To je věta okřídlená smyšlená a spíše básnická nebo literární vůbec. Někdy to je klišé... Některé varianty významu a náhledu roční doby si představíme.
Divoká selata - v zálehu
Z historie známe i jiné významy:
Milostivé léto v obecném smyslu označuje odpuštění dluhů a propuštění otroků.
Přestože toto slovní spojení má biblický původ, v přeneseném významu se používá i mimo náboženské prostředí.
Milostivé léto má svůj původ na několika místech Bible, především pak v Lv 25,8-17. Zde Hospodin přikazuje svému národu každý sedmý rok neobdělávat půdu a o to, co na ní vyroste, se podělit s chudými.
Po sedmi sedmiletých obdobích, tedy každý padesátý rok, má být vyhlášeno milostivé léto, kdy mají být otroci izraelského původu propuštěni, a má jim být navrácen majetek, o který přišli.
Indiánské léto je déletrvající suché, slunečné, teplé a málo větrné počasí na konci podzimu; nastává na severoamerickém kontinentu.
Pojem babí léto má zcela jiný význam a není tak synonymem indiánského léta.
Léto je jedno z ročních období. V různých oborech je ale definováno různě. Astronomické léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností. Vegetační léto v mírném pásu se vyznačuje průměrnými teplotami nad 15 °C. Z ekologického hlediska je léto v českých přírodních podmínkách pouze jedno ze šesti různých ročních období. V meteorologii je za léto označováno období měsíců června, července a srpna na severní polokouli a měsíců prosince, ledna a února na jižní polokouli. V některých zemích (na severní polokouli) připadá první letní den na období okolo 1. června, či 21. června (záleží na tom, jestli se bere meteorologický, či astronomický začátek). Na léto je často nahlíženo jako na období s nejdelšími (a nejteplejšími) dny, kdy Slunce svítí většinu dne a stmívání trvá velmi dlouho.
Doba krmení mláďat
Astronomické léto na severní polokouli nastává s červnovým slunovratem, tedy v okamžiku, kdy se Slunce na své zdánlivé pouti po obloze dostane nejseverněji. Obvykle se Slunce do těchto míst dostane okolo 21. června. Na jižní polokouli nastává v okamžiku, kdy se Slunce na své zdánlivé pouti po obloze dostane nejjižněji, což se obvykle stává okolo 21. prosince. Astronomické léto končí podzimní rovnodenností, tedy v okamžiku, kdy po létě Slunce přechází přes rovník (ocitne se na rovníku v nadhlavníku).
Během astronomického léta se zkracují dny a prodlužují noci.
Protože Země obíhá kolem Slunce po mírně eliptické dráze, je léto na severní polokouli asi o pět dní delší než na jižní. To zároveň znamená, že zima na jižní polokouli je asi o pět dní delší než léto. Dá se z toho i odvodit, že Slunce je blíže k Zemi, když je léto na jižní polokouli. Toto ale není důsledek střídání ročních období, jen tomu tak zrovna v naší epoše je. Jak se stáčí přísluní dráhy Země, mění se i den, kdy je Slunce nejblíže, a zároveň délka jednotlivých ročních období.
S láskou příroda hospodaří i když ji přeje co nejvíce. Doby milování jsou v přírodě omezeny. Pro namlouvání je potřeba dvou jedinců. A příznivých podmínek pro vznik a výživu potomků. Důležitý vliv má počasí na dobu a trvání lásky - je to zařízeno tak, aby se námluvy a svatba konaly tehdy, kdy je zaručeno, že potomstvo, které z lásky vzejde, bude nad sebou mít slunné nebe a dostatek potravy.
Většina ptáků má námluvy jen zjara, protože výchova mladých trvá dlouho.
Suroviny:
Houby (nejlépe více druhů), cibule, sádlo nebo olej, česnek, drcený kmín, vejce (na 1 porci 1 vejce), sůl.
Postup:
Na sádle zpěníme cibulku a když zrůžoví, nasypeme na ní omyté houby pokrájené na kousky asi 2x2 cm. Pokud jsou houby velmi suché, malinko je podlijeme (tak 3 lžíce vody). Dusíme asi 10 min na mírném plameni, pak osolíme, okmínujeme, přidáme třený česnek dle chuti, necháme přejít varem a přidáme vejce. Necháme provařit, jen co se vejce srazí. Podáváme s chlebem.
My Great Web page
Pěkná dobře vypadající rodinka...selátka v krytu za bachyní
Borůvky jsou už doma?
Nebo mezi borůvčím hledáte toho srnce?
Když jdu do lesa nasbírám houby do polévky na sušení a butylku jahod.
Vzpomeňte si na mne po letech - až budeš mít dnu ! Nevíš co to je?
No a močové kameny taky nejsou k zahození...krutá bolest a kolika jako "prase".
Některé vědomosti z oboru lékařství (medicina) jsou k počtení i >>> tady.
Lovecké zátiší. Můžeme tak odhadovat věk i hodnotu trofeje...
Myslivečtí přátelé, příběh z lovu není celý, ale je částečně popsán v debatě komunity (skupiny) Myslivost na Facebooku. Ale o nic nepřijdete, fotografie je velmi dobrá...hotové lovecké zátiší.
Můžeme tak odhadovat věk i hodnotu trofeje.
Děkuji tátovi a Hubertovi za skvělý lovecký zážitek. Lovu zdar!
Vytaženo z debaty k fotografii myslivce Jaromíra: některé příspěvky stojí za ocitování...
František Fany Havran no kurva... Hodně dobrý srnec. Parádní trofej. U nás ve sdružení máme podmínku, že se loví takoví až v říji, ale jiný kraj, jiný mrav. (jen ty nemravnosti jsou všude stejné :D ) Jardo lovu zdar !..... já tipuju 5+ = lovný.
Rudolf Z...Já se s takovými srnci moc často nepotkávám a osobně by pro mně bylo větší potěšení se na něho koukat přes hledáček fotoaparátu nebo přes dalekohled než přes puškohled. Ale je to pouze můj OSOBNÍ pocit. Raději střílím prasata a škodnou, ze srnčího jen průběrné a ještě je mi jich trochu líto. Je to dobrá trofej a upřimně ti k ní gratuluji! Kolik tedy má let? 6?
O sojčích pírkách je příběh ten co fotograf dal...
(od Katerina Lisova)
O šípkové růžence
Jaká bude Růženka, až ji v lese střelím? Uvidím, zda Šípková, či s knedlíkem a zelím...
Také by název mohl znít...pohádkové veršování nebo spíše - bláboly myslivce po cestě na čekanou.
V té brašně svačinu nemá, spíše patrony a jiné propriety myslivosti...
Je to sekáč ten myslivec a za kloboučkem sojčí pírka má... Motto: Já jsem malý mysliveček, sotva flintu nesu....
#broková dvojka, #humor o myslivosti, #hamerleska #sojčí pírka #fotografie
V zimě jde o přežití a boj o potravu.
Půjdeme-li z jara do polí a lesů je tu živo zpěvem, cvrlikáním a hvízdáním, které se ozývá ze všech stran.
Jaro skončí a je ticho, příroda oněmí...snad jen ptáci probouzí den. Kos poletuje po parcích ve městě v zahrádkách a sotva přijde jaro, začnou se samečkové prát, jeden honí druhého za velkého křiku a jednoho teplého večera se ozve kosí zpěv.
Koncem června přestanou ptáci zpívat, v červenci příroda oněmuje stále více a v srpnu přestanou hlasy téměř docela.
Takové je tedy zvukové bohatství naší přírody...a kdo měl v zimě plné krmítko, tomu se ptáčci odvděčí veselým zpěvem po celý den.
Ptáci se zpěvem dorozumívají,
mohou se upozorňovat na potravu, varovat se před nebezpečím, ale často zpěv používají například také k tomu, aby na sebe upoutali pozornost samičky. Vědci dnes dokonce dokáží odhalit, který pták si užívá záletnictví a který je naopak své samičce věrný, a to podle délky spermií ptačích samců.
„Překvapivě si zálety dopřává většina ptačích druhů. Ještě před 30 lety jsme si mysleli, že tomu tak není, domnívali jsme se, že většina ptáků je monogamních. S nástupem molekulárních metod určení otcovství bylo prokázáno, že přes 70 % ptačích druhů je někdy nevěrných.
Většině lidí se ale vybaví jako příklad partnerské věrnosti labutě.
„Kupodivu o naší bílé labuti se toho ví velice málo, ale existují studie o labuti černé, to je australský druh, který mohou posluchači vidět v zoologických zahradách. U ní bylo zjištěno, že je velmi promiskuitní. Z ptáků jsou nejvíce promiskuitní pěvci, čili běžné druhy ptáků, které vidíme kolem nás: kosi, sýkory.
Výzkum začal před deseti, dvanácti lety na Šumavě, kde si vědci vyhlédli chráněného pěvce hýla rudého.
