 |
| První srnec - gratulujeme Lenko.... |
Velké dík patří mému doprovodu a nejúžasnějšímu příteli, který mi dal tu možnost si srnce ulovit a taky naší báječné dceři, která má se mnou trpělivost, toleruje mi výlety na čekanou a můj odchod na 3 hodiny vždy krásně doma prospí.
S tímto šesterákem zpátečníkem jsem se poprvé setkala přesně před týdnem. Na čekané se moc nedařilo a všechna srnčí zvěř byla od nás daleko a tak jsme se rozhodli šoulat. Průběžně jsme míjeli remízek, louku, remízek, louku, když v tom jsme uviděli šesteráka a srnu. Nechtěli jsme si je zradit a tak jsme se v polovině louky přikrčili a pozorovali až bude možnost přeběhnout na další louku. V tom jsme uslyšeli šustění trávy, ukázala jsem směr odkud to jde a v tom vyběhl paličkář a šesterák. Oba s přítelem jsme popadli svůj dalekohled a šesterák nás už bystřil. Povídám ... střílej, ten je odstřelovej... jenže jsem netušila, že přítel sleduje paličkáře, kterého jsem zase já vůbec nezaregistrovala. To bylo naše první setkání a od té doby jsem na něho nemohla zapomenout.
A protože jsem si ho obeznala, rázem mi bylo řečeno, že je můj. Přišel druhý den, druhá čekaná, už jsme věděli, kam se chodí pást. Sedli jsme na třešni a čekali. Objevil se nevytlučený roček, paličkář a čekali jsme dál. Původní plán byl střelit alespoň paličkáře....Když v tom zleva za zády slyšíme něco přicházet. Šesterák se pásl a šel blíž a blíž k nám, než jsme si ho stačili všimnout, byl od nás na 10 metrů a zastavil se přímo na 4 metry.
Bylo to neuvěřitelný. Nádherný ve zvěřině, perlené paroží a my nad ním dva metry na posedu od země.
Flinta byla pověšená na hřebíku a za zády slyším... střílej...Srnec zvedl hlavu, natočil krk a stačilo ho na něj jen střelit. Stál tam snad věčnost. Jenže strach, že je tak blízko, řemenem někde zavadím nebo udělám cokoli, mi nedovolil na flintu ani sáhnout. Když se vzdálil a zamířila jsem, bylo už na střílení pozdě. Moje šance byla propásnutá, pocity se mi střídali s naštvaností a celou noc jsem na ten okamžik, jak byl tak blízko, myslela. Třetí den jsme si ho zradili příchodem na posed a už jsme ho neviděli. Na další čekanou jsem se dostala až včera. Všechny louky byly už posečený, horko a pořád kolem nás běhali jenom zajíci. Po srnčím ani památky. Zasedli jsme kolem 19:00, přišlo půl 9 a stále nic. V tu dobu jsme už viděli třeba 7 kusů. Už nás to přestávalo bavit a chtěli to zabalit, jít domů nebo se alespoň přesunout jinam.
V tom přítel slušně řečeno říká...doprkýnka dubovýho, kdyby přišlo aspoň něco. Ale houby, kdyby jen tady ten a jdeme dom a netrvalo 5 minut a na kraji lesa, na neposečeném kraji se pásl srnec a byl to on. Přítel už měl loveckou horečku, lítalo mu koleno a třepal se. Mě přepadl divný pocit, když jsem sáhla po flintě, ale zatím to bylo stále v pohodě. Namířila jsem, ale srnec stále popocházel a ne se zastavit. Mě to přišlo jako věčnost, ale najednou se zastavil a začal o lísku vytloukat. Koukám do puškohledu a druhým okem vidím, jak mi u hlavy lítá koleno říkám...nech toho, budu nervozní a najednou BÁÁÁÁC!
Rychle jsem přebila, podívala se a srnec zůstal v ohni. Odkazoval malou chvíli a bylo po všem. Lov skončil. Až když jsme k němu přišli, poklekla jsem, abych si ho prohlédla, vzdala mu poctu a v tu chvíli to na mě padlo. Třásli se mi ruce a rozbrečela jsem se samým štěstím, jak se mi to povedlo na první ránu. Bylo to zvláštní a nádherný, až mi bylo líto, že už tam sedět a čekat na něj nebudu, protože to je na tom to nejhezčí. Ale není to poslední čekaná a mám neuvěřitelnou radost, že mi patroni přáli a nedali šanci někomu jinému.
Odhadem měl srnec 5 let, po vyvrhnutí měl váhu 21 kg a střílela jsem v 20:57 na vzdálenost 64 metrů. Byla to vrchní komorová rána, která šla přes plíce a přerazila páteř. Stříleno z cz 527 ráží 7,62x39. Zítra poputuje k preparátorovi, protože První prostě musí. Lovu zdar!
Lenka F. sociální sítě Myslivost
