Stále platí Myslivecký řád, který ukládá užívat mysliveckou mluvu. Dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.

Daněk skvrnitý u lesa

Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva.
Některé nevhodné a i nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné, a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede nejnovější slovník myslivecké mluvy, který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat.
Tak například na Šumavě a možná i jinde se užívá pro jeleního koloucha název "telko". Toto je skutečně slangový výraz. Proč se tak vžil, když máme jedině správný a hezký výraz - kolouch?

Zeptejte se šumavských hajných a myslivců. Nebo deka - to je název, který tvrdohlavě používají mnozí myslivci místo kůže, jelenice, srnčice, místo škáry i houně. Někteří dokonce i místo kožešiny. Dokonce i v národním kole soutěže o Zlatou srnčí trofej jeden instruktor denně před dětmi tento výraz používal.
Někteří myslivci jsou při svých chybách suveréni. Kdysi jsem v tisku uvedl slovo parukáč. Byl jsem napaden, že je to špatně, že má být parukář, tak to prý říkal jeho otec i děd. Nesouhlasil ani s knoflíkáčem a paličkáčem. Marné bylo vysvětlování, že parukář je ten, kdo dělá paruky a knoflíkář dělá knoflíky a že ve slovníku naší mluvy se tyto výrazy nenajdou.
Již méně se pohorším nad tím, že někdo dohledal loveného srnce. Je to asi tím, že sám tu chybu také někdy udělám a zapomenu, že dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.
Není to lehké se dokonale mysliveckou mluvu naučit. Jen vezměte ocasy - to musíte přesně vědět kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, veslo, tatrč a kdo klín. Více než deset různých výrazů pro ocasy! Podobně je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.

Abychom si dokázali, že myslivecká mluva je jako celek drahokamem a jednotlivá slova perlami na naší myslivosti, zastavme se ještě u některých slov. Obzvláště miluji název čiřikavky, jak krásně a zvukomalebně zní - koroptev či-ři-ká, ale i slova čiplenka, mrmlá, veverče, kůně, tchůře, lasíče a jiné.
Zejména v hlasech zvěře najdeme další příjemná slova - bažant kodrcá, liška skolí, daněk rochá, kamzík hvízdá, zajíc vřeští, veverka mrouká a čoká, vydra brečí, tetřívek bublá. Nekonečný by byl výčet těch krásných slov pro zvuky vydávané zvěří.

Stejně tak pro jejich činnost: srnec hrabánkuje, daněk doluje, jelen kaliští.
Ale ať vezmeme jakousi všehochuť, i ta bude hezká: krejčík, paletky, chvostky, ministrant, pečeť, lízák, přezka, svírka.
Ne proto, že se to má, že je to povinnost, ale proto, že je krásná, milá, starobylá, zvukomalebná, že je to naše dědictví po generacích našich buditelů, našich moudrých mysliveckých předků - užívejme vždy, všude a správně naši mluvu.

Evropská Unie si dělá mezi lidmi nejen ostudu, ale také ji lidé přestali věřit. Sledujte pečlivě co je tam za lidi co rozhodují!? #Evropská Unie, #Lovecké zbraně, Zákony a předpisy o myslivosti, Myslivecké tradice, Psychopati, Zacházení se zbraní

Držení zbraní v Česku se bude muset zpřísnit

Jak se stát rybářem?

 Europarlament schválil novou zbraňovou směrnici, která reaguje na teroristické útoky v Paříži. Na pozměňovací návrhy dvacítky českých europoslanců, kteří proti směrnici protestovali, vůbec nedošlo.

V Česku vlastní nyní zbrojní průkaz asi 300 tisíc lidí. Úřady loni registrovaly více než 800 tisíc zbraní všech kategorií. Terorista si těžko půjde koupit zbraň do obchodu.
   Víte, že předělat správně znehodnocenou zbraň je úplně stejně náročné jako vyrobit novou zbraň? Teroristé se směrnici vysmějí, protože budou mít černý trh. Stane se nástrojem byrokratické buzerace slušných lidí.
 Zaznívaly také dotazy, zda se EU chystá zakázat i kamiony či mačety, protože i těmi teroristé útočí.  Směrnice je přitom prvním zásadním opatřením, které EU byla schopná schválit od teroristických útoků v Paříži na podzim 2015. Má proto silný politický význam a podporu dvou nejsilnějších frakcí lidovců a socialistů.
  „Musíme posílit naši společnou bezpečnost. Potřebujeme jasnější pravidla. Toto je směrnice, která pomůže zatlačit teroristy a zločince do kouta,“ hájil úpravu eurokomisař pro bezpečnost Julian King z Británie.  „Legitimní vlastníci zbraní se nemusí bát. Ti, kdo legálně drží zbraně dnes, si je podrží i nadále,“ ujišťovala předkladatelka návrhu Vicky Fordová. 

 Mimo zákon větší zásobníky i část poloautomatických zbraní.

 I v Česku tak bude nově zakázané držet krátké poloautomatické střelné zbraně se zásobníkem na více než dvacet nábojů a dlouhé poloautomatické se zásobníkem na více než deset nábojů. Nelegální se stanou také dlouhé střelné zbraně, které mají skládací či teleskopickou pažbu, a lze je proto snadno ukrýt. Zakázané budou také poloautomatické zbraně předělané z automatických.  Registrace se bude týkat i zbraní upravených jen pro slepé náboje, například pro divadlo či film, které se dosud mohly v některých zemích kupovat volně.