„Obecně u těch spermií platí pravidlo, že vítěz bere vše. Čili ten, kdo se první dostane k vajíčku a oplodní jej, to je vítěz. My předpokládáme mnohem silnější kompetice spermií u promiskuitních druhů, neboť tam se mnohem častěji stává, že se v jedné samici vyskytnou spermie více samců...
„Existují extrémní případy. U strnada rákosního, což je náš druh pěvce, kterého najdete u rybníků v rákosinách, u něj byla nalezena mimopárová mláďata až v 70 % hnízd čili 70 % je nevěrných.
Zdroj:radio česko Tomáš Albrecht z přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
Tohle srnčátko jsem vyfotil náhodou jak jsem šel do lesa čekat na srnce chodil mi pravidelně na jedno místo a jak jsem šel po lesní cestě tak vidím na pravě straně srnu kojíci tohohle fešáka srnče bylo ještě malé a nestíhalo utéct se srnou tak si lehlo zatím co srna čekala opodál přišel jsem k němu vyfotil ho a šel rychle pryč...
Zdroj: sociální sítě skupina Myslivost Dnes fotil Patrik srnče
Divoká prasata
se nejraději zdržují ve smíšených, popřípadě listnatých lesích s
příměsí dubu a buku.
Jsou to všežravci prospěšní lesu, ale málo vítanými návštěvníky polních kultur. A tito černí rytíři, kteří jsou vlastně spíše věčnými psanci, v listopadu a v prosinci, někdy až do ledna, prožívají svoje svatební období, které se nazývá chrutí.
Páření -
- chrutí probíhá tak, že k tlupám bachyní se připojují kňouři. Pokud k bachyním přijdou stejně staří kňouři, urputně mezi sebou bojují, ale slabší před silným kňourem uteče. Bachyně metá selata v zálehu vystlaném mechem, suchou travou a chvojím, kde je kojí a pečlivě ochraňuje. V případě nebezpečí zaútočí i na člověka. Asi po dvou týdnech selata s bachyní opouštějí záleh, ale jsou kojena ještě asi dva měsíce.
Po odstavení jsou selata, kterým se v myslivecké mluvě také říká "markazíni", u bachyně až do příštího metání, kdy je bachyně od sebe odežene. Ačkoliv tělesně dospívají ve třetím, čtvrtém roce, pohlavně značně dříve: kňourek kolem desátého měsíce věku, bachyňka dokonce v šestém až osmém měsíci.
Narušením sociální struktury, resp. věkové skladby populace černé zvěře - lovem dospělé silné zvěře - dochází nyní k tomu, že do chrutí se dostává i mladá, nevyspělá zvěř, často i selata a chrutí se roztáhlo na celý rok. A tak se můžeme setkat se selaty, která se narodí v podzimních měsících i v zimě a navíc nevyspělým matkám.
Tato skutečnost volá po lepším hospodaření s černou zvěří - se zvěří rytířskou.
Jistě se rádi podíváte na fotografii co ukazuje zajímavé prostředí a setkání zvěře. Pokud se vám to nezdá, pošlete svoje zajímavé fotografie a postřehy, ale já soudím, že se zvěř, zejména silná může i takto u lesa potkat. Ta bachyně vede rudl černé (možná lončáci) je vidět jen část skupiny. Prostě fantazie a ojedinělý moment pro fotografii.
Budu věřit, že to není upravená fotografie ve Photoshopu, a tedy se podívejte.
Kdo ty hejnka koroptviček pamatujete - povídejte o tom
Koroptve,
pokud mají přístup k potravě v zimě přečkají stejně jako ptáci se živí bobulemi semínky, drobným hmyzem atp.
V houfu v závětří se chrání před větrem.
Zmizelo kus krásné přírody a drobné zvěře všech druhů...jak krásné bylo ty chvíle kdy při chůzi polní honitbou vzlétaly hejna koroptviček s hlasitým čiřikáním.
Mladí myslivci už znají jen prasata a jelení farmy. Přejdete na lov pštrosů. Nebo zůstanete u černé zvěře a střelby na vše co se hýbe.
Brokovnice už jen na střelnici. Asfaltoví holubi.
Drobná zvěř a nostalgie myslivce.
Nevíte co to znamená? Ptejte se myslivců a pamětníků mladí lovci prasat a lišek!
Je konec listopadu, v lesích leží sníh a mráz citelně štípe do tváří.
Černá zvěř v lese
Usedám na lavici pohodlné kazatelny, zbraň opírám do rohu a otevírám okno. Dalekohledem pozoruji okolí, ne, ještě je moc brzy… Pomalu se stmívá a já se zavřenýma očima naslouchám tichu lesa.
Ne nadlouho. Křup…křup… promrzlý sníh prozradí i ten nejmenší pohyb. Tato zvěř se ale ani nesnaží utajit svou přítomnost, za pár vteřin se ozve zapraskání větví, pak zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata. Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci. Nedočkavě se vrhají na nabídnuté dobroty. Kolik jich je? Zkouším je chvíli počítat, pět…sedm…dvanáct… Počkejte, nepřebíhejte mezi ty už spočítané… Vzdávám to. Na okraji lesa se chvíli nic neděje, pak se ale znovu zahoupou větve a skupinu doplní několik velkých bachyní.
Selata jsou neustále v pohybu. Přebíhají z místa na místo a hledají nejlepší kousky, perou se mezi sebou a navzájem se odhánějí. Jen když najdou něco mimořádně zajímavého, zaboří rypáčky co nejhlouběji to jde a jejich mlaskání je známkou toho, že jim opravdu chutná. Bachyně jsou mnohem klidnější, stojí převážně na jednom místě a nerušeně sbírají zrníčka kukuřice a kousky řepy. Občas popojdou pár kroků nebo něžně odstrčí sele, které se jim připletlo do cesty.
Lončáci už tak pokojní nejsou, pohybují se svižným krokem, občas i klusem, často do sebe narazí a zlostně na sebe ryčí. Opodál se perou dva středně velcí kňouři – začíná doba chrutí a tak si vyjasňují svoje pozice… Ani jsem si nevšimla, kdy přišli. Stojí proti sobě jako býci, pak jeden z nich zahrábne předním během do sněhu a už se rozbíhají… Teď! Narazí do sebe, zaklesnou se zbraněmi a točí se dokola, dokud to jeden nevzdá a neuhne.. Pak se vše opakuje znovu a znovu.. Uvědomuji si, že mám na tváři úsměv a srdce mi buší jako zvon. Nádherná krajina, přítomnost zvěře – co si myslivec může přát víc?
Po půl hodině zpozoruji výraznou změnu. Veškerý pohyb ustává, vše naráz utichne. Lončáci couvají k lesu, bachyně pozorně zvedají hlavy, selátka se nechtějí nechat rušit od večeře, přesto i ona opatrně jistí.. Mezi smrkovými větvemi se objeví černý stín, který se za malý okamžik zhmotní do podoby kňoura.. Je obrovský. Vychází pomalu z lesa, krok za krokem, hlavu zvednutou, hřeben na jeho hřbetě ještě zvyšuje už tak impozantní dojem. Přichází král… Pomalým, jakoby až důstojným krokem dojde doprostřed celé skupiny a rozhlédne se. Jedno ze selat neopatrně přiskočí příliš blízko, ale než se k výchovné lekci uráčí kňour, dostane se mu výrazného napomenutí od vedoucí bachyně. Jen jedno krátké hluboké zamručení stačí a sele je pryč. Ostatní se drží v bezpečné vzdálenosti. Kňour zvedá hlavu ještě výš, v uhlově černé srsti svítí jeho nádherné zbraně a zhluboka nasává vzduch prosycený pachem bachyní. Ale ještě jsou tu dva konkurenti. Jednomu se očividně do potyčky nechce a pomalu, jakoby nenápadně obchází obloukem tlupu a za okamžik už mizí mezi stromy. Druhý je odvážnější, stojí na místě a čeká. Velký kňour není vůbec těžkopádný nebo neohrabaný, jak by se mohlo zdát – jedno bleskurychlé přiskočení, bolestivé zaryčení a poučený protivník prchá do temného lesa… Vítěz pozorně obchází svou válečnou kořist. Bachyně se od něj ale odvracejí, točí se v kruzích a staví se proti němu hlavami. Ještě nepřišel jejich čas. Kňour brzy pozná marnost svého snažení, sebere ze země kousek řepy a zmizí jako duch...
