Drobná zvěř, Koroptev, Příroda a myslivost, Otázky z myslivosti, Mateřství a péče o potomstvo, zvěř v zimě.

Koroptev polní

Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.

Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 - 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky.
V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.

Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. 

Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.

Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.

Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g.

Narodila se malá prasátka divoké mamince bachyni...tady se myslivče postarej o klid v lese, pokud je někdo zvedne - uhynou v mrazu...!

Já nemusím, já už ho vidím.....

#Sele prasete divokého, Černá zvěř - bachyně, záleh, Les, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě,

Slaniska. V lese je zpravidla nejefektivnější a nejlevnější použití jednoduchých dřevěných korýtek (žlábků). Tyto umístit tam, kde se zvěř nejraději zdržuje.

Srneček v zimě na krmelišti

Zvěř potřebuje sůl v průběhu celého roku, ale hlavně na jaře

To proto, anebo právě proto, aby po zimních měsících, na živiny chudších, mohla doplnit zásoby nerostných solí v těle, dále proto, že snižuje nežádoucí následky přechodu od suché potravy zimní k šťavnaté jarní.

 Potom také, že zvyšuje chuť k jídlu, povzbuzuje trávení, zlepšuje výměnu látek a tím zdraví a odolnost a v neposlední řadě, že jako pochutina zvěř láká a často ji udržuje na stávaništích, kde se zvěři sůl podává.

   Zvěř bere sůl jen tolik, kolik potřebuje, sama tedy instinktivně pozná množství, které jí stačí a v dávkování si tedy nebere příklad z člověka.
   Zvýšený význam má předkládání soli tam, kde je půda a s ní celá vegetace chudá na nerostné látky, jakož i tam, kde hodláme zmírnit škody způsobované na lesních i polních kulturách. Spotřeba soli se řídí jakostí paši, podle níž klesá nebo stoupá a stupňuje se za počasí suchého i mokrého. Proto je třeba pečovat o zásobování zvěře solí po celý rok - ale hlavně na jaře.

   Slaniska

 V lese je zpravidla nejefektivnější a nejlevnější použití jednoduchých dřevěných korýtek (žlábků). Tyto umístit tam, kde se zvěř nejraději zdržuje a to jak do míst letního, tak i zimního pobytu. Nejobvyklejší náplní korýtek je "pěchování" směsi soli se žlutou hlínou, řádně prosetou, bez kamínků, střídavě ve slabých vrstvách posypaných solí a dobře utlačené.

Zvěř dává přednost zemině uležené, důkladně prosáklé do nejmenších částeček, před zeminou čerstvou. Nejobvyklejším způsobem je "pěchování" směsi soli se zeminou v poměru 1 : 5 až 1 : 4.   Možno tak činit stejně dobře ve formě kusové soli podávané různým způsobem - bez příměsí jiných látek nebo ve formě krystalické, anebo jako lisované cihly takové směsi (lizy).

   Které zvěři je třeba sůl předkládat?   Veškeré! Je všeobecně známo, že spárkatá zvěř navštěvuje slaniska velmi ráda a sůl v každé formě intenzivně bere. Také zajíc, který lízat "neumí" (nemá k tomu potřebný jazyk) si velmi rád pochutnává na dřevěných, solí řádně prosáklých korýtkách, která pozvolna mizí a bývají doslova i s obsahem sežrána. Spárkatá zvěř tedy zužitkovává obsah a zajíc (i králík) nádobu. Zajíc ohlodává korýtka až tak druhým a třetím rokem, až když jsou pořádně solí prosáklá. Čerstvá, nová, mu moc nechutnají.
V těchto starých, často už "taktak" držících se pohromadě, je zbylý obsah z podzimu brán srnčím, hlavně z jara, velmi dobře, snad ještě lépe, než ze slanisk čerstvě připravených.

