Srnčí zvěř v létě a biologický rytmus. Sluneční záření a melatonin. Melatonin je působek, který účinně synchronizuje řadu biologických rytmů.

Srnčí zvěř (mladý srnec) v létě objektivem Pavla Kysely

Sluneční záření působí na metabolizmus živočichů dvěma cestami: přes povrch těla a přes CNS, přesněji hypotalamus.
Prostředníkem mezi slunečním zářením a hypotalamem je malá endokrinní žláza podvěsek mozkový - epifýza, uložená mezi oběma mozkovými polokoulemi nad mozkovou komorou. Její existence byla poznána již u ryb; její činnost je nejvíce prostudována u savců.
Epifýza je na rozdíl od ostatních žláz s vnitřní sekrecí ovládaná jen světlem prostřednictvím nervů. Světelné podněty zachycené sítnicí oka jsou do žlázy vedeny prostřednictvím vůlí neovladatelné nervové soustavy (její částí zvanou sympatikus). Jedním z hormonů této žlázy, uvolňovaným přímo do krevního řečiště, je hormon melatonin. Jeho množství v krevním řečišti je odvislé od světelných poměrů v zevním prostředí. Při dostatečně intenzivním světle se sekrece hormonu tlumí, za omezených světelných podmínek se naopak zvyšuje.

Proto se množství vyloučeného hormonu zvyšuje s nadcházejícím soumrakem až do maxima o půlnoci, načež pak klesá až na minimum okolo poledne.

Endokrinní aktivita žlázy podléhá i sezónnímu kolísání délky dne. Při dlouhém dni (dlouhé fotoperiodě) v létě je uvolňování hormonu nejnižší, v zimě (při krátké periodě) nejvyšší.

Melatonin je působek, který účinně synchronizuje řadu biologických rytmů. 

Zapojuje se do rytmicity spánku, který napomáhá navozovat; v zimě, kdy je jeho produkce nejvyšší během roku, se předpokládá, že působí tlumivě na výši přijímané potravy. Nejvýraznější je jeho vliv na pohlavní funkce. Postupné snižování jeho hladiny v krvi s prodlužující se fotoperiodou na jaře působí stimulačně na biologický rytmus v produkci testosteronu ve varlatech samců.
Působení melatoninu na pohlavní aktivitu samčí parohaté zvěře nespočívá zřejmě v jeho absolutní výšce v krvi, nýbrž ve snižující se tendenci ze zimního maxima. Vliv tohoto poklesu se však projevuje později, přibližně 6 týdnů po začátku poklesu u srnčí zvěře a 2 měsících u zvěře jelení. Proto za slunných dnů léta je srnčí říje nejintenzivnější, protože je minimum melatoninu; u jelenů je halasná říje za bezmračných jiter, kdy vychází slunce. Slunná jitra jsou zpravidla po bezmračné noci doprovázená chladem klesajícím z atmosféry a následnými přízemními mrazíky.

 Taková jitra doprovázená mrazíky jsou pak pokládána za optimální stimul intenzity říje. Ve skutečnosti to však není chlad, který pozitivně ovlivňuje průběh říje, ale ranní slunné nebe, které potlačí produkci melatoninu. Proto je oblačné a deštivé počasí faktorem tlumícím pohlavní aktivitu.

Melatonin se u jelenů podílí spolu s testosteronem na mineralizaci paroží a jeho následném shození.

Řepka ozimá a dopady na srnčí zvěř. V zelených listech ozimé řepky na zvířata číhá bolestivá smrt.

na zvířata číhá bolestivá smrt...

Na otravu řepkou hyne v tomto období po desítkách srnčí zvěř.


Způsobuje jim totiž slepotu, kolaps orgánů a smrt. Nejčastěji na to doplatí mladé, nezkušené kusy, které této zelené pastvě neodolají.

Srnčí zvěř shání v zimním období potravu obtížně a řepka, kterou jsou osety velké plochy polí po celých Čechách, je pokušení, kterému není snadné odolat. V zelených listech ozimé řepky ale na zvířata číhá bolestivá smrt. V řepce se nachází specifická aminokyselina, která působí jako jed na játra a na ledviny srnčí zvěře...

Řepka je pro zemědělce jistotou. Díky šlechtění je pro zvěř chutnější, ale také mnohem nebezpečnější. Na jaře se totiž hnojí dusíkatými hnojivy a nově rostoucí listy jsou plné dusičnanů. Nahnilé spodní listy, které po zimě odumírají, zase mohou obsahovat mykotoxiny. Rostlina má nízký obsah vlákniny a obsahuje jedovaté glukosinoláty.

