Ticho jitra protkl výstřel a muflonka se složila na místě v ohni

Foto úlovku: Muflonka a myslivecké zátiší (Lukáš F.)

Muflonka

Dnes, ve dvě v noci, jsem se vypravil na čekanou. Pro místo čekané jsem zvolil kazatelnu na špici zalesněné Studené rokle, která vybíhá do polí. Před sebou a po levé straně je lán cukrovky a po pravé straně strniště, po čerstvě posečené pšenici. Před rozedněním jsem na horizontu po pravé straně zaslechl párkrát zamečení mufloní zvěře a po chvilce se mi začaly na horizontu rýsovat siluety dvou cca. tříletých beránků (bylo to dosti daleko - odhadem 700 metrů).

Po čtvrt hodině zašli oba za horizont. Bylo půl sedmé, když se na horizontu, v místech, kde jsem viděl beránky, ukázala vedoucí muflonka a za ní táhl rudl 30 kusů mufloní zvěře. Vedla je pomalu a co chvíli zastavovala a jistila. Pohybovali se po rozhraní strniště a řepy dolů z kopce (viz. foto). Stále však byli daleko a bez možnosti jejich našoulání, v otevřeném terénu.

Vedoucí muflonka jistila směrem k lesu, na jehož cípu jsem seděl a začal jsem si říkat, že mapuje situaci a mohla by se s rudlem vydat mým směrem. Což se také následně po deseti minutách stalo.
Celý rudl sešel na roh řepy, náhle obrat o 90 stupňů a přímo na mě. Neodvážil jsem se ani pohnout, protože kazatelna je dosti odkrytá a bál jsem se, aby mě vedoucí muflonka nezaregistrovala. Přikrčil jsem se na kazatelně, takže mi byla vidět sotva hlava a vyčkával jsem dalšího dění. Pohyb rudlu se zrychlil a během chvilky jsem jej měl pod sebou na vzdálenost třiceti metrů. Bohužel na ostro a vedoucí muflonka začínala být zjevně neklidná, protože se lehce zatočil vítr.
Na nic dál jsem již nečekal a když se podívala směrem od kazatelny, napřímil jsem se, vybral muflonku, která stála lehce stranou, bez muflončat, zhruba uprostřed rudlu a ze všech kusů nejideálněji, takže na koso.

Kříž puškohledu jsem umístil na kobylu kusu a dotkl se spouště.

  Ticho jitra protkl výstřel a muflonka se složila na místě v ohni. Po symbolické "kouřené" jsem se odebral k úlovku, abych dostál všem mysliveckým zvykům a tradicím. Následnou kontrolou jsem zjistil, že kule prošla mezi plecemi a vyšla za pravou plecí ven. Děkuji patronům lovu, za tento dnešní nevšední zážitek, protože vzhledem k obezřetnosti mufloní zvěře a otevřenosti terénu, se mi mockrát nepoštěstí, lovit tuto zvěř na takovouto bezprostřední vzdálenost.

Zdroj: MYSLIVOST Lukáš F.

Dnes ráno se mi za přízně Diany a sv. Huberta podařilo ulovit srnce

Dnes ráno se mi za přízně Diany a sv. Huberta podařilo ulovit tohoto srnce. Hned po příchodu jsem ho zahlédl na pomezí pole a lesa přesně na půli cesty mezi mnou a posedem. Pomalu, ale jistě jsem se přibližoval k srnci. Když jsem se dostal na vzdálenost zhruba 40 metrů, začal srnec prohlížet okolí. Schován za dubem jsem opatrně vykouknul s dalekohledem natlačeným na obličej.

Ulovený srnec

Zaujal mě především pravý parůžek a jeho tupé krátké výsady. Po chvíli pozorování jsem sundal potichu z ramena kulovnici, zamířil, odjistil...a klidné ráno proťal hrom vycházející z mojí sedmšedesátčtyřky. Srnec značil zásah výskokem do výšky a následně odběhl do blízkého houští. Chvíli jsem pozoroval, kam zaběhl a s třesavkou jsem sedl na prdel, opřel se o dub a celý příběh lovu jsem si přemítal v hlavě. Neudělal jsem chybu? Střelil jsem správně? Po pěti minutách jsem to nevydržel a vydal jsem se na nástřel, kde nebyla ani kapka barvy.
Zatrnulo mi. Kurva, Štěpáne, snad jsi to nepos*** ?!, ....... mé obavy uklidňuje po 10ti metrech velké množství barvy. Po pár krocích opět velký flek od barvy. Další a další. Šel jsem již jen po barvě a po chvíli jsem již stál u zhaslého srnce. Následovala obrovská radost, umístění posledního hryzu do svíráku a vzdání pocty zhaslé zvěři.

