Vzpomínání na lov selete v teple domova
 |
| .......sele zůstává v ohni |
- Téměř měsíc, jsme chodili na naše oblíbené místo zvané „Barandov“, na Loveckou kazatelnu kde mám vnadiště a nedaří se nám a nedaří ulovit černého rytíře.
Vždy obden založím prasečí pochutiny, abych navnadil to ideální „pekáčové“ prasátko. Přestože vnadiště prasátka navštěvují, vždy jsou o krok přede mnou. Před 14 dny se už téměř zdařilo, ale než jsem se dostal k zodpovědnému výstřelu, inverzní mlha zhatila už po několikáté můj lov. Opět jsme tedy odcházeli zklamáni z noční čekané domů.
Pak ale nastalo v těchto místech období týdenního klidu, neboť byla naplánovaná společná naháňka našeho MS a čas běžel, až do tohoto víkendu. V týdnu napadla obnova a s vycházejícím měsíčkem, který byl po úplňku, slibovaly téměř 100% lovecký úspěch.
Už když jsme po 19 hod. přicházeli s manželkou ke kazatelně, pozorujeme ve vzdálenosti 100m krmeliště a spatřil jsem v čočkách dalekohledu statného kňoura jak si debužíruje na pochutinách. Krok za krokem se brodíme v 30 cm sněhu až na kazatelnu. Kňour zatáhl do přilehlé houštiny a po usazení v Lovecké kazatelně na pohodlnou lavici nastalo ticho. Čas běží a po 30 min. vytáhlo z houštiny na vnadiště, kde jsem před 6 dny složil vlek jablek, 1 ks srnčího, které začalo spokojeně a v klidu „večeřet“. V myšlenkách si říkám, přijdou, či ne … ????
Po 75 min. sezení jsme se dočkali. Houština před vnadištěm se rozevřela a k hodovacímu stolu, který už po týdenních prasečích návštěvách poměrně hodně zřídnul, vyběhla 3 selata a bachyně, obrovská jak pultový mrazák. Neotálím, vkládám do ramene W 308 a umísťuji do záměrného kříže jedno ze tří selat. Sníh a měsíček mi přidává plus k úspěšnosti přesného zásahu na komoru.
Třeskla rána a záblesk z hlavně mne na vteřinu oslepil. Dívám se na místo, kam jsem vystřelil a sele zůstává v ohni a hlasitým projevem oznamuje zásah. Okamžitě přebíjím a přes puškohled pozoruji jeho chování. Po několika vteřinách se zvedá. Zacílím opět na komoru, na rychle odbíhající kus a střílím druhou ránu. Po výstřelu neznačí zásah a ztrácí se v houštinách, odkud před chvilkou vylezlo. Nastalo ticho. Přemýšlím, co jsem pravděpodobně „podělal“. Probírám postupně celý lov s mojí Haničkou, která vedle mne vše pozorovala dalekohledem.
Po 30 min. slézáme z kazatelny, jdeme se kouknout na nástřel a tam snad budu moudřejší. Na nástřelu zjišťuji poměrně dost barvy, ale zkušenost mi říká, že sníh dělá velké oči. Nastupuje důležité rozhodnutí. Jít se podívat za ním, či ne? Nakonec mne velká zvědavost donutí jít se za ním alespoň kousek podívat. Zkouším sledovat stopu zasněženou houštinou cca 20 m. Barvy je dost, ale prozatím končím. Napadá mě, že bych mohl celou houštinu asi ve velikosti 200 x 300 m obejít v 30 cm sněhu, zdali z ní vyběhl a pokračoval za zbytkem tlupy. Opouštíme s manželkou čerstvou a zabarvenou stopu a vracím se potichu zpět k nástřelu. Po 30 min., kdy jsme celou houštinu obešli, máme jasno. Našli jsme celkem čtyři ve sněhu vyšlapaná koryta, která byla od černé, ale barva nikde. Sele musí ležet v houštině někde uprostřed, v téměř neprostupné a obalené mokrým a těžkým sněhem.
Volám mysliveckého kamaráda a kolegu z našeho MS o pomoc s pejskem, ale marně. Pil alkohol a má doma návštěvu a se psem může přijít až ráno. Co dál…? Zvažuji možnosti, které v dané situaci mám. Je mnoho plusů i mínusů nechat dosled na ráno a nebo začít opět od nástřelu? Nakonec zalézáme znovu do houštin, asi tak jeden a půl hodiny po výstřelu. Postupuji pomalu ve světlu svítící baterky krok za krokem, mimo stopu co po sobě zanechalo. Srdce mi buší v tepu 100/200 a hladina adrenalinu stoupá. Všude je poměrně dost barvy a tím se vnitřně „ukecávám“, že to bude dobré, ale i přesto jsem ve střehu. I když lovené sele bylo malé, může být dost nebezpečné za dané situace kdy lezeme za ním místy i po čtyřech.
Každý z nás osvětlujeme baterkami dost velký prostor a hledáme a doufáme, že už na něj konečně narazíme.
Až najednou, asi po 50 m od nástřelu ho spatřím v kuželu světla baterky, kterou držím prsty a zároveň i předpažbu flinty, kterou mám připravenou k okamžitému výstřelu. Leží v tom největším „bordelu“ a ještě se „mele“ . Nadcházím ho po větru a okamžitě dostřeluji. Tím ukončuji rychle jeho život a hlavně trápení zvířete.
Přichází obrovská úleva a radost.
Manželka láme vedle úlovku větvičky na předání úlomku a ctí tak myslivecké tradice jako zkušený myslivec.
Po gratulaci přichází prohlídka selete, která vysvětluje jeho chování.
První rána (pro mne naprosto nepochopitelná) šla na spodní čelist dozadu. Druhá za plecka těsně nad páteř a třetí výstřel ukončil trápení jak selete, tak i mé. Po vyvržení nás čekala cesta zpět ke kazatelně, kde jsme nechali nepotřebné věci pro dosled v houštinách a dál k autu dlouhá téměř 1 km ve 30 cm vrstvě sněhu. Přesto, že sele vážilo 25 kg, než jsem ho dotáhl k autu, mělo snad 100 kg.
Domů jsme přijeli pozdě v noci a do brzkého rána jsme s manželkou probírali celý lov. Úlovek jsme zapili vychlazenou kořalkou, neboť jak mě učili staří myslivci, úlovek se musí zapít, dokud je zvěřina ještě teplá!
Opět jsme zakončili jeden z dalších „úspěšných“ lovů na černou zvěř.
LOVU ZDAR.
Jirka Němec, sociální sítě FB - myslivost
