Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata

Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy 

I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. 

Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.

A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě

Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě

Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.

 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.

Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

Tip pro každého. Co by se mělo udělat?

Dovařil jsem kančí guláš a u míchání jsem se zamyslel, že si tady spousta lidí vylévá srdce, nicméně

Kančí ragů na víně

věčné naříkání ničemu nepomůže. A tak mě napadlo (protože víc hlav víc ví), že by každý mohl napsat nějaký postřeh či podnět, jak vylepšit českou myslivost, její obraz a zároveň nástin, kam by se měla ubírat do budoucna. V případě inspirativních příspěvků (o čemž nepochybuji), "vytáhnout" to nejlepší, dát tomu patřičnou formu a štábní kulturu a odeslat na MZe, ČMMJ, jako příspěvek uživatelů Mysliveckého fóra k diskuzi k novele zákona o myslivosti, která je nevyhnutelná a dříve či později přijde.
Například:
1) NE snižování minimální výměry honiteb, naopak s výhledem na úbytek myslivců (stárnutí) spíš uvažovat o zvýšení minimální výměry. Samozřejmě je to i v zájmu kvalitního chovu zvěře.
2) Zamyšlení nad "lovem" uměle odchovaných bažantů
3) Zamyšlení nad samotnou náplní myslivosti. Dnes je mnohde na prvním místě LOV, jako jakási zasloužená "odměna" za celoroční "péči" o zvěř. Myslím, že se jedná o překonanou myšlenku a je třeba nazývat věci pravými jmény. Právě díky důrazu na LOV se myslivost mnohde změnila v jakýsi chov zvěře ve volné přírodě, což odporuje i samotnému zákonu.
4) Myslivost by měla v budoucnu skloubit péči o krajinu s péčí o zvěř. Péče o zvěř bohužel získala naprosto dominantní a prioritní postavení, díky čemuž myslivost přešlapuje na místě.
5) Zamyšlení nad stavy zvěře i s ohledem na změny a možnosti krajiny.

Z jedné debaty na mysliveckém fóru...

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška

Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.

 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním

Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou

Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco

Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

Lov lišek I. Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci,

Lov v zimě

LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.

Lovecké zátiší

Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu.

To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.

Vypadá poťouchle....

Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.

-figi-

#Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci, 

Dnešní úpadek umění myslivosti je přinejmenším smutný. Myslivost lze vykonávat na vysoké profesionální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Černá zvěř Bachyně se selaty

Pamatuji ještě dobu, kdy černá zvěř v honitbě nebyla, a dobu, kdy černé bylo málo a chovala se právě tak, jak se černá chovat má. 

Bez problémů se dala celoročně lovit na šoulačkách za dne, obeznávat nebylo nutné, bachyně se držely trvale na stejném místě, a stačilo postavit střelce na ochozy, na okraji mlaziny nařídit nastoupeným honcům, ať si chvíli hlasitě povídají a černá už šla ven.

Z každého uloveného kusu jsme měli radost, řádně to oslavili a loveckých možností jsme nijak nezneužívali. Pak jsme dokonce postavili krmná zařízení jen pro černou a těšili se z toho, že je černá zvěř využívala. Pravidelně jsem jim chodil čistit kaliště od spadlých větví, no zkrátka snaha byla, aby se "prasátka" měla dobře. Cílem bylo tuto zvěř chovat. Nikoho tenkrát ani nenapadlo sedět někde u krmení a čekat na černou - ihned by byl označen za pytláka a pravděpodobně by ve sdružení skončil s tím, že jeho pověst by ho předcházela a těžko by jinde hledal uplatnění. Samozřejmě jsme se ale hlavně naplno věnovali ostatní spárkaté, zejména srnčí zvěři, a zajícům, protože bažanti už nebyli.
Kdo by jen tušil ...
Postupně se situace začala měnit. Stavy černé se začaly pěkně zvyšovat a v důsledku toho byl povolen lov na vnadištích. V myslivosti se objevilo nové slovo. Prasečkáři, tak se sami pyšně začali označovat specialisté na lov černé. Celá specializace však spočívala obvykle v tom, že se v zateplené kazatelně zavřeli na celé noci a čekali, co přijde na jejich hromadu. Vývoj však pokračoval.

Lov černé u hromad krmení nebo na naháňkách se ukázal jako velmi atraktivní, nenáročný na myslivecké umění, na znalost zvěře a jejího života a zároveň významný byl i přínos poměrně velkého množství zvěřiny. Nové byly i pojmy "moje hromada" a "moje kazatelna".

Prasečkáři se začali dělit na dvě skupiny, které se zároveň více či méně prolínaly.

Hromadáři a naháňkáři, to byly vznikající specializace lovu černé. Hromadáři se vyčlenili opravdu specifickými znalostmi a uměním. Ty znalosti a ochota se učit spočívaly v tom, jaké dobroty černé předložit, aby na jejich hromadu chodila, a chodila raději, než na jiné hromady. Mnozí se vyznačují doslova výzkumným nadáním, a stále zkouší nové a nové recepty. Umění spočívá v tom, že nelitují času a prostředků při shánění "krmiva" na jejich hromadu. V mylném přesvědčení "čím více, tím lépe" jakýchkoli kvantech, a cokoli.
Černá zvěř se postupně stává tou nejvíce a nejlépe krmenou zvěří v historii. I kvůli tomu začínají enormně narůstat stavy černé, a každoročně se dosahuje rekordní výše odstřelu. A myslivecká morálka se díky tomu také značně uvolňuje. Co dříve bylo naprosto nemyslitelné, se stává běžným, mlčky trpěným a po čase dokonce naprosto legálním. V zájmu "boje se škodami" se povolí téměř vše a oko se zamhouří ještě víc. A z lovců černé jsou rázem novodobí hrdinové.

Chybí tomu ale ještě podpůrná technika.
Skvělé optické zaměřovače postupně střídají přístroje pro noční vidění a diskuse "co na hromadu" jsou doplněny o hodnocení optoelektronických zaměřovačů. Že je to zákonem zakázaný doplněk zbraně? Přece jde o zamezení škod působených černou zvěří, tak se to přehlíží. Naháňky také postupně ztrácí své kouzlo, někde začínají nebezpečně připomínat tažení proti nepříteli. Pro vytlačení černé z mlazin se zavírají oči před jakýmikoli prostředky, petardy a dělobuchy nevyjímaje. Není divu, že se někteří stavem mysli dostávají do situace "Rambo ve Vietnamu". Proslov mnohých mysliveckých hospodářů při zahájení tomu také nepřidá - " lovíme sele a lončáka, ale pánové, u nás mají lončáci i přes 100 kg, tak neváhejte, jsme tu proto, abychom ulovili". Díky tomuto přístupu a snaze za každou cenu vystresovanou černou vyhnat z leče agresivita na obou stranách stoupá.

Bohužel právě i to ovlivňuje myšlení mnohých, a jako k nepříteli se k černé chovají, jako na nepřítele na ni myslí. Obecně je výsledek ten, že se může vlastně cokoli. Třeba i broky, jak radí někteří ti "zkušení".

Na kazatelnách se technika opět zvedá o úroveň výše, nastupují termovizuální přístroje. Odpadá řešení problému přísvitu, navíc jsou k dispozici další vylepšení, jako jsou třeba pohybová čidla, která přesně identifikují příchod jakékoli zvěře včetně určení směru, ze kterého přichází. Zařízení pro přenos zvuku z hromady jsou také běžná a navíc snadno dostupná. Takže na kazatelně zalehnout a spát, však oni si nás vzbudí, až dorazí.

Ale černá je ta nejučenlivější zvěř v našich krajích. Už dávno ví, že hromada znamená nebezpečí, a při naháňkách jsou situace, kdy neopustí kryt ani za nic. Není nutné asi zdůrazňovat, že jak lov na hromadách, tak zejména naháňky jsou pro černou velmi stresující, což samozřejmě výrazně stupňuje její agresivitu. A o to hůře.

Pokles lovecké a myslivecké morálky je neuvěřitelný, zároveň snad nikdy nebylo v myslivosti tolik švindlů. Prakticky se už může vše, a vše si mnozí vždy zdůvodní. Tím zaklínadlem je "škodící a přemnožená černá zvěř". Z dospělých kusů se obvykle udělají lončáci, to už je vcelku tradice. Že tato zvěř byla ulovena v době hájení nebo nedovoleným způsobem lovu je už každému úplně jedno. Sice nová úprava doby lovu vše zlegalizovala, ale nic to nemění na situaci.
 Konec konců, i na ty ulovené bachyně od selat se dá, jak je vidět, zvyknout. S porušováním zákona si vůbec moc starostí neděláme, třeba zrovna hromady jsou toho jasným důkazem. A vše se to samozřejmě šíří celou myslivostí. Odstřel jakékoli spárkaté na hromadách, navíc v noci také nikdo neřeší. A dalo by se pokračovat. V těch málo spolcích, kde se dbá na dodržování zákonů a především na mysliveckou a lidskou etiku a morálku se někteří neustále dožadují nejrůznějších ústupků ( = porušení zákona ) s tím, že přece to tak dělají všichni sousedi, tak proč my ne ?

Černá zvěř mohla být významným přínosem pro naši myslivost. Ta zvěř za ten vývoj samozřejmě nemůže, za ten mohou jen lidé, v tomto případě myslivci. Jsou podle mého názoru hlavní příčinou nárůstu stavů, zároveň benevolence a slabost mysliveckých hospodářů a předsedů v plné míře zapřičinila morální úpadek. Tím i oni sami musí "čarovat" v mysliveckém výkaznictví a tak vlastně to jsou myslivečtí hospodáři, kteří "musí" lhát a švindlovat nejvíc. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří začali s myslivostí zhruba v posledních patnácti letech.
Zažili totiž už jen myslivost, která dobrá rozhodně není. Je pro ně běžné využívat současné metody lovu, dojet autem pod kazatelnu, tam čekat a autem zase domů. Když se mne myslivec, který má lovecký lístek 15 let ptá, jak dokáži najít ochoz černé, jak ho vůbec poznám, a na druhou stranu má této zvěře uloveno desítky kusů, to mi nejde dohromady. Vůbec netuší, jak černá žije, na co také, když přesně ví, díky síti fotopastí, kdy a co na kterou hromadu chodí. Ale zejména jsou zvyklí hlavně na to, že k porušení zákona vlastně nikdy nedojde, jednak se to vždycky dá nějak udělat ( rozuměj zašvindlovat ), a stejně by to ani nikdo nechtěl řešit, zejména ne pak ten, který by sice měl, ale zároveň sám švindluje daleko více. Toto myšlení se nakonec přenáší na všechnu zvěř.

Chceš ulovit srnce ? No jak jinak, než mu nasypat pěkně v dostřelu od posedu hromádku ovsa. A sledovat, kdy začne chodit. Dančí, vysokou a nakonec i to srnčí - to nalovíš při nočních čekaných u hromad také snadno. Jsou honitby, kde už se ani jinak zvěř téměř neloví.
Všichni svorně naříkají, jaké škody černá dokáže udělat, a vlastně je to to jediné, kolem čeho se vše točí. A zároveň obvykle i naoko hledají cestu, jak z toho ven. Snížení stavů černé ale ve skutečnosti nikdo nechce. Chytře ale všichni úpíme, jaké to zase lány zaseli zemědělci, a jaké špatné plodiny. Pravda je ale taková, že černá pro mnohé znamená i přes snížené výkupní ceny značný přínos. Pro jiné zase možnost celoročního lovu prakticky bez omezení. A celkově je výsledek ten, že "mrtvé prase je dobré prase". Co to vlastně je a jak bylo uloveno je až druhořadé. A stavy se nezmenšují, naopak.
Často poslední dobou přemýšlím o tom, jaká by byla naše myslivost bez černé zvěře. Jistě ne taková, jak si ji pamatuji z mládí. Pokrok se nedá zastavit, a vývoj už vůbec ne. Lze jej ale určitě jinak směrovat. Věřím, že i myslivost lze vykonávat na vysoké morální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Kančí steaky, Čekaná, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Vnadiště, Ze života černé zvěře, Černá zvěř, Názory myslivců, 

#SRNEC, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře,

Srnec škůdník

Srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, 

což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické.
Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce.
 Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností.

 Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci. Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku.

Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.

#Srnec, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře, 

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky a střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku.

Srnčí zvěř v zimě

Na zvěř by se mělo stisknout jen tehdy, když je jisté, že střela zasáhne cíl

Všeobecně platí, že by se mělo střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku. Zasáhne-li se zvěř mající skloněnou hlavu, např. při pastvě, při útěku se přetáhne kůže přes vstřel, který uzavře a zvěř nebarví vůbec nebo jen málo. To je pro dosled velmi nepříznivé. Zásah šikmo zpředu nebo zezadu vede již při malých chybách v zamíření k ošklivým poraněním, které nelze omluvit přílišnou důvěrou ve vlastní střelecké umění. Střílet na zvěř částečně krytou nějakou překážkou se nikdy nesmí, protože střela nebo její střepiny, odchýlené trávou nebo větévkami, vedou k ošklivým a často nezjištěným poraněním, po nichž nedosledovaná zvěř často uhyne.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky. Měkká podložka zabrání výškové a stranové odchylce. Avšak k odchylce v zásahu může dojít také tehdy, když je podložka umístěna blíže k hlavni než k těžišti zbraně. Při naháňce by se nemělo střílet na rychle běžící zvěř. Nepoznaný zásah se dá prokázat jen na pobarvené stopě na sněhu, když se vrátíme od nalezeného kusu po jeho stopě ke stanovišti střelce, který postřelení zvěře nezaznamenal, a proto je ani nehlásil.

Při všech způsobech lovu, čekané, šoulačce i nátlačce, by si měl střelec zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, aby snadno našel nástřel a nástřelová znamení, jako jsou zápory, barva a ústřelky (stříž a tříšť). K orientaci poslouží nápadné body v terénu jako strom, keř, kámen, vývrat, hromada klestu apod. Při šoulačce by měl bezprostředně po výstřelu označit své stanoviště stanovištním zálomkem anebo jiným vhodným způsobem.

Chybné jednání střelce po výstřelu bývá příčinou náročného dosledu anebo jeho neúspěchu, a to často závažnější než špatný zásah. Tím se může neobyčejně ztížit práce psa na barvě. Často se příčina neúspěchu při dosledu přičítá psu, zatímco chování střelce se nehodnotí. 

Pes spolehlivě pracující na barvě je také z etických důvodů, aby zvěř netrpěla, nezbytným spolupracovníkem při lovu spárkaté zvěře. Ale ani přítomnost dobrého psa nesmí svádět k lehkomyslné střelbě.

#Čekaná, Nástřel, Lovecký pes, Názory myslivců, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, lov, Úspěšný lov, 

Jak zvýšit účinný dostřel lovecké zbraně a zachovat přitom dopadovou energii zaručující rychlé usmrcení lovené zvěře.

Lovecké zbraně a náboje

Vývoj kulovnic jde souběžně s vývojem na poli nábojů. 

Lovecké náboje se posouvají směrem k vyšším výkonům, pokud možno v kompaktním provedení. Jsou to náboje označované většinou jako Short nebo Compact Magnum. Příčin je opět více. Je tu  snaha nabídnout zákazníkovi něco nového, zvláštního a lepšího. Z tohoto pohledu je celá řada nových ráží hlavně marketingovým trikem a je otázka, jak dalece uspějí. Pokud se ale výrobce nové ráže spojí s renomovaným výrobcem kulovnic, má nová ráže slušnou naději na úspěch. Jako příklad lze uvést náboje Winchester Short Magnum, pro které od počátku nové ráže komorovala svoje pušky firma Browning, součást jednoho a toho samého koncernu.

Další podstatnou příčinou je snaha zvýšit účinný dostřel lovecké zbraně a zachovat přitom dopadovou energii zaručující rychlé usmrcení lovené zvěře. Tento požadavek ale má hlubší příčinu, tu již jednou zazněla – žijeme rychle, náš čas je vzácný, nechceme se smiřovat s faktem, že zvěř vyšla příliš daleko, prostě když už jsem svůj čas investoval, tak chci být úspěšný.

Kapitolou samo o sobě je vývoj na poli střel.
 Staré polopláště se při dopadu do zvěřiny často roztříštily na nekontrolovatelnou spoustu střepin těžko předem odhadnutelné hmotnosti, tvaru a s problematickým účinkem. Nahrazují je střely s řízenou deformací, skládané z různých materiálů specifických vlastností a nebo naopak monolitické střely. 

Cílem je zajistit průbojnost a vysokou ranivost v širokém rozsahu dopadových rychlostí a tedy opět zajistit rychlé a spolehlivé usmrcení lovené zvěře. Nové střely současně nabízí vynikající přesnost.

Lovecké brokovnice. Úsloví: "Hlaveň střílí, pažba trefuje", každý zná. Většina minutých ran byla málo předsazena.

Nízké a vysoké rány

Srnec v jeteli

Vysoká rána je rozhodně předností, při sportovní střelbě dnes nutností. Zbraně takto konstruované jsou vývojově mladší. Nadstřelu jsme říkávali "hochšus" (z něm.), kdo měl takovou flintičku, měl i plnou peněženku. Zažil jsem však jako divák tisícové výřady dosažené dvojkami s nízkou ránou a nebyly to ani "dvanáctky".

Mnoho začátečníků koupí starší, perfektní brokovnici, neví však s jakou ránou. Odpověď získáte, když zbraň zalomíte a porovnáte hlavně s plošinou asi na 30 m vzdálenost. Kdo si nevěří, ať vystřelí na papír, pro určení krytí je to stejně nezbytné.

Dvojky s utopenými lištami, nebo ve tvaru "U" vykazují nízkou ránu, vysoké široké lišty napovídají o možné vysoké ráně.
Továrně vyrobené sériové zbraně se chovají stejně podle modelu. Popisuji typy u nás běžné, které si myslivci mezi sebou prodávají coby použité.

Dvojky IŽ 26 a odvozené typy mají vždy vyšší ránu, naopak kozlice IŽ 12 a 27 a odvozené vykazují ránu nízkou.
Dvojky z bývalé NDR model 35, 47, 74, 76 a odvozené mají ránu vysokou, kozlice Merkel i Simson mají též vysokou ránu.

Dvojky ZP Brno mají vždy ránu nízkou, naopak ideálně je pro lov stavěna koza ZH, má vysokou ránu, správně širokou lištu a lehce stavitelnou pažbu. K úspěchu totiž patří správně dlouhá, vyhnutá a lomená pažba. 

Úsloví: "Hlaveň střílí, pažba trefuje", jistě každý zná. 

Důležité je i přiměřené zahrdlení odpovídající umění střelce. Krytí nad 70 % je jen pro výborné střelce, i těm je v lese na obtíž. Nevolte extrém. Značnou výhodou jsou dnes hlavně s výměnnými čoky, osobně ale preferuji další výměnné hlavně (polařky - lesačky, kachnářky - koroptvářky).

Když jsem začínal, razilo se heslo "Osmička brok, po celý rok". Osmičky (3,5 mm) jsou univerzální, staré č. 10 (3 mm) na bažanty, č. 12 (2,5 mm) na koroptve a č. 6 (4 mm) na poslední zajíce.

Další poučka tvrdí: Většina minutých ran byla málo předsazena. Zde není co vysvětlovat. Denně trénujte hozenou ránu v bytě na různé předměty. S pažbou musíte "srůst". Rány přes hlavu se nebojte, dá se dobře naučit, zkuste to na vysoké věži. Na hlubokém sněhu vás to bude zase nutit nadstřelovat, zvláště kulí.

Poslední důležitá rada. Na hony noste stále stejný oděv. Používejte pouze jednu zbraň, další si raději ani nekupujte, ať vás to nesvádí. Právě to je první krok k úspěchu.

Zdroj: myslivost.cz

#Lovecké brokovnice, Lovecké zbraně, Nastřelení lovecké zbraně, Názory myslivců, broková kozlice, hamerles, Idiots With Guns, Drobná zvěř.

Nic s tím možná nenaděláme, ale postavme se se čelem zlu a špatným lidem!

Petr Slaba myslivec

V každé lidské organizaci, ať už jsou to myslivci, rybáři, sportovci, koňáci, pejskaři, ochránci přírody, motorkáři a jiná další lidská uskupení se vždy našli, vždy jsou a vždycky najdou lidé zlí, zákeřní, pomlouvační, závistiví a úplný hovada. Nic s tím nenaděláme, ale můžeme se snažit jimi nebýt. Přemýšlejte o tom!




Petr Slaba, myslivec



#Myslivci a konfliktní situace, Fotografie z myslivosti, Idiots With Guns, Jak na to?, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Názory myslivců, Psychopati, Pytláci

Kde máme lovit? Velké širé rodné lány buďte vy nám požehnány...a v takovýchto lánech kukuřice a řepky lovit nelze. Jak na přemnoženou černou? Za poplatek na náměstí nebo do parku?

Když projíždíme krajinou, nabízejí se nám stále stejné pohledy na obrovské lány monokultur.

Velké, širé rodné lány buďte vy nám požehnány...
jako úkryt zvěře před lovcem

 V těchto lánech, čítajících desítky,  stovky hektarů, se soustřeďuje množství černé zvěře, která v takových monokulturách působí nedozírné škody. Kukuřice od zasetí až po sklizeň poskytuje černé zvěři potravu, a po větší část své vegetace i dostatečný kryt, prostě taková monokultura poskytuje ideální podmínky k životu černých divočáků. Zvěř má v kulturách klid, vždyť kdo by v době vegetace do kultury chodil, na místech zničených nebo nefungujících meliorací se vytvoří kaliště, doslova klidné spokojené živobytí pro černou. Nesmíme se potom divit, že v takových monokulturách vznikají škody, kterým lze jen velmi těžko zabránit.

Jediný způsob, jak těmto škodám předcházet, je lov. A to buď lov individuální, který provádějí myslivci v zákonných dobách lovu, tj. sele a lončák po celý rok a dospělá zvěř, tj. starší dvou let
od 1. srpna do posledního prosince. V dobách lovu jsou myslivci vlastně dobrovolnými strážci těchto monokultur, protože sami a dobrovolně střeží vhodnou lokalitu, kde se na čekané mohou dočkat  zvěře.  Ze zkušenosti mohu říci, že vlastně neustále je někdo v honitbě, někdy jeden, někdy skoro celé sdružení.
Další alternativou jsou společné lovy, kde jsme však omezeni zákonem o myslivosti, který nám zakazuje provádět lov zvěře na honebních pozemcích, na kterých současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích ve vzdálenosti do 200 m od hranice těchto pozemků.

KDE MÁME LOVIT?

K tomu je potřeba vzájemné domluvy mezi myslivci a zemědělci.  Každý myslivec z polní honitby potvrdí, že v takovýchto lánech kukuřice (řepky) lovit nelze. Můžete sedět na kazatelně, prosedět klidně celou noc, pozorovat pohyb zvěře a těšit se, či spíše jen doufat, ve chvíli, kdy se kus „splete“ a vyjde na volný prostor, pokud ovšem vůbec nějaký takový je k dispozici. Otázku lovu a snižování stavů i škod to ovšem neřeší.

Zákon č. 449/2001Sb. o myslivosti ukládá myslivcům i zemědělcům povinnost:
* Myslivcům chránit, cílevědomě chovat a lovit zvěř, zachovávat rovnováhu mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím.
* Zemědělcům činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří.
Ke splnění této zákonné povinnosti je však třeba vzájemná domluva. Myslivec - lovec je v takové chvíli bezmocný. Pokud má zvěř dostatek krytu a potravy a současně nalézá svůj klid, nemá důvod nikam vycházet za potravou tak, jak je zvyklá. Při nevhodném způsobu setí zemědělských plodin až na kraj nebo přímo uprostřed komplexů lesa, je takřka nemožné dostat se k úlovku. Zvěř se pohybuje prakticky po celou dobu v krytu a při nočním způsobu života černé zvěře je naděje mizivá.  Navíc pouze černá zvěř je povolena lovit v noci, jenomže naději nám dává jasná měsíčná noc za úplňku a těch v roce zase tolik není.

Z pohledu myslivce se nabízejí tato možná řešení: Pásy pro zvěř atraktivních plodin mezi monokulturami.  Na nich lze zvěř aktivně pozorovat i lovit skoro po celý rok. Stejným řešením jsou i biopásy, které ještě navíc skýtají zvěři zdroj potravy v dobách nouze.

Dalším řešením jsou průseky v době sklizně, platí zejména u kukuřice. V takových průsecích má myslivec provádět jak individuální lov, tak pořádat společné lovy.

#Černá zvěř, Drobná zvěř, lov, Lovy černé zvěře, Příroda a lidé, Názory myslivců,

Optika pro myslivce a lovce pevné zvětšení, puškohledy, dalekohledy, zoom, variable, transfokátory výběr z nabídky a rozklad použití pro myslivce a sportovní střelbu. Jak na to?

Výběr optiky (puškohledu) podle zvětšení:

Srnec

   Čím větší zvětšení má puškohled, tím méně jasný je obraz, čím větší zvětšení, tím menší úhel zorného pole. Puškohled se zvětšením 36x je vynikající a velice užitečný, ale jenom pro určitý účel (např. sportovní střelba na velkou vzdálenost, která se většinou odehrává za slunečného počasí a přes den).

   Obecně: použijte vysoké zvětšení, když: střílíte závodně, nebo (siluety, pevný cíl) střílíte z pevné podložky (dvounožka, posed, pytle z písku.) střílíte škodnou na velkou vzdálenost je cíl bez pohybu.
   Použijte nízké zvětšení, když: potřebujete jasný obraz a široké zorné pole, nebo když jsou tyto vlastnosti důležitější, než vysoké zvětšení. Když střílíte v hustém porostu, kde je důležitější široké zorné pole světelné podmínky jsou špatné (šero, tma .) cíl se pohybuje střílíte na krátkou vzdálenost, hlavně na šelmy (dravce)
   Použijte puškohled s proměnným zvětšením když: střílíte, nebo lovíte v proměnlivých podmínkách. když se mění světelné podmínky (jasný den, šero, podvečer, noc) když se mění počasí, nebo geografické podmínky (slunečný den, prší, pod mrakem, nebo rovina - pohoří) když lovíte různý druh zvěře (střelba na blízko, střelba na dálku)
   Použijte puškohled s pevným zvětšením když: střílíte na nebezpečnou zvěř (puškohled s malým zvětšením) střílíte na krátkou vzdálenost střílíte v hustém porostu, nebo hustém lese, kde stejně na dálku nevidíte potřebujete široký zorný úhel (nátlačka, nadháňka)

Puškohled s pevným zvětšením je ideální pro lovce, kteří loví v stejném terénu, stejný druh zvěře. Puškohled s proměnným zvětšením je ideální pro lovce, kteří střídají les s otevřeným terénem, rovinou, loví různou zvěř jednou zbraní, kteří střídají lov za různých světelných podmínek.


#Optika, Puškohledy, Dalekohledy, Montáže, Názory myslivců, Myslivcův sen, Hunting Rifles, Jak na to?, Lovecké zbraně, Kulovnice, Lov ve svobodném světě

Z příspěvku mladého myslivce...#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě

Myslivost... 

Je mi tedy jen 13 let a myslivosti se věnuji asi 3 roky. Ale už za ty tři roky dokáži rozlišit lidi kteří se v myslivosti pohybují. Podle mě taková 1/3 mladých lidí, kteří do myslivosti přicházejí, vlastně přicházejí jen kvůli lovu. Tato bohužel pravdivá z skutečnost poté pobuřuje lidi z měst kteří poté říkají že zabíjíme nevinná zvířátka, jsme vrazi, atd.. Ale vlastně si za to můžeme sami. Myslím si že až na pár výjimek se dnes už starší myslivci či ostatní ostřílení pánové/dámy, nesnaží moc předávat naší mysliveckou tradici která je na našem území tisíce let. Určitě je učí o kynologii, nemocech zvěře atd. .

Maxmilián s doprovodem u krmelce

Ale tradice je na myslivosti nejdůležitějším faktorem ! Musíme přemluvit laiky že myslivost v žádném případě není jen o lovu ! Ale o tu péči o zvěř po případě i o les. Ale docílit takové vizitky myslivců je zapotřebí začít něco dělat u těch mladých lidí ! Lov v myslivosti je vlastně takovým doplňkem k péči o zvěř.

Musíme jí zajistit dostatek potravy v zimním období, dostatek vody a mnoho dalšího. Myslivost je o mysli a myšlení. Všem se někdy naskytne nebo již naskytla situace kdy je zapotřebí velmi myslet ! A tím je paradoxně ten lov. A tady se ten tábor rozděluje. Ku příkladu: zvěř už máte srovnanou s osnovou optiky a jsi připraven k výstřelu. Zvěř se hne a bude jasné že by byla rána chybená. S prominutím blb za každou cenu vystřelí, rána samozřejmě chybená zvěř odejde a nikdo jí třeba nikdy nedohledá nebo bude umírat v bolestech zbytečně. Myslivec který myslí, flintu stáhne a odejde a bude vědět že by ránu tehdy stejně chybil a bude mít aspoň v srdci klid že kvůli němu by zvěř poté zbytečně netrpěla. Chybit může každý a to kdykoliv. Docela se mi líbil výraz v myslivecké latině ,,brečet" pojednává o pláči způsobeným právě chybenou ránou či nalezením poraněné už utrápené zvěře kterou buď něco porazilo nebo rozdělalo. A to je krásný příklad toho že mít soucit ke zvěři raněné i neraněné je základ slušného myslivce který nad tím myslí a nezajímá ho jen lov.

 Vkládám pár bodů z mysliveckého desatera.

1. Pamatuj , že příroda není střelnice. Střílej jen na to , co bezpečně rozeznáš !
2. Ke zvěři se chovej šlechetně , tuto chovej , zušlechťuj a chraň !
3. Zachovávej naše dobré české myslivecké tradice a zvyky. Je to Tvoje právo i povinnost !
4. Buď vždy a všude a za všech okolností myslivcem , tak jak zákon , předpisy a myslivecké zvyky káží a jak si v nich vychován a poučen byl

Lovu Lesu zdar ! Námitky přijímám v plné míře ! Děkuji

Převzato ze sociální sítě od Maxmilián Tůma
příspěvek je autentický, textové chyby opraveny

#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě, 

To je mé vyznání jedný zrzavý liščí holce. #Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Jednoho dne se vrátíš

..... mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

Stál jsem u nové kazatelny, na zarostlých loukách u Rozprechtického rybníka, na místě kde se nám minulý týden ztratila na procházce náš mi...láček liška Mína, o kterou jsme se odmalinka starali, když jí mámu přejelo auto.

Mrzlo, až praštělo a noční obloha zářila miliony hvězd. Stál jsem tam na sněhové pláni a přemýšlel kde asi je a jak zvládne život v divočině. Když jsem zavřel uslzené oči, protože i chlapi umí plakat, přehrála se mi v mysli celá ta doba, kdy byla u nás. Zase jsem viděl její první krůčky v obýváku, její seznamování s naším jezevčíkem Dennym, její zlobení a překusování kabelů, její radost když pro ní manželka Soňa, která se stala její adoptivní a nesmírně obětavou mámou, přišla do kotce a brala jí každý večer domů. Zase jsem cítil její hebký kožíšek, co jsem rád hladil a slyšel to její mručení, když mi spala za počítačem a nechtěla být rušená. Prostě všechno co k ní patřilo.

 Jsem myslivec a lišky jsem dříve lovil, protože lišky se prostě loví a berou jako škodná, jsem ale myslivec, který vidí spoustu věcí i jinak.

Jsem totiž myslivec, který se snaží myslet. A třebaže zvěř lovím, nesmírně si jí vážím, mám jí rád, a když se ocitne v nouzi, dokážu jí pomoci, když to jde. Stejně tak tomu bylo i s naší Mínou. A ona, třebaže nikdy nebyla ochočená, tak jak to na fotkách vypadalo, nám naší péči a lásku vrátila stejnou a možná i mnohem vyšší měrou nežli jsem dokázal pochopit. Díky FC se stala velice populární a žádanou na focení, do různých, reportáží v televizích, rádiích, tiskovinách a její hvězdička se dostala až do TV Show a filmu. Za celou tu dobu co jsme s ní jezdili po různých akcích a pohybovali se mezi stovkami lidí a dětí nikdy nikoho nekousla, vždy se nechala od cizích pochovat a dokázala na stovkách dětských tvářích a nejenom těch vykouzlit úsměv a štěstí. 

Liška v borovém lese

Spousty z vás bavila tady na fc a všude tam kde se objevila. A dokázala dokonce i to, co nedokázal nikdo z mysliveckých pohlavárů už řadu let a totiž to, že se spousta lidí od té doby začala koukat, jelikož jsem myslivec i na myslivce v lepším světle. Zamilovala se do ní manželka, naše děti, vnouček Matyáš, jezevčík Denny, jakovlk Jony a samozřejmě i já….No a najednou tu není, najednou je pryč a tak nám prostě chybí. Bolí to a bolet ještě bude, ale my víme důležitou věc, a to, že třebaže jsme jí poskytli a snažili se vytvořit domov, tak skutečně doma je až teď. 

Je zpět ve svém lese odkud přišla a kam opravdu patří. Tak jsem tam stál pod tou noční klenbou a zase se mi řinuly slzičky po tvářích, když jsem jí do té bílé tmy nahlas povídal na co si má dát všechno pozor, kam nemá chodit a kde má žít a také to že jí mám rád a že se může kdykoliv vrátit. 

Když jsem kráčel k autu tak se z hloubi lesa ozvalo štěkání lišky…zrovna probíhá kaňkování, liščí námluvy, tak snad už našla i ona tu svou liščí lásku. Došel jsem po křupavém a jiskřícím sněhu k autu, nastartoval a z Country rádia se ozvala píseň….Jednoho dne se vrátíš…Jak příznačné k tomuto okamžiku. Ano, když budeš chtít vrať se Míno a když né, tak věz, že jsi jednoho myslivce hodně změnila a že už navždy zůstaneš v jeho srdci.

Jmenuji se Petr Slaba jsem myslivec a toto je mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

#Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivcův sen, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Pohádka O chytré kmotře lišce, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!

Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás

prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři…

 A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.

Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na

Lišák zátiší s lankasterkou...

svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky

Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou

let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do potoka.

 Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)

Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají.

Zvyšují se počty ulovených divočáků. 
Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant

Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016

#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,