. Jednomu se očividně do potyčky nechce a pomalu, jakoby nenápadně obchází obloukem tlupu a za okamžik už mizí mezi stromy. Druhý je odvážnější, stojí na místě a čeká. Velký kňour není vůbec těžkopádný nebo neohrabaný, jak by se mohlo zdát – jedno bleskurychlé přiskočení, bolestivé zaryčení a poučený protivník prchá do temného lesa… Vítěz pozorně obchází svou válečnou kořist. Bachyně se od něj ale odvracejí, točí se v kruzích a staví se proti němu hlavami. Ještě nepřišel jejich čas. Kňour brzy pozná marnost svého snažení, sebere ze země kousek řepy a zmizí jako duch...

Vše se odehraje během několika málo minut a najednou jsou tu zase ta skotačící selata, peroucí se o nejlepší kousky, jejich starostlivé mámy, nerušeně hledající i ta poslední zapadlá zrníčka a lončáci, bezstarostně ryjící ve zmrzlém sněhu… Vše je jako předtím, jakoby se žádná mezihra neodehrála. Jen vedoucí bachyně občas jen tak „po očku“ nahlédne mezi smrky. Ne, už je tam klid. Selata se u kousků řepy rozdovádí natolik, že jedno z nich udělalo regulérní kotoul vpřed. Sněhová krusta zapraskala a jemný sníh pod ní pocukroval sele i vedle stojící bachyni. Selátko sedí jako nešťastný psík, zmateně se rozhlíží, cože se to stalo. Bachyně ho jemně popostrčí velikou hlavou. Prcek pohodí rypáčkem, vyskočí a oběhne kolem ní kolečko. Asi se mu to zalíbilo, tak udělá ještě dvě a pak jedno v obráceném směru. Tím považuje celou záležitost za vyřízenou a vrací se k prostřenému stolu…

Scéna jako na divadle a já mám lístek do první řady.. Kulovnici stále nechávám bez povšimnutí opřenou v koutě kazatelny. Vůbec se mi nechce rušit pohádkovou atmosféru výstřelem. Ten nakonec přeci jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh…

Zdroj: sociální sítě FB, Erika


#Les #Sníh #Mráz #Kazatelna #Dalekohled #Lovecká Zbraň Kulovnice #Zvěř #Bachyně Lončáci #Selata #Velký kňour 

Nedělní chvilka dobré pohody a povolení k těžbě dřeva

Dáma šplhala jako veverka, ale obkročmo

Jedna dáma, zuřivá ochránkyně přírody a vůbec všeho, co se jen trochu zelená,
 se vypravila do chráněné krajinné oblasti střežit, zda tam nepáchá nějaký zlotřilec škodu rozhazováním papírků od bonbónů nebo - nedejbože - dokonce nepošlapává jistě převzácné kapradí. Zároveň hledala bystrým okem i případného lovce zvěře s flintou, který jistě chce ublížit každému nevinnému zviřátku, tomu nebohému tvorečkovi.
Aby si pátrání po nezbednících usnadnila, začala se obkročmo šplhat na vysoký strom, který rostl na vršku a nabízel bezvadný výhled do celé krajiny. Byla už skoro na špičce, když z dutiny stromu vylétla malá sova a zahoukala jí přímo do tváře.
Dáma se pochopitelně lekla a začala po kmenu padat dolů, či spíš stále rozkročmo po něm klouzala. Než dopadla na zem, dostalo se jí pod kůži velké množství třísek, a to samozřejmě v těch nejchoulostivějších místech.
Dáma, přemáhajíc nesmírnou bolest, opustila chráněnou krajinu a vyhledala nejbližšího lékaře. Tomu začala líčit, jaká je neohrožená enviromentalistka, jak brání přírodu proti všem zlosynům a jak obětavě vyšplhala na ten strom, aby se rozhlédla po nějakém vetřelci. A jakým způsobem z toho stromu taky spadla. Po dlouhém proslovu nakonec lékaře požádala, a by jí z intimních partií ony zadřené kousky dřeva vytahal.
Doktor dámu s velkou trpělivostí a účastí vyslechl a když skončila, požádal ji, aby přešla do vedlejší místnosti, posadila se tam a počkala, než ji přijde prohlédnout.

Jak lékař poručil, tak žena vykonala. Seděla ale na židli v ordinaci skoro půl dne a když se doktor konečně objevil, zuřivě se na něj obořila, že ji nechal tak dlouho čekat.
Doktor se smutně pousmál a pravil: "Milá paní, nekřičte na mě, vždyť já musel až do Prahy. Navštívil jsem ministerstvo životního prostředí, byl jsem na ministerstvu průmyslu, jednal jsem s náměstkem ministra zemědělství, musel jsem vyhledat správce té chráněné oblasti a ještě jsem hovořil se zástupci Strany zelených.

Je mi líto, povolení k těžbě dřeva z chráněné krajinné oblasti jsem nedostal."