Vše se odehraje během několika málo minut a najednou jsou tu zase ta skotačící selata, peroucí se o nejlepší kousky, jejich starostlivé mámy, nerušeně hledající i ta poslední zapadlá zrníčka a lončáci, bezstarostně ryjící ve zmrzlém sněhu… Vše je jako předtím, jakoby se žádná mezihra neodehrála. Jen vedoucí bachyně občas jen tak „po očku“ nahlédne mezi smrky. Ne, už je tam klid. Selata se u kousků řepy rozdovádí natolik, že jedno z nich udělalo regulérní kotoul vpřed. Sněhová krusta zapraskala a jemný sníh pod ní pocukroval sele i vedle stojící bachyni. Selátko sedí jako nešťastný psík, zmateně se rozhlíží, cože se to stalo. Bachyně ho jemně popostrčí velikou hlavou. Prcek pohodí rypáčkem, vyskočí a oběhne kolem ní kolečko. Asi se mu to zalíbilo, tak udělá ještě dvě a pak jedno v obráceném směru. Tím považuje celou záležitost za vyřízenou a vrací se k prostřenému stolu…
Scéna jako na divadle a já mám lístek do první řady.. Kulovnici stále nechávám bez povšimnutí opřenou v koutě kazatelny. Vůbec se mi nechce rušit pohádkovou atmosféru výstřelem. Ten nakonec přeci jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh…
Jedna dáma, zuřivá ochránkyně přírody a vůbec všeho, co se jen trochu zelená,
se vypravila do chráněné krajinné oblasti střežit, zda tam nepáchá nějaký zlotřilec škodu rozhazováním papírků od bonbónů nebo - nedejbože - dokonce nepošlapává jistě převzácné kapradí. Zároveň hledala bystrým okem i případného lovce zvěře s flintou, který jistě chce ublížit každému nevinnému zviřátku, tomu nebohému tvorečkovi.
Aby si pátrání po nezbednících usnadnila, začala se obkročmo šplhat na vysoký strom, který rostl na vršku a nabízel bezvadný výhled do celé krajiny. Byla už skoro na špičce, když z dutiny stromu vylétla malá sova a zahoukala jí přímo do tváře.
Dáma se pochopitelně lekla a začala po kmenu padat dolů, či spíš stále rozkročmo po něm klouzala. Než dopadla na zem, dostalo se jí pod kůži velké množství třísek, a to samozřejmě v těch nejchoulostivějších místech.
Dáma, přemáhajíc nesmírnou bolest, opustila chráněnou krajinu a vyhledala nejbližšího lékaře. Tomu začala líčit, jaká je neohrožená enviromentalistka, jak brání přírodu proti všem zlosynům a jak obětavě vyšplhala na ten strom, aby se rozhlédla po nějakém vetřelci. A jakým způsobem z toho stromu taky spadla. Po dlouhém proslovu nakonec lékaře požádala, a by jí z intimních partií ony zadřené kousky dřeva vytahal.
Doktor dámu s velkou trpělivostí a účastí vyslechl a když skončila, požádal ji, aby přešla do vedlejší místnosti, posadila se tam a počkala, než ji přijde prohlédnout.
Jak lékař poručil, tak žena vykonala. Seděla ale na židli v ordinaci skoro půl dne a když se doktor konečně objevil, zuřivě se na něj obořila, že ji nechal tak dlouho čekat.
Doktor se smutně pousmál a pravil: "Milá paní, nekřičte na mě, vždyť já musel až do Prahy. Navštívil jsem ministerstvo životního prostředí, byl jsem na ministerstvu průmyslu, jednal jsem s náměstkem ministra zemědělství, musel jsem vyhledat správce té chráněné oblasti a ještě jsem hovořil se zástupci Strany zelených.
Je mi líto, povolení k těžbě dřeva z chráněné krajinné oblasti jsem nedostal."
Mezi lidmi od lesa a v zeleném rozeznáváme následující kategorie:myslivci, lovci, střelci, lidolovci, lajfstajlisti a lovuzdaráci.
Rozdělení jednotlivých exemplářů jednoznačně do kategorií není vždy vyloženě jednoduché, některé vykazují znaky příslušnosti k více kategoriím a jiné jim naopak chybí, níže tedy uvádíme typické charakteristiky krystalických zástupců své kategorie.
Myslivci - vyskytují se ve zvýšené hustotě mezi profesionálními lesníky a dalšími profesionály vzděláním či prací spojených s přírodou nebo lesem, v menší míře pak mezi ostatní zelenou populací měst i venkova. Jedná se o jedince, kteří mají dostatek intelektu, zájmu, energie, píle a sebezapření, aby se dostatečně a stále vzdělávali v problematice, která je v tomto oboru poměrně komplexní. Myslivec má dobré znalosti o zvěři, její biologii, etologii, zvycích a chování, ekologii (ekologie jako nauka je seriózní vědou, zabývající se vztahy mezi živými organismy navzájem i prostředím a nemá nic společného s panelákovými ochránci, zelenými teroristy a pod., to jen tento termín zprofanovala média), potravních nárocích, nárocích na biotop, prostředí atd. Má dobré znalosti o lovu, střelbě, praktické znalosti loveckých zbraní, obvykle se více či méně orientuje v kynologii, atd. Každý myslivec si zaslouží respekt.
Lovci - Častěji provozují lov a myslivost jako svojí zálibu, mají méně odborných znalostí, než myslivci, ale stále se jedná o druh s vysokou mírou znalostí. Znají dobře zvěř a její zvyky, prostředí, stopy... Obvykle se vyznačují disciplínou, ovládají různé způsoby lovu, umí stopovat a rozpoznávat pobytové znaky zvěře, vědí jak se chová v kterém ročním období atd. Obvykle se ale snaží být co nejlepší, nelitují úsilí a energie investované do své záliby a zlepšování svých dovedností. Jedná se vlastně o nadmnožinu myslivců, protože (až na výjimky typu oborníci apod. není myslivec dobrým a úplným, není-li dobrým lovcem).
Střelci - hobíci, znalosti zvěře a její biologie a chování na základní úrovni. Jimi ovládané způsoby lovu se obvykle redukují na lov na čekané na posedu, nejčastěji u vnadiště, zvěř k lovu vybírají v lepším případě podle zásad průběrného lovu (protože jim to někdo řekl a jinak by měli průser), v případě horším podle zásady 1P (jeden přišel). Navzdory názvu kategorie se mezi nimi vyskytují střelci nejen dobří, ale i průměrní, ba i zcela podprůměrní. Najdou se mezi nimi ovšem i kvalitní kusy, dobří střelci aspirující na kategorii dobrých lovců, pokud na sobě zapracují.
Přírodní záběr fotografie
Lidolovci - typický produkt doby minulé. Obvykle je charakterizují čvachtavé holinky, maskáče vzor ČSLA a zbraň nevalného technického stavu, špatně opečovaná. Pozor, nemluvíme zde o ceně zbraně, chudoba cti netratí a řada vynikajících myslivců se najde mezi lesnickým personálem, nepříliš movitým, se zbraněmi staršími či levnými, obvykle však dobře ošetřenými. Naopak, mezi lidolovci často vidíme zbraně, které kdysi byly vysoké hodnoty i technické úrovně, obvykle ukradené nebo zabavené v 50 letech ze zámků apod., dnes ve stavu žalostném. Tak můžeme vidět třeba lankasterový troják z dílny zvučného jména z rakouského Ferlachu s pažbou natřenou Balakrylem, vyrezlými komorami apod. Obvykle jen mlhavě tuší, jak se aktuálně pohybuje bod zásahu jejich zbraně ve vztahu k záměrné, protože patrony jsou přece drahý. Znalosti o zvěři mizerné, většinou zcela neodpovídající aktuální úrovni poznání a obsahující plno bludů, protože tak se to přece dělalo vodjakživa. O zvěři většinou vědí jen to, že nejlíp chutná se šipkovou a hlavním kritériem úspěšnosti chovu zvěře je plný mrazák, cokoliv má zahnutý zobák je nepřítel...atd.
Lajfstajlisti - jako jsou lidolovci produktem doby minulé, lafstajlisti jsou produktem doby moderní. "Papíry" velmi často "koupili" a o zvěři ví obykle minimum, omezené na to, jak velká trofej vyvolá závist a obdiv kolegů z jejich kategorie. K lovu a myslivosti, pokud se o ní dá vůbec mluvit, se dostali z leknutí, protože je to "in". Mezi jejich atributy obvykle patří drahé vybavení, terénní auta, prvotřídní oblečení, drahá flinta v supervýkonné magnumové ráži, noční vidění, halogenový hledáček atd. Znalosti o zvěři nulové, ovládaný způsob lovu se redukuje na sezení na posedu u hromady celou noc, samozřejmě zatepleném a vytápěném, a střelba po čemkoliv, výjimka nevýjimka (ze zákona), vždyť já na to mám. (POZOR PROSÍM - nechápejte mě špatně. Nerad bych byl osočen ze závisti či něčeho podobného. Platí věta, že atributem lajfstajlisty jsou supervýkonné zbraně poslední generace, drahé stylové vybavení atd., ale NEplatí věta obrácená, že kdo používá podobnou výbavu, je automaticky lajfstajlista. Sám jsem fanouškem výkonných ráží a zbytečné prochládání či jiné ničení zdraví pokládám za blbost, nikoliv známku (punku ) odvahy a chlapáctví, kvalitní výstroj pokládám za samozřejmost a používám kvalitní oblečení atd. a investice do toho jsem nikdy nelitoval).
