Skřivan a jaro. Stačí pár dnů pěkného počasí a obloha je náhle plná zpívajících skřivanů!

Skřivan  je větší a mohutnější než vrabec

Zpravidla v půli února můžeme pozorovat přelet skřivanů. Stačí pár dnů pěkného počasí a obloha je náhle plná zpívajících skřivanů. V té době přilétají skřivani nejčastěji v dopoledních hodinách, ale táhnou i odpoledne a v noci.

Změní- li se náhle počasí a napadne sníh, shlukují se skřivani v hejna vyhledávající nezasněžená místa. Někdy se i vracejí jižněji.
Každý sníh však zmizí a skřivani se znovu rozezpívají nad každou loukou či polem a zmlknou až v červenci. Za potravu slouží skřivanům různý hmyz a jeho larvy, stonožky, pavouci a drobní slimáci. Dospělí skřivani se živí také různými semeny plevelů, která sbírají na zemi.

Skřivan je větší a mohutnější než vrabec. Zbarvení má zemitě hnědé s černými podélnými čárkami. Vnější pera ocasní má bílá. Temenní pera nosní jsou částečně zdvižená. Mláďata jsou tmavší a mají na hřbetě bílé špičky per. Prachový šat je řídký, slámově žlutý. Zblízka poznáme dospělé jedince podle dlouhého drápu na zadním prstu. Samec i samice jsou stejní, samice je jen o trochu menší. Občas se vyskytnou i jedinci odchylně zbarvení. Od bílých albínů až k žlutohnědým nebo černavým.
Ve vzduchu je pro skřivana charakteristický "motýlí" let, kdy se třepetá na jednom místě.
První zpěv skřivana ve slunečném ránu
kdesi nad polem zní po dlouhém zimním tichu dvojnásob povzbudivě. Tento jinak nenápadný pěvec se dostal do povědomí především díky mnoha lidovým pranostikám, ve kterých je nejčastěji spojován jeho časný návrat s končící zimou a příchodem jara.
 Na temeni hlavy mají dospělí ptáci malou pohyblivou chocholku, nad okem bílý proužek, hnědou vrchní stranu těla, světlou hruď posetou tmavými skvrnami, břicho bělavé. Skromné zbarvení skřivana je výbornou ochranou v jeho přirozeném prostředí, kterým je otevřená krajina s množstvím travnatých ploch, mezí a polí.

Hnízdo bývá umístěno vždy na zemi v hustém bylinném porostu, zpravidla kryto větším trsem. Do mělké jamky vystlané suchou trávou a kořínky snáší samička 2-5 šedohnědých hustě skvrnitých vajíček. Potravu tvoří semena rostlin a hmyz. Ač skřivanům příroda nedopřála pestrobarevný šat, vynahradila jim to na pěveckém umění. Švitoření a flétnovité trylky vyluzuje sameček z hrdla hlasitě, rychle a vytrvale při třepetavém letu nad svým územím.
Okraje borových lesů s přilehlými poli a lukami obývá málo známý příbuzný skřivana polního - skřivan lesní. Je mnohem vzácnější a jeho zpěv patří k nejkrásnějším ptačím písním, jaké lze v naší přírodě zaslechnout.
 Skřivan polní dnes žije v celé Evropě mimo nejsevernějších částí, v Asii a v úzkém pásu severní Afriky u pobřeží Středozemního moře. Z vykopávek kostí je zjištěno, že u nás žil už v pleistocenu. Tedy téměř před dvěma miliony lety. Od té doby se ovšem v celém obrovském prostoru svého rozšíření rozčlenil ve velký počet zeměpisných ras, kterých je dnes známo na třicet. Liší se od sebe většinou trochu odchylným zbarvením, dále velikostí, délkou zobáku nebo jinými znaky, ale je to stále jeden druh.

 U nás je skřivan polní velmi početný jak v nížinách, tak pahorkatinách, kde jsou třeba jen kousky bezlesých ploch. Hnízdí také na vysokohorských loukách skoro ve všech našich pohraničních pohořích.

Zdroj: rozhlas.cz

Myslivec a zvuky v přírodě. Datel černý je stálý pták našich lesů

V době hnízdění datla černého

Datel černý

je se svou délkou 45-50 cm, hmotností 250-320 g a rozpětím křídel kolem 76 cm velký zhruba jako vrána. Má štíhlé, černé tělo se světlým silným zobákem, protáhlou hranatou hlavou, šedými končetinami a bílýma očima. U pohlaví je slabě vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec má na hlavě červenou „čepičku“, samice má pouze červený týl. Na rozdíl od ostatních datlovitých létá datel černý přímo, a nikoli ve vlnovkách.
Zvučné, melodické a daleko slyšitelné volání datla černého můžeme slyšet nejen v Boubínském pralese, ale i v pražské Stromovce či Královské oboře. Právě výrazné hlasové projevy nás na přítomnost datla černého v lese nejspíše upozorní. Je to totiž pták velice plachý a opatrný. Najdeme ho všude tam, kde se nalézají alespoň trochu větší komplexy lesů, pokud možno se zastoupením starších lesních porostů, ve kterých hnízdí.
Hlasové projevy datla černého jsou velice pestré. Nápadný je hlas, kterým se datli černí ozývají po celý rok a který vydávají při odletu z kmene stromů. Tento hlas můžeme přepsat jako hlasité kri-kri-kri-kri.
V době hnízdění se datli černí projevují hlasitým bubnováním na rezonující větve a kmeny stromů.

