Příroda a zvěř - daněk. Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie

Příroda a zvěř - daněk

Daňčí zvěř je u nás chována také v oborách. A to již asi 500 let. Do volnosti se tato zvěř dostávala z počátku únikem z obor. V posledních desetiletích je ale daňčí zvěř vysazována do volných honiteb. V současné době produkují daňci v našich oborách velmi silné trofeje, které přesahují bodové hodnoty 200 bodů CIC. Daňci ve volných honitbách tak vysokých bodových hodnot nedosahují. Je třeba se zamyslet proč tomu tak je. 

Předně je nutno říct, že daňčí zvěř ve volných honitbách pochází pouze s původních chovů daňčí zvěře, která byla chována v našich oborách.

#Dančí zvěř, Daněk, Příroda a myslivost, Les, #Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, 

Daňci začali shazovat paroží #Daněk, Příroda a myslivost, Dančí zvěř, Shozy, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie,

Daněk skvrnitý

#Daněk, Příroda a myslivost, Dančí zvěř, Shozy, Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie 

U dobře založených daňků mají druhé, popřípadě třetí parohy znatelnou růži, očník a opěrák, ukončené buď hrotem (šesterák) nebo v horní části s lodyhou rozšířenou až zploštělou, vytvářející malou lopatku, někdy vykrojenou. Toto a další paroží je pak vytloukáno v srpnu až září a shazováno v květnu, u starých daňků i v dubnu. Starším daňkům se tvoří lopaty, vznikající plošným rozšiřováním lodyh nad opěrákem. Podle síly lopaty se rozeznávají lopatkáči a lopatáči.

Daněk s třetím parožím má zpravidla tři prsty na lopatce a nazývá se lopatkáč - troják, daněk se čtyřmi prsty se nazývá párák, a s pěti prsty kořenáč, má-li daněk na lopatě šest prstů je teprve lopatáčem, a to buď slabým, nebo silným. První prstovitý výběžek na spodu lopaty, palec, je buď jednoduchý, nebo u vyspělých daňků dělený. Poslední prst na konci lopaty se nazývá hák, bývá vyvinutý až u starších daňků. Nejlepší paroží má daněk mezi 6. až 10. rokem života. Daněk zpátečník má slabé krajkování na lopatě, které přechází ve zvlněné zakončení. Ve výjimečných případech nasazuje daněk též krátký nadočník (výsadec), a to většinou jen na jednom parohu. Zrůdy paroží se vyskytují velice vzácně (parukáč), daněk bez paroží (holec) nebyl dosud zjištěn.

Dospělí daňci mají paroží rozložité, s dlouhými, pravidelně zaúhlenými lodyhami, s dlouhou a širokou lopatou ukončenou prstovitými výsadami, tzv. krajkováním, silným a zatočeným očníkem a opěrákem.

Vydra říční. Milé zvířátko, čilý a rychlý lovec. Fotografovi neposedí do objektivu. Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci.

Vydra

Vydra říční (Lutra lutra) se vyskytuje v celé Evropě, Asii, Africe a na některých ostrovech (Tchaj-wan, Japonsko).

V současné době se na našem území odhadují stavy vyder (podle různých zdrojů) v rozmezí 1600 - 4000 ks. Z důvodu zhoršujícího se životního prostředí, lovu pro kožešinu, pytláctví, zhoršování kvality vody a potravní nabídky, došlo v minulém století téměř k jejímu vyhubení. V roce 1984 se u nás jejich stavy pohybovaly pouze v rozmezí 300 - 400 ks. Se zlepšujícími se životními podmínkami se jejich stavy postupně zvyšují.

Vydra má protáhlé válcovité tělo o délce 40 - 70 cm a hmotnost 8 - 10 kg. Stavba těla je přizpůsobena životu ve vodě. Nosní a ušní otvory může uzavírat. Mezi prsty má plovoucí blánu. Tělo je pokryto krátkou, hustou a velmi kvalitní srstí hnědého zbarvení. 

Je velmi ostražitá. Kaňkuje po celý rok (výskyt latentní březosti) nejčastěji však od února do dubna. Délka březosti trvá v závislosti na době kaňkování 63 až 270 dní. Ve vrhu jsou 2 - 4 slepá mláďata, které vydra kojí. Mláďata dospívají ve druhém roce života a osamostatňují se.