Nejčastěji se solné kameny umísťují v pařezích (pokud možno zdravých), mezi dvojáky, sevřeny ve vidlice i jinak.
 Zde je na místě upozornit, že nezná-li zvěř tento způsob, zničí časem tyto solné hroudy déšť - pokud je ještě předtím nesesbírají lesní nenechavci, pro svá domácí zvířata. Je to způsob nehospodárný, nekontrolovatelný, neboť kusy soli zmizí často nezužitkované.
Velmi vhodnou a oblíbenou formou jsou lizy kůlové. Ať už pahýl stromku nebo kůl zaražený do země (vše oloupané) musí být svisle provrtaný, aby pojal bohatou nálož soli, a od něho šikmo dolů odbočující slabší vývrty rozdělené na všechny strany tak, aby silný roztok, který se tvoří působením vlhkosti, stékal po celé ploše kůlu k zemi. Ideální je umístit nebo zpevnit prostor pod kůlem a vytvořit tak jakési korýtko. Takové lizy tak ráda navštěvuje veškerá zvěř, která olizuje stékající solný roztok nebo vykrystalizovanou sůl - tuto nejraději i vyhryzává i vyzobává solí nasycenou zeminu.

Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Příroda a myslivost

Pěkný záběr zvěře v zimě v údolí

#Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Příroda a myslivost,

Myslivecký posed v zimní krajině je opuštěný

Myslivecký posed v zimní krajině je opuštěný  (by pavel kysela)

Srncům začíná narůstat paroží - ovlivňuje kvalitu parožení, mimo kvalitní potravy, bohaté na minerální látky, i sluneční svit.

Po shození starých parůžků, prakticky okamžitě, začíná proces, který umožňuje růst nového parůžku. Po shození se odkryté pučnice zakryjí blankou a přerostou kůží.

Srnci na sněhu koncem zimy

Na pučnici se začnou vytvářet další vrstvy kostní tkáně, takže pučnice po každém shozu zesílí, zvyšuje se jejich objem a současně se sníží jejich výška, protože při shazování předchozích parůžků horní části pučnic se odlomí s parůžky a podílejí se na tvaru pečeti. Nově rostoucí paroh můžeme pozorovat již v lednu, jeho kompletní růst končí většinou v dubnu, po celou tuto dobu je překrytý jemnou pokožkou se srstí (lýčím) a postupně parůžek kostnatí. Kromě ústrojných látek se v něm hromadí minerálie, hlavně fosforečnan vápenatý, ale často i jiné látky, které se vyskytují v teritoriu, které srnec obývá.

Důležitým činitelem, který ovlivňuje kvalitu parožení, je mimo kvalitní potravy, bohaté na minerální látky, i sluneční svit.

#Lovy fotoaparátem, Srnčí zvěř, Fotografie z myslivosti, Otázky z myslivosti, Shozy, Zvěř v zimě

Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání. Jak na to?

Lišák a Lankasterka  sociální sítě

Je třeba osvojit si a dodržovat mnoho loveckých zásad,

 ke kterým patří: vytrvalost, trpělivost, klid, pohotovost, pozornost, znalost povětrnostních podmínek revíru a lokalit v nichž se lišky rády zdržují či střídají

 Hlavní podmínkou pochopitelně je správné a věrné napodobení vábení, čili zaječího naříkání. Pošetilý je ten myslivec, který se domnívá, že je to přece tak jednoduché a že si hned z prvního lovu přinese pěknou kmotřičku. Takový lovec je velice naivní a dopouští se na sobě velkého omylu. Lov vábením totiž vyžaduje mnoho odříkání, už jen proto, že je prováděn hlavně v zimních měsících, kdy opanují kruté mrazy a je hodně sněhu.

Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře v době jejich říje, toku apod. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání, kdy mají prázdný žaludek, tudíž hlad. V tom je ten zásadní rozdíl.  
O vábení můžeme hovořit tehdy, napodobujeme-li hlas matky volající svého potomka, či hlas srny vábící srnce v době říje. Vábíme-li samce, např. při jelení říji, předstíravým hlasem protivníka, nelze, podle mne, mluvit o vábení, nýbrž příhodněji o "dráždění" probuzeného pohlavního pudu a o vystupňování žárlivosti na domnělého soka. Lišku tedy vábíme, lépe "lákáme" napodobováním naříkavého hlasu zajíce, nebo imitovaným "myším pištěním". Tyto zvuky lišku velmi zajímají, což se dá vysvětlit tím, že obě zmíněná bezbranná zvířata se stávají častou kořistí naší škodné, ba jsou takřka jejím denním chlebem.
Každý myslivec jistě někdy slyšel hlas naříkajícího zajíce. A právě toto naříkání je třeba si zapamatovat a dobře osvojit. K tomu musíme být tedy vyzbrojeni především důkladnou znalostí vábené (lákané) zvěře, vedle dobrého sluchu rozeznávajícího různé zvukové odstíny, na jejichž správném napodobení záleží celý zdar vábení. Smysl pro správné a rychlé využití dané situace je rovněž na místě. Tedy podle zásady: "Být v pravý okamžik na správném místě". Věrné vábení (lákání) si nejlépe osvojíme od toho, kdo ho perfektně ovládá a měl již v tomto směru lovecké úspěchy.