Bubnování datlů nemá nic společného s vytesáváním hnízdní dutiny, jak by se někdo mohl domnívat. Vytesávání dutiny je mnohem náročnější práce, při které pomáhá samci i samice. Vždyť dutina bývá kolem 50 cm hluboká a má až 20 cm v průměru. A práce na ní může trvat až měsíc.

Bubnování je hlas, vlastně mechanicky produkovaný zvuk, který je součástí toku a obhajování hnízdního okrsku.

Ptáci komunikují akustickými a optickými signály.

Mezi optické signály patří nejrůznější postoje, držení těla, pohyby hlavy, křídel, nohou, ocasu, způsob chůze, běhu a letu a zdůrazňování určitých částí těla a nápadných barevných částí opeření. Akustickými signály jsou hlasové a zvukové projevy. Ty mohou být vydávány záměrně nebo prostě doprovázet jejich chování. Akustické signály jsou buď vydávány hlasovým ústrojím, nebo jsou generovány mechanicky. V hlasovém ústrojí vzniká zpěv a nejrůznější druhy volání. Stejný biologický význam však mohou mít zvukové signály mechanického původu, tak zvané instrumentální zvuky.

Datel černý při krmení mladých

Datlové jsou příkladem ptáků, kteří ke komunikaci používají oba dva druhy zvukových projevů. Samec i samice se ozývají různými druhy mňoukavých a nehlasných zvuků při šplhání po stromech a toku.
Dále slyšíme hlasité jásavé volání za letu a pískání a volání při dosedu na kmen stromu. Mezi teritoriální signály patří instrumentální zvuky, což je hlasité pomalé bubnování.
Pták tluče zobákem do dobře rezonujících suchých částí stromů. Bubnování bývá silné a daleko slyšitelné.

Datel černý
(Dryocopus martius) je náš největší šplhavec, téměř velikosti vrány. Černě zbarvený; sameček má temeno celé červené, samice má pouze malou červenou plošku v týle. Žije ve smíšených a jehličnatých lesích. Živí se převážně ve dřevě žijícím hmyzem a mravenci, které silným zobákem dobývá z kmenů a pařezů. Hnízdní dutiny vytesává nejčastěji v buku ve výši 5 až 15 metrů. Samička snáší v dubnu či na začátku května 3 až 5 vajíček, při jejichž zahřívání - stejně jako při pozdější péči o mláďata - se střídají oba rodiče. Stálý pták.

Zdroj: rozhlas.cz, cs.wikipedia.org

Přírodní flora a fauna. Ptáci. Rákosník obecný

Rákosník obecný

Zajímavosti z přírody

Rákosník obecný je běžným obyvatelem rákosových, méně často orobincových porostů. Při výběru místa ke hnízdění není zvlášť vybíravý, klidně zahnízdí i v rákosince, která má rozlohu jen pár čtverečních metrů a leží třeba i daleko od vody.
V takové malé rákosince skutečně není problém rákosníka obecného spatřit, horší je to v rozsáhlých, hustých rákosinách, kde však na jeho přítomnost vždy upozorní zpěv, který je nápadný přísně dodržovaným taktem a vždy několikrát opakovanými motivy. Tyto motivy lze, na rozdíl od složitějších ptačích hlasů, velice vhodně a výstižně vyjádřit slovy: čtyři, čtyři, čtyři, tři, tři, čtyři, čtyři a podobně. Sameček zpívá vždy vsedě, na stéblu, někdy při zpěvu ručkuje po rákosu nahoru a poměrně často zpívá v noci.

Rákosník je skutečným mistrem v prolézání hustých rákosových houštin. Po stéble leze nahoru i dolů, vždy šikmo ze strany. Zajímavé je to, že vždy se přijde podívat na toho, kdo se v rákosí pohybuje, a obyčejně se přitom ozve svým zavarováním a někdy i několika motivy zpěvu.
Rákosník obecný k nám přilétá poměrně pozdě, až koncem dubna nebo začátkem května, rozezpívá se a vzápětí začne stavět i hnízdo.
Na stavbě hnízda se podílejí oba partneři, kousky rákosových listů postupně obtáčejí a svazují dohromady několik rákosových nebo orobincových stébel, takže to pak vypadá, jako by stébla skutečně prorůstala stěnami hnízda, které je zavěšeno zhruba 60 centimetrů nad vodou nebo nad zemí. Někdy staví na zelených tohoročních stéblech, jindy na suchých stéblech starých. Stavba takové zavěšené kolébky trvá páru asi tak jeden týden. Košíček hnízda je hluboký, horní okraj je přehnutý dovnitř, takže vajíčka z hnízda nevypadnou ani při prudkém větru.

Rákosník obecný se ozývá mlaskavými zvuky nebo nepříliš melodickým zpěvem. Hlasem se nejvíce podobá jakési zdrobnělině rákosníka velkého. Zpěv je poměrně dlouhý a zní dosti drsně. Většinou jsou to stále opakované jednoslabičné nebo dvouslabičné motivy, neznějící příliš zpěvně. Zpívá v sedě ze stvolu rákosu nebo z jeho vrcholu. Rákosníka často zaslechneme zpívat i během noci. Pokud nalezneme dobře rozezpívaného jedince v tichém prostředí, není zvukový záznam dobrým směrovým mikrofonem příliš problematický. Zdroj: rozhlas.cz		Rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus) je menší než vrabec. Často jej lze spatřit při přeletu mezi trsy rákosu, létá prudce a vlnitě s částečně rozevřeným ocasem. Sameček za zpěvu šplhá po stéble nahoru. Tažný; přilétá koncem dubna, odlétá v září. Hnízdo je vpleteno mezi stébla rákosu nebo orobince. Živí se hmyzem.