Vydra obývá různé typy vodního prostředí potoky, řeky, rybníky apod. Na březích si vyhrabává jedno trvalé a několik přechodných doupat, ze kterých je výjezd přímo do vody. Je to samotářský živočich s převážně noční aktivitou. Lovecké teritorium si značí hromádkami trusu na viditelných místech a jeho velikost může být až několik desítek kilometrů.

Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci. Na zvěři jsou škody minimální.

Vydra, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Příroda a zdraví, Vzdělání a příroda

ZE ŽIVOTA ČERNÉ ZVĚŘE, #Příroda a myslivost, Lov ve svobodném světě, #Srnčí zvěř, Instinkty a pudy, Rodinou skupinu vytváří v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let.

Srnčí

Individuální život zvěře 

je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem.

U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc. Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu.

Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře. 

Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. U vlka má pár víceletý charakter.

Skupina  srnců v březnu

Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). 

U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Tlupa černé zvěře v zimě

Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům.

Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.
Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě.

Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tišeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat. Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.

Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

Srnčí zvěř na kraji lesa počátkem jara #Srnčí zvěř, Příroda a lidé, Příroda a myslivost

Srnčí zvěř na kraji lesa počátkem jara

Tip pro každého. Co by se mělo udělat?

Dovařil jsem kančí guláš a u míchání jsem se zamyslel, že si tady spousta lidí vylévá srdce, nicméně

Kančí ragů na víně

věčné naříkání ničemu nepomůže. A tak mě napadlo (protože víc hlav víc ví), že by každý mohl napsat nějaký postřeh či podnět, jak vylepšit českou myslivost, její obraz a zároveň nástin, kam by se měla ubírat do budoucna. V případě inspirativních příspěvků (o čemž nepochybuji), "vytáhnout" to nejlepší, dát tomu patřičnou formu a štábní kulturu a odeslat na MZe, ČMMJ, jako příspěvek uživatelů Mysliveckého fóra k diskuzi k novele zákona o myslivosti, která je nevyhnutelná a dříve či později přijde.
Například:
1) NE snižování minimální výměry honiteb, naopak s výhledem na úbytek myslivců (stárnutí) spíš uvažovat o zvýšení minimální výměry. Samozřejmě je to i v zájmu kvalitního chovu zvěře.
2) Zamyšlení nad "lovem" uměle odchovaných bažantů
3) Zamyšlení nad samotnou náplní myslivosti. Dnes je mnohde na prvním místě LOV, jako jakási zasloužená "odměna" za celoroční "péči" o zvěř. Myslím, že se jedná o překonanou myšlenku a je třeba nazývat věci pravými jmény. Právě díky důrazu na LOV se myslivost mnohde změnila v jakýsi chov zvěře ve volné přírodě, což odporuje i samotnému zákonu.
4) Myslivost by měla v budoucnu skloubit péči o krajinu s péčí o zvěř. Péče o zvěř bohužel získala naprosto dominantní a prioritní postavení, díky čemuž myslivost přešlapuje na místě.
5) Zamyšlení nad stavy zvěře i s ohledem na změny a možnosti krajiny.

Z jedné debaty na mysliveckém fóru...

SRNEC. Roe deer (Capreolus capreolus) Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet.

Roe deer (Capreolus capreolus) Srnec

Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem

a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil.

Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.

Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál. 

Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál. Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. 

Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání. Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa. 

Překvapený srnec

Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii. 

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště. Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.
Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.

Bohumil Lhota

#Srnec, #Lovecké stezky, Humor o myslivosti, Čekaná, Happy Days, Příroda a myslivost, 

Drobná zvěř, Koroptev, Příroda a myslivost, Otázky z myslivosti, Mateřství a péče o potomstvo, zvěř v zimě.

Koroptev polní

Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.

Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 - 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky.
V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.

Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. 

Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.

Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.

Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g.

Bachyně a selata na jaře. Les je věčně zelený #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně se selaty počátkem jara

Lov na divočáky není pro všechny a je to dost často, pokud chceme být úspěšní, i adrenalinová záležitost. 