Lovuzdaráci - vyskytují se napříč zelenou populací, o něco hustěji v příměstských honitbách v nájmu MS, kde není mnoho zvěře. Moc toho nenaloví, o to více nakecají v hospodě. Ve velké většině strážci mysliveckých tradic, ovšem zhusta ve zcela pokřivné podobě. Mysliveckou mluvu používají často nesprávně, zato když zelené oblečení nemá tu podle nich správnou zelenou, je to důvod pro plamennou filipiku. (Že např. podle všech tradic jsou tradičními barvami i šedá, hnědá a černá - viz uniformy a kamizoly např. lesnického a mysliveckého personálu některých panství v minulosti a pod. - nikdy nepochopí). Tradic mají plná ústa, zejména těch, z kterých kouká nějaké pitivo, ale krmit až když padne sníh, či dávat srnčí v zimě pšenici jim takové problémy nečiní, vždyť se to tak přeci dělalo vždycky a je to tradice. Sveřepě lpí i na úplných anachronismech, které odporují buď současné úrovni poznání, nebo legislativním podmínkám, vše pod zaklínadlem (pseudo)tradic.
Šel jsem od svého krmného zařízení s bráchou a na poli vidíme jak z lesa vyběhne vořech a žene si to za čtyřma kusama srnčího, jak nás viděl vzal do zaječí. Za chvíli na nás z místa kam ten vořech zaběhl vyběhl kříženec retrievra a zase ten vořech přímo proti nám. Když byli od nás asi dva metry začal kříženec retrievra na nás vrčet a štěkat, tak jsme na něj začali ať maže domů a tak. Ani jeden ze psů nás neposlechl, tak jsme šli pomalu dál. Vořeši okolo nás furt běhali a štěkali, za chvíli se u lesa objevil majitel a pomalu si to k nám štrádoval. Když přišel,tak na nás začal hulákat, že kdyby jsme na ně nekřičeli, tak že na nás neštěkaj.
Když sem mu řekl, že si dělá srandu, že mu běhaj po honitbě a honěj srnčí, tak sem se dozvěděl, že jsme myslivecký dasani a že ten pes tam je narozdíl od nás doma. Když sem mu na to odpověděl, že v honitbě je doma pouze zvěř a né žádný domácí pes, tak začal bejt ještě agresivnější a začal, na nás co tam teda děláme a tak. Ve finále jsem se od něj dozvěděl, že pes může běhat volně 150 metrů od trvale obydleného stavení. (nacházeli jsme se přibližně 500 metrů od jeho chaty) Co s takovým pitomcem dělat, když nemám odznak??
- Co k tomu napsáno (výběr z diskuze)
- bohuzel asi nic.. kdyz potkas pitomce a jeste ma blby kecy, tak to je k nicemu a tezka domluva.
- bohužel nic, znám to taky
- dát mu do huby
- Nevim proč, ale vzpoměl jsem si na toho mechanika jak opravoval LaKaToše a jeho památnou hlášku: "..Hned ho jebni po hlavě!"
- vystříkat xicht slzákem
- Vaše situace byla úplně ideální. Jste dva (tudíž potvrzené svědectví), daleko od obydlí, majitel přišel až k Vám. Pokud selže slovní domluva tak upozornit , že teda společně počkáte na mysliveckou stráž, kterou na místo přivoláte, aby věc posoudila. Hlavně klid a nohy v teple :), stráž už ten odznak má, a má i bločky
- škoda že je půda zamrzlá, jinak bych poradil zakopat i s majitelem
- mám obavu že běžná stráž (mimo příměstské lesy) bločky normálně nemá, je s tím docela brutální administrativa....
......
Aport - výřad
- I s blbcem zkusit pohovořit v dobrém, uplatnit svoji inteligenci...někdy agresi hlupákovi vezme pozitivní vlastní omluva (např. pochvala jeho pejsků) a vysvětlovat v klidu! Lidi mají zájem i o zvěřinu, doporučuji kousek slíbit prodat za spolupráci (krmení pro zvěř, účast na honu, pozvánka na ples a podobně) Lidi si musí každý získat a vychovat. Každého lze zlomit - přátel není nikdy dost.
- Já takhle podobně pochodil s jedním panem inženýrem u nás, který žil v přesvědčení, že zákon se kterým on nesouhlasí pro něj neplatí. Párkrát jsem mu domluvil (běhal se psem na volno), párkrát jsme se potkali v zahradní restauraci a vypili pivo a nakonec je z něj ekolog-přítel myslivosti. Nicméně jak jsem psal výše, na hrubý pytel hrubá záplata, když je dotyčný ofenzivní.
- Ja ti reknu co stim delame unas. Pokud vidim psa v lese bez kose a spise se tak pomotava tak ho kaslu, ale pokud jsou u krmelce a nahani zver tak ho hned sundam. Bez kose tam nema co delat... Jo a tobe bych v takove situaci radil vzit si mobil natocit si to a pak kdyby neco narazel tak mu jen rict ze to mas natocene a at si trhne. On vi prd o nejakych zakonech a uvidis jak najednou otoci. Jednou jsem byl svedkem ze pes taky volne pobihal a majtel se zacal se znamym hadat ze muze klidne bez kose atd. Znamy namiril flintu a rek ze kdyz mu neda kos tak ze mu ho na miste odstreli tos mel videt co se delo! Borec se posral a byl jak milius. Myslis ze si v tom stresu vzpomel na nejaky paragraf? Jo a dalsi vec lidi si mysli, ze myslivci muzou strilet co chcou. Malo znich ma tucha o nejake myslivecke strazi...
- doporučuji situaci zdokumentovat (fotografie, video) k pozdějšímu řešení. Už tento postup může pomoci. Do konfliktů s lidma se nepouštějte sami, pokud na to nejste povahově a intelektově zralí a zkušení. Po dobrém se dosáhne vždy víc než po zlém. Buďme k lidem přátelští a ukažme jim, že myslivci jsou taky lidi ne zabijáci v zeleném...
Oblečení, chování a vystupování myslivce na veřejnosti je důležité a my dobře víme, že ve svých řadách ve sdružení máme taky zvláštní jedince co se neumí chovat.
Poznámka:texty jsou originální opraveny jen hrubé chyby
Úsměvný český film Jiřího Menzela natočený podle povídek Bohumila Hrabala v roce 1983; hraje Libuše Šafránková, Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský...
Bylo tu video z filmu milí přátelé, ovšem někdo si uplatnil autorská práva na YouTube
tak tu zůstal jen vtip. Ale ten je taky myslivecký a dobrý!
Dobrý vtip! "Paní učitelko, nechoďte do lesa! Hajný vás sní."
"Pročpak Pepíčku," diví se mladá učitelka.
"Protože včera říkal tatínkovi: Tu mladou učitelku potkat v lese, to by bylo žrádlo!"
Krahujec obecný
žije skrytým způsobem života v lesích, zvláště jehličnatých, ale v zimě ho můžeme spatřit i v parcích nebo jiných stromových porostech poblíž lidských sídel. Většina populací je stálá, včetně té v Česku. Dnes patří mezi přísně chráněné druhy, ale např. v roce 1933 padlo za obět lovců přes 20 tisíc jedinců.
Krahujec obecný žije skrytým způsobem života v lesích, zvláště jehličnatých, ale v zimě ho můžeme spatřit i v parcích nebo jiných stromových porostech poblíž lidských sídel. Většina populací je stálá, včetně té v Česku, ačkoli ptáci ze severnějších evropských oblastí migrují do severní Afriky, severoasijské populace zase převážně do severní Indie.
Jeho potravou se většinou stávají drobní ptáci (vrabci, kosi, pěnkavy, sýkory) a jejich mláďata, ačkoli výjimečně loví i menší druhy savců, nevelký hmyz nebo některé druhy žab. Na svou kořist číhá na pozorovatelně ve větvích stromů, pokud je to nutné, tiše ji následuje a poté překvapí náhlým výpadem.
Často se uchyluje k aktivnějšímu způsobu lovu: Prolétává svým revírem bez předem určeného cíle a snaží se zaskočit nic netušící kořist nečekaným vpádem. Zaměřuje se především na nepřehledné a členité úseky (křoviny, husté lesy, zastavěná území...).
Létá skrytě (těsně nad zemí, podél stěn, prolétává křovinami a stromy...), aby byl kořistí spatřen co možná nejpozději a mohl se jí zmocnit dříve, než stihne patřičně zareagovat.
