České malé poměry, řevnivost a závist rudých trpajzlíků i v myslivosti
úspěšně brání rozvoji osobnosti a kultury svobodného člověka. Vesnice jsou devastované, chudé a dosud zamořené odpadky - arogancí i chemickými látkami ve stodolách i v půdě i vodě. Množství umělých hnojiv a insekticid na společných polích ani váš lovecký pes nevydrží.
-
Bezdrátový internet už se přesto šíří po chalupách i domech z cihel socialismu.
-
Jen ta hloupost a deficit českého selského myšlení trvá. Jaké děti se rodí na vesnici? Podmínky mají mizerné, výživa i výchova je v režii Husákových dětí (už maminek).
Přátelé, informace leží na webu. Učte se vidět svět jinýma očima. Nepřebírejte rozumy trpajzlíků z otlučených hospod, pivních mozolů a masojídků. Ostuda české myslivosti ještě je na pytlácké stezce.
- Svobodný svět je už dávno, moc dlouho jinde.
Učte se jazyky a cestujte...a lovte jako Tom Miranda - videa najdete na serveru YouTube a nebojte se té reklamy....záběry z lovů od Toma Mirandy nemají chybu. Na Frantu z české zaplivané hospody se pokuste zapomenout. Nebo se jednou zblázníte z povahy těchto lidí. Rudé trpajzlíky přesměrujte na východ. I s jejich internacionálou.
Lovci, kteří loví lukem, nejsou žádní patlalové co práskají ze zateplené kazatelny na plesnivou hromadu tak jak je u nás velmi oblíbené.
To jsou lidé, kteří znají zvěř lépe než většina našich myslivců, dokáží se k ní dostat na pár metrů a vysoce zvažovat zda pustit šíp, či ne. Mám v okruhu této skupiny pár kamarádů, nikdy jsem takto nelovil, ale lovecký zážitek je jistě nesrovnatelný. Opakují se dotazy na lov pomocí luku a šípů.
Co o tom víme?
Většina informací je na anglických serverech, ale názorně něco uvidíte i na videu. Pokud rozumíte trochu anglicky.
Samozřejmě, středoevropský český i německý lovec bude z neznalosti frfňat...spíš proto, že přes svoje velké panděro by lovecký luk speciál nenatáhl. Pivní mozol má sklon nepřesáhnout hranice příkopu kolem blízkého lesíka, který objíždí svým autem.
Nikde nebyl, neviděl co se děje a jaké jsou formy lovu (je to trochu i sport jako myslivost)jazyky nezná.
Jen ty vepřové jazyky pečená kolena, řízek a pivo. Vždyť do Bavorska na pivní festival je blízko a zná to z vyprávění.
Na německé myslivecké klobouky se štětkou nadává a sousedy pohrdá.
Poznámka: cituji některé názory z debaty na sociální síti...Neberte to jako poučování je dobré vědět jak to jinde chodí a proč se takto loví (dávám video, kde je vidět víc, především jak střela vypadá) některé odpovědi jsou z čiré neznalosti (nikdy to neviděli a táta je to nenaučil) jiný už něco o tom slyšel.
cituji: Tak ten lov s tím lukem, je opravdu prapodivný. To bych neprovozoval ani náhodou, ať si s tím střílejí z nudy ve Státech po prasatech na farmě, ale v myslivosti to nemá co dělat.
....Já bych zas Luk tolik neodsuzoval :) k lovu patří už od pradávna :) a pořad je to o lidech co je drží v ruce špatná ze zbraně muže mít pro zvěř stejné následky jako z luku a naopak :) ale jinak já střílím kulovnicí 7x64 a zatím jsem neměl nějaký problém je pravda že lišku na kožešinu bych s polopláštěm nestřelil, protože ji to rozbije :) a jsem názoru že člověk se muže naučit z daleko více zbraní než jen jedné když si na ně trošku zvykne a sedí mu myslím že není problém :) ae někdo se nenaučí střilet ani z jedné no :)
...Ano samozřejmě, že se luk používal odpradávna k lovu, ale jen z toho důvodu, že nic jiného nebylo, jakmile se objevila kuš, tak se lovilo jen s ní a tak dále. Z dnešního pohledu lov s lukem či kuší nepovažuji za zodpovědný lov.
...Lov lukem patří k myslivosti asi tak jako svícení lucernou, nebo ládování předovky. Předpokládám se k tomuto vracet taky nechcete... S moderním lovem nemá nic společného. Navíc nižší ranivost a tichost zbraně jsem vůči zvěři víc nefér než moderní zbraně.
