MYSLIVECKÁ ZAŘÍZENÍ A STAVBY. ŽEBŘÍK, KAZATELNA NEBO POSED. POLOHA A MASKOVÁNÍ. JAK NA TO?

ŽEBŘÍK KLASICKÝ

KAZATELNY, ŽEBŘÍKY, POSEDY. LOKALIZACE, TECHNIKA I MATERIÁL STAVBY

Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký.

Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi. Jindy nám poslouží k tomu, abychom se jeho pomocí dostali na těžko dostupný terénní výstupek, který má být pro nás posedovou lávkou. Má vždycky výhodu, že jej můžeme po upotřebení opět někde v úkrytu uložit a zabránit tak, aby ho místo nás nepoužívali za naší nepřítomnosti nepovolaní k věcem, které bychom neradi viděli.

Chceme-li podobného žebříku použít ve stěnách tyčkovin, pak je nejlépe opatřit jej na konci lávkou. Při této konstrukci se často zapomíná na možnost opření nohou a zad, takže je na něm čekání utrpením a střelba velmi obtížná, proto na to nezapomeňme. Usnadníme si tím pohodlné čekání, zabráníme chybným ranám a zvýšíme si radost z lovu. Taková konstrukce není nijak obtížná a také nijak neznemožní manipulaci se žebříkem.
Ještě snadněji vyhovíme zásadě opatřit žebřík opěradlem, zkonstruujeme-li ho dvojatě v podobě natěračského žebříku, s lávkou na nejvyšších příčkách a prodlouženými rameny v podobě kříže. Střelec sedí na této konstrukci rozkročmo nebo šikmo a může si při střelbě o prodloužená ramena opřít i pušku. Mnohdy si budeme moci zřídit jednoduchý posed tím, že si žebřík vybudujeme mezi dvěma stromy, na které nabijeme příčky, nebo na jednom stromě, na němž, anebo do nějž, rovněž přitlučeme příčky. V koruně stromu se pak usadíme na některou větev, nebo si tam pořídíme lávku, popřípadě celou "verandu" pro více lovců. Opatříme-li takové místo přístřeškem, budeme chráněni i proti nepřízni počasí.

Jiným druhem posedů jsou tzv. kazatelny. Jsou to zpravidla tříboké až čtyřboké stavby na pevných nohách, které pořídíme buď tím, že zatlučeme do země 3 - 4 silné kůly nebo tím, že jako kůlů použijeme rostoucích nebo seříznutých kmenů stromů. Asi 1 - 1,5 m od vrcholu kůlů postavíme podlahu, kterou zabezpečíme zábradlím. Zábradlí opleteme proutím, klestím, travou, případně obijeme prkny. Kazatelnu budujeme buď nekrytou nebo opatřenou střechou. Je-li takový objekt zcela uzavřen, mívá tu nevýhodu, že je v něm za horkých dnů dusno a je značně omezena slyšitelnost. Na jedné straně opatříme kazatelnu dvířky, nejlépe zavíratelnými na panty, k nimž jde od země žebřík, podle možnosti pevný a opatřený zábradlím. Nahoře nezapomeňme na lávku!

POSED NA ROZHRANÍ LESA

Při stavbě musíme dodržovat několik zásad. V první řadě využijeme při stavbě dostatečně únosného, pružného a silného materiálu, nikdy tedy křehkého nebo nakaženého. Při sbíjení i tam, kde se jedná o spojení zádlabů, použijeme jen silných a dostatečně dlouhých hřebíků. Vše uděláme tak, aby nic nebylo v pohybu a nevrzalo, nýbrž aby stavba byla pevná i v největším větru, na který vždy pamatujeme. Musí být tedy dostatečně vysoké a neměly by být budovány na směru přepadového větru.
Mají být nenápadné, je třeba je zřizovat z materiálu, který se nebude od okolí lišit (dřevo neokorované, kůra, klest a pod.), u porostních stěn, ve skupinách stromů, anebo alespoň tak, aby je proti obloze kryly, byť i vzdálené porostní kraje. Tam, kde tato ochrana není, musíme ji vyvážit výškou stavby. Kde kazatelny opatřujeme střílnami, nezřizujeme je proti sobě tak, aby ze země bylo vidět dvěma protilehlými oblohu, neboť by takto mohly být naše pohyby zvěří zpozorovány, pamatujeme na to, aby všechny posedy byly důsledně kryty a maskovány, aby byl kryt i čekající lovec.

