O srnci lovu a myslivcích. Svítá. První začínají světlat závěje žlutého svízele, pak střapaté hlavičky chrastavců, na kterých za slunečních dnů poletují strakaté vřetenušky, a najednou lesní louka ožívá pestrostí.

Po ráně srnec dobře značil kotrmelcovým
 výskokem

Měsíc červen v myslivosti znamená lov na srnce - mimo jiné aktivity, jako vyhánění srn z louky a ochrana mláďat v přírodě. Je to bezesporu nejkrásnější měsíc v roce.

Neuškodí trochu si počíst z beletrie příběhy lovu a vzpomínky myslivců. Je citováno - tento příběh napsal jiný pisálek...
„Věř psovi, nevěř lidem!“ Říkával mi můj stařičký učební pán myslivosti. Přiznám se, že to první jsem si musel ověřovat dost dlouho.
Ráno jsem vyrazil ještě za hluboké tmy. Někde na štítě stodoly povrzával tichounce čermáček a Velká medvědice stála na zadních nízko nad obzorem. Než bude svítat,
musím včas dorazit na kazatelnu v rohu květnaté louky, odkud jsme včera s kamarádem odcházeli, až když se v trávě začaly rozsvěcovat voňavé svíčičky vemeníků.
 A kamarád bručel dost nevrle. Když mě zval na srnce, o kterém věděl, že by měl být číslovkou tak trochu jubilejní, zdůrazňoval, že mě posadí na louku, kde se to srnci jen chumelí. Jenže já odmítl střílet před říjí na dva šesteráky a tím jsem ho rozladil.
„Myslíš, že poplatkoví cizinci vybírají? Vedle namlátili v květnu pět šesteráků za víkend!“

„To je ovšem věc těch, kteří je vodí! Cizinci nemají žádnou zodpovědnost za úroveň české myslivosti a je škoda, že to nejde narazit na paragraf o hanobení republiky,“ bránil jsem se.
„Jak myslíš,“ rezignoval nakonec. „Taky jsem jim říkal, že když jim jde jen o prachy, mají si zřídit hampejz, tam se dá vydělat. Ale ráno s tebou nepůjdu, vybírej si sám. Snídani budeš mít v kuchyni a jestli se vrátíš bez srnce, zostudíš náš revír!“

A tak sedím na kazatelně, do svítání je přiměřeně a hlavou mi táhne všelicos. Ledacos i úsměvného. Můj přítel je perfekcionista. Stále myslivecky jako ze škatulky. Je taky lékárník, v batohu vždycky čisté hadříky na vytření úlovku, láhev s vodou na umytí, igelitové pleny, vzorně smotané řemínky a provázky.
 Přitom dokonalý myslivec, dokonalého chování, ale v něčem je nesmlouvavý. Přišel mu jednou na kachní hon host s takovou tou kšiltovkou, dneska jsou toho plné reklamy, ale tenkrát si to vozili z ciziny. Když jsme šli přes most, požádal ho zdvořile, aby mu tu zajímavou krytinu hlavy zapůjčil. Pár vteřin ji soustředěně prohlížel, a pak ji hodil do proudu! „Hele, vzal ji vítr, nebo čert!“ Zahlaholil. Pak vyndal z batohu předem připravený měkký myslivecký klobouk a klidně ho postiženému nabídl. „Abyste nám tady nestrašil...“

Jindy se objevil na honu buran v obyčejných kalhotách. Ó tempora, ó mores! Jak jsou dnes tyto kotníko-plácačky rozšířené! Když jsme se řadili před lékárnou, zmizel pan lékárník na chvilku a přinesl dětské nepromokavé kalhotky. „Nate, v lese si to navlečte. Kdybyste se náhodou po...l poteče vám to z kalhot a zavětříte nám celý revír,“ poučoval chlapa, který byl z toho tak zblblý, že to vzal a ještě poděkoval... Teprve bouřlivý chechtot ho probral. Podruhé již přišel v nových golfkách...

Srnčí zvěř v říji

Samozřejmě byl velký znalec historie a tradic a tak i já jsem se na tento lov vyštaficíroval co nejpečlivěji a ještě trpěl trémou, zda jsem něco neopomněl. Ostatně i můj strýc, blahé jihočeské paměti, si na prvního srnce v roce bral vyžehlenou košili a kravatu.

