 |
| Lovecké zátiší a fotografie (photo by Katerina Lisova) |
Lov zvěře
Prof. ing. Dyk mluví v „Malé myslivosti“ (z r. 1934) o honbě, rozděluje ji na lov a hon a rozlišuje
1. honbu střeleckou, 2. honbu tichou (t. str. 103); ředitel Březina mluví v „Čs. myslivosti“ (z r. 1937) o honech na zvěř a dělí je na hony osamělé a na hony společenské (t. str. 142). Slova hon a honba souvisí se slovesem honiti, t. j. loviti zvěř honěním, a proto se domnívám, že slovo lov má význam širší, kdežto hon užší.
Z těchto důvodů myslím, že by bylo správnější rozeznávati lov v širším slova smyslu a hon.
K lovu v širším smyslu patří
I. lov (v užším smyslu); k němu počítám: 1. čekání (čekanou), zasednutí na vhodném místě v příhodné době, 2. šoulačku, t. j. soustavné vyhledávání zvěře a plížení se ke zvěři, hlavně spárkaté, 3. slídění neboli hledání, obyčejně se psem jednotlivě nebo v družině (hlavně o lovu na zvěř drobnou), 4. lov vábením, lákáním nebo drážděním zvěře, poskakováním a pod. (Dyk: lov lestný); patří sem lov vábením v říji (na jelena, srnce), v toku (na tetřeva, jeřábka), na újeď (na lišky, medvěda), na výrovce, lov s pomocí načervenalého psíka (na oheň) na kachny a husy a pod;
II. hony: 1. ploužení buď prosté (bez křídel), nebo české (s křídly), nebo křídlové (střelci jsou jen na křídlech), 2. kruhové hony (leče), 3. naháňky volné nebo uzavřené (hony hlavně v lese na zvěř jelení, daňčí, černou, bažanty), 4. nátlačky (hony v horách s malým počtem honců a střelců, kteří čekají na zvěř obyčejně na přechozu nebo na přesmyku — Riegeljagd), 5. nadháňky (honičky v území nepřístupném a rozlehlém bez honců s pomocí psů — slidičů nebo honičů).
Zvláštní způsoby lovu jsou:
1. vodní honby (na kachny, husy, lysky), 2. norování (s pomocí psů jamníků nebo fretek), 3. lapání škodné (do pastí, tluček, želez a pod.), otravování škodné (vran a strak), 4. chytání živé zvěře, 5. čižba a sokolnictví, 6. štvanice. Závěrem mnohého lovu, zejména však honu musí býti dohledávka (dosled) postřelené zvěře.
U zvěře vysoké si všímáme nástřelu, t. j. místa, kde byla zvěř v okamžiku výstřelu, a hledáme tam známky zásahu střely, zápory (zvěře), barvu, ústřelky, t. j. stříž (srst, vlnu, peří) nebo tříšť (kůstky) nebo i odstřelek (kůry, větve a pod., zavadila-li střela a minula se cíle).
Zvěř může býti střelou zasažena na komoru (nikoliv „na list, na blat“) vysoko (Hochblatt) nebo nízko (Tiefblattschuß) (nikoliv „hluboká rána“), na zadní komoru, to jsou rány dobré. Někdy se po dobré ráně zvěř zlomí v ohni a rázem zhasíná; rána na měkko (do zažívacích ústrojů) je rána špatná. Je ještě množství rozličných jiných zásahů, na př. rána na krk, do páteře, do trnů (ostnů — Krellschuß, kdy se zvěř po ráně zlomí, za chvíli se však zvedne, srovná a zmizí), na běh (vysoký, nízký), na kyje a pod. Někdy mluvíme též o t. zv. ráně duté (Hohlschuß); to bývá právě rána pod páteří do trnu. Střílíme-li na zvěř zpředu, mluvíme o ráně na ostro; rána zezadu je nemyslivecká. Konečně říkáme též, že byla zvěř střelou škrábnuta (Streifschuß).
Postřelené zvěři dáváme záraz loveckým zavazákem nebo ji dostřelujeme (rána dostřelná — Fangschuß; něm. slovo však znamená též ránu hozenou neboli na lap). Důležitým pomocníkem při dohledávce postřelené zvěře je pes — zvláště barvář, při dohledávce zvěře drobné musí býti psi ohaři a potřebný počet honců.
Pernatá zvěř může býti postřelena do křídel, je — jak se ne dost dobře říká —křídlovaná (nespr. „flíglovaná“), nebo do stojáčků (nespr. „štanglovaná“) — pro to nemáme dosud pěkného českého názvu (stojáčkovaná zní strojeně, ujímá se slovo vypěšená, lépe snad zchromená). Bohatou zásobu slov máme pro známé značení postřelené koroptve, když stoupá po ráně obyčejně kolmo vzhůru, a dosáhnuvši vrcholu, zastaví se a spadá náhle zhaslá k zemi.