Zásadně si musíme pamatovat, že jakákoliv střelecká stanoviště musejí být budována nenápadně, snadno přístupná, neprůhledná, v dobrém větru postavená a že z nich musí být dobrý přehled na všechny strany a zabezpečen jistý výstřel. Budeme je proto budovat z materiálu, který v okolí roste, na vyvýšeninách odkud je snadný přehled, i v údolích, kterými ráda zvěř táhne, s upravenými stezkami k nim, vedle stávanišť, říjišť, lesních louček, na ochozech vždy tolik, abychom se mohli dostat podle potřeby z jednoho posedu na druhý, který se nachází v nejpříznivějším větru a nejblíže zvěře. Bezpodmínečně musíme přitom dodržet předepsanou vzdálenost od hranice sousední honitby a to je nejméně 200 m.
Tím ovšem nechci říci, že podobná místa by měla být posedy posetá, tak jak je tomu v jedné polní honitbě, kde asi na 1000 m je zřízeno okolo desíti posedů různého typu. 

Daný účel splní třeba jen 2 - 3, podle velikosti a členitosti zmíněných lokalit, účelně doplněné jedním-dvěma přenosnými žebříky a hlavně bezpečně, neslyšně a nenápadně přístupné založenými šouláky. Je tedy výhodné budovat posedy tam, kde provozujeme častěji odstřel, než kazit si radost z lovu nemyslivecky dalekými, nejistými výstřely, po nichž často následuje dosled, nehledě na čas a námahu. Že nám to vezme veškerou radost z právě prožitých loveckých chvil, je nabíledni.
Vždycky však pamatujme na to, že si zvěř musí na tato zařízení zvyknout dřív, než jich začneme používat. Zpočátku je k nim, jako ke všem novotám, nedůvěřivá. Proto je hlavním předpokladem úspěchu jejich včasné zřizování, nikoliv tedy na poslední chvíli. Budování, zejména kazatelen, se neobejde bez hluku, pachu, který ji, i když je zvyklá na obojí, přece jenom na nějakou dobu znepokojí. 

A dlouhá doba osob při stavbě je také nevýhodná, neboť místo se značně zavětří, což není rovněž pro nastávající čekání k prospěchu. Proto tam, kde nutně potřebujeme v krátké době podobná zařízení, volíme raději přenosné žebříky, jejich nenápadné umístění v každé době je zajisté snazší než zdlouhavá a nákladná stavba kazatelen.
Konečně bych zde rád ještě podotkl tři věci, na něž se velmi často zapomíná. Především jsme při stavbě těchto zařízení často naprosto bezohlední k veškerým estetickým požadavkům, ač tyto jsou vlastně i poža-davky praktičnosti. Často se domníváme, že k tomu, aby bylo používání posedů úspěšné, stačí úplně jejich výška, bránící tomu, aby nás zvěř nenavětřila a zapomíná se, že nám nejde jen o zvěř, nýbrž i o pozorování všeho, co se v honitbě děje. A k tomu musí být tato zařízení nejen nenápadně upravena, nýbrž i umístěna, aby pokud možno splývala se svým okolím a nebila přímo do očí jako cosi cizorodého, daleko a široko nápadného.

PŘÍTEL NA ČEKANÉ

Druhá věc, která bývá u vysokých posedů závadou a to závadou velmi nebezpečnou, je skutečnost, že je postavíme a pak ne-cháme jejich osudu, nestarající se o jejich údržbu. Kolik vážných nehod už stála špatná konstrukce, nebo to, že některé jejich shnilé části nebyly včas vyměněny či opraveny. Již při stavbě musí být pamatováno na to, aby veškeré součásti byly přibity tak, aby se nevytrhly a lovec, který po nich leze, se nezřítil.

 Vůbec je třeba pamatovat na to, že na posed vystupujeme vždycky s vybitou zbraní a rukama se přichycujeme bočních břeven, nikoliv tedy příček. Rovněž je nebezpečné lézt přímo za sebou. Pamatujeme tedy na to, že i posedy jsou z materiálu, který stárne a že se na nich pohybují lovci a že je nutné v zájmu jejich zdraví a bezpečí tyto vzorně udržovat. Ostatně se mi nezdá, že by svůj účel dokonale splnila kazatelna, která je vratká a bohužel, tak tak se držela pohromadě.
Konečně se zapomíná na jinou závažnou okolnost. Nový posed se oplete třeba chvojím a to pak má přetrvat jeho existenci. Kolik vábných příležitostí bylo zbytečně zmařeno tím, že v poslední chvíli praskla pod rukou lovce, připravujícího se k ráně, přeschlá větvička. A to je smrčí.