Děkuji ještě jednou patronům za krásný lovecký zážitek.

Zdroj: Myslivost, sociální sítě, Štěpán V.

Fotografie z přírody. Volavka popelavá

Vyšší škola fotografie přírody - Volavka popelavá

Volavka popelavá je velký brodivý pták z čeledi volavkovitých. Je hojně rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie a živí se zejména rybami. V Evropě se jedná o největšího zástupce volavek.

Lončák na louce u řeky Javornice. #Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovecké příběhy, lov, Kulovnice, Úspěšný lov, Čekaná, Lovu zdar!

Lončák se propadá na místě nástřelu a zůstává v ohni

Průzkumník od Javornice

Včera odpoledne jsem se vypravil po delší době do honitby, kterou pomáhám spravovat. Druhové zastoupení zvěře v této honitbě je pestré – zvěř srnčí, černá, dančí, sičí a lze se v ní setkat i s jelenem evropským. Honitba je tvořena táhlým, několikakilometrovým údolím, jeho přilehlými zalesněnými stráněmi a okolními plochami polí a luk. Vypravil jsem se do části honitby zvané Hradiště, s úmyslem obeznat pohyb sičí zvěře, před nastávající hlavní loveckou sezonou. Šoulal jsem okolo známých stávanišť zvěře, avšak celkovou podvečerní idylku, kazil hluk řvoucí hudby z nedalekého rekreačního objektu, kde si nejspíše udělali rekreanti diskotéku.

Nebylo tedy divu, že jsem se setkal jen s pár kusy srnčího a danělou s dančetem. Vzhledem k velikosti a nevyspělosti dančete, jsem si myšlenku na jeho ulovení ani nepřipouštěl. V jednom místě jsem zahlédl na vzdálenost cca 100 metrů tříletého srnce (pravidelného šesteráka), kterak bere maliní a přibližuje se mým směrem. Napadlo mě, že bych si s ním mohl trochu pohrát a poškádlit ho. Vydal jsem se tedy opatrně jeho směrem a když jsem byl od něho ne dále, jak 50 metrů, zastavil jsem za smrčkem a čekal, kdy mě zjistí.
Teprve, když byl ode mě do deseti metrů, zvedl vyplašeně hlavu a s údivem na mě chviličku hleděl, nejspíše s myšlenkami, jak z této zapeklité situace ven. Vyřešil to bravurně a s hlasitým bekáním odskočil.

Díky všudypřítomnému hluku, jsem se rozhodl, přemístit se do opačné části honitby a za místo noční čekané, zvolit louku na dně údolí, která je lemována říčkou Javornicí, která se vlévá do Berounky. Na jejím břehu jsem před lety postavil nízký posed, neboť louka je navštěvována vysokou zvěří, která zde bere paši a zvěř černá zde chodí rýt živočišnou potravu. Na místo jsem se dostal v půl desáté.
Svit měsíce se rozléval po okolních zalesněných stráních a ozařoval vršky stromů. Nad loukou se vznášel mlhavý opar a panovalo zde úplné ticho a klid. Zasedl jsem na kazatelnu a pozoroval okolí. Stále se nic nedělo a tak se mi začaly hlavou honit myšlenky a přemýšlení o mých starostech. Chmury se dostavily i díky ponuré, až by se dalo říci filmové, atmosféře okolí kazatelny.

Stále klid, který byl rušen jen šumem Javornice, která mi protéká za zády, pod kazatelnou. Ve čtvrt na dvanáct mě náhle z rozjímání vytrhuje šustot trávy pod kazatelnou a vidím, jak na mé stopě, kterou jsem zanechal po svém příchodu, zastavuje kus černé zvěře. Obeznávám lončáka a čekám, jak bude reagovat. Namísto toho, aby odfoukl a zmizel zpět, kudy přišel, tak jak by to jistě učinil kus starší, se dává do pohybu a po 15 metrech se znovu zastavuje přímo proti kazatelně.