Svítá. První začínají světlat závěje žlutého svízele, pak střapaté hlavičky chrastavců, na kterých za slunečních dnů poletují strakaté vřetenušky, a najednou lesní louka ožívá pestrostí.
Na konci louky u mokřinky, porostlé náletovými smrčky, se paství dva červené kusy. Občas potřepou hlavami a nic tam nevidím. Asi holá. Jak ale zaostřím obzorku, problesknou jednomu mezi slechy bílé perličky.
 Knoflíkáč! A klasický, s růžemi a krátkými, pokroucenými lodyžkami, opravdu, jako ozdobný knoflík.

Měl jsem tehdy vypůjčenou lehkou kulovničku a neznal její účinek. Proto zamíření bylo mimořádně pečlivé. Po ráně srnec dobře značil kotrmelcovým výskokem a jak jsem rychle opakoval závěrem, u neznámé zbraně přece jen pod kontrolou zraku, oba kusy zmizely.
Na podlážce se zvedl mladý kokřík, kterého jsem vzal s sebou na zacvičení v klidné pohodě. Krásné ráno k tomu přímo vybízelo. Tak musel být nejdříve uklidněn, jako že se nic nestalo, a aby si nezvykl, že po výstřelu následuje hned akce, musel přetrpět půlku měkce nacpané fajfky.

Pak jsem mu nasadil barvářský řemen a snesl ho z kazatelny. Aby bylo všechno podle předpisů, byl pes uvázán u nízkého doubku a nástřel jsem šel ověřit sám. Chvála svatému Hubertovi! Nástřel byl zřetelně znamenaný světlou barvou a tak jsem ho zalomil důkladným zálomkem i menší slednicí, položenou rubem navrch a směřující do smrkového náletu, kde musí srnec hned zkraje ležet.
 Pes byl tedy na rozvinutém řemenu přiložen k nástřelu, o který se živě zajímal a bohatě chválen naváděn podle slednice. Zprvu se mi nějak pletl pod nohy, ale houštinku jsme prošli - a srnec nikde! Velká chyba, protože první dosledy mají být úspěšné, o čemž nemělo být podle značení i nástřelu pochyb. Znovu tedy obloukem na nástřel, uklidnit a povolit řemen.

Poplatkoví cizinci....V květnu pět šesteráků za víkend!

Pes tentokrát bez váhání zamířil na opačnou stranu do stráňky. A srnec tam ležel, zabořen v kopečcích mateřídoušky, sotva pět kroků od nástřelu! Navíc barva ve stopě byla rozstříkaná na všechny strany, ale v červenofialových kvítcích mateřídoušky nebyla vůbec vidět, ačkoliv jsem tam při hodnocení nástřelu také zběžně juknul. Vzpomněl jsem si, že když jsem vedl psa k nástřelu, táhl vysokým nosem právě do té pestře zarostlé stráňky, ale mě nenapadlo, že smrtelně zasažený srnec může jít tak daleko do prudkého svahu, byť už jen v agonii.

Než jsem vynachválil psa, ozvalo se písknutí a kamarád jde od posedu s mým hubertusem a brašnou, které jsem tam zanechal. Doma to nevydržel a přišel hned po ráně.
Když uviděl srnce, trochu se sice zaškaredil, že jako jubilejní mohl být i silnější, ale i tenhle je vlastně zajímavý, a dokonce starší, než se zdál. Když šel ke smrčkům pro úlomky, narazil na označený nástřel, kriticky ho zhlédnul a na dálku mě uznale pozdravil po lékárnicku: „Laudaris, optime!“
Samozřejmě, že všechny detaily jsem mu neřekl. Ani on si vlastně nevšiml opačně položené slednice.
Než jsem srnce vyvrhl, zalovil ve svém pověstném batohu a vytáhl trychtýř a láhev. „Říkal jsi přece, že chceš psa pocvičit na barvě, ne?“
…a tu mi také dvakrát po sobě vzorně nakapal. Tedy mému kokříkovi...


Zdroj: co vyprávěly sojky na borovici

#Myslivecká zábava, Myslivecké ráno, Srnec, Lovecký pes, Lovy srnčí zvěře, 

Lovící liška v parku Fox Snow Dive - Yellowstone video. Hospodaříte v živé přírodě a zájem by měl také být o citlivý přístup k predátorům, kteří do ni patří.

Všechna mláďata vyžadují ochranu - ne krutost od člověka!

O čem se debatuje mezi myslivci na fórech

Vytaženo z diskuze jako rozumný názor myslivce.

Cituji: Liška je převlečený masožravý otesánek. Nechápu, že vůbec existuje, k čemu je vůbec dobrá "mrcha" rezavá. Toto je ode mne samozřejmě ironie.