 Kromě těchto faktorů hodně závisí na druhu vábničky. V daném případě na druhu zaječího vřeštidla. Mně se nejlépe osvědčilo vřeštidlo kovové (cínové), které výborně napodobuje zaječí naříkání. Ale také ostatní vábničky, třeba dřevěné, typu "Hubertus", či dřívější "Faulhaber" splní svoje poslání, pokud to pomocí nich dovedeme. Tedy dobré vřeštidlo je jednou z hlavních podmínek úspěchu, neboť nesmíme zapomínat, že chceme s jeho pomocí přelstít šelmu krvelačnou, úskočnou, chytrou, nedůvěřivou a velice opatrnou. Okolnost, že se dají lišky přilákat vábením (lákáním), potírají prý jejich výše uvedené charakteristické rysy a dokazují tak omezenost jejich smyslů.   Kdo se už jednou pokusil ulovit lišku vábením (lákáním) sám se přesvědčil, kdo je chytřejší, zda on, či ta "omezená" liška. Pokud tedy nezvládneme práci s vřeštidlem, potom můžeme v lese vyluzovat či pět různé árie zaječího utrpení. Lišky se nedočkáme, jenom všechno v tomto směru pokazíme.

 Já jsem vždy napodoboval naříkání napadeného zajíce tak, že jsem při vábení (lákání) moduloval potřebný tón dlaněmi. Zprvu silněji a pak slábnoucí, jako by žalující. Pohyboval jsem při tom hlavou na všechny strany, aby klam byl přirozenější. To proto, že doráží-li na zajíce nějaký predátor, zajíc nesedí ztrnule, nýbrž hází sebou na všechny strany, či se snaží vetřelci uniknout. Nejen to. Zároveň tímto klameme lišáka vzhledem k místu, odkud se vřeštění ozývá. Lákání lišky tedy není možné vtěsnat do nějakých předem daných pravidel, musí být ale věrné, ne dlouhé, tedy takové, jako jsme slyšeli v přírodě. Tam, kde se vřeštidla používá častěji, nedoporučuji pokoušet se o přilákání lišky tímto způsobem. Je jí to všední, např. jako každodenní klekání, které slyší z nedaleké vesnice. A nepodaří-li se nám po určitém čase lišku přilákat a ulovit, pak neztrácejme naději, neboť staré pořekadlo zní: "Finis koróna opus". Jen dodržení všech pravidel, které jsem uvedl na počátku, "růže přináší" v podobě pěkné zrzky. Snad milého dárku pro svou manželku či milenku.

 Lišku můžeme lákat dvojím způsobem. Buďto jsme přesvědčeni, že některá houština je jejím oblíbeným stávaništěm a odtud se ji snažíme vylákat, nebo jsme se s ní náhodou setkali mimo dostřel V případě, že nás nezpozorovala a my nemáme dostatečný kryt, abychom se k ní přišoulali, pokoušíme se ji přilákat blíže vřeštidlem. To ale jen tehdy, je-li daleko. Jinak je lépe přilákat ji pomocí myší píšťalky. Nesnažme se lákat u nor, je to zbytečné, Je-li liška uvnitř, pak vábení neslyší a poblíž nory se o lov a zvířecí zvuky nezajímá.

Chceme-li lákat lišku s úspěchem, vyhledáme si místa, kde se ráda zdržuje, tedy takové lokality u nichž jsme si tyto předpoklady již dříve ověřili. K těmto místům potom přistupujeme vždy s dobrým větrem, potichu, tak abychom byli dobře kryti a měli nejlepší podmínky pro výstřel. Vzdálenost k takové houštině by neměla být větší než do padesáti kroků, neboť do jejího okraje se liška připlíží a dlouho jistí.   Předpokladem je tedy dobrý vítr, spolehlivý kryt a věrné vábení (lákání). K tomu se nejlépe hodí posed nebo kazatelna, na které je možno se pohybovat, dále různé záštity, které jsme si již dříve připravili, prostorové metry dřeva a pod.