Několik fotografií z přípravy loňské tomboly Mysliveckého plesu...na You Tube je i video kde je vidět celá vyložená a upravená tombola (prohlížejte ve zvětšení)
Bažant je nejchutnější v jeho lovné sezóně, tedy od listopadu do konce ledna.
Dá se sice až na půl roku zamrazit, ale pak už to není ono. Labužníci také vědí, že bažantí kohout má krásné peří, ale na pekáč je lepší bažantí slípka. Bývá sice menší (kolem 1,20 kg), z celé se pořídí 3 porce, zato je její maso měkčí a lahodnější.
Důležitý je také věk. I když bažanti běžně nepřekročí stáří dvou let, nejlepší chuť mají mladé, asi roční kusy.
„Dobře se to pozná hlavně u bažantích kohoutů. Čím větší a ostřejší mají ostruhy, tím déle žili. U mladých kusů je typická i měkčí prsní kost.
Celý článek je → tady.
#Bažant pečený, Zvěřina a kuchyně myslivce, Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Myslivecký ples, Poslední leč, Raffle ball hunting,
Vyrazili jsme s mojí čtyřnohou kamarádkou na obchůzku revírem. Potřeboval jsem doplnit slaniska, nabral jsem tedy ráno kamennou sůl do batohu a za chvíli už si to šineme k lesu. Po dvou hodinách chůze přecházím potrubní propust, dlouhou asi 80 metrů. Feny, jak říkám moji kamarádce, ale zbystřila čich a už si to namířila do propusti. Po třetí co jsem jí namáhavě odvolal, volám svého kamaráda s bordíkem.
Usuzuji, že v propusti bude asi liška. Po příjezdu pouští Jiřík bordíka a každý si stoupáme k jednomu otvoru, po minutě přede mnou vybíhá lišák, ale než jsem se stihnul srovnat s optikou, jelikož jsem měl kulovnici, tak lišáka na 60 metrů chybím, ale feny se za ním rozběhla a nahnala jej přesně na Jiříka, ten se s brokovnicí na 20 metrů nemýlil a to už mu přeji lovu zdar!!
Velké díky patří oběma psíkům, bez nich bychom žádný zážitek ani úlovek neměli.
Hana říkala, že mufloni z obory v Lánech prolezli ven, protože je tam 27 děr v plotu ! zdůrazňuji 27 děr, Hanou přesně spočítáno ! nejen, že všechno ty mufloni pošlapali, pšenici a louky, ale oni ještě obskakovali kravičky a teď se teda uvidí, jestli jsou ty kravičky březí, jestli budou rodit telátka nebo mufloňátka a Klaus bude na ty mufloňátka pěkně solit alimenty ! Protože to by tak scházelo, aby si jeho panský bejčci užívali zadara s obyčejnejma kravičkama ! a jak to Hana vyprávěla, mně se v noci zdálo, že jsme měli doma koně a kravičku.
Nejdřív to nevadilo, jen leželi v pokoji na koberci a byli hodný, ale pak dospěl koník v hřebce a začal tu kravičku obskakovat, chtěli se pářit, stavěli se na zadní, bouchali kopytama, podlaha se třásla, já jsem přemejšlela, kdy se proboříme dolu k Elišce, co to bude za průser, rozbourat majiteli domu dům tím,že jsme tady pěstovali tak velký zvířata...začala jsem přemejšlet, kolik peněz by stálo ustájení, ale srdce mi to rvalo, že by si koník od nás odvyknul a už by nebyl tak přítulnej, když by bydlel sám ve stáji a ne s náma v pokoji, už bysme se s ním nemohli tolik mazlit, jako když ležel pod stolem...anča ječela, že ho nedá...
pak jsem se vzbudila. a to všechno kvůli těm muflonům z prezidentský obory, takový starosti ještě v noci !
Zdroj: sociální sítě facebook sen Renaty #Humor o myslivosti, Myslivecká zábava, Muflon, Na lovu muflonů, Obory a zvěř,
České malé poměry, řevnivost a závist rudých trpajzlíků i v myslivosti
úspěšně brání rozvoji osobnosti a kultury svobodného člověka. Vesnice jsou devastované, chudé a dosud zamořené odpadky - arogancí i chemickými látkami ve stodolách i v půdě i vodě. Množství umělých hnojiv a insekticid na společných polích ani váš lovecký pes nevydrží.
-
Bezdrátový internet už se přesto šíří po chalupách i domech z cihel socialismu.
-
Jen ta hloupost a deficit českého selského myšlení trvá. Jaké děti se rodí na vesnici? Podmínky mají mizerné, výživa i výchova je v režii Husákových dětí (už maminek).
Přátelé, informace leží na webu. Učte se vidět svět jinýma očima. Nepřebírejte rozumy trpajzlíků z otlučených hospod, pivních mozolů a masojídků. Ostuda české myslivosti ještě je na pytlácké stezce.
- Svobodný svět je už dávno, moc dlouho jinde.
Učte se jazyky a cestujte...a lovte jako Tom Miranda - videa najdete na serveru YouTube a nebojte se té reklamy....záběry z lovů od Toma Mirandy nemají chybu. Na Frantu z české zaplivané hospody se pokuste zapomenout. Nebo se jednou zblázníte z povahy těchto lidí. Rudé trpajzlíky přesměrujte na východ. I s jejich internacionálou.
Lovci, kteří loví lukem, nejsou žádní patlalové co práskají ze zateplené kazatelny na plesnivou hromadu tak jak je u nás velmi oblíbené.
To jsou lidé, kteří znají zvěř lépe než většina našich myslivců, dokáží se k ní dostat na pár metrů a vysoce zvažovat zda pustit šíp, či ne. Mám v okruhu této skupiny pár kamarádů, nikdy jsem takto nelovil, ale lovecký zážitek je jistě nesrovnatelný. Opakují se dotazy na lov pomocí luku a šípů.
Co o tom víme?
Většina informací je na anglických serverech, ale názorně něco uvidíte i na videu. Pokud rozumíte trochu anglicky.
Samozřejmě, středoevropský český i německý lovec bude z neznalosti frfňat...spíš proto, že přes svoje velké panděro by lovecký luk speciál nenatáhl. Pivní mozol má sklon nepřesáhnout hranice příkopu kolem blízkého lesíka, který objíždí svým autem.
Nikde nebyl, neviděl co se děje a jaké jsou formy lovu (je to trochu i sport jako myslivost)jazyky nezná.
Jen ty vepřové jazyky pečená kolena, řízek a pivo. Vždyť do Bavorska na pivní festival je blízko a zná to z vyprávění.
Na německé myslivecké klobouky se štětkou nadává a sousedy pohrdá.
Poznámka: cituji některé názory z debaty na sociální síti...Neberte to jako poučování je dobré vědět jak to jinde chodí a proč se takto loví (dávám video, kde je vidět víc, především jak střela vypadá) některé odpovědi jsou z čiré neznalosti (nikdy to neviděli a táta je to nenaučil) jiný už něco o tom slyšel.
cituji: Tak ten lov s tím lukem, je opravdu prapodivný. To bych neprovozoval ani náhodou, ať si s tím střílejí z nudy ve Státech po prasatech na farmě, ale v myslivosti to nemá co dělat.
....Já bych zas Luk tolik neodsuzoval :) k lovu patří už od pradávna :) a pořad je to o lidech co je drží v ruce špatná ze zbraně muže mít pro zvěř stejné následky jako z luku a naopak :) ale jinak já střílím kulovnicí 7x64 a zatím jsem neměl nějaký problém je pravda že lišku na kožešinu bych s polopláštěm nestřelil, protože ji to rozbije :) a jsem názoru že člověk se muže naučit z daleko více zbraní než jen jedné když si na ně trošku zvykne a sedí mu myslím že není problém :) ae někdo se nenaučí střilet ani z jedné no :)
...Ano samozřejmě, že se luk používal odpradávna k lovu, ale jen z toho důvodu, že nic jiného nebylo, jakmile se objevila kuš, tak se lovilo jen s ní a tak dále. Z dnešního pohledu lov s lukem či kuší nepovažuji za zodpovědný lov.
...Lov lukem patří k myslivosti asi tak jako svícení lucernou, nebo ládování předovky. Předpokládám se k tomuto vracet taky nechcete... S moderním lovem nemá nic společného. Navíc nižší ranivost a tichost zbraně jsem vůči zvěři víc nefér než moderní zbraně.
...Podle Selye nelze mluvit o bolesti při šoku. Pokud vím debata byla o loveckých zbraních. Šíp jste nikdy neviděli, jen můžete sledovat ty speciální soupravy co španělská skupina používá. Taky se nikde nepíše o šoku po zásahu střelou, který ovšem naprosto vylučuje jakoukoliv debatu o tom, kdo dobře a jakou ráží střílí.