Říká se tomuto zjevu dělat holubičku (korouhvičku, komínek, svíčku) nebo že koroptev pánkuje, jde do pánku, výškuje (nevhod. „andělíčkuje, nebíčkuje“ — himmeln), vyvěžuje (viz NŘ. XXIII, 292); sám jsem doporučil krátký a myslím výstižný výraz koroptev vrcholí.
Pro hromadné vyletování bažantů v t. zv. bouquetech při naháňkách jsem doporučil název roj.
 |
| Ohař to umí... |
Uloví-li lovec správným způsobem mysliveckým vysokou zvěř, podává se mu
úlomek (Bruch); také ulovené zvěři se dává do svíráku úlomek jako poslední
hryz (u vysoké srstnaté) nebo poslední
zob do klovce (zobáku, na př. u tetřeva).
Úlomek nosí myslivci za kloboukem také jako stavovský odznak nebo ozdobu při významných mysliveckých událostech nebo při slavnostech. Od tohoto úlomku rozeznáváme zálomek, t. j. větévku, kterou označuje lovec místo nástřelu, které zalamuje, nebo jíž dává v lese rozličná znamení. Ulovená zvěř se vykládá při osamělém lovu nebo při větších honech po každé leči na výlož (Strecke) a po skončení honu nebo i několika honů se dopravuje, podle druhu zvěře se roztřídí a vyloží na společný výřad, doprovázený rozmanitými mysliveckými zvyklostmi a hlášením celkového úlovku.
Na konec bych ještě rád upozornil alespoň na některé nesprávné výrazy, jichž se stále v praxi užívá a které by měly konečně vymizeti.
Velmi často slýcháme mezi lovci mluviti o „koze“ a „kůzleti“, zvláště u zvěře srnčí a daňčí (též kamzičí). Dospělá samičí zvěř srnčí se jmenuje srna, daňčí daněla, kamzičí kamzice, mladá srnka, danělka, kamzička. Podobně nazýváme mláďata (až do sv. Martina) této zvěře srnče, daňče, kamzíče (nikoliv kůzle). U zvěře jelení se samičí zvěř jmenuje laň, mladá laňka, mládě samčí i samičí (do sv. Martina) kolouch (nikoliv „tele“ nebo „telko“). Často slýchané slovo „šmolka“ znamená mladou samičí, dosud neoplozenou zvěř jelení, daňčí nebo srnčí. Máme za ně pěkný český výraz čiplenka, a chceme-li rozlišovati druh zvěře, říkejme jelení, daňčí, srnčí čiplenka nebo krátce laňka, danělka, srnka.
Slovo „Spiegel“ se doporučuje rozlišovati a říkati:
1. u zvěře srnčí bílé skvrně kolem řiti, hlavně v zimě, obřitek,
2. u tetřeva a tetřívka bílé skvrně na ohbí křídel hvězda (svítí v šeru jako hvězdička),
3. bílým páskám na perutích tetřívka, holuba hřivnáče, kovově lesklým skvrnám na perutích divokých kachen a modrým pírkům sojky zrcadlo, zrcadélko.
Slovo „hasenrein“ (o psu) se překládá často „jankoštěrý“, ačkoliv můžeme česky říci, že je pes klidný nebo pevný před zajícem. Nesprávná a nepěkná jsou také slova „ramlík“ a „remlice“; můžeme říci krátce o samci zaječák, o samici zaječka (podobně králík — králice).
Uznáme-li, že slovo lov vyjadřuje širší pojem než hon, měli bychom, myslím, všude tam, kde jde o tento širší smysl, místo názvu „honební“ užívati slova lovecký, tedy na př. místo „honební lístek“ říkat lovecký lístek, poněvadž nás opravňuje nejen k honbě (honění), nýbrž k rozličným způsobům lovu vůbec; obdobně též lovecký („honební“) okrsek, lovecké („honební“) společenstvo a pod. Místo „honební právo“ nebo „honební zákon“ měli bychom říkati právo myslivosti, zákon o myslivosti nebo zákon myslivecký, jelikož obsahuje ustanovení nejen o lovu a honu, nýbrž i předpisy o hájení, ochraně, chovu a zužitkování zvěře, krátce o hospodářské činnosti lidské, kterou nazýváme dnes souhrnně myslivostí.
Domnívám se, že tento můj stručný výčet hlavních mysliveckých výrazů není zbytečný a že aspoň širší veřejnosti ukáže, jak je česká mluva myslivecká bohatá, svérázná i pěkná.
#Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky,