Pro srnce je na počátku jara často jedinou zelenou potravou. Zvířatům pak přestávají správně fungovat ledviny, plíce i játra, ztrácejí pud plachosti, dochází k poruše nervové soustavy, přichází trávící problémy, dehydratace, některé kusy oslepnou a dochází k hromadnému úhynu.

...ztrácejí pud plachosti

Problém se týká především srnců, kteří se na polích vyskytují nejčastěji. A úhyn roste úměrně s plochou, kde je řepka olejka vysetá. Zemědělce není šance přesvědčit, aby kvůli úhynu zvěře přestali pěstovat ekonomicky výhodnou řepku. Od doby co stát začal podporovat biopaliva je řepka pro zemědělce jednou z nejziskovějších plodin.

Problém nastává ve chvíli kdy zvěř strádá, v zimním období let tuhých zim srnčí zvěř opravdu vyhledává žír na polích osetých řepkou.
Ve sdružení identifikujeme tyto plochy a zvážíme v jaké části honitby se nacházejí (komora, okrajová, množství ks zvěře se zde nacházející), poté například zvýšíme počet krmných zařízení které umísťujeme okolo těchto ploch. Předkládáme energeticky významná a atraktivní krmiva.

Snažíme se kolem řepky dávat krmelce, aby jsme minimalizovali případné ztráty .


#Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Otázky z myslivosti, Fotografie z myslivosti, Jaro, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Příroda a zdraví, 

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen trofej nebo maso! Prásk! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

Ulovený srnec myslivosti na FB (Martin B.B.)

Předpokládám, že víme přesně, kde se silný srnec nachází a že má při sobě srnce slabšího, který obyčejně netrpělivě očekává, až starého láska omrzí.

 Přišouláme se opatrně - dobrý vítr je hlavní věc - a po delší pauze klidu několikrát za sebou pískneme. Obyčejně přiskočí slabý srnec, kterého ovšem necháme na pokoji a hned asi dvakrát zavábíme naříkáním. To silný srnec nevydrží, okamžitě od srny přiskočí, neboť je důkladně oklamán.

 Starý srnec uviděl nebo uslyšel, jak mladý srnec přiskočil, teď zaslechne naříkání a žárlivost mu nedá, aby co nejrychleji nespěchal drzého konkurenta potrestat. Ovšem starý, již zrazený srnec, nepřiskočí okamžitě. Zastaví se obyčejně na okraji houští a jistí tam, kde stojíme. Ale když navětří nebo, což obyčejně bývá, uvidí slabého srnce i když tento, snad zrazen, odskakuje, pustí se za ním a pak je možné ho lovit.

Mně se jednou podařilo ke konci říje ulovit starého zpátečníka, který už znal všechna ta nepovedená pískání a za normálních okolností "bral roha", jak jen tu muziku zaslechl. Přišoulal jsem se tehdy kolem desáté hodiny dopoledne starým smrkovým porostem asi na sto kroků od houštiny, kde zaléhával a měl svoje říjiště. Předpokládal jsem, že bude mít u sebe srnu a někde nějakého "ministranta". Říje byla právě na vrcholu... 

Po třetím písknutí přihnal se najednou vzpomínaný mladík, zarazil se asi dvacet kroků přede mnou a jistil v tom směru, kde jsem stál. Po trojnásobném zanaříkání najednou praskot v houští a vidím, jak starý srnec přesadil přes úzký průsek, po několika skocích se zastavil, uviděl napískaného mladíka a hned se za ním hnal, až kusy mechu létaly V běhu jsem se neodvážil na něho vystřelit, neboť jsem věděl, že se vrátí ke své milence. A to se mu stalo osudným. Na vše jsem byl připraven a pak stačilo jen přesně zamířit a stisknout spoušť. Srnec zpátečník se po ráně zlomil, ale já také, protože mi třesavka, ze které jsem ještě nebyl vyléčen, řádně zahrála. Podobných případů jsem za svou dlouhou éru ještě mnohokrát s úspěchem opakoval.

Co říci na závěr? Za příznivých okolností v honitbě nestačí si koupit vábničku, a když slyšíme, že už někde u sousedů srnčí říje začala nebo podle kalendáře začít měla, jít do revíru a každých sto kroků spustit "muziku". V nejlepším případě a náhodou ulovíme slabé a nadějné srnce, ale ty staré, senilní, kterým kulička již měla dávno patřit, ty nespatříme. Platí-li přísloví: "Všechno s mírou", platí to zvláště při vábení. Předně musíme zjistit počátek říje, hlavně již zmíněný čas předříje a na vše se řádně připravit, vše řádně promyslet.

