 |
| Obora Opočno ilustrační fotografie |
Parforsní hony
Při parforsním honu psi sledovali stopu zvěře čichem, jeho průběh byl proto pomalejší a terén pro jezdce i koně náročnější. Houf lovců proto jezdil převážně buď krokem nebo cvalem. K takovým lovům byli proto chováni i
speciální honební psi, na které se kladl požadavek práce ve smečce, dokonalý exteriér, poslušnost a dokonalý čich. Z Francie přišli
parforsní psi do Anglie, kde křížením vznikla plemena
beagl a anglický foxhound. Tato plemena se následně šířila Evropou jako parforsní psi.
Původ parforsních honů je třeba hledat ve středověké Francii, již ve 14. století nebo dříve. Zde dostala původní jezdecká štvanice nové slavnostní a okázalé formy. Před parforsními hony se organizovaly
štvanice. Při štvanici se používaly
smečky chrtů, sledující zvěř zrakem. Proto měly štvanice rychlý spád a bylo je možno pořádat převážně v rozvinuté a přehledné krajině. Velká obliba těchto štvanic vedla postupně k tomu, že se organizování štvanic dostávalo i do náročnějšího terénu, který ovšem vyžadoval jinou organizaci lovu a kladl daleko větší nárok i na sportovní kvalitu koní. Účast společenské smetánky mu také začal měnit požadavky na ústroj účastníků, pravidla honu a lovecké signály oznamující trubkou.
Průběh honu:
Tři až čtyři týdny před začátkem honu se konala cvičení pro koně a psy. Jezdec vláčel před smečkou jelení běhy a psovodi opakovaně stavěli smečku na stopu a cvičili ji. Do smečky se vjíždělo na koních a psi se tak naučili před koněm uskočit a vyhnout se mu. Psům se nikdy neublížilo. Cvičný hon se konal vždy mimo oboru.
 |
| Obraz psí smečky na stopě |
Za ranního šera vyjeli
objezdníci (pikéři) obeznat zvěř – většinou jelení. Následně mohla být smečka přivedena do obory a nasazena na čerstvou stopu. Poté určil vedoucí honu, který jelen bude loven a kde bude sraz – meet. Na smluvené místo se pak dostavili všichni účastníci honu – vrchní lovčí, psovodi se psy, podkoní s náhradními koňmi a nakonec i společnost lovců. Majitel panství převzal na místě srazu hlášení vrchního lovčího a vydal pokyn k zahájení lovu –
vytlačení jelena. Polootevřené lovecké kočáry ( chaise) zůstaly na místě a v nich sedící dámy sledovaly dění. Psi navedení na stopu, lovci nasedli na koně, rozjeli se do půlkruhu a v kroku hledali jelena. Psi totiž často ztráceli stopu, museli být svoláni do smečky a nasazeni znovu.
To někdy trvalo delší dobu, kterou jezdci využívali k občerstvení a přesedlání koní. Hon tak často trval 5 až 6 hodin. Když byl jelen dostižen a obklopen smečkou psů, přeťali mu objezdníci na zadních bězích šlachy a vybraný vzácný host mu poté dal poslední záraz. Lesem zazněla fanfára HALALI, ohlašující konec lovu.
Účastníci lovu stáhli pravou rukavici, tasili tesáky a provolávali za zvuku fanfár halali. Následovalo obřadné zakončení honu a byl vzdán hold ulovené zvěři. Při návratu na sídlo panství jeli vpředu objezdníci se smečkou, za nimi vrchní lovčí, pak majitel panství s hosty. Následovaly kočáry a valník s uloveným jelenem. Teprve na hradu nebo zámku byl odtrouben konec honu.
Z honu v průběhu 19. stol vznikly první dostihy. Dnešní vzpomínkou a oživování loveckých tradic je také pořádání jízd Huberta – patrona lovců, kdy si jezdci vyzkouší své jezdecké umění a koně v jízdě krajinou po stopě lišky, kterou představuje jezdec s připnutým liščím ocasem na rukávě.