Na začátku zimy jsem se pokoušel ulovit sele na kukuřici, moc se mi to nedařilo, a tak jsem s dobrým větrem chodil za tlupou delší dobu. Ale bachna byla chytřejší a vždy se jí podařilo unikat. Tlupu doprovázel lončák, tedy podle velikosti jsem usuzoval, že lončák, a kontroloval, zda není bachna už připravená ke chrutí. Najednou si to zamířil směrem ke mně. A tak jsem se rozhodl, že ulovím alespoň jeho. V okamžiku, kdy mě míjel asi na vzdálenost osmdesáti metrů jsem vystřelil. Žuchla kule, povalila divočáka. 

Ale v okamžiku kdy jsem přebíjel se lončák zvedl a ztěžka se rozeběhl na mě. V okamžiku, kdy jsem měl „plný puškohled“, padla druhá rána na hlavu a divočák mi setrvačností dojel po sněhu skoro k botám. Přiznám se, že když jsem volal otci mobilem o pomoc při transportu, ještě sem prý koktal. Než došel otec, tak jsem si podrobněji prohlížel úlovek. A při pohledu na zbraně se do mě doslova pustila třesavka - přede mnou ležel čtyř až pětiletý kňour, páráky jako nože! Při pozdějším zkoumání jsem doma zjistil, že má prostřelenou polovinu páteře směrem od pírka do krku, rána byla zhnisaná, někde už i zhojená. V kondici by tento kňour měl hodně přes sto kilo a na volném prostranství bych na něj určitě nestřílel. Takhle vážil ani ne šedesát kilogramů a přesto, že měl ránu na komoru na plíce mezi žebry, šel si to se mnou vyřídit.

Chodím často se psy do leče, mám jagoše a německé křepeláky. A proto vím, že je třeba ostrých psů, hlasitých a hlavně důrazných při práci jak na stopě, tak při vyhánění z houštin. Bohužel náš nynější zkušební řád je pro praktický lov k ničemu, na honičských zkouškách ochota práce na černou, tak zvaná obůrka, nemá nic moc společného s praxí. Bylo by asi dobré si uvědomit, že při stoupajícím odstřelu této rytířské zvěře bude potřeba i specialistů na naháňky, ale hlavně na dosledy. Ano tak jako dnes chceme na českém fouskovi nebo jiném ohaři práci porovnatelnou s angličany, tak bychom měli chtít po honiči důraznost, odvahu, vytrvalost, hlasitost, kvalitní nos, a hlavně jedince pevných nervů, pokud se rozhodne tyto zkoušky složit. A to napříč plemeny, ktesá se jich mohou zúčastnit.

A asi by nebyla od věci povinnost mít takového specialistu v každé honitbě, pokud loví ročně více černé zvěře, dejme tomu šedesát kusů. Protože pakliže bude k dispozici takovýto kvalitní jedinec, nebude docházet k tomu, že se nacházejí kostry zhaslé nedosledované zvěře a nebo se vůbec nedosledován poraněná zvěř.

Podle mého názoru není na černou zvěř dostatečně účinná vábnička tak, jako na jiné druhy zvěře. Ano, vím, vyrábějí a prodávají se vábničky na černou zvěř, ale mně se osobně osvědčila jenom srnčí vábnička imitující pískání srnčete. Takto jsem ulovil několik lončáků u kukuřice nebo dokonce i sele v srnčí říji.

Lov černé zvěře je také uměním, a pokud se provozuje i jinak, než sezením jen na vnadištích, je k němu potřeba vytrvalosti, dobré fyzické kondice a hlavně lovecké vášně. Ještě mi není padesát let, ale už nyní se musím někdy dost přemlouvat k vycházce hlavně ráno nebo v chladném počasí. A pokud si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem se šel do rána domu i třikrát ohřát a šel znova ven. A to jsem u nás ve sdružení skoro nejmladší a tak je to pomalu všude, kam se okolo podívám.

Přitom ulovení divočáka bylo vždy ceněno, i Bivoj byl za tento um náležitě uctíván. Proto má u mě černá zvěř neskonalou úctu a respekt a zážitky se asi nedají porovnat s jinou zvěří.