Poznámka: "Zákony, které zakazují nošení zbraní, jsou takové povahy, že odzbrojí pouze ty, kteří nejsou odhodláni ani nakloněni páchání zločinů...Takové zákony činí věci horšími pro napadeného a snadnějšími pro útočníka, slouží spíše ku podpoře než k zabránění vraždám, neboť neozbrojený člověk může být napaden s větší sebedůvěrou než ozbrojený." Thomas Jefferson, zakladatel a třetí prezident USA

A ještě:  "Když své poddané odzbrojíš, pak je svou nedůvěrou urazíš; budou si myslet, že jsi zbabělý nebo že jim nevěříš; a v každém případě Tě za to budou nenávidět." Nicollo Machiavelli

To se jim vrchovatě splní. CZEXIT!!!


#Evropská Unie, Lovecké zbraně, Zákony a předpisy o myslivosti, Myslivecké tradice, Psychopati, Stalo se, Zacházení se zbraní, 

#Lovecká optika a čištění, #Optika, Hunting Rifles, Dalekohledy, Myslivecké tradice, Čištění zbraně, kvalitní optika se neobejde bez odpovídající péče.

Čištění lovecké optiky

Srnec

Mezi nejcitlivější části dalekohledu patří vnější strany čoček okuláru a objektivu. Usazuje se na nich prach, mastnota, nikotin a jiné nečistoty, které mohou značně ovlivňovat kvalitu vidění. Největší nepřítel čoček je prach, každá nejjemnější částečka, která se volně pohybuje vzduchem. Často není prach na čočkách ani znatelný. Minerální prach se skládá z drsných, tvrdých malých krystalů o velikosti asi 0,05 mm.
Nesprávné čištění může vést k poškození nebo zničení antireflexních vrstev na čočkách.

Prach se usazuje na vnějších plochách čoček na "lepkavém" podkladu. Tento podklad je běžně známý například z předních skel automobilů a i zde se velmi špatně odstraňuje. Nepříjemné je, že je pro nás takřka neviditelný, ale má značný vliv na kvalitu obrazu. Při špatném čištění ho navíc často jenom rozmažeme a na dalekohledu se objeví šedé šmouhy. Z praxe je již dobře známo, že otírání mokrých ploch čoček prsty zanechává na plochách čoček agresivní pot z rukou, který působí jako lepidlo pro krystaly prachu. Otisk prstu zanechává lepkavou vrstvu, několikanásobně silnější než antireflexní vrstva.

Postup při čištění:
* prvním krokem musí tedy být jemné odstranění zrnek prachu - ideální způsob je jemným štětečkem. U špičkové vodotěsné optiky se nemusíme bát odstranit tyto nečistoty pomalu tekoucím proudem vody nebo se je přinejmenším pokusíme "odfouknout" (existují různé způsoby pomocí balónků apod.).
* poté vlhké čočky očistíme čistým (nejlépe speciálním čisticím) hadříkem.
* Pozor : Nikdy neleštit suché čočky!!!
* pro navlhčení čoček jsou samozřejmě ideální čisticí přípravky pro optiku určené, ale v praxi stačí přinejmenším na čočky dýchnout, aby se orosily.  Čisticí přípravky pro čištění skel (ani technický líh) nejsou příliš vhodné, protože obsahují příměsi, které na čočkách zůstanou. Ve výrobě se pro čištění používá technický éter, jelikož nemá žádné příměsi a beze zbytků se odpaří. Speciální roztoky nabízejí dnes i výrobci špičkové optiky, nebo je možno je pořídit ve prodejnách fotoaparátů.

Všeobecně je "čištění" nebo otírání čoček prsty nebo použitým kapesníkem pro povrch čoček "smrtelné".
Při takovém zacházení je prach na povrchu čoček jen rozetřen a zanechává šmouhy, které se s delší dobou čištění zvýrazňují a výrazně snižují kvalitu obrazu. Antireflexní vrstvy nejsou odolné proti tvrdým krystalům prachu, které způsobí neopravitelné škrábance na čočkách. Nejlepší je k lovecké optice mít u sebe čisticí hadřík na čočky a vlhké čočky jím lehce osušit.
Ideálním řešením při čištění optiky je používání originálních čistících sad nabízených výrobci.

 Sada Cleaning Set od firmy Swarovski Optik.

Obsahuje štěteček na odstranění prachu, lahvičku s čistícím roztokem, optický hadřík a pro rychlé použití několik vlhkých čistících ubrousků. Vše je uloženo v praktickém opaskovém pouzdře.
Důsledky špatného zacházení a ošetřování jsou znatelné na následujícím příkladu jednoho dalekohledu, který byl zaslán do firmy s poukazem na zhoršenou kvalitu obrazu. Většinou jsou přístroje zašpiněny, což odpovídá lovecké praxi, případně mají obvyklé stopy používání. Po čištění byly změřeny následující rozdíly:

V původním stavu:
propustnost světla 77 %,
podíl falešného světla 6 %.

Po čištění:
propustnost světla 86 %,
podíl falešného světla 1 %.
Při podílu falešného světla do 6 % je kontrast v dalekohledu zmenšen asi o 12 %. Zmenšená propustnost světla a zvýšený podíl falešného světla v tomto uspořádání snižují výrazně kvalitu obrazu. Pod falešným světlem je rozuměno rozptýlené světlo, které překrývá reálný obraz. Na tomto příkladu je zřetelné, že vysoce kvalitní optika se neobejde bez odpovídající péče.