Pak ovšem podle promyšleného plánu přelstít starého srnce je pravá myslivost, je tedy třeba myslet a uvažovat. Je daleko větším potěšením zavěsit si po říji mezi ostatní trofeje jedny silné vzácné parůžky než tucet nějakých slabihoudků.

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen maso! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

#Fotografie z myslivosti, Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Srnec, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře

Srnec vidlák a opuštěná čiplenka. #Srnec, Čiplenka, Ženy a myslivost, Lovy srnčí zvěře

SRNEC VIDLÁK

Mnoho zajímavých srnců opuštěná čiplenka

mi před říjí i během ní zkřížilo cestu, ale pokaždé bezpečně odešli, protože přednost měli hosté a jubilanti našeho MS a navíc jsem chtěla konečně ulovit svou první „jedničku“, a tak pro mě byla většina srnců „tabu“. Jenže, znáte to – ti, co můžou lovit, ven buď nechodí, nebo za těch několik málo vycházek srnce nepotkají, zato já se neustále setkávala se srnci II. a III. věkové třídy a když už konečně přišel srnec mladší, byl to nadějný chovný kus...Postupem času jsem už byla smířená s tím, že druhého srnce letos již neulovím. Konec doby odlovu srnců se nezadržitelně blíží a já měla včera neodbytný pocit, že prostě musím jít ven a byla jsem pevně rozhodnutá, že je to moje poslední „trofejová vycházka“, dál se již budu věnovat jen holé a liškám...

SRNEC ŠPIČÁK

Zvolila jsem kazatelnu „Na Lomečku“ uprostřed pole, kde jsem měla obeznaného srnce. Třikrát mi ho v předešlých týdnech Diana nabídla a já ho třikrát s díky odmítla ulovit. Pak se srnec ztratil a já se včera jela podívat, zda se tam nepohybuje nějaký jiný.. Jenže při příjezdu cítím zklamání – všude kolem posedu je holá hlína, blízko je sice les, ale neviděla jsem jediný důvod, proč by z něj srnčí mělo chtít vyjít ven... Otáčím auto a váhám – mám jet jinam (ale kam?!) nebo to vzdát a vrátit se domů? Pomalu jedu zpět a vlevo registruji dva kusy srnčí zvěře..

Zastavuji, zvedám dalekohled k očím a začínám pociťovat lehký třes rukou – je to mladá srna a „můj“ vidlák...
Okamžitě pokračuji v cestě, pak zatáčím doleva, vjíždím do lesa, kde nechávám auto. Beru kulovnici a „vidličku“ a vydávám se krajem lesa směrem k místu, kde jsem je zahlédla. Jdu vlastně stejnou cestou, jako při ulovení prvního letošního srnce. Budu mít stejné štěstí?

To zatím netuším, vím jen, že musím co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji dojít k žebříku, který stojí na okraji lesa a doufat, že srnčí mezitím pomalu půjde stejným směrem. Cesta je náročná, všude je spousta suchého listí, větviček a dalších „nášlapných pastí“. Jsem už dost daleko od hlavní cesty a koutkem oka zahlédnu vlevo na poli rychlý pohyb – první kus, za ním druhý, míří přímo k lesu a pak se mi ztratí za stromy a keři. Byli rychlejší než já. Dál už tedy musím opravdu po centimetrech a když se krajem lesa mihne srnčí tělo, klesám na kolena, kulovnici zapírám do vidličky a čekám...
Srnec se lehkým poklusem blíží lesní cestičkou přímo ke mě!

OPUŠTĚNÁ ČIPLENKA

Zastaví se sotva 30 metrů ode mě, otáčí se doleva, kousek ještě popojde a pak sklání hlavu k maliníku... Znovu ho obeznávám, potřebuji mít stoprocentní jistotu, že je to on. Žádné zadní výsady ale nevidím, tak už jen čekám, až se lépe postaví.. Jenže se tak neděje, v puškohledu stále vidím jen hlavu s krkem a sotva polovinu plece, ostatní kryje silný smrk.

Najednou srnec prudce zvedá hlavu a zpříma se dívá přímo na mě.. Už nemůžu dále čekat, teď jde o vteřiny, než srnec odskočí a tak s tichým zašeptáním „Odpusť mi...“ tisknu spoušť...

Srnec se láme v ohni a se mnou lomcuje nefalšovaná lovecká horečka. Je po všem. Chvíli ještě čekám a najednou to na okraji lesa zašustí – stojí tam opuštěná čiplenka, tichounce píská a volá svého srnčího partnera...