Velmi často se použije k opletení listnatých haluzí a nevzpomeneme na to, že již třetího dne působí uschlé listí pod lidským dotykem takový rámus, že plní spíše úlohu zradidel, než čehokoliv jiného.

Budování vysokých posedů je neoddělitelnou součástí mysliveckých zařízení sloužících k řádnému provádění myslivosti.

Propagujme zásadu, že hranice honiteb mají být jejich komorou. Snažme se ze všech sil o to, aby na nich z jedné strany netrčely samé kazatelny, jako strážní věže, a z druhé, různé dosud, bohužel, budované a používané "zemljanky" a jiné záštity, neboť jedno i druhé svádí při hranicích k nesmyslnému vybíjení zvěře, ale v žádném případě k řádnému výkonu myslivosti.

PŘÍRODA POPSAT V TEXTU NEJDE. Myslivec to prožívá každým dnem když chodí ven. Ten ušlechtilý člověk mezi lovci a grázly!

Hra za stromem

VEČERNÍ PŘÍBĚH MYSLIVCE

Pod keřem se zavlnila jinak klidná hladina travního porostu. 

Kostrbatou cestu přesadila liška. Škaredá, oškubaná, s pololysou oháňkou a mordou připomínající bulteriéra zmizela opět ve vysoké trávě. Ustaraná fena nesla mladým hraboše. Kymácení klasů řídké srhy připomnělo spuštěné domino. Jejich hra končí pod košatým javorem v kraji lesa. Zřejmě v některé za starých štol bude nora, jež ukrývá malá liščata.

Je sotva znatelná pěšinka v podrostu starčeku a kapradí. Mezi horskými pastvinami zvenčí nenápadný les je ve svém nitru opravdovým skvostem. Jako by byl malou pohlednicí do minulosti. Javor, smrk, buk i zbytek jedlí stojí tu pospolu tak, jako kdysi ve většině jesenických hvozdů. Stromy, jež zde přežily století nebývalého rozmachu a zkázy, stojí rozvážně, mohutnými kořeny vklíněny v skalnatém podloží, z něhož se kdysi snažil člověk dobývat vzácné nerosty. Sílu k životu berou ze svých padlých předků. Snad právě skála je tím důvodem, proč tento porost nepřeměnil dosud člověk - hospodář k obrazu svému.

Pěšina se stáčí kolem první štoly. Je prázdná, jak dokazují hromádky starého listí před vstupem do skály. Ale kousek dál, za padlým kmenem jedle, se něco hnulo. Lišče. Klidně odchází kapradím, mizí za terénní vlnou. V těch místech je další štola. Menší a skrytější. Že by nora byla tam? Tři vyježděné vsuky dávají jasnou odpověď. Kolem je klid. Chvíle čekání za mohutným kmenem smrku nic nepokazí.

Netrvá to ani půlhodinku. Ze spodního vsuku vykoukne černý knoflík liščího nosu. Temné místo ve starém lese rázem ožívá. Na skále nad norou během chvíle si hraje pět liščat. Honí se mezi kořenovými náběhy dvou mohutných buků, sjíždějí po vyježděné skluzavce před noru, mizí v jednom vsuku a vybíhají z jiného. Jemné čenichy nenechají bez povšimnutí kdejaký kámen či list kapradí. Jedno z liščat již obratně myškuje v řídkém starčeku. Tlumené myší písknutí dokazuje úspěch mladé šelmy. S hlodavcem v mordě pak sjíždí úspěšný lovec před noru a mizí v ní následován třemi chtivými sourozenci. Jen jedno z liščat se nenechalo unést pískajícím hrabošem. 

Usedlo na bobek před norou s jakýmsi tesklivým výrazem ve světlech. A právě v tu chvíli se prodral mezi mraky šikmý sluneční paprsek a skrz husté koruny stromů si našel cestu, aby pohladil malou šelmičku a umocnil tak nevšední atmosféru večerního lesa. I jeden ze sourozenců malého samotáře se nechal vylákat, a přidal se do skvěle narežírované scény. Paprsek zhasl jako by mu došla baterie, na les se snesla sprcha deště bubnující do listí buků a javorů. Území kolem skály osiřelo. Skončilo nevšední představení. Nevšední pro člověka, skrytého pozorovatele a vetřelce, všední však ve stálém koloběhu života v přírodě.