Berte to s nadhledem, ale chováte se jako chovatelé slepic, jejichž hejno navštívil jestřáb. Genocida do myslivosti snad nepatří, ale liška obecná ano. Výzkumy prováděné na liščích žaludcích mluví celkem jasně kolem min.70% tvoří hlodavci další složka je rostlinná a pokud se najdou v norách zajíci a bažanti tak není nikde psáno, že je liška ulovila, ale mnohdy si je jako kadávery zanesla do nory, tím liška také plní úlohu zdravotní policie.

 Souhlasím s hájením lišky aspoň tři až čtyři měsíce v roce. Nejste majitelé slepic na dvorku, ale bohužel takto to vypadá.

Hospodaříte v živé přírodě a zájem by měl také být o citlivý přístup k predátorům, kteří do ni patří. Liška si, ostatně jako každý jiný predátor, svoji kořist nikdy nevyloví, ale na podzimních honech, by toho mohlo být méně...

Krajina vítá nový den, je nové ráno a Ivan Mládek zpívá o Jóžinovi z bažin. No, probuďte se konečně přátelé! #Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké ráno, Příroda a myslivost

Myslivecké ráno

Lesní krajina v mlze vítá nový den,
kdy z nočního šera pozvolna i rychleji se probouzí. Zvěř je ještě klidná vesnice spí a traktory nerachotí po cestě. Zdáli je slyšet jen zvuky z kravína což hlásí hlad kraviček a krmení i dojení...a to jsou slyšet i kompresory dojiček. Na horách se dobytek pase nebo jalový dobytek se vyhání na pastvu až ráno.
Jalovice a mladí býčci jsou v areálu ohrady venku celou noc, tam je ranní probuzení přírody jiné...
Pravé myslivecké ráno je tedy velmi časné, aby se myslivec dostal v klidu nezpozorován na stanoviště a nezradil zvěř v polích.
Přitom sleduje jak se příroda probouzí a zvěř se vrací z polí zpátky do bezpečí lesa do doby než jsou pole plná vysokého krytu kukuřice, kde později zvěř leží i ve dne v bezpečí a má dostatek potravy a klidu i ve dne.

Ráno ráno raníčko, dřív než vyjde sluníčko!

Jak vidí ráno a nový den Jiřička:
Stojím na prahu oblohy, přede mnou schody z oblaků a kopec táhnoucí svou cestu k okenici, která právě shrnuje za obzor černou roletu. Nebe má ještě rozespalá líčka celá vlhká od nočního snění.
Noc je přeci stvořená k snění; na sobě nosí sváteční róbu protkanou zlatými hvězdami a potom tančí v náruči víl...
Teď ale uléhá za obzor a z okenice se vyklání rozespalé, růžové slunce. Natahuje nedočkavě dlaně a sype do trávy po perličkách.
Jarní traviska, svěží, zelená, protkaná chmýřím odkvétajících pampelišek a jiných květin, které se teprve rozvíjí je z radostí vpíjejí coby božskou manu.
Ptáci, probuzeni svěžím vzduchem svítání rozezpívali krajinu v malé orchestrionky a hbitě se svolávají k prvotní modlitbě.
Jejich chrám je čistý a ničím nedestruovaný: krajina jak ji stvořil Bůh.
Pravda, lidská ruka vysela kolem široké pásy obchvatů z panelů, betonů a silnic.Venkovské cesty ustoupily do pozadí;
Ale kam na ptactvo?
Přelétají si keříky a korunami stromů a svolávají se.

Zvířat z lesní houštiny není vidět lidskému zraku. Žijí svůj tichý svět.
Slunce už vystoupilo nad horizont lesního kopce.

Oblaka se rozestupují a shlukují svým jízdním řádem zvaným počasí.Dnes hlásí krásně, odpočívají.
A já vím, ano, je definitivní ráno měsíce.

Přehrajte si myslivci lidové písničky. 53 minut hudby a zadarmo! Heligonky archiv setkání!

Jelen Karpatský Rumunsko

Myslivost a dobrá písnička
i posezení v hospůdce po honu a na videu jsou skvělé písničky lidovky jak je známe

53 minut hudby a zadarmo!

Eliška liška neboli také Jak se lišáček Eliášek stal miláčkem rodiny.

  Kamarád přinesl mi liščí mládě  

Už od mládí miluji zvířata.
Takže mi můj kamarád chtěl udělat radost, a přinesl mi liščí mládě. Bylo nádherné a začali jsme mu říkat Eliška-liška. .Jenže z něj začínal vyrůstat půvabný liščí chlapeček takže lišáček Eliášek. Okamžitě se stal miláčkem rodiny a moje fenka si ho adoptovala ke svému štěňátku. Rostl jako z vody a stále jsme mu přilepšovali ve stravě, aby se měl jako v divočině.