Ještě zřetelnější je účinek nikotinu na venkovní povrch čoček - následující příklad: Pokud se vyfoukne hustý dým z cigarety na objektiv a okulár, zvýší se podíl falešného světla z 1,7 % na 25 %, zároveň se redukuje propustnost světla o 20 % a zároveň se výrazně zesiluje barevný nádech.

Mazlavý povlak se s normálními čisticími metodami odstraňuje velmi špatně a za normálních světelných podmínek je špatně rozeznatelný. Na obrázku je znázorněn okulár dalekohledu EL 10 x 42, který zákazník obvykle čistil a poté reklamoval nedostatečnou kvalitu obrazu. Až po intenzivním očištění je vidět znatelný rozdíl mezi nedostatečně vyčištěnou a správně vyčištěnou plochou okuláru. V levé části okuláru je ještě pro porovnání ponechaný mazlavý povlak, který znázorňuje výrazně celou situaci a dokazuje nutnou optimální péči o čočky v lovecké praxi.

#Optika, Hunting Rifles, Dalekohledy, Myslivecké tradice, Čištění zbraně, Lovecká optika,

Myslivci nosí zásadně klobouky, prostovlasý nemůže jít myslivec na lov! Kam by dal případný úlomek?

The Old Man - Myslivec

Myslivecké oblečení

Čeští myslivci chodili již v 16. století v zeleném či šedém barchánovém kabátci. Za tradiční myslivecké barvy byla považována, a je stále, zejména zelená ve všech odstínech, ale také všechny odstíny hnědé a šedé barvy. K slavnostním mysliveckým barvám patří také černá a bílá.
Majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce a lesníky svoje stejnokroje, aby své myslivce lépe rozpoznali, ale také aby se jimi mohli při lovech a jiných příležitostech honosit. Nejznámější byly uniformy křivoklátských a jihočeských schwarzenberských myslivců. Ale i arcibiskupská panství a městská polesí měla svoje stejnokroje, rovněž tak naše předválečné státní lesy. Ve všech těchto uniformách vždy převládala zelená barva a jen v menší míře v kombinaci s hnědou a šedivou. A nejinak by tomu mělo být i dnes.

Myslivci nosí zásadně klobouky, čepice jenom v zimě, a to čepice s beránkem a beranice. Lesníci z povolání mohou užívat čepice patřící k jejich stejnokroji. Veškeré kšiltovky, bekovky, barety, plátěné a jiné čepice myslivci zásadně nenosí, a to ani v teplém počasí na hony na kachny. Připustit lze jen lehký plátěný klobouk, ale samozřejmě zelený. Prostovlasý nemůže jít myslivec na lov! Kam by dal případný úlomek?
Klobouky mají různé tvary a typy. Dříve byly u nás rozšířeny dva: typ "Pichler" s mírně zašpičatělým dnem, a typ "Švarcenberk" se širokou zelenou stuhou. Pokud si chce myslivec na klobouk umístit trofeje (paletky, kačírky či kosírky apod.), tak tedy zásadně na levou stranu. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí (divočák, jelen, jezevec, zajíc).

Pravá strana klobouku má zůstat volná pro zasunutí úlomku. Přemíra různých odznaků a trofejí přestává být na klobouku ozdobou a svědčí o pochybném vkusu majitele. Myslivecká vyznamenání, tedy ani odznak za zásluhy o myslivost, jak jsem viděl nedávno u dvou myslivců, na klobouk nepatří. Myslivecká vyznamenání se připínají na pravou stranu saka stejnokroje.

Ilustrační obrázek z honu (od katerina lisova)

Nepsaná zásada mysliveckého odívání byla, aby se myslivci od sebe příliš nelišili. Teď se zdá naopak, že někteří mají snahu se od těch druhých lišit velmi výrazně. Svědčí o tom i různé kovbojské kožené klobouky a jiné zvláštnosti oděvu.

Při troubení pokrývku hlavy sundáváme, a pokud sedíme, povstaneme.

Maskovací oděv? Nikdy!

Není vhodné, přijde-li někdo na hon v bundě křiklavé či modré barvy, v riflích, v černém lesklém gumáku, šusťáku či bývalé vojenské uniformě.
Zejména však maskovací vzory nutno odmítnout na jakékoliv součásti oděvu, ať je to čepice, blůza či samotné kalhoty. Maskáče prostě do myslivosti nepatří. To je především vojenský oděv, i když dnes už jej nosí hodně civilistů. Kdyby tak bylo oblečeno více myslivců, vypadalo by to, jako když jdeme do boje. Je to nevhodné, nevkusné a hospodáři by měli takto oblečené myslivce poslat ze zahájení honů domů. Pro sychravé počasí byly - a snad jsou i stále - nejvhodnějším pláštěm osvědčené hubertusy, Jsou volné, na zádech se záhybem, bez pásku i dragouna. Zdá se však, že jejich užívání trochu ustupuje do pozadí.
Radit, jakou používat obuv a další doplňky oděvu, by bylo nošením dříví do lesa. Dobře se obout do terénu i k vodě umí určitě každý a navíc dnes nám obchody nabízejí tolik výtečného zboží k tomuto účelu.