Z lesního hřebene protějšího kopce vyrostla matná duha. V okraji smrčí zavrávoral kmínek maliníku. V témže místě vyrostla dvě srnčí slecha. Našponované plachty se otáčí v půlkruhu a snaží se zachytit zvuk, který by nepatřil do večerního ticha v podhůří. Je klid. Na louku vystupuje srna. Krásná, ušlechtilá, přeopatrná.

 Dlouze jistí. Musí. Život malého srnčete, jež bojácně vystupuje za ní, je tak křehký. Dvojice stojí v louce jen pár kroků od smrčiny. Srna nervózně uštípne lístek svěží trávy a opět jistí. Ze strnulého postoje se otáčí a následovaná potomkem mizí v porostu. Je slyšet zvuk motoru. Tak proto ten rychlý návrat do bezpečí. 

Na horizont se vyhoupne auto. Někdo jede na čekanou. Škodovka vyjíždí ze silničky a hustým pažitem pastviny se probíjí k lesíku. Je již šero, nelze poznat kdo vystoupil z vozu. Matná silueta se ztrácí pod žebříkem kazatelny. Je jedno, kdo to je, ale proč jede autem až téměř ke kazatelně? Proč jede na lov až za šera? Jsou různí myslivci jako jsou různí lidé. Snad těch dobrých a opravdových je víc. Na nich záleží, zda se budou opakovat překrásné večery v našich revírech.

SRNEC OSMERÁK. Chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Na loveckých stezkách, Srnčí říje, Srnčí zvěř

Srnec osmerák

ZE ŽIVOTA SRNČÍ ZVĚŘE

Naše poznání života zvěře ve volné přírodě se většinou skládá z mozaikovitých pozorování, náhodných setkání, z nichž si po letech vytvoříme ucelený a nejvíce pravdivý obraz. Mnohdy, aniž známe pravý důvod, se nám zdá, že se chová výjimečně, inteligentně, jindy až hloupě (nepochopitelně). Z toho vznikají různé zavádějící hypotézy, které mohou být šířeny dále a mohou být přijímány naší veřejností, pokud není vybavena vlastními zkušenostmi z pozorování chování zvěře v jejím celkovém profilu.

Výstřelky a nenormální chování si ponecháváme v paměti jako zajímavosti a tak je také prezentujeme jako náhody a krajnosti. 

Popíši chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce, jak jej znám z oblasti našich hor a podhůří, kde jsou členité, málo přehledné terény, kde se střídají lesní a polní kultury s méně úživnými biotopy, kde se srnčí neseskupuje do velkých tlup a stávaniště mění jen z nutnosti, například v době zimní nouze. Budu také opakovat známé skutečnosti, ale myslím, že je to v dané chvíli nutností, vzhledem k popsaným okolnostem.
Členitost, těžší přístupnost a dostatek krytu umožňuje srncům zde dospět a zestárnout (zatímco v jiných, zcela přehledných polohách, tuto šanci ani nemají). 

 Od začátku jara, při přechodu na zelenou stravu na ozimech a trávě je srnčí zvěř méně opatrná a paství se na otevřených plochách, ještě v rodinných tlupách, i za denního světla. Tehdy je nejvhodnější doba k získání přehledu o kvalitě populace v honitbě, výběru k případným budoucím chovatelským zásahům. Dochází k vytloukání paroží srnců, které vyrůstalo dosud v lýčí, se zvyšováním hormonální činnosti vzrůstá i neklid a snaha o obnovu a vytvoření teritorií a obhajobě jejich hranic. 

Od jarního přebarvování a vytloukání paroží (dochází k němu u starších srnců dříve, u mladších později), ostruhují stromky, větve a keře na stejných místech a nových při upevňování hranic svého teritoria. Přitom vytvářejí předními běhy hroby, seškrabováním hrabanky či drnu, podobně jako při přípravě lože, jenomže s větší divokostí a bujností a pravidelně je obnovují. 