Černá zvěř má opravdu specifické životní projevy a chování, proto se jí také tolik daří v současné zemědělské krajině a nebude vůbec jednoduché se s jejími narůstajícími stavy vypořádat. A právě předáváním zkušeností nás myslivců, sdělováním si praktických poznatků, se můžeme zdokonalit v lovu černé zvěře a pokusit se zastavit expanzi stavů.

Jiří ČECH
#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Dnešní úpadek umění myslivosti je přinejmenším smutný. Myslivost lze vykonávat na vysoké profesionální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Černá zvěř Bachyně se selaty

Pamatuji ještě dobu, kdy černá zvěř v honitbě nebyla, a dobu, kdy černé bylo málo a chovala se právě tak, jak se černá chovat má. 

Bez problémů se dala celoročně lovit na šoulačkách za dne, obeznávat nebylo nutné, bachyně se držely trvale na stejném místě, a stačilo postavit střelce na ochozy, na okraji mlaziny nařídit nastoupeným honcům, ať si chvíli hlasitě povídají a černá už šla ven.

Z každého uloveného kusu jsme měli radost, řádně to oslavili a loveckých možností jsme nijak nezneužívali. Pak jsme dokonce postavili krmná zařízení jen pro černou a těšili se z toho, že je černá zvěř využívala. Pravidelně jsem jim chodil čistit kaliště od spadlých větví, no zkrátka snaha byla, aby se "prasátka" měla dobře. Cílem bylo tuto zvěř chovat. Nikoho tenkrát ani nenapadlo sedět někde u krmení a čekat na černou - ihned by byl označen za pytláka a pravděpodobně by ve sdružení skončil s tím, že jeho pověst by ho předcházela a těžko by jinde hledal uplatnění. Samozřejmě jsme se ale hlavně naplno věnovali ostatní spárkaté, zejména srnčí zvěři, a zajícům, protože bažanti už nebyli.
Kdo by jen tušil ...
Postupně se situace začala měnit. Stavy černé se začaly pěkně zvyšovat a v důsledku toho byl povolen lov na vnadištích. V myslivosti se objevilo nové slovo. Prasečkáři, tak se sami pyšně začali označovat specialisté na lov černé. Celá specializace však spočívala obvykle v tom, že se v zateplené kazatelně zavřeli na celé noci a čekali, co přijde na jejich hromadu. Vývoj však pokračoval.

Lov černé u hromad krmení nebo na naháňkách se ukázal jako velmi atraktivní, nenáročný na myslivecké umění, na znalost zvěře a jejího života a zároveň významný byl i přínos poměrně velkého množství zvěřiny. Nové byly i pojmy "moje hromada" a "moje kazatelna".

Prasečkáři se začali dělit na dvě skupiny, které se zároveň více či méně prolínaly.

Hromadáři a naháňkáři, to byly vznikající specializace lovu černé. Hromadáři se vyčlenili opravdu specifickými znalostmi a uměním. Ty znalosti a ochota se učit spočívaly v tom, jaké dobroty černé předložit, aby na jejich hromadu chodila, a chodila raději, než na jiné hromady. Mnozí se vyznačují doslova výzkumným nadáním, a stále zkouší nové a nové recepty. Umění spočívá v tom, že nelitují času a prostředků při shánění "krmiva" na jejich hromadu. V mylném přesvědčení "čím více, tím lépe" jakýchkoli kvantech, a cokoli.
Černá zvěř se postupně stává tou nejvíce a nejlépe krmenou zvěří v historii. I kvůli tomu začínají enormně narůstat stavy černé, a každoročně se dosahuje rekordní výše odstřelu. A myslivecká morálka se díky tomu také značně uvolňuje. Co dříve bylo naprosto nemyslitelné, se stává běžným, mlčky trpěným a po čase dokonce naprosto legálním. V zájmu "boje se škodami" se povolí téměř vše a oko se zamhouří ještě víc. A z lovců černé jsou rázem novodobí hrdinové.