Inu, jak říká můj kamarád Míla - "lončák, je hloupé prase" a do značné míry s ním souhlasím, neboť mu schází životní zkušenosti a pohybuje se mimo rudl, vedený zkušenou bachyní.
Vše je dílem okamžiku, kulovnice letí do ramene, kříž puškohledu sedí na předku černého rytíře a okolní klid protíná výstřel, který ještě chvíli vrací ozvěna od okolních strání. Lončák se propadá na místě nástřelu a zůstává v ohni. Po pár minutách se k němu vydávám a zjišťuji, že se jedná o cca 50 ti kilového kňourka.
Smekám svůj klobouk, černému rytíři vzdávám poslední poctu a své celovečerní rozjímání ukončuji myšlenkou o relativitě a pomíjivosti života, nejen zvěře.

Děkuji patronům lovu, za hezký zážitek a všem myslivcům přeji, do nadcházející lovecké sezony, „Lovu Zdar!“

Lukáš F.


#Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovecké příběhy, lov, Kulovnice, Úspěšný lov, Čekaná, Lovu zdar!

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen trofej nebo maso! Prásk! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

Ulovený srnec myslivosti na FB (Martin B.B.)

Předpokládám, že víme přesně, kde se silný srnec nachází a že má při sobě srnce slabšího, který obyčejně netrpělivě očekává, až starého láska omrzí.

 Přišouláme se opatrně - dobrý vítr je hlavní věc - a po delší pauze klidu několikrát za sebou pískneme. Obyčejně přiskočí slabý srnec, kterého ovšem necháme na pokoji a hned asi dvakrát zavábíme naříkáním. To silný srnec nevydrží, okamžitě od srny přiskočí, neboť je důkladně oklamán.

 Starý srnec uviděl nebo uslyšel, jak mladý srnec přiskočil, teď zaslechne naříkání a žárlivost mu nedá, aby co nejrychleji nespěchal drzého konkurenta potrestat. Ovšem starý, již zrazený srnec, nepřiskočí okamžitě. Zastaví se obyčejně na okraji houští a jistí tam, kde stojíme. Ale když navětří nebo, což obyčejně bývá, uvidí slabého srnce i když tento, snad zrazen, odskakuje, pustí se za ním a pak je možné ho lovit.

Mně se jednou podařilo ke konci říje ulovit starého zpátečníka, který už znal všechna ta nepovedená pískání a za normálních okolností "bral roha", jak jen tu muziku zaslechl. Přišoulal jsem se tehdy kolem desáté hodiny dopoledne starým smrkovým porostem asi na sto kroků od houštiny, kde zaléhával a měl svoje říjiště. Předpokládal jsem, že bude mít u sebe srnu a někde nějakého "ministranta". Říje byla právě na vrcholu... 

Po třetím písknutí přihnal se najednou vzpomínaný mladík, zarazil se asi dvacet kroků přede mnou a jistil v tom směru, kde jsem stál. Po trojnásobném zanaříkání najednou praskot v houští a vidím, jak starý srnec přesadil přes úzký průsek, po několika skocích se zastavil, uviděl napískaného mladíka a hned se za ním hnal, až kusy mechu létaly V běhu jsem se neodvážil na něho vystřelit, neboť jsem věděl, že se vrátí ke své milence. A to se mu stalo osudným. Na vše jsem byl připraven a pak stačilo jen přesně zamířit a stisknout spoušť. Srnec zpátečník se po ráně zlomil, ale já také, protože mi třesavka, ze které jsem ještě nebyl vyléčen, řádně zahrála. Podobných případů jsem za svou dlouhou éru ještě mnohokrát s úspěchem opakoval.

Co říci na závěr? Za příznivých okolností v honitbě nestačí si koupit vábničku, a když slyšíme, že už někde u sousedů srnčí říje začala nebo podle kalendáře začít měla, jít do revíru a každých sto kroků spustit "muziku". V nejlepším případě a náhodou ulovíme slabé a nadějné srnce, ale ty staré, senilní, kterým kulička již měla dávno patřit, ty nespatříme. Platí-li přísloví: "Všechno s mírou", platí to zvláště při vábení. Předně musíme zjistit počátek říje, hlavně již zmíněný čas předříje a na vše se řádně připravit, vše řádně promyslet.

Pak ovšem podle promyšleného plánu přelstít starého srnce je pravá myslivost, je tedy třeba myslet a uvažovat. Je daleko větším potěšením zavěsit si po říji mezi ostatní trofeje jedny silné vzácné parůžky než tucet nějakých slabihoudků.

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen maso! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

#Fotografie z myslivosti, Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Srnec, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře

Myslivecké panorama a radost ve fotografii. Konečně. Po pro mne třech nekonečných měsících bez honitby!

Prázdný krmelec v létě

Konečně. Po pro mne třech nekonečných měsících bez honitby mám zase konečně místo kde
mohu lovit či jen pozorovat zvěř.

 Je to báječný podvečer a možná se i Diana s Hubertem dohodnou a popřejí mi štěstí.



Sdíleno ze sociální sítě Richard F.

SRNEC Z JABLEČNÉHO SADU. Diana bohyně lovu, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Srnec, Srnčí říje,

Srnec z jablečného sadu

Krásně strávený večer u dobrého přítele zakončený ulovením tohoto zajímavého srnce

Říje v plném proudu a srnci honili své srny mezi jablečnými stromy a tu a tam se ozývalo pískání pokládané srny. Unavení srnci byli zalehlí pod stínem koruny stromu a nabíraly síly na další milostné dovádění.
Sluníčko se již chystalo do červánkových peřin a na tváří byl cítit vlahý vánek přicházejícího večera. Vytahuji vábničku a jemně zavábím...jednou..dvakrát a v tom už slyším pohyb za sebou...přímo proti nám běží srnec...čteme jej v dalekohledu a vidíme silné paroží s hrubými perly a krátkými výsadami...kamarád mi šeptá...to je tvůj srnec...kulovnici mám zalícenou a čekám jak se srnec natočí...tak se stává po pár vteřinách a já se zadrženým dechem lehce mačkám napínáčkem natáhlou spoušť...křik ptáků utichá po právě vyšlé ráně po které se srnec láme v ohni.

Přicházíme k němu a kocháme se krásou jeho paroží a vzdáváme mu hold. Chvíli u něj mlčky stojíme a oba promítáme celý lov a poté se pouštím do vyvrhování.
Díky kamarádovi za přátelské pozvání na lov tohoto dobrého srnce. Díky Dianě a sv. Hubertovi za přízeň na lovu úspěšném.

Lovu Zdar!

Srnec stáří 5 let
Uloven na vzdálenost 50 metrů
Ráže 7*57 "Z"
Střela SPCE 11,2


Vojtinek M., sociální sítě Myslivost

Na nástřelu nenacházím barvu. Perfektní práce křepeláka Arga při dosledu divočáka střeleného na vyšší komoru na plíce!

Ilustrační obrázek úlovku ze sociálních sítí....

Po vydatných deštích přerušili zemědělci žně,
a tak vznikla možnost lovu na průsekách v řepce. Kde se delší dobu vyskytovala černá a škodná. Vybral jsem si lokalitu u velkého rybníka, kde bylo zčásti posekané řepkové pole. Myslel jsem si, že by černá mohla přetahovat z rákosu do řepky. V půl 9 usedám na místo sleduji okolí. V dálce vidím kus srnčího, zřejmě srnce. Dlouho se nic neděje, občas se ozvou kachny z nedalekého rybníka. Moje myšlenky se rázem přelévají ke kachním honům, které naše sdružení každoročně pořádá. Z mého zářijového rozjímaní mě vyruší slabé beknutí srnčího přede mnou. Náhle vidím jak do pole vybíhá vcelku slušný srnec.Po chvíli čtení myslím,že i lovný. Za srncem se, ale vynoří černá koule. Je těsně před 9 hodinou a tak na poli vidím jak lončák přetahuje přes strniště. Sedím na sedačce, a tak musím pomalu a potichu přendat svojí loveckou hůl do směru divočáka. To se mi daří, aniž by to divočák zpozoroval. Stále si nejsem jistý, zda se jedná o bachyňku, nebo kňourka. Vidím jen horní polovinu těla. Strniště po řepce je velmi vysoké....

Divočák se otáčí na ostro a jde proti mě, díky dobrému větru o mě nemá zdání. Náhle se ale otáčí a vbíhá zpátky do rybníka. To již vidím střapec a chci divočáka ulovit, ale v běhu neriskuji ránu. Divočáka zabíhá zpět do stařiny a rákosu a já smutně sleduji místo kam zatáhnul. Netrvá však ani minutu a divočák vytahuje zase a míří proti mě. Ještě nepatrné zaražení hole do země pro lepší střelbu a odjišťuji zbraň. Divočák jde pořád naostro proti mě. Tuto ránu nechci riskovat.

Náhle se otáčí na "široko" a větří. Tečka sedí na "prostředku" a padne rána.

Jsem přesvědčen,že jsme trefil nicméně divočák odbíhá. Po telefonátu s hospodářem, který sedí opodál jdu na nástřel a hledat barvu. Střílel jsme však ráží 243. winchester a tato kule není tak silná jako má kulovnice. Bohužel na nástřelu nenacházím barvu a ani opodál. To se ve mě začíná probouzet ten červík nejistoty. Další telefonát hospodáři a "porada" co dál.. Ten ochotně bere svého mladého křepeláka a přijíždí mi na pomoc. To je již tma. Po krátkém hledání ani on nenachází barvu. Nezbývá nám než naše naděje vložit do Arga - mladého křepeláka. Ten po chvíli napíná řemen a jde jistě do rákosu. Po chvíli nás dovádí na barvu a pokračuje dál v dosledu. Přicházíme do hustého rákosu a nelze pokračovat za pejskem na řemenu.
 Proto se Milan rozhodne psa pustit. Ani ne po 2 minutách slyšíme jak Argo začne hlásit u divočáka. Náhle moje zklamaní přechází v radost. Po chvíli přicházíme k zhaslému divočákovi a padají slova chvály na pejska.

Milan jde ochotně domů pro traktor a já zatím vytahuji prase a vyvrhuji ho. Následují poslední pocty a transport na myslivnu. Chtěl bych poděkovat za velkou ochotu při odvozu našemu hospodáři Milanu Ječnému a ocenit perfektní práci mladého křepeláka Arga . Divočák byl zasažen vyšší komorou na plíce.

Ráže 243. winchester
Vzdálenost 80 metrů
Střelivo Geco

Petr D. sociální sítě Myslivost

#nástřel #kňourek #divočák #křepelák #winchester #střelivo #komora

Začala srnčí říje na sociální síti jsou nové fotografie bujných srnců

Původní snímky Jitka a Pavel K. koncem července ráno

Měření sil krásných srnců v říji...jednoho červencového rána

Příběh srnčí a černé zvěře

Srnče v krytu

Skvělé video z přírody zachycuje setkání černé a srnčí zvěře v přírodě - především nebezpečný útok na srnče a statečné jednání jeho matky se šťastným koncem...

Divočáci mezi řepkou a pšenicí...

Lukáš a oba úlovky

Večer jsme s kamarádem

naplánovali, kam kdo z nás půjde na divočáky a ve 22 hod vyrazili šoulačkou dohodnutými směry. Již cestou jsem v řepce potkal dva rudly černé - oba byly početné a dle hlasů povídajících si hlasů, to byly bachyňky s malými markazíny. Nebyly ode mě dále, jak 10 metrů, ale stále v řepce.

Šel jsem dál rozhraním mezi řepkou a pšenicí. Již po 150 metrech jsem sluchem zaregistroval černou, jak si pochutnává na pšenici.
Triedrem jsem na vzdálenost 100 metrů obeznal slecha 3 velkých kusů a rozhodl se je našoulat. Podařilo se a ze vzdálenosti 20 metrů jsem z většího rudlu ulovil bachyňku, lončačku, o dodávkové váze 32 kg. Lov netrval déle, než 15 minut  Kamarád neviděl nic. Po lovu jsme poseděli u kamaráda v přátelské atmosféře a podebatovali o stavu české myslivosti a zážitcích z lovů. Šli jsme spát ve dvě hodiny. Ve třičtvrtě na čtyři jsme vstali a vypravili se lovit do jiné části honitby. Z domova od kamaráda jsme šli pěšky a na cestu se k nám připojil jejich kocour. Na jeho přítomnost reaguji slovy, ve smyslu našeho maskota....

Jsem unavený a cestou v chůzi lehce podřimuji. V okamžiku, kdy jsme od vesnice vzdáleni cca. 200 metrů a jdeme úsekem úvozové cesty, najednou kamarád zrychleným hlasem šeptá "dělej, dělej". Nechápu dobře, oč se jedná, neb v tom okamžiku koukám do země. Zvedám hlavu a před námi stojí na cestě samotný divočák. Kamarád zatím ještě nemá nabitou flintu a tak ztrhávávám z ramene kulovnici a v puškohledu se mi rýsuje kontura lončáka. Není dále, jak 50 metrů. Kus stojí zadkem k nám. Pirschstock mám na zádech v batohu a bohužel musím střílet z volné ruky.

Čekám, až se kus natočí a odkryje mi svůj bok, abych mohl bezpečně zmáčknout spoušť. Ve chvilce se tak stává, kus stojí na široko a v ten okamžik padá výstřel. Divočák zůstává v ohni na místě. Po příchodu ke kusu, obeznáváme kňourka, lončáka, o dodávkové váze 45 kg. Ani k tomuto úlovku netrvala cesta z domu dlouho. Po upřímném přání kamaráda "Lovu Zdar!" a ošetření kusu, pokračujeme dále do honitby. V okamžiku výstřelu se kocour nacházel mezi námi a loveným lončákem. Téměř to vypadalo, jako kdyby nás k němu dovedl...

Lukáš

Rudl černé zvěře na poli a úspěšný lov

Při střelbě z volné ruky a spěchu neboť se vše odehrálo během pár
 vteřin, zásah šel o kousek dozaději, než jsem chtěl

Po měsíci, kdy jsem potkával jen samotné velké kusy černé zvěře

 se konečně Diana rozhodla, že mi dopřeje loveckého štěstí. Rozhodl jsem se, že po půlnoci vyrazím lovit. S budíkem jsem se ale úspěšně hádal od půlnoci do dvou hodin ráno, kdy jsem svůj boj prohrál. Do honitby mi cesta trvá 45 minut. Po příjezdu a zjištění směru větru, jsem se rozhodl lovit na rozhraní pšenice a řepky, a to ze země, neboť na lavici, bych měl špatný vítr.
Abych si nezavětřil prostor, který jsem si určil pro lov, musím absolvovat pěšky kilometrový úsek a v jeho konci dalších 300 metrů kolejákem v mokré pšenici, neboť v noci pršelo. Promočené kalhoty začínají příjemně hřát.

Ve čtyři hodiny dorážím na místo mého zájmu, nacházejícího se na rohu porostu řepky, kde před sebou mám metr a půl široké rozhraní plodin, o déle asi 100 metrů, porostlé jen nízkou trávou. Na pravé straně potom nevzešlou plochu řepky cca. 30x4 metry, porostlou ostrůvky vyšší trávy. Vítr mám dobrý. Po příchodu na místo zjišťuji před sebou ve vzdálenosti asi 80 metrů pohyb a dalekohledem obeznávám velký kus černé zvěře, stojící na ostro proti mně a za ním druhý, přibližně stejně veliký. Oba kusy mě zaujímají svými výrazně stříbrnými maskami hlav a prozrazují jejich vyšší věk.

Předpokládám, že se jedná o bachyně a tedy na střelbu nepomýšlím. Očekávám v jejich blízkosti pohyb od selat nebo lončáků, který však nenastává a oba kusy zatahují do řepky. Usedám na zem, na batoh a začínám psát uživateli honitby zprávu, že jsem v revíru a kde lovím. V okamžiku, kdy mi schází do konce zprávy již jen pár slov, náhle slyším v těsné blízkosti po mé pravé straně, jak si povídají prasata. Rychle ukládám telefon do kapsy a připravuji si kulovnici ke střelbě.

Najednou za jedním z trsů trávy zjišťuji, ve vzdálenosti 25 metrů, stojící kus černé. Před něj vychází z řepky velká bachyně, pomalu třikrát tak veliká, oproti krytému kusu a ve chvilce za ní druhá. Předpokládám tedy, že se jedná o kusy, které jsem pozoroval po mém příchodu. Krčím se k zemi, nehýbu se, vítr mám dobrý. To musí dopadnout, říkám si v duchu. První bachyně se stáčí, stojí proti mně naostro a po mém spatření znejistí, zavrčí a udělá krok směrem ke mně. Zvedá hlavu, sklání jí a zkouší mou trpělivost. Díky svým životním zkušenostem se raději rozhoduje zatáhnout zpět do řepky. Zkouším zamířit na kus, stojící za trsem trávy, ale bohužel to není k jisté ráně. 

Pomalu se začínám přizvedávat ze země, ale bachyně to samozřejmě nevydrží, odfouknou a rozbíhají se do řepky. Zprudka se zvedám a usazuji kříž puškohledu za slechem stále stojícího kusu. Ten v tu chvíli moc dobře nechápe, co se děje a dostatečně rychle nereaguje na úprk vedoucí bachyně. Zaváhal. Ticho a klid probouzejícího se dne rozřezává rána z mé osmičky a ozvěna výstřelu burácí od stěny lesa. Kus zůstává na místě v ohni. V tu chvíli se to začíná v řepce vařit a porostem utíká pryč velký rudl černé zvěře.

Po příchodu ke kusu rozpoznávám neotahanou bachyňku, o dodávkové hmotnosti cca. 40 kg. Potvrzuje se mi fakt, že pokud jsou v rudlu staré bachyně, tak dokáží řídit chrutí a své loňské dcery do něj nepustí. Smekám klobouk a tiše vzdávám ulovenému černému rytíři hold, který v tu chvíli ještě odkazuje. Při střelbě z volné ruky a spěchu, neboť se vše odehrálo během pár vteřin, jsem si ránu krapet ztrhl a zásah šel kousek dozaději, než jsem chtěl. Děkuji Dianě, za její projevenou přízeň a začíná práce, s dobrým pocitem z úspěšného a rychlého lovu, který netrval déle, než 5 minut. (Lov proběhl v nejmenované honitbě na Českolipsku, dnes ráno).

Lukáš

Myslivci. Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti. Je pytláctví minulost?

Vysoká zvěř (jeleni a laně)

Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti

Myslivecké písně

popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.

Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.

Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI

V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."
Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?

Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?

Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz

#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, 

Uloveno objektivem

Huš, huš - tebe potkat v lese o samotě....utíkám a lezu na strom

Dokonalé záběry z přírody nám přinesl internet a sociální sítě

Taky jste aktivní na sociální síti facebook, pinterest nebo dokonce G+? Ještě ne a nemáte čas?
Internet je místo, kde jsou nejen psané informace, ale i skvělé fotografie z přírody.

Zajímavá a líbivá fotografie z přírody tu krásu jen zvýrazní...
a děti mají radost jak pěkně koloušek stojí, ani se nenamočil...

Whitetail doe fording water with her twin fans eastern Canada

Jeleni jsou i v Kanadě u nás se nazývá  vysoká zvěř (holá)

Domov pár slov a fotografie nic vám to neříká česko je přece ráj hlupáků a pivních skautů

Ilustrační obrázek  krajiny a stylu lovecké scény

ČESKÝ WEB: Krásná země česká:

"Ztráta odpovědnosti za krajinu znamená také jistý úpadek ve společenských vazbách. Mizí  hierarchie 'farář, lékař, učitel a sedlák' a do popředí se dostávají lidé, kteří se zemí neumějí dobře zacházet nebo jsou to vyloženě prospěcháři. Celkově to ruší po staletí balancovanou společenskou stabilitu a dochází k degradaci těch míst.
Výsledkem je i to, že si lidé na vesnicích často ani nerozumějí. Jsou to jakési izolované jednotky, nemají společnou řeč. (Hájek ct.24.cz)

Mění se funkce venkova. V pohraničních oblastech po odsunu předcházejícího obyvatelstva byla většina staveb využívána lidmi, kteří s tím neměli žádné zkušenosti, nebo úplně minimální. Dochází tak k rozsáhlé devastaci celých venkovských celků.

Nakonec s přibýváním volného času a možnosti obstarat si bydlení mimo centra za účelem rekreace postupně vzniká
chalupářské a chatařské nadšení, které vdechuje vesnickým oblastem nový život."