...šíp, ať je jakýkoli supr-čupr, nebude mít nikdy takovou ranivost, jako kule, která se při průniku deformuje. Když vyvrhuju ulovený kus, ať je to srnčí nebo černá, a vidím, jakou paseku to udělá na plících nebo játrech.. (často je "pajšl" doslova na vylití..) Tohle šíp prostě nedokáže. Svým způsobem je lov lukem tak trochu umění, protože ke zvěři je nutné se dostat na krátkou vzdálenost.. ale taky o to dál zasažená odchází a o to déle po zásahu zhasíná (o zásahu špatném ani nemluvím..) Nebudu v žádném případě obhajovat "blbé" rány z kulovnice, na druhou stranu - někdy prostě (byť taková rána nebyl úmysl) zvěř zhasne i po takovém zásahu, protože tlak na okolní orgány je velký, nehledě na porušení velkých cév, šoku apod. Ne nadarmo se např. říká, že "osma odpouští i horší zásahy".. V neposlední řadě je to o obrovské zodpovědnosti, která dnešním lovcům (záměrně nepíču myslivcům) chybí, přeceňují své střelecké schopnosti, nedokážou si ránu odpustit s tím, že "tak zkusím to, třeba to trefím" (tím narážím třeba na proklamované "na lišku se střílí i přes metr dříví..") V USA je lov lukem běžný, ale určitě ne z důvodu nějaké myslivecké etiky, ale prostě proto, že je to větší adrenalin. Ale my nelovíme pro zábavu nebo z nudy, naším cílem má být vždy co nejrychlejší a nejméně traumatizující usmrcení. Proto lov lukem NE.
....rozbitá zvěřina a zástava oběhu nastává pomalu, důležité je překvapení, šok. Na šokový děj z poranění i malého rozsahu se umírá nejrychleji (Selye) Zvěř zrazená dlouho utíká i s rozbitým srdcem, jde o záchrannou reakci organismu zvěře, která je obrovská...šípy mají těžké obrovské hroty, přesto větší roli hraje to překvapení zvířete z blízkosti lovce.
...Nejsem uplně proti lovu lukem i když samotného mě to neláká ale v oboře se dá aspoň napravit i špatná rána ikdyž zase kdž se podívám na utrpení zvěře nechal bych lov lukem v Americe kam asi patří a kde neví čím by už stříleli.
...Lovci, kteří loví lukem, nejsou žádní patlalové co práskají ze zateplené kazatelny na plesnivou hromadu tak jak je u nás velmi oblíbené. To jsou lidé, kteří znají zvěř lépe než většina našich myslivců, dokáží se k ní dostat na pár metrů a vysoce zvažovat zda pustit šíp, či ne. Mám v okruhu této skupiny pár kamarádů, nikdy jsme takto nelovil, ale lovecký zážitek je jistě nesrovnatelný.
....Lov šouláním a stylem, kterým loví lušičníci je oproti lovu na čekané u hromady úžasný, bohužel je to styl, který vyžaduje více než jen 2 hodiny na štontu a na leči pak 20 knedlíků se šípkovou
....Jsem proti všem nesmyslným zákazům. Takže i proti zákazu lovu mechanickou zbraní. Navíc jsem přesvědčen, že i v případě zrušení zákazu by s ním lovilo jen naprosté minimum myslivců. Proč?
1) Reálná šance něco trefit a zabít je tak do 50m. Obrovskou roli pro dobrý zásah hraje každý metr v odhadu vzdálenosti, vítr a střelba do/z kopce. Pokud si někdo myslí, že po týdnu bude Robin Hood, tak ho to rychle přejde...
2) Každý kdo zkusil střílet třeba z kladkového luku ví, že to není žádná sranda. Už jen se naučit jak ho natáhnout a v případě lovu to udělat potichu a bez prudkých pohybů... Po 20 ranách máte dost... Na nějaké plížení houštinami taky zapomeňte. Je to velké, těžké, neohrabané a pohotovost ke střelbě nula. Navíc vám 2x spadne šíp ze zakládky a zvěř je dávno v tahu. Představa někoho na naháňce s lukem je spíš k smíchu :-)
3) Pořizovací cena vybavení pro lov je srovnatelná s cenou průměrné kulovnice. Není to jen luk či kuše. Šíp třeba stojí kolem 300 Kč a není problém ho ztratit, či zničit. Většina lovců používá i dálkoměr a další doplňky a to jsme ve vybavení zase v jiné úrovni. Při neustále se opakujících dotazech: "Poraďte kulovnici do 10 tis." pochybuji že někdo bude dávat 15 za luk a 5 za šípy a příslušenství.
Přes výše uvedené loví lidstvo lukem úspěšně tisíce let, na rozdíl od kulovnic, které jsou v moderním pojetí doménou posledních řekněme sta let... Minimálně z úcty k tradici by tento způsob lovu neměl být zakázán...
Na You Tube je řada videí z lovů skupiny cazandoconarco. Zaujalo mne video na lovu kamzíků v horách. Příroda, lov, radost a únava zvěř v horách a zážitky z lovu. Rozhodně rekreace i dobrodružství a tichý lov v horách. Kamarádství především, to v myslivosti někde zaměřené ulovit co nejvíce masa neexistuje.
Jsem přesvědčen, že u bowhunting ta závist neexistuje. Je to především sportovní zájmová skupinová aktivita při lovu což českou myslivost naštěstí nepřipomíná.
Je to projev aktivitity v zájmových skupinách lovu zvěře ve svobodném světě. Čtěte dále...
Bowhunting (lov pomocí luku)
Evropa
Většina národů, včetně Dánska, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Maďarska, Finska, Bulharska a Slovinska používají luk a šíp k lovu jako lovecký nástroj moderní myslivosti. Některé evropské země, včetně Chorvatska, Německa, Irska a Spojeného království zakázali bowhunting. Bowhunting, jako je lukostřelba, byl oživen v Británii během viktoriánské éry, ale byl zakázán pro celé Britské ostrovy od roku 1960 .
V USA a Kanadě, stejně jako u jiných stylů lovu, se bowhunting řídí jednotlivými provinciemi a státy. Předpisy, často se zabývají otázkami, jako je oblast, která k lovu, jakou roční období (období) a které pohlaví a druhů zvěře může být povolen. V mnoha případech je speciální lukostřelba povolena v období vynětí půdy z produkce, pro minimalizaci rušení z pušky lovci. Kromě toho, v úsilí o maximalizaci hry oživení a výstřel lethality, Pro zajištění rychlé letality (usmrcení zvěře) jsou na to často technické předpisy, jako jsou např. minimální hmotnost pro lov velkých druhů zvěře.
Obecně většina povolení luku pro lov velké zvěře začíná koncem srpna nebo začátkem září v severních státech a kanadské provincie a něco později v jižních státech.
Nový Zéland
Organizovaný lov lukem začal na Novém Zélandu v roce 1945. Vláda Nového Zélandu reguluje bowhunting. Výroční 3 dny oblasti turnaj se koná turnaj každé narozeniny královny o víkendu na různých místech po celém Novém Zélandu. Bowhunters musí mít oprávnění k lovu na soukromém pozemku, a nemohou lovit v zemích DOC, národním parku, nebo jiné rezervy bez povolení.
Neexistují žádná zvláštní období pro bowhunters nebo pro lov se střelnou zbraní je aktivní lov lukem při společném lovu.
Austrálie
Bowhunting se praktikuje v Austrálii a na něho se konkrétně nevztahuje nařízení zákonem. Pouze u nepůvodních druhů jsou uznány jako hra australské Bowhunters asociace.
Státy Victoria a Nový Jižní Wales rovněž regulují bowhunting. Ve státě Victoria je lov regulován prostřednictvím odboru životního prostředí a udržitelný rozvoj (DSE) V Novém Jižním Walesu se to dělá ve hře Rada. V současné době neexistují žádné zvláštní předpisy o lovu v jiných zemích a územích.
Zatímco oba Victoria a Nový Jižní Wales má požadavky pro udělování licencí na bowhunters, sport je samoregulační. Australská asociace Bowhunters a místní kluby hodnotí lovce přes Bowhunter způsobilost Certificate (BPC), která je navržena tak, aby byla zvířata zabita v souladu s humánními principy.
Zdroj: sociální sítě skupiny Myslivost Facebook, videa youtube.com, en.wikipedia.org #Lovecké stezky, Lovy lukem a šípem, Způsoby lovu a historie, #Bowhunting (lovecká lukostřelba), Lov ve svobodném světě
mi před říjí i během ní zkřížilo cestu, ale pokaždé bezpečně odešli, protože přednost měli hosté a jubilanti našeho MS a navíc jsem chtěla konečně ulovit svou první „jedničku“, a tak pro mě byla většina srnců „tabu“. Jenže, znáte to – ti, co můžou lovit, ven buď nechodí, nebo za těch několik málo vycházek srnce nepotkají, zato já se neustále setkávala se srnci II. a III. věkové třídy a když už konečně přišel srnec mladší, byl to nadějný chovný kus...Postupem času jsem už byla smířená s tím, že druhého srnce letos již neulovím. Konec doby odlovu srnců se nezadržitelně blíží a já měla včera neodbytný pocit, že prostě musím jít ven a byla jsem pevně rozhodnutá, že je to moje poslední „trofejová vycházka“, dál se již budu věnovat jen holé a liškám...
