 |
| Hra za stromem |
VEČERNÍ PŘÍBĚH MYSLIVCE
Kostrbatou cestu přesadila liška. Škaredá, oškubaná, s pololysou oháňkou a mordou připomínající bulteriéra zmizela opět ve vysoké trávě. Ustaraná fena nesla mladým hraboše. Kymácení klasů řídké srhy připomnělo spuštěné domino. Jejich hra končí pod košatým javorem v kraji lesa. Zřejmě v některé za starých štol bude nora, jež ukrývá malá liščata.
Je sotva znatelná pěšinka v podrostu starčeku a kapradí. Mezi horskými pastvinami zvenčí nenápadný les je ve svém nitru opravdovým skvostem. Jako by byl malou pohlednicí do minulosti. Javor, smrk, buk i zbytek jedlí stojí tu pospolu tak, jako kdysi ve většině jesenických hvozdů. Stromy, jež zde přežily století nebývalého rozmachu a zkázy, stojí rozvážně, mohutnými kořeny vklíněny v skalnatém podloží, z něhož se kdysi snažil člověk dobývat vzácné nerosty. Sílu k životu berou ze svých padlých předků. Snad právě skála je tím důvodem, proč tento porost nepřeměnil dosud člověk - hospodář k obrazu svému.
Pěšina se stáčí kolem první štoly. Je prázdná, jak dokazují hromádky starého listí před vstupem do skály. Ale kousek dál, za padlým kmenem jedle, se něco hnulo. Lišče. Klidně odchází kapradím, mizí za terénní vlnou. V těch místech je další štola. Menší a skrytější. Že by nora byla tam? Tři vyježděné vsuky dávají jasnou odpověď. Kolem je klid. Chvíle čekání za mohutným kmenem smrku nic nepokazí.
Netrvá to ani půlhodinku. Ze spodního vsuku vykoukne černý knoflík liščího nosu. Temné místo ve starém lese rázem ožívá. Na skále nad norou během chvíle si hraje pět liščat. Honí se mezi kořenovými náběhy dvou mohutných buků, sjíždějí po vyježděné skluzavce před noru, mizí v jednom vsuku a vybíhají z jiného. Jemné čenichy nenechají bez povšimnutí kdejaký kámen či list kapradí. Jedno z liščat již obratně myškuje v řídkém starčeku. Tlumené myší písknutí dokazuje úspěch mladé šelmy. S hlodavcem v mordě pak sjíždí úspěšný lovec před noru a mizí v ní následován třemi chtivými sourozenci. Jen jedno z liščat se nenechalo unést pískajícím hrabošem.
Je sotva znatelná pěšinka v podrostu starčeku a kapradí. Mezi horskými pastvinami zvenčí nenápadný les je ve svém nitru opravdovým skvostem. Jako by byl malou pohlednicí do minulosti. Javor, smrk, buk i zbytek jedlí stojí tu pospolu tak, jako kdysi ve většině jesenických hvozdů. Stromy, jež zde přežily století nebývalého rozmachu a zkázy, stojí rozvážně, mohutnými kořeny vklíněny v skalnatém podloží, z něhož se kdysi snažil člověk dobývat vzácné nerosty. Sílu k životu berou ze svých padlých předků. Snad právě skála je tím důvodem, proč tento porost nepřeměnil dosud člověk - hospodář k obrazu svému.
Pěšina se stáčí kolem první štoly. Je prázdná, jak dokazují hromádky starého listí před vstupem do skály. Ale kousek dál, za padlým kmenem jedle, se něco hnulo. Lišče. Klidně odchází kapradím, mizí za terénní vlnou. V těch místech je další štola. Menší a skrytější. Že by nora byla tam? Tři vyježděné vsuky dávají jasnou odpověď. Kolem je klid. Chvíle čekání za mohutným kmenem smrku nic nepokazí.
Netrvá to ani půlhodinku. Ze spodního vsuku vykoukne černý knoflík liščího nosu. Temné místo ve starém lese rázem ožívá. Na skále nad norou během chvíle si hraje pět liščat. Honí se mezi kořenovými náběhy dvou mohutných buků, sjíždějí po vyježděné skluzavce před noru, mizí v jednom vsuku a vybíhají z jiného. Jemné čenichy nenechají bez povšimnutí kdejaký kámen či list kapradí. Jedno z liščat již obratně myškuje v řídkém starčeku. Tlumené myší písknutí dokazuje úspěch mladé šelmy. S hlodavcem v mordě pak sjíždí úspěšný lovec před noru a mizí v ní následován třemi chtivými sourozenci. Jen jedno z liščat se nenechalo unést pískajícím hrabošem.
Usedlo na bobek před norou s jakýmsi tesklivým výrazem ve světlech. A právě v tu chvíli se prodral mezi mraky šikmý sluneční paprsek a skrz husté koruny stromů si našel cestu, aby pohladil malou šelmičku a umocnil tak nevšední atmosféru večerního lesa. I jeden ze sourozenců malého samotáře se nechal vylákat, a přidal se do skvěle narežírované scény. Paprsek zhasl jako by mu došla baterie, na les se snesla sprcha deště bubnující do listí buků a javorů. Území kolem skály osiřelo. Skončilo nevšední představení. Nevšední pro člověka, skrytého pozorovatele a vetřelce, všední však ve stálém koloběhu života v přírodě.
Z lesního hřebene protějšího kopce vyrostla matná duha. V okraji smrčí zavrávoral kmínek maliníku. V témže místě vyrostla dvě srnčí slecha. Našponované plachty se otáčí v půlkruhu a snaží se zachytit zvuk, který by nepatřil do večerního ticha v podhůří. Je klid. Na louku vystupuje srna. Krásná, ušlechtilá, přeopatrná.
Z lesního hřebene protějšího kopce vyrostla matná duha. V okraji smrčí zavrávoral kmínek maliníku. V témže místě vyrostla dvě srnčí slecha. Našponované plachty se otáčí v půlkruhu a snaží se zachytit zvuk, který by nepatřil do večerního ticha v podhůří. Je klid. Na louku vystupuje srna. Krásná, ušlechtilá, přeopatrná.
Dlouze jistí. Musí. Život malého srnčete, jež bojácně vystupuje za ní, je tak křehký. Dvojice stojí v louce jen pár kroků od smrčiny. Srna nervózně uštípne lístek svěží trávy a opět jistí. Ze strnulého postoje se otáčí a následovaná potomkem mizí v porostu. Je slyšet zvuk motoru. Tak proto ten rychlý návrat do bezpečí.
Na horizont se vyhoupne auto. Někdo jede na čekanou. Škodovka vyjíždí ze silničky a hustým pažitem pastviny se probíjí k lesíku. Je již šero, nelze poznat kdo vystoupil z vozu. Matná silueta se ztrácí pod žebříkem kazatelny. Je jedno, kdo to je, ale proč jede autem až téměř ke kazatelně? Proč jede na lov až za šera? Jsou různí myslivci jako jsou různí lidé. Snad těch dobrých a opravdových je víc. Na nich záleží, zda se budou opakovat překrásné večery v našich revírech.