Je velmi blízko, ale o střelbě neuvažuji ani na vteřinu, nepřipadá mi to vůči ní fér. Když odskočí, lámu z vedle stojícího mladého buku větvičku a pomalu jdu ke zhaslému kusu. Vzdávám mu poslední poctu a děkuji Dianě a sv. Hubertovi za nevšední zážitek a dobrou trofej.

Lovu zdar!

Zdroj: Erika, xchipsy.e-stránky.cz

O srnci lovu a myslivcích. Svítá. První začínají světlat závěje žlutého svízele, pak střapaté hlavičky chrastavců, na kterých za slunečních dnů poletují strakaté vřetenušky, a najednou lesní louka ožívá pestrostí.

Po ráně srnec dobře značil kotrmelcovým
 výskokem

Měsíc červen v myslivosti znamená lov na srnce - mimo jiné aktivity, jako vyhánění srn z louky a ochrana mláďat v přírodě. Je to bezesporu nejkrásnější měsíc v roce.

Neuškodí trochu si počíst z beletrie příběhy lovu a vzpomínky myslivců. Je citováno - tento příběh napsal jiný pisálek...
„Věř psovi, nevěř lidem!“ Říkával mi můj stařičký učební pán myslivosti. Přiznám se, že to první jsem si musel ověřovat dost dlouho.
Ráno jsem vyrazil ještě za hluboké tmy. Někde na štítě stodoly povrzával tichounce čermáček a Velká medvědice stála na zadních nízko nad obzorem. Než bude svítat,
musím včas dorazit na kazatelnu v rohu květnaté louky, odkud jsme včera s kamarádem odcházeli, až když se v trávě začaly rozsvěcovat voňavé svíčičky vemeníků.
 A kamarád bručel dost nevrle. Když mě zval na srnce, o kterém věděl, že by měl být číslovkou tak trochu jubilejní, zdůrazňoval, že mě posadí na louku, kde se to srnci jen chumelí. Jenže já odmítl střílet před říjí na dva šesteráky a tím jsem ho rozladil.
„Myslíš, že poplatkoví cizinci vybírají? Vedle namlátili v květnu pět šesteráků za víkend!“

„To je ovšem věc těch, kteří je vodí! Cizinci nemají žádnou zodpovědnost za úroveň české myslivosti a je škoda, že to nejde narazit na paragraf o hanobení republiky,“ bránil jsem se.
„Jak myslíš,“ rezignoval nakonec. „Taky jsem jim říkal, že když jim jde jen o prachy, mají si zřídit hampejz, tam se dá vydělat. Ale ráno s tebou nepůjdu, vybírej si sám. Snídani budeš mít v kuchyni a jestli se vrátíš bez srnce, zostudíš náš revír!“

A tak sedím na kazatelně, do svítání je přiměřeně a hlavou mi táhne všelicos. Ledacos i úsměvného. Můj přítel je perfekcionista. Stále myslivecky jako ze škatulky. Je taky lékárník, v batohu vždycky čisté hadříky na vytření úlovku, láhev s vodou na umytí, igelitové pleny, vzorně smotané řemínky a provázky.
 Přitom dokonalý myslivec, dokonalého chování, ale v něčem je nesmlouvavý. Přišel mu jednou na kachní hon host s takovou tou kšiltovkou, dneska jsou toho plné reklamy, ale tenkrát si to vozili z ciziny. Když jsme šli přes most, požádal ho zdvořile, aby mu tu zajímavou krytinu hlavy zapůjčil. Pár vteřin ji soustředěně prohlížel, a pak ji hodil do proudu! „Hele, vzal ji vítr, nebo čert!“ Zahlaholil. Pak vyndal z batohu předem připravený měkký myslivecký klobouk a klidně ho postiženému nabídl. „Abyste nám tady nestrašil...“

Jindy se objevil na honu buran v obyčejných kalhotách. Ó tempora, ó mores! Jak jsou dnes tyto kotníko-plácačky rozšířené! Když jsme se řadili před lékárnou, zmizel pan lékárník na chvilku a přinesl dětské nepromokavé kalhotky. „Nate, v lese si to navlečte. Kdybyste se náhodou po...l poteče vám to z kalhot a zavětříte nám celý revír,“ poučoval chlapa, který byl z toho tak zblblý, že to vzal a ještě poděkoval... Teprve bouřlivý chechtot ho probral. Podruhé již přišel v nových golfkách...

Srnčí zvěř v říji

Samozřejmě byl velký znalec historie a tradic a tak i já jsem se na tento lov vyštaficíroval co nejpečlivěji a ještě trpěl trémou, zda jsem něco neopomněl. Ostatně i můj strýc, blahé jihočeské paměti, si na prvního srnce v roce bral vyžehlenou košili a kravatu.