SRNEC ŠPIČÁK
Zvolila jsem kazatelnu „Na Lomečku“ uprostřed pole, kde jsem měla obeznaného srnce. Třikrát mi ho v předešlých týdnech Diana nabídla a já ho třikrát s díky odmítla ulovit. Pak se srnec ztratil a já se včera jela podívat, zda se tam nepohybuje nějaký jiný.. Jenže při příjezdu cítím zklamání – všude kolem posedu je holá hlína, blízko je sice les, ale neviděla jsem jediný důvod, proč by z něj srnčí mělo chtít vyjít ven... Otáčím auto a váhám – mám jet jinam (ale kam?!) nebo to vzdát a vrátit se domů? Pomalu jedu zpět a vlevo registruji dva kusy srnčí zvěře..
Zastavuji, zvedám dalekohled k očím a začínám pociťovat lehký třes rukou – je to mladá srna a „můj“ vidlák...
Okamžitě pokračuji v cestě, pak zatáčím doleva, vjíždím do lesa, kde nechávám auto. Beru kulovnici a „vidličku“ a vydávám se krajem lesa směrem k místu, kde jsem je zahlédla. Jdu vlastně stejnou cestou, jako při ulovení prvního letošního srnce. Budu mít stejné štěstí?
To zatím netuším, vím jen, že musím co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji dojít k žebříku, který stojí na okraji lesa a doufat, že srnčí mezitím pomalu půjde stejným směrem. Cesta je náročná, všude je spousta suchého listí, větviček a dalších „nášlapných pastí“. Jsem už dost daleko od hlavní cesty a koutkem oka zahlédnu vlevo na poli rychlý pohyb – první kus, za ním druhý, míří přímo k lesu a pak se mi ztratí za stromy a keři. Byli rychlejší než já. Dál už tedy musím opravdu po centimetrech a když se krajem lesa mihne srnčí tělo, klesám na kolena, kulovnici zapírám do vidličky a čekám... Srnec se lehkým poklusem blíží lesní cestičkou přímo ke mě!
OPUŠTĚNÁ ČIPLENKA
Zastaví se sotva 30 metrů ode mě, otáčí se doleva, kousek ještě popojde a pak sklání hlavu k maliníku... Znovu ho obeznávám, potřebuji mít stoprocentní jistotu, že je to on. Žádné zadní výsady ale nevidím, tak už jen čekám, až se lépe postaví.. Jenže se tak neděje, v puškohledu stále vidím jen hlavu s krkem a sotva polovinu plece, ostatní kryje silný smrk.
Najednou srnec prudce zvedá hlavu a zpříma se dívá přímo na mě.. Už nemůžu dále čekat, teď jde o vteřiny, než srnec odskočí a tak s tichým zašeptáním „Odpusť mi...“ tisknu spoušť...
Srnec se láme v ohni a se mnou lomcuje nefalšovaná lovecká horečka. Je po všem. Chvíli ještě čekám a najednou to na okraji lesa zašustí – stojí tam opuštěná čiplenka, tichounce píská a volá svého srnčího partnera...
Je velmi blízko, ale o střelbě neuvažuji ani na vteřinu, nepřipadá mi to vůči ní fér. Když odskočí, lámu z vedle stojícího mladého buku větvičku a pomalu jdu ke zhaslému kusu. Vzdávám mu poslední poctu a děkuji Dianě a sv. Hubertovi za nevšední zážitek a dobrou trofej.
Lončák, vzdálenost asi 80 metrů, 308 Win, SB SP 11,7g.
Každý rok jezdíme "na Václava" na jelení říji
Letos to časově vycházelo velmi špatně - byli tam domluvení hosté, tudíž jsme mohli vyrazit až ve čtvrtek a nejpozději v sobotu ráno zase museli pryč kvůli závodům s koňmi.
Cesta se protáhla,dorazili jsme až kolem šesté večer a než jsme poseděli a vše co se za rok událo probrali,bylo deset hodin.. Přesto jsme vyjeli na kazatelnu s tím,že třeba přijde černá a ráno vyrazíme šoulat.. Jeleni celou noc troubili moc pěkně a v sedm ráno jsme zmrzlí lezli z posedu. Po pár krocích lesem potkáváme první skupinku vysoké-špičák,smola a laň - jak učitelka ve školce - pozorně nás na nějakých 30 kroků sledovala a k ní se tiskli čtyři kolouši (bohužel v sousedním revíru se loví "co vyleze" takže sirotci se přidali k "tetě"). Po dalších metrech přeskakuje vysokou drátěnou oplocenku samotná laň. V lese je krásně ticho,začíná se objevovat sluníčko. Šouláme pomalu dál a najednou syknu na partnera "stůj, laň!" Okamžitě zmrzneme a poměrně zblízka prohlížíme vodící laň, která už o nás ví...
Opatrně hledám mezi stromy další kusy-kolouch.. šmola.. další laň.. ááá támhle je - za stromem se objeví dlouhé očníky.. a pak celý jelen. Dalo by se lovit, ale je to mladý nadějný dvanácterák.. Za chvíli laň odvádí svou skupinku do bezpečí a jelen ji samozřejmě následuje.. Pak už nepotkáme nic.
Odpoledne spřádáme plány na další čekanou - kdyby to šlo, radši bych lovila prase, přeci jen u nás se s nimi moc nesetkám..Jdu tedy na stejnou kazatelnu jako předchozí večer, partner necelý kilometr ode mě na jinou. Vpravo je hustě vším možným zarostlá louka, pak silnice a les. Odtud údajně chodí prasata. Moc se mi tomu nechce věřit, ale už sedím. Kolem sedmé odtud přibíhá laň, za ní kolouch a následuje mladý šesterák. Další laň s kolouchem se pase vedle silnice. V osm je tma a já lezu do spacáku......
Párkrát se probudím, kouknu z okna.. nikde nic. O půlnoci zase vykouknu - nic. Pak mi to nedá, vezmu dalekohled a vidím černé boule - prasatááá! Tři větší kusy, jedna veliká bachna a několik selat.. Ani nevím kdy přišli, přehrabují se v kupce krmení a já pomalu a opatrně otvírám okno. Selata se neustále melou nebo stojí na ostro a střílet na bachyně jen proto abych měla úlovek se mi nechce.. Riskuju, že mi každou chvíli utečou ale přesto odkládám kulovnici do klína a beru znovu dalekohled. Vida, z pravé strany přibíhají další dva kusy.. Skupinka jim okamžitě uvolňuje místo u večeře a já s téměř 100% jistotou že se jedná o kňourky posazuji červenou tečku na černý kus.. Ozvěna mi vrací výstřel a z nástřelu se ozývá ryčení, které ale za chvíli utichá. Přebíjím a čekám, slyším už jen slábnoucí chroptění.
Odkládám tedy zbraň, kouřím povinou cigaretu a pokouším se dovolat na druhý posed. Asi za 10 minut posvítím baterkou - leží. Partner mezitím s kolegou sedá do auta a jedou za mnou..
Je půl hodiny po půlnoci a my stojíme nad zhaslým kňourem.. Lončák, vzdálenost asi 80 metrů, 308 Win, SB SP 11,7g.
Odjíždíme spokojeni, chtěla jsem radši prase než jelena a splnilo se...
Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g
Když mi začátkem října partner pověděl o možnosti ulovit si prvního daňka, těšila jsem se jak malé dítě na Ježíška. Radost mi trochu kazila skutečnost, že se mělo jednat o lov v oboře. Na takové lovy totiž panují různé negativní názory a i já se jimi nechala částečně ovlivnit. Kdybych jen tušila, jak mě Diana za tak malicherné předsudky vytrestá... Nejenže se mi během několika návštěv daňka ulovit nepodařilo, dokonce jsem ho ani neviděla! Teprve na samý závěr již pátého „kombinovaného“ lovu (tedy čekaná i šoulačka) jsme daňka krátce zahlédli, kterak nerušeně táhne vysokým lesem... Příležitost k lovu se ale nenaskytla, no alespoň jsem věděla, že „můj“ daněk tam opravdu je a konečně i jak vypadá. Další pokus o ulovení jsme tak naplánovali hned na úterní ráno.
Do obory vcházíme s rozedněním a pomalu šouláme k první kazatelně. Po několika desítkách metrů jsme nuceni odbočit z cesty do lesa – před sebou máme zvěř. Je to ale pouze holá, slabší lopatáč a mufloni. Sedíme pod stromy a bezradně se na sebe s průvodcem díváme – Co budeme dělat?