Oblečení žen

 Ale pokud jde o ženy provozující myslivost, zpravidla se řídí mužskými zvyklostmi mysliveckého oblečení a jejich ženské stejnokroje jim určitě sluší více než nám mužům. Ke slavnostním příležitostem, na výstavy apod. mohou nosit sukni, k lovu pak kalhoty. Klobouky - a dámské také existují - by měly ženy nosit k lovu také vždy.
Česká myslivost má své staré a osvědčené tradice a také vyžaduje, aby byly dodržovány i v tomto ohledu.

Zdroj: sociální sítě, myslivost

JAK ŠEL ČAS v přírodě, když jste ještě chodili po houbách, myslivci. Znáte minulost? #Bažant, Myslivecké tradice, Společné lovy, Drobná zvěř, Příroda a lidé

Bažantí kohoutek u vody...

V padesátých letech, kdy v řadě honiteb, zvláště v bramborářských a bramborářskoovesných oblastí, byl bažant méně zastoupeným druhem zvěře, se celorepublikově lovilo na dvěstě tisíc bažantů.

 O deset let později už docházelo k výraznému nárůstu početních stavů. Ty kulminovaly začátkem sedmdesátých let, což potvrzuje i celostátní "výřad" - na 1 milion, 300 tisíc kusů bažantí zvěře v roce 1973.   Nelovily se slepice, velká pozornost se věnovala péči a ochraně zvěře a mj. i sběru vajec z vysečených hnízd, což dalo základ polodivokému chovu. 

To vše, přestože už v té době docházelo ke značným ztrátám na sedících slepicích a na mladé zvěři při sečení luk a víceletých pícnin - více než 50 %. Zdálo se, že bažant se dokáže přizpůsobit velkovýrobním formám zemědělského hospodaření a že se stane perspektivní zvěří jak z hlediska lukrativního lovu pro domácí i zahraniční myslivce (poplatkové lovy), tak přijatelné ekonomiky v hospodaření s touto zvěří.

Počáteční nadšení a optimismus však záhy vystřídalo vystřízlivění. "Zelenou" dostaly v masovém měřítku prováděné meliorace, ubývalo zeleně kolem vodotečí, vytvářely se čím dál větší hony - na jižní Moravě aj., až 400 ha v jednom celku. Stále výkonnější, širokozáběrová kultivační a sklízecí technika spolu se skupinovým nasazením strojů při sklizni luk a víceletých pícnin do senáží, nejenže způsobovala ještě vyšší ztráty na hnízdících slepicích nebo již vylíhlých kuřátkách, ale zbavovala je i přirozené potravy - hmyzu, který rovněž končil a stále končí v žacím ústrojí sklízecí techniky.

   Na velkých plochách zvěř ztrácela orientaci, chyběly jí optické body. V rostlinné výrobě se málo uplatňovaly meziplodiny (ke škodě samotného zemědělského podniku).

 Zvěř hledala útočiště v okrajích cest a vozovek, čímž se zvyšovaly její ztráty v důsledku rostoucího provozu motorových vozidel.   Poměrně dlouho bažantí zvěř odolávala vysoké intenzifikaci rostlinné výroby. Nepříznivě se na jejím zdravotním stavu, ale i úbytku přirozené živočišné potravy, projevovala celoplošná ochrana zemědělských plodin insekticidy a herbicidy, moření semen rtuťnatými přípravky (rtuť se v organizmu kumuluje), desikace porostů a poměrně vysoké dávky dusičnanů, popřípadě zvláště nebezpečných dusitanů (methemoglobenie). 

  Na těžké kovy - olovo, cadmium, rtuť, polychlorované bifenyly a zvláště DDT však posléze přece jen zareagovala - nižší vitalitou i oplozeností vajec a horší líhnivostí. Odolávala dlouho, ale vzpamatovává se pomalu a to - díky záludnosti některých chemických přípravků. Jmenovitě je to DDT, jehož rezidua vlivem vysoké těkavosti a poločasu rozpadu se dostávají do prostředí a tedy do organizmu i tam, kde již léta používán nebyl a nebo nebyl použit vůbec. (I v nejsevernějších oblastech zeměkoule.)


#Bažant, Myslivecké tradice, Společné lovy, Drobná zvěř, Příroda a lidé, 

Z příspěvku mladého myslivce...#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě

Myslivost... 

Je mi tedy jen 13 let a myslivosti se věnuji asi 3 roky. Ale už za ty tři roky dokáži rozlišit lidi kteří se v myslivosti pohybují. Podle mě taková 1/3 mladých lidí, kteří do myslivosti přicházejí, vlastně přicházejí jen kvůli lovu. Tato bohužel pravdivá z skutečnost poté pobuřuje lidi z měst kteří poté říkají že zabíjíme nevinná zvířátka, jsme vrazi, atd.. Ale vlastně si za to můžeme sami. Myslím si že až na pár výjimek se dnes už starší myslivci či ostatní ostřílení pánové/dámy, nesnaží moc předávat naší mysliveckou tradici která je na našem území tisíce let. Určitě je učí o kynologii, nemocech zvěře atd. .

Maxmilián s doprovodem u krmelce

Ale tradice je na myslivosti nejdůležitějším faktorem ! Musíme přemluvit laiky že myslivost v žádném případě není jen o lovu ! Ale o tu péči o zvěř po případě i o les. Ale docílit takové vizitky myslivců je zapotřebí začít něco dělat u těch mladých lidí ! Lov v myslivosti je vlastně takovým doplňkem k péči o zvěř.

