Chov hospodářských zvířat má význam pro údržbu krajiny a zaslouží si naši podporu.
V krajině jsou ale důležití i vlci jako vrcholoví predátoři.
Jejich kořistí je totiž především mnohde přemnožená spárkatá zvěř, která způsobuje citelné škody lesníkům i zemědělcům. Úkolem státu je proto vytvářet podmínky pro koexistenci pastevectví a velkých šelem. Leccos se už udělalo, chovatelé mají nárok na kompenzaci škod, k dispozici jsou stoprocentní dotace na zabezpečení stád, hledají se možnosti, jak dále zjednodušit administrativu. Cesta to není jednoduchá, zkušenosti v různých státech Evropy jsou různé. Určitě je toho ještě dost k vylepšení. Ale tvrzení, že
vlk do naší kulturní krajiny nepatří, jak slyšíme, určitě není rozumným konstatováním ani řešením. Jeleni a divoká prasata ano? Jinde v Evropě už není kulturní krajina? Ano, vlk trávu nežere.
Vlčí jídelníček tvoří z 98 % spárkatá zvěř, jako jsou jeleni, srnci či divoká prasata.
Pokud by u nás tato zvěř nebyla tak přemnožená, vlk by se po více jak sto letech takto rychle na našem území nešířil. Zkušenosti z Německa, kde mají s návratem vlků delší zkušenosti, ukazují, že v krajině je možné hospodařit a zároveň tu mohou žít i divoké šelmy. Výsledky pilotních studií zde dokládají, že vhodně zvolený a správně nainstalovaný ohradník pomůže zabránit zhruba 85 % vlčích útoků. Zabezpečení stád je tedy klíčové. Je ale třeba také férově říct, že stoprocentní ochranu v přírodě – a nikoli jen v případě vlků – nelze zajistit nikdy. Ostatně ani jinde v životě. Pro to, abychom diskusi o velkých šelmách v naší přírodě a o tom, co je pro hospodáře potřeba ještě udělat, někam posunuli, jsou důležitá fakta, nikoli mediální sdělení.
Professional Hunting Kanada