   Pokud jsme všechno toto zvládli, připravíme se k ráně. Zavábíme, jak to jen nejlépe umíme a pečlivě pozorujeme celé okolí. Hlavně bez zbytečného pohybu! V případě, že liška na vábení nepřišla, lákáme ji asi po pěti minutách znovu, což 3krát, až 4krát opakujeme. Nepřišla-li ani potom, pak buď v leči není, nebo lákání v zasněžené houštině neslyší. Opustíme proto v tichosti stanoviště a odebereme se na jiné potencionální místo a tam zkoušíme lákání obdobným způsobem.

  Někdy kmotra přiběhne přímo proti nám, jako zběsilá. Snad proto, že je příliš hladová, či jde o lišku mladou, nezkušenou. Obě tak zapomínají na svoji opatrnost a to se jim nevyplácí. Pak to chce jen rychle a přesně zamířit a úspěch je zaručen. Je-li to možné, nestřílejme na lišku do protivky, neboť tato rána nebývá vždy jistou. Vždycky však buďme připraveni na druhou ránu! Liška je příliš tvrdá a obratná, unikne nám často takřka "pod rukou". Obyčejně však, díky své vychytralosti a nedůvěřivosti, se přiblíží jako duch, dlouho jistí a nezpozoruje-li noc nebezpečného, snaží se nás obejít velkým obloukem s cílem navětřit nás. Sází vše na vítr. V těch místech bývá zpravidla mimo dostřel a navětří-li nás, pak rychle, jako blesk zmizí. Proto je nutné, chování lišky neustále sledovat a podle toho jednat.

Často se stává, že na vábení (lákání) nepřijde. Za to přilétne káně i jiní dravci, kuna, tchoř, jezevec, v ojedinělých případech, i to se mi stalo, divočák. A to má člověk plné ruce práce. Na všechny tyto situace musíme být vždycky připraveni. Jako první jsou nad našim stanovištěm denní policajti lesa, sojky. Ty, jak nás spatří, ztropí pokřik, který je slyšet po celém lese. Nic si z toho nedělejme, naopak, svým jednáním jen zvýrazňují tu skutečnost, že se v daném prostoru opravdu něco neobvyklého děje. Rozptylují, ale hlavně ještě více dráždí lišku, která sedí někde v okraji houští a čeká na dobrou pochoutku.
A kdy je k vábení (lákání) nejlepší doba?   Rozhodně tehdy, kdy má liška pěkný zimní kožíšek. Řádný myslivec si nechává lov škodné zpravidla na zimu, kdy je kožešina cenná. Ale je-li to pro redukování nutné, lze tohoto lovu použít s úspěchem v každé době, za bezvětří, kdy chumelí, za svitu měsíce atd. Já jsem rád vábíval k večeru. To liška bývá hladová, je v pohybu a hledá něco dobrého "na zub".

Jan Sommer
photo by ‎Milan Harangozó‎


#Liška, Honili myslivci, Vábení, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Doby lovu zvěře, Jak na to?, Lankasterka, Úspěšný lov, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, 

Krmeliště pro vysokou Skupinka jelenů různého věku Webkamery Estonsko!

Krmeliště

#Krmeliště pro vysokou zvěř Polesí Strzalowo Polsko Skupinka jelenů různého věku Estonsko webkamery

V myslivecké péči o srnčí zvěř hraje zimní krmení velmi důležitou roli. Srnčí zvěř, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě.

Srnčí zvěř v zimě

Ztížená situace pro srnčí zvěř nastává často zejména v závěru zimního období a počátkem jara, neboť v této době u ní dochází 

v důsledku intenzivnější látkové výměny a větší pohybové aktivity k stále většímu nárůstu potřeby energie. Zhruba od druhé poloviny února se u starších srnců postupně začíná projevovat počátek teritoriálního chování, zatímco u mladých kusů (srnčat) nastává po zimní přestávce opět intenzivní tělesný růst a u dospělých srn začíná hrát zvýšenou roli postupující březost.

V této době má srnčí zvěř zpravidla většinu tukových zásob již spotřebovánu a proto je výhradně odkázána na příjem potřebné energie v potravě.

