 |
Rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran.. a za ním další.. a další |
Odjíždíme o půl druhé
na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí nezdálo a můj průvodce povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran.. a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“ Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnou ránu a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“ a spřádáme plány na další čekanou..
S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk. Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – tedy zvěř s delším krkem = není to prase. Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran.
Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně naširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachna dokonce zalehne.. Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..
Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…
Zdroj: Erika - xchipsy.estránky.cz