Nechali jsme ho očkovat proti vzteklině a odčervili jej. Jenže jak začal dospívat, stával se agresivním a zkrátka ho volala příroda. I tak jsme mu vybavili krásnou voliéru pařezem, donášeli mu až pod čumák selektovaná kuřata a věnovali mu veškerou péči.
Až do onoho dne, kdy ošklivě pokousal jednoho z nás. Tehdy bylo rozhodnuto....Obtelefonovala jsem zoologické zahrady. Tam mi ale sdělili, že liška je celorepublikově hubena a je to škodná. Bohužel místo pro něj neměli.... Naštěstí se nám ozval jeden myslivec. Prý by si vzal Eliáška pro výcvik psů v norování.

Což spočívalo v tom,že lišku vypustí do umělé nory, ona proběhne a pes ji vyčenichá a tím složí zkoušky. Je to bezkontaktní sport, liška už bude v bezpečí. Tahle varianta se mi zdála smysluplná, tak jsme Eliáše s těžkým srdcem předali k této záslužné činnosti. Avšak za týden mi myslivec telefonoval, že lišák beze stopy zmizel. Ani neví kudy, prostě se ,,vypařil".

Brzy se začaly šířit zprávy, že ve vedlejší vesnici ,,řádí " škodná. Chodí loupit ve dne, kdy běžně lišky chodí spát. A vůbec se nebojí lidí. V místní hospůdce se uzavíraly sázky, odměny na dopadení ,,Kostěje Nesmrtelného " šplhaly do závratných výšek.

Nevěděla jsem, jestli se mám přiznat, že asi vím, kdo to je.

Uplynul nějaký čas, kamarád, který mi ho daroval se odstěhoval a další informace nemám....Jsem šťastná, že někde v lesích snad ještě žije lišáček Eliášek ten svůj liščí život a kašlu na to, jestli jsem porušila či neporušila zákon. Jsem přeci jen bláznivá ochránkyně přírody a zvířat.

Autor Marcela 

CO LES VYPRÁVÍ. POHÁDKA lesního kmeta i co les povídá a stromy vidí

"No, to je dost" povídá strom."

Les je živý organizmus a ne každý hajný nebo lesník mu rozumí 

Jsou na to lesnické školy kde se to učí. Občas některý adept lesnictví, ale chodí za školu a za děvčaty nebo nasává...pro ty co přírodu a život lesa vnímají jako dar života nejen stromů, keřů a rostlin, života zvěře a ptactva, píše zde Jiřička svůj text o lesním tichu co žije svým vlastním životem. Člověče zasahujte s rozumem a podle zákonů přírody a zákonů života na zemi.

Pohádka lesního kmeta

I když roste při cestě takřka asfaltové vedoucí lesem, člověk uchvátaný spěchá za houbami a kdepak by měl čas potkat se s ním a dát s ním řeč.
Až dnes:
Jóó, mám já muže koňáka a ten občas s koněm nějakého toho starce potká a nechá mě pozdravovat.
Tak tomu bylo delší dobu i z Kameňáku: A tak jsem konečně neodolala a vydala se za ním.
"No, to je dost" povídá strom."Tolikrát jsi kolem také spěchala za houbami a borůvkami; že se nestydíš."
Pokyvuji uznale hlavou.

"Mohl bych ti povídat." Povídá dál. Víš co kolem mně vyrostlo už omladiny a dnes už slouží jako stoly a postele? Někteří už vám i zahřály domy."
"A jak ses sem vůbec dostal?" ptám se.
"To už je dávno; sám nepamatuji, kdy padlo semínko otcova stromu právě sem. Zasel mě a o víc se nestaral. Tedy, pominu-li, že mi dával chládek, učil mě kde brát vláhu pro své stále se prodlužující kořeny: .."

Jelen u vodní hladiny

"Nemysli, nebylo to lehké se vyrovnat s tím, že pod zemí ruce, nad zemí ruce, stále rostoucí a hladové: Také, když jsem si hrál s větříkem, či jsem hrál na schovávanou s hvězdami v noci a sluncem za dne...; kolikrát se mi za nimi chtělo rozletět. pak přilétl pan pták, udělal si u mně hnízdo, a já byl láskou mimo - unesen. Staral jsem se o jejich pohodlí dospěl a začal rozhazovat svoje semínka."
" Povím ti, víš jaký byl o ně zájem? Dřív než se stačily uhnízdit do země, sebrala si tu veverka, tu lesní hrabalka,..no kdo kolem právě žil sbíral okamžitě pro zimní zásobu."