Její nedostatečná dostupnost za nepříznivého počasí během konce zimního období, zejména při pozdní sněhové pokrývce, způsobuje nejen časté úhyny, a to zejména mladých a zesláblých jedinců, ale má za následek značné zhoršení kondice přežívající zvěře. Zvlášť negativně se to projevuje u březích srn, jejichž kondiční stav má velký vliv na pozdější vývoj srnčat. Proto je potřebné, zejména s ohledem na zvýšenou potřebu živin u srnčí zvěře počátkem jarního období a nutnosti její dostatečné adaptace na přirozenou jarní potravu, aby období krmení nebylo příliš brzy ukončeno. To je jedna z nejčastějších chyb, které se myslivci v praxi dopouštějí.

Krmivo je třeba na jaře předkládat na krmelištích tak dlouho, dokud jej zvěř pravidelně přijímá.  

Srneček v zimě

Z toho vyplývá, že pokud má krmení srnčí zvěře plnit svůj účel musí začít včas a nemělo by být ukončeno dříve, než zvěř sama přestane přijímat předkládané krmivo. Fyziologické zvýšení potřeby energie v organizmu srnčí zvěře na přelomu zimního a jarního období však neznamená, že by v této době mělo být měněno složení předkládaných krmiv ve prospěch energeticky bohatých složek. Přesné bilancování živin v krmné dávce je potřebné u vysoce produkčních domácích zvířat, ale není nutné ani prakticky proveditelné u zvěře žijící ve volnosti.
 Naopak je třeba důsledně upozornit na to, že pokud zvěř předkládané krmivo dobře přijímá, je na něj navyklá a má na jeho složení přizpůsobenou mikrofloru trávicího traktu, pak je jakákoliv jeho změna spojena vždy s určitým rizikem. Jednak má za následek sníženou stravitelnost přijatých živin do té doby, než se mikroflora trávicího traktu na nové složení potravy dostatečně přizpůsobí. Kromě toho může příjem krmiva, na které trávicí trakt svým mikrobiálním složením není dostatečně přizpůsobený, vést k rozsáhlejším poruchám procesu trávení. Pokud přitom nedojde k tak závažným narušení zdravotního stavu, že by měly za následek výrazné průjmy nebo dokonce úhyny jednotlivých kusů zvěře, pak nemusí být negativní vliv změny krmení vůbec ani zjištěn. Zvláště když je nově předkládané krmivo zvěří od samého začátku dobře přijímáno.

V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že chuťová atraktivita krmiv a ochota, s jakou je zvěř přijímá, nejsou v žádném případě jediným rozhodujícím kritériem pro posouzení jejich vhodnosti z fyziologického hlediska.

#V myslivecké péči o srnčí zvěř hraje zimní krmení velmi důležitou roli. Srnčí zvěř, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě.

Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě,

Zajíc polní

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. 

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou,
vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt....

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice.

Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt.

V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.


#Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě, 

Zima pro zvěř, Krmelec, Krmítko, Krmeliště černé zvěře-kamery, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Krmeleček v zimě je vizitka myslivce...

Pokusme se krmná zařízení navštěvovat pravidelně, minimálně jedenkrát v týdnu. Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního sena.

Postupně snižujeme dávky jadrného krmiva, neboť zažívací trakt spárkaté zvěře je již v období "odpočinku" a fyziologicky dochází ke zpomalení metabolismu. Nadměrné množství energeticky bohatého krmiva není zažívací trakt v tomto období schopen zpracovat, dochází k překyselení žaludku a k závažným zažívacím potížím. Pokud jsme nezačali s přikrmováním včas a zvěř si v průběhu podzimu nestihla připravit adekvátní tukové zásoby energie, není to už možné napravit.

Za nejvhodnější jadrné krmivo pro toto období lze považovat oves a plody lesních dřevin (bukvice, žaludy, kaštany). Zásadně se vyvarujeme přikrmování spárkaté zvěře pšenicí a pšeničnými šroty s vysokým obsahem lepku. Dužnatá krmiva předkládejme zvěři čerstvá, v menším množství a pravidelně. Dbejme na to, aby také drobná zvěř měla dostatek potravy v zásypech či krmelcích.
Při vyšší sněhové pokrývce  (samozřejmě po dohodě s vlastníkem pozemku) odhrnout sníh z ozimů, aby se zajíci, bažanti a koroptve dostali k zelené potravě.  V prosinci dokončujeme plán lovu spárkaté zvěře. Udělejme maximum, abychom vše řádně stihli do poloviny prosince a dopřejme zvěři v období Vánoc klid. Časté rušení jí v zimě neprospívá. Přichází o tukové zásoby, stresuje se, což má za následek nejen zvýšené riziko úhynu, ale také škod na lesních porostech.

