Vydra říční. Milé zvířátko, čilý a rychlý lovec. Fotografovi neposedí do objektivu. Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci.

Vydra

Vydra říční (Lutra lutra) se vyskytuje v celé Evropě, Asii, Africe a na některých ostrovech (Tchaj-wan, Japonsko).

V současné době se na našem území odhadují stavy vyder (podle různých zdrojů) v rozmezí 1600 - 4000 ks. Z důvodu zhoršujícího se životního prostředí, lovu pro kožešinu, pytláctví, zhoršování kvality vody a potravní nabídky, došlo v minulém století téměř k jejímu vyhubení. V roce 1984 se u nás jejich stavy pohybovaly pouze v rozmezí 300 - 400 ks. Se zlepšujícími se životními podmínkami se jejich stavy postupně zvyšují.

Vydra má protáhlé válcovité tělo o délce 40 - 70 cm a hmotnost 8 - 10 kg. Stavba těla je přizpůsobena životu ve vodě. Nosní a ušní otvory může uzavírat. Mezi prsty má plovoucí blánu. Tělo je pokryto krátkou, hustou a velmi kvalitní srstí hnědého zbarvení. 

Je velmi ostražitá. Kaňkuje po celý rok (výskyt latentní březosti) nejčastěji však od února do dubna. Délka březosti trvá v závislosti na době kaňkování 63 až 270 dní. Ve vrhu jsou 2 - 4 slepá mláďata, které vydra kojí. Mláďata dospívají ve druhém roce života a osamostatňují se.

Vydra obývá různé typy vodního prostředí potoky, řeky, rybníky apod. Na březích si vyhrabává jedno trvalé a několik přechodných doupat, ze kterých je výjezd přímo do vody. Je to samotářský živočich s převážně noční aktivitou. Lovecké teritorium si značí hromádkami trusu na viditelných místech a jeho velikost může být až několik desítek kilometrů.

Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci. Na zvěři jsou škody minimální.

Vydra, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Příroda a zdraví, Vzdělání a příroda

ZE ŽIVOTA ČERNÉ ZVĚŘE, #Příroda a myslivost, Lov ve svobodném světě, #Srnčí zvěř, Instinkty a pudy, Rodinou skupinu vytváří v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let.

Srnčí

Individuální život zvěře 

je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem.

U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc. Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu.

Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře. 

Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. U vlka má pár víceletý charakter.

Skupina  srnců v březnu

Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). 

U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Tlupa černé zvěře v zimě

Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům.

Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.
Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě.

Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tišeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat. Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.

Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

Lasice hranostaj

Lasice hranostaj

Lasice hranostaj (Mustela erminea)

 se vyskytuje v Evropě od polárního kruhu až po Pyreneje od nížin až nad horní hranicí lesa.

Celková délka těla se pohybuje okolo 25 - 30 cm, proutku 10 - 12 cm. Hmotnost této lasice se pohybuje okolo 0,12 - 0,30 kg. Samci bývají o třetinu těžší než samice. Zbarvení těla má kaštanově hnědé, vespod bílé. Konec je proutku vždy černý. 

Na zimu hranostaj přebarvuje do bílé zimní srsti. Je to živočich s denní i noční aktivitou. Velmi dobře plave a šplhá. Doupě si upravuje v hromadách, škvírách apod. Kaňkuje dvakrát ročně na jaře a koncem léta. Při páření v létě dochází k utajené březosti a mláďata se rodí na jaře příštího roku. Počet mláďat v jednom vrhu bývá 4 - 7.

Hlavní potravou jsou myši, hraboši, ptáci, hmyz, divocí králíci a zajíci. V myslivosti nepůsobí vážnější škody.

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata

Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy 

I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. 

Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.

A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě

Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě

Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.

 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.

Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

Srnčí zvěř na kraji lesa počátkem jara #Srnčí zvěř, Příroda a lidé, Příroda a myslivost

Srnčí zvěř na kraji lesa počátkem jara

#Černá zvěř, Způsoby lovu a historie, #Kančí steaky, #Lovecké právo, #Lovecké stezky, Čekaná, Divočák

Les a ráno myslivce

PRASE DIVOKÉ a MYSLIVOST

Prase divoké je jedním z druhů zvěře, kterým naše dnešní krajina vyhovuje a početné populace prasat se v posledních letech staly pro mnoho našich honiteb doslova záchranou mysliveckého hospodaření, kdy zajišťují 95 i více procent veškeré ulovené zvěře. Pro mnoho honiteb je prase i jediným druhem velké spárkaté zvěře, a pokud by došlo k výraznějšímu propadu v jeho úlovcích, znamenalo by to doslova katastrofu, protože by jednoduše nebylo co lovit.

Trvale rostoucí úlovky prasat proto výrazně formují podobu naší myslivosti a jejich lovu je věnována značná pozornost, o které svědčí např. množství zateplených kazatelen a všudypřítomných „hromad“.

Ve většině honiteb navíc dosud nemusíme řešit problémy s neúnosnými platbami za škody zemědělcům, ani nehrozí sankce státní správy za překračování normovaných stavů. Z hlediska možností lovu prasat se tak dnešní doba dá nazvat blahobytem, který se dá porovnat snad jen se středověkem, kdy ovšem lovili jen vyvolení. 

Proto si jen málokdo z myslivců připouští, že prase je druhem, který vedle mnoha přínosů může i ohrožovat stabilitu mysliveckého hospodaření.

Bohužel je mezi námi už jen málo pamětníků, ale určitě stojí za připomenutí, že ještě před čtyřiceti lety bylo ulovení prasete v mnoha honitbách svátkem. V té době ovšem naše myslivost byla postavená na lovu drobné, ale co by nám zbylo dnes?Prase dnes už zdaleka není jen lesním druhem, ale natolik se dokázalo přizpůsobit dnešní krajině, že stále častěji proniká do blízkosti měst, což s sebou přináší problémy se škodami na zahrádkách, strach městských lidí z tak velkých zvířat a také tragické dopravní nehody.