...Podle Selye nelze mluvit o bolesti při šoku. Pokud vím debata byla o loveckých zbraních. Šíp jste nikdy neviděli, jen můžete sledovat ty speciální soupravy co španělská skupina používá. Taky se nikde nepíše o šoku po zásahu střelou, který ovšem naprosto vylučuje jakoukoliv debatu o tom, kdo dobře a jakou ráží střílí.
...šíp, ať je jakýkoli supr-čupr, nebude mít nikdy takovou ranivost, jako kule, která se při průniku deformuje. Když vyvrhuju ulovený kus, ať je to srnčí nebo černá, a vidím, jakou paseku to udělá na plících nebo játrech.. (často je "pajšl" doslova na vylití..) Tohle šíp prostě nedokáže. Svým způsobem je lov lukem tak trochu umění, protože ke zvěři je nutné se dostat na krátkou vzdálenost.. ale taky o to dál zasažená odchází a o to déle po zásahu zhasíná (o zásahu špatném ani nemluvím..) Nebudu v žádném případě obhajovat "blbé" rány z kulovnice, na druhou stranu - někdy prostě (byť taková rána nebyl úmysl) zvěř zhasne i po takovém zásahu, protože tlak na okolní orgány je velký, nehledě na porušení velkých cév, šoku apod. Ne nadarmo se např. říká, že "osma odpouští i horší zásahy".. V neposlední řadě je to o obrovské zodpovědnosti, která dnešním lovcům (záměrně nepíču myslivcům) chybí, přeceňují své střelecké schopnosti, nedokážou si ránu odpustit s tím, že "tak zkusím to, třeba to trefím" (tím narážím třeba na proklamované "na lišku se střílí i přes metr dříví..") V USA je lov lukem běžný, ale určitě ne z důvodu nějaké myslivecké etiky, ale prostě proto, že je to větší adrenalin. Ale my nelovíme pro zábavu nebo z nudy, naším cílem má být vždy co nejrychlejší a nejméně traumatizující usmrcení. Proto lov lukem NE.
....rozbitá zvěřina a zástava oběhu nastává pomalu, důležité je překvapení, šok. Na šokový děj z poranění i malého rozsahu se umírá nejrychleji (Selye) Zvěř zrazená dlouho utíká i s rozbitým srdcem, jde o záchrannou reakci organismu zvěře, která je obrovská...šípy mají těžké obrovské hroty, přesto větší roli hraje to překvapení zvířete z blízkosti lovce.
...Nejsem uplně proti lovu lukem i když samotného mě to neláká ale v oboře se dá aspoň napravit i špatná rána ikdyž zase kdž se podívám na utrpení zvěře nechal bych lov lukem v Americe kam asi patří a kde neví čím by už stříleli.
...Lovci, kteří loví lukem, nejsou žádní patlalové co práskají ze zateplené kazatelny na plesnivou hromadu tak jak je u nás velmi oblíbené. To jsou lidé, kteří znají zvěř lépe než většina našich myslivců, dokáží se k ní dostat na pár metrů a vysoce zvažovat zda pustit šíp, či ne. Mám v okruhu této skupiny pár kamarádů, nikdy jsme takto nelovil, ale lovecký zážitek je jistě nesrovnatelný.
....Lov šouláním a stylem, kterým loví lušičníci je oproti lovu na čekané u hromady úžasný, bohužel je to styl, který vyžaduje více než jen 2 hodiny na štontu a na leči pak 20 knedlíků se šípkovou
....Jsem proti všem nesmyslným zákazům. Takže i proti zákazu lovu mechanickou zbraní. Navíc jsem přesvědčen, že i v případě zrušení zákazu by s ním lovilo jen naprosté minimum myslivců. Proč?
1) Reálná šance něco trefit a zabít je tak do 50m. Obrovskou roli pro dobrý zásah hraje každý metr v odhadu vzdálenosti, vítr a střelba do/z kopce. Pokud si někdo myslí, že po týdnu bude Robin Hood, tak ho to rychle přejde...
2) Každý kdo zkusil střílet třeba z kladkového luku ví, že to není žádná sranda. Už jen se naučit jak ho natáhnout a v případě lovu to udělat potichu a bez prudkých pohybů... Po 20 ranách máte dost... Na nějaké plížení houštinami taky zapomeňte. Je to velké, těžké, neohrabané a pohotovost ke střelbě nula. Navíc vám 2x spadne šíp ze zakládky a zvěř je dávno v tahu. Představa někoho na naháňce s lukem je spíš k smíchu :-)
3) Pořizovací cena vybavení pro lov je srovnatelná s cenou průměrné kulovnice. Není to jen luk či kuše. Šíp třeba stojí kolem 300 Kč a není problém ho ztratit, či zničit. Většina lovců používá i dálkoměr a další doplňky a to jsme ve vybavení zase v jiné úrovni. Při neustále se opakujících dotazech: "Poraďte kulovnici do 10 tis." pochybuji že někdo bude dávat 15 za luk a 5 za šípy a příslušenství.
Přes výše uvedené loví lidstvo lukem úspěšně tisíce let, na rozdíl od kulovnic, které jsou v moderním pojetí doménou posledních řekněme sta let... Minimálně z úcty k tradici by tento způsob lovu neměl být zakázán...
Na You Tube je řada videí z lovů skupiny cazandoconarco. Zaujalo mne video na lovu kamzíků v horách. Příroda, lov, radost a únava zvěř v horách a zážitky z lovu. Rozhodně rekreace i dobrodružství a tichý lov v horách. Kamarádství především, to v myslivosti někde zaměřené ulovit co nejvíce masa neexistuje.
Jsem přesvědčen, že u bowhunting ta závist neexistuje. Je to především sportovní zájmová skupinová aktivita při lovu což českou myslivost naštěstí nepřipomíná.
Je to projev aktivitity v zájmových skupinách lovu zvěře ve svobodném světě. Čtěte dále...
Bowhunting (lov pomocí luku)
Evropa
Většina národů, včetně Dánska, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Maďarska, Finska, Bulharska a Slovinska používají luk a šíp k lovu jako lovecký nástroj moderní myslivosti. Některé evropské země, včetně Chorvatska, Německa, Irska a Spojeného království zakázali bowhunting. Bowhunting, jako je lukostřelba, byl oživen v Británii během viktoriánské éry, ale byl zakázán pro celé Britské ostrovy od roku 1960 .
V USA a Kanadě, stejně jako u jiných stylů lovu, se bowhunting řídí jednotlivými provinciemi a státy. Předpisy, často se zabývají otázkami, jako je oblast, která k lovu, jakou roční období (období) a které pohlaví a druhů zvěře může být povolen. V mnoha případech je speciální lukostřelba povolena v období vynětí půdy z produkce, pro minimalizaci rušení z pušky lovci. Kromě toho, v úsilí o maximalizaci hry oživení a výstřel lethality, Pro zajištění rychlé letality (usmrcení zvěře) jsou na to často technické předpisy, jako jsou např. minimální hmotnost pro lov velkých druhů zvěře.
Obecně většina povolení luku pro lov velké zvěře začíná koncem srpna nebo začátkem září v severních státech a kanadské provincie a něco později v jižních státech.
Nový Zéland
Organizovaný lov lukem začal na Novém Zélandu v roce 1945. Vláda Nového Zélandu reguluje bowhunting. Výroční 3 dny oblasti turnaj se koná turnaj každé narozeniny královny o víkendu na různých místech po celém Novém Zélandu. Bowhunters musí mít oprávnění k lovu na soukromém pozemku, a nemohou lovit v zemích DOC, národním parku, nebo jiné rezervy bez povolení.
Neexistují žádná zvláštní období pro bowhunters nebo pro lov se střelnou zbraní je aktivní lov lukem při společném lovu.
Austrálie
Bowhunting se praktikuje v Austrálii a na něho se konkrétně nevztahuje nařízení zákonem. Pouze u nepůvodních druhů jsou uznány jako hra australské Bowhunters asociace.
Státy Victoria a Nový Jižní Wales rovněž regulují bowhunting. Ve státě Victoria je lov regulován prostřednictvím odboru životního prostředí a udržitelný rozvoj (DSE) V Novém Jižním Walesu se to dělá ve hře Rada. V současné době neexistují žádné zvláštní předpisy o lovu v jiných zemích a územích.
Zatímco oba Victoria a Nový Jižní Wales má požadavky pro udělování licencí na bowhunters, sport je samoregulační. Australská asociace Bowhunters a místní kluby hodnotí lovce přes Bowhunter způsobilost Certificate (BPC), která je navržena tak, aby byla zvířata zabita v souladu s humánními principy.
Zdroj: sociální sítě skupiny Myslivost Facebook, videa youtube.com, en.wikipedia.org #Lovecké stezky, Lovy lukem a šípem, Způsoby lovu a historie, #Bowhunting (lovecká lukostřelba), Lov ve svobodném světě
mi před říjí i během ní zkřížilo cestu, ale pokaždé bezpečně odešli, protože přednost měli hosté a jubilanti našeho MS a navíc jsem chtěla konečně ulovit svou první „jedničku“, a tak pro mě byla většina srnců „tabu“. Jenže, znáte to – ti, co můžou lovit, ven buď nechodí, nebo za těch několik málo vycházek srnce nepotkají, zato já se neustále setkávala se srnci II. a III. věkové třídy a když už konečně přišel srnec mladší, byl to nadějný chovný kus...Postupem času jsem už byla smířená s tím, že druhého srnce letos již neulovím. Konec doby odlovu srnců se nezadržitelně blíží a já měla včera neodbytný pocit, že prostě musím jít ven a byla jsem pevně rozhodnutá, že je to moje poslední „trofejová vycházka“, dál se již budu věnovat jen holé a liškám...
SRNEC ŠPIČÁK
Zvolila jsem kazatelnu „Na Lomečku“ uprostřed pole, kde jsem měla obeznaného srnce. Třikrát mi ho v předešlých týdnech Diana nabídla a já ho třikrát s díky odmítla ulovit. Pak se srnec ztratil a já se včera jela podívat, zda se tam nepohybuje nějaký jiný.. Jenže při příjezdu cítím zklamání – všude kolem posedu je holá hlína, blízko je sice les, ale neviděla jsem jediný důvod, proč by z něj srnčí mělo chtít vyjít ven... Otáčím auto a váhám – mám jet jinam (ale kam?!) nebo to vzdát a vrátit se domů? Pomalu jedu zpět a vlevo registruji dva kusy srnčí zvěře..
Zastavuji, zvedám dalekohled k očím a začínám pociťovat lehký třes rukou – je to mladá srna a „můj“ vidlák...
Okamžitě pokračuji v cestě, pak zatáčím doleva, vjíždím do lesa, kde nechávám auto. Beru kulovnici a „vidličku“ a vydávám se krajem lesa směrem k místu, kde jsem je zahlédla. Jdu vlastně stejnou cestou, jako při ulovení prvního letošního srnce. Budu mít stejné štěstí?
To zatím netuším, vím jen, že musím co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji dojít k žebříku, který stojí na okraji lesa a doufat, že srnčí mezitím pomalu půjde stejným směrem. Cesta je náročná, všude je spousta suchého listí, větviček a dalších „nášlapných pastí“. Jsem už dost daleko od hlavní cesty a koutkem oka zahlédnu vlevo na poli rychlý pohyb – první kus, za ním druhý, míří přímo k lesu a pak se mi ztratí za stromy a keři. Byli rychlejší než já. Dál už tedy musím opravdu po centimetrech a když se krajem lesa mihne srnčí tělo, klesám na kolena, kulovnici zapírám do vidličky a čekám... Srnec se lehkým poklusem blíží lesní cestičkou přímo ke mě!
OPUŠTĚNÁ ČIPLENKA
Zastaví se sotva 30 metrů ode mě, otáčí se doleva, kousek ještě popojde a pak sklání hlavu k maliníku... Znovu ho obeznávám, potřebuji mít stoprocentní jistotu, že je to on. Žádné zadní výsady ale nevidím, tak už jen čekám, až se lépe postaví.. Jenže se tak neděje, v puškohledu stále vidím jen hlavu s krkem a sotva polovinu plece, ostatní kryje silný smrk.
Najednou srnec prudce zvedá hlavu a zpříma se dívá přímo na mě.. Už nemůžu dále čekat, teď jde o vteřiny, než srnec odskočí a tak s tichým zašeptáním „Odpusť mi...“ tisknu spoušť...
Srnec se láme v ohni a se mnou lomcuje nefalšovaná lovecká horečka. Je po všem. Chvíli ještě čekám a najednou to na okraji lesa zašustí – stojí tam opuštěná čiplenka, tichounce píská a volá svého srnčího partnera...
Je velmi blízko, ale o střelbě neuvažuji ani na vteřinu, nepřipadá mi to vůči ní fér. Když odskočí, lámu z vedle stojícího mladého buku větvičku a pomalu jdu ke zhaslému kusu. Vzdávám mu poslední poctu a děkuji Dianě a sv. Hubertovi za nevšední zážitek a dobrou trofej.
Lončák, vzdálenost asi 80 metrů, 308 Win, SB SP 11,7g.