Musíme jí zajistit dostatek potravy v zimním období, dostatek vody a mnoho dalšího. Myslivost je o mysli a myšlení. Všem se někdy naskytne nebo již naskytla situace kdy je zapotřebí velmi myslet ! A tím je paradoxně ten lov. A tady se ten tábor rozděluje. Ku příkladu: zvěř už máte srovnanou s osnovou optiky a jsi připraven k výstřelu. Zvěř se hne a bude jasné že by byla rána chybená. S prominutím blb za každou cenu vystřelí, rána samozřejmě chybená zvěř odejde a nikdo jí třeba nikdy nedohledá nebo bude umírat v bolestech zbytečně. Myslivec který myslí, flintu stáhne a odejde a bude vědět že by ránu tehdy stejně chybil a bude mít aspoň v srdci klid že kvůli němu by zvěř poté zbytečně netrpěla. Chybit může každý a to kdykoliv. Docela se mi líbil výraz v myslivecké latině ,,brečet" pojednává o pláči způsobeným právě chybenou ránou či nalezením poraněné už utrápené zvěře kterou buď něco porazilo nebo rozdělalo. A to je krásný příklad toho že mít soucit ke zvěři raněné i neraněné je základ slušného myslivce který nad tím myslí a nezajímá ho jen lov.

 Vkládám pár bodů z mysliveckého desatera.

1. Pamatuj , že příroda není střelnice. Střílej jen na to , co bezpečně rozeznáš !
2. Ke zvěři se chovej šlechetně , tuto chovej , zušlechťuj a chraň !
3. Zachovávej naše dobré české myslivecké tradice a zvyky. Je to Tvoje právo i povinnost !
4. Buď vždy a všude a za všech okolností myslivcem , tak jak zákon , předpisy a myslivecké zvyky káží a jak si v nich vychován a poučen byl

Lovu Lesu zdar ! Námitky přijímám v plné míře ! Děkuji

Převzato ze sociální sítě od Maxmilián Tůma
příspěvek je autentický, textové chyby opraveny

#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě, 

Kňour v přírodě jako zkušební terč. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti...kam míříte vy přátelé? Vaše zkušenosti s dosledem ?

Prase jako terč

Co si o tom myslíte vy?

Nám se osvědčil zásah na komoru (aortu) nebo plíce a nespěchat na nástřel...

Co na to s všeobecným souhlasem Ondra?

Pamatuj!: Do rány jako na obrázku bych se rozhodně nepouštěl, je tam minimální hranice od trávníku a navíc dosled je dosti zdlouhavý. Rána na krk a hlavu je pro mě nemyslivecká, ať si říká kdo chce co chce, zkušenosti z ustřelenými čelistmi a hnijícími ranami nahoře na krku mě dost vyškolili. Osobně vždy najedu na přední běh a jedu s ním nahoru a jak jsem tak v jedné třetině střílím, pochopitelně to tak dělám, když stojí krásně na široko. 

Většinou rozstřelím srdce, nebo ustřelím aortu. Pokud mám i štěstí, tak to chytne kloub a je v ohni. A nikdy jsem neměl nic podlité (kvalitní střelivo, žádné S&B) a jestli vyhodím hrst zvěřiny? Myslím, že to je hodně malá daň....

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!

Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás

prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři…

 A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.

Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na

Lišák zátiší s lankasterkou...

svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky

Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou

let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do potoka.

 Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)

Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají.

Zvyšují se počty ulovených divočáků. 
Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant

Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016

#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí

Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

MYSLIVECKÁ ZÁBAVA A HUMOR. Trestání přestupků proti mysliveckým zvykům a morálce.

Na čekané....

Myslivecký soud

Někde se koná při každé poslední leči, tedy po každém honě; jedná se o trestání přestupků proti mysliveckým zvykům a morálce. Jinde se myslivecký soud koná jen jednou v roce, připraví se na tzv. velkou poslední leč, kdy je i taneční zábava, zvěřinová tombola aj., anebo po honě v tom roce posledním. Hned v úvodu bych chtěl zdůraznit nezbytné mantinely pro myslivecké soudy. Tedy jednání se musí vést stručně, soud nesmí být dlouhý. Účastníci pak ztrácejí pozornost, nesledují dění, mají potřebu se bavit a několikeré jejich okřikování pak kazí charakter veselé zábavy. Aby se udržela pozornost, musí všechny soud bavit, proto jednání musí být vedeno vtipně a humorně, a to předpokládá přípravu předem a aktuální doplnění o prohřešky toho dne.

Všechny přestupky se vytýkají žertovným způsobem a taktně. Jednání soudu nesmí nikoho urazit, nikomu pokazit náladu.  Soudní stolec je v čele místnosti, je ozdoben úlomky, rozžatou svící a jako symbol mysliveckého práva je na stole tesák v pochvě.

 Křesťanský symbol - kříž nepoužíváme, máme své atributy a mohlo by se to považovat i za zneužití, znesvěcení.  Za soudní stolec zasedne buď v té chvíli zvolený, anebo "dědičný", tedy již osvědčený soudce, starší zkušený myslivec seznámení s místními poměry. Jeho výběr a výběr dalších je předpokladem úspěšného průběhu. Podle místních zvyklostí může mít dva přísedící, z nichž jeden je žalobce, druhý obhájce. Avšak pozor na to, aby se tímto způsobem soud velmi neprotahoval, zvláště když každý si ke každému souzenému chce něco říci.  Pak je lépe, když sám předseda obviňuje a přísedící obhajují, či si přisazují jen někdy a stručně.