Nakonec se rozhodujeme pokračovat v cestě, projít lesem až k louce a jakmile bude „pořádně“ vidět, zkusit jít do míst, kde jsme daňka minule zahlédli – hledat totiž černého daňka v černém lese příliš brzy ráno nemělo smysl. Míjíme rozcestí a blížíme se k louce, když naši pozornost upoutá v dálce vlevo mezi stromy stojící muflonní beran. Prohlédneme si ho a chystáme se jít dál, náhle však vpravo zaregistrujeme tmavý kus, který vytáhl z hustých trav... Rychle k zemi, dalekohledy k očím, chvíle napětí... je to ON! Jde pomalu, ale stáčí se přímo na nás. Vítr máme dobrý, ale na světlé lesní cestě jsme nápadní jako mouchy na zdi.
Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj
první daněk se láme v ohni...
Daněk zůstává stát mezi stromy a dívá se na nás – tehdy jsem pochopila, proč se někdy tmavým daňkům říká "čerti" - jak tam stál mezi větvemi a byla mu vidět pouze černá hlava a světlejší očníky, opravdu tak vypadal... Mám svého daňka sotva na 30 kroků a nemůžu dělat vůbec nic. Bezmocně sedíme na cestě, daňka kryjí stromy, a tak čekáme, zda se někam pohne a umožní mi tak bezpečný výstřel. Uběhne několik vteřin, daněk se na místě otočí a zatáhne zpět do hustého porostu...
Rychle se zvedáme, vracíme se na nejbližší rozcestí a zkoušíme mu nadejít. Je ale rychlejší, když projdeme zatáčkou, už ho vidíme. Je tam i holá a všichni míří rychlejším krokem k nevelké smrkové houštině. Naštěstí pro nás vede cesta právě kolem ní, a tak zrychlíme i my, na jejím konci vcházíme nad cestu do vysokého lesa a kryjeme se za stromy. Pozorně prohlížím prostor pod smrčinou, čekám, že zvěř tudy projde a bude pokračovat směrem k louce... Za chvíli vidím první danělu a daňče, vybíhají ne ze smrčiny, ale až za ní a poměrně svižně – proč, to jsem pochopila až později. Následuje několik dalších kusů holé, tuším, že daněk se za nimi musí objevit každou chvíli... Konečně! Jde jako poslední a pak už je to všechno rychlé – kleknout, opřít o strom, odjistit, napínáček... Daněk je pořád v pohybu, průvodce píská, daněk nejprve nereaguje, pak ale přeci jen zarazí mezi stromy a pátravě jistí naším směrem... Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj první daněk se láme v ohni...
Jezevčička pana průvodce, která nás všech šest vycházek věrně doprovázela, už nedočkavě kňučí na řemeni a jelikož dosled není nutný, pouští ji, aby si alespoň zahlásila u kusu. Jenže milá fenka nabere sice nejprve správný směr, ale vzápětí se zuřivým hlášením míří právě k té smrčině, vzdálené sotva 30 metrů od ležícího daňka... Myslela jsem, že hlásí teplou stopu, ale průvodce se jen pousměje a se slovy „No, tam asi leží prase...“ vykročí za fenou... Koukala jsem doslova s hubou dokořán - my tady procházíme, střílíme... a že by si tam v poklidu leželo prase? Jakmile průvodce „šlápl do prvního smrku“, zem doslova duněla a větve praštěly, jakoby smrčinou projíždělo auto.. Byli tam a nebyli to žádní mrňousové. "Naštěstí" si k úniku vybraly opačný směr než jsem stála, jinak bych asi lezla na strom
Po téhle kulturní vložce už vyrážíme k daňkovi, nemám slov a dojmy se mísí, dojetí, radost i smutek zároveň... Prostě jako obvykle. Z opačného konce obory přijíždí partner, daněk dostává poslední hryz a já s přáním Lovu zdar přijímám úlomek.
Další lovecký příběh tak končí a mě zbývá poděkovat nejen Dianě a sv. Hubertovi, ale také panu ing. Valovi (Lesní správa Telč), který nám lov umožnil, panu Neuwirthovi – zkušenému a trpělivému průvodci a v neposlední řadě také mému partnerovi za úžasný (byť trochu předčasný) dárek k našemu výročí Díky Vám všem! Lovu zdar!
Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g
Rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran.. a za ním další.. a další
Odjíždíme o půl druhé
na místě už chlapi čekají nachystaní ve dveřích. Nezdržujeme se a vyrážíme každá dvojice do jiné části revíru. Jsou tři hodiny a jsme na kazatelně. Venku je nepříjemně, fučí silný vichr, tak necháváme okna zavřená a probíráme letošní lovy. O půl čtvrté přichází první kus zvěře – neshozený srnec. V klidu paství a před čtvrtou hodinou se od lesa blíží druhý kus, tentokrát mladá srna. Chová se ale podivně, rozběhne se dopředu, pak se otočí a běží kolmo zase do lesa. Přemýšlím, co se jí nezdálo a můj průvodce povídá: „Něco ti jde zprava…“ Podívám se tam a rozbuší se mi srdce – už jdou.. Nejdřív muflonky, za nimi muflončata, pak se objeví první beran.. a za ním další.. a další.. Míří doprostřed louky, prohlížíme je a ještě se objeví další tři.. Jsou od nás asi 100m a můj doprovod pečlivě hledá toho průběrného.. Od skupinky se oddělí dvě muflonky a tři muflončata a s nimi jeden beránek.. “To je on, připrav se a jak se ti trochu postaví, můžeš střílet..“ Klepe se se mnou snad celá kazatelna, jak jsem nervózní! Beran jakoby to věděl mi dává dostatek času se uklidnit – stojí zezadu naostro a nerušeně paství.. Zbraň mám připravenou a čekám.. Zdá se mi to daleko, ale když se otočí bokem, zazní výstřel a beránek se láme v ohni… Ostatní kusy poodběhnou pár desítek metrů, pak se zastaví a koukají, co se bude dít dál. Koukáme taky, protože beránek stále odkazuje a já se začínám bát, jestli nejde o obrnou ránu a tak s přebitou zbraní trnu, zda najednou nevyskočí a neodejde.. Po pěti minutách už víme, že vše je v pořádku a jdeme k němu. Můj průvodce dává zvěři poslední hryz a s přáním Lovu zdar k prvnímu kusu mufloní zvěře mi předává úlomek. Mám velkou radost a automaticky vděčně pohladím dvouletého beránka po krku.. Vracíme se zpátky na „základnu“ a spřádáme plány na další čekanou..
S partnerem si „měníme“ průvodce a jedeme na stejné místo. Je po deváté hodině a už cestou ke kazatelně registrujeme kus stojící u lesa. Než se usadíme, je na louce. Daněk. Vydrží asi hodinu a pak v klidu odejde. Kolem 11té přichází další kus - shodujeme se, že je to opět „krkoun“ – tedy zvěř s delším krkem = není to prase. Dojde k vnadišti a pochutnává si na řepě – mufloní beran.
Vítr lomcuje vším kolem a před půlnocí zahlédnu u lesa černý kus - podívám se dalekohledem a upozorním průvodce – „Asi je máme tady, tohle už vypadá na prasátko…“ Bere dalekohled a s úsměvem se na mě otočí „To je tutově prase…a další..selata…“ Dívám se taky, tři selátka peláší k vnadišti, za nimi bachyně a pak ještě jeden větší kus.. Možná je to lončák, ale nejsme si jistí. Selata nespolupracují - namáčknou se na sebe tak, že bez dalekohledu to vypadá, jakoby uprostřed louky stál balík sena Naproti tomu oba větší kusy jakoby věděli, že oni jsou v bezpečí, vystavují se pěkně naširoko. Opodál stojí jistě notně naštvaný beran, že ho čuníci vyhnali od večeře, obchází kolem a čeká U „stolu“ je ale obsazeno a po chvíli hodování bachna dokonce zalehne.. Ale selata jsou stále v jednom chumlu, nedá se dělat vůbec nic, jen čekat. Z oblohy se pomalu sypou sněhové vločky a bíle „pocukrovaná“ prasátka se perou o kousky řepy. "Paseme“ je takhle dobrou půlhodinu, pak se bachyně pomalu zvedne a zároveň popojde jedno sele doprava.. To je moje chvíle, posazuji červenou tečku na plec a pohladím napínáček.. Les nám vrací ozvěnu výstřelu, prasata prchají zpátky do lesa, jen je jich o jednoho méně.. Sele leží v ohni a já ani nemůžu uvěřit, jak úžasný to byl dnes den..
Domů přijíždíme skoro ve tři ráno a já na tenhle lov nikdy nezapomenu - ostatně jako na každý předchozí a snad i ty následující. Obrovský dík patří našim průvodcům, protože bez nich by nebylo nic…