Mají vizuální i pachový účinek díky činnosti pachových žláz. Tím se snaží odvrátit zájem případného uchazeče o teritorium. Je to jejich potřeba, pocitové nutkání související s obhajobou teritoria. Vytváření teritorií je dáno každému zdravému a vitálnímu srnci dospívajícímu a dospělému. Pravidlem je, že na stálá, vybraná teritoria s biotopem poskytujícím nejvhodnější prostředí pro život srnce je od jara vyvíjen tlak dospělých jedinců a jen jeden jej jako své stálé stávaniště získá. Své soky vytlačuje a ti si hledají a nacházejí stávaniště horší, menší, nezajišťující všechny potřeby, případně se vydají do sousedního teritoria, kde se zkusí prosadit anebo žijí na obvodě teritorií ve stálém kontaktu s teritoriálními srnci. Zaměřují se více na ještě níže postavené mladíčky, které teritoriální srnec ani nepronásleduje. Význam teritoria bychom neměli přeceňovat. Na přehledných místech je toto území větší, ve členitých menší. Závisí i na hustotě zazvěření. 

V dobře spravovaných honitbách, kde žijí i staří, silní srnci, opatrní, pohybující se převážně jen v noci, ztrácející opatrnost až v době říje (divíme se pak, odkud se vzali), procházející napříč teritorii, účastní se říje aniž by pracně teritorium vytvářeli, vnášejí zmatek do místní utvořené hierarchie, jsou příčinou vážnějších půtek a soubojů. Podle zpátečního paroží jim říkáme škůdníci, protože teritoriální srnce ohrožují. I oni mají své místo a účel i podíl na průběhu říje, možná nijak nevýznamný. Třeba tím, že narušují určitý pořádek a rozptylují srnce dál od jejich letitých stávanišť a zabraňují tak příbuzenské plemenitbě. Srny zatím mají jiné starosti, vstupují do vrcholné březosti a zabývají se kladením srnčat a péčí o ně.

Starší srny kladou srnčata, vzhledem ke své větší hmotnosti lépe vyvinutá, věnují jim lepší péči, lépe se starají o jejich bezpečnost včetně zahnání nebo odlákání nepřítele, než srnky mladé (které jim nemohou dát do vínku ty přednosti jako srny starší), zde dochází přirozeně i k větším ztrátám. Tehdy již jsou vytvářeny předpoklady pro budoucí teritoriální srnce a kvalitní srny. Již proto srny vodící srnčata nemění své původní stávaniště (přecházením do jiných teritorií srnců), vždyť ta jsou teprve dvouměsíční, kojená, na matce silně závislá, nemají plně vypěstované obranné reflexy před nebezpečím, po delší dobu se nedokáží o sebe postarat.

 Srna se sama denně vícekrát paství bez srnčat, ale ta odpočívají nedaleko v krytu a srna se po jejich vypísknutí ihned úprkem vrací na jejich obranu. Přitom (pouze starší srna) neváhá v minutě předními spárky ukopat kočku i mladou lišku, pokud ta nestačí z blízkosti srnčat včas prchnout, nebo odlákat většího útočníka.

Do vlastní říje nejdříve vstupují starší srnci, kteří nejčastěji doprovázejí mladé srny. Srnec, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Na loveckých stezkách

Srnec obecný

Horké a suché počasí může zpomalit začátek říje i o dva týdny

V takové situaci přináší změnu přelom počasí, obzvláště vícedenní větrné a deštivé počasí, po jehož skončení se objeví velké množství zvěře s vysokou aktivitou. Vítané je po horkých dnech také přeháňkové počasí s krátkými přeprškami, které zvěř velmi osvěží. Na začátek a průběh říje má vliv také výskyt hmyzu sajícího krev. Hromadné nálety těchto obtížných společníků drží zvěř dlouho do noci v krytu a navíc znepříjemňují život lovcům. Do vlastní říje nejdříve vstupují starší srnci, kteří nejčastěji doprovázejí mladé srny. V dozvucích říje pak lze snadno napískat mladé, dosud odbíjené jedince.

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. 

Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce.

Na loveckých stezkách, #Lovecké stezky, lov, Lovy fotoaparátem, Lovu a přírodě zdar!

Na loveckých stezkách

Momentky z lovu vy přece umíte!

Umíte cvaknout okamžik východu slunce nebo zvěř v přírodě - ten zázrak přírody nebo vaše lovecké momentky také? Udělejte to a pochlubte sete na sociální síti přátelům!

Lovu a přírodě zdar!