Také je dobrá taková varianta, že žalobce je ten hlavní, humorný a vtipný a předseda mysliveckého soudu jen stručně odsuzuje.  Celý senát má na hlavách myslivecké klobouky se stavovskými úlomky, tedy na levé straně.

Vyhlašování krále honu. Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla prohlášen králem honu.

Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla 
prohlášen králem honu. 

Vyhlášení nejúspěšnějšího střelce je jen krátký ceremoniál a může se konat buď ihned při výřadu po oznámení celkového počtu úlovků, nebo lépe až večer při poslední leči.  

Mohou být vyhlášeni i tři nejúspěšnější lovci; pořadí se určuje podle vzácnějších úlovků a podle počtu běžné zvěře. Kupříkladu střelec divočáka, střelec lišky a pak podle množství drobné zvěře. Při rovnosti úlovků dostává přednost host a dále má přednost věkově starší myslivec.

 Nejúspěšnější lovec bývá zpravidla prohlášen králem honu. 

Druhý a třetí jsou někde nazýváni "podkrálem", či "princem".  Přimlouvám se za dodržování hezkého zvyku předávat králi honu úlomek třívýhonkový, i když lovil jen drobnou zvěř. Je to za to, že ulovil nejvíce. Dává se také na pravou stranu klobouku a nosí se do konce dne. Dostane-li úlomek až při poslední leči, může si jej ponechat i volně.  Dále jsou k dispozici pro krále honu vhodné diplomy.

Před předáváním těchto ocenění se troubí "Pozor! Pozor si dej!" Předávající přiloží dlaň pravé ruky na levé rameno střelce a při tom pronese vhodný, krátký proslov...

Myslivost je na cestě zpět k lovectví. Mnozí lovci také nevidí rozdíl mezi zvěří ulovenou v oboře a zvěří z volné honitby.

Jelen v říji na kraji lesa

Myslivost je na cestě zpět k lovectví

Není to jen úzký zájem držitelů loveckých lístků o lov zvěře a vše ostatní je mimo jejich zájem, ale napomáhá k tomu i zvýšení počtu obor, které ponejvíce vznikaly v přechodném období mezi účinností zákonů 23/1962 Sb., a č. 449/2001 Sb. 

Mnozí lovci také nevidí rozdíl mezi zvěří ulovenou v oboře a zvěří z volné honitby.

Velmi si proto vážím uživatelů honiteb a myslivců, kteří se v současné době věnují uchování ohrožených druhů zvěře (koroptve, tetřívka), ale i zajíce, bažanta a úpravou krajiny zlepšují životní podmínky pro zvěř (klidové zóny, biopásy apod.). Bohužel je to podle mých zkušeností a hrubého odhadu jen asi 10 % uživatelů honiteb.

Neustále se přesvědčuji o tom, že myslivci v honitbách nemají také dostatečný přehled o legislativních změnách týkajících se myslivosti a navazujících předpisů. Bohužel se stává, že se takové nízké právní vědomí týká i funkcionářů na různých úrovních (členové výboru MS, uživatelé honiteb). Rád bych proto využil této možnosti a i zde upozornil na změny zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k myslivosti.

V průběhu roku 2009 byl tento zákon celkem čtyřikrát novelizován. Zmíním se jen o zákonu č. 349/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2009. Podle této novely bylo nově do zákona o ochraně přírody a krajiny vloženo ustanovení v § 5 odst. 6, které umožňuje povolit odlov nepůvodních druhů živočichů v návaznosti na ustanovení § 14 odst. 1 písm.f) zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. O povolení odlovu geograficky nepůvodních druhů živočichů podle výše uvedeného ustanovení je možné požádat orgán ochrany přírody na obecním úřadu obce s rozšířenou působností, tzv. trojkových obecních úřadech.

Za významnou změnu, kterou novela zákona o ochraně přírody a krajiny přinesla, lze také považovat změnu kompetencí, právě ve vztahu k zákonu o myslivosti. 

Zde je v § 66 zákona o myslivosti uveden výčet ustanovení, ke kterým je vyžadován souhlas, stanovisko či dohoda orgánu ochrany přírody. Podle novely zákona je nyní, ve všech těchto případech, dotčeným orgánem ochrany přírody krajský úřad (případně správa CHKO či národního parku). Je nutné počítat s určitým časovým zdržením při vyřizování žádostí orgánem myslivosti, neboť ten si musí vyžádat tato stanoviska od krajskému úřadu, nikoliv tedy jako dříve jen od orgánu ochrany přírody na svém tzv. trojkovém úřadu.

Jiří Černý

#Lov ve svobodném světě, lov, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Jak na to?, 

1 milion čtenářů a myslivců, Myslivcův sen, Myslivecké vánoce, Myslivecké tradice a přátelé přírody

Počet přátel na návštěvě webové stránky dne 10.12.2016 v 11.35 jak vidíte na počitadle,
právě přesáhl 1 milion čtenářů myslivců....Děkujeme přátelé!

Drobná zvěř, Srnčí zvěř, Vysoká zvěř, Myslivecké tradice, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti. Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti.

Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti.

Aport. Nádherný snímek  (od katerina lisova)

Podle pokrývky těla rozlišujeme zvěř srstnatou (savce) a zvěř pernatou. 