"Ba ne, není život jen o lásce. Přicházely chvíle, kdy jsem se pral s větrem, který měl špatnou náladu a kácel všechny slabochy kolem mně. Také paní zima nebývala vždy shovívavou peřinou. Zabalovala mě studeným mrazem a závějemi. Léto bývalo horké a lakomé. Nechtělo se dělit o vodu, jaro, podzim švindlovaly a tvářily se právě opačně."
A přeci bývala krása, když mi jaro navlékalo nový svěží šat, léto mi pročesávalo příjemně větve, podzim mě vytáhl do svého maškarního reje a poté mě uspala zima,; chumlala mě do své peřinky:"
"koukáš jakéže mám pokřivené tělo: To víš, človíčková, i na tobě píše čas léta. Tady mi ubral mráz, tady se hašteřili brouci a jiná havětina. Boulí a škrábanců jsem také získával.."
"Tak běžel čas..."
Zamyslel se.
Pohladila jsem ho.
" Pokynul mi jemně větvemi po vlasu vánku co nám zašeptal, že blízko bude opět bouřka:
"Vidíš?" pokračuje chvatně před chvílí loučení:"zatímco ty se běžíš zbaběle schovat já zůstávám. Už jsem si zvykl. Jen k jednomu se modlím: Pane Bože, neuhoď do mě podruhé. Kol mě už jsi si vzal své obětiny."

Zkrátka, potkat se s takovýmhle mladistvým hrdinou v letech, kam s našimi starosti; přidá mi na optimismu.
Loučím se. Teď už vím jak k tobě, kudy cestičkou.
Tak mi, přítelíčku nadále hlídej podhoubí a borůvčí a dávej pozor na své kořeny, ať tě je moc nekoušou myši; a na větve, hlavně ty nejmenší, ať můžou taky vyrůst.

Brzy na shledanou.

Jak loví divočáky Michaela.

  Uviděla jsem samotné prasátko, jak si to štráduje přes louku  

Lončáček kňourek

Svého prvního kňourka jsem střelila 16.6.2007 s mým kamarádem. Zážitek to nebyl těžko popsatelný slovy, krásný, ale větší, emocionální příběh jsem prožila později 18.10.2007
   Poštěstilo se mi, jít na čekanou na mé oblíbené místo a ještě jsem mohla vyrazit brzy. Tehdy skoro roční dcerku mi přijela pohlídat kamarádka. Na posedu U Javoru jsem už seděla po 17 hodině. Nádhera, klid, listí na stromech hrálo všemi barvami. Sluníčko začínalo růžovět, vzduch voněl podzimem a vánek si pohrával s mými dlouhými vlasy. Věděla jsem o vysoké, která se chodí pastvit na louku a vítr vál ode mě směrem k místům odkud vychází. Trochu mi to dělalo starosti. Skoro hodinu se nic nedělo, žádný chlup ani peříčko jsem nezahlédla, nezaslechla. Podívala jsem se na hodinky, bylo skoro 18 hod. Dodnes nevím proč mě napadlo se otočit za sebe, že by mě k tomu přiměl sv. Hubert?
   Když jsem to udělala, uviděla jsem samotné prasátko, jak si to štráduje přes louku…..rychle dalekohled do ruky, pro ujištění, jestli to není baška….nebyla, tak jsem rychle klekla na sedátko, vzala flintu, opřela se o javor, zamířila a střelila. Lese, přírodo, světe…..zůstalo v ohni. Pár minut odkazovalo a bylo ticho. Začaly se mi třást nohy i ruce. Seděla jsem, tedy spíš klečela na sedátku ještě skoro 15 minut. Slezla jsem z posedu a šla k prasátku, měla jsem tehdy velký respekt, strach, i když jsem si byla jistá, že je zhaslý.
Přišla jsem k němu nejvýš na 4 metry, blíž mi můj strach nedovolil. Zavolala jsem manželovi, který přijel traktorem a společně s ním, jsem došla až k lončákovi.
   Byl to lončák kňourek, váha 57kg. Radost veliká, pocity nepopsatelné…………………a co dodat? Vyvrhla jsem ho a udělala vše potřebné kolem. Měla jsem tehdy nový nůž a tak jsem se několikrát pěkně pořezala, ale stálo to za to!!!
 Lesu, lovu zdar. Huberte děkuju.

Poznámka: na fotografii je Michaela a její úlovek popsaný v článku. Přejeme jí hodně dalších zážitků a úspěšných lovů jako byl tento v příběhu.