Každý rok jezdíme "na Václava" na jelení říji
Letos to časově vycházelo velmi špatně - byli tam domluvení hosté, tudíž jsme mohli vyrazit až ve čtvrtek a nejpozději v sobotu ráno zase museli pryč kvůli závodům s koňmi.
Cesta se protáhla,dorazili jsme až kolem šesté večer a než jsme poseděli a vše co se za rok událo probrali,bylo deset hodin.. Přesto jsme vyjeli na kazatelnu s tím,že třeba přijde černá a ráno vyrazíme šoulat.. Jeleni celou noc troubili moc pěkně a v sedm ráno jsme zmrzlí lezli z posedu. Po pár krocích lesem potkáváme první skupinku vysoké-špičák,smola a laň - jak učitelka ve školce - pozorně nás na nějakých 30 kroků sledovala a k ní se tiskli čtyři kolouši (bohužel v sousedním revíru se loví "co vyleze" takže sirotci se přidali k "tetě"). Po dalších metrech přeskakuje vysokou drátěnou oplocenku samotná laň. V lese je krásně ticho,začíná se objevovat sluníčko. Šouláme pomalu dál a najednou syknu na partnera "stůj, laň!" Okamžitě zmrzneme a poměrně zblízka prohlížíme vodící laň, která už o nás ví...
Opatrně hledám mezi stromy další kusy-kolouch.. šmola.. další laň.. ááá támhle je - za stromem se objeví dlouhé očníky.. a pak celý jelen. Dalo by se lovit, ale je to mladý nadějný dvanácterák.. Za chvíli laň odvádí svou skupinku do bezpečí a jelen ji samozřejmě následuje.. Pak už nepotkáme nic.
Odpoledne spřádáme plány na další čekanou - kdyby to šlo, radši bych lovila prase, přeci jen u nás se s nimi moc nesetkám..Jdu tedy na stejnou kazatelnu jako předchozí večer, partner necelý kilometr ode mě na jinou. Vpravo je hustě vším možným zarostlá louka, pak silnice a les. Odtud údajně chodí prasata. Moc se mi tomu nechce věřit, ale už sedím. Kolem sedmé odtud přibíhá laň, za ní kolouch a následuje mladý šesterák. Další laň s kolouchem se pase vedle silnice. V osm je tma a já lezu do spacáku......
Párkrát se probudím, kouknu z okna.. nikde nic. O půlnoci zase vykouknu - nic. Pak mi to nedá, vezmu dalekohled a vidím černé boule - prasatááá! Tři větší kusy, jedna veliká bachna a několik selat.. Ani nevím kdy přišli, přehrabují se v kupce krmení a já pomalu a opatrně otvírám okno. Selata se neustále melou nebo stojí na ostro a střílet na bachyně jen proto abych měla úlovek se mi nechce.. Riskuju, že mi každou chvíli utečou ale přesto odkládám kulovnici do klína a beru znovu dalekohled. Vida, z pravé strany přibíhají další dva kusy.. Skupinka jim okamžitě uvolňuje místo u večeře a já s téměř 100% jistotou že se jedná o kňourky posazuji červenou tečku na černý kus.. Ozvěna mi vrací výstřel a z nástřelu se ozývá ryčení, které ale za chvíli utichá. Přebíjím a čekám, slyším už jen slábnoucí chroptění.
Odkládám tedy zbraň, kouřím povinou cigaretu a pokouším se dovolat na druhý posed. Asi za 10 minut posvítím baterkou - leží. Partner mezitím s kolegou sedá do auta a jedou za mnou..
Je půl hodiny po půlnoci a my stojíme nad zhaslým kňourem.. Lončák, vzdálenost asi 80 metrů, 308 Win, SB SP 11,7g.
Odjíždíme spokojeni, chtěla jsem radši prase než jelena a splnilo se...
Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g
Když mi začátkem října partner pověděl o možnosti ulovit si prvního daňka, těšila jsem se jak malé dítě na Ježíška. Radost mi trochu kazila skutečnost, že se mělo jednat o lov v oboře. Na takové lovy totiž panují různé negativní názory a i já se jimi nechala částečně ovlivnit. Kdybych jen tušila, jak mě Diana za tak malicherné předsudky vytrestá... Nejenže se mi během několika návštěv daňka ulovit nepodařilo, dokonce jsem ho ani neviděla! Teprve na samý závěr již pátého „kombinovaného“ lovu (tedy čekaná i šoulačka) jsme daňka krátce zahlédli, kterak nerušeně táhne vysokým lesem... Příležitost k lovu se ale nenaskytla, no alespoň jsem věděla, že „můj“ daněk tam opravdu je a konečně i jak vypadá. Další pokus o ulovení jsme tak naplánovali hned na úterní ráno.
Do obory vcházíme s rozedněním a pomalu šouláme k první kazatelně. Po několika desítkách metrů jsme nuceni odbočit z cesty do lesa – před sebou máme zvěř. Je to ale pouze holá, slabší lopatáč a mufloni. Sedíme pod stromy a bezradně se na sebe s průvodcem díváme – Co budeme dělat?
Nakonec se rozhodujeme pokračovat v cestě, projít lesem až k louce a jakmile bude „pořádně“ vidět, zkusit jít do míst, kde jsme daňka minule zahlédli – hledat totiž černého daňka v černém lese příliš brzy ráno nemělo smysl. Míjíme rozcestí a blížíme se k louce, když naši pozornost upoutá v dálce vlevo mezi stromy stojící muflonní beran. Prohlédneme si ho a chystáme se jít dál, náhle však vpravo zaregistrujeme tmavý kus, který vytáhl z hustých trav... Rychle k zemi, dalekohledy k očím, chvíle napětí... je to ON! Jde pomalu, ale stáčí se přímo na nás. Vítr máme dobrý, ale na světlé lesní cestě jsme nápadní jako mouchy na zdi.
Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj
první daněk se láme v ohni...
Daněk zůstává stát mezi stromy a dívá se na nás – tehdy jsem pochopila, proč se někdy tmavým daňkům říká "čerti" - jak tam stál mezi větvemi a byla mu vidět pouze černá hlava a světlejší očníky, opravdu tak vypadal... Mám svého daňka sotva na 30 kroků a nemůžu dělat vůbec nic. Bezmocně sedíme na cestě, daňka kryjí stromy, a tak čekáme, zda se někam pohne a umožní mi tak bezpečný výstřel. Uběhne několik vteřin, daněk se na místě otočí a zatáhne zpět do hustého porostu...
Rychle se zvedáme, vracíme se na nejbližší rozcestí a zkoušíme mu nadejít. Je ale rychlejší, když projdeme zatáčkou, už ho vidíme. Je tam i holá a všichni míří rychlejším krokem k nevelké smrkové houštině. Naštěstí pro nás vede cesta právě kolem ní, a tak zrychlíme i my, na jejím konci vcházíme nad cestu do vysokého lesa a kryjeme se za stromy. Pozorně prohlížím prostor pod smrčinou, čekám, že zvěř tudy projde a bude pokračovat směrem k louce... Za chvíli vidím první danělu a daňče, vybíhají ne ze smrčiny, ale až za ní a poměrně svižně – proč, to jsem pochopila až později. Následuje několik dalších kusů holé, tuším, že daněk se za nimi musí objevit každou chvíli... Konečně! Jde jako poslední a pak už je to všechno rychlé – kleknout, opřít o strom, odjistit, napínáček... Daněk je pořád v pohybu, průvodce píská, daněk nejprve nereaguje, pak ale přeci jen zarazí mezi stromy a pátravě jistí naším směrem... Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj první daněk se láme v ohni...
Jezevčička pana průvodce, která nás všech šest vycházek věrně doprovázela, už nedočkavě kňučí na řemeni a jelikož dosled není nutný, pouští ji, aby si alespoň zahlásila u kusu. Jenže milá fenka nabere sice nejprve správný směr, ale vzápětí se zuřivým hlášením míří právě k té smrčině, vzdálené sotva 30 metrů od ležícího daňka... Myslela jsem, že hlásí teplou stopu, ale průvodce se jen pousměje a se slovy „No, tam asi leží prase...“ vykročí za fenou... Koukala jsem doslova s hubou dokořán - my tady procházíme, střílíme... a že by si tam v poklidu leželo prase? Jakmile průvodce „šlápl do prvního smrku“, zem doslova duněla a větve praštěly, jakoby smrčinou projíždělo auto.. Byli tam a nebyli to žádní mrňousové. "Naštěstí" si k úniku vybraly opačný směr než jsem stála, jinak bych asi lezla na strom
Po téhle kulturní vložce už vyrážíme k daňkovi, nemám slov a dojmy se mísí, dojetí, radost i smutek zároveň... Prostě jako obvykle. Z opačného konce obory přijíždí partner, daněk dostává poslední hryz a já s přáním Lovu zdar přijímám úlomek.
Další lovecký příběh tak končí a mě zbývá poděkovat nejen Dianě a sv. Hubertovi, ale také panu ing. Valovi (Lesní správa Telč), který nám lov umožnil, panu Neuwirthovi – zkušenému a trpělivému průvodci a v neposlední řadě také mému partnerovi za úžasný (byť trochu předčasný) dárek k našemu výročí Díky Vám všem! Lovu zdar!
Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g
Rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran.. a za ním další.. a další
Odjíždíme o půl druhé
na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí nezdálo a můj průvodce povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran.. a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“ Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnou ránu a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“ a spřádáme plány na další čekanou..
S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk. Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – tedy zvěř s delším krkem = není to prase. Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran.
Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně naširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachna dokonce zalehne.. Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..
Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…
Měsíc jde nahoru a prasátka čile běhají na pokraji lesa a vyráží za potravou do polí.
Pokud ještě stojí někde kukuřice a to je dost jisté, myslivci šmejdí kolem. Pole je obklopeno štaflemi, žebříky i posedy na kolech.
S myslivcem tato doba úplňku doslova "mlátí" po domluvě vyráží ven pro to své prasátko. Aktivita zvěře má svůj čas, kdy je nejvyšší, ale může být ovlivněna místními okolnostmi.
Pozor u kukuřice, nezapomínejte na bezpečnost!
Zbrklá reakce a výstřel do tmy na pohybující se stín čehosi, může přinést neštěstí. Vám se to nemůže stát?
Nespoléhejte na štěstí nebo náhodu. Ovládáte tak dobře svoje reakce organizmu a svou loveckou zbraň? I motyka spustí, když Pánbu dopustí...jak praví staré pranostiky. Pokud máte nasbíráno dost krmení pro zvěř a krmeliště voní obilím, zásypy pro drobnou zvěř jsou opraveny můžete si opakovat Mysliveckou řeč. Proč vlastně?
Přece, aby až povezete úlovek mohli jste ho zdárně odhadnout a hovořit o něm s ostatními v hospodě... Smažíte játra (lovecké právo) po skončení lovu v hospodě?
V dobré náladě z úspěchu, nic tomu nebrání (kromě důkladné prohlídky na parazity) ovšem "sťatý" myslivec chlastem není dobrá podívaná. Odvaha charakteru je pít s kamarády zejména s Mírou...
Mluva myslivců patří do mysliveckých tradic.
Tato skutečnost nás zavazuje tu naši mluvu ovládat každý co nejlépe. Nepíši záměrně – naprosto dokonale, protože to je snad nad síly průměrného myslivce. Vždyť dnes máme téměř dva tisíce výrazů, zatímco Josef Jungmann jich na přelomu 18. a 19. století zachytil asi 1500. Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva. Některé nevhodné a nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede poslední slovník Jaromíra Kovaříka a Ctirada Rakušana (1995), který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat.
Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce. Kdo ji neovládá, aby raději mlčel a neriskoval posměch ostatních. Ten je ostatně prostředkem, jak docílit toho, aby myslivci tuto krásnou a jedinečnou tradici ctili, dodržovali a používali jen těch správných výrazů.
Lončák do tomboly
Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je nejen ctí, ale také povinností.
Ano povinností, a s tím jsem tak trochu narazil u jednoho nového, ale staršího, myslivce – spíše jen lovce, který mi řekl, že je toho názoru, že je to záležitost „pouze vás lidových myslivců organizovaných v ČMMJ“. Asi tím chtěl říci, že se to netýká profesionálních myslivců a myslivců – podnikatelů (asi pojištěných v podnikatelské pojišťovně?), kteří s námi nechtějí mít nic společného!
Již v roce 1945 Ministerstvo zemědělství podpořilo výnosem ze dne 22. 10., jímž uložilo povinnost používat českou mysliveckou mluvu jako jednu ze starých mysliveckých tradic a jako odbornou terminologii samostatného odvětví. Také platný myslivecký řád ukládá užívat mysliveckou mluvu. Každý myslivec by měl znát dobře mysliveckou mluvu, dobře rozhodně u všech druhů zvěře, která žije v jejich honitbě, která souvisí s výkonem práva myslivosti, s kynologií, lovectvím a s péčí o zvěř.
Zvěř obecně
Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti. Podle pokrývky těla rozlišujeme zvěř srstnatou (savce) a zvěř pernatou. Rozlišení na zvěř užitkovou a škodnou se již nemá používat, tedy ani tyto výrazy, které ani v zákoně se již neuvádějí.
Naopak rozlišujeme rozdělení zvěře na velkou, což je veškerá spárkatá, velké šelmy (medvěd, rys a vlk) a z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský (což je nutné respektovat při pasování na lovce, ovšem jen u těch druhů, které zákon povoluje lovit) a na zvěř drobnou, což je veškerá ostatní zvěř. Dále rozlišujemezvěř chráněnou, která je hájena celoročně, zvěř hájenou, která má omezenou dobu lovu a zvěř nehájenou, lovenou po celý rok.
Černá zvěř je prase divoké a zvěř červená, což je sice málo používaný výraz, který platí pro veškerou zvěř parohatou. Pak ještě často slyšíme zvěř vysoká. Laici tak často označují i srnčí a daňčí zvěř – když už, tak by tento výraz měl platit jen pro zvěř jelení, ale ten autoři slovníku označují jako nesprávný.
Rozdělení zvěře podle původu – zvěř původní, cizí čili cizokrajná; podle sídliště – zvěř nížinná čili luční, pahorkatinná, horská; podle prostředí zvěř polní, lesní, vodní, podle stálosti výskytu – zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná čili stěhovavá; podle stáří – zvěř mladá, stará, přestárlá; podle snášenlivosti zvěř samotářská, společenská; podle zdravotního stavu – zvěř zdravá, nemocná, poraněná; podle způsobu chovu – zvěř divoká, polodivoká, krotká; podle způsobu lovu – zvěř lovná, nelovná. Střelená zvěř je zhaslá, zašlá na nemoc uhynulá, či padlá. Někteří myslivci označují dosledovanou zvěř jako padlou – což je ovšem velmi nesprávné.
Světla, slechy, běhy...
To jsou výrazy, které nechybí ve znalosti zpravidla žádnému adeptovi u zkoušek. A tím to zpravidla u mnohých končí. Jak konstatují i další kolegové ze zkušebního senátu, znalost myslivecké mluvy je stále horší a horší. Když se to noví myslivci pak v praxi doučí, je to dobře. Horší je neznalost u dlouholetých myslivců.
Takže světla má téměř veškerá zvěř, také pernatá včetně krkavcovitých, sovy i lovečtí psi. Avšak pozor – dravci mají oči. Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi. Uši žádná zvěř nemá, pouze zajíc má lidový název ušák (uznaný pro mysliveckou mluvu).
Běhy má zase veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi a tím to končí. Stojáky má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, ale i dravci, ovšem zakončenými pařáty. Stojáčky má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití, ale i racek ovšem s plovací blánou. Plováky mají kachny, lyska, potápka a kormorán. Vesla mají husy a běháky krocan a drop.
Král lesa praví - jsem tu - klikněte pro zvětšení obrázku
Častá chyba myslivců je, že říkají všem zobákům klovec. Klovec má však jen tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice. Ani koroptev nemá klovec, ale klubec, když i zobák u ní není chyba. Zobák mají holubi, drop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy a dravci (sokolovití se zejkem) a husa (s nehtem). Sluka má však píchák.
- Výraz nos je používaný většinou jen u psů a zapomíná se, že nos má také zajíc, králík, veverka, svišť a ondatra. Divoké prase má ryj, šelmy – medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice mají čenich.
Větrník má veškerá spárkatá kromě prasete divokého.
- Prakticky veškerá zvěř má hlavu. Pokud se to někomu zdá málo odlišné od hovorového jazyka a říká „palice“ aj., tak je to nehorázná hrubost a neúcta ke zvěři.
Veškerá spárkatá zvěř má pro přijímání potravy svírák. Pozor, neplést se svírkou! Zajíc má však hubu s vousy, stejně tak králík a ondatra. Hubu má také veverka a svišť.
Mordu má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes, ale vydra má mordu se štětinami. Kuny a lasice mají mordičku.
Jazyk veškeré spárkaté zvěře je lízák a ten má také vlk, liška a psík mývalovitý, a tím to také končí, ostatní zvěř má prostě jazyk, který není výrazem myslivecké mluvy.
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Ale pozor: bezoár jsou také kulové útvary v žaludku kamzíka, tvořené nestrávenými částmi potravy.
Jelen má horní špičáky kelce – používání výrazu grandle není správné. Divoká prasata mají zbraně, což jsou u kňoura v dolní čelisti páráky a v horní klektáky, bachyně má háky.
Zajíc, svišť a ondatra mají hlodáky, či struhy. Veverka jen hlodáky. Medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra mají trháky.