Rozlišujeme rozdělení zvěře na velkou, což je veškerá spárkatá, velké šelmy (medvěd, rys a vlk) a z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský (což je nutné respektovat při pasování na lovce, ovšem jen u těch druhů, které zákon povoluje lovit) a na zvěř drobnou, což je veškerá ostatní zvěř. Dále rozlišujeme zvěř chráněnou, která je hájena celoročně, zvěř hájenou, která má omezenou dobu lovu a zvěř nehájenou, lovenou po celý rok.

Černá zvěř je prase divoké a zvěř červená, což je sice málo používaný výraz, který platí pro veškerou zvěř parohatou. Pak ještě často slyšíme zvěř vysoká. Laici tak často označují i srnčí a daňčí zvěř – když už, tak by tento výraz měl platit jen pro zvěř jelení, ale ten autoři slovníku označují jako nesprávný.
Rozdělení zvěře podle původu – zvěř původní, cizí čili cizokrajná; podle sídliště – zvěř nížinná čili luční, pahorkatiná, horská; podle prostředí zvěř polní, lesní, vodní, podle stálosti výskytu – zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná čili stěhovavá; podle stáří – zvěř mladá, stará, přestárlá; podle snášenlivosti zvěř samotářská, společenská; podle zdravotního stavu – zvěř zdravá, nemocná, poraněná; podle způsobu chovu – zvěř divoká, polodivoká, krotká; podle způsobu lovu – zvěř lovná, nelovná. 

Střelená zvěř je zhaslá, zašlá na nemoc uhynulá, či padlá. Někteří myslivci označují dosledovanou zvěř jako padlou – což je ovšem velmi nesprávné.

Světla, slechy, běhy...
To jsou výrazy, které nechybí ve znalosti zpravidla žádnému adeptovi u zkoušek.

Takže světla má téměř veškerá zvěř, také pernatá včetně krkavcovitých, sovy i lovečtí psi. Avšak pozor – dravci mají oči. Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi. Uši žádná zvěř nemá, pouze zajíc má lidový název ušák (uznaný pro mysliveckou mluvu).

Běhy má zase veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi a tím to končí. Stojáky má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, ale i dravci, ovšem zakončenými pařáty. Stojáčky má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití, ale i racek ovšem s plovací blánou. Plováky mají kachny, lyska, potápka a kormorán. Vesla mají husy a běháky krocan a drop.

Častá chyba myslivců je, že říkají všem zobákům klovec. Klovec má však jen tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice. Ani koroptev nemá klovec, ale klubec, když i zobák u ní není chyba. Zobák mají holubi, drop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy a dravci (sokolovití se zejkem) a husa (s nehtem). Sluka má však píchák.
Výraz nos je používaný většinou jen u psů a zapomíná se, že nos má také zajíc, králík, veverka, svišť a ondatra. Divoké prase má ryj, šelmy – medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice mají čenich.
Větrník má veškerá spárkatá kromě prasete divokého.

Prakticky veškerá zvěř má hlavu. Pokud se to někomu zdá málo odlišné od hovorového jazyka a říká „palice“ aj., tak je to nehorázná hrubost a neúcta ke zvěři.
Veškerá spárkatá zvěř má pro přijímání potravy svírák. Pozor, neplést se svírkou! Zajíc má však hubu s vousy, stejně tak králík a ondatra. Hubu má také veverka a svišť.
Mordu má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes, ale vydra má mordu se štětinami. Kuny a lasice mají mordičku.
Jazyk veškeré spárkaté zvěře je lízák a ten má také vlk, liška a psík mývalovitý, a tím to také končí, ostatní zvěř má prostě jazyk, který není výrazem myslivecké mluvy.
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Ale pozor: bezoár jsou také kulové útvary v žaludku kamzíka, tvořené nestrávenými částmi potravy.

Jelen má horní špičáky kelce – používání výrazu grandle není správné. Divoká prasata mají zbraně, což jsou u kňoura v dolní čelisti páráky a v horní klektáky, bachyně má háky.
Zajíc, svišť a ondatra mají hlodáky, či struhy. Veverka jen hlodáky. Medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra mají trháky.


#Drobná zvěř, Myslivecká mluva, Myslivecké tradice, Otázky z myslivosti, Srnčí zvěř, Vysoká zvěř, 

Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení i úcta a odpovědnost člověka k přírodě

Milanova ukázková fotografie úlovku trofejního srnce

Léta " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři.

Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností , za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců.

   Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu.

 Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.

Základem současného lovu je rychlé usmrcení loveného zvířete (způsoby lovu, při kterých může být lovené zvíře vystaveno dlouhodobému působení bolesti, jsou ve většině vyspělých zemí již zakázány) za současného požadavku přiměřeného poškození zvěřiny. Pro splnění těchto základních kriterií je nutné používat odpovídající loveckou zbraň, správně a odpovědně umístit zásah, správně vyhodnotit chování zvěře po zásahu a tomu přizpůsobit dohledávku. Následné prvotní ošetření ulovené zvěře (vývrh) zásadním způsobem rozhoduje o budoucí kvalitě získané zvěřiny....

Myslivecké tradice. Trubači Pozdravy a fanfáry. Hlaholy. Halali! Halali!

Trubači lesnických škol ilustrační obrázek....

Pozdravy a fanfáry

Hezké je všeobecné vítání (na honu, nebo na slavnosti): „Vítáme Vás, vítáme Vás,.. opravdu srdečně vítáme Vás!“. Ale i slavnostní fanfára, která je už méně známá: „Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce plesá, jak ta hudba jásavá“.
Zato nejčastěji se troubí z pozdravů „Lovu zdar, lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!“.
Zatímco předchozí pozdravy se troubí slavnostně a vesele, vážně se troubí loučení při smutečních aktech: „Loučení, loučení je smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj milený myslivečku, dáme Ti zelenou haluzečku!.