Prosincové obnovy využijeme k obeznání černé zvěře před společným lovem a také k lepšímu seznámení se s honitbou a jejími "obyvateli" . V prosinci pokračují společné lovy na bažanty a zajíce. Nezapomínejme při nich především na bezpečnost. Již mnohokrát se stalo neštěstí vlivem odražených broků od zmrzlé půdy.


#Krmelec, Krmítko, Krmeliště černé zvěře-kamery, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, 

Krmeliště a krmelec v Estonsku (kamery), Krmelec, Krmeliště černé zvěře-kamery, Krmítko, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Krmeliště a krmelec v Estonsku  (kamery)

Na snímku pravidelné zásobování krmeliště černé zvěře v Estonsku.

Krmení lesní zvěře v zimě

Když napadá sníh a zvěř se nedostane ke keřům a stromkům, je třeba začít s přikrmováním. Myslivci krmí zvěř hlavně senem, ale důležité jsou i obiloviny, které nahrazují jaderné a dužnaté krmivo.Také lidé mohou přispět a nosit zvěři například žaludy, kaštany a jablka. Pozor na brambory a chleba. Brambory po rozmrznutí hnijí a chleba vlhkem nabobtná a stává se z něj kaše. Toto krmení je dobré dávat dolů pod krmítko.
Každé krmítko musí být zastřešené a má korýtko.

V českých lesích se používají krmítka vysoká, protože krmíme převážně zvěř srnčí a jeleny.

Nízká krmítka jsou pro zajíce a bažanty, kteří se ale ve větším množství vyskytují hlavně na Moravě. Zvěř se pase ráno a večer. Krmení doplňujeme dle potřeby během dne.

Důležitým doplňkem je sůl, která se dává buď do děr v pařezech nebo pod krmítko ve zvlášť k tomu upravených kostkách.

#Krmeliště a krmelec v Estonsku  (kamery), Krmelec, Krmeliště černé zvěře-kamery, Krmítko, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě 

V krmelci by měl být takový objem, který bude kvalitnější než tráva.Trávu srnčí prakticky vůbec nekonzumuje ani v největší nouzi...

Vysoká v zimě na sněhu...

Přirozená potrava srnčí zvěře v zimě sestává z listí ostružiníku, zelených bylin a letorostů a kůry dřevin. 

V nouzi může převládat jehličí, které ale není příliš atraktivní a ukazuje na to, že prostředí je málo úživné. Trávu srnčí prakticky vůbec nekonzumuje ani v největší nouzi - na rozdíl od jelena dá přednost jehličí, což lze pochopit při hlubším zamyšlení o rozdílech mezi těmito specialisty. V krmelci by proto měl být takový objem, který bude kvalitnější než tráva, tedy např. seno z luk bohatých na byliny, jetel apod., letnina z bylin a listnatých dřevin, siláž, případně jadrná krmiva vhodně smíchaná s objemnými, aby došlo k naředění obsahu škrobu a snížilo se riziko acidózy.

 Nejjednodušší je použít plevy nebo nařezané seno. Obojí je dostupné u zemědělců.

#Krmelec, Krmítko, Vysoká zvěř, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, 

Divoké sele, novoroční prasátko, sele prasete divokého v zimě. Sele prasete divokého, Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese.

Prasátko...a zima (prohlédněte ve zvětšení)

#Sele prasete divokého, Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese

Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, Fotografie z myslivosti, Krmelec, Myslivecká zařízení, Myslivecké vánoce, Příroda a myslivost

Zima a myslivec u krmelce (jesliček)

#Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, Fotografie z myslivosti, Krmelec, Myslivecká zařízení, Myslivecké vánoce, Příroda a myslivost

Prase divoké patří mezi všežravce. Spektrum jeho potravy je velice široké a jeho rozsah je závislý na lokální potravní nabídce. Z výsledků analýz obsahů žaludků vyplývá, že hlavní složku potravy představují obilniny, které se vyskytovaly ve všech sledovaných oblastech v rozmezí 20 – 90 %. Tato složka se nacházela jak ve vegetačních, tak i v nevegetačních obdobích. Tato skutečnost je dána značným a hlavně plošným pěstováním obilnin v zemědělství a také používáním obilnin při zimním přikrmování zvěře.

Druhou nejčastěji se vyskytující složkou jsou kořínky s oddenky, které se objevují také ve všech oblastech. Divoká prasata ráda prorývají půdu, proto se kořínky často stávají jejich potravou spolu s různým půdním hmyzem, semeny a houbami. Při procházkách za hledáním potravy se divoká prasata pasou na lukách či pastvinách. Proto nemalé procento potravy tvoří luční tráva, v zimním období seno.

Spolu se zelenou pící přijímají i různé části bylinek. Tyto rostliny často obsahují více látek (dusíkaté látky ) prospěšných pro růst a vývoj organizmu.
Živočišná potrava ve všech oblastech byla tvořena především savci (Mammalia). Tato skupina je zastoupena převážně hlodavci.

#Fotografie z myslivosti, Krmelec, Myslivecká zařízení, Myslivecké vánoce, Příroda a myslivost, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, 

SRNČÍ ZVĚŘ V ZIMĚ, Zima, mrazy a hlad v lese. Stanoviště a klid v lese. Tepelně izolační vlastnosti zimní srsti.

Srnčí zvěř v zimě na sněhu

Zimní srst srnčí zvěře,

skládající se z tlusté vrstvy dlouhých krycích chlupů a husté vlnovité podsady, má vynikající tepelně izolační vlastnosti a zabraňuje výrazným ztrátám tělesného tepla i při vysokých mrazech.
 Zvláště silná vrstva zimní srsti se nachází v oblasti hřbetu, boků a v okolí obřitku, kde krycí chlupy dosahují délky 5 až 7 cm. Jejich průměrná tloušťka se přitom pohybuje mezi 0,2 a 0,3 mm. Naproti tomu u letní srsti, která je podstatně kratší, činí průměrná tloušťka krycích chlupů pouze 0,1 mm. Vynikající tepelně izolační vlastnosti zimní srsti jsou dány nejen její značnou hustotou a většími rozměry chlupů, ale také jejich zvláštním vnitřním uspořádáním. Srnčí chlupy se skládají v průřezu ze tří vrstev.

Největší z nich je vnitřní dřeňová část, která je hustě prostoupena provzdušněnými komůrkami a kanálky. Tento dutinový systém s velkým množstvím uzavřeného vzduchu v dřeňové části chlupů má díky nízké vodivosti tepla izolační účinky.
Vysoký stupeň vnitřního provzdušnění zimní srsti se projevuje i na její nízké hmotnosti. Zimní krycí chlupy mají i přes svou značnou délku a tloušťku podstatně menší hmotnost než krycí chlupy v letním období. Za extrémně nízkých teplot může být ochranné působení srsti před chladem v případě potřeby ještě dodatečně zvětšena pomocí reflexního vztyčení (zježení) chlupů. Zvýšené množství vzduchu mezi vztyčenými chlupy má za následek dodatečné podstatné zlepšení jejich izolační schopnosti.

  Jak dobře je srnčí zvěř v zimě chráněná před ztrátami tělesného tepla lze vypozorovat ze skutečnosti, že při hustém sněžení na její srsti napadaný sníh prakticky vůbec netaje.

Při nepříznivých klimatických podmínkách, zejména vysoké sněhové pokrývce, se srnčí zvěř pohybuje pouze minimálně a po většinu doby zůstává na omezeném prostoru. Upřednostňuje přitom stanoviště, která jí poskytují zároveň maximální pocit bezpečí, ochranu před nepříznivým počasím a lehce dosažitelnou potravu. Nezbytným předpokladem je ale dostatek klidu.

  U opakovaně vyrušované zvěře se zvyšuje spotřeba energie nejen zvýšenou pohybovou aktivitou, ale i v důsledku nepřetržitého udržování organismu v stálé únikové pohotovosti. 

Pokud srnčí zvěř má na svých stanovištích klid, ochranu před nepříznivým počasím a dostatek vhodné potravy, je její akční prostor během zimního období velmi malý. U vhodně umístěných krmelišť se stálou nabídkou atraktivní potravy se zdržuje neustále v jejich bezprostředním okolí, často dokonce pouze v okruhu několika desítek metrů.

V takovém případě může správně prováděné zimní krmení posloužit k omezení nebo dokonce úplnému zabránění škod nadměrným okusem.

Jak dlouho tato zvířata mohou ještě žít ve svobodě? #černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě

Srna

#černá zvěř, Ze života černé zvěře, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Žít ve svobodě

Žít ve svobodě, je druhá část filmu o zvířatech v jejich přirozeném prostředí, od zimy do zimy, jako jeleni, srnci, divoká prasata a lišky. Tlak člověka na přírodu je větší a větší jako doprava, lov a volný čas tak, jak dlouho tato zvířata mohou ještě žít ve svobodě?

Jeleni a srnci přebarvují do zimní srsti a končí jelení říje. Zima a hlad v lese. Vysoká zvěř, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě

Jeleni a srnci přebarvují do zimní srsti, končí jelení říje....

Srnčí zvěř je věrná svému stávaništi

 krátkodobě ho mění jen kvůli lepší potravní nabídce, klidu apod. Srny dále vodí svá srnčata, zaučují je na denních příhodách, chrání je před nepřáteli a jsou zárukou toho, že mladý, nezkušený dorost přečká obtížné zimní období.

V našich podmínkách hlubokého sněhu po několik zimních měsíců totiž žádné srnče bez matky zimu nepřečká. Tehdy přichází vhod nedoceněná pomoc myslivců. Zima může mít u nás dvě nebo i více obtížných kritických fází, které tato zvěř musí prožívat.

Bývá to vždy po napadnutí velké vrstvy čerstvého sněhu anebo po slabém přimrznutí povrchu navlhlé silné vrstvy sněhu, který neunese tenké spárky běhů srnčí zvěře. 

Především mladá zvěř, pokud není včas odvedena starší srnou do nižších poloh nebo nemá přístup ke krmelci, trpí velkými ztrátami. Obtížně se pohybuje, je snadným terčem pro pytláky, toulavé psy a lišky. Těžko překonává terénní překážky, mantinely u silnic a břehy vodních toků.

Tehdy dochází k největším ztrátám. Dalším obdobím, které může mít kritický dopad na srnčí populaci, je přechod ze zimní na jarní zelenou potravu. 

Zvěř po přečkání zimy, kdy přežívá z vlastních tukových zásob a převážně z ohryzu a okusu dřevin, případně je přikrmována u krmelců, se náhle po několika měsících půstu dostane na vzrostlejší trávu či na ozimé obilí, přesytí se jimi a v průjmech uhyne. Podobný stav mohou vyvolat i dietní chyby při přikrmování v krmelcích např. celým zrním ječmene nebo pšenicí, zmrzlou vyhozenou siláží ze statků apod. Všem těmto situacím lze zabránit a předejít tím, že srnčí zvěř je v zimním období navyklá na přikrmování, kromě sušené letniny, kterou již v předjaří málo přijímá, i dužnatým krmivem a hlavně ovsem nebo i obilným šrotem s otrubami a plevami (v poměru cca 1 : 1), kterými zvěř nikdy nepohrdne a toto krmivo vždy zabrání tomu, aby se v období náhlého přechodu stala riziková, nezvyklá, potrava převažující a předejde se dalším ztrátám, hlavně na mladé zvěři. 

  Takto neoslabená zvěř přečká za pomoci myslivců lépe těžké zimní období a zdravá vstupuje do jara, očekávaného období hojnosti potravy, spojeného s tvorbou paroží, přebarvováním, pokračujícím vývojem plodů u srn.

#Čas lásek jelenů, Jelen (Red Deer), Jelení říje, Vysoká zvěř, Zima a hlad v lese, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě, 

Vzpomínka na les plný sněhu. Příroda umí kreslit bíle i zeleně. To je zima i hlad. Pro zvěř v době nouze přichází dobrý myslivec...

Příroda umí kreslit bíle i zeleně. To je zima i hlad. Pro  hladovou zvěř v době nouze přichází
 dobrý myslivec...s hodnotným krmivem až do lesa, třeba na lyžích...

#Srnčí zvěř, Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Myslivecká zařízení, Krmelec, Krmeliště pro vysokou, 

Zvěř v zimě. Daňci na sněhu. Rádi se fotografují! Obzvlášť mají - li prostřeno!

Daňci v zimě mají zakrmeno dobře. Tady hlad nehrozí!