 |
| Střílet se dá. Muflon vyloženě pózuje, ale nechce se mi. |
Mufloni! Jak je to dnes všechno jiné. Sestupujeme dále do údolí.
Průvodce má svůj dalekohled, já jen unavené oči a zaměřovací dalekohled na kulovnici, ale teď vidím první já. Proti nám jde úzkým údolím beran. Je ještě daleko. Muflon opatrně obchází vývrat, je jich tu plno a na tom před námi si opírám pušku. Dívám se přes zaměřovací obrazec, je to asi sto padesát metrů, muflon klidně paství a staví se ideálně bokem. Náhle za ním přejde přes světlinu další beran a mně se zatajil dech. Je mnohem mohutnější, silné toulce končící na úrovni světel se mu na hlavě spojují. Ten by byl, šeptám průvodci, ale vím, že ten jen hlavou naznačí ne. Přece nám nestřelíte nejlepšího berana. Na scéně se objevuje další kus, nejslabší. Nejbližší muflon si snad říká o ránu, ale já ho už vidím jinýma očima. Zdá se mi mladý. Máme dobrý vítr, jsme ve skrytu za vývratem a tak se dohadujeme.
Není špatný. Znovu se dívám přes osnovu zaměřovače a váhám. Střílet se dá. Muflon vyloženě pózuje, ale nechce se mi. Konečně se otáčí zádí a mizí vpravo v lese, za ním ten mládenec a nakonec přejde rychle kapitální beran. Asi jsem měl střílet. Taková možnost se znovu nenaskytne. V lese se šeří již zcela zřetelně. Přijde ještě jeden, do třetice, a to bude ten pravý. Zdeněk mlčí. Co by ten Pražák ještě chtěl? Vím, že utěšuji jen sám sebe. Měl jsem střílet, nenaštval bych průvodce. Dnes jsme skončili. Co bude dál? Zdeněk se jistě pochlubí, že mne přivedl k jisté ráně. Jak se na mne budou dívat ostatní lesáci? Jdeme bezstarostně, ani se už nedívám, dojmy dne se mi v myšlenkách vracejí. Zvoral jsem to. Náhle Zdeněk prudce zastavuje, vidím to také. Jsme v ústí nočního údolíčka a v něm od nás odbíhají dva kusy.
Muflonka a muflon. Pak se oba zastavují, ale to už ležím s připravenou puškou. Muflon se staví bokem. Střílejte! On to snad slyšel a odbíhá. Převaluji se v trávě, abych ho viděl v mezerách mezi stromy, ale beran se staví naostro přímo proti mně. Je to přes sto dvacet metrů a jeho hruď je na hrotu zaměřovače neuvěřitelně úzká. Na spárkatou se na ostro nestřílí. Pečlivě zaměřuji. Znám riziko. Mezi přední běhy výše. Tam je srdce a komora. Jsem rozhodnutý. Prásknutí výstřelu se vracelo v ozvěnách. Oba mufloni odcházejí klidným mírným poklusem. "Chybil jste. To přece už nemělo cenu střílet. Stál úplně čelně proti nám." V hlase je výčitka. Ani nevím, jak jsem se zvedl ze země. Za těchto podmínek chybit se může stát každému, ale právě proto jsem neměl stisknout spoušť. Průvodce má pravdu.
Jdeme se podívat na nástřel. Neumíme už určit místo, kde stáli. Mám na sebe vztek. Všechno jsem podělal. Díváme se oba směrem, kam odešli. Na hřebenu strže se objevila silueta. Muflonka! Vždy udělá několik kroků a pak se zastavuje a otáčí hlavu zpět. Ona čeká. Kde je beran? Okamžitě jsem pochopil, že jsem nechybil. Šero houstne. Nevíme, jak odešli z nástřelu. Rozdělili jsme se a jdeme směrem, který jen tušíme. Je to zlé. Vědomí, že je tu někde postřelený beran nás oba zneklidňuje. Ne, tak jsem si to nepředstavoval. Padla na mne únava. Vyčerpán se naposled rozhlížím. Zítra sem musíme se psem, teď už je to beznadějné. Tak daleko přece nemohl jít. Zdeněk je ještě nade mnou, už jsme se dlouho neviděli. Kousek ode mne v protisvahu ještě rozeznávám bělavé poleno břízy. Ale všude kolem jsou jen buky. Bojím se uvěřit. Pískám, Zděnda sestupuje z protisvahu. "Vidíš to poleno?" Ani si neuvědomuji, že jsem mu začal tykat. A pak slyším vysvobozující hlas. "To je von!"
Beran odešel s prostřeleným srdcem asi dvě stě metrů a pak padl jako podťatý. Najednou je únava pryč. Vystřelenou nábojnicí jsme zajistili zvěřinu proti divočákům a liškám. S traktorem přijedeme až ráno.