Hlaholy se troubí na počest ulovené zvěře, neboli vytrubování úlovků. Je jich celkem 11. Profesor Dyk složil hlaholy pro jelena, daňka, srnce, muflona, kamzíka, černou zvěř, tetřeva, bažanty, pernatou zvěř a škodnou zvěř včetně lišky.
Hlahol pro jelena má tento text: „Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá. Aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema“.
Pro srnce: „Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luh je osiřelý“.
Pro škodnou včetně lišky: „Ajta, ajta, paní kmotra. Ajta, ajta jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!“.
 Hlahol pro bažanta: „Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach tu leží, s kamarády víc neběží“.

Halali je univerzálním hlaholem na počest veškeré ulovené zvěře. Troubí se vážně, pomalým slavnostním tempem a má tento text: „Halali! Halali! Poslyšte naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk je zděděný, jenž zvěř i lovce ctí, to je náš mrav starý!“.

Trubači na Kamenném mostě

Trubači lesnických škol

Soubor trubačů lesnických škol Písek vystupuje na mnoha akcích pořádaných školou (zahájení školního roku, Hubertova jízda aj.), Klubem trubačů ČMMJ (soutěže, výukové semináře) i při jiných příležitostech a především na různých loveckých akcích.

Skupina trubačů SLŠ se vozí v kočáře

Trubači SLŠ na Kamenném mostě v Písku

Z vyprávění starého lesníka. Duchapřítomný Hubert nepřerušil bohulibou činnost a na přípitek pozvedl číš levou rukou.

Hubert nepřerušil onu bohulibou činnost a pozvedl číš levou rukou.

Z vyprávění lesníka

Jako vystudovanému lesníkovi není mi vaření a kuchaření cizí. Dovoluji si upřesnit, že nikoli bohyně lovu seděla na klíně lovce, ale lovec Hubert kdesi kdysi ve Francii - později prohlášený za svatého na jakési oslavě po lovu byl na počest hostitele posazen vedle manželky hostitele, prý neobyčejně krásné a pravou rukou se babral kdesi okolo lůna dámy což neušlo pozornosti hostitele a ten tudíž vyzval k přípitku na "Lovu zdar".
Duchapřítomný Hubert nepřerušil onu bohulibou činnost a na přípitek pozvedl číš levou rukou.

    Odtud ta tradice dodržovaná generacemi Hubertova cechu a tedy na vysvětlení proč ono charakteristické uspořádání mysliveckého stolování....
Dát tip na slavnostní menu je velmi těžké, řada skutečných odborníků i těch dalších "rádoby" uvedla řadu receptur v různých publikacích typu "Myslivecká kuchařka". Já osobně zjistím-li, že konec receptu zní nakonec dochutíme magi, podravkou, chilli, už je pro mě takový recept nezajímavý....

   Lesovny, myslivny či fořtovny stály obvykle mimo vsi nezřídka z dnešního pohledu na idylických samotách.

Vše k životu se muselo vypěstovat a podle toho a podle postavení se tvořily zásoby. K objektu obvykle přináleželo i pole či louky. Taková rodina byla nucena se o sebe na celý rok postarat. Nakládané houby do soli, nakyselo, pod sádlo (neexistovaly mrazničky) borůvky, brusinky, ostružiny, místní typy třešní či slív na pálení, šípek nebo jalovec, z čuníka sádlo a slanina jedenkrát týdně se stloukalo máslo. Z předešlého skromného popisu vyplývá že tyto subjekty byly téměř samostatné a do koloniálu se jelo třikrát za rok s potahem pro zásoby.
Jídelníček byl skromný.
    Mnozí v dnešní době by se mohli domnívat že na tehdejší dobu dobu žila lesnická elita nad poměry. Vlastní drůbež, zvěřina, hojné množství ryb - pstruhů či lososů. Opak byl pravdou, žili skromně nicméně při množství církevních svátků si dopřáli... jako předkrm domácí šunku se zeleninou a houbami, nakládanou kukuřičkou, okurčičky.

 Jako polévka byl vývar z bažantí slepice či křepelky, hlavním jídlem byly jelení, mufloní, dančí či srnčí medailonky jednak s opečeným bramborem nebo malými bramborovými knedlíky se šípkovou omáčkou tedy přírodně nebo na smetaně s brusinkami nebo divočák pečený, smažený jako ragů a pod.

    Moučník byl koláč s borůvkami či jiným lesním ovocem. V různých oblastech se jedlo totéž, záleželo na schopnostech hospodyně, ale na Šumavě to bylo po revírnicku, na Benešovsku to bylo podle fořta. Nakonec se pilo to domácí ostružinové víno, borovicová, jalovcová atd. Takže teď jsem spokojen, apropo recept na 60ti procentní jalovcovou mám vyzkoušený.

Poznámka autorů:  -  Zvěřinové recepty si vyhledáte snadno na webu --->  tady.

Více čtěte i videa z lovu na jelena jděte Lucky Deer(šťastný jelen) zase sem.

Myslivci. Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti. Je pytláctví minulost?

Vysoká zvěř (jeleni a laně)

Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti

Myslivecké písně

popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.

Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.

Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI

V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."
Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?

Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?

Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz

#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice,