Koroptvičky vzácné setkání v přírodě

Koroptičky vzácné setkání v přírodě

Pohled na krajinu od rybníka a posedu z myslivcovy cesty na srnce co tu na paši se srnou pravidelně vychází. Obrázek si klikem zvětšíte!

U rybníka a posedu srnčí vychází a myslivec jde na čekanou....(od pavel kysela)

#Lovecké stezky, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie, 

VOLAVKA POPELAVÁ. Hnízda si staví na stromech, v posledních letech jsou stále častější případy, kdy zahnízdí i v rákosinách.

Poněkud menší než čáp bílý (Ciconia ciconia),
převážně šedá, spodina těla světlejší.

Volavka popelavá

 Hlava je bílá s černým pruhem od oka do týla a s černou chocholkou z prodloužených per. Ruční a loketní letky černé. Zobák žlutohnědý až žlutý, nohy tmavohnědé, nahoře žluté.
Hnízdí v koloniích, často společně s ostatními druhy koloniálně hnízdících ptáků. Hnízda si staví na stromech, v posledních letech jsou stále častější případy, kdy zahnízdí i v rákosinách. Od konce února do poloviny května snáší 1-7 vajec ve 2 až 4 denních intervalech. Po 25-28 dnech inkubace se líhnou postupně mláďata, ta se na hnízdě zdržují 6-7 týdnů a pak se rozlézají do okolí hnízda, na noc se ale vracejí zpět. Za další 2 týdny jsou už plně vzletná. Pohlavně dospívají ve dvou letech, nejvyšší zjištěný věk je 24,5 roku.

Potravu tvoří hlavně ryby (kolem 15 cm.), dále obojživelníci, plazi, drobní savci, hmyz, korýši a měkkýši.

V Evropě se početnost i areál druhu může značně měnit i během několika málo let. Hlavně po tuhých zimách se stavy snižují, v průběhu 2-7 let se opět dostávají do původních stavů. Mírnější zimy v posledních letech naopak vedou k šíření druhu na sever, takže můžou zahnízdit i v severní Skandinávii.
Severní populace jsou z větší míry tažné, zimují jižněji od hnízdišť, naše většinou ve Středomoří, menší část táhne až do oblasti Guinejského zálivu v tropické Africe. V Evropě se početnost v průběhu posledních cca 40 let silně zvýšila, v současnosti tam hnízdí více než 210 tisíc párů.V České republice hnízdí pravidelně na celém území v okolí větších vodních ploch

Ťuhýk obecný sedí pařezu a chytá líhnoucí letící červené mravence (ptačí zahrady) Ťuhýk, Ptáci, Příroda, Zahrady

Ťuhýk obecný se pařezu a líhnoucí letící červení mravenci (ptačí zahrady)

LIŠKA DO PŘÍRODY PATŘÍ...něco si přečtěte a budete překvapeni jak myškuje, když shání potravu pro mladé. Příroda a zvěř to je nedoceněné bohatství....

Liška obecná

S liškou obecnou se setkáme téměř všude

Žije jak v rozsáhlých lesích, tak v lesích menších či polních kulturách.

Není žádnou zvláštností setkat se s liškou i na okrajích velkých měst, kde se také úspěšně rozmnožuje. K životu si vyhrabává nory nebo využívá nor jezevců. Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit danému prostředí.  Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.    

V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře. Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše.

Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty.
 Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.    

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.  
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů.

Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.    

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní  dělají úspěšné lovce. Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li  dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst.  Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.    

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

  Jaromír ZUMR st.

ZAJÍC. SRNA. SOJKA. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha 

Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci.
Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

SOJKA

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.

Srna.
Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

KALOUS UŠATÝ #Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,

Kalous ušatý

Kalous ušatý je pták veliký jako holub hřivnáč

Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavší.

Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů. Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.

Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.

Občas se stává, že při honu lovci narazí na celé hejnko těchto krásných a užitečných sov, které se na podzim shromažďují ve větším počtu v místech, kde se přemnožili hraboši.

I když opravdu nebyla dosud příležitost kalouse takto zastihnout tváří v tvář, jistě jsme alespoň zaslechli jeho hlasové i zvukové projevy, kdy za jarních večerů svým typickým tokem a houkáním láká družku k založení rodiny. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované "húu - húu - húu -" vzdáleně připomíná výra. Je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem překvapí hlasité tlesknutí, které se ozve přímo nad naší hlavou. Za okamžik o kus dál, a opět někde na zcela opačné straně. To už také obvykle zahlédneme proti nebi temný stín letící sovy, obratně a neslyšně se proplétající mezi stromy. Občas při tom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí toku. Kromě toho se kalous projevuje i jinak, hlavně v době hnízdění. O tom se však zmíním později.

Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.

Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.

Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.

Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.

Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.

S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.

S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.

Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.

Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.

Přemysl Pavlík

#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie, 

#Ledňáček na rakytníku u řeky vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Ledňáček, Příroda, Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké fotografie

Tento barevný skvost našich opeřenců mi dělá téměř den co den potěšení svojí přítomností v korytu říčky před domkem, ale před takovými dvaceti lety jsem ho zaregistroval jen párkrát v roce.

Ledňáček na rakytníku u řeky

Možná to bylo nejen mojí menší pozorností, ale i jeho celkově menším výskytem a objevováním se jen při nějakých přeletech. Ať je to jakkoliv, v současnosti je stálým obyvatelem říčky. Nejčastěji ho lze spatřit u poklidné hladiny nad splavem, který nám šumí téměř pod okny. Sedí tam nehnutě, na betonovém pásu zpevňujícím břeh, vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Byl-li lov úspěšný, ledňáček s rybkou v zobáku párkrát zatřepe hlavičkou, kořist zhltne, ponoří se několikrát do vody, snad aby zapil sousto, a potom spokojeně odletí těsně nad hladinou ve velké rychlosti na jiné stanoviště. Někdy však čeká i na převislých větvích stromů i keřů na březích - a bývá také úspěšný, i když se do vody vrhá až ze čtyř metrů. Jeden čas si oblíbil stanoviště na ostrůvku rákosí, které přinesla velká voda do středu toku těsně nad splav. 

Počátkem března se na ostrůvku chystala hnízdit kachna, ale zavčasu přišla větší voda, ostrůvek zaplavila a kachna si určitě našla lepší stanoviště. Kachny ledňáčci moc v lásce nemají, čeří totiž vodu, tím jim znemožňují úspěšný lov a oni se musí s nervózním povykem, ostrým hlasitým „fí fí fí“, přemístit na jiné stanoviště. Před pár lety jsem zažíval velké zklamání, přišla tehdy tuhá a dlouhá zima, v jejíž druhé polovině jsem ledňáčka nespatřil, jiné zimy zůstával, ale i na jaře jsem ho marně vyhlížel, objevil se až koncem léta, bohužel velmi sporadicky. Pomohly dvě mírné zimy za sebou a barevný klenot se, nejen k mému potěšení, ukazoval ještě častěji než před onou kritickou zimou, i několikrát denně. 

Počátkem loňského neobvykle teplého března odstartovali kosi a drozdi svými flétnovými koncerty v okolí říčky jaro, aniž by čekali na jaro kalendářní. Nezbylo mi, než žasnout nad umem těchto hudebníků, jen to ledňáčkovské ostré „fí fí fí“ koncert čas od času kazilo. V té době jsem jednoho slunečného dne pomáhal manželce na zahradě za domkem věšet prádlo a z koryta Rusavy se opět do kosího a drozdího pění ozýval křik ledňáčka, jenomže hlasitější, nervóznější, až moc často, a ne jednoho. Než jsem stačil odejít ze zahrady k říčce zjistit příčinu neobvyklého vzruchu, přeletěli nám s křikem dva ledňáčci jako střely těsně nad hlavou do sousedních zahrad. 

To jsme ještě za celá desetiletí nezažili, aby létali tak daleko od říčky. Po delší chvíli se k nám nesl z Rusavy opět hvízdot ledňáčků - to už jsem šel na zvědy a v korytě mě čekalo něco neobvyklého. Nad hladinou i v několikametrové výšce poletovali s povykem divoce tam a zpátky dva ledňáčci, dokonce chvilkami usedali na vysoké lípy na břehu, kde jsem je nikdy předtím nespatřil, a třetí klenot seděl v klidu u hladiny. Překrásný byl pohled, když jednu chvíli ledňáček přistál na bohatě kvetoucím keři zlatice - „zlatého deště“. Potom oba s nepřestávajícím hvízdotem odlétli, třetí se vzdálil také, ale v tichosti, v okolí říčky nastal klid. Ovšem ne na dlouho. Ze zahrady jsem se šel podívat, jak se vyvíjí situace a byl jsem překvapen zvláštním, do té doby nevídaným, jevem. 

Na oblíbeném místě ledňáčkovské čekané, betonové zídce u vody, byly těsně vedle sebe dva barevné drahokamy se zářivě rezavými bříšky, lemovanými modrozelenavými lesklými křidélky. Ledňáčci stáli jako tučňáci a po chvilce se také jako oni groteskně pohybovali - posouvali se současně jako tanečníci „úkrok sun úkrok“. Stál jsem vyjevený, chtěl jsem zavolat i manželku na toto výjimečné představení, ale vzápětí vše překazil třetí aktér, s povykem přiletěl, jen na pár vteřin vytvořil na zídce trio, to se nelíbilo předchozímu duu - a všichni s hvízdotem odletěli.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě. 

Hned v noci po onom dni se rapidně zhoršilo počasí, ochladilo se, hodně pršelo, hladina Rusavy se zvedla, voda zakalila, na toku před naším domkem nebylo žádné klidné místo, tudíž nic vhodného pro ledňáčky, dva dny žádného nebylo vidět. Až v dalších dnech byla situace v normálu - čekání, lovy, přelety, hvízdot jen při blízkém výskytu kachen. Marně jsem celý týden nahlížel do koryta, zda budu svědkem dalšího tanečku, nedočkal jsem se ani po čtrnácti dnech. Nikdy jsem o podobném chování ledňáčků nečetl ani neslyšel - že by to byl rituál jejich námluv?

Příroda, ptáci a myslivost s fotoaparátem. #Ptáci, Lovy fotoaparátem, Sojka obecná, Jaro, Příroda, Myslivecké fotografie

Sojka na jaře

#Ptáci, Lovy fotoaparátem, Sojka obecná, Jaro, Příroda, Myslivecké fotografie, 

Laně v lese na jaře...#Laně, Vysoká zvěř, Les, Jaro, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie

Laně v lese na jaře...

Red deer close encounter. The wether was nice and looked like Springtime after a long Winter, Beautiful to see these animals so close in Nature.

#Laně, Vysoká zvěř, Les, Jaro, Příroda, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie

Zima pod objektivem fotoaparátu. Zima v únoru je studená, mrazivá, brrr...honem na pec!

Zima v únoru (photo by pavel kysela)

Krajina se sluncem v lednu na okraji lesní cesty

Krajina se sluncem v lednu  (by pavel kysela)

Ptáci v zimě. Pěvci. Mlynařík dlouhoocasý

Mlynařík dlouhoocasý

#Ptáci, Příroda a lidé, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda, Zima a hlad v lese, Žít ve svobodě, 

Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě,

Zajíc polní

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. 

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou,
vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt....

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice.

Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt.

V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.


#Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě, 

Zákoutí k lovu a pozorování využijí i přátelé přírody a milenci

Myslivecký ráj přírody (photo by pavel kysela)

Daňci u lesa

Daňci u lesa (od Pavel Kysela)

Zahoďte flinty a lovte dary přírody. Tento snímek o tom hovoří. Zvěř má mít volnost a svobodu žití jako vy! Podivné zákony v EU! Buďte aktivní a braňte svoje práva nosit střelnou zbraň.

Lovec nekonečné krásy to je fotograf co to umí
 a příroda žije dál (by Pavel Kysela)

Co se děje v Evropské Unii (to jsme taky my)

Pokud nechceme připustit omezení práv a svobod našich občanů, zbývají v současné době v rámci členství v EU tři možnosti * –  začlenění legálních nositelů střelných zbraní do systému bezpečnosti státu – v současnosti navrhovaný “ústavní zákon”, který by umožnil platnost “Zbraňové směrnice” částečně nebo úplně eliminovat, aniž by měnil náš současný platný a velice vyvážený “Zákon o střelných zbraních a střelivu”.

- Druhá varianta je odmítnutí implementace jako takové,  třetí je žaloba na evropskou směrnici.

Všechny tyto možnosti jsou v současné době aktivní.

Česká republika připravuje žalobu na evropskou směrnici (je jistě otázkou zda ji podá).
V legislativním procesu je poslanecký návrh ústavního zákona, který podepsali poslanci z ČSSD, ANO, ODS a KSČM.

A pokud jde o implementaci, je zde jako první jasné vyjádření poslaneckého klubu ODS, které mimo jiné uvádí “Budeme aktivně bránit implementaci dané směrnice do české legislativy, a to i v případě, že ČR budou hrozit sankce”.
Jde o vaše svobody a práva.

Protože jak kdysi řekl G. Orwell “Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.”

#Jak na to?, Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem, Myslivecké léto, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Přírodní fantazie, Lovecké zbraně

Lovy fotoaparátem. Příroda živě. Daňci.

Vysoká zvěř v přírodě. Daňci se rádi fotografují. (photo by pavel kysela)

POHÁDKA o ZAJÍČKOVI. Příroda se probouzí a rodí se mladí zajíčci. Dnes je tu pohádka pro adepty myslivosti a ostatní přátele z dětství! Zajíček měl domeček a jak o něj přišel....

Příroda se probouzí a dva zajíčci se choulí k sobě

Byl jednou jeden zajíček, a ten měl domeček.  Jednou k jeho domku přišla liška a prosila, aby ji zajíček pustil dovnitř, že by se na chvilku mohla ohřát.

Zajíček ji pustil, ale liška řekla: „Zajíčku, je tu moc málo místa a oba se sem nevejdeme. Nechtěl bys jít na chvilku ven?“ Zajíček řekl: „Ano liško. Právě jsem si vzpomněl, že jsem chtěl jít ven do lesa, abych se tam na chvilku proběhl. Liško, až se vrátím, tak půjdeš ven ty. Ano?“  A liška řekla: ,,Ano, zajíčku.“
 A tak zajíček šel. Šel a šel až uviděl veliký strom. Pomyslel si: „To jsem unavený, že bych si i chvilku zdřímnul.“ A tak si zajíček lehl pod strom a usnul. Už za chvilku se ale probudil. Už bylo odpoledne a zajíček šel domů.  Došel domů a řekl lišce: „Liško, teď jsi na řadě ty.“ Liška mu odpověděla: „Ne zajíci, já nikam nejdu, protože si vyzdobuji svůj nový dům. Zajíček se zeptal: „Ale liško, to je přece můj domeček! Tak co mi tam děláš?“ A liška mu odpověděla: „Zajíci, ty už tu nebydlíš. Teď jsem se tu zabydlela já!“ A zajíček šel lesem a byl nešťastný, že ho liška podvedla, a že už nebude mít střechu nad hlavou.

A v tom ho uviděl ježek a zeptal se ho: „Zajíčku, co tě trápí?“ A zajíček odpověděl: „Ach, liška mě z domku vyhnala a teď nemám kam jít.“     A ježek řekl: „Tak já ti ji pomohu vyhnat. Ukaž mi, kde je ta tvoje chaloupka.“ A zajíček ho vedl a vedl až řekl: „Tamhle je.“ A ježek šel k chaloupce a přitom říkal lišce: „Já jsem ježek a bodliny mám, na lišku teď jdu, abych ji vyhnal ze zajíčkova domečku!“ A liška na něho: „Já se tě nebojím, já se tě nebojím!“ A ježek na ni: „A já tě vyženu, a já tě vyženu! A liška na něho: „Nevyženeš, nevyženeš!“ A ježek řekl zajíčkovi: „To nemá cenu.“ A zajíček zas odešel a naříkal.
Až přišel ke kohoutovi a kohout se ho zeptal: „Zajíčku, nestalo se ti něco? A zajíček na to: „Ach, liška mě z domku vyhnala a teď nemám kam jít.“ A kohout mu odpověděl: „Zajíčku, já ti slibuji, že ji z něj dostanu ven.“ A zajíček řekl: „Nedostaneš, už ježek se o to pokusil a nepovedlo se mu to.“ A kohout řekl: „Já se o to pokusím. Kde je ten tvůj domeček? Zaveď mě tam.“ A zajíček ho vedl a vedl, až došli k jeho domečku. A zajíček řekl: „Tady.“

A kohout tedy šel a přitom říkal lišce: „Já na ramenu kosu nesu a zlou lišku ze zajíčkova domu vyhnat jdu!“ Jak liška uslyšela slovo „kosa“, hned vyběhla z domečku a utíkala, co jí nohy stačily. Zajíček byl pak hrozně vděčný kohoutovi, že mu nabídl, aby s ním bydlel.  A kohout souhlasil. A zajíček byl tak rád, že si udělal větší domeček. Od té doby žili společně.

#Liška, Pohádka O chytré kmotře lišce, Zajíc, Ježek, Kohout, Příroda.

Ptáci na zahradě. #Dudek chocholatý. Na videu je krásné podívání na krmení mladých...

To je dudek Pavlíku....