Chybí tomu ale ještě podpůrná technika.
Skvělé optické zaměřovače postupně střídají přístroje pro noční vidění a diskuse "co na hromadu" jsou doplněny o hodnocení optoelektronických zaměřovačů. Že je to zákonem zakázaný doplněk zbraně? Přece jde o zamezení škod působených černou zvěří, tak se to přehlíží. Naháňky také postupně ztrácí své kouzlo, někde začínají nebezpečně připomínat tažení proti nepříteli. Pro vytlačení černé z mlazin se zavírají oči před jakýmikoli prostředky, petardy a dělobuchy nevyjímaje. Není divu, že se někteří stavem mysli dostávají do situace "Rambo ve Vietnamu". Proslov mnohých mysliveckých hospodářů při zahájení tomu také nepřidá - " lovíme sele a lončáka, ale pánové, u nás mají lončáci i přes 100 kg, tak neváhejte, jsme tu proto, abychom ulovili". Díky tomuto přístupu a snaze za každou cenu vystresovanou černou vyhnat z leče agresivita na obou stranách stoupá.

Bohužel právě i to ovlivňuje myšlení mnohých, a jako k nepříteli se k černé chovají, jako na nepřítele na ni myslí. Obecně je výsledek ten, že se může vlastně cokoli. Třeba i broky, jak radí někteří ti "zkušení".

Na kazatelnách se technika opět zvedá o úroveň výše, nastupují termovizuální přístroje. Odpadá řešení problému přísvitu, navíc jsou k dispozici další vylepšení, jako jsou třeba pohybová čidla, která přesně identifikují příchod jakékoli zvěře včetně určení směru, ze kterého přichází. Zařízení pro přenos zvuku z hromady jsou také běžná a navíc snadno dostupná. Takže na kazatelně zalehnout a spát, však oni si nás vzbudí, až dorazí.

Ale černá je ta nejučenlivější zvěř v našich krajích. Už dávno ví, že hromada znamená nebezpečí, a při naháňkách jsou situace, kdy neopustí kryt ani za nic. Není nutné asi zdůrazňovat, že jak lov na hromadách, tak zejména naháňky jsou pro černou velmi stresující, což samozřejmě výrazně stupňuje její agresivitu. A o to hůře.

Pokles lovecké a myslivecké morálky je neuvěřitelný, zároveň snad nikdy nebylo v myslivosti tolik švindlů. Prakticky se už může vše, a vše si mnozí vždy zdůvodní. Tím zaklínadlem je "škodící a přemnožená černá zvěř". Z dospělých kusů se obvykle udělají lončáci, to už je vcelku tradice. Že tato zvěř byla ulovena v době hájení nebo nedovoleným způsobem lovu je už každému úplně jedno. Sice nová úprava doby lovu vše zlegalizovala, ale nic to nemění na situaci.
 Konec konců, i na ty ulovené bachyně od selat se dá, jak je vidět, zvyknout. S porušováním zákona si vůbec moc starostí neděláme, třeba zrovna hromady jsou toho jasným důkazem. A vše se to samozřejmě šíří celou myslivostí. Odstřel jakékoli spárkaté na hromadách, navíc v noci také nikdo neřeší. A dalo by se pokračovat. V těch málo spolcích, kde se dbá na dodržování zákonů a především na mysliveckou a lidskou etiku a morálku se někteří neustále dožadují nejrůznějších ústupků ( = porušení zákona ) s tím, že přece to tak dělají všichni sousedi, tak proč my ne ?

Černá zvěř mohla být významným přínosem pro naši myslivost. Ta zvěř za ten vývoj samozřejmě nemůže, za ten mohou jen lidé, v tomto případě myslivci. Jsou podle mého názoru hlavní příčinou nárůstu stavů, zároveň benevolence a slabost mysliveckých hospodářů a předsedů v plné míře zapřičinila morální úpadek. Tím i oni sami musí "čarovat" v mysliveckém výkaznictví a tak vlastně to jsou myslivečtí hospodáři, kteří "musí" lhát a švindlovat nejvíc. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří začali s myslivostí zhruba v posledních patnácti letech.
Zažili totiž už jen myslivost, která dobrá rozhodně není. Je pro ně běžné využívat současné metody lovu, dojet autem pod kazatelnu, tam čekat a autem zase domů. Když se mne myslivec, který má lovecký lístek 15 let ptá, jak dokáži najít ochoz černé, jak ho vůbec poznám, a na druhou stranu má této zvěře uloveno desítky kusů, to mi nejde dohromady. Vůbec netuší, jak černá žije, na co také, když přesně ví, díky síti fotopastí, kdy a co na kterou hromadu chodí. Ale zejména jsou zvyklí hlavně na to, že k porušení zákona vlastně nikdy nedojde, jednak se to vždycky dá nějak udělat ( rozuměj zašvindlovat ), a stejně by to ani nikdo nechtěl řešit, zejména ne pak ten, který by sice měl, ale zároveň sám švindluje daleko více. Toto myšlení se nakonec přenáší na všechnu zvěř.

Chceš ulovit srnce ? No jak jinak, než mu nasypat pěkně v dostřelu od posedu hromádku ovsa. A sledovat, kdy začne chodit. Dančí, vysokou a nakonec i to srnčí - to nalovíš při nočních čekaných u hromad také snadno. Jsou honitby, kde už se ani jinak zvěř téměř neloví.
Všichni svorně naříkají, jaké škody černá dokáže udělat, a vlastně je to to jediné, kolem čeho se vše točí. A zároveň obvykle i naoko hledají cestu, jak z toho ven. Snížení stavů černé ale ve skutečnosti nikdo nechce. Chytře ale všichni úpíme, jaké to zase lány zaseli zemědělci, a jaké špatné plodiny. Pravda je ale taková, že černá pro mnohé znamená i přes snížené výkupní ceny značný přínos. Pro jiné zase možnost celoročního lovu prakticky bez omezení. A celkově je výsledek ten, že "mrtvé prase je dobré prase". Co to vlastně je a jak bylo uloveno je až druhořadé. A stavy se nezmenšují, naopak.
Často poslední dobou přemýšlím o tom, jaká by byla naše myslivost bez černé zvěře. Jistě ne taková, jak si ji pamatuji z mládí. Pokrok se nedá zastavit, a vývoj už vůbec ne. Lze jej ale určitě jinak směrovat. Věřím, že i myslivost lze vykonávat na vysoké morální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Kančí steaky, Čekaná, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Vnadiště, Ze života černé zvěře, Černá zvěř, Názory myslivců, 

#SRNEC, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře,

Srnec škůdník

Srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, 

což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické.
Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce.
 Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností.

 Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci. Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku.

Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.

#Srnec, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře, 

Srnčata zůstávají první dva týdny ukrytá v porostu a s matkou jsou jen při kojení. #Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, Srnče, Srnčí zvěř,

Srna a dvě srnčata při kojení

Srnče a srna

Srnčata zůstávají první dva týdny ukrytá v porostu a s matkou jsou jen při kojení.

Na zelenou potravu přecházejí od třetího týdne, ale kojena jsou ještě tři měsíce, někdy i déle. Pohlavně dospívají v 16. měsíci věku a dožívají se 12 i více let.

Říje je vyvolána říjnými srnami. Má-li srnec u sebe říjné srny, potom u nich zůstává. Vhodná doba na vábení srnců začíná, když většina srnců nemá ve svém teritoriu říjné srny. Srnec potom hledá říjné srny jinde a vrací se na své teritorium k jeho značkování.

Říjiště vždy určuje srna. Srnec hájí říjnou srnu před mladšími anebo stejně starými srnci a starším srncům ustupuje bez boje. Ve druhé polovině říje může dojít ke koncentraci starších srnců v místech, kde jsou ještě říjné srny.


#Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, srnče, srna

Srna a dvě srnčata ještě kojená obrázek je tu také...#Srnčí zvěř, Srnče, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srna s dvěma srnčaty (dosud je kojí)

Pravidla lovu srnčí zvěře
I. věková třída

V této věkové třídě musíme každoročně odlovit většinu srnců, kteří do chovu nepatří. Jsou to jedinci, kteří mají malou trofejovou hodnotu, což bývá nechutí myslivců k jejich odlovu. Chovní srnci I. věkové třídy musí být v prvním roce alespoň špičáky s patřičně vysokým parožím, odpovídajícím průměru chovné oblasti. Chovní jedinci mají přiměřeně silné lodyhy, silné pučnice a výšku nejméně do poloviny slechů. Je špatné se domnívat, že srnci, kteří pozdě vytloukají, jsou nemocní. Naopak, jsou-li přiměřeně vyvinutí, jsou to srnci velice nadějní. Můžeme tolerovat vady paroží způsobené zlomením parůžku, poraněním lýčí, jedná se o vady přechodné.

II. věková třída

Na výřad v této věkové třídě patří srnci s podprůměrnými, slabými pučnicemi, s podprůměrnou výškou paroží, s úzkým parožím a hlavně s parožím bez výsad, což je důležitá genetická vada.

III. věková třída

Tato třída představuje celkovou úroveň chovu a ukazuje celkovou mysliveckou práci. Za jednoho silného trofejového srnce, kterého odlovíme, musí nám v populaci zůstat 2 až 3 srnci podobní. V poměrech honiteb kolem Doupova nasazuje srnec nejsilnější paroží mezi 5 - 7 rokem. Všeobecně platí, že chovatelsky dobré srnce ponecháváme v chovu co nejdéle, protože každý dobrý srnec, i když je starý, dává geneticky dobré potomky. Při odstřelu dáváme přednost srncům škůdníkům, kteří jsou vůči ostatním značně agresivní. Dále lovíme srnce s nepravidelným parožím a podobně.
#Srnčí zvěř, Srnče, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, Pravidla lovu srnčí zvěře

Laně v lese na jaře...#Laně, Vysoká zvěř, Les, Jaro, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie

Laně v lese na jaře...

Red deer close encounter. The wether was nice and looked like Springtime after a long Winter, Beautiful to see these animals so close in Nature.

#Laně, Vysoká zvěř, Les, Jaro, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie

Jak divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky

Ze života černé zvěře

výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Někdy je problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven v den lovu, někdy rovnou pod pušku. Myslivci si vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.

Bažant obecný

Vymizení bažanta v divokém chovu

Na citelně postupující úbytek bažanta v divokém chovu reagovali myslivci jednak zvýšenou ochranou zvěře, ale především intenzivním rozvojem voliérových chovů podle schválených koncepcí s hlavním cílem: dosáhnout vyšší slovitelnost.

V souladu s tím byla budována a rozvíjena velkokapacitní střediska pro chov pernaté zvěře, která spolu s individuálními, rovněž atestovanými zařízeními k líhnutí vajec z vlastního chovu dostatečně vykrývají poptávku po jednodenních či starších kuřatech. 

S líhnutím vajec a s odchovem bažantích kuřat v praxi nejsou problémy. Myslivci to zvládají dobře, o čemž svědčí celkem vysoké procento odchovaných kuřat.  

Rozhodující jsou však další hlediska. Co můžeme celkem dobře odhadnout, je počet bažantů úspěšně se aklimatizujících po vypuštění do honitby nebo - přesněji, podíl jejich slovitelnosti. S rozvojem líhňařských středisek se vžila zásada, že tam, kde se bude do volnosti vypouštět zvěř z odchoven, se budou moci lovit i slepice. 

 Tak si myslivci sami v krátké době vystříleli spolu s "odchovanci" i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.   

Pro dosažení vyšší slovitelnosti myslivci neradi vypouštějí do volnosti dvou až tříměsíční bažantí zvěř, ale až dospělou, a to v den lovu, někdy rovnou pod pušku.
Zda je to v souladu s mysliveckou etikou a jaké přirovnání si za to vytváříme před veřejností, na to by si každý z nás měl odpovědět sám. 
Takové bažanty, zpravidla nevyspělé, špatně opeřené, bez klínů, krotké a nelétavé nemůžeme nabídnout zahraničním hostům, byť by jejich váha v prosinci již odpovídala drůbeži brojlerového typu. Nemalým podílem bývá na výřadu zastoupena zvěř bez jediného brůčku v těle, kterou seberou, jako "pěšáky", lovečtí psi. Jestliže je někdy problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven, pak můžeme mít i pochybnosti o hygienicky zcela nezávadné zvěřině. 

Pokud někteří jedinci přečkají "ve zdraví" loveckou sezonu, uloví je zpravidla brzy predátoři, především kuny a lišky. Chybí jim ostražitost, hřadují často ještě na zemi nebo nízko v keřích, neumí si zpočátku hledat přirozenou potravu a pokud přežijí do jara, mají potlačený pud hnízdění a vodění kuřátek.
Genofond takové zvěře je povážlivě narušený, za mnoho nestojí.   Poměrně vysoké procento slovitelnosti bychom si proto měli dát do souvislosti se zbytečným přikrmováním jadernými krmivy, obsluhou (pokud ji platíme) a celkovou ekonomikou takto odchované zvěře. 

Nabízí se otázka: je v našich silách a možnostech tento nepříznivý trend zvrátit tak, aby na výřadech postupně výrazně vzrostl podíl bažanta z divoké populace? 


#Bažant, Pernatá zvěř, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Myslivecká zařízení, Poslední hon, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie, Žít ve svobodě, 

Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Příroda a myslivost

Pěkný záběr zvěře v zimě v údolí

#Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Příroda a myslivost,

Odchyt pernaté zvěře. # Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Otázky z myslivosti, Příroda a myslivost, Odchyt pernaté. Jak na to?

Bažantí kohouti na sněhu

Odchyt pernaté zvěře

 Pernatá zvěř se odchytává do náhonců. V podstatě se jedná o síť 6 m vysokou a 300 m dlouhou, s oky o velikosti 52 x 52 mm. Síť se napíná na tzv. rozsochy. Bažanti nebo koroptve po nárazu do této sítě sklouzávají do jakési kapsy, vytvořené uvázáním vodicího lanka sítě ve výši 175 cm nad zemí (takových kapes může být vytvořeno i více). Pernatou zvěř, především koroptve je možno lapat také do rukávníku, do kterého je pomalu natlačována.

Dalším síťovým systémem pro odchyt pernaté zvěře, bažantů a koroptví jsou tenátka, která již také v praktické myslivosti pomalu upadají v zapomnění. Zvěř je do tenátek, která nemusí být vysoká (asi 1 m), pomalu natlačována. Tenátka jsou přitom subtilnější obdobou zaječích tenat. To znamená, že jádro (prostřední síť) má oka o rozměru 5 x 5 cm a zrcadlová síť oka o rozměru 16 x 16 cm.

Někde je doporučováno hlasité nahánění bažantů. Podle našich zkušeností se lépe uplatňovalo pomalé, ne příliš hlučné nahánění, při kterém zvěř nevzlétá, ale vbíhá do tenátek. Pro více méně individuální lov pernaté zvěře odchytem je možno použít zásyp s nastraženým podražcem. Je to síť odpovídající svými rozměry zásypu (např. 2 x 2 m s oky 5 x 5 cm), připevněná volně k rámu, který je instalován v zásypu nad krmivem, podepřený na jedné straně asi metrovou tyčkou, která je v okamžiku přítomnosti zvěře podražena zatažením za provázek.

Časově méně náročný je odchyt pernaté zvěře do vlčku (funguje například i pro odchyt městských holubů - věžáků). Jedná se o "automatickou" past. Vlček je v podstatě klec potažená pletivem nebo sítí o rozměru asi 2 x 2 m, vysoká 0,5 m. Ve stěnách vlčku jsou otvory, opatřené zavěšenými drátěnými dvířky, které jdou otevírat nadzdvižením po celé délce nebo jen v jedné části nebo dokonce s nadzdvihnutelnými jednotlivými tyčkami ze dřeva nebo kovu - samozřejmě jenom směrem dovnitř. V případě podražce i vlčku je nutno počítat s delší dobou (dny, týdny), než je zvěř začne bez podezření využívat. Pak teprve přistoupíme k vlastnímu odchytu.


# Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Otázky z myslivosti, Příroda a myslivost, Odchyt pernaté

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!

Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás

prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři…

 A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.

Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na

Lišák zátiší s lankasterkou...

svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky

Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou

let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do potoka.

 Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)

Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají.

Zvyšují se počty ulovených divočáků. 
Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant

Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016

#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Bažant obecný. Nejvíce využívaný způsob přikrmování v zimě je pomocí zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky.

Bažant v zimě na sněhu

Bažant obecný

 je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni. Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. 

Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.

Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou. Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem. Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou. Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti.

 Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.

Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování. Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště.

Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. 

Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů. 
Podle ročního období se krmná dávka mění a je možné ji doplnit pšeničnou zadinou, kukuřicí a dužnatými plodinami.

#Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Krmítko, Otázky z myslivosti, Příroda a myslivost,