Svítá. První začínají světlat závěje žlutého svízele, pak střapaté hlavičky chrastavců, na kterých za slunečních dnů poletují strakaté vřetenušky, a najednou lesní louka ožívá pestrostí.
Na konci louky u mokřinky, porostlé náletovými smrčky, se paství dva červené kusy. Občas potřepou hlavami a nic tam nevidím. Asi holá. Jak ale zaostřím obzorku, problesknou jednomu mezi slechy bílé perličky.
 Knoflíkáč! A klasický, s růžemi a krátkými, pokroucenými lodyžkami, opravdu, jako ozdobný knoflík.

Měl jsem tehdy vypůjčenou lehkou kulovničku a neznal její účinek. Proto zamíření bylo mimořádně pečlivé. Po ráně srnec dobře značil kotrmelcovým výskokem a jak jsem rychle opakoval závěrem, u neznámé zbraně přece jen pod kontrolou zraku, oba kusy zmizely.
Na podlážce se zvedl mladý kokřík, kterého jsem vzal s sebou na zacvičení v klidné pohodě. Krásné ráno k tomu přímo vybízelo. Tak musel být nejdříve uklidněn, jako že se nic nestalo, a aby si nezvykl, že po výstřelu následuje hned akce, musel přetrpět půlku měkce nacpané fajfky.

Pak jsem mu nasadil barvářský řemen a snesl ho z kazatelny. Aby bylo všechno podle předpisů, byl pes uvázán u nízkého doubku a nástřel jsem šel ověřit sám. Chvála svatému Hubertovi! Nástřel byl zřetelně znamenaný světlou barvou a tak jsem ho zalomil důkladným zálomkem i menší slednicí, položenou rubem navrch a směřující do smrkového náletu, kde musí srnec hned zkraje ležet.
 Pes byl tedy na rozvinutém řemenu přiložen k nástřelu, o který se živě zajímal a bohatě chválen naváděn podle slednice. Zprvu se mi nějak pletl pod nohy, ale houštinku jsme prošli - a srnec nikde! Velká chyba, protože první dosledy mají být úspěšné, o čemž nemělo být podle značení i nástřelu pochyb. Znovu tedy obloukem na nástřel, uklidnit a povolit řemen.

Poplatkoví cizinci....V květnu pět šesteráků za víkend!

Pes tentokrát bez váhání zamířil na opačnou stranu do stráňky. A srnec tam ležel, zabořen v kopečcích mateřídoušky, sotva pět kroků od nástřelu! Navíc barva ve stopě byla rozstříkaná na všechny strany, ale v červenofialových kvítcích mateřídoušky nebyla vůbec vidět, ačkoliv jsem tam při hodnocení nástřelu také zběžně juknul. Vzpomněl jsem si, že když jsem vedl psa k nástřelu, táhl vysokým nosem právě do té pestře zarostlé stráňky, ale mě nenapadlo, že smrtelně zasažený srnec může jít tak daleko do prudkého svahu, byť už jen v agonii.

Než jsem vynachválil psa, ozvalo se písknutí a kamarád jde od posedu s mým hubertusem a brašnou, které jsem tam zanechal. Doma to nevydržel a přišel hned po ráně.
Když uviděl srnce, trochu se sice zaškaredil, že jako jubilejní mohl být i silnější, ale i tenhle je vlastně zajímavý, a dokonce starší, než se zdál. Když šel ke smrčkům pro úlomky, narazil na označený nástřel, kriticky ho zhlédnul a na dálku mě uznale pozdravil po lékárnicku: „Laudaris, optime!“
Samozřejmě, že všechny detaily jsem mu neřekl. Ani on si vlastně nevšiml opačně položené slednice.
Než jsem srnce vyvrhl, zalovil ve svém pověstném batohu a vytáhl trychtýř a láhev. „Říkal jsi přece, že chceš psa pocvičit na barvě, ne?“
…a tu mi také dvakrát po sobě vzorně nakapal. Tedy mému kokříkovi...


Zdroj: co vyprávěly sojky na borovici

#Myslivecká zábava, Myslivecké ráno, Srnec, Lovecký pes, Lovy srnčí zvěře, 

Happy Family, Edelherten, Veluwe. Podívejme se na šťastnou jelení rodinu a vůbec na děj v lese...

Šťastný lovec s úlovkem

What beautiful deer and the forest looks so magical and the deer are so unusual looking.
Wow it is amazing to see a pair... ....A great capture and a lovely video....