SETKÁNÍ S LIŠKOU. Potichu jsem nabíjel brokovnici, zamířil jsem a cvak!

LIŠKA - Lovu zdar!

Je to jeden z nejobdivuhodnějších a nejromantičtějších výtvorů přírody. Lišky. 

Krása ladných tvarů, široké škály barev, hbitých pohybů a smyslů je vždy při sledování těchto šelem doplněná a násobená možností pozorovat jejich zajímavý rodinný život, hravost a dovádivost mláďat, něhy a starostlivosti rodičů. Pro citlivého pozorovatele přírody to nemá pranic společného s mířidly pušky. Přesto i to je při provozování myslivosti velmi důležité. Znám ty žalostné pohledy na nemocnou, prašivou lišku, která má místo oháňky ocas podobný staré lvici, nebo na ty, které se střílejí ve dne na okrajích vesnic. Taková je ale příroda - vedle úžasných krás také nemoci a nezbytný lov.
Bylo to prvního májového dne. Ten čas mám nade všechno rád a každoročně se na něj těším. Ráno bylo slunečno, ale přesto ještě pořád chladno. Jaro se tenkrát probouzelo jen velmi zvolna. Procházel jsem se kolem vodoteče. Je to takový zarostlý, nikým neudržovaný, byť kdysi částečně zregulovaný potůček. Od něj je malebný výhled na podmáčenou, rovněž po léta neudržovanou a nesečenou louku. Vpravo od ní se rozprostíralo od podzimu zaseté pole. Májový větřík mi hladil tvář a čechral vlasy, které nekryl klobouk. Přišel jsem ke zrušenému mostku, kde zůstaly jen kameny, hrubý štěrk a poškozené betonové desky.

 Chtěl jsem se podívat zda tam nejsou liščata. Byl by to pro ně úkryt jako stvořený. Přistoupil jsem blíž, sehnul se a nahlédl pod ruiny. V přítmí jsem uviděl bok vzrušeně dýchající lišky! V jejích světlech se leskem odrážel strach i zloba. Byl jsem pouze půldruhého metru od ní. Vzbudil se ve mně pud pravěkého člověka. Mít tak oštěp! Neměl jsem však u sebe nic a také jsem pomyšlení na zbytečné zmaření jejího života velice rychle zapudil. Pomalu jsem odcházel, ale stále se očima vracel na toto nevšední místo. Ušel jsem jen nějakých patnáct kroků a najednou hup! Liška hbitě vyběhla ze svého úkrytu a zmizela ve stařině, kde si byla jista bezpečným úkrytem.
Bylo to jen o pár dnů později, když jsem se k potůčku vydal znovu, ale do jiných míst. Regulace v něm tvořila nevelký zářez, v němž pilně rostou kopřivy a lemují louku s nízkou trávou. Zahleděl jsem se přes kopřivy na louku. Nikde se nic nehnulo. Přešel jsem potok, vystoupil jsem nahoru, blíže k louce a vtom se přede mnou objevila liška. Nevím, možná to byla tatáž. 

Potichu jsem nabíjel brokovnici, zamířil jsem a cvak! Ihned jsem si uvědomil svou loveckou chybu. Jako nějaký začátečník jsem zapomněl odjistit. To se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, pomyslil jsem si. Rychle jsem však nabil znovu. Měl jsem štěstí. Jako na podnosu jsem měl najednou před sebou dokonce lišky tři! První dvě, jakmile zaregistrovaly pohyb, na nic nečekaly, a bleskurychle mi zmizely v travině. Ta poslední ale mému výstřelu neunikla a zůstala v ohni.
Uběhlo pár krásných, letních měsíců. Někdy v srpnu jsem seděl na staré hrušce a trhal třešně z větví bezprostředně sousedící ptáčnice. Je to takový podivný shluk stromů s navzájem propletenými, hustými a nikým nestříhanými a neprořezávanými větvemi. Kdysi tu snad býval zárodek jakéhosi sadu. Zem pod stromy střeží úzké a vysoké kopřivy. Kde jsou třešně, jsou i lišky, ale také kuny. Na klíně jsem měl brokovnici a střežil líně zapadající slunce. Vtom se z blízkého lesa vynořila mladá liška. Byla přímo pod mnou. Věděl jsem, že se nemohu ani hnout, abych ji nezradil Napjatý jako struna jsem svíral zbraň, která však v tu chvíli byla zcela nepoužitelná. Stačil by sebemenší pohyb a lišku by nenávratně zmizela v blízkém porostu.

Ještě než kmotra odešla za svými starostmi, spatřil jsem na horizontu několik černých bodů. Nejprve jsem tomu nechtěl věřit, byl ještě poměrně skorý čas, ale přece jen - byli to divočáci! Šli mým směrem a bezstarostně ukusovali dozrávající tobolky řepky, které ještě tu a tam byly ozdobeny žlutými květy. Stočili se vlevo a mířili si to přímo na louku pode mnou. Pět lončáků a čtrnáct selat. Vedoucí bachyně začala pozorně větřit. Ostatní z tlupy vešli pod stromy, kde předtím vartovala liška. Selata nerušeně pokvikávala a vůbec si nepřipouštěla, že by jim mohlo hrozit jakékoliv nebezpečí. Neustále jsem si v hlavě poměřoval vzdálenost mezi jejich hlučným mlaskáním, křupáním pecek chroustaných třešní, které jim evidentně chutnaly a mýma z rozsochy větví visícíma nohama. Myslím si, že to bylo jen nějaké tři metry mého mlčení. Vše trvalo několik dlouhých minut. Přesně nevím. Kdo by se v tu chvíli díval na hodinky. Potom rudl pomalu odešel do přilehlého lánu téměř přezrálého ječmene. Bylo ještě docela světlo, bezvětří. Že by jim vadil pach lišky, nebo snad přece jen cítili moji přítomnost? Kdo ví...
...já však vůbec nepochybuji o tom, že se na pokraji května do těchto míst opět po roce vrátím.

Zdeněk